Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Ostrovy Vanuatu jsou poseté různorodou kulturou místních obyvatel přezdívaných Ni-Vanuatu. My jsme na ostrově Tanna navštívili hned několik rozličných kmenů. Z toho některé už žijí modernějším způsobem života, jiné stále nosí oděvy z přírodních materiálů. Pro muže je charakteristicky Namba. Což je penisový nástavec a tvoří jedinou složku jejich oblečení. Ženy si oblékají sukně z vysušené trávy. Jako praví lovci zážitků jsme se vydali do pralesa na lov. Při lovu se používalo několik nástrojů, no nesměl chybět luk. Luk má po napnutí neuvěřitelnou sílu a kromě lovu ptáků a zvířat se využívali i speciální upraveně šípy s jakoby zatíženou tupou špičkou. Takový šíp dokázal zabít nebo minimálně omráčit nepřítele a místní si na něm pak mohli pochutnat. Kanibalismus byl běžná praktika těchto ostrovů a říká se, že ještě dnes žijí na Vanuatu přímí potomci lidožroutů.
Nacházíme se v hlavním městě Vanuatu- v Port Vila, na ostrově Efate- a krásné slunečné dopoledne si užíváme prohlídkou tohoto malebného městečka, ve kterém jakoby se zastavil (na první pohled) čas. Obydlených je přitom až 65 ostrovů, takže se dá říci, že populace je roztroušená v rozmezí 1300 km od nejsevernější části souostroví, až po nejjižnější. My se do hlavního města ještě vrátíme, ale teď nás čeká 30 minutový přelet na ostrov nespoutané divočiny. Je to ostrov Tanna, o kterém mnoho lidí ještě nikdy neslyšelo. Přistáváme na ostrově Tanna, o kterém se v místních kuloárech říká, že pokud má člověk navštívit i jen jeden ostrov mimo Efate, tak je to právě tento. Zde se již setkáváme s prvními znaky unikátnosti a rozdílnosti jednotlivých ostrovů. Vanuatu patří mezi nejšťastnější země na světě, což nám potvrzují nekončící úsměvy a pozdravy každého obyvatele, kolem kterého přejdeme. Jsme tady! Jsme v ráji. Náš resort je ideálním místem na večerní odpočinek s výhledem na západ slunce. Druhý den ráno máme počasí jako vystřižené z pohádky. Slunečno a jen pár obláčků. Co víc si člověk může přát v takové drsné krajině, jejíž každý den hrozí nějaká živelná katastrofa. My směřujeme do tradiční "kasty" vesničky Yakel, kde lidé Ni-Vanuatu stále žijí tak, jak v dávných dobách, kdy ostrovy ještě nebyly "ovlivněny" bílými lidmi. Po zhruba hodinové cestě po tankodromech, se kterými mají někdy problém i 4x4 auta, se dostáváme do vesničky. První nás vítají malí zvědaví chlapci s nambasem kolem pásu, který je jediným jejich oblečením a zároveň ochranou na penis. Po chvilce nás přivítá náčelník a zároveň "průvodce" jménem Tahoe, který je poctěn naší návštěvou, a po jeho boku vstupujeme do epicentra melanéské kultury. Na vlastní oči vidíme domorodé lidi, které jsme dosud mohli vidět pouze v dokumentech National Geographic. Ba dokonce ani tam nejsou takoví "originální", jakých vidíme my se SEN skupinou právě teď! Nahé děti hrající si kolem nás srší energií, a když se zeptáme, zda ty plody na stromě jsou mandarinky, tak Tahoe řekne jednomu z chlapců, aby šel pár utrhnout. Ani nevíme jak, a chlapec, který nemohl mít ani 4 roky, byl v koruně téměř 6 metrového stromu a házel nám mandarinky, které mají nepopsatelnou chuť. Jdeme dál a scházíme dolů k vodopádu, který využívají vesničané na mytí, jakož i načerpání vody, kterou používají na vaření. Tahoe nás vzal do jejich nakamalu, tedy místnosti nebo místa, kde se setkávají lidé a dovolí nám blíže poznat jejich kulturu, je jen otázkou času, kdy i tato zcela vymizí. Ženy pouze v slaměných