Poznávací zájezdy v Mongolsku

Mongolsko - jednoznačně doporučuji

Chtěla bych touto cestou poděkovat Lubošovi za organizaci a průvodcování cesty po Mongolsku. Festival lovců orlů byl tahákem proč jet a vyplatilo se. Ba naopak, Mongolsko předčilo všechny moje představy. Festival byl fascinující, stejně tak atmosféra, místní lidé, jídlo a jejich pohostinnost. Expedice byla trochu náročnější než Transsibiřská magistrála, kterou jsem s vámi absolvovala loni, ale dalo se to zvládnout a o to větší zážitky jsme si domu dovezli. Jezdili jsme na koních i jeepech a
v poušti Gobi. Pokud hledáte zemi s minimem turistů a milujete přírodu, tak Mongolsko jednoznačně doporučuji, a v ck SEN vždy narazíte na kvalitní odborné průvodce. S pozdravem Naďa

Mongolsko - Byl to jeden velký zážitek

Dobrý den, účastnili jsme se zájezdu Mongolsko orlí lovci. Očekávali jsme tvrdou expedici, ale vše bylo zařízené bez jediné chyby, jak doprava s místními průvodci, tak i ubytování v jurtách. Byl to jeden velký zážitek. Tím největším byl samozřejmě samotný festival, je krásné vidět, že stále něco takového probíhá. Ocitli jsme se opravdu mimo civilizaci, a přesto o nás bylo dokonale postaráno. Sibiř je nádherná, žádní turisti, jen čistá divočina. Více takových míst! Chalupovi

Transsibiřská magistrála - CK SEN má vše perfektně zorganizováno

S vaší CK jsem se zúčastnil poznávacího zájezdu Transsibiřská magistrála. Jel jsem na tuto cestu s obavami, co mě při této náročné cestě čeká. Po příletu do Moskvy jsem byl mile překvapen přístupem Vašeho průvodce pana Martina Navrátila i z rusky mluvící průvodkyní, která nás provázela prohlídkou Moskvy. Moskva mě uchvátila, a nejen to, ale také cesta lůžkovým vlakem pohodlným a čistým až do Irkutska. Uchvátilo mě Bajkalské jezero svou velikostí a čistotou. Byl jsem příjemně překvapen Mongolskem a samozřejmě čínskými kulturními památkami. Doporučuji těm, kteří nejsou rozhodnuti na tuto velkou cestu, že CK SEN má vše perfektně zorganizováno včetně fundovaného průvodce, kterému touto cestou děkuji za příjemný pobyt. S úctou Petr Kerndl

Irkutsk, Bajkal, Mongolsko - doporučujeme

Před dvěma dny jsme se vrátili z tohoto zájezdu s stále se nemůžeme zařadit do běžného života. Nekonečná tajga, stepi, jezera, ticho a klid kontrastují se stísněností, na kterou jsme u nás zvyklí. Irkutsk - město dvou tváří, lesk i bída. Úžasná historie, fantastické vyhlídky. Nádherně dravá řeka Angara, přetékající městem přímo z Bajkalu.
Bajkal - nekonečnost, čistota, pokora, pro nás osmý div světa a asi nejhlubší zážitek ze zájezdu /třeba zažít/.
Ulánbátar - výraz "ty Mongole" se pro nás po návštěvě tohoto města výrazně změnil.
Jeřáby nestíhají stavět nové budovy a byty, ulice plné dobře oblečených mladých lidí a drahých limuzín, město pyšné na historii Mongolska.
Národní park Terelj - skutečný obraz lidi žijící mimo města. Jaci, velbloudi, koně, jurty, kumys a nekonečný klid, velmi milí domácí obyvatelé. To vše jsme zažili na vlastní kůži. Výborná organizace, výborná synchronizace našeho a místních průvodců. Hlavně ochota udělat pro klienty vždy něco navíc. Doporučujeme.

Roman a Adka

Irkutsk, Bajkal, Mongolsko - s kým? S CK SEN přece!

V tomto roce jsem se zúčastnila poznávacího zájezdu do Mongolska s návštěvou Bajkalského jezera v Rusku, podotýkám, bez probémů, a to jak 80-letá. Všichni účastníci byli podstatně mladší. Co všechno jsme podnikali? Koupali jsme se v Bajkalském jezeře v 5 stupňové vodě, az nám to dech vyráželo. Treking a jízdu na koni po stepi vystřídali celodenní túry po městech Irkutsk, Ulánbátaru a okolí. Při návštěvě Čingischánovy sochy v nadživotní velikosti bylo třeba překonat nejméně 300 schodů, taktéž při návštěvě památníku v Ulánbátaru. Díky mé fyzické kondici jsem tu námahu zvládla bez potíží, což se nedá říct o všech mnohem mladších účastníků. Z toho jsem vyvodila, že mládí nebo stáří, to není jen počet odžitých let, ale především zdraví a fyzická kondice, což spolu nakonec velmi souvisí. Někteří lidé se snaží oddálit proces stárnutí používáním drahých krémů, botoxu, liftingu. Je snad tvář bez vrásek důkazem mládí? Podle mě je to především dobrá kondice, schopnost doběhnout tramvaj, přičemž předběhnout i mládež. Mít na to, porovnat si své síly s mladými ročníky, to je tajemství věčného mládí a stáří se stane pouze číslem, navzdory pár vráskám kolem očí. Už dnes se těším na další treking. S kým? S CK SEN přece!

