Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
28.3.2017 zažili SEN klienti na Bali neskutečný zážitek. 24 HODIN TICHA. Slavil se den ticha a příchod roku 1939 podle balijského kalendáře Saka. Tomuto dni s názvem Nyepi Day předcházel Melasti Day - den očisty a potom Ogho Ogho - slavnost, která je podobná našemu masopustu. Celý ostrov Bali se ponořil do velkých oslav, kterým dominovaly různé masky duchů a démonů. Tyto masky jsou několik týdnů usilovně vyráběné v místních komunitách. Je to jedna z největších hinduistických slavností na ostrově, a proto si všichni místní dávají záležet i na tom, jak vypadají. Mají na sobě krásně zdobené sarongy. Celou tuto oslavu provází velký pochod, při kterém místní nosí masky démonů a duchů na bambusové konstrukci. Tyto démony postupně pak spalují v chrámech. Den ticha trvá 24 hodin a má přísně stanovená pravidla. Je zakázáno vycházet z domu do ulic, dělat hluk, je zákaz létání, používání elektroniky i zákaz rozsvítit světlo, včetně svíček, a tak si naši klienti vychutnali jeden z nejkrásnějších pohledů na noční oblohu jižní polokoule. Po tomto dni místní považují svět za čistý a věří v nový začátek. Každá cesta na Bali je vždy velkým zážitkem.
Po příletu do Jakarty prožíváme kulturní šok. Najednou je všechno rychlejší, plné lidí, smogu, aut a motorek, prostě "Mace" (zácpa indonésky). Večer hraje pestrými barvami, které blikají z okolních reklam nebo luxusních nákupních center. Jsme v Jakartě, hlavním městě Indonésie. Vedle hotelu si můžeme v nonstop otevřeném obchodě 7 eleven koupit cokoliv, i Pringles nebo čokoládu. Naštěstí rychle odlétáme dále a Yogyakarta naše smíšené pocity zachraňuje. Opět se přibližujeme k místním, tentokrát jdeme za děckama do školy. Strávíme tam dost času na to, abychom si s nimi poseděli v lavicích, naučili je pár českých slovíček, zazpívali indonéský "Di síni senang, Di sana senang ...". Procházet se starými chrámy Prambanan a Borobudur je obrovský zážitek. Ochutnáváme kokosový cukr, který zapíjíme černým čajem, na návštěvě u místních, v jejich domě. Nevadí jim, že na stole již mají připravenou večeři. A na závěr tohoto ostrova naše oči pozorují ještě jeden krásný přírodní úkaz - stále aktivní sopku Bromo v národním parku Semeru, který je pojmenován po stále činné nejvyšší sopce ostrova. Pocity při pohledu na východ slunce nad Bromem, žádné fotografie neposkytnou. Toto je přesně to místo, pro které je třeba Jávu navštívit!
Přenádherná příroda, jsme v džungli. Splavujeme řeku, abychom se vykoupali ve vodopádu a pochutnali si na šťavnatém ananasu. Noc prožitá uprostřed džungle, zanechává stopu v každém z nás. Adrenalin během jízdy džípy přes prales zintenzivňuje pocit dobrodružství v divočině. Orangutani v pralese nad Bukit Lawang nám berou banány přímo z ruky a mají lidský pohled. Ten pocit je nepopsatelný.
Krásný výhled na okolní scenerii je odměnou za trošku náročnější ranní výstup na aktivní sopku Sibayak, ke které se dostáváme opět přes džungli nad Berastagi. Pod její úpatím se koupeme v termálních lázních. Magický ostrov Samosir na jezeře Toba s nádhernou domorodou architekturou, kde žili v minulsti lidožrouti prozkoumáme loďkou, která je jen pro nás. Někteří se přesouváme po ostrově stejně jako Indonésané - na motorkách. Obdivujeme osobitou architekturu Bataků, debatujeme s místními, velmi milými a usměvavými lidmi, pro které jsme atrakcí (tak jako všichni bílí). Cpeme se praženou rýží, nudle, rybami a polévkami dochucenými chilli, jak jinak. Jako dezert si dáváme čerstvé ovoce, nevím si vybrat - mango, papáju, baby banány, mangosteam, liči ...? Jedeme dál Sumatrou, už se cítíme být její součástí. Tento pocit v nás umocňují "botanická okénka". Už víme, jak roste kakao, káva, skořice, muškátový oříšek, pepř či hřebíček, které jsou chutí indonéských cigaret. Ochutnáváme čerstvé buráky, sledujeme, jak je místní praží, někteří si to i vyzkouší. Obdivujeme zelená rýžová pole, procházíme přes rovník. Splachující voda v toaletě se již nyní točí opačně, jsme na jižní polokouli. Kromě běžné konzumace indonéských specialit jsme tentokrat vyzkoušeli něco více. Co tak naučit se některá jídla vařit? Vidět místního kuchaře přímo v akci u sporáku? Proč ne? Navštívili jsme proto Yusufa, který pro nás připravil pohoštění. Po úvodním občerstvení vzhůru do práce. A co jsme vařili? Tak nejdříve kuře dušené se zázvorem a citronovou trávou. Později hovězí se zeleninou a vodním špenátem. Tempe - tradičně jídlo ze sojových bobů. Nechyběla samozřejmě rýze, klasicka bílá, ale i s grilovaným kuřecím masem - Nasi goreng Ayam. A co jsme navařili, to jsme si i snědli a bylo to opravdu výborné. Seděli jsme tradičně na zemi, jídlo poskládané před námi a sami jsme si vybírali podle chuti, ale každý vyzkoušel všechno, neboť nejen vůně, ale i chuť nás přímo vybízely přidat si. Po dobrém obědě jsme měli možnost trochu i podebatovat o všem možném a trochu i videt způsob života místních obyvatel. Po lehkém treku za největším květem na světě - Rafllesiou, si pochutnáme na cibetkové kávě. Toto doma nezažijete!!!
Trajektem se přesouváme na vysněné Bali. Začínáme s návštěvou místních obyvatel v typickém balijském domě, jednoduše zařízeném, kde paní domácí připravuje obětní dary pro Bohy. Po cestě do Ubudu máme příležitost vidět hinduistickou slavnost a svátečně, v bílém oblečené Balijčany. Směřujeme blíže do uměleckého centra Bali. V jedné z mnoha galerií nejdříve sledujeme umělce při práci, pak jejich výtvory vkusně zavěšené na stěnách. Jasně, že odcházíme s nejedním úlovkem! To ještě nestačí, jdeme vyzkoušet pravou balijskou zabijačku "babi guling". Prasátko připravené na rožni chutná výborně. Volný den si užíváme každý po svém. Ráno běháme po pláži, nebo meditujeme u vln divokého oceánu. Po snídani si dopřejeme masáž na pláži za směšnou cenu. K obědu si vychutnáme grilovaného humra v restauraci s výhledem na oceán. A pak jen tak ležíme u bazénu a popíjíme Arak Colada v bazénovém baru. V podvečer si nenecháme ujít kulturní představení - typický balijský tanec Kecak. Vystoupení je v mořském chrámu Uluwatu s úžasným západem slunce. Noc je mladá a někteří z nás vyrážíme do šestipatrové diskotéky plné Australanů, uprostřed nejrušnější ulice Kuty. I toto je Bali. Každý si může vybrat jakou chuť ostrova zkusí, protože Bali je směsí různých zážitků.
