CK SEN - Zážitky a zkušenosti z cestování

Zážitky

Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.

Čti více
  

Degustace japonského čaje

Na našich toulkách Japonskem se zastavujeme ve městě Kyoto, v hlavním městě japonského čaje. Rozhodli jsme se zúčastnit se degustace toho nejlepšího, co je v nabídce – zeleného čaje Gyokuro, což v překladu znamená "nefritová rosa". Neochutnat ho právně v tomto městě by bylo hříchem. Na rozdíl od klasického čaje Sencha, tento pochází výlučně z první sklizně lístků, které se před sklizní na 20 dní zastiňují, čímž získají své jedinečné chuťové vlastnosti. Vysoký obsah theaninu a nízký obsah tříslovin způsobují lahodnou, hlubokou a slaďoučkou chuť, která se nedá srovnat s žádným jiným čajem. I samotná příprava se od jiných druhů liší a my se jdeme naučit, jak si čaj nejlépe vychutnat. Navštěvujeme proto jednu z nejlepších čajoven ve městě – Fukujuen, kde se u šálku neskutečně lahodného nápoje na chviličku zastavuje čas. Na stůl nám v čajovně položí miniaturní konvičku – kyusu, tři gramy čaje na osobu a lístky zaléváme až pět krát. Na každý nálev použijeme trošku teplejší vodu a zkracujeme dobu luhování. Jednotlivé nálevy si vychutnáváme v maličkých šálcích o velikosti náprstku a věřte, že je to akorát. Po pátém nálevu paličkami vybíráme čajové lístky, namáčíme je v sójové omáčce a jíme je jako salát. K tomu na zajedení dostáváme lepkavé "noky" z rýžové mouky, které s GYOKURO mimořádně ladí. Neskutečně lahodná chuť nám ještě dlouho zůstává na jazyku a my se radujeme z dalšího intenzivního zážitku, kterých na naší "zlaté" cestě Japonskem zažíváme nespočet.

Čti více

Na den Tokijčanem

Tokijské metro. Dokonale přesné vlaky svištící po barevných linkách spojují největší metropolitní oblast světa tak, aby se mohli její obyvatelé i návštěvníci dostat do každé z 23 městských čtvrtí a předměstí. Sedíme mezi nimi, občas i stojíme, přes rameno sem-tam nahlédneme spolucestujícímu do mangy – komiksu, jejíž stránky obrací opačným směrem, než jsme zvyklí. Slečny s rouškami na tvářích scrollují telefony a studenti pospávají s hlavou téměř na hrudi. Už víme, kde sedí slavný a oddaný symbol japonské loajality pes Hačikó, kde v Harajuku nakupují extravagantní teenageři i design elegáni, jak vypadá město z Tokijské postmoderní radnice z dílny Tange Kenza, nebo kam zajít v Asakusa na perfektní sushi. Program si všichni rádi a ochotně rozšiřujeme i o večerní vycházku. Míříme na Tokyo tower, 333 metrovou věž, nápadně připomínající Eiffelovku, pod kterou se však namísto romantické Paříže rozprostírá Tokio. Ještě chvíli denní a o pár minut už nejkrásnější, jaká dokáže být. Zahalená do tmy a rozzářená miliony světel, které v dálce nemají konce. Po zážitku z výšky máme v plánu noční Shibuya. Nejrušnější křižovatkou světa přejde během špičky na jednu zelenou až 3000 lidí. Mraveništěm se v nejvytíženějším čase proplétáme pod zářivými neony a zpívajícími obchodními domy. V boční uličce si natěšení sedáme do restaurace, která se specializuje na jediné. Slavné hovězí steaky Kobe. V osm nás vítají s rezervací, rozpalují grily a čepují domácí pivo. Atmosféra je živá, maso šťavnaté, lahodné a dojem z našeho prvního dne kompletní. Téměř. Ještě nás totiž čeká stanice Shinjuku, která má – věřte nevěřte – přes 200 různých východů z metra, a známá, nikdy nespící čtvrť  Kabuki-cho, na kterou se z našeho výškového japonského hotelu APA díváme jako na bláznivou videohru. Město je rychlé, živé, hlasité a horké, a my si ho užíváme naplno až do pozdní noci. Konnichiwa Tokio!

