Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Probouzíme se do pomalého rána v Buenos Aires. Netřeba nikam spěchat, vždyť jsme přece v Latinské Americe. S klidem typickým pro tuto část světa, vyrážíme autobusem do úplně odlišného světa. To, že Buenos Aires leží na břehu řeky, a ne oceánu nebo moře, už dávno víme. Avšak tušili jste, jaké poklady skrývá Rio de la Plata ve své deltě? Ve městečku Tigre nasedáme na loď a vydáváme se na hodinovou plavbu do zalesněných koryt více řek, které ústí do la Platy. Během klidné plavby míjíme nádherné budovy veslovacích klubů, soukromé vilky argentinské smetánky, a dokonce i dům bývalého prezidenta Sarmiento, který je kvůli počasí uschován ve skleněné kostce. Nejsou zde však pouze víkendové domky, někteří lidé zde žijí celý život. A tak během plavby potkáváme popeláře, pošťáka i zmrzlináře, a všichni mají své vlastní lodě! Čas jsme už dávno přestali vnímat, a tak, než se nadějeme, jsme zpátky v přístavu.
Přijíždíme do dalšího národního parku v Patagonii, nasedáme na loď a plní očekávání, vyrážíme. Ledovec se objevuje hned za výběžkem, běžíme na palubu a fotoaparáty začínají cvakat. Čekali jsme něco pěkného, ale tento ledovec je vskutku nádherný. Vyčnívá do výšky 70 metrů nad hladinu lago Argentina a svým koncem přehrazuje jezero, ve kterém se začíná zvedat voda. Před pár lety byl rozdíl hladin v jezeře téměř 10 metrů a pod obrovským tlakem se jeho část zbortila. Silný rachot pukajícího ledu slyšíme i my a vidíme, jak se před námi kusy ledu hroutí do vody. Vystupujeme na břeh, nasazujeme mačky a 1,5 hodiny se "touláme" po ledovci v doprovodu místního průvodce. Led je tak čistý, že vidíme do jeho nitra. Je modrý. Vzduch unikl pod obrovským tlakem a ledovec změnil barvu. Toto je zážitek na celý život. Doušek whisky s modrým ledem a čeká nás další vyhlídka. Počasí je nádherné a my vidíme na vrcholy štítů nad ledovcem, pod nimi obrovské ledovcové pole, které se plazí do údolí směrem k nám. Na konci je Perito moreno rozeklané a kusy ledu čím dál tím více padají do jezera. Je odpoledne, teplo, začíná léto a my se kocháme a nechce se nám odsud jít pryč. Do městečka Calafate se dostáváme až před západem slunce. Večeři mámě rezervovanou v nejlepší restauraci, Mi viejo. Nikdy v životě jsem nejedl lepší jehně, a to jsem gurmán J
Do nejkrásnějšího parku Patagonie přijíždíme vpodvečer a žulové skály věží jsou osvětlené červeně, pod námi se vine ledovcová řeka, u které se pasou stáda koní. Hotel, ve kterém bydlíme má neuvěřitelný výhled na skalní masiv a my se kocháme dlouho do noci. Ráno vstáváme dřív a hned vyrážíme na túru. Vítají nás stáda lam Guanaco, kondoři kroužící na obloze, šedá liška, a dokonce nám proběhla před autem puma. Náš adrenalin byl větší než její strach, a když jsme vyskočili z auta, skryla se v strouze a pak se rozběhla. Naštěstí pryč od nás. Túra ke třem věžím vede nádhernou krajinou, stoupá přes pohádkový les a poslední výškové metry ledovce Morena. Za necelé 4 hodiny stojíme už u jezera, a kocháme se výhledem, který nám budou naši kamarádi závidět, když jim pošleme naše fotky. Je bezvětří a věže Torres del paine se odrážejí v zrcadle jezera pod nim. Kolmé žulové útvary vysoké přes 2800 m jsou úchvatné. Kocháme se více jak hodiny a sestupujeme. Večer pozorujeme z hotelu tu krásu hor a oslavujeme tento nádherný den sklenkou Pisco, chilským národním nápojem podobným domácí vínovici. Samozřejmě dozrálé v dubových sudech.