sukničkách a muži jen s nambasem nám na závěr ukážou jejich tradiční tance a my v úžasu ani nevíme, jak se máme tvářit. Je to pocit, který je nepopsatelný, protože vidět autenticitu takového levelu je přímo cestovatelským darem. Pocit štěstí? Dojetí? Úzkosti? Sami nevíme. Nyní bude naše cesta směřovat na jihozápad, ke skvostu samotného ostrova, k sopce Yasur. Tato 361 metrů vysoká hora láká turisty z celého světa, kterých je tu naštěstí stále minimum. Je to nejdostupnější aktivní sopka na světě a my si už na ni brousíme zuby. Po pláni vulkanického popela přicházíme k hlavní bráně, kde se zahlásí, a počkáme na počáteční ceremonii tance, po které nás rozdělí na skupinky, anglickou a francouzskou. My máme místního průvodce Maxe, který zná Yasur jako svou dlaň. Nasedáme do aut a po adrenalinové, povodněmi rozbité, cestě jdeme na úpatí divoké sopky. Jsme tu půl hodinu před západem slunce a čeká nás už poslední krok, abychom vyšli na její okraj. Je to tady! Vidíme to! Jsme na totálním okraji mohutné sopky Yasur a pod námi je něco, o čem jsme znovu jen slyšeli. Slunce zapadlo a my jsme více než nadšení z toho, co vidíme. Fotíme, točíme a najednou booom! Poprvé nám bouchla!!! Vidíme, jak rozsypaná láva stéká dolů po vnitřních stěnách kužele a my jsme v euforii a zároveň i v napětí. Najednou sopka jakoby ožila a častěji začala vystřelovat lávu, od které jsme však byli v bezpečné vzdálenosti. Chvíli nic a najednou ještě silnější výbuch, tentokrát i s tlakovou vlnou! WOW! Křičíme všichni a těšíme se, jako kdybychom vyhráli v loterii. A věřte ,že i vyhráli! Po chvíli k nám vítr zavál mohutný sirnatý oblak plný vulkanického popela. Musíme se otočit a skrčit, protože tisíce malých jehliček za sekundu nám narážejí do obličeje. Po krátkém čase máme popel všude. Ale vážně - všude! Už je téměř úplná tma a my stále pozorujeme majestátnost bublající lávy, před kterou máme všichni respekt. Vše jsme nafotili, natočili a při světýlkách z mobilů jdeme pomalu zpět, a tu najednou obrovský třesk! Tentokrát tak silný, že tlaková vlna mě normálně posunula do strany a láva chrlila až nad úroveň samotné sopky. Tak, toto bylo mocné, říkáme si. Toto je ono. Toto je ta třešnička.
Dokázali jsme to jako první z CK SEN! Ptáte se co? Vystoupili jsme na nejpřístupnější aktivní vulkán na světě, sopku Yasur s výškou 361 m nad hladinou moře. Záře této sopky byla pravděpodobně to, co přitahovalo už kapitána Jamese Cooka na jeho plavbě při těchto ostrovech Melanésie. Naše cesta k této sopce začala příletem do hlavního města Vanuatu. V Port-Vile jsme se dlouho neohřály a na následující den jsme přeletěli na dalši z 83 ostrovů Vanuatu s názvem Tanna. Po příletu na malé letiště nás čekal Alex z Friendly lodge, která byla naší dočasnou základnou na ostrově. Dostat se na naše lodge, znamenalo hodinovou jízdu skrz džungli. No asfaltové silnice na tomto ostrově nehledejte. Přesto se už na ostrově budují mosty a stejně části cest jsou zpevněny betonového podkladu. Jde o cesty, které stoupají přes pohoří, která tvoří jakási záda ostrova Tanna. První kontakt s obyvateli ostrova byl nepopsatelný. A tak prvotné obavy vystřídal neskutečný srdečný pocit uvítání ze strany všude vybíhajících domorodců, kteří nešetřili úsměvy. Podobná cesta nás čekala i směrem k slavné sopce Yasur. Hustý prales lemovaný uličkami místních vystřídala rozsáhlá sopečná pláň. Věděli jsme už do čeho jdeme, protože pokud jste na Tanne, jednou za čas se ozve velký výbuch, ale nejsou to hromy, které by hlásali příchod bouřky, ale to si opět odfouknul tento slavný vulkán. Ostrovy Vanuatu jsou sopečného původu a tak zde najdeme hned několik aktivních sopek, ale Yasur na Tanne je speciální a o tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Pozdravily jsme se s místními a po úvodním tanci následovaly bezpečnostní instrukce. Měli jsme se držet za prvním a posledním průvodcem, a pokud zazní výbuch, nemáme utíkat ;) Výstup nebyl navzdory sopečnému terénu náročný a zvládli jsme ho hravě. Horší to už bylo s prvotním pocitem, kdy jsme stáli na kalderu sopky a ta k nám promluvila. Nebylo to jen tak ledajaké blafnutí dýmky, ale hustý popel a kouř střídaly výbuchy do výšky až nad naší úroveň, kam vylétaly kusy žhavé lávy. Nepopsatelný pocit a to byl jen začátek. Vystoupili jsme na nejvyšší místo kaldery, kde jsme zůstali až do setmění. Právě s ním přišlo to největší divadlo a my jsme mohli pozorovat kráter, bublající lávu a ohlušující detonace, při nichž všude kolem nás létaly žhavé kusy. No my jsme stáli v bezpečné vzdálenosti. V tento den jsme zažili 2. stupeň aktivity z 5 stupňů. No ten 5., vězte zažít nechce nikdo z nás. Domácí si pamatují i 3. stupeň a tak když se ptám našich průvodců, tak přesto, že sopku vidí z bezprostřední blízkosti každý den, mají k ní velký respekt. Co řeknete na takový zážitek? Pojďte ho zažít s námi!
Přilétáme na ostrov Tanna, jeden z 83 ostrovů Vanuatu. Po vystoupení z letadla nás profackuje tropická teplota a tak se co nejrychleji přesouváme do letištní haly. Doufali jsme, že aspoň ta bude klimatizovaná, ale přivítá nás pouze jeden pomalu se točící ventilátor. Vítejte v opravdové exotice. Před letištěm nás už s velkým úsměvem vítá Sally. Někteří nastupují do džípu, ale my dobrodružnější jdeme na korbu jeho pick up Toyoty. Začíná cesta přes celý ostrov. Prašné cesty, rozestavěné přemostění a neustále se otáčející domorodci, kteří na nás už z dálky křičí "Hello". Cestou míjíme pár vesnic a také tržnice, u které se zastavujeme. Je tam co fotit. Atmosféra místních lidí, kopec čerstvého ovoce a zeleniny se nedá ani popsat. Rozhlížíme se kolem sebe, jsme tam jediní běloši, což umocňuje pocit autentičnosti a zážitku. Kupujeme si pár věcí a pokračujeme v naší cestě napříč ostrovem. Nad džunglí je opar a v dálce už je vidět tmavý kouř ze sopky Yasur. Jdeme správně, protože naše ubytování se nachází necelé 3 km od této aktivní sopky. Najednou se ozve rána. Ne nepraskla nám pneumatika a nepřichází bouřka. Právě jsme obdrželi pozdrav ze samých útrob naší Země. Zastavujeme v kopcích a fotíme první fotky vulkánu. Už se nemůžeme dočkat dalšího dne, kdy na tuto sopku vystoupíme. Proto si dnes dopřejeme odpočinek a půjdeme se projít do vesnice za poznáváním místní kultury, šnorchlovat na korálových útesech a ochutnávat první exotická jídla. Přicházíme na naše ubytování Friendly beach. Neskutečně krásná dřevená lodge, každá s vlastní terasou a výhledem na Tichý oceán. Černý vulkanický písek, palmy a v dálce se rozbíjející vlny na útesu a Korálové útesy, které jsou kolem ostrova. Elektřina funguje sice pouze omezeně, protože beží na naftovém generátoru, přesto si umíme dopřát totální luxus. Ráno se budíme a navzájem si máváme z teras našich domků, které jsou stavěny klasickým způsobem, tak jak je dělají domorodci. Přichází Estelle a přináší nám francouzskou kávu, čerstvé ovoce a nepopsatelné banánové palačinky. I takové je naše první ráno v ráji na ostrově Tanna, v blízkosti pekla zvaném Yasur.
