Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Kdyby se vás někdo zeptal, které město je zapsáno v Guinnesově knize rekordů jako město, ve kterém je nejvíce použitého mramoru při výstavbě, jak byste odpověděli? Tipnul by si někdo, že tímto titulem se hrdě pyšní hlavní město Turkmenistánu Ašchabad? My už to víme a dnes jsme jen s údivem hleděli na všemožné pomníky, monumenty megalomanských rozměrů, ministerstva, paláce nebo neskutečný svatební salon na kopci nad městem. Římský císař Augustus kdysi prohlásil, že převzal Řím z cihel a zanechal ho v mramoru, ale kdyby viděl, jak se svého úkolu zmocnil slavný Turkmenbaši, jen by nevěřícně kroutil hlavou. Bohatství zemního plynu a ropy je zde cítit na každém kroku a město připomíná svým vzezřením mramorové výstaviště. To co se z dálky jeví jako palác je "obyčejná" univerzitní fakulta či nemocnice. Ženy s pestrobarevnými šaty a úsměvy na tvářích dotvářely nablýskaným památkám krásnou kulisu a vdechovaly místům život. Prošli jsme se útrobami největší mešity střední Asie, kterou nechal před deseti lety prezident postavit. Zbytek času jsme trávili na ruském bazaru, kde nabízejí vše od turkmenského kaviáru, sušených ryb, sýrů, přes zeleninu, čerstvě napečeného chléb, turkmenského koňaku, vína, vodku až po perfektní a slaďoučké melouny.
Čekal by někdo v Íránu druhé největší náměstí světa? My jsme ho už v Esfahánu prošli křížem krážem již několik krát, abychom viděli vše, čím je obklopeno. Hledali jsme fresky, umělce Rezy Abbasiho na bazarovém portálu, kráčeli uměleckým bazarem a za neustálých úderů nástrojů o mosazné či kovové tácky jsme obdivovali zručnost perských mistrů. Írán to nejsou jen památky, ale i unikátní kuchyně. Na oběd jsme si v tradiční restauraci posadili kolem malé fontánky a objednali si perský fesendžun. Představte si rýži ochucenou šafránem a brusinkami, kterou zajídáte kuřetem, ponořeným v husté omáčce ze sladkých granátových jablek a vlašských ořechů. Ne, nedá se to představit, proto je třeba přijet do Persie a ucítit chuť této kuchyně na vlastním jazyku. Podvečer jsme si sedli do místní čajovny ukryté ve spleti bazarových uliček na vodní dýmku. Esfahán dokáže namíchat unikátní zážitky. Viděli jsme, jak se třesou slavné minarety, vylezli jsme na pahorek k chrámu ohně Ateškádé, kráčeli obrovskou Páteční mešitou, která se probojovala do UNESCO a nakonec jsme slyšeli, jak bijí zvony v křesťanské čtvrti. Kostel? V Íránu? Že se to neshoduje s našimi zkreslenými představami? Přesně o tom to je! Írán je najkrásnějším příkladem toho, že je lepší jednou vidět než sto krát slyšet. Kráčeli jsme křesťanskou čtvrtí Jolfa, nadechli se fresek v obrovské katedrále Vank a jak bonbónek jsme se poprocházeli nejkrásnějšími esfahánskými mosty. Ještě poslední nákupy na místních bazarech. Je to však nebezpečné. Ty krásné věci, které nakupujeme už nemáme kam dávat!