Čti více

Ostrov Miyajima a jeho tajemství

Vystupujeme v přístavu na ostrově Miyajima – Ostrově svatyň a vydáváme se směrem ke svatyni Itsukushima. Po ulicích se potulují posvátní jelenci a přesto, že se nesmí krmit, dobře vědí, že ne každý turista toto pravidlo dodrží, a tak se tváří docela přítulně. Dáváme si raději pozor na věci. Mimořádně jim chutná papír, a tak je cestovní pas celkem ohrožená komodita. Jelenec se totiž dokáže přikrást zezadu a nepozornému turistovi z otevřené tašky pas vytáhnout a spolknout na počkání. Procházíme po hlavní promenádě plné obchůdků, restaurací a kavárniček, v nichž kromě suvenýrů nabízejí různé sladkosti, ústřice a úhoře na všechny možné způsoby, ale také med s příchutí citrónu yuzu nebo manga. Procházíme pod kamennou bránu torii a před námi se majestátně tyčí jedna z největších a nejkrásnějších bran před svatyní v malém zálivu. Během odlivu se k ní dá dokonce přijít, a když je příliv, vypadá jako by se vznášela na vodě. Navštěvujeme svatyni, malé muzeum historie ostrova, ale ten nej zážitek nás ještě čeká. Rozhodli jsme se, že vyjdeme na nejvyšší horu ostrova Mount Misen s výškou 535 metrů nad hladinou moře. Během turistické sezóny k ní jezdí i lanovka, ale my se vydáváme po vlastních. Cesta stoupá prudce vzhůru přes nádherný les. Některé schody jsou však vyšší než jiné, a více než pět set výškových metrů v 35 stupňové horku nám dává celkem zabrat. Po necelé hodině a půl však na samotný vrchol vystoupíme a naše námaha je odměněna překrásnými panoramatickými výhledy  na mnoho ostrovů a ostrůvků, na lodě a ústřičné farmy, ale i na samotnou Hirošimu a celý záliv. Nadšení se vydáváme zpět druhou cestou, kolem chrámu Daiganji. Dole jsme se posilnili japonským pivem a nastoupili jsme na loď zpět do Hirošimy.

Čti více

Poslední večeře? Ochutnávka jedovaté ryby Fugu v Japonsku

Na naši poslední večeři na výletě po Japonsku si vybíráme ochutnávku jedovaté ryby Fugu. Patří totiž mezi ty nejslavnější japonské delikatesy. Její orgány a kůže obsahují jed tetrodoxín, který je 1200 krát jedovatější než kyanid a protilátka zatím neexistuje. Jedna ryba obsahuje tolik jedu, že by byla schopna zabít až 30 lidí. Proto její příprava vyžaduje mimořádné znalosti a zručnost. Jedovaté části se musí odstranit tak, aby maso nezůstalo kontaminované. Od roku 1958, kdy si tato pochoutka v Japonsku vyžádala až 176 obětí, je její prodej a servírování v restauracích striktně regulováno. Šéfkuchaři musí absolvovat dvouletý až tříletý kurz, jehož závěrečná zkouška sestává z písemného testu, rozpoznávání jednotlivých druhů fugu a praktického testu – přípravy, servírování a samozřejmě konzumace připravené ryby. Jen jedna třetina absolventů kurzu projde závěrečnými zkouškami, neúspěch může znamenat i smrt. Nejvíce fugu se zkonzumuje v Ósace a toto je město, kde ji ochutnáme i my. V naší oblíbené restauraci Zuboraya za přijatelnou cenu dostanete degustační menu, které obsahuje kousky syrové ryby (sashimi), sushi, fugu polévku, smaženou fugu a jako volitelnou si můžete udělat si kousky ryby na minigrile, nebo hotpot se zeleninou a houbami shitake. Shodneme se na tom, že fugu je opravdu velká delikatesa a vůbec se nedivíme, že se v Japonsku těší takové oblibě. Trošku adrenalinu k tomu přidává i šéfkuchař restaurace Kiyoharu Hayashi, který se sem-tam projde mezi hosty, aby se zeptal, jak jim chutná, případně: „nebrní vám rty?“. Právě brnění rtů a jazyka je totiž prvním příznakem otravy. Později začnou ochabovat svaly, přichází nevolnost a smrt způsobená selháním plic. Při plném vědomí. My jsme však přežili a fugu jsme si naplno vychutnali spolu s rodinou pana Takahashiho z ostrova Hokkaido, která seděla u vedlejšího stolu. Naše přítomnost je tak zaujala, že nám nabídli ochutnat některé ze specialit, o kterých jsme ani netušili, že existují. Jednou z nich bylo i horké saké s vyluhovanými ploutvemi z fugu. Opět mimořádný gurmánský zážitek. Na zdraví!

