Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Opouštíme Mexiko a míříme do úplně jiného světa – Belize. Potomci pirátů, otroků, mayů a ztracených bílých Američanů. Sami byste se možná báli vyjít z hotelu, ale my si dáme s domácími pivko v baru. Uvolněná atmosféra v městě dřevěných chatrčí, kde se zastavil čas. Jako kdybyste se ocitli v pirátském doupěti starém několik století. Prázdné cesty a vylidněné hlavní město. Bizarní země, která je sama o sobě zážitkem.
Je jedno kolik fotek Tikalu jste viděli. Je jedno kolikrát vám o něm vyprávěli a kolik jste toho o Tikalu přečetli. Přijít přímo do srdce Peténské džungle, prodírat se hustým pralesem a zmoknout na tropickém dešti je zážitek, na který se nezapomíná. Je to jako stát před Taj Mahal a nedokázat se nabažit jeho velkoleposti. Vstáváme brzo ráno, aby nás džungle přivítala svým probouzejícím se skřekotem. Procházíme po chodníčkách, které hned na to mizí v hustém pralese. Najednou se před námi otevře náměstí, které kdysi muselo být centrem impozantního města. Mlčky hledíme na tu krásu. Stát zde se vám navždy vryje do paměti.
Dopoledne se potíme na jedné z nejimpozantnějších památek země. Nejzachovalejší kamenné sochy celého mayského světa. Nasedáme do koňského sedla, jako místní kovbojové. Slunce ještě stále pálí a my se potíme jako správní gringos. Procházíme krajinou, jako vystřihnutou z telenovely – potůčky, haciendy a stáda dobytka. Cesta končí. V malé vesničce se kolem nás sbíhají děti a zpívají nám honduraskou hymnu s rukou na hrudi. Ohromný zážitek. Odměňujeme je cukrátky. Dále už se na koních nedá jít. Prodíráme se hustým porostem, jako Indiana Jones. A najednou jsme tu. Posvátné mayské město jen tak „pohozené“ v lese. Pár kamenů, kde člověk cítí historii přímo na dotyk. Ještě ráno jsme stáli tak blízko dokonalých kamenných staveb. Tyto oproti nim působí jen jako dětská hračka. Ale kouzlo spočívá v tom, že toto místo jsme našli přímo my.
Překračujeme hranici. Je to jen malá dřevěná budka, kterou byste lehce minuli. Její nápis „imigrační oddělení“ už dávno ztratil svůj barevný odstín. Mezi Guatemalou a Hondurasem jezdí jen velmi málo turistů. Hranice na noc zavírá, ale my jsme to stihli. Pouze pár kilometrů od hranice, už na území dnešního Hondurasu, se nachází nejzachovalejší stély z mayských dob. Kvůli nim se sem opravdu vyplatí jít. Obdivujeme dokonalost dávných civilizací, o kterých se postupně dozvídáme víc. Ale to není všechno. Po obědě osedláváme naše koně a vydáváme se do hor. Místní děti se kolem našich koňů honí a dole je vidět řeku, kde se chodí občerstvit stáda dobytku. Stoupáme do hor. Krajina se vlní a ze sedla našich koní všechno vypadá romantičtěji, ale je to drsná země. Právě v ní se ukrývají další mayské pozůstatky, které jsou cílem naší cesty. Jako novodobí dobrodruzi sesedáváme z koní a prodíráme se ještě kousek krajinou, abychom viděli to, co možná za pár let bude nová archeologická oblast. Zatím je to jen „pár kamenů“ a naše zvědavé oči.
Během celého zájezdu se cpeme kukuřičnými plackami v různých podobách. Středoamerická kuchyně je opravdu různorodá a gastro zážitky jsou na naší cestě na každém rohu. Na našem zájezdě určitě nezchudnete, a proto se na závěr chceme udržet ve formě. Místní poměry mluví o tom, že žena, když je krásná, má se podobat na zrnko kukuřice. To znamená, že objemné tvary jsou tu v módě. My však chceme být fit, a tak se na závěr našeho zájezdu vydáváme pokořit jednu z nejaktivnějších sopek Střední Ameriky. Z malebného městečka Antigua, bývalého hlavního města Guatemaly, je to parádní celodenní výlet. Vystoupáme téměř až do výšky 2500 m.n.m. Pacaya je makačka, ale ty výhledy na vyprahlou sopečnou krajinu jako z Marsu, stojí za to. Každý překonáváme sám sebe. Dostáváme se téměř na dosah k vařící lávě. Celá hora jako by dýchala. Našlapujeme opatrně, abychom podle legendy neprobudili staré mayské démony. Výstup je náročný, ale o to víc si na vrcholu vychutnáváme ten pocit štěstí. Pozor na podrážky bot. Toto je velmi unikátní zážitek. Dostat se tak blízko k vařící lávě se dá jen na málo místech naší planety.
