Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Známá, krásná, prostě neuvěřitelná Indie. Tuto zemi můžete navštívit i tisíckrát a vždy vás překvapí, nebudete se nudit a nevíte, zda zážitek, který přijde nebude ten nejlepší. Když sem přijedete poprvé, nevíte pořádně, proč jste sem vlastně jeli, co tu hledáte, ale stačí první zatroubení rikši, první kráva uprostřed vozovky a už máte plnu kartu ve foťáku a kupujete zaručeně to nejlepší za nejlepší cenu od Inda, který vám už po tisíckrát řekl My friend ... Čím nás překvapila nyní? Každého překvapí, ten krásný nepořádek, chudoba ... nyní jsme zažili tu šíleně bohatou Indii. V této zemi, jako kdyby neexistovalo něco mezi. Buď jsi chudý nebo pořádně bohatý. Nyní jsme byli pozváni na setkání jedné velmi, ale velmi úspěšné firmy. Když jsme vešli do vyhrazené zóny, kde jsou jen milionářské vily, šlápli jsem na anglický trávník ... Někdo si řekne, co může být na trávníku, ten, kdo byl v Indii pochopí. Všechny kulisy byly přesně takové, jako v tom nejlepším bollywoodském filmu. Krásné, barevné, chirurgicky čisté, lidé nosí nejlepší hedvábí ... prostě jiná Indie. Ale i taková je. Plná kontrastů. Noční diskotéka s milionáři se stala asi největším zážitkem pro všechny. To prostě musí člověk zažít. Toto jen tak něco nepřebije, říkáme si… Další návštěva Indie nás určitě vyvede z omylu.
Není všechno zlato, co se třpytí, ale tady, v Indii, je zlaté i to, co se neblyští. A to nemluvím o zlatých žebravých dětičkách :) Závěr naší cesty jsme věnujeme výjimečným městům Agra, Jaipur a Dillí. Z nich každé má jinou atmosféru a ukrývá i rušné ulice, ale i klidně oázy, které by v Indii málokdo čekal. Vyfotili jsme se před Taj Mahal, palácem větrů a červenou pevností. Od života na Ganze, po život na pracích ghátech Yamuna pod železničním mostem v Agře, prošli jsme poutní cestu k hinduistickému chrámu v Galt a zažili zácpu cyklorikš ve starém Dillí. Právě tento závěr je nejtěžší, co se týče dojmů a směsi zážitků. Pokud se o Indii říká, že to je země kontrastů, tak v hlavním městě to platí dvojnásob. Staré vs. nové, chaos vs. řád, špinavé vs. čisté ... I takové je Dillí. Poslední část programu byla naplněna, stejně jako naše žaludky v restauraci Piccadelhi, která připomíná stanici londýnského metra. Mělo to styl a musím říct, že opět se nám podařilo dokázat, že i tak cestovatelský náročný kout světa, jako je indický subkontinent, se dá projít s nadšením a jedním velkým zážitkem.
Nepál je úplně jiný, zatím největší exotika na naší cestě. Mysleli jsme si, že Tibet nic nepřekoná, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v Nepálu. Nádherný dobrodružný přesun tibetsko-nepálskými kaňony v exotickém pralesním prostředí se stovkami vodopádů nám bere dech. Cesta přes tři pětitisícová sedla, přes dvě sedla v 4500 m.n.m. a pod šesti osmitisícovkami je neskutečným zážitkem. Cesta z posledního sedla je jako z učebnice geografie. Sjíždíme z výšky téměř 5200 m.n.m., z tibetské pustiny do nížin nepálských tropů ve výšce 1400 m.n.m. Projeli jsme systémem údolí, kde se mění klimatické podmínky od jaků až po banány. Káthmándu s rušnou, leč nepopsatelnou atmosférou, desítkami hinduistických chrámu i exotickou přírodou kolem, je fascinující. Káthmándské údolí kdysi tvořila tři království. My dnes navštěvujeme nejautentičtější z nich. V 18.stoletní podřimující Bhaktapur. Krásné stavby, legendy a příběhy o usekaných rukou mistrů sochařů, kteří přišli o své horní končetiny pouze kvůli tomu, aby v sousedním království nevystavěli nic lepšího a hezčího než zde. Nepálci jsou velmi příjemné lidé, žádní barbaři. Přijali mezi sebe množství Tibeťanů, ať už těch, kteří zde jsou díky obchodu anebo těch, kteří se sem dostali po útěku Dalajlamy z Tibetu po čínské okupaci. Přesvědčujeme se o tom v malém Tibetu v Nepálu, na místě, kde se nachází jedna z největších stup na světě Bodnath. V Pashupatinath, kde stojí nejsvatější chrám celého Nepálu, a kde se spalují hinduističtí mrtví, nám začíná pršet. Nikomu to však nevadí. Pozorování spalování mrtvol je neskutečným zážitkem. Déšť nikdo nevnímá. Ranní vyhlídkový let k Everestu a k ostatním velikánům Himálaje, za jasného počasí a azurové oblohy, nám vše vynahrazuje. Přesouváme se na nepálské safari a po cestě raftujeme na himálajské řece Trisuli. Další jedinečný zážitek do sbírky. Nádhernou nepálskou přírodu si vychutnáváme i ze sloního hřbetu v národním parku Chitwan, kde během safari pozorujeme nosorožce. Procházíme se džunglí, plavíme se na lodičkách, ze kterých vyhlížíme krokodýly a vrcholným zážitkem je pro všechny koupání se slony v řece. Západ slunce si vychutnáváme u řeky, v příjemném plážovém posezení s Gorkha pivem v ruce, a kousek od nás si možná plavají 4metroví krokodýli.
Jak, asi tak bydlí takový maharadža? My jsme si dnes odpověděli a vydali jsme se do jeho Měsíčního paláce v Jaipuru, kde žije mladý, osmnáctiletý maharadža se svou rodinou. Jinak výborný hráč jezdeckého póla. Včera jeho družstvo vyhrálo, přičemž on sám vstřelil dva góly. Hrdě se chlubí. Pomalu jsme vyšli do patra, abychom se posadili do křesla v jeho soukromé audienční místnosti. Nevěřícně sledujeme, jak se světlo svíček odráží od stěn, posetých tisícovkou drobných zrcadel v jedné z jeho ložnic, kde trávil romantické večery se svou Maharani. Tečkou na závěr dne je královský masala čaj, s výhledem na celý komplex Městského paláce. Život jako v pohádce.
Po vlakovém přesunu se ocitáme ve Varanasi, v nejsvětějším městě světového hinduismu. Hluk, špína, smrad, neustálé troubení, rikšy, krávy na každém kroku... prostě nááádhera! V muslimské čtvrti si ukazujeme, jak se vyrábí hedvábí, které se prodává do celého světa. Následně se procházíme po ghátech a přibližujeme se k nejposvátnější řece světa Ganze. Ve Varanasi touží umřít každý hinduista a my už víme proč. Rituály spalování mrtvol na břehu řeky Gangy sledujeme se zatajeným dechem. Za východu slunce se už plavíme na řece a z loděk sledujeme ranní hygienu, kterou Indové provádí přímo v jejich posvátné řece. Ve městě Agra jsme uchváceni jednou z nejkrásnějších staveb vůbec a novodobým divem světa Taj Mahal. Teprve když se nám objeví špička mramorové kopule, kvůli které sem přicházíme, se srdce rozbuší ještě silněji. Tádž Mahál! Kvůli němu jsme sem všichni přijeli. Nejkrásnější stavba postavená z čisté lásky umocněna mramorem a dotvořena polodrahokamy. Naplno jsme si vychutnáváme procházky zahradami, fotíme tuto geniální stavbu téměř z každé strany a na stěnách obdivujeme mistrovství lidí, kteří něco takového dokázali v 17.století vytvořit. Neuvěřitelný pohled.
