Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Nejbližší loď sem přijede až 26. června, zásoby v dědině pomalu mizí, jedno rajče stojí 25 Kč, pivo je už jen Tuborg v malých plechovkách a pokud potřebujete v supermarketu koupit manželce nový svetřík, máte smůlu… Konec světa. Inuité smutně chodí dědinou a pokukují na moře. Příjezd lodě pro ně znamená konec zimy a příchod krátkého léta. My si příchod léta užíváme naplno. Strávili jste už dvě hodiny v muzeu s velikostí větší koupelny a bavilo Vás to? My včera ano. Geniální výklad místního průvodce Carla Erika, který nám o Grónsku řekl všechno. Ještě před 100 lety tady chodili nazí, zabaleni jen v tuleních kůžích. Před 2 roky do místní školy přišel lední medvěd, když je v dědině, která má 1900 obyvatel špatný rok, 20 lidí spáchá sebevraždu… Potom jsme nahlédli do místního kostela a vyrazili na krásnou túru do údolí květů, kde najdete květy jen na hřbitově při vchodě do údolí. A večer jsme obsadili jediný místní a nejvíc trendy bar, kde jsme s vypětím všech sil nakonec odolali snaze místních žen a mužů o křížení genů. Za chvilku odjíždíme na výlet lodí k ledovcům, po obědě zdoláme nejvyšší vrch okolí a zítra ráno letíme vrtulníkem do vnitrozemí. Zdravíme domů!
Je nádherný slunečný den. Na obloze sem tam obláček. Kolem fjordy a voda, hladina je klidná. Vlnky si hrají jedna s druhou a moje pádlo jen s nevolí protíná tento klid. Pomalu, sem tam. Ledovce okolo jsou také klidné. Líně se převalují ze strany na stranu, dokud se neztratí za mým kajakem někde v oceánu. Je bezvětří. Klid. Cítím úžas a pokoru před obry kolem. Zároveň vděčnost okamžiku, který právě zažívám. Zde v Grónsku, daleko od civilizace, najde člověk svůj klid.
Úplně jiný svět. Překvapivě barevný a exotičtější, než si myslíte. Co jen může být v zemích věčného ledu, myslel jsem si. Že by „bílá sněžná slepota“? Jen hodinku a půl z centra Reykjavíku a všechno je absolutně jiné. Přesedli jsme do červené helikoptéry a doletěli jsme do největšího města východního Grónska, které leží ve fjordu plném malých lososovitých ryb, kterým Inuité říkají Amma. Ammassalik je oblast a ostrov, na kterém se momentálně nacházíme. Ostrov má rozlohu 772 km2. Fjord dole pod našimi okny vypadá jako jezero, okolo nás jsou špičaté nádherné hory, nejvyšší má pouze 1352 m, no pocitově se cítím jako o kilometr výš. Včera po obědě jsem vyběhl na vrchol Qaqqartivakajik, kterému Dánové říkají Sømandsfjeldet (něco jako vrchol námořníka), odtud jsem měl oblast pod námi jako na dlani. Na jedné straně pohled na moře plné ledových ker a na 41 km dlouhý hlavní Ammassalický fjord. Na druhé straně náš obrovský ostrov. Na dohled vidím 19 ples, některé kaskádovitě pospojované vodopády. Procházím přes louky plné fialových a modrých květů. A ani jeden komár! Na túrách, co jsme tu za 3 dny udělali, jsme doteď nepotkali ani jednoho turistu. Příroda je nádherná a je celá pouze pro nás. Přes den chodíme v krátkých rukávech a zřejmě se tu i opálíme. Bydlíme v komfortním hotelu a v kuse fotíme. Takový krásný výhled z hotelu jsem ještě neměl. Nemůžu se vynadívat. Lední medvědi sem teď v létě nechodí, ale tuto zimu dole na zamrzlém fjordu místní lovili ryby ve vysekaném ledě a najednou se na ně řítí největší šelma (2x větší než tygr). Každý je tu na východě Grónska lovec, a tak méďa neměl šanci. Medvěd Nanuq může vážit až 680 kilo (někteří jedinci nad 1000 kg) a z ledových ker loví tuleně. Vyčmuchá jejich díru a čeká, než se přijdou nadechnou a potom svými mohutnými tmavohnědými tlapami hrábne a 400 kg tuleně vytáhne ven a překousne mu