Íránský Mashhad je místo jaké nemá ve světě obdoby. Má několik nej a přestože je poměrně neznámým pro Evropana, tak Íránec k němu hledí s nesmírným a upřímným respektem. Oči islámského světa se upírají na posvátnou Mekku, ale poutníci proudí po tisících i sem do severovýchodního Íránu, do provincie Chorásán, kde se pod zlatou kupolí ukrývá hrobka milovaného Emam Rezy, jediného šíitského Emam pohřbeného do perské země. Šití z Íránu, jižního Iráku, Bahrajnu, Pákistánu, Ázerbájdžánu, Turecka či Libanonu a naše SEN skupinka se zde navzájem mísí a vytvářejí zajímavou mozaiku lidských tváří a národností. Mašhad je magnetem a ten si připoutal i nás. Dnešní ráno jsme se ocitli na nádvoří největšího náboženského komplexu celé země a sledovali, jak se lidé připravují na modlitbu, která měla zanedlouho přijít. Exotika i závan starobylého dobrodružství. Nádvoří střídá nádvoří a když už si člověk myslí, že jim musí být konec, objeví se další. Zná u nás někdo Mašhad? Pro nás je branou do Íránu a přestože se tu aklimatizujeme šokem, patří to k vrcholům zájezdu. Tato cesta nese v sobě i ducha gurmánství a tak se máme na co těšit. Nevím jestli dokáží dělat někde lepší kebaby než v Íránu a to jsem jich už snědl stovky. Perské příběhy jsou věčné a nikdy nepřestanou fascinovat. Vrháme se na nákup šafránu. Nikde ho nenajdete více než v Mašhadu a my to dobře víme. Bez šafránu se odsud neodchází.
Kazašská země se za oknem krásně vlnila, padala do malých údolí, stoupala do kopců a sem tam se objevila říčka, vesnice či malé město. Čím více se okolní krajina vypínala do výšky, tím bylo zřejmé, že se blížíme k bývalému hlavnímu městu Almaty. Dlouhá léta se na mapách objevovalo jako Alma Ata, ale ty časy jsou už pryč, stejně jako časy, kdy bylo Almaty hlavním městem. To se přesunulo téměř 1200 kilometrů severněji do Astany, ale Almaty má stále glariolu důležitosti a je důležitým nervovým centrem této bohaté středoasijské země. Ráno jsme se vydali na Kok Bazar, tedy Zelený bazar, který je nejvýznamnějším bazarem centra města. Mají zde vše na co si člověk vzpomene. Sušené ovoce ze Samarkandu, meruňky, oříšky, pistácie, nejlepší sušené rozinky na světě, ale i jablka podle nichž dostalo město své jméno a kopu jiného ovoce. Své speciální oddělení zde má i koňské maso, které v Kazachstánu patří k oblíbenému zpestření jídelníčku. Kumys jsme ochutnávali ještě v Kyrgyzstánu, ale na velbloudí mléko Šuba se nedal přemluvit nikdo. Vše je krásně čisté, upravené a mnohá naše města by takové tržiště mohly jen závidět. To není jediné, co bychom mohli závidět. Upravené, čisté ulice, žádné smetí, žádné fasády poničené nesmyslnými grafity. Zde se hroutí předsudky a člověk najednou zjišťuje, že se často lidé dívají na asijské země mezi prsty, ale ve skutečnosti nás mohou mnohému naučit. Viděli jsme i prezidentskou rezidenci, divadlo, radnici či památník nezávislosti a po dobrém obědě nás lanovka vyvezla na pahorek nad město, abychom si z výšky prohlédli monumenty, které jsme již poznali. Příjemná tečka za dnešním dnem. Víte co ještě dělá z Almaty speciální místo? Jsou to kopce, které tvoří jižní hranici města. Krásné, vysoké zasněžené štíty hlídají město a člověk z nich prostě nedokáže spustit oči. Zítra se ještě budeme toulat ulicemi Almaty a večer nás čeká téměř 700 kilometrový vlakový přesun do města Šimkent. Odtud se vydáme na další dobrodružství!