Čti více

Ramen s Michelinskou hvězdou v Tokiu

Ramen už asi jedl každý z nás, tato dobrota přišla do Evropy už dříve. Ale dát si ramen v Michelinské restauraci Tsuta v japonském Tokiu je zážitkem na celý život. Tsuta je první specializovaná ramen restaurace, která byla oceněna Michelinskou hvězdou. Já jsem si objednal klasický Ramen TsukeSoba, což jsou pohankové nudle podávané zvlášť a k nim vývar na namáčení (objednává se v automatu, kde jsem zaplatil a lístek podal číšníkovi), zbylá část skupiny si dala ZaruSoba, tradiční japonské studené nudle a k tomu lahodný vývar shoyu s delikátním japonským hovězím Wagyu. Restaurace se díky prestižnímu ocenění proslavila a na svou misku polévky s nudlemi jsme si v době oběda počkali 50 minut. Věřte, že to stálo za to. Usadili nás a kuchaři začali připravovat ramen přímo před námi. Sbíhaly se nám sliny, které jsme raději zapíjeli saké. Najednou byly misky před námi. Nastalo naprosté ticho. Ani jsme si nestihli popřát dobrou chuť a každý byl celým tělem a všemi smysly ve své misce Ramenu.

Čti více

Sumo

Tuto neděli odstartoval druhý letošní turnaj ve městě Tokyo. Nám se s naší skupinou podařilo dostat na trénink klubu s názvem Azumazeki Beya, a vzhledem k tomu, že to bylo pár dní před začátkem turnaje, tréninkové tempo bylo opravdu velmi vysoké. Měli jsme možnost sledovat na dva metry od nás vzdálené velevážené sumo zápasníky. Doslovný překlad slova sumo do češtiny je bránit se. Je to bojový, kontaktní sport, který je starý více než 1000 let. Japonským národním sportem se stal ještě v období Eda na počátku 17. století. Sumo zápas se odehrává na vyvýšeném ringu s názvem dohjó, na kterém se nachází kruhové zápasiště s průměrem 4,57 metru. Cílem souboje je vytlačit soupeře za okraj vyznačeného zápasiště, nebo jej donutit, aby se dotkl země jakoukoliv částí těla kromě chodidla. Před začátkem každého souboje předvedou zápasníci jednotlivé rituály. Předvádějí obranné dřepy Šiko a souboj očí se soupeřem. Pak oba zápasníci vystoupí z kruhu, napijí se "vody síly", otřou si ústa "papírem síly" a pak naberou do hrsti sůl, kterou rozhodí po zápasišti na znak vyhnání zlých duchů. Do ringu spolu se zápasníky nastupuje i rozhodčí, který se nazývá gjódži. Na sobě má kostým šlechtice ze 14. století. Za pasem nosí nůž tanto, jako vzpomínku na dobu, kdy rozhodčí po chybném rozhodnutí spáchal sebevraždu nazývanou seppuku (neslušně harakiri). Japonská uctivost káže dodnes, v případě nesprávného rozhodnutí rozhodčímu odejít do rozhodčího důchodu. Od roku 1958 se v Japonsku pořádá každý rok šest velkých turnajů. Ty se konají každý druhý měsíc ve čtyřech japonských městech. Délka turnaje je 15 dní. S geniálním zážitkem z tréninku pokračujeme v lovení zážitků na naší zlaté cestě Japonskem. Podařilo se nám udělat i několik perfektních záběrů.

Čti více
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací