Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Ráno jsme nastoupili do mikrobusů, které nás vyvezli do sedla nad bolivijské La Paz, do výšky 4200 metrů, kontrolujeme kola, brzdy, kola, nastavení sedadla, vše je v perfektním stavu. Dostáváme instrukce, nasazujeme čepice a helmy na hlavu, rukavice, vždyť je těsně pod nulou a vyrážíme. Neuvěřitelný sjezd po perfektní asfaltce a za pár minut jsme o tisíc výškových metrů níže. Wow, nikdy jsem nejel rychleji. Už se netřesu zimou, ale vzrušením. A to nás to nejkrásnější prý ještě čeká. Odbočujeme z asfaltky na nezpevněnou cestu - Cestu smrti. Zpomalte, říká nám náš instruktor, a ví proč. Pod námi strmý sráz pár sto metrů, kam kdysi padala auta s lidmi, když nevytočila zatáčky. Někde daleko, hluboko pod námi je Coroico ve výši, spíš hloubce 1200 metrů nad mořem. Kolem nás jsou kopce pokryty stále hustší džunglí, křižují vodopády, nádherné scenerie, výhledy, kocháme se, adrenalin nás drží pohromadě a my makáme směrem dolů. Dvě hodiny uběhly jako nic a prudký svah se mění na jemný sklon a my šlapeme do pedálů. Pod námi najednou Coroico, je asi 25 stupňů C a my se začínáme trošku potit. Už jsme jen v tričku, šťastní a celí přijíždíme do vesničky. Lehký oběd, sklenka piva či vody, nastupujeme do mikrobusů a novou asfaltovou cestou po jiném hřebeni se dostáváme zpět do sedla a do La Pazu. Úžasný zážitek, na který nikdy nezapomeneme. A navíc dostáváme trička, přežili jsme Cestu smrti.
Před námi se rozprostírá největší solné jezero světa - Salar de Uyuni s rozlohou téměř 11 tis km2. Nasedáme do terénních aut a vyrážíme po stopách really Dakar, jejichž jeden úsek prochází touto nehostinnou planinou. Když jsme přibližně v jejím středu, na každou stranu není vidět vůbec nic, jen obrovská rovná bílá plocha. Je to fascinující pohled. Nikde na světě nic ani podobných rozměrů neexistuje. Pod námi se nachází až 10 metrová solná krusta a pod ní místy až 20 metrů hluboké Solné jezero. Toto je přesně to místo, kde vystupujeme a děláme 50 fotografií v různých perspektivách a 360stupňové video, toto nám doma neuvěří! Už Inkové věděli, že toto místo je extrémně suché a ideální pro uchování mumií. Na jeho březích se nacházejí jeskyně, kde se mumie, některé i z 12. století, stále nachází. Jen tak, přístupné turistům. Raritou je i kopec uprostřed Salaru, na kterém se nacházejí stovky obrovský kaktusů. Rostou tak pomalu, že některé mají prý i tisíc let! Procházka mezi nimi je světovým unikátem.
Ani nevíme jak, je pozdě odpoledne a náš poznávací zájezd opouští toto jedinečné místo vstříc dalším zážitkům.