Nasedáme na loď v Magellanově úžině nedaleko městečka Punta Arenas. Ranní mlha začíná ustupovat a před námi se vynořuje ostrůvek Isla Magdalena s majákem na samém vrcholu. Šéf posádky nám dává instrukce, kde se můžeme pohybovat a kdy loď vyráží dál. A už se všichni s fotoaparáty v ruce řítíme vychutnat si ty malé tučňáky magellanské. Je říjen, čas páření a tučňáci si začínají snášet do svých doupat vystýlky pod vajíčka, která se zanedlouho vylíhnou. Přebíhali nám přes cestu s trsem trávy v puse a vůbec si nás nevšímali. O kousek vedle stojí hlouček, tlačí se na sebe, vypadá to jako debatní kroužek, při kterém vydávají nádherné zvuky. A přímo před našima očima si to dva tučňáci rozdávají. Páří se, respektive zkouší to, sameček se snaží přitlačit na samičku zezadu, ale moc jim to nejde. Divadlo trvá asi 5 minut a pak šup do moře. Tučňáci jsou monogamní a sameček si přízeň samičky získává tím, že jí přinese kamínek. A jsou výborní plavci. Křídly ztratili schopnost létat, zato se jim zvětšily prsní svaly, a tak dosahují ve vodě rychlosti až 10 km / hodinu. Nohy používají jen jako kormidlo. Na tomto ostrově je těchto nádherných tvorů několik desítek tisíc a návštěva rozhodně stoji za to. Nasedáme na loď a jelikož máme nádherné počasí, míříme k břehům dalšího maličkého ostrůvku, kde se na jeho březích vyvalují lachtani. Ti se od tuleňů odlišují tím, že mají uši, žádné nohy od sebe a spí jen na pevnině. Bylo jich přes 100 kusů. Někteří jen tak polehávali, někteří se tlačili a asi 15 mladých si hrálo ve vodě. Na vše dohlíží obrovský samec. Nejprve vypadal jako kamen ve vodě, pak se pohnul a když se začal sápat na břeh, ostatní se mu raději uhnuli. Byli jsme od nich jen par metrů, kapitán však zavelel ústup a my se už blížíme k Punta Arenas ulovit další dobrodružství v Patagonii.
Celý den dnes trávíme na argentinské straně vodopádů Iguazu. Na straně, která nám poskytuje mnohem bližší kontakt s tímto přírodním divem světa. Vodopády Iguazu leží na stejnojmenné řece a tvoří největší systém vodopádů na světě. No uznejte, je jich neuvěřitelných 270! Tato krása nám všem vyráží dech, fotoaparáty cvakají v jednom kuse, aby zachytily ten valící se dým. Vláčkem se přesouváme k vyhlídce na nejúžasnější vodopád, kterým je Ďáblův hrtan. Ti nebojácnější z nás se na loďce plaví přímo do hrdla ďáblu. Sice potřebují náhradní oblečení, ale za ten neskutečný zážitek to rozhodně stálo! Nejen vodopády jsou zde jedinečné, ale i okolní prales, kde potkáváme Nosály, kteří by od nás rádi nějaký ten pamlsek. Číháme i na tukany, kteří se rádi skrývají v hustých větvích, máme štěstí a lovíme neskutečné záběry.