Sydney po dvoudenní prohlídce už známe jako vlastní boty a dnes je čas vyměnit velkoměsto za překrásný kus přírody. Čeká nás fakultativní výlet do Modrých hor, které jsou od centra města vzdálené něco více než hodinu jízdy. My opouštíme Sydney, respektive jen centrum, protože naší první zastávkou bude předměstí Blacktown vzdálené od centra přibližně 45 minut po dálnici M2. Důvod návštěvy tohoto předměstí je zoopark Featherdale Wildlife Centre, který je domovem více než 350 původních zvířecích druhů Austrálie. Tato rezervace se vyvinula z drůbeží farmy na jeden z nejlepších privátních zooparků v Austrálii. My se v tomto zooparku těšíme zejména na blízké setkání s klokany a wallaby, které si můžeme i pohladit, pokud jim nabídneme něco na zub. Mimo jiné zde máme možnost vidět psy Dingo, krokodýla mořského, Kasuára Přílbového, koaly, ježury a mnoho jiných. Měli tu i Tasmánského ďábla, ale na mou otázku, kde je, protože jsem ho tentokrát v ohradě neviděl, mi odpověděla zaměstnankyně Jackie, že před měsícem zemřel. Podle všeho zemřel na stáří. Je čas pokračovat dál a směřujeme do městečka Katoomba, o kterém se říká jako o srdci modrých hor. Toto malebné městečko nacházející se v nadmořské výšce 1017 m.n.m. bylo založeno koncem 19. století (1879) za účelem těžby uhlí dole v údolí. Zastavíme u návštěvnického centra Echo Point, odkud máme vyhlídku na 3 sestry. Právě díky nim je městečko Katoomba ze všech okolních měst modrých hor nejnavštěvovanější. Tyto tři vrchy, z nichž každý dosahuje výšky více než 900 metrů, jsou opředené aboridžinskou legendou, která hovoří o třech sestrách jménem Meehni, Wimlau a Gunnedoo žijících v údolí Jamisonova kmene Katoomba. Zamilovali se do tří chlapců ze sousedního kmene Nepean, ale manželství bylo kmenovým právem zakázáno. Bratři z tohoto zákona nebyly nadšeni a rozhodli se použít násilí a tři sestry unesli. Mezi kmeny se strhl boj a tři sestry byly stařešinou přeměněny na kámen, aby je ochránil. Stařešina byl však v boji zabit a nebylo nikoho, kdo by je proměnil zpět. Legenda je sice krásná, ale my však věříme verzi, že jsou vytvořeny zemskou erozí, přičemž jemný pískovec jednoduše eroduje pomocí větru, deště a řek, což způsobilo, že "útesy" obklopující údolí Jamison se začaly pomalu lámat. Počasí máme ideální a viditelnost je víc než dobrá. Samotný název modrých hor vznikl ne proto, že by tam byly modré stromy nebo hory, ale proto, že vypařováním oleje z eukalyptových lesů vzniká v údolí břidlicově zbarvený opar. Směřujeme k vyvrcholení našeho dne, kterým je "lanovkový" park Scenic World. V SEN skupince převládá z okolního prostředí nadšení, ve kterém pokračujeme po 2,4 km dlouhé procházce. Připomíná nám to prales jako z jurského světa s minimem dopadů člověka na přírodu. Připraveným i štěstí přeje, a to jsme my tedy byli. Víme, že modré hory jsou domovem lýrochvosta nádherného, kterého jsme měli i my šanci zahlédnout. Byla to sice samička, která nemá tak výrazné zadní peří jako sameček, ale je to pro nás zvířecí zážitek č. 1 dnešního dne. Přesouváme se na druhou lanovku, modrou, která je dlouhá 543 metrů a pomaličku nás vyveze na vrchol k centru. Tato lanovka je nejstrmější a největší "vzdušná" lanovka na jižní polokouli. Ze dvou lanovek máme tedy 2x nej. Tou třetí je lanovka vedoucí mezi skály.