lebku. Někdy uloví i slabšího mrože nebo běluhu a nepohrdne ani zdechlinou velryby – Arktida je přece jednou skvělou ledničkou. Plave rychlostí až 10 km/h a viděli ho prý až 300 km od břehu! Dokáže běžet 40 km/h. Když Vás napadne hnědý medvěd, tak máte šanci, že pokud děláte mrtvého, nechá Vás na pokoji. Bílý věc dokončí. Když jde medvěd po Vás, účinkuje silné bouchání plechových předmětů o sebe – na hluk v tomto tichu nejsou zvyklí. No a potom utíkat pryč od moře do vnitrozemí. Tam se mu nechce. V zimě je tu mnoho medvědů a náš dánský číšník, který je tu už třetím rokem, vzpomíná, jak potkal medvěda u pošty, asi 3 minuty od hotelu. „Medvědů se tu lidé bojí, vědí, že jsou to dobří lovci.“ Východ je o mnoho tradičnější, neporovnatelně autentičtější. A tak to připadá i mně. Exotiku, kterou v Antarktidě dokreslovali tučňáci, tu pro mě dokreslují Eskymáci. Ups, nesnášejí, když jim takto lidé říkají. Oni jsou hrdí Inuité, i když syrové maso jedí. Včera jsme byli všichni na večeři v rodině. Měli jsme tuleně. Většina lidí se tu živí tuleni a těch je tu stále strašně mnoho. Na malých člunech vyrážejí na lov, zaharpunují tuleně a potom ho na skalách svlékají z kůže. Jedí ho často syrového jak jejich psi, kteří jsou přivázaní po 12 za městečkem. My jsme však měli vařeného tuleně. Měli jsme domluvený sraz v 19:30 a oni už na nás čekali. Modrý dům u polikliniky. To byla adresa, kterou jsme dostali. A jelikož v městečku známe každou ulici, našli jsme to na poprvé. Čisto, útulno, pěkně naservírované jídlo, na obrovském televizoru se promítala prezentace fotografií z městečka. I fotograf je tou nádherou fascinovaný jako já. „To je profesionální fotograf?“ ptám se. „Ne, to je můj otec, sedí ve vládě v Nuuku. Moje máma je ze západu, a tak rozumíme i lidem ze západu. Podle rodičů je toto nejkrásnější místo v celém Grónsku, a tak jsme se sem přestěhovali.“ Matka vypadá úplně jinak fyziognomií, podobně i delegace z Nuuku, která je nyní v našem hotelu. Prý okolo Grónska našli největší ložiska ropy na světě. Naše hostitelka, jejíž otec je politik, se dušuje, že do 10 roků se od Dánska odtrhnou. Bude to tu ještě zajímavé. Vyrážíme na moře. Dánský mořský vlk jede s lodí opatrně. Vždyť do poloviny června se kvůli krám plavit nedalo a za měsíc budou zase problémy. Ledové kry se majestátně plaví fjordem jako nádherné bělomodré sochy. „Aha! Velryby! Jsou dvě,“ ukazuje námořník. Bohužel narval to nebyl. Tato velryba, které jeden zub dorůstá spirálovitě do úctyhodných rozměrů, je tu běžná. Naše hostitelka nám říká, že nejvíc miluje kůži z narvala. Teď ji však mají zmraženou, a tak si tuto gurmánskou specialitu musím nechat na příště. Zub narvala se často v Evropě prodává jako roh jednorožce. Teď z něj Inuité vyřezávají nádherné amulety. Jednu dílnu máme dole pod hotelem. Ty figurky „tupilaq“ působí jako woodoo a šaman skrze ně může zaklet nepřítele. Musíte si dávat pozor, co kupujete. Jsou to malá propracovaná umělecká díla. Cítím z nich sílu jako z masek z Afriky nebo zapadlých ostrovů Indonésie. Znenadání se městečkem ozve silné kvílení a následný štěkot. Je to nejhlasitější zvuk, jaký tu lze slyšet. Je čas krmení psů. Teď v létě jsou připoutaní za dědinou a dřevěné sáňky leží vedle nich. No, za chvilku opět napadne sníh, fjord zamrzne a psi budou opět nejdůležitějším dopravním prostředkem. Grónsko s CK SEN je luxusní exotikou. Zvládne ji každý, a když budete chtít, můžete si i zasportovat. Je 7:00 ráno (už 2 hodiny svítí slunce) a já se jdu proběhnout do hor, které začínají ihned za naším hotelem. Ať jsem na devátou na snídani.
