Pokud si budeme vyprávět o erotice ve světě, je třeba rozlišit dva pohledy. Pohled nadrženého turisty z našich končin světa hledajícího to, co se mu doma z jakýchkoli důvodů nedostává, a vnímání erotiky a vztahů místními lidmi vycházející z náboženství či tradic. Začněme těmi zoufalci, abychom se mohli rychle přesunout k lásce.
Autor: Luboš Fellner
06.02.2022
To, co předvádějí na pódiích v barech Patpongu, vyvolává husí kůži na těle každé ženy a každého gynekologa. Protože vytahovat z té nejcennější části těla žiletky, hořící cigarety, oloupat zde banán nebo střílet pingpongové míčky by si asi žádná evropská žena netroufla. Na Patpongu splývá ten nejtvrdší byznys s atrakcí pro turisty a ve zdejších sex barech často najdete posedávat i evropské manželské páry nebo skupiny turistů, kteří si sem nepřišli užít, ale zažít atmosféru nejslavnější ulice Thajska.
Ve většině barů se vás při placení pokusí podvést, a pokud se nevyznáte, na účtu se vám objeví položky za různé show, které jste vidět nechtěli, které jste ani neviděli, nebo o kterých jste ani nikdy neslyšeli. V takové atmosféře se vám do sporu rozhodně nechce jít, a tak rychle platíte a utíkáte ven. Pokud se však vyznáte, nic vám nehrozí.
Většina žen pracujících v barech Patpongu pochází z chudého severního Thajska či z Barmy a za měsíc si vydělá v přepočtu asi padesát eur (tedy cca 1220 korun) plus procenta z každého drinku, který jim nabuzený turista v baru objedná. A samozřejmě mají svůj podíl i ze sexuálních služeb.
Bar je skutečně mezinárodním místem, sedí tu vedle sebe nadržení Indové, slintající Němci či Rusové, úchylní Arabové. Úlohou baru není vydělat, ale turistu nabudit. Lehkým masírováním, svůdnými pohledy, nahotou. To všechno je zadarmo. Platit budete až tehdy, pokud vás svůdkyně zláká do místnosti nad bar, nebo pokud se rozhodnete vzít si ji s sebou na hotelový pokoj. Za noc strávenou s dámou z takového baru zaplatíte kolem 150 eur (asi 3650 korun).
Tímto způsobem si ženy spoří peníze, se kterými se v tom šťastnějším případě vracejí zpět domů, zakládají rodiny a zařazují zpět do komunity. Buddhismus učinil společnost nesmírně tolerantní a ostatní Thajci většinou tuto cestu respektují jako jejich svobodné rozhodnutí při hledání životního štěstí.
Buddhismus je převládajícím náboženstvím jihovýchodní Asie, v Malajsii a Indonésii ovšem dominuje Islám, a Filipíny jsou jedinou zemí Asie, kde zvítězilo křesťanství. Možná proto byste čekali, že v muslimské Malajsii do kontaktu se sexualitou nepřijdete. Opak je pravou. Prostituce se u nás často považuje za zhýralost západního světa (a svět se v tom příliš nemýlí), ale zakázané ovoce chutná nejlépe a tak nadržené muže jako tu, jsem potkal snad jen v arabském světě. Malajsijky jsou zahalené, tajemné a krásné. Prostituce tu ale funguje, většina prostitutek je tu z Číny nebo z chudých regionů Thajska. Paradoxně je využívají především sexuální turisté z ostatních bohatých muslimských zemí, kteří sem létají na víkendy. Doma ortodoxní věřící tu v jedné ruce s lahví whisky, v druhé s místní kráskou porušují asi všechna přikázání svého náboženství.
Asi nejodpornější čtvrtí prostituce na světě je bombajská čtvrť Kamathipura. V nejbohatším městě země se stamiliony chudých je možné úplně všechno. Chudí sedláci prodávají své malinké dcery, protože je nedokáží živit, a ty – často živořící v klecích – jsou vystavené napospas úchylným choutkám zákazníků a tvrdé ruce pasáků.
Nejhorší byla situace počátkem devadesátých let, když ve čtvrti pracovalo přes padesát tisíc sexuálních otrokyň. Dnes se (paradoxně) kvůli obavám ze sexuálních chorob, ale i důsledkem zásahů vlády, situace radikálně zlepšila a můžeme jen doufat, že jednou se čtvrť stane už jen minulostí.