Představte si nádhernou zemi posetou kopci, pahorky a zasněženými štíty. Přimíchejte do představy unikátní jezero Issyk Kul, položené ve výšce, jako česká Sněžka, nepoznané historické památky, nekonečné parky plné starých stromů a vůni šašliku. Co Vám z toho vyjde? Kyrgyzstán! Začínáme naše putování po stopách Hedvábné cesty a začínáme ji stylově právě v této málo známé středoasijské republice. Všechno tu člověka překvapí, protože patří k těm zemím, o nichž víme málo, nebo si alespoň myslíme, že víme. My jsme se po chvilce shodli, že Kyrgyzstán je skutečně nádherný a je plný překvapení. Včera ráno jsme stáli na břehu slavného jezera Issyk-kul, který je perlou i srdcem celého Kyrgyzstánu a namáčeli jsme si v něm nohy. Počasí nám přálo, a tak jsme si mohli vychutnat přímo pohádkový pohled na okolní zasněžené hory Tian šanu, které se zrcadlily na hladině. Issyk Kul byl jen a jen pro nás. Nikde nikoho, všude ticho, klid, poletující vítr z hor, takže hotový balzám na duši. Místní obyvatelé sem přes léto jezdí rádi na dovolenou. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl, tak krásnou vodní hladinu, která má snad zde nejkrásnější modrou barvu. Mysleli jste si, že Kyrgyzstán pokud nemá moře, nemůže mít svůj jachtařský klub? Omyl. Našli jsme i ten, a tak jsme si prohlédli toto bizarní místo, kde se na nás domácí dívali jako na duchy, kteří se odněkud zjevili. Za městem jsme objevili i svět tajemných petroglyfů. Je to úžasné místo. Nikde žádné značky, nic co by pomohlo, aby k nim člověk trefil a vždy, když se zde s našimi poznávacími zájezdy zastavíme jsme tu jediní a všechny petroglyfy jakoby byly vytesané do kamenů jen pro nás. Hedvábná cesta. Opět jsme se vyškrábali na nejznámější kyrgyzský minaret Burana a dozvěděli se, odkud se zde vzal. V plné kráse musel působit úžasně, když už nyní dokáže okouzlit. Příjemně unaveni jsme se ocitli v Biškeku a závěr dne jsme se již věnovali ochutnávce gastronomických specialit naší restaurace nedaleko hlavní třídy. Chuť šašliku se doslova rozlévala ústy, boršč zde chutná lépe než v Rusku a obyčejný chléb připomíná umělecké dílo. Začali jsme také s ochutnávkami místních středoasijských piv, takže kyrgyzská Arpa je už za námi. Kyrgyzstán nás od úvodu okouzlil!
Vystihuje něco více Hedvábnou cestu než bájný Samarkand? Opředený mýty téměř jako Atlantida, ale skutečný a nezapomenutelný jako jedno z nejvíce fascinujících míst světa. Náměstí Registan je duší celého města a po naší první večeři v tradiční rodinné restauraci, kde ochutnáme místní speciality, jako karahan či chatlama. V mauzoleu Gur Emir jsme si vyprávěli příběh muže, jehož se v 14.století báli snad všechny národy ležícív okolí, protože si je jeden po druhém podmanil. Právě zde totiž spočívá tělo Timura Velikého, obávaného dobyvatele tehdejšího blízkého a středního východu. Věděli jste, že vůbec neměl být pohřben tady? Náhoda tomu však chtěla jinak a nakonec skončil v mauzoleu, které postavil pro svého milovaného vnuka Mohammeda Sultana. Nedaleko ležící náměstí Registan už konečně svítí ve své plné kráse a tak jsme se ukryli ve stínu Ulugbegovy medresy a sháněli první suvenýry, nakonec se v medrese Šer Dor zaposlouchali do tónů tradiční hudby u našeho přítele Babura, který je nejznámějším hudebníkem celého Samarkandu. Hrál pro prezidenta Karimova, Medveděva, Alijeva a účastní se téměř všech oficiálních setkání, které se konají v Samarkandu, aby pro vzácné návštěvy zahrál. Vždy, když přijdeme do Samarkandu, zahraje i pro náš poznávací zájezd. Každá stavba zde v Samarkandu ukrývá příběh, a proto je kráčení městem jako listování si v krásné orientální knize. Na oběd jsme si sedli ke stolu, roztrhli chlebové placky, třikrát podle tradice vylili misky čaje zpět do konvičky a z velkých talířů jsme si nabrali tradiční uzbecký plov. Je nejtradičnějším uzbeckým jídlem a neochutnat ho v této zemi je neskutečný hřích. Víme, kde ho dělají geniální a tak jsme si ho vychutnali i nyní.