Terénním vozem se dostáváme do jedné z nejkrásnějších částí Islandu. Landmannalaugar se také nazývá Duhovými horami a my ihned po příjezdu chápeme proč. Nacházíme se v kempu přímo pod lávovým polem. Tuto krásu si nikdo z nás nechce nechat ujít, a tak hned vyrážíme na trek okolo lávového pole až na kopec, odkud je neskutečný výhled na pestrobarevnost těchto unikátních hor. Bublající bahno a pára vycházející ze země. Na posilnění si připravujeme vařená vajíčka v termálním prameni. Je až neuvěřitelné, že v tak neskutečné přírodě potkáváme pouze pár turistů a pak už jen volně se pasoucí ovce. Podle zvláštního islandského pravidla, jsou vždy u sebe tři ovečky. Poté, co ulovíme nejkrásnější záběry si dopřáváme odpočinek v přírodním termálním jezírku, které se nachází na konci našeho treku.
Na Islandu platí pravidlo: "Zdá se Vám, že je špatné počasí? Počkejte 10 min. a bude ještě horší." Toto pravidlo si vyzkoušel na Islandu ne jeden návštěvník. My však musíme říct, že nám Odin dopřál hned na začátku krásné počasí a po příchodu do Seydissfjordur jsme zažívali opravdu krásné počasí. Nejmohutnější vodopád v Evropě, který se nazývá Detifoss jsme fotili s dramatickými mraky a dopřáli jsme si i procházku k jeho malému bratrovi – vodopádu Selfoss. Slavná podkova v Ásbyrgi - skalní útvar který kdysi vytvořila řeka Jökulsá ještě předtím než ji odklonila seismická aktivita v této oblasti. No a možná to byl právě osminohý kůň boha Odina, který svým dupnutím zapříčinil vznik těchto skalních útvarů. My jsme si ho vychutnali z obou stran: ze spodu a také z vrchu, když jsme absolvovali 22 km dlouhý trek podél řeky Jökulsá á Fjöllum. Počasí nám nepřálo a my jsme tak prověřili naší výbavu, ale vše dobře dopadlo a my jsme si odnášeli kopec zážitků z celodenního putování. Húsavík a pozorování velryb: úžasný zážitek, při kterém jsme byli více než úspěšní. Dva druhy velryb, z toho jedna ta největší a zároveň i největší žijící savec na naší planetě. Delfíni nás doprovázeli z naší plavby zpět do tohoto rybářského městečka. Jezero Myvatn potvrdilo, že je opravdu komářím jezerem, tak jak říká překlad, ale slunečné počasí a chladnější noc skoncovala s otravným hmyzem, který naštěstí neštípe. Po zdolání Krafly, následovala prohlídka Námafjall a oblasti lávového pole Leihrjunkur, dále nám bylo odměnou 3 hodinové koupání v místní malé modré laguně. Den jako vyšitý, přičemž ten předtím jsme završovali poslechem klasické hudby v podání islandských hudebnic v malebném kostelíku městečka Reykjahlíð. Zázraky se dějí, a když v 18. století během "Myvatských ohňů" dosáhla láva až k úrovni jezera, zničila celé městečko i tři farmy, přičemž zůstal stát pouze tento kostel. Zázrak? Ne. To je Island. Jinak víte co je Skyrim, lávový chleba, Brennivin, my ano a chutnalo nám!
Na Islandu je těžké najít pouze jedno nejkrásnější místo, ale dlouhodobě vítězí Duhové hory - Landmannalaugar. Proč je toto místo tak krásné? Na to si zodpovíte nejlépe sami, když toto místo navštívíte osobně, ale nejlépe s námi. :) Rozhodně se stačí podívat pár fotografií a motivace balit kufry se dostaví okamžitě. Pro mě osobně je to jedno z nejkrásnějších míst na světě a úplný unikát. Nádherné ryolitové pohoří, zbarvené do všech barev duhy, na částech hor je vidět ještě sníh a my se procházíme po lávovém poli. Je nádherně porostlé islandským mechem, na který je zážitek si jen lehnout. Neskutečně, kde všude se uchytí život a že je Island fádní krajina bez života? Vůbec ne! Důkazem pestrosti je i všudypřítomné islandské ovce, vždy minimálně v trojici. Proč? To neví nikdo, ale je to opravdu tak. Klidně si to přijeďte ověřit. A možná se vám podaří neskutečný zážitek, ve formě pozorování probíhajícího stáda islandských koní přes brod. Po příjemné procházce někteří z nás neodolají a zkoušejí teplotu místního horkého pramene. Neznám nic lepšího, než si dopřát tento relax po obzvlášť náročné túře. Není to jen krásná příroda všude kolem nás, ale i úžasní Islanďané, se kterými se setkáváme, na každém kroku. Naši islandští řidiči si zaslouží obdiv, protože dostat se sem speciálním 4x4 autobusem, je výzva. Cestou zdolávat nerovný terén, klikatou silnici, která nás vede přes lávová pole, ale brodění řek se nevyhneme. I samotná cesta do oblasti islandské vysočiny se stává neskutečným úlovkem mezi našimi zážitky, nemluvě o těch dalších. Jen tak se ptám svého šoféra Bökurda, že tu musel jezdit asi tisíc krát. Odpověděl mi stručně, jen islandským úsměvem a skromně dodává, že poprvé řídil autobus už jak 17 ti letý. Přičemž roku od roku 1970 brázdí všemožně cesty Islandu. Zamýšlí se a nakonec dodává, ročně najezdil na Islandu tak 120 000 km. Celkově přes 7 milionů km dosud. Když si to tak vezmete, Börkur by tak překonal na svém autobuse přes 17 krát vzdálenost Země - Měsíc. Ne nadarmo, si my z CK SEN vybíráme ty nejlepší.