Marcela Smolková

Transsibiřská magistrála - nezapomenutelné zážitky a vzpomínky

Vlaku, břízám, vodce a Čingischánovi zdar! ... aneb jak bylo se S. N. E. M. na Transsibiřské magistrále.
Transsibiřskou magistrálu jsme absolvovali v prvním letošním termínu a nemáme jinou možnost než uznat, že se v nás z toho netradičního putování natrvalo uložily nezapomenutelné zážitky a vzpomínky, které každým dnem za znění chytlavé melodie "Džin-Džin-Čingischán" dozrávají jako výborné vínko, ... nebo vodka ;-)? V rámci celkového hodnocení dovolené můžeme říci, že naše očekávání se naplnila, v mnoha případech dokonce na 125%, ale pojďme pěkně popořadě ... od začátku v Moskvě. Ruský vláček si svou povinnost vystartovat z jedné z moskevských železničních stanic splnil na minutku přesně, za oknem se rozpoutalo březové šílenství a úspěšnost odolání blahodárným účinkům opojné ruské vodky konvergovalo v kupé okupovaných naším zájezdem k nule. Volné chvíle ve vlaku (a že o ně nebyla nouze) jsme si vyplňovali čtením knížek, budováním nových družeb a spánkem. Po více než třech dnech naložených v ruských vozech a vodce padly vhod dva příjemně strávené dny u Bajkalského jezera. Odtud to bylo už jen na zhruba 36 hodinový skok do Mongolska, s přestávkou na rusko - mongolských hranicích, kde nám v příjemně vyhřátých vozech dělali společnost přítulní komáři.Nejsilnější dojem v nás zanechalo Mongolsko, které se ve skutečnosti ukázalo jako velmi zajímavá země s nádhernou přírodou, národním parkem. Poslední třetinu naší pouti si čínský vlak uhryzával už z kolejnic s normálním rozchodem a síť železničních tunelů vybudovaná v kopcích před Pekingem stála zato. Poslední dva dny jsme strávili ve výjimečné společnosti čínského jídla - seriózního i potvůrek, zakázaného města a čínské zdi (sice s viditelností max. do 3 metrů, ale tím se také ne všichni mohou pochlubit ;-)), udělali jsme ještě pár posledních fotek, na kterých mezi drobnými Číňany vypadáme jako v nadměrné velikosti a podhledu na letiště. Ej, bylo by věru ještě o čem psát, nebudeme to už však natahovat a v naivní domněnce, že se až sem aspoň nějaká ochotná čtenářská duše dostala, přejdeme konečně k závěru, kde vyjadřujeme obrovskou vděčnost našemu průvodci - sympatickému Martinovi, který je bezpochyby poutavý a talentovaný a jehož prostřednictvím jsme se dozvěděli nejen množství historicko-politicko-sociologických faktů, ale i zajímavých a netuctových informací o trojici zemí Rusko-Mongolsko-Čína, a díky kterému šlo vše jako po másle , ... nebo po vodce ;-). Díky! ... i za super typ na čtení :-). Naše očekávání se naplaníla, v mnohých případech dokonce na 125%.

Martina a Juro

Transsibiřská magistrála - urcite doporucuju vsem co chteji hodne zazit

Na uvod strucne konstatovani, super a neco nezapomenutelne. Dlouha cesta vlakem muze strasit, ale je to zazitek. Zastavky uprostred niceho, nocna prohlidka mesta kde zrovna stojite, drobny stres z casovych limitu pri zastavkach a nutnosti nastupit (vlak nepocka jako objednany autobus nebo taxi), cerstve jidlo primo na nastupisti, sprcha po dvou dnech na jine stanici, atd atd. Vsechno s usmevem a v dobre parte lidi je neco na co budete vzpominat hodno dlouho (kdyz uz ne cely zivot). Tohle je jenom zacatek, zazitky v jednotlivych mistech - Irkutsk, Bajkal, Ulambathar, Peking jsou dalsim duvodem proc tuhle cestu podniknout. Vsude se