Střední Asie, kraj, známý svými chladnými zimami a pověstně horkými kontinentálními léty. Bývalé hlavní město Almaty je fúzí socialistické architektury s moderními budovami postavenými za peníze ze zimního plynu s přiměřenou teplotou v červenci kolem 27°C. Očekávali by jste právě tady sníh? Dá se najít, pokud víte, kde hledat.
Ráno vyrážíme v devět. Plán máme jasný – navštívíme lyžařské středisko Shymbula, vzdálené z centra Almaty jen půl hodiny cesty autem. Před hotelem mne čeká místní šofér Bob s dodávkou. Sleduji oblohu a nezdají se mi mraky. Bob mě ale ujišťuje, že počasí bude dobré. Říká, že i on dnes bere na hory rodinu. Bob, vlastním jménem Vladimír, hádám ví, co říká. Je to kazašský Rus a jeho rodina žije v Almaty od časů druhé světové války. Jeho prarodiče se sem přestěhovali v rámci přesunu sovětských vojsk před hrozbou německé okupace. Nakonec dávám na jeho radu a vyrážíme. Za půl hodiny už stojíme před lanovkou. Na vrchol vede série třech kabinek, které překonávají převýšení celkem 1.600 metrů. Nepředstavujte si ale nějaké sovětské rezavé stroje. Toto jsou nové mašiny, za které by se nemuselo stydět ani ruské lyžařské středisko. Pouštíme se na cestu na vrchol – sedlo Talagar v nadmořské výšce 3.200 m. n. m. Hory jsou místy obestřené mraky a počasí se tu mění každou chvíli. Není to nic překvapujícího, okolní vrcholky pohoří Zailijsky Alatou dosahují výšky až 5.000 metrů a jsou nevyzpytatelné. Po dvou přestupech a 45 minutách cesty jsme na vrcholu. Na jednu stranu se nám otvírá nádherná vyhlídka na údolí Medeo a město Almaty pod ním. Na druhé straně z oblaků vystupují skalnaté vrcholky hor ze kterých se vinou ledovce. Krásný pohled. Můj plán je ale o něco aktivnější. Pouštím se na krátkou procházku skrz panoráma hor, zda nenajdu sníh, který tu zůstal ještě ze zimy. Teplota není nižší jak 15 stupňů, ale sněhové pole odolávají každé snaze o rozpuštění. V tom vyhlašuji válku! Den před tím, jsme při prohlídce Almaty měli 35 stupňů, proč se nezchladit? A tak si užíváme koulovačku v Kazachstánu v 3.200 m. n. m., místo úmorného tepla, které nás bude nejbližší dny naší cesty provázet na Kazašských a Uzbeckých pláních. Trochu mokří, ale spokojení, scházíme o dvě zastávky lanovky níže. Je čas na pivo a oběd, tak se ubíráme do stylové dřevěné restaurace Shymbula Meat Challet. Dáte si tradiční středoasijský Lagman, nebo raději evropský rukolový salát? Pod trofejemi z losů a při příjemném ohýnku v krbu, Vám ochotně naservírují co si jen vyberete.... Pokud letní koulovačku, tak jen v Kazachstánu!