Vztah k věrnosti je v každé zemi jiný. Někde je využívání služeb placeného sexu běžnou věcí, muži z Filipín jsou hrdí na to, že jsou věrní, vietnamští muži zase nevěru neskrývají vůbec. Dokonce ji často neskrývají ani mnohé manželky záletníků a jsou na své muže hrdé. K této situaci došlo kvůli rapidnímu poklesu mužské populace během vietnamské války, a tak si tu každý živý muž jakéhokoli vzhledu mohl vybírat.
„Barma byla kdysi celkem uzavřená země,“ vzpomíná zase mladý Barmánec Pye Phyo. „V hlavním městě Rangún tehdy neexistovaly plovárny, pláže ani knihovny, kde bych mohl potkat ženu. Každý se halil do svého soukromí a my, mladí muži, jsme to neměli jednoduché. Vzpomínám si, že svou první lásku jsem objevil náhodou na trhu prodávat vejce. Bylo to od nás asi hodinu pěšky a rodiče se velmi divili, proč mi od té doby nákup vždy trval tak dlouho. A proč nesu jedno vejce, když jsem měl koupit dvě. Chodil jsem tam pěšky a později i na kole rikšou. Vždy jsem přišel celý zaprášený, a až po delší době jsme se spolu nesměle dali do řeči. A já jsem mohl říci, že mám svoji první přítelkyni.“
Zajímavá je situace v hinduistickém Nepálu - konzervativní zemi, kde o životě jedince rozhoduje příslušnost ke kastám. Ganesh, příslušník nejvyšší kasty brahmánů, vysvětluje: „Potkat se s nepálskou ženou, chodit s ní ven, randit je v podstatě nemožné. Mí přísní rodiče od malička dávali pozor, s kým se potkávám, a i když jsem si našel i jen kamarády z nižší kasty, dlouho jsem si je nemohl přivést domů. A když nakonec přece jen přijít mohli, měli přísně zakázaný vstup do kuchyně jako nečistí. A randit se ženou, kterou mi nevybrali, nepřicházelo v úvahu. Rodičům na mně velmi záleží, matka má velké srdce a otec je moudrý. Díky jejich kontaktům najdu cestu k té nejlepší rodině, kde mají k vdavkám dobré děvče. Tak to u nás funguje už roky. A do té doby musím hledat zábavu u evropských turistek. Což je fajn deal.“
I v křesťanských rodinách v Etiopii domlouvají manželský svazek rodiče. Porovnávají se majetky, původ i perspektiva. Ale zkoumá se i pět generací do minulosti, zda mezi rodinami neexistuje pokrevní svazek, který by manželství překazil. Podle tradice musí být nevěsta panna, v opačném případě to má opravdu těžké a přináší hanbu celé rodině. Námluvy probíhají tak, že si rodiče svatby chtivého chlapce vyberou mediátora a pošlou jej za rodiči budoucí nevěsty, kteří si stanoví podmínky pro vdavky. Po jejich splnění se začíná připravovat svatba, stanoví se datum zásnub i samotného obřadu, na který je sezváno celé široké příbuzenstvo. Očekává se, že muž připraví svou nevěstu o panenství v průběhu tří dní po svatbě. Líbánky trvají týden až tři měsíce a během nich nesmí nevěsta vycházet za světla ven. Většinou se konají u rodičů ženicha a účastní se jich i svědci ženicha a nevěsty. Poté se mladý pár na nějaký čas vrací do domu nevěsty, a až potom definitivně odchází žít k rodičům ženicha.
Přesuňme se nyní do supermoderního Japonska. Mrakodrap, mrakodrap, další mrakodrap a najednou útlá budova se sloupořadím jako v antickém Řecku. Love hotel – vysvětluje nám průvodkyně. Nestojí tu však pro lásku za peníze, ale pro zamilované páry, které se jinde potkat nemohou. Parkoviště je vzadu, aby nikdo neviděl, kdo před hotelem parkuje. A do hotelu vedou dva nezávislé vchody: jeden pro ženy a jeden pro muže. Nikdo tedy neví, kdo ke komu patří. Milenecké páry se potkávají až na konkrétním pokoji zařízeném v duchu Ostrov Robinsona Crusoa, Roboti na planetě Mars a podobně.