V Dillí nasáváme pravou indickou atmosféru plnými doušky. Vozíme se na rikšách po uličkách starého Dillí a nakupujeme koření. Neokouzlují nás zde jen staré, majestátní památky, dávno zapomenuté minulosti v podobě Qutub Minar či Humájúnovy hrobky, ale silně na nás působí zejména místa, kde je cítit atmosféra země díky lidem. Takovým místem je i slavný sikhský chrám. Ochutnali jsme sladký prašád, kdy nám ho nakládali přímo do dlaní a nevynechali jsme ani pověstnou kuchyni Langar plnou dobrovolníků. Návštěvu Indie zakončujeme v nejlepší restauraci s originálním indickým jídlem, které nám bude opravdu chybět. I zde si plníme své chuťové buňky.
Je 5:30 ráno a my vyrážíme do ulic nejsvětějšího města Indie, Varanasi. Před hotelem nás čeká náš dlouholetý partner Dinesh a jeho jednotka řidičů tuk tuků. Nasedáme do malých vozidel a vyrážíme vzhůru na východ slunce nad Gangou. Kolem nás se město probouzí. Pro Indy je příliš brzy. Na Ganze je ale už život v plném proudu. Od 5:30 se na jižním konci nábřeží cvičí jóga. Ve střední části už pro změnu probíhá jeden z nejstarších rituálů historie – ranní koupání. Stovky lidí stojí po pas ve vodě a mezi dlaněmi přelévají vodu posvátné řeky pro svou duchovní očistu, jakož i za předky, kteří je již opustili. Dřevěnou loďkou plujeme podél nábřeží a pozorujeme život. Na severu probíhají ranní modlitby a kněz obětuje bohyni řeky kadidlo. Kousek od nás je již nejsvětější část nábřeží – Manikarnika Ghat – nejslavnější krematorium na světě, pokud Vás spálí tady, tak podle hinduismu jdete rovnou do nebe. Plujeme blíže. Na Manikarnika se spaluje 24 hodin denně a ani v šest ráno, zde není úplný klid. Zaměstnanci právě odtlačují popel jedné z hranic do Gangy a hned vedle nich kráva přežvykuje obětní věnce. Z dalších hranic líně stoupá kouř a kdyby člověk nevěděl, co se zde děje, tak má pocit, že jsou to pozůstatky nějaké noční opékačky. Škoda, že tu je přísný zákaz focení, z vody vypadá spalovna zvlášť malebně. Tedy pokud se nepodíváte příliš detailně na to, co plave ve vodě. Slunce pomalu vychází výše a jeho žluté světlo trhá mlhu nad řekou. Kolem nás létají racci a ve Varanasi začíná den. Podél celé řeky se koupou lidé a ve vzduchu jsou cítit pověry, jimiž je toto místo prosáklé. Varanasi by měl podle mě navštívit každý. Je to jiný svět, a právě ráno na Ganze je ideální čas tento svět poznat z jiné stránky.
Před námi stojí výzva, která sama o sobě slibuje množství zážitků. Staré Dillí. Starý, středověký svět křivolakých uliček bez systému, označení a chápání. Nebo naopak? Jen my takovým místům zpočátku nerozumíme? Ocitáme se pod vysokými minarety slavné Páteční mešity, největší v Indii, kterou nechali postavit slavní Mughalové, stavitelé Tádž Mahalu. Je fantastická a plná života. To, co nás čeká pak, je však ještě geniálnější. Nasedáme na starou vrzající cyklorikšu a vydáváme se napospas starých uliček Dillí. Pokud to člověk nezažije, nedokáže si to představit, ačkoli by jakkoli chtěl. Představte si miliony kabelů, malé obchůdky, špínu, vůně, maličké vývařovny plné jídla, zatoulanou krávu, vůni vonných tyčinek z hinduistických, džinistických svatyň. Přidejte do toho chaos, hluk, troubení, exotiku a ani toto všechno ještě zdaleka nevystihne tu pravou podstatu. Staré Dillí je místo, díky kterému si člověk zamiluje Indii a vždy, když se sem vrátí, cítí tentýž radostný pocit. Žádná sterilita Dubaje či Singapuru, ale nefalšovaný život s krásnou duší. Užíváme si tyto momenty. Vrháme se do chaosu ulic Chandi Chowk, nahlížíme do ptačí nemocnice a probojováváme se do metra, na koloniální náměstí CP. Stačí pár minut podzemím a ze 17.století jste ve století devatenáctém a vše je úplně jinak. Ani to však ještě není konec našeho dne, protože nás čeká bláznivá jízda tuktuky napříč DILLÍ do našeho hotelu. Dillí ví, jak namíchat geniální zážitky.