Je krásné slunečné ráno a naše malá výprava se vydává na jednodenní výlet do Tádžikistánu. Po hodině a půl cesty z Taškentu zastavujeme na jemně opotřebované hranici a odhadujeme situaci. Člověk na hranicích ve střední Asii nikdy neví, co může očekávat a i když se post sovětská byrokracie postupně zlepšuje, tak musíme být připravení na vše. Ukazuje se ale, že jsem byl pesimistický a za necelou hodinku přecházíme pasové kontroly obou států, mává nám vysmátý uzbecký celní a jsme v Tadžikistánu! Tato málo známá krajina střední Asie je nejen nejhornatějším ze všech stánů, ale i nejméně navštěvovaným. 95% krajiny tvoří pohoří Pamír a na zbylých pěti procentech najdeme jen pole a sady. Možná právě proto má Tadžikistan osobité kouzlo jednoduchého života a člověk má pocit jako kdyby přišel nakouknout do paralelního vesmíru nebo nějakého filmu. Naše cesta směřuje do severního hlavního města Khujandu – jediného skutečně historického města krajiny. A historické toto 200-tisícové město není vůbec málo, právě naopak, vysvětluje nám zástupce našich místních partnerů Husein. ,,Khujand byl kdysi známý jako Alexandria Ekstrema a založil ho sám Alexander Veliký v roce 329 před naším letopočtem“ dodává. Helenistické památky by jste tu sice už marně hledali, ale místo jednoznačně dýchá osobitou atmosférou. Lidé v ulicích se na Vás usmívají, se zájmem se ptají, odkud se tu vzali turisti. Na odpověď z Česka, souhlasně přikyvují hlavami a prohlašují, že to dobře znají, že Československo je dobrá země. Zprávy sem putují velmi pomalu. Po návštěvě muzea a pozůstatků Alexandrovy pevnosti se jdeme projít na místní bazar. Tu atmosféra graduje a místní se už úplně nepokrytě těší z exotické návštěvy. Mává na nás každý druhý obchodník a jeden pán mi přivádí syna, abych si ho vyfotil. Na to se hned přidávají majitelé okolních stánků, i oni chtějí být na české fotce! Obchodníci nám nabízí sušené ovoce, milé úsměvy a přátelské pozdravy a člověk se cítí upřímně vítaný v této chudé ale za to tak malebné zemi. Na závěr dne se rozhodneme využít slunečné počasí a vydáváme se na břehy tadžického moře – nedaleké přehrady Kayrakkum. Vychutnáváme si tu neuvěřitelný pokoj a pozorujeme květy stromu, které ohlašují, že jaro už je v plném proudu. Pomalu je však čas vydat se na hranici a vrátit se do Uzbekistánu. Na rozloučení nám ještě Tadžikistan ale připravil jedno gesto – meruňkové sady. Lépe řečeno, kilometry a kilometry meruňkových sadů v plném květu, které v paprscích podvečerního slunce působily jako hnědo bílé moře, omývající břehy v podobě vyschlých tadžických kopců. ,, A takto si pamatuji Tadžikistán do konce života“ pozvdechne si naše věrná klientka Trudy ,,jako zemi meruňkových květů!“
Cesta starobylou Persií a dnešním Íránem nás přivedla do obrovského kolosu jménem Teherán. Mnozí si myslí, že je to šedivé, neinšpiratívne místo a dokonce někteří jej řadí vynechat ho ze své poznávací cesty po Íránu, ale my v CK SEN víme, že to není pravda. Hlavní město íránské islámské republiky je krásné, zasazené v údolí pod vysokými kopci Alborz, za nimiž se rozlévá Kaspické moře. Má více než 10 milionů obyvatel, a když ho člověk sleduje z přistávajícího letadla, tak má před ním respekt. Celý den nás dokáže Teherán bavit svými zajímavostmi a přestože na naší cestě uvidíme i historičtější místa, pro 19. a 20. Století byl Teherán nejdůležitějším městem země, a právě zde se utvářely jeho dějiny. Odjeli jsme sever a na vlastní oči viděli, jak se jižní a severní Teherán od sebe neuvěřitelně liší. Úbočí Alborz patří palácovému komplexu Saad Abad, za jehož neznámým jménem se skrývají paláce poslední panovnické dynastie Pahlaví. Povyprávěli jsme si příběhy obou šáhů a pěkně jeden po druhém jsme si vychutnali i paláce. Zelený, ukrytý mezi stromy je krásně sladěný a strohý, protože patřil Reza Chánovi a Bílý palác, ten dýchá luxusem, který mnohým Íráncům vyrazil dech. Za jeho zdmi pulzuje i kousek naší historie, protože téměř v každé komnatě visí ze stropu luxusní lustr, který pochází z Československa. Je zajímavé kráčet těmito komnatami, protože se zde tvořila historie. Poslední šách musel ze země uprchnout. Nakonec jsme se toulali bazarem, dali si večeři na našem oblíbeném místě, kterou jsme doladili morušovou a šafránovou zmrzlinou. Teherán má cosi do sebe a my už to víme!