Voda je na Islandu fenoménem v mnoha podobách. Atlantik, ledovec, dravé řeky, vodopády, termální prameny a gejzíry; zažíváme ji zde v pořádných dávkách. Nejvíce nás baví sledovat rozpustilý Strokkur, nejznámější aktivní gejzír na Islandu. Ve vzduchu se už vznášejí sírové výpary z horkých jezírek a pramínků tekoucích vedle cesty. Krčím nos a navzdory značce do nich opatrně strčím prst. Voda je příjemně teplá. Při samotném téměř 120 stupňovém gejzíru by to však už tak bezpečné nebylo. Hladina bublá, natahuje nás několik minut, nastražené foťáky už čekají na svou chvíli, když najednou vytryskne dvacet metrů do vzduchu. Za výskání obecenstva voda dopadá na zem. Ti, co stáli po větru, si pobaveně otírají obličeje a objektivy, připraveni na další vodní bombu. Posílení vydatnou jehněčí polévkou pokračujeme ještě o pár kilometrů dál ke kaskádám, kde řeka Hvítá protéká dvoukilometrovým kaňonem. Jeho sloupové čedičové stěny připomínají majestátní varhany. Z dvacet metrů vysokých schodů se derou stovky litrů vody za sekundu. Opět vychází slunce a vodopádu korunuje duha. Vytahujeme nepromokavé větrovky, bez kterých se zde dole neobejdeme. Gullfoss si chceme vychutnat pěkně zblízka.
Černé pláže na jižním pobřeží Islandu patří k tomu nejfascinovanějšímu, co ostrov ohně a ledu nabízí. My dnes kráčíme po Reynisfjara. Chodidla se nám jemně boří do měkkého sopečného písku, tvořícího dokonalý černobílý kontrast se zpěněnými vlnami narážejícími na břeh. Občas se studený Atlantik rozohní a donutí nás před vlnou utéct. Už nejednomu zde voda unesla ruksak nebo bezbranný foťák na trojnožce. Znenadání narážíme na objedenou rybu, z níž zůstala jen hlava a ocasní ploutev na kostře. Tak hoduje Papuchalk bělobradý. Ojedinělý pták hnízdící na čedičovém útesu podél pobřeží. Papuchalci se v šíleném tempu vrhají do vody pro šupinatou kořist. S charakteristickým rychlým třepotem křídel, nám létají nad hlavami, křižující se jako miniaturní stíhačky. V zadní části pláže se z vody tyčí špičaté skalní útvary rozrážející divoké vlny. Reynisjara je velmi podmanivé
Blaa lónið patří mezi nejnavštěvovanější geotermální lázně na celém Islandu. Tato laguna pod širým nebem se nachází uprostřed lávového pole ve městě Grindavík, které je vzdálené 50 km od hlavního města Reykjavík. Jde o lázně, které byly vytvořeny náhodně na konci 20 století. Voda se sem dostala z lokální geotermální elektrárny. Lidé se zde začali koupat a křemičité bahno začali používat na zábaly pokožky, které jim pomáhaly zlepšit jejich kožní problémy. Dnes voda prochází elektrárnou přes výměníky tepla a ohřeje ji pro domácnosti, a následně putuje přímo do tohoto komplexu, kde se nadále využívá pro rekreační a léčivé účely. My se sem vydáváme odpočinout si během našeho posledního dne na poznávačce Islandu. Okouzleni jsme hned při příjezdu, kdy můžeme vidět z našeho autobusu po levé straně krásnou barvu tyrkysového mléka. Sem se jdeme koupat? Ano! To kalné zabarvení způsobuje rozvířené přírodní bláto, z kterého si za chvilku už uděláme na obličeji bahenní kúru, po níž budeme mít obličej jemný jako nikdy před tím. Někteří si vychutnáváme islandskou masáž. No a samotné koupání je považováno za velmi prospěšné díky tomu, že voda je bohatá na minerály jako je oxid křemičitý a síra. Teplota venkovního vzduchu je 15 stupňů a teplota vody v laguně je v rozmezí 37-39 stupňů a s drinkem v ruce si tento pocit zapamatuje každý ještě velmi dlouho.