Ráno nás auto přiváží na malé letiště v Pokhaře. Nad přistávací dráhou se líně plazí mlha a v dálce je vidět obrovský masiv jakoby v oparu. Personál nám říká, že neví, jestli se poletí. Vše záleží na dispečerovi. Ten se o sedmé rozhodl, dostáváme zelenou. Přichází zřízenec helikoptérové společnosti. „Rychle, pojďme nato, počasí je dobré, pojďte letět, dokud to vydrží!“. Rychle se přesouváme na heliport a letíme. 20 minut letu k Annapurně je skutečně jeden z opravdu nádherných zážitků této planety. Opar se rozplývá a jak se helikoptéra blíží k hoře, tak si člověk uvědomuje její skutečné rozměry. Cesta vede přes údolí a vrtulník letí přímo mezi skalami. Pak se otevírá kotlina známá jako "Annapurna Sanctuary" - útočiště Annapurny. Okolo tohoto údolí se tyčí šesti a sedmi tisícové hory a přímo před námi se otevírá pohled na jižní stranu desáté nejvyšší hory planety. Počasí je nádherné. Slunce zalévá okolní hory i ledovec dole v údolí. V tomto okamžiku chápeme, proč tuto jízdu místní nazývají "nejlepším letem života". Vrtulník nás vysazuje v základním táboře a my máme 45 minut jen pro sebe. Světlo je dokonalé, pocitová teplota je asi 10 stupňů a my zažíváme jedno z nejkrásnějších ran našeho života. Procházíme se na vyhlídku, fotíme, dokud to jen jde. Všude kolem nás jsou hory, společnost nám dělá několik vysokohorských turistů a my si užíváme Himaláje. Čas jsme využili naplno a teď čekáme na let zpátky. Právě včas, pomalu začínáme cítit fyzickou zátěž, kterou přinášejí výšky. S pocitem dokonalého zážitku nasedáme do helikoptéry a čeká nás krásný let zpátky. I když celý výlet trval jen hodinu a tři čtvrtě, tak všichni na něj budeme vzpomínat jen v tom nejlepším. Ulovili jsme zážitek doslova světových rozměrů.
Himaláje, střecha světa. Jen těžko lze popsat kouzlo těchto velehor, pokud je člověk nezažil na vlastní kůži. Právě dnes jsme prožili jednu z nejkrásnějších výhledů, které Himaláje nabízejí. Vyrážíme ráno už v pět. Venku je ještě tma, ale my víme, že pokud chceme stihnout východ slunce, tak musíme být na vyhlídkách ještě za hluboké tmy. A dnes nás nečeká jen nějaký východ slunce, ale chceme zachytit první sluneční paprsky, jak se dotknout jednoho z největších Himalájských masivů, Annapurny. Čas máme dobrý a pronajatý mikrobus nás veze po rozbitých nepálských cestách na nejznámější výhled Pokhary, Sarankot. Když přijíždíme na místo, tak se doprava zhušťuje, ale na naší pozorovatelně není takřka nikdo, a tak zaujímáme "bojové pozice" a čekáme na slunce. Nad ránem je na úpatí Himalájí chladno, i přesto, že dny jsou teplé a teplota dosahuje až 25 stupňů, se nám ranní zima zarývá až do morku kostí. Nikomu to nevadí, před námi se začínají objevovat první obrysy Annapurny. Zdá se šíleně blízko. Vždyť z Pokhary je to k úpatí jeho masivu jen 20 kilometrů. A masív je správné slovo, není to jen jeden kopec, ale soubor šestnácti 6 tisícovek, třinácti 7 tisícovek a hlavní vrchol je ve výšce 8091 metrů. Obloha se pomalu rozjasňuje a viditelnost je skvělá. Příroda si dnes připravila nádherné přírodní divadlo. První paprsky slunce se začínají opírat do mohutných útesů legendární hory. Její vrcholy hrají všemi odstíny růžové, jaké si jen dokážete představit. Trvalo dlouhých 15 minut, než jsme slunce uviděli nad horizontem, ale od té doby byly už vrcholky celého masivu od slunce až oslepující. Už chápeme, proč se říká, že nejkrásnější východ slunce je v Himalájích. Je to úžasný zážitek a lze ho popsat jen těžko. Člověk má před horami nekonečný respekt, ale v takovémto okamžiku současně pochopí, proč horolezci riskují životy, aby je pokořili. S těžkostí od tohoto divadla odtrháváme oči, ale je čas jít. Na hotelu nás čeká snídaně a následně krátká túra nad jezero Phewa, abychom se pokochali tímto majestátním horstvem i za denního světla. Dáváme sbohem ranní Annapurně a už se nemůžeme dočkat té denní.