Obrovská masa křišťálově čistého ledu se třpytí na ranním slunci a fascinuje všechny kolem. Od té doby, co jsme prošli zatáčkou a spatřili ji poprvé nemůžeme od ní odtrhnout oči. Je magická a přitahuje naše pohledy. Nevíme přestat fotit, i když máme už asi všechny možné úhly. Nic takového jsme ještě neviděli. Pravděpodobně nikde jinde na světě nenajdete ledovec tak obrovský, fascinující zářivý a bezproblémově dostupný jako pravé zde nedaleko El Calafate. El Perito Moreno má na výšku téměř 70 metrů (a dalších 120 pod hladinou jezera), na šířku téměř 1,8 km a na délku několik desítek kilometrů. Takový modrý obr. Na lodi s kapacitou asi 100 osob se přibližujeme k jeho jižní stěně a cítíme se jako liliputáni a naše loď se z dálky jeví jako hračka. Stěna ledovce se nad námi hrdě tyčí jako 'The Wall' v Games of Thrones, která odděluje civilizaci od divočiny. S tím rozdílem, že náš ledovec není vymyšlený. Víme to i podle toho, že za pár minut loď přistává na jeho západní straně. Dostáváme krátkou instruktáž, jak se pohybovat po ledovci a za pár minut už překračujeme první ledovcové kry. Jsou to obrovské zlomy a brázdy v ledu, do kterých byste při troše nepozornosti mohly spadnout a už nikdy nevyjít na světlo světa. Tyto praskliny jsou vytvářeny soustavným pohybem ledovce a jeho přechodem přes nerovnosti v terénu. V hloubce vidíme asi všechny barvy modré a je to fascinující. Neuvěřitelný zážitek pohybovat se po tak obrovské mase ledu. Ještě větším překvapením je možnost sledovat let tří obrovských kondorů nad touto masou ledu. Jsou opravdu blízko. Stojíme v němém úžasu. Připadáme si jako polární expedice, s tím rozdílem, že my se můžeme večer uchýlit do naší oblíbené restaurace v El Calafate, kde si dáme lahodnou argentinskou specialitu 'al disco' a vynikající argentinský Malbec. A při tom můžeme rozjímat nad krásami patagonských ledovcových polí. Doporučujeme zažít.
Jen v plavkách stoupáme po schodech, ukazujeme lístky a do rukou dostáváme nepromokavý vak, stejný, jaký využívají vodáci na svých splavech. Do něj vkládáme všechny vodě náchylné věci a přes krk si provlékáme záchrannou vestu. Bez ní nás nepustí. V tom nás ze zamyšlení vytrhly výkřiky. Nedokážeme identifikovat, zda jsou nadšené nebo zděšené. Přehlušily i mohutné dunění milionů litrů vody, které se ozývají všude kolem nás. Vycházejí zpod zpěněného závoje vodopádu, do kterého se za pár minut chystáme i my. Nejistě vstupujeme na loď a nepromokavý vak si ukládáme k nohám. Chlapík v nepromokavém pogumovaném obleku nám oznamuje, že můžeme fotit i pokud nám nedá signál. Nyní všechny věci, co nejsou vodotěsné schováváme. Projíždí kolem nás člun, z něhož zněly výkřiky. Všichni jsou však vysmátí a mávají nám. To nás uklidňuje. Náš člun se rozbíhá a v rychlosti rozráží vodní tříšť a my vbíháme do obrovského vodního oparu, nedaleko majestátních vodopádů Iguazu. Hlas našeho nepromokavého průvodce křičí, že se máme připravit, že to byl jen předkrm. Loď se otáčí, nabírá na rychlosti a řítí se do hlavního koryta řeky Iguazu. Obrovskou rychlostí se blížíme ke kamenné zdi, ze které padají statisíce litrů vody. Doufáme, že zrovna to není to místo, kam se chystáme i my. Naneštěstí je, nebo naštěstí. Voda je studená, ale nesmírně osvěžující. Je všude kolem nás a my se i přes obrovský tlak nemůžeme přestat smát. Je to něco unikátního, vždyť jak často má člověk možnost vykoupat se přímo ve vodách největších vodopádů světa? Přestože to vypadalo děsivě, tak odcházíme nadšení. I když jsme promočení do poslední nitky. Většina z nás si ještě po vystoupení kupuje video točené přímo na lodi, ať máme i památku. I když na tento zážitek asi jen těžko zapomeneme.