Odbočujeme z hlavní silnice a náš terénní autobus se vydává na odyseu největší vulkanickou pouští v Evropě. Směřujeme totiž na Landmannalaugar. Cesta k Duhovým horám, jak je nazýváme my, připomíná jinou planetu. Putujeme měsíční krajinou, tvořenou tunami černého sopečného písku a jediné, co potkáváme, jsou ztracené hloučky ovcí a auta, která tento terén přecenily. Se vstupem do rezervace Fjallabak se reliéf krajiny pomalu mění. Za strmou zatáčkou se nám naskýtá pohled na nádherné jezero Frostastadavatn, obklopené červenočernými krátery a skalami porostlými lišejníkem. Ještě pár kilometrů a řeka, kterou se brodíme, prozrazuje, že jsme na místě. Uprostřed typicky strohé islandské krajiny se nacházejí hory hrající jedinečnou barevností. Černá láva, ryolit, třpytivý obsidián, ve stínu bílý sníh a na slunci zelené keříky. Neztrácíme čas a vyrážíme na túru po okruhu Laugahraun, ať se po ní ještě stihneme zrelaxovat v přírodním termálním prameni.
Houževnaté, silné a nejčistokrevnější plemeno na světě. Řeč je o islandských koních, kteří ve světě a v historii proslavili svůj ostrov. Současní islandští koně vznikli křížením plemen koní severského typu. Zákonem z roku 930 Althing (islandský parlament) zakázal dovoz dalších koní z pevniny a zároveň přijal nařízení, že každý kůň, který opustí svůj rodný ostrov, se už nikdy nemůže vrátit zpět. Tento zákon platí dodnes, a tak mají Islanďané jedno z nejčistokrevnějších koňských plemen světa. SEN na svých zájezdech vždy tato zvířata obdivoval. Ať už se u nich pravidelně zastavujeme nebo na nich jezdíme. Každý z těchto koní od malička ovládá pět různých chodů: krok, klus, cval, skeid a rychlý tölt. Právě tölt je zvláštní druh čtyřtaktního klusu, který je geneticky fixovaný, a tak ho ovládají už mladí koně. Tento chod je velmi pohodlný pro jezdce, zvláště v případě delších vzdáleností a nerovného terénu. Na Islandu se dokonce dělají soutěže s půllitrem piva. Úkolem je jako první přijít s nevylitou sklenicí do cíle. Díky své houževnatosti tato krásná stvoření dokázala přežít během nejdrsnějších podmínek, kdy na Islandu řádily sopky. Právě jejich popel, který pokryl pole a pastviny způsobil několik hladomorů, během kterých tyto koně přežívali díky přikrmování sleděm. Jejich hříva se mění během ročního období a venku je najdete i během nejtužších mrazů. Přibližně polovina se jich dnes chová volně a jsou důležitým vývozním artiklem ostrova. Ale v oblibě je mají i turisté, kteří si vždy rádi na nich zajezdí krásnou islandskou přírodou a možná se k nim přidáte i Vy. V minulosti se dokonce i konzumovali a dodnes najdete na Islandu restaurace, které nabízejí jejich kvalitní maso. Pro Islanďany jako farmáře jsou velkou pýchou a proto nikdy o nich nemluvte jako o ponících, i když jsou menšího vzrůstu a v kohoutku měří pouze 125-135 cm. Mimochodem, pokud se na ostrov ohně a ledu vydáte začátkem září, možná se vám zde podaří zažít takzvaný rettír, kdy islandští farmáři shánějí zatoulané ovce i prostřednictvím svých koní.