Po noci v bývalém klášteru vyrážíme na sopku Pacaya, která je aktivní. Nebo hyperaktivní? Nachází se nad nádherným městem Antigua, někdejším hlavním městem Guatemaly s koloniální atmosférou, kostely a jejich ruinami. Jorge, místní průvodce, nám hned avizuje, že její činnost za poslední dva týdny naznačuje erupci v blízké budoucnosti. Zatím je často vidět kouř a chrlení kamenů, avšak ne do dálky. Na samotný vrchol samozřejmě za těchto okolností jít nemůžeme, ale jako správní lovci zážitků si to namíříme o 300 metrů níže k lávovému kráteru (nacházíme se téměř 2300 metrů nad mořem). Výstup je příjemný, sopka se sem tam ozve a Jorge nám nahoře nabízí banány. „Y los marshmallows?/Raději pěnové bonbony?“ To už je jiná řeč, milý Jorge vytasí hole a všichni na ně radostně šoupnu marshmallows, které následně přiblíží k díře mezi lávovými kameny. Z díry sálá patřičné teplo a zanedlouho si už pochutnáváme. Guatemala má celkem 37 sopek, ale pouze tři jsou nevyhaslé. Výstup na jednu z nich se určitě každému vryje do paměti.
Nejmenší a nejlidnatější země Střední Ameriky v sobě skrývá dokonalé surfařské pláže. A přesně o tom nám na naší zastávce v Salvadoru jde. Nohy zabořené v jemném písku. Pláže jsou tu černé, protože jsou sopečného původu. Ale zrnka písku jsou tak jemné, že když člověk zavře oči, vsadil by se, že stojí někde v Karibiku. Jedny z nejlepších vln v celém Pacifiku. A máme je skoro jenom sami pro sebe. Tady to prostě budete chtít vyzkoušet. Pronajmout si prkno, svést se na vlně, a potom si dát zaslouženě čerstvé mořské plody s vychlazeným pivem přímo s výhledem na Pacifik. Vyplatilo se dojít až sem. Salvador má neopakovatelnou atmosféru, která stále ještě nebyla objevena masovým turismem.
Jaké je to vstoupit do pralesa? Cítit se jako Indiana Jones a objevovat neobjevené? Za ranní mlhy, která je tak typická pro středoamerický prales, procházíme okolo dopravní značky „Pozor jaguár přes cestu“. Tak jako je u nás na značce lesní zvěř. Díváme se všude kolem, vždyť jaguáři jsou nejaktivnější takto brzo ráno anebo při západu slunce. Adrenalin nám pulzuje v žilách, když vystupujeme z auta a před námi ještě z rána nádherně dýchá celý prales. Občas slyšíme opice – vřešťany. Jde je slyšet na velkou dálku a jejich řev zní jako by samotní jaguáři bojovali o život. S maličkou dušičkou se vydáváme do srdce pralesu. Procházíme kolem pyramid, které mají stovky let a jsou celé porostlé hustým závěsem lián a zelených lišejníků. Odměnou nám je však po dlouhém putování hlavně náměstí v Tikale. Snad nejkrásnější archeologická zóna a téměř jenom pro nás. Přesně tu se odehrávaly mayské obřady. Tady se nacházeli panovníci a rozhodovalo se o osudu mocného impéria. Magičnost ohromujících staveb dodnes láká různé hledače záhad a my mezi nimi, snažíc se poodhalit tajemství dávných civilizací.
Jako každý den nás brzy ráno čeká náš usměvavý šofér s nastartovaným vozidlem. Pokud chcete v přírodě něco zažít, není novinkou, že brzy ráno ožívá prales nejvíce. A Tikal, pro mě určitě nejkrásnější mayská památka, je celý ponořen v hluboké džungli. Celé je to tak trochu vzrušující, a tak trochu tajemné. Proto Tikal zbožňuji. Julo, tak se jmenuje náš řidič, se žene za volant. Řekla bych, že má přes 200 kilo. Hranatý jako zrnko kukuřice. Staré guatemalské pověsti říkají, že žena je krásná, pokud se podobá na zrnko kukuřice. V tom případě by byl náš Julo královnou krásy. Hlava kulatá jako meloun a úsměv jako malý bůžek slunce: „Dívej, dívej... právě vychází nad jezerem Peten, není to magické?“ Usmívá se jako malé dítě, když dostane lízátko. A my se usmíváme s ním. Všechny, ještě tak trochu v polospánku, Julo probere, když prudce brzdí u značky "pozor jaguár". Děláme si fotky na památku a najednou to pralesem opravdu začne "žít". Vřískot na plné pecky. Vypadá to, že se na nás přímým směrem blíží smečka jaguárů. Kdybych nevěděl, že jsou jaguáři samotářská zvířata a víceméně se potkávají jen kvůli páření. A kdybych nevěděl, že ten ohromný skřekot patří vřešťanovi, relativně velké opici, o které se říká, že je jedním z nejhlučnějších zvířat na naší planetě, kterou lze slyšet na vzdálenost až 5 km a její hlasivky překračují 125 decibelů, leknu se i já. Jeho skřekot je opravdu odstrašující. Je to jako by na nás za malou chvíli měla zaútočit opravdu velká smečka něčeho hrozivého. Náš domácí průvodce José (familiárně ho voláme Jožo) zahlásí: „Jaguáři!“ a já mám v minivanu zpět všechny cestující, než byste řekli "SEN". První ranní rozcvička za námi. Běh na krátkou vzdálenost. Po chvilce už vystupujeme v národním parku Tikal, prodíráme se pralesem, cítíme se jako Indiana Jones. Objevujeme pyramidy, které jako by jen tak v hustém porostu svůj dávný sen snily. Dostáváme se na "hlavní náměstí". Tikal je prostě bomba!! Podle mě by měl být zařazen mezi 7 novodobých divů světa. I moje skupina je bomba!