Vystupujeme z metra a v zástupu lidí se pomaličku v lidském hadu blížíme ke stadionu. Už z dálky slyšíme zpěv a vidíme velký nápis
Hned ráno nás před hotelem čekají tři terénní džípy. Dnes nás totiž čeká jeden z nejkrásnějších dnů, a to terénní dobrodružství přímo v srdci Ohňové země. Půjdeme cestami-nesilničními, kam by se běžně silniční auto nedostalo a dostaneme se tak na místa, kde kromě nás není opravdu nikdo. Opouštíme nejjižnější město naší planety Ushuaia a procházíme kolem nejjižněji položeného lyžařského střediska naší planety, které se jmenuje Cerro Castor (Bobří vrch). Zastavujeme na vyhlídce a fotíme si blankytné Lago Fagnano, které je největším jezerem Ohňové země. Následně se už vydáváme na naše offroadové dobrodružství. Scházíme z cesty a vydáváme se do opravdu těžce sjízdného terénu. Řidiči zapínají přídavné převodovky a my procházíme místy, o kterých jsme si mysleli že to je možné pouze pěšky. V tom začne řidič Guillermo dělat show. Za jízdy vystoupí z auta, předběhne ho, posadí se na kapotu a nechá se vést. Baby v autě křičí, smějí se a vše točí na video. Guillermo za plynulé jízdy naskakuje do auta a pokračuje jako by se nic nestalo. O pár minut nato přicházíme k Lago Escondido (Skryté Jezero) a džípy se z poloviny ztrácejí v jeho vodách. Voda šplíchá všude kolem a zasněžené vrcholky hor v pozadí dotvářejí působivou atmosféru. Po asi 2 hodinách jízdy nás řidiči vysazují na okraji lesa a my po vlastních přecházíme krásným patagonským lesem do naší chatky. Zde nás čeká překvapení. Choripan (houska s klobáskou), pravé argentinské steaky a vynikající Malbec. K tomu absolutní ticho a klid těchto magických lesů. Vůně pečeného masa přilákala dokonce i normální plachou patagonskou lišku a my si ji fotíme z pár metrů. Takto blízko jsem ji ještě ani já nikdy neviděl. Po vynikajícím obědě se vracíme do Ushuaia, kde se dozvídáme, že naše jižní délka, v níž se nacházíme koresponduje přibližně se vzdáleností Moskvy od rovníku na severní polokouli. To nás trochu šokuje. Vždyť jsme na konci světa. Nevadí. Nakoupíme poslední suvenýry a vydáváme se na letiště k letu do Buenos Aires. Nashledanou Ushuaia. Nashledanou konec světa.
Samotné Rio de Janeiro je božské, ale jednoznačně nejkrásnější je shora. Let nad městem v helikoptéře s odletem z Cukrové homole je neuvěřitelným zážitkem. A mého adrenalinového manžela jsem pustila na let rogalem nad městem s instruktorem. Shora byl prý krásný výhled na celý oblouk slavné pláže Copacabana. Nejkrásnější výhled na město pro méně adrenalinové turisty je od nohou Krista z Corcovada, kam jsme se za pár minut dostali vláčkem. Na pláž Copacabana jsme šli bez kabelky a jen s pár drobnými v kapse. "Všechny věci by měly zůstat na hotelovém pokoji. A doporučuji sledovat čilý život ve vodě i na pláži, prohlížet si krásná těla Brazilců i skromné bikiny sexy Brazilek," říká nám průvodce a dává si skleničku koktejlu Caipirinha (složené z cachaça, třtinového cukru a limety). Druhá nejznámější pláž Ipanema inspirovala Franka Sinatru ke složení písně Girl from Ipanema. Ta vznikla v nedalekém baru Garota de Ipanema, no nezamilujte se. Pro mne byly obrovským zážitkem i Dlaždičkové schody. Jsou celoživotním dílem umělce Selaróna, který je vlastnoručně obložil dlaždičkami dovezenými z celého světa. Dvě stejné byste marně hledali, můžete si ale zkusit najít nějakou z Čech. U schodů, které vedou do bohémské čtvrti Santa Teresa, se scházejí turisté z celého světa a baví se zde brazilská mládež. Starobylé centrum Ria je od olympiády bezpečné. Místní zde volně chodí, kabelky, tašky přes rameno, mobil v ruce, kolem nás staré budovy, kostely. "Sem před pár lety turista jít nemohl, bylo téměř jisté, že by vás okradli", říká náš průvodce a my se opravdu cítíme velmi bezpečně a vychutnáváme si caipirinhu na rohu v baru.