Husavíku se přezdívá hlavní město pozorování velryb na Islandu. Je tomu opravdu tak? V Husavíku začalo pršet a malá skupinka klientů se vydala na molo s loďkou, připravenou vyrazit na moře pozorovat velryby. Všichni jsme hledali znaky velryb na hladině. Vidíme papuchalky nořící se do hloubky několika metrů za rybkami a nesoucí si ve svých červených zobáčcích kořist. Jinde zase chaluhy (pozor nemyslíme řasy, ale ptáky) zkoumající okolí naší lodi a hledající něco do zobáku. Najednou pozorujeme výdech velkého vorvaně, a s tím spojené šplíchnutí vody všude kolem. Celkem jsme měli možnost pozorovat šest velryb krmících se planktonem a kril v hloubkách Húsavického zálivu. Slečna Lucy, naše průvodkyně, nám vyprávěla mnoho zajímavostí z velrybího života. Dozvěděli jsme se i o několika vědeckých projektech, které právě běží, a dokonce jsme dostali příslib, že další velryba bude pojmenována po naší cestovní kanceláři.
Krása islandských ledovců zaujme každého návštěvníka. Ať vidíte ledovce z dálky, stojíte pod nimi nebo kráčíte přímo po nich. Zážitků spojených s ledovci na Islandu je hned několik a my si je spolu s našimi klienty užíváme na našich SEN zájezdech. Kromě procházky k ledovci ledovcovým údolím, plavby po ledovcové laguně mezi obrovskými krami, či jízdy na sněžných skútrech po ledovci, je zde i příležitost absolvovat túru po ledovci. Možností na Islandu je hned několik a Vám stačí si vybrat místo, délku či náročnost samotné túry. Podle těchto parametrů se samozřejmě odvíjí i cena a nutnost mít nějaké zkušenosti. Mezi nejpřístupnější ledovce a ledovcové splazy na Islandu, po kterých se můžete projít patří: Sólheimajökull, Falljökull, Svínafellsjökull. Pokud patříte ke zkušeným horolezcům, možná si troufnete i na šplhání po ledovci, které se nejčastěji realizuje na ledovcích Svínafellsjökull a Sólheimajökull. Pokud Vám ale stačí pár příjemných hodin strávených nenáročnou procházkou po ledovci, není problém. Nejčastěji máte na výběr z výletů, které trvají od 3 do 5 hodin. V tomto případě doporučujeme jít na delší pětihodinovou túru, kterou si jednoznačně užijete. Součástí největšího ledovce Islandu Vatnajökull je i jeho ledovcový jazyk Svínafellsjökull, a na ten se nyní obrazně společně vydáme. Celá túra je opravdu jedinečným zážitkem, na který budete vzpomínat celý život. Po celou dobu je o Vás výborně, přímo luxusně, postaráno. Jediné, co potřebujete mít, je dobré turistické oblečení (záleží na podmínkách) a dobré boty. Ale i ty si můžete půjčit v místním centru. Zde si zároveň vyzvednete i přilbu, sedák, cepín, a mačky. Islandské společnosti dbají maximálně na bezpečnost. Poté co Vás autem zavezou k ledovci, dostanete krátkou instruktáž o ledovcích a zároveň i bezpečnostní školení s pravidly, které je třeba během túry dodržovat. Jak se správně pohybovat v mačkách, jaké rozestupy dodržovat, a kdy je třeba se navázat? To vše Vám vysvětlí Váš průvodce. Následně Vás čekají přes 3 hodiny strávené pohybováním se po ledovci. I ten má své různé části a počáteční velké plochy ledovce vystřídají drobné kaňony, ledovcové kry, či dokonce tekoucí potoky a vodopády. Vždy ale následujte svého průvodce, který ví kudy je bezpečné se pohybovat. Na své si rozhodně přijdou i fotografové, kteří si odsud budou odnášet jedinečné záběry. Navnadili jsme Vás na tento skvělý zážitek?