Nepál je úžasná země a člověk se zde nasytí zážitky jako málokde jinde. Jen včera ráno jsme se loučili s Pokharou posledními vyhlídkami na masiv Annapurny, a dnes jsme již strávili den na rovných planinách a v tropických lesích pozorováním nosorožců, krokodýlů a koupáním slonů v národním parku Chitwan na jihu země. Nejprve se vydáváme na krátký splav říčky Dhumari. Naše jednoduché kánoe z kmenů stromů bavlníku stromového se zdály místy příliš chatrné, zvláště, když vedle nás plavali dva asi dvoumetroví krokodýli. Místní ale velmi dobře ví, co dělají, pracujeme s nimi již 15 let a pod vedením našeho průvodce Nabina dokonce u řeky objevujeme i nosorožce. Opouštíme loďku a vydáváme se na procházku. Nosorožec je od nás jen asi 50 metrů a klidně se pase. Pozorujeme ho asi 15 minut a je čas se pohnout. Nelze ani spočítat, kolik jsme viděli divokého ptactva, od tukanů až po pávy. Ale výhra přišla až na konec. Západ slunce si vychutnáváme při říčním napajedle, když najednou se něco pohne v lese. Číháme přikrčení na břehu řeky. Po 10 minutách čekání konečně vychází z houštiny. Je to mohutný samec nosorožce. Podle Nabina má asi 18-19 let a určitě přes dvě tuny. Klidně začne pít rovnou proti nám. Všude je úplné ticho a my sledujeme impozantní zvíře se zatajeným dechem. Vítr se na chvilku obrátil a nosorožec nás zavětřil. Je to plaché zvíře, ale tento jedinec je evidentně agresivní. Výhružně se trhne a utíká na břeh řeky. I když jsme na druhé straně, tak pár lidí od strachu ztratilo rovnováhu. Ale panika byla předčasná. Po půl minutě se nosorožec vrací k napajedlu a klidně pije dál. Do toho přímo za ním zapadá nepálské slunce. Scéna je až kýčovitá a je těžké se s ní rozloučit. Na džungli ale pomalu začíná padat večer a je čas jít. Takto důstojně a malebně se s námi loučil dnes nejznámější národní park Nepálu Chitwan. Zítra nás čeká kouzelná Indie a uvidíme, co si pro nás přichystá. Dobře vím, že to je neuvěřitelná země, ale bude se muset velmi snažit, aby překonala nádherný Nepál.