Velmi se těším vidět čtvrť La Boca, vždyť právě odsud pochází i jeden z nejlepších fotbalových hráčů světa - Maradona. Procházíme kolem stadionu, kde hrával a vstupujeme do staré části. Kolem nás nádherné barevné domky. V některých z nich jsou bary a restaurace. Sedneme si na kávu a najednou se na ulici zapne gramofon, ozvou se tóny tanga, místní v baru se postaví a začnou tancovat. Ne pro nás, turisty, ale pro sebe, pro radost. Procházíme se ulicemi Buenos Aires a je to pro nás nepochopitelné, lidé si sem-tam jen tak volně tančí. Bez studu, jestli se na ně někdo dívá. Jsme řádně nasátí atmosférou a vstupujeme do klubu, kde tango vzniklo. Profesionální tanečníci ze sebe dávají maximum. Viděl jsem různé taneční a hudební představení po světě, toto je ale jednoznačně to nejlepší. Přistihneme se, že se pohybujeme v rytmu. Samozřejmě sklenka Malbecu umocňuje tento nádherný večer.
Odjíždíme ještě za tmy. Když však vystupujeme na parkovišti u hotelu Las Torres slunce už začíná pomalu vykukovat zpoza hor a osvětluje věže Torres del Paine. Máme překrásné počasí, lepší jsme si ani nemohli přát. Procházíme prvními dvěma mosty a začínáme plynule stoupat do svahu pokrytém kameny. Dívky s naším horským vůdcem Andresem mají rychlejší tempo a vidíme je jen jako malé tečky nahoře před námi. Takto stoupáme asi hodinu a půl, dokud nedojdeme na relativně plochou část kopírující kaňon s řekou. Po ní pokračujeme asi 30 minut a dostáváme se k našemu prvnímu plánovanému oddychovému bodu – Campamento Chileno. Na této horské chatě si při příjemném zvuku praskání polen v krbu dáváme čaj a kávu na posílení a fotíme poslední fotky věží Torres del Paine před tím, než je uvidíme zblízka. Po přestávce přichází jedna z nejkrásnějších částí – asi hodinka chůze do relativně strmého kopce posledním pásmem patagonské lesa. Už jen procházka tímto magickým lesem se dá označit za zážitek. Sluneční paprsky prosvítají přes koruny a osvětlují mechem porostlé stromy. Po pár desítkách minut přicházíme k poslední části. Před námi se tyčí obrovská spousta skal – moréna, kterou sem natlačil postupující ledovec desítky tisíc let dozadu. Už jen několik set metrů nás dělí od našeho cíle – výhledu na horské ledovcové jezero s věžemi Torres del Paine. Počasí nám opět vyšlo fantasticky a dech beroucí pohled oslavujeme chilským národním alkoholem – Pisco. Opravdu je to pohled pro bohy. Fotíme si tu nádhernou scenérii a čerpáme síly na 4hodinový sestup dolů. Je tu tak krásně, se nám ani nechce. Po 45 minutách se vydáváme zpět. Když se přibližně po jeden a půl hodině v kempu Chileno otočíme, věže už nevidíme. Jsou skryty v mlze husté jako mléko a pomaličku začíná poprchávat. Nakonec se opravdu vyplatilo vstávat o 2,5 hodiny dříve než ostatní. Odměnou nám byly dokonalé výhledy. Chcete-li nejkrásnější výhledy na planetě zažít i vy, přidejte se nejblíže k nám. Zkušeností máme na rozdávání.