Hlavní město Bolívie La Paz je proslulé jako nejvyšší položené hlavní město světa. Málokdo však ví, že v něm kvůli jeho poloze v úzké kotlině není možné postavit tak velmi potřebné metro. Proto inženýři vymysleli systém, který jsme se rozhodli vyzkoušet. Přicházíme na modrou stanici a kupujeme si lístek na jednu jízdu v hodnotě asi 8 korun. Jdeme po schodech do druhého patra a stoupáme si do delší řady domácích. Budíme značnou pozornost, ale většina lidí je přátelských, usmívají se a ptají se nás, odkud jsme. Totiž tady, na konečné stanici lanovky v průmyslovém El Alto, mnoho turistů nepotkáte. Jsme tu stejnou atrakcí, jako je tento největší světový systém městských lanovek pro nás. Procházíme turnikety, odevzdáváme lístky a po skupinkách nastupujeme do samotných kabinek. Ta pomaličku vyjíždí ze stanice a v tom nastane obrovská změna. Jako kdybychom se mávnutím magické hůlky dostali do jiného světa. Vnímáme ho tak jako nikdy předtím. Hluk, špína a chaos bolivijských ulic najednou zmizely a změnily se na fascinující spleť barev, obrazů a výhledů. Sněhem pokryté šesti tisícovky obklopující La Paz, ostře kontrastují s barevnými střechami plnými sušícího se oblečení a křiklavými fasádami domů. Ten pohled z ptačí perspektivy je úplně jiný a my se nedokážeme nabažit. Přestupujeme na červenou linku a tehdy přichází největší sok. Po absolutní plošině El Alta začínáme najednou hned po vyjetí ze stanice prudce klesat do magického města La Paz. Opět jsme v úžasu. Je to ještě podmanivější, vidět toto město, které se táhne po strmém úpatí okolních kopců. Konečně chápeme, proč byl La Paz vyhlášen za jeden ze sedmi městských divů světa. První pohled na něj je ohromující zážitek.
Ráno vstáváme velmi brzy, i přesto je řada na minibusy vozící turisty z vesničky Aguas Calientes u řeky Urubamba vysoko na Machu Picchu, stále delší. Touha vidět nejkrásnější památku nejen Peru, ale celé Jižní Ameriky, nás však žene vpřed a za chvíli nastupujeme. Vesnička se vzdaluje a my začínáme stoupat do kopce. Řeka se stáčí vlevo za kopec a ztrácí se nám z dohledu. V údolí je ještě tma, ale vrcholky kopců jsou už osvětlené. Po 20 minutách přijíždíme nahoru a vstupujeme do komplexu s obrovským očekáváním. Je to i ve skutečnosti tak pěkné, jako na obrázku? Průvodce ví, že v této chvíli je výklad zbytečný a směřuje klienty na výhled. Wow! Otevřeme ústa a přestáváme dýchat. Je to nádherné, božské, jako by to nepostavil ani člověk. Pod námi vidíme klikatící se Urubambu, nad ní prudké kopce a ty úplně v dáli jsou zasněžené, vysoké přes 5500 metrů. A po pár kilometrech to celé prudce klesá a začíná amazonská džungle. Opravdu, na světě by se nenašlo krásnější místo na postavení tohoto nádherného chrámového komplexu. Focení trvá půl hodiny, z každého úhlu, fotíme se dvojice, parta, s průvodcem, selfie ... a přesouváme se pomalu k horní bráně, kde začíná prohlídka. Toto je chrám Slunce a observatoř, na tomto místě obětovali zvířata, zde žili řemeslníci, z těchto obrovských kamenných bloků postavili celé Machu Picchu, tady seděl nejvyšší Inka a zde se našly mumie ... Naštěstí to španělští dobyvatelé nikdy nenašli. I my jsme za to velmi rádi. 3 hodiny utekly jako voda a my si dáváme volno na nasátí atmosféry. Kdo se chce vykoupat v horkých lázních dole ve vesničce, odchází, a ostatní se procházíme a debatujeme o tom, zda si tuto krásu nejvyšší Inka dokázal užít, a jak často tu asi byl. Není dochovaná žádná písemná zmínka a tak naše představy a fantazírování o životě zde v 15. - 16. století nemají konce. Užíváme si atmosféru tohoto tajemného místa a naše exotická dovolená graduje právě zde.