Neznám člověka, který by nebyl káthmándským údolím s třemi majestátními městy v těsné blízkosti nadšený. Káthmándú, Bhaktapur a Patan kdysi bojovaly o prestiž a předháněly se, které bude krásnější. Chválabohu pro nás. Tři bývalá královská města, jedno hezčí než druhé, všechny pod patronátem UNESCO. Tolik chrámů a paláců na tak malém území činí toto místo opravdu výjimečným. Sexuální část života hrála i zde významnou roli a Šivovy chrámy jsou posety erotickými plastikami. Jediná žijící hinduistická bohyně Kumari se na nás dívá z nádherného vyřezávaného okna a před jejím chrámem se prochází svatý muž Sadhu. Hinduismus zde cítíte na každém kroku a Pašupatinát, nejposvátnější místo Nepálu, kde se odehrává spalování mrtvých je toho důkazem. Těla zabalená v bílém rouchu kladou synové na hranici, do úst vkládají peníze a drahokamy a hranici zapalují. Aby tělo dobře shořelo, přidávají olej, máslo a pokrývají ho slámou. Když je rodina bohatší, může si dovolit více kvalitnějšího dřeva a z těla nezůstane nic. Pokud rodina na pohřeb nemá tolik financí, ohořelé části těla plavou v řece. Dřevo dohořívá, popel a neshořelé zbytky házejí synové do vody. Houf dětí se vrhá do vody k zůstatkům a hledají mince, zlaté zuby či šperky. Tento výjev je pro turistu šílený. Máme scvrklé žaludky a v očích slzy. A nad ghátem, v těsné blízkosti tohoto procesu se mladí Nepálci drží za ruce, procházejí se parkem a usmívají.
Buddhismus je v Nepálu také velmi rozšířený, a to nejen v podhorských oblastech, ale hlavně v hlavním městě, kde se zdržují celé tibetské komunity. Nejvíce jich žije v okolí největší buddhistické stúpy indického subkontinentu Bodnath, vzdálené od centra města 5 km na východ. Pronikavé Buddhovy oči vás prosvítí dovnitř a vaše duše vám říká: "Sem se ještě jednou vrátím."
Pashupatinath je místo, kudy protéká posvátná hinduistická řeka Bagmaty, která se v Indii vlévá do Gangy. A proto má pro hinduisty ohromný duchovní význam. O Ganze se říká, že pramení v nebesích a na zem stékat po vlasech boha Šivy, který je ničitelem celého vesmíru. V Pashupatinath jsou úžasné chrámy zasvěcené právě Šivovi a společně s výjevy kamasutry, detailně znázorněné na vyřezaných dřevěných trámech všude kolem, přidávají tomuto místu ještě víc na zvláštnosti. Chcete autentičtější obraz o tomto místě? Co tak představit si místo, kde vedle dřevořezeb s kamasutrou jsou Šivovi lingamy, které muži i ženy polévají vodou nebo mlékem na znak plodnosti? A co tak si do toho představit hned vedle toho čekárny na smrt, kam přicházejí lidé zemřít, když už cítí v kostech, že nadešla jejich hodina? A co tak, kdyby hned vedle umývali v řece mrtvá těla? A kdyby hned vedle stavěli dřevěnou hranici potřenou máslem a olejem, aby lépe hořela? A hned vedle by mrtvé tělo hořelo v plamenech a jeho zápach se šířil po celém okolí? A vedle zase by už zbytky ohořelých těl házeli do řeky? A v tom okamžiku by do řeky skočily malé děti, které by lovily zbytky těl a hledaly zlaté zuby nebo peníze, které rituálně při pohřbu vkládají do úst zesnulého? A do toho všeho ještě opice, psi a svatí muži, kteří mají celé tělo potřené popelem ze spálených lidských těl? Že je to absolutně šílená představa? Běžný den v Káthmándú... hinduisté se musí spálit 24 hodin po smrti a pohřeb je veřejná událost. Nespalují se akorát děti, těhotné ženy, nemocní leprou a ti, které uštkl had. Ti se rovnou pustí dolů po řece. My jsme dnes ráno byli svědky pěti pohřbů, a přitom jsme si prohlíželi kamasutru vyřezanou na stěnách chrámů hned u spalovacích ghátech. Ne každý na to měl žaludek a někteří raději odešli do nedaleké kavárny. Ale toto je život a smrt v Káthmándú. Vše na jednom místě, jedno vedle druhého. Bez sexu není život a bez smrti bychom nevěděli, co to znamená žít. Před očima se nám promítá film ze středověku a my jsme jeho součástí.