Jak ale Japonci balí ženské? Vždy chodí po skupinách. Deset chlapců a stejný počet dívek. I v tomto jsou dokonalí a zorganizovaní. Pozvat dívku na rande, to se v Japonsku nenosí, je to nemorální. Rozebrat si dívky takto ve velkém – to už ano. Pokud jsou v chlapecké partě nějací lékaři či právníci, dívky většinou projevují snahu dostat se do dívčí party, která se s nimi bude potkávat. Naopak, muži projevují snahu střetnout se se skupinou modelek a divokých žen. Sexy je bílá pokožka a bohaté Japonky se snaží vypadat co nejvíce evropsky.
Když se žena v Japonsku vdá, většinou zůstává doma s dětmi. Muž jí posílá celý plat, se kterým ona nakládá, jak uzná za vhodné (prý to ví lépe než muž). Svého manžela příliš nevidí a na sex není čas. Poté, co odchází muž do důchodu, začnou se stýkat častěji a ona zjišťuje, co za hlupáka to těch čtyřicet let vedle sebe měla a rozvede se s ním.
V Číně se zase lidé nejčastěji potkávají při karaoke. My chodíme do baru na drink, Číňané se jdou najíst a pak si zazpívat. Karaoke bar tu najdete na každé ulici. Nikde se nesblížíte tak jako u společného mikrofonu a při hulákání čínských odrhovaček.
Pokud má Číňan smůlu a nikoho nepotká, placené služby najde v každém hotelu. Někde jej budou čekat v hotelovém baru nebo v masážním salónu, jinde mu službu zavolají na pokoj, nebo dokonce přijdou osobně zaklepat a zeptat se, zda něco nepotřebuje. Objedná si masáž za třicet dolarů, po tři čtvrtě hodině začnou ruce masérky stále častěji bloudit ze zad níže. A poté vytáhnou ceník všech služeb. Je to asi jediné místo v Číně, kde se o cenách nesmlouvá. Takové služby patří v Číně k vybavení každého hotelu asi tak samozřejmě, jako výtah nebo místnost pro snídaně. Neuvěřitelné.
V Severní Koreji se miluje ve jménu velkého a milovaného Vůdce. Protože v každém lepším bytě v Pchjongjangu a na každém hotelovém pokoji máte odposlouchávací zařízení a v některých pokojích i kamery, práce v této sekci tajné služby musí určitě uspokojit nejednoho voyeura.
V některých údolích Tibetu zase dodnes existuje polyandrie. Pokud si žena vybere muže za manžela, stává se zároveň manželkou všech jeho mladších bratrů. Všichni mají stejná práva a povinnosti. Svatební noc stráví s nejstarším, ale když muž odejde na pole či za prací, úlohy manžela se ujímá jeho mladší bratr. Děti, které se narodí, považují každého z bratrů za svého otce a i muži mají společné děti. Jakékoli preferování jediného z manželů má žena zakázáno. Mladší bratr má jedinou šanci na změnu: pokud se mu žena nelíbí, sbalí si věci a odejde do kopců chovat jaky.
Abychom nemluvili jen o Asii, zastavme se alespoň na chvíli na ostrově svobody. Kuba – to je karibský socialismus. Málo masa, hodně sexu. Nebýt sexu a živočišna, vláda by už dávno nebyla u moci. Sex je na Kubě absolutně přirozenou věcí, asi jako vysmrkat se. Říká se, že průměrný kubánský muž má ročně tři sta žen. O tom, kolik mužů mají ženy, se nikde nemluví, ale logika napovídá, že to musí být podobné. A nejen logika. Tak to na Kubě chodí – jiný kraj, jiný mrav.
Jinak jsou Kubánky prudérní, na veřejnosti neuvidíte ani jednu nahoře bez. Španělská katolická výchova se projevuje i na černoších. Temperament a přirozenost však nepotlačíte ani farářovou rákoskou. Fidel to pochopil, proto je tak úspěšný.
V jižní Americe je na rozdíl od Asie otevřená tužba záležitostí obou pohlaví. I proto se tu člověk cítí lépe. Na celém kontinentu je nejvíc sexy městem Buenos Aires. Horká krev Jihoameričanek smíchaná s italským a španělským temperamentem řadí Argentinky mezi nejlepší milenky na planetě. Pokud vám perfektně sedí oblek na míru, máte dokonale vyleštěné polobotky a skvělý účes, pokud máte rádi fotbal, pak vypadáte jako pravý porteño a máte u nich vyhráno. Ve vytahaném triku či v ošklivých kraťasech nemáte šanci, i kdybyste se rozkrájeli.