Indonésie je nádherná a čarovná krajina, která toho nabízí opravdu bezpočet. Víc než patnáct tisíc ostrovů skrývá neuvěřitelné přírodní krásy. My se momentálně nacházíme na jednom z nich – na Sumatře. Vstáváme brzy ráno a kolem čtvrté opouštíme hotel na okraji horského města Berastagi. Venku je ještě tma a příjemně svěže. Chystáme se vylézt na stále aktivní sopku Sibayak, do výšky 2049 metrů. Po dvacetiminutové jízdě autem serpentýnami, začínáme šlapat po strmé a rozbité asfaltové cestě směrem nahoru. V dálce je možné vidět Sinabung, další aktivní vulkán, který se tyčí do výšky skoro dva a půl kilometru. Momentálně jen spokojeně odfukuje a z kotle stoupá jen minimum dýmu. Ale 19. února 2018 místní pěkně vystrašil. Soptil oblaka hustého, šedého dýmu a prachu až do výšky pěti kilometrů. My se Snem jsme sem přišli o pár dní později a viděli jsme už jen tenký, červený crůček lávy vytékající z kotle. Stoupáme dále, na otevřené planině začíná trochu pofukovat a o ochlazuje se. PO chvíli už nikdo nepochybuje, že se nacházíme na aktivní sopce. Čím dál více, se nám do nosu vrývá štiplavý siřičitý smrad a v dálce je slyšet stále intenzivnější syčení. Procházíme kolem stanů kempařů, kteří se tu rozhodli strávit noc, aby byli mezi prvními nahoře. Čeká nás ještě finální, nejstrmější výstup po vratkých kamenech a kolem šesté ráno, těsně před východem slunce jsme na vrcholu. Obsadíme nejlepší místa na focení a s prvními slunečními paprsky začíná nádherné přírodní divadlo. Postupně se pod námi ukazuje malebné údolí s městem Berastagi a dalšími menšími sopkami. Severním směrem je dokonce vidět Medan, největší město na ostrově, vzdálené přibližně 50 km vzdušnou čarou. Tam naše dobrodružství před pár dny začalo. Za námi se nachází samotná kaldera sopky Sibayak, která už odpočívá více než 130 let. Po dostatečném vynadívání se na ranním, sluncem zalité údolí, scházíme stejnou cestou dolů. Obcházíme kalderu z blízka a míříme přímo k syčícím gejzírům síry. Pozorovat nesmírnou sílu přírody z takto bezprostřední blízkosti je nepopsatelný zážitek a málo kdo odolá možnosti zapózovat a vyfotit se pár centimetrů od tohoto úžasného sopečného divadla. Cestou zpět pozorujeme přírodní krásy, které byli cestou nahoru před námi skryté ve tmě. Postupně se ukazuje exotická vegetace, nejprve jen malé keříky a kapradiny, později už nefalšovaná džungle, plná obrovských palmových listů jako z Jurského parku. Fakt jsme šli tudy nahoru? Ptají se mnozí. Po úspěšném zdolání sopky nás samozřejmě čeká zasloužená odměna – přírodní prameny přímo pod sopkou. Horká voda v, dohromady šestnácti bazénech působí jako balzám na naše nohy a celé tělo. Užíváme si zasloužený odpočinek a načerpáváme síly na další dobrodružství a zážitky, které nás na Sumatře ještě čekají.
Jsme ubytovaní v lokalitě s názvem Kuta, která je tou nejproslulejší lokalitou na celém Báli. Kuta je centrem surfařů, kterými jsme byli na pár hodin i my včera, když jsme se učili, jak stát na surfu. Ti šikovnější dokázali sjet i pár vln. Večer jsme se dohodli, že namožené svaly půjdeme ráno rozhýbat túrou na druhou nejvyšší sopku Bali s názvem Batur. Její nadmořská výška je 1717 m.n.m. a výšlap na samotný vrch zabere zhruba 2 až 3 hodiny v závislosti na tempu. Pokud si chceme vychutnat východ slunce, který je právě z vrchu sopky Batur na celém Bali ten nejkrásnější, začínáme šlapat na vrch už v 3:30 ráno. Východ slunce je na Bali celoročně okolo 6 ráno. No a proč si troufám říct, že odsud je ten nejkrásnější východ slunce na celém Bali? Protože na východě vidíme nejvyšší sopku Bali – Agung (3142 m.n.m.), vedle níž začínají vykukovat sluneční paprsky, jejichž odrazy sledujeme na hladině jezera Batur, které patří do kaldery sopky, na jejíž vrchu se právě nacházíme. Po pár minutách už vidíme do okolních dolin, které jsou celé posety černou ztuhlou lávou. Erupce nedaleké sopky Agung v roce 1963 byla jednou z nejsilnějších v 20. století. Při těchto krásných výhledech nám dělají společnost divocí makakové, kteří nám doslova skáčou po hlavách, a tak si tu děláme krásné záběry.