Dnešní den začíná v Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, odkud se po dálnici Stuart Highway přesouváme na jihovýchod až na cestu ArnhemHwy. Přibližně po 50 minutách cesty přicházíme k informačnímu středisku Window on theWetlands, které je, dá se říci, začátkem toho, čím je sever teritoria znám. Jsou to právě bažiny, díky kterým je tzv. Top End, tedy "horní konec" Severního teritoria, proslulý. Je zde mnoho různých druhů bažin, jako např. slané bažiny, mangrovníkové bažiny, sladkovodní jezera a bažiny, údolní Niva, ale i sladkovodní rybníky, prameny a solná jezera. Z centra, odkud jsme měli pohled na obrovské pláně, se přesuneme o kousek dál – k top adrenalinovému zážitku dnešního dne. Bude jím právě plavba po řece Adelaide, která je plná obrovských jedinců považovaných za jedny z největších predátorů naší planety. Máme štěstí, protože dnešní den mají revizi a jediný možný termín byl ráno o 9-té. a tento jsme bez problémů stihli. Samotná plavba trvá hodinu a my se už nemůžeme dočkat. Jelikož naše SEN skupina sestává z jedné čtyřčlenné rodinky, tak máme téměř privátní plavbu. Samotná řeka je dlouhá 238 km. Ještě jsme se pořádně na lodi ani neusadily a už vidíme, jak k nám plave jeden z krokodýlů. Přesuneme se po toku řeky o něco dál a tam v napětí očekáváme, co se bude dít. Rachel, hlavní krmička, vzala do rukou udici, na níž byl přivázán poctivý kus buvolího masa a začala s ním plácat o hladinu. Za necelou minutu už byl u nás obrovský jedinec, který si nejprve klidně prohlédl situaci a potom během sekundy vystřelil z vody. Wow! Paráda! Vidět největšího plaza v plné kráse a síle je neuvěřitelným zážitkem. Právě krokodýl mořský je jeden z nejsmrtelnějších predátorů na planetě již více než 100 milionů let. I když jsou to krokodýli mořští, tak mají v oblibě takové povodí řek, kde si také vytvářejí svá hnízda. Během období dešťů mají období páření, kdy samice mohou naklást až 50 vajec. Faktem však je, že pouze 1% z vylíhnutých vajec se dožije dospělosti. My nemáme slov na to, co vidíme. Ještě několikrát jsme viděli, jak krokodýli vyskočily do poloviny svého těla nad hladinu řeky. Vracíme se na břeh a po tomto intenzivním zážitku, který nám rozproudil krev v žilách, se vydáváme dále do národního parku Kakadu. Jedno z hlavních pravidel každého návštěvníka této oblasti je dobře znát chování krokodýlů, jelikož každoročně zde zabijí pár desítek nezodpovědných lidí. Jak říkají domácí, "becrocwise!" Buď krokstražitý!