Pokud se ptáte, jaké dobrodružství zažít na Islandu, tak možná právě jízda na sněžných skútrech po aktivní sopce, bude pro Vás tím pravým. Dnes jsme zažili den s nadupaným programem. Přesouvali jsme se jižním pobřežím Islandu a zastavovali se na těch nejkrásnějších místech. Ale nejen to! Pro většinu z nás to byl opravdu akční den. Zastavujeme u kempu za vodopádem Seljalandsfoss, kde měníme náš autobus za speciálně upravený Mercedes s obrovskými pneumatikami. Je to takový islandský speciál, který běžně v obchodě s auty nekoupíte. Takové auta si Islanďané předělávají jednoduše sami. Předtím, než do něj nastoupíme, si vybíráme naše velikosti overalů a zkoušíme si přilby. Auto se rozjíždí, my opouštíme asfaltovou cestu a začínáme prudce stoupat. Po chvíli jízdy náš zkušený řidič začíná prověřovat kvalitu těchto islandských nezmarů. Prudké stoupání střídají velké skály, bláto, sníh, ale po přibližně hodinové jízdě přijíždíme na místo, kde jsou na ledovci pokrytém sněhem zaparkované naše sněžné skútry. Vystupujeme z auta a dýcháme svěží, chladný vzduch v nadmořské výšce přibližně 900 m n.m. Jsme pod vrcholem 1651 m vysoké slavné sopky Eyjafjallajökull, která v roce 2010 proslavila Island a nadělala problémy v letecké dopravě. Pamatujete si to? I Vy jste tehdy uvízli někde ve světě? Oblékáme si speciální výbavu, následují informace, jak se skútr ovládá, kde je plyn, brzda; že máme brzdit hlavně motorem a nezapomenout při zatáčení vyvažovat skútr a nerovný terén. Jízda jak se patří, a my postupně stoupáme až na samotný vrchol sopky k původnímu kráteru. Počasí nám přeje, tak si vychutnáváme výhledy do samotné kaldery sopky, na pobřeží a stejně tak do živelného vnitrozemí ostrova, kam směřujeme zítra. Ze samotného vrcholu nás čeká jízda podél lávového pole, až se dostáváme k našemu odstavenému autu. Cesta dolů je snad ještě dobrodružnější a během jízdy je slyšet, jak náš řidič za jízdy upravuje tlak v pneumatikách, abychom překonali i ten nejsložitější terén. Po třech hodinách se vracíme na místo, odkud jsme vyjížděli, a sršíme nadšením. Toto je jednoznačně jeden z top zážitků, který každému z Vás doporučujeme!
Islandská kuchyně má dlouhou historii a my ve SNU jsme si ji oblíbili. I když je třeba říci, že tím spíše myslíme moderní islandskou kuchyni než tu tradiční. Důležitou součástí kuchyně tohoto severského ostrova je jehněčí, mléčné produkty a samozřejmě ryby, vzhledem k tomu že Island byl odjakživa obydlen pouze v blízkosti pobřeží. Mezi populární jídla na Islandu patří skyr (tradiční tvarohový jogurt), hangikjöt (uzené jehněčí), kleinur (smažené koblihy), laufabrauð (islandský chléb připomínající oplatky) a bollur (sladké větrníky). Þorramatur je tradiční bufet podávaný na zimních slavnostech s názvem Þorrablót; zahrnuje výběr tradičně konzervovaného masa a ryb podávaných s rúgbrauð (hustý tmavý a sladký žitný chléb) spolu s brennivínom (islandským akvavitem). Chutě tohoto tradičního venkovského jídla pocházejí z jeho konzervačních metod, což je nakládání ve zkvašené syrovátce nebo slaném nálevu, sušení a uzení. Mezi nejbizarnější jídla Islandu můžeme zařadit Hákarl, který dá zabrat při konzumaci i některým Islanďanům. Jedná se o maso grónského žraloka, který je za normálních okolností nejedlý, protože obsahuje vysokou koncentraci amoniaku, neurotoxinu a kyseliny močové. Ale poté co se nechá fermentovat několik týdnů v zemi a vysuší se, je aspoň nějak jedlý. Jeho chuť, a hlavně aroma, je tak výrazná a stále zapáchající po amoniaku, že při jeho konzumaci ho musíte zapíjet, tradiční islandskou pálenkou brennivín, která sama o sobě chutná jako její doslovný překlad "černá smrt". Moderní islandští kuchaři obvykle kladou důraz spíše na kvalitu dostupných surovin než na prastaré tradice a metody vaření. Četné restaurace na Islandu se specializují na mořské plody a inovativní kuchyni. Chloubou Islandu je jednoznačně kvalita jehněčího masa, mořských plodů a mlékárenských výrobků, jako je tradiční skyr. Pokud se ocitnete v Reyjkavíku, nezapomeňte navštívit některé z našich doporučených restaurací ve městě.