Jak podle Vašich představ vypadá výstup na aktivní sopku? Bude to nebezpečné, bude to vzrušující? Před samotným výstupem se na pár hodin ubytujeme v městečku Merlin Malang. Víme, že si příliš nepospíme, protože kolem půlnoci vyrážíme do vesnice Sukapura, kde přesedneme do ,,džípu“ a vyvezeme se k sopce Bromo, abychom se podívali na jeden z nejkrásnějších momentů našeho zájezdu. Po večeři a rychlém bazénu věřme, že rychle usneme. No znáte to, očekávání, nervozita a vědomí, že musíte rychle usnout. Najednou zvoní budík a za pár minut se setkáváme na recepci. Cestou do Sukapury slyšíme od našeho místního průvodce příběh, jak to vlastně celé začalo. Když si parta cestovatelů vymyslela tento šílený nápad: zažít východ slunce nad sopkou Bromo, neměl je tam kdo dopravit. Místní tedy rozhodili sítě a oslovili chlapíka, který měl jako jediný široko daleko autoservis a vlastnil džíp. Slovo dalo slovo a za pár dní se jelo. Netrvalo dlouho a ozvala se nová parta. Po ní další, ta už byla dvakrát větší. Chlapík neváhal a bleskově sehnal další auto. Za rok už vlastnil čtyři a z ranních výletů se pomalu ale jistě začala stávat místní atrakce. Atmosféra a kouzlo východu slunce nad sopkou Bromo nenechala lhostejných ani domácích a během pár let si z výletů udělali tradici. Dnes už je ani nezajímá samotný východ slunce, jako spíše setkání s přáteli, rodinou a společné snídaně při této jedinečné atmosféře, vypráví průvodce. Právě u chlápka, který to celé začal, začínáme i my. Šálek horkého čaje v jeho rodinném domě, kde už při snídani posedává skupinka domácích a pak se jde. Nabídky zapůjčení bund a čepic slušně odmítáme, vybavení jsme dostatečně. Čeká nás hodinová klikatá cesta do kopce, která i vzhledem k řidičským kvalitám našeho průvodce není příliš pohodlná. Cestou se k nám přidávají další auta, netrvá dlouho a jedeme v koloně. Slova našeho průvodce se naplňují. Cestou posloucháme další informace. Bromo v čase aktivity nechrlí lávu ale kameny a sopečný popel. Blízké okolí se vždy evakuuje, aby se předešlo zraněním či případným obětem. Po odeznění nebezpečí však domácí najdou jen zničenou úrodu a do dalšího roku se mohou se svou jedinou obživou – pěstováním různých plodin – rozloučit. Půda je neúrodná a nějaký čas potrvá, než si deště se sopečným popelem poradí. Vláda má naštěstí pro tyto případy zřízený fond, ze kterého místnímu obyvatelstvu poskytnou pomoc. Blížíme se k naší rozhledně, údajně té nejkrásnější a místními nejméně navštěvované. Okolí začíná připomínat kemp, či hudební festival. Cestu lemují desítky, ne-li stovky zaparkovaných džípů. Cesta je plná domácích, popíjejících čaj a kávu, a na grilech se opékají různé dobroty. Pomalu začíná rozbřesk. Zaparkujeme a vydáváme se pár metrů po svých. Na vyhlídce už postává pár cizinců, přesně jak říkal náš průvodce, místní samotný východ zase až tak nezajímá, přišli si spolu užít atmosféru rána. Netrpělivě čekáme, kontrolujeme nebe, hvězdy vidíme, viditelnost by měla být dobrá. Po pár minutách začíná tma řídnout a my rozeznáváme obrysy hor. Někde v údolí pod námi je Bromo, každou chvíli je uvidíme. Nebe pomalu modrá a před námi se otevírá neskutečná scenérie… Dočkali jsme se. Z vulkánu lenivě stoupá dým a vítr ho nese okolní krajinou. Horizont pomalu mění barvu z červené přes oranžovou, až do žluté. Najednou se zjeví slunce a my okamžitě cítíme jeho hřejivý dotek. To teplo je zvenku nebo zevnitř, živené tou nádherou kolem nás..? Kráter si bezstarostně dýmí, uzávěry fotoaparátů cvakají, bundy se pomalu