Je 7 hodin ráno a my se z Melbourne vydáváme na celodenní výlet plný zážitků. Směřujeme na jihozápad po dálnici M1 a asi po hodině a čtvrt se dostáváme u městečka Torquay na slavnou Great Ocean Road (GOR), tedy velkou oceánskou cestu. Patří mezi nejscéničtější pobřežní cesty na světě a jednoznačně spolu s Great Coast Road – velkou pobřežní silnicí na Novém Zélandu na západním pobřeží, patří mezi ty nejkrásnější, jaké s CK SEN navštěvujeme. První zastávku máme v městečku Anglesea, které je pro nás prvním střetem s Jižní Tichým oceánem. Tato oblast je velmi populární vánoční destinací pro obyvatele Melbourne. Kromě klidné atmosféry tu najdeme i několik golfových hřišť, na nichž je možné v dálce pozorovat pasoucí se klokany šedé. Pokračujeme po silnici zhruba 16 km a zastavujeme se při známém památném oblouku, bez kterého by tato cesta nebyla cestou. Tento památný oblouk je vzpomínkou na opraváře a vojáky z první světové války, kteří postavili tuto "velkou oceánskou cestu". Oblouk je však znovu postaven již potřetí a věříme, že naposledy, protože byl několikrát zničen. Důvodem byly bouře, rozšiřování silnic a naposledy to byl "požár Popeleční středy", který zde řádil v únoru 1983 a táhl se právě z městečka Anglesea. U památníku vidíme i měděné sochy dělníků, kteří pracovali pouze se základními nástroji. Tato 243 km cesta podél jihovýchodního pobřeží Austrálie byla dokončena roku1932 na počest těch, kteří bojovali v 1. světové válce. Historii a smysl této cesty už tedy známe a pokračujeme po ní dál. Asi po 50 minutách se zastavujeme v malé kempinkové komunitě Kennett River, kde si na půl hodinky uděláme tzv. coffee break. Tato vesnička má velkou populaci koal. Z těch jsme tu však viděli vysoko na stromě pouze jednu, ale mile nás potěšili přítulní papoušci královští - Alisterusy, jakož i papoušci Kakadu, kteří nám přistály na hlavách a rukou a zobaly nám ptačí zob přímo z ruky. Uloveným zážitkem byl malý, ale robustní ptáček Kookaburra (Rybářík chechtavý), jehož je většinou jen slyšet, ale ne vidět. Nálada v naší skupině je více než jen pozitivní a od začátku zájezdu nám vychází všechno. Ať už počasí nebo i štěstí na zvěř. Je čas na oběd. Po obědě pokračujeme přibližně 30 km dále po silnici a vstupujeme do národního parku Cape Otway, kde hledáme v korunách stromů medvídky koala, kteří vlastně s medvídky nemají absolutně nic společného. Hledáme, vykrucujeme krky z auta do výšky, ale nakonec zahlédneme něco běhat vedle cesty. Toto není možné, křičím! Naše štěstí se opět naplňuje a vidíme koalu asi metr od nás, jak si kráčí vedle cesty a leze na keř, který jsme měli na úrovni očí. Paráda. Takový střet s koalou byl i pro mě premiérou a bylo to přímo neuvěřitelné, jak krásně se tento malý živočich usadil mezi větve a začal chroupat své oblíbené eukalyptové listy. Zážitek, který jsme zde ulovili nám zůstane v paměti na celý život a takovou realitu jsme určitě ani ve snu nečekali. Pokračujeme dál a pomalu se dostáváme tam, proč celou tuto cestu absolvujeme. Je to národní park Port Campbell velký pouze 17,5 km², který je domovem slavných 12 apoštolů. My se podíváme nejprve na dva z Gibbsonovych schodů a pak pokračujeme k návštěvnickému centru, kde necháme auto a jdeme pěšky. Tyto unikátní vápencové útvary patří mezi nejkrásnější přírodní památky Austrálie, a vidět je znamená vidět 20 milionů let starý geologický proces eroze. Ve skutečnosti apoštolů nikdy nebylo 12, ale 9. V dnešní době jich je tu už jen 8, protože jeden z nich erozi podlehl a zřítil se do vody v červenci 2005. Obloha je bez mráčku a my máme příležitost nafotit ty nejkrásnější fotky na tomto kontinentu. My jako SEN skupinka jdeme dál a jako bonus máme přichystaný tzv. Loch Ard Gorge, tedy roklinu, kde 1. června 1878 ztroskotala plachetnice Loch Ard, která narazila na mělčinu. Zároveň je odsud zhruba 500metrová procházka ke skalním útvarům zvaným Razorback, které jsou barvou stejné jako apoštolové, ale vzhledem diametrálně odlišné. Je čas jít pomalu zpět do Melbourne, máme před sebou asi 3hodinovou cestu. Náš den neměl chybu a tolik ulovených zážitků, nemluvě o tom, že při návratu jsme ještě viděli i tlupu klokanů a wallaby, se během jednoho dne podaří jen těm, kteří jsou tu "doma" jako my. Vydejte se i vy s námi na největší válečný památník obohacen dech beroucími vápencovými útvary, jejichž majestátnost mluví sama za sebe.