Bylo to v polovině června několik let dozadu. Kráčel jsem si slunečným Reykjavíkem až k dominantě celého města, Katedrále Hallgrímskirkja. Oči mi spočinuly na zajímavé malé terásce se čtyřmi stoly. Stále nevím, co mě na té terase zaujalo. Řekl jsem si, že ji později prozkoumám. Prošel jsem kolem ní zase, nezastavil jsem se. Sedělo tam pár lidí. Později jsem kolem prošel s klienty, když jsme byli na prohlídce Reykjavíku a šli jsme ke katedrále. Po rozchodu jsem se vracel toutéž ulicí Skólavörðustígur dolů, že už tam konečně zajdu. K mému velkému překvapení tam seděla parta mých klientů. Zavolali mě na pivo, s tím, že si musím jít objednat dovnitř. Vešel jsem do velmi pěkného a příjemného prostředí. Na stěně visela mapa světa. Kolem ní černo bílé fotky s výjevy islandského života v minulém století. Ty dodávaly kouzlo celé místnosti. Nalevo od vchodu byl pult a bar. Typická skandinávská skromnost a minimalismus doladily celkovou atmosféru. Hned jsem věděl, že sem budu chodit. U pultu stál barman, mladý kluk v černém tričku Salka Valka. Objednal jsem si pivo Viking. Člověk, co cestuje už trošku rozezná tón řeči. Obzvlášť když dotyčný dává přízvuk na R a K. Zeptal jsem se, odkud je. "Ze Slovenska." "To si budeme rozumět a odkud?" "Z Detvy". "Tam jsem chodil do školy." Člověk, kterého potkáš na tom nejméně pravděpodobném místě chodil do stejné školy, jeho spolužačkou byla moje sestřenice a učili nás stejní učitelé. Náhody neexistují. Toto dokazuje, že i průvodci mají své zážitky na zájezdech. Do Salka Valka chodím rád a beru tam své klienty. Denně čerstvé ryby po islandsku, výborné posezení na terase na sluníčku a fajn lokální pivo tvoří skutečný luxus v Reykjavíku. Jedním slovem relax po islandsku.
Mnoho z Vás ví, že ve Skandinávii, a tudíž i na Islandu, je do dnešní doby prohibice. Ta se projevuje tak, že v běžných potravinách nekoupíte alkohol. Koupíte tam pouze pivo s maximálním obsahem alkoholu do 1 %. Pokud si však chcete koupit láhev vína, pivo nebo něco ostřejšího, musíte zajít do specializovaného obchodu, který spravuje stát. Obchod se jmenuje Vinbudin, a kromě toho, že má opravdu omezené otevírací hodiny, alkohol v něm je opravdu příšerně drahý. Alternativou jsou restaurace a bary s licencí. Zajímavostí je, že Islanďané si dali v minulém století pauzu od pití piva, a to hned na 74 let. Prodej vína na Islandu raději povolily, jelikož Španělé a Portugalci výrazně pocítili výpadek poptávky po jejich víně, a tak Islandu pohrozili, že pokud nebudou kupovat jejich víno, přestanou oni kupovat islandskou tresku. Pivo však byl nápoj, který byl vnímán jako dánský a neměl velmi dobré promo. Postupně však chuť na pivo stoupala a jelikož bylo povoleno pouze nealkoholické, v hospodách ho vylepšovali panákem islandské pálenky - brennevínu. Tvrdý alkohol byl totiž také již povolený v domnění, že je dražší, a tak ho lidé nebudou kupovat ve velkém. Tento absolutní zákaz prodeje a konzumace piva přerušilo až referendum v roce 1989. A tedy když jsme my prožívali revoluci u nás doma, Island prožíval tu svou. Jejím výsledkem bylo obnovení pivovarů, povolení prodávat pivo, a samozřejmě ho i konzumovat. Událo se to přesně 1. března 1989, v tento první den se prodalo 350 000 plechovek piva (Island měl v té době asi 220 000 obyvatel!), a to jen v samotných obchodech Vínbúdin, další tisíce litrů protekly v pípách v barech a hospodách! Proto je tento den dodnes svátkem piva Bjordagurrin. I když se jedná o neoficiální svátek, ulice a všechny „puby“ ve městě v tento den praskají ve švech. Všichni pijí pivo a radují se, že ho mohou pít svobodně, a kolik jen chtějí. V tento den ve městě platí různé akce na pivo, a tak si ho můžete dopřát klidně více. V běžný den a mimo happy hours totiž zaplatíte za 0,5 l piva přibližně 9 €. Přestože o Islandu hovoříme jako o zemi s relativně krátkou pivní kulturou, nalezneme zde množství pivovarů. Největšími pivovary jsou Viking a Gull. Ale na Islandu je i množství malých pivovarů, které se předhánějí, kdo navaří lepší pivo. My ze SNU jsme tyto oslavy piva nemohli vynechat, a tak jsme se, stejně jako každý rok, vydali do centra do námi oblíbených podniků. Jelikož byl pátek, atmosféra byla opravdu skvělá a mnozí z nás budou na tento večer ještě dlouho vzpomínat. Přidáte se příští rok k nám a oslavíte spolu s námi islandský svátek piva? Skál! = Na zdraví!