rozepínají. Divadlo však nekončí, dáme si ještě pár minut a odcházíme na další část dnešního dobrodružství. Půjdeme nakouknout do samotného kráteru. Znovu jízda našim terénním autem, tentokrát jen kousek, dolů k vulkánu. V těsném okolí sopky je vše šedé, sopečný prach si nevybírá a nešetří ani naše oči, šaty, foťáky… po chvíli nám dokonce skřípe mezi zuby. Ke schodům na samotný vulkán pojedeme na ponících. Nejprve zvažujeme, zda chceme toho chudáka trápit svou váhou, ale poté oceňujeme jeho pomoc. Chodí se tu těžce a stejně tak se těžce dýchá. A to nás ještě čeká strmé schodiště k okraji kráteru. Stoupáme pomalu, před námi je dost lidí, ale toto tempo nám nevadí, alespoň zvládáme dýchat. S blížícím se vrcholem nabírá na hlasitosti a zvláštně hučí. Konečně jsme nahoře, kráčíme ke kraji a s husí kůží se díváme do kráteru. Ten hukot připomínající vodopády vychází přímo ze středu vulkánu. S němým úžasem se díváme do aktivní sopky. Působí dojmem živého tvora. Hlavou mi přeběhne část Nietzscheho výroku, který si osvojil i Jim Morrison: ,,když se podíváš do propasti, propast se podívá do tebe“. A tak do sebe mlčky koukáme a nechce se nám odejít. Dohodnutý čas schůzky s našim průvodcem se blíží… No a co, tak přijedeme o chvíli později.. Hukot, dým, živý tvor, propast… Ještě chvíli… Schody dolů, tělem znovu na poníkovi ale myšlenkami stále na kraji propasti. Bromo… jeden z nejintenzivnějších momentů jaké jsem zažil. Cesta zpět proběhla v tichosti, tuším na co asi myslí ostatní. V očích a na šatech ještě zbytky sopečného prachu, foťák očistím až na hotelu. Živý tvor. Naše matka, naše Země….
Dnešní den začínáme ve vesničce Batubulan, kde se jdeme společně podívat na tradiční balijské taneční představení. V tomto tanci se bijí dvě mytologické postavy. Barong v podobě lva představuje boha dobra, který bojuje proti Rangda-ovi, který naopak zastupuje zlo. Boj končí nerozhodně. Symbolizuje to rovnováhu mezi dobrem a zlem. Po představení máme namířeno úzkými uličkami naším autobusem do nadmořské výšky cca 500 m.n.m. Kolem nás se začínají objevovat první rýžová políčka, která jsou neodmyslitelnou součástí tohoto krásného ostrova. Náš kamarád Gede, který pochází ze severní části ostrova Bali, nás zavedl na kávové plantáže. Zde se dozvídáme jaký je rozdíl mezi kávou arabicou a robustou. Máme možnost ochutnat i Cibetkovou kávu. Víte, které zvířátko tuto kávu produkuje a jak vlastně tato káva vzniká? Cibetka konzumuje celé kávové plody, z nichž stráví pouze dužinu, enzym proteázy v trávicím traktu způsobí, že kávová zrna jsou jemnější a jsou méně hořká, taková zrnka pak vyloučí stolicí. Ročně se vyprodukuje pouze cca 500 kg takovéto kávy a my máme možnost si ji na tomto místě za pár euro koupit. Na procházce kávovými plantážemi nám Gede s velkým zájmem ukazuje další tropické ovoce. Vidíme, na jakých stromech roste guava, durian, jackfruit. Gede vytahuje nožík a vyřezává kousek z nějakého stromu, posouvá kousek dřívka mezi nás a říká, abychom ho olízli, po prvním ochutnání zjišťujeme, že to je skořice! Dále vidíme, jak roste hřebíček, vanilka, kakaové boby a mnoho jiných exotických plodin. Geniální zážitek je za námi a my pokračujeme k rýžovým terasám. Zde se setkáváme s partičkou domácích, kteří trénují své kohouty. Připravují je na kohoutí zápasy. Ti nám s radostí předvedli, jak vypadá trénink dvou kohoutů před takovým zápasem. Krásný den zakončíme na místím trhu ve vesničce s názvem Ubud.
Čti více
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. SouhlasímVíce informací