To ale není vše: „Argentinky jsou opravdu hysterické a já už s nimi nechci nikdy nic mít,“ stěžuje si švihácký Argentinec Matias. „Pozvete je ven, očividně se jim líbíte, celý večer je vám geniálně, rozloučíte se s tím, že se musíte co nejdříve vidět. Plánujete si už výlet do USA. A ony potom každé další setkání zruší a už se neozvou. Anebo jich zruší pět a přistoupí až na šesté. Musíte naléhat. Musíte používat všechen šarm. Musíte být mistrem ve svádění. A někdy ani to nestačí. Proto to máme v cizině tak lehké. Doma hrajeme Ligu mistrů. S Evropankami je to potom jako lehký výklus.“
Největší orgie planety se přitom konají trochu severněji, v průběhu karnevalu v Rio de Janeiro. Pět dní nahé lidské kůže, pět dní erotiky, pět dní, ze kterých křičí chuť. Kdo nezažil, neuvěří. Mezi Copacabanou a Sambodromem se za pět dní spotřebuje pětadvacet miliónů kondomů. Stačí?
A na závěr Evropa: islandský laureát Nobelovy ceny za literaturu Halldór Laxness označil v jednom ze svých skvělých děl rok 1874 za rok, kdy přišla na jeho ostrov láska. „Do té doby se láska na ostrově nevyskytovala. Lidé souložili bez romantiky, podle nepsaných přírodních zákonů. Slovo láska se v našem slovníku nacházelo jen jako pozůstatek z dávno zapomenuté doby. Možná tak kdysi naši předkové pojmenovávali svůj vztah ke koním.“
Ani teď se toho na Islandu příliš nezměnilo. Slovo svádění tak, jako ho znáte u nás, na Islandu v podstatě neexistuje „Vy Evropané pozvete dívku na kávu, když ji chcete sbalit. My jsme už dávno zjistili, že káva chutná o mnoho líp až potom.“
Sex často předchází první delší konverzaci. Ženy to vysvětlují obavou z toho, že muž – jako správný Islanďan neschopný vést normální konverzaci - je bude nudit. A tu nudu raději objeví až druhý den ráno. Potvrzuje to i věta mladého Islanďana: „Až během studia v Helsinkách jsem zjistil, že je normální si popovídat s dívkou, i když jsem střízlivý.“ A Finové tedy nejsou žádní Romeové.
Tradiční sled společných životních kroků je pro Islanďany následující: sex, návštěva kina, děti, společné bydlení, možná svatba. Po prvním sexu spolu ještě nechodíte, po druhém už ano. V tu dobu už se sluší rozejít se alespoň smskou dříve, než si začnete s někým dalším. Jinak vás bude Reykjavík považovat za grobiány.
Průměrný věk první sexuální zkušenosti je na Islandu nejnižší na světě: neuvěřitelných 15,6 roku. Bohužel, statistiky neuvádějí hladinu alkoholu v krvi zúčastněných.
Dalo by se napsat mnohem více. Vždyť za těch pětadvacet let naši průvodci už procestovali leccos. Prostor to už nedovolí, ale cestovat je třeba! Za kulturou, památkami, přírodou, jídlem a … za láskou. V květnu se vám to skutečně vyplatí.
Neznáme člověka, který aktivně procestoval více zemí než Luboš. Již 25 let připravuje prvoexpedice z Čech, Slovenska a v mnoha případech i z dalších zemí střední Evropy. Sedm sester severovýchodní Indie, Středoafrická republika, Kongo, Čad-Ennedi a severní i jižní Súdán jsou ty nejposlednější. Cesta po stopách slavných cestovatelů a hledání pramene Nilu. Výstup na nejvyšší horu Severní Koreje. V roce 2012 zorganizoval u příležitosti 100. výročí dobytí Jižního pólu plavbu na Antarktidu. Procestoval i sever od Grónska, Zemi Františka Josefa až na severní pól. Mnohokrát procestoval Oceánii - Polynésii, Melanésii i Mikronésii. Jako vystudovaný lékař s atestací se věnuje cestovatelské medicíně a zrealizoval cesty s názvem Ebola tour (Západní Afrika 2015) a Zika tour (Brazílie 2016). Má na starosti bezpečnost našich klientů.