Nacházíme se v nejevropštějším městě Austrálie, v Melbourne. Prohlídku města začínáme ochutnávkou klokaních steaků. Jsou výtečné. I když australská vína jsou světoznámá, Australané zbožňují pivo, v konzumaci zlatého moku jsou na 4 místě na světě, a proto i my hned jedno zkoušíme. Míříme na "Great Ocean Road", která byla postaven v době hospodářské krize třicátých let. Naskytují se nám nepopsatelné výhledy na oceán, skalní útvary, ale především obdivujeme 12 apoštolů. Je jich vůbec 12? Otužilci neváhají a už se vrhají do vln oceánu. Chvíli poté přichází velké překvapení, při procházce nacházíme desítky koal, které odpočívají ve stromech eukalyptu. Neskutečný zážitek pozorovat tyto rozkošné chlupaté medvídky v jejich přirozeném prostředí.
Domorodý aboridžinský kmen Anangu se o Ayers Rocks-Uluru "stará" již přes 10 000 let. V jejich mytologii má důležité místo bájný tvor Duhový had neboli Rainbow Serpent, stvořitel světa a všech bytostí, dárce života, ale i ničitel. Je symbolem plodnosti, úrodnosti a hojnosti, kterou přináší v podobě deště, když putuje krajinou a kropí ji životem. Podle místních když se prý rozzlobí, přijdou bouřky nebo ničivé záplavy. Věří, že duhový had je může obdařit magickými schopnostmi, ale může do těla člověka vpustit své potomstvo v podobě malých dužin a způsobit tím bolest i smrt. Žije ve studnách, řekách či jezerech. V horké poušti kolem posvátné hory s téměř 40stupňovými teplotami přichází právě s deštěm a domorodcům se zjevuje v podobě duhy. Tak jako nám. Toto magické místo jsme měli možnost pozorovat z více než 10kilometrového turistického chodníku, který vede kolem něj. Vedle zajímavých tvarů, které příroda na skále erozí vytvořila, jeskyní s původními kresbami domorodců, jakož i posvátných míst, kde se aboridžinští muži a ženy chodili modlit. A při nerušeném pozorování západu slunce, nádherné scenérie okolo 348 metrů vysokého monolitu Ayers Rock-Uluru, který leží téměř uprostřed australského kontinentu, se najednou zamračilo a spustil se liják. Vzácnost, protože ročně tam spadne něco málo přes 300 mm srážek. My jsme to štěstí měli. Co následovalo potom, bylo úžasné. Zjedné strany slunce, které pomalu klesalo za obzor. Uprostřed magická skála a její nádherné přírodní divadlo měnících se barev, z oranžové, krvavě červené, jako kdyby se z ní stal žhavý uhlík až po hnědou. Déšť ustal a vedle posvátné hory se zjevil bájný Duhový had. Nezapomenutelný zážitek…
Hned ráno vyrážíme lovit zážitky v krásném historickém městě Melbourne, a jakmile vyjdeme z hotelu, slyšíme linoucí se hudbu, která naznačuje, že se děje něco velkého. Blížíme se k srdci města, řece Yarra, dav lidí se zvětšuje a zvuky se přibližují. Za rohem nás překvapuje obrovský průvod námořníků a vojáků, kteří na počest padlých vojáků uctívají tímto pochodem Anzac Day. Procházíme se místním parkem, posedáváme na lavičce a pojídáme oříšky. Výborný nápad takhle uprostřed parku. Už se k nám řítí ze stromu cosi velkého, zbystříme a vidíme dospělého wombata, který si odvážně tlapkami žádá podíl oříšků i pro sebe. Jakmile zašustíme sáčkem s oříšky, z vedlejších stromů se k nám přibližuje celá rodinka. Zřejmě jsme v nich vzbudili důvěru, a tak se od nás nechají pohladit. Po chvilce už zase míjíme skupinku klokanů. Všichni jsme v úžasu a hledíme na tu krásu kolem nás. My nemusíme chodit do ZOO, právě přišla za námi…