Viděli jsme a zažili jsme Persepolis! Úžasné místo, unikát v historii a klenot Persie, na který jsou dodnes Íránci hrdí. Mysleli byste si, že se o své předislámské památky nezajímají? Pokud byste byli dnes v Perzepolise, viděli byste jako si váží své historii! Tak jako prastaré národy, i my jsme kráčeli Branou národů a obdivovali mýtické stvoření, kterou ji hlídali. Býčí tělo, hlava muže a křídla. Kdo ví, jak by Persepolis vypadal, kdyby se Alexander nebyl tak velmi zlobil na to, že Xerxés zničil aténskou Akropoli a kdyby se se svými muži neopil a nevznikl by požár. Dnes to můžeme jen hádat, ale i nyní v ruinách je to skvost a neskutečný tahák moderního Íránu.
Nadechneme se orientální atmosféry téměř neznámého Tádžikistánu. Poslední uzbecké kilometry se za námi ztratily a před námi vlála zeleno-bílo-červená vlajka ozdobena zlatou tádžickou korunou jakou zvykl mávat i Ismail Somoni, slavný Tádžik, který založil koncem 10.století dynastii které nebylo v celém regionu páru. Vládli dokonce i světoznámé Buchaře a dnes jsou po celém Tádžikistánu jeho portréty. Je jich tu snad víc než portrétů současného prezidenta a to je už co říct. Tádžikistán. Znáte někoho kdo tu byl? Společně s Turkmenistánem je nejméně navštěvovanou zemí středoasijské pětky a když člověk vidí jakou krásou a dobrodružstvím dýchá, tak to nechápe. Roviny končící horami, vyšší hory, ještě vyšší hory až se nakonec tři vrcholy přehodí přes monumentální hranicí 7000mnm. Tádžikistán to jsou hory a nádherné kopce. Pamír. Zerafšánske vrchy. Turkestánský hory. Mongolské kopce. Více než 90 procent země tvoří kopce a přestože se tu vyřádí každý milovník přírody, ukrývá se zde také fascinující historie. Město Khudžand na severu v starobylé provincii Sogd se stalo naší bránou do tajemného světa Tádžikistánu. Až sem přišli achajmenovští Peršané a stál zde i Kýros Velký. Napadlo by Vás, že právě on je zakladatel tohoto sice málo známého, ale o to významnějšího města? Na perských mapách zde svítil nápis Kyropolis, ale jen do doby kdy sem přijel neochvějný kůň jménem Bucafelus nosící na svém hřbetě Alexandra Velikého, aby si město podmanil a přestavěl jej na slavnou Alexandrii Esch. I my jsme objevovali zdi staré pevnosti a u mozaiek si vyprávěli příběh nejslavnějšího Alexandra v dějinách. Tádžická restaurace Zeytun nás přivítala tradiční kuchyní, a tak se na stole ocitla polévka džavarí, šašlíky, kebaby či grilované skopové s čerstvými, kulatými chleby.
Překročili jsme řeku Amu Darya, bájný a legendární Oxus a náš poznávací zájezd se ocitne v zemi, jejíž jméno se spojuje s bizarní postavičkou bývalého prezidenta Turkmenbašiho. Jeho portréty však z roku na rok mizí a ulice či paláce zdobí portréty současného prezidenta Berdymuhamedova, který vládne zemi od smrti "otce Turkmenů". Ukrajujeme desítky kilometrů z pouště Karakum. Po uzbecké poušti Kyzylkum to je už druhá velká poušť na naší cestě a my vzpomínáme na hodiny zeměpisu. Oáza Mary se stane našim přechodným domovem a poté, jak jsme naše peněženky naplnili manátmi jsme si poseděli na perfektní večeři v podniku, kde dělají snad ty nejlepší šašliky v celé zemi. Ochutnali jsme je téměř v každé zemi, do které jsme se zatoulali, ale takové jaké dělají tady v Mary, bychom jinde marně hledali. Řeka Murgab si nedaleko nás tiše tekla a pomaličku, ale jistě pohltila město tma, která rozsvítila mramorové budovy divadla, duchovního paláce či velkolepé knihovny. Starobylé město Merv jsme si vychutnali dosyta a pomaličku, ale jistě jsme se učili rozlišovat století, jednotlivé citadely, stavby v nich a jejich příběhy. Zastavil se tu každý, kdo v tehdejším světě něco znamenal. Je to fascinující místo. Navenek nemusí působit tak zajímavě, ale když si na místech povíme legendy a příběhy toho co se zde odehrálo a jaké staré stavby nám dělají společnost, je to neskutečné místo. Slyšeli jste už o sušeném melounu? Kalif si ho nechal odsud posílat přímo do Bagadadu a my jsme ho ochutnali také!
Taškent byl kdysi 4.největším městem celého Sovětského svazu a dnes v sobě nese pochodeň moderniho Uzbekistánu. První úsměv, první exotická tvář, první pozdravy a igelitky plné peněz, protože Uzbekové stále nevymysleli větší bankovku než 5000 somů, což je v přepočtu cca euro a půl. Měníte sto euro a peníze připomínají cihlu. Pro mnohé je Taškent šedivým, nudným a sovětským městem, ale když víte, kam máte jít a co objevit, poznáte jeho krásnou, barvitou stránku plnou zajímavostí. Taškent nás mile překvapil svým nádherným komplexem Chóst Imom a tyrkysovým kupolemi či nejstarším Koránem světa, na který jsou Uzbekové patřičně hrdí. Pravou Střední Asii jsme ochutnali na místním bazaru Chors. Nakoupili hrozny, granátová jablka a šťavnaté broskve a odebrali jsme se na náměstí Nezávislosti. Zde jsme se stali atrakcí, a tak se s námi fotila nejen třída plná žáků na výletě, ale dokonce i mladý svatební pár, který tak bude mít v albu exotickou fotografii. Odvezli jsme se taškentským metrem a tak jsme si po Almaty zkompletovali naši sbírku a navštívili tak všechna metra Střední Asie. Vyfotili jsme se s Timurem Velkým a vydali se na dobrodružnou cestu do jeho někdejšího hlavního města.
Po Samarkandu se vydáváme na cestu, abychom se dostali do dalšího z legendárních míst na Hedvábné stezce, ale ještě předtím na nás čeká nomádský život na prahu pouště Kyzylkum. Nedaleko jezera Aidarkul, kam jsme unikli před civilizací se aspoň na chvilku staneme Nomády putujícími pod hvězdami. Tomu se říká dobrodružství! Vyzkoušeli jsme si spaní v jurtě, ochutnali uzbeckou vodku, litry zeleného čaje a povozili se na velbloudech. Dovolená na poušti má své kouzlo a promění se na unikátní zážitek.
Buchara! Naše dny v Uzbekistánu se krátí, na závěr jsme si vybrali nesmírně krasné místo. Lákavou, posvátnou a orientální Bucharu, která představuje legendární místo na Hedvábné stezce, kde se zastavil téměř každý, kdo po této cestě projížděl. Ráno jsme si vychutnali vyhlídku na Bucharu a nakonec obdivovali stavby jako Mauzoleum Ismaila Somoniho, které se považuje za nejvýznamnější stavbu celé Střední Asie! Ve stínu Pevnosti jsme si vyprávěli příběhy posledních bucharských emírů. Mešita Kalon nám poví legendu o vysokém minaretu a u misky čaje si odpočineme u slavných bucharských koberců. Bazar pozvolna ožívá a z Lajbi Chauzu se opět ozývá hudba. Miska moruše, miska čaje, tuny uzbecké hudby, vůně koření, exotika. To je Buchara. Je třeba ji zažít, nedá se popsat.