Přilétáme na Velikonoční ostrov. Už samotný pohled z výšky na tento izolovaný kout světa je zážitek sám o sobě. Náš zrak je upřen na malinký ostrov pokrytý zelení, zdobený mohutnými krátery, jehož břehy omývají divoké vlny tichého oceánu. Rozloha ostrova je pouhých 163 km2. Je jen tečkou v nekonečném oceánu. Čeká na nás přistávací dráha, která se táhne z jedné strany ostrova na druhou. Na obou koncích číhá jen širý oceán. Na první dojem se zdá, že nám mnoho prostoru navíc nezbyde. Adrenalin stoupá, přistáváme. I při silném větru zkušený pilot bez zaváhání ladně usedne s moderně a komfortně vybaveným letadlem společnosti LATAM na povrch zemský. Jsme tu, na nejodlehlejším obývaném ostrově světa. Nacházíme se 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Nejblíže je nám na východě ostrov Pitcairn, vzdálený 2075 km. Proces na letišti je bleskový. Aby ne, naše letadlo je jediné, které se na runwayi nachází. Před letištěm nás již očekává šofér, jenž je připraven nám pomoci se zavazadly. Vítá nás s úsměvem od ucha k uchu. Na přivítanou dostáváme kolem krku věnec z květů. Od počátku nasáváme zdejší pohodovou atmosféru. Všichni jsou zde uvolnění, usměvaví, přátelští. Pro nás tak známý shon, spěch a stres je zdejším lidem bezesporu cizí. Neztrácíme čas a vydáváme se k naší první zastávce, Tongariky. Cestou potkáme pouze pár aut. V jednu chvíli nám cestu zkříží volně pobíhající koně. Čekáme až bezpečně proklušou kolem nás a rychle zmizí v dáli. „So, this is our kind of traffic jam“ směje se na nás řidič. Vydáváme se dál napříč ostrovem a z okna pozorujeme nezapomenutelné představení. Nádherné útesy, o které se tříští vlny nespoutaného oceánu. Řidič náhle zastavuje, přes cestu se nám přežene stádo krav, které na svém koni zdatně usměrňuje neohrožený kovboj. Připadáme si jako na divokém západě. Po chvilce přijíždíme k našemu cíli. Ahu Tongariki představuje plošinu na které se tyčí 15 majestátních soch Moai. Vedle těchto monumentů vážících desítky tun si připadáme zcela nicotní. Pohled na tyto velkolepé postavy dokresluje k dokonalosti sytě modrý oceán v pozadí. Nezapomenutelná podívaná, které se nemůžeme nabažit. Kromě nás je zde jen pár dalších šťastlivců. Jsme tu v hlavní sezóně, a přesto se tu netísníme v davu turistů. Zůstáváme trochu déle a užíváme si slunečný den v té nejlepší společnosti skvostných Moai. Poté pokračujeme na nedaleký kráter Rano Raraku a zde se již dostáváme se do těsné blízkosti soch. Jaké je jejich tajemství? Průvodce nám odkývá mýty i nejrůznější teorie. Toto místo nejspíš navždy zůstane záhadou. Program nám zpříjemňuje lahodný oběd v centru Hanga Roa. Pochutnáme si na šťavnatém steaku z tuňáka s grilovanou zeleninou. Takto svěží a lehký pokrm je jako dělaný pro tento horký den. Po obědě se přemisťujeme více do vnitrozemí ostrova k sochám Ahu Akivi. Oproti předchozím místům na první pohled nepůsobí výjimečně, ovšem opak je pravdou. Na rozdíl od ostatních soch, které jsou postaveny zády k oceánu, tyto jediné stojí naopak čelem k němu. Před těmito sochami se již ocitáme úplně sami. Toto jsme nečekali. Kde se Vám v dnešní době poštěstí mít takovou nádheru jen pro sebe? Závěr už tak vydařeného dne se rozhodneme zakončit u komplexu Ahu Tahai. Máme štěstí, nebe je dnes dokonale čisté. Po chvilce se nám naskýtá úchvatný pohled na barevnou oblohu zalitou paprsky zapadajícího slunce, opírající se o vznešené postavy Moai. Slunce postupně mizí voceánu a siluety soch se pomalu ale jistě ztrácí ve tmě. Užíváme si tento neopakovatelný okamžik. Zároveň se však nedokážeme ubránit myšlence, že už se nemůžeme dočkat toho, co nás čeká zítra na tomto zapomenutém konci světa.
Prohlídka incké citadely Machu Picchu patří k tomu nejlepšímu, co jsme na našich cestách zažili. Avšak málo co předčí zážitek vidět tento div světa jako na dlani. Proto se hned po prohlídce vydáváme od Strážního domku směrem k Bráně Slunce, která byla jedním ze dvou vstupů do tohoto bájného města. Asi po tři sta metrech zahýbáme doprava do husté vegetace a po pár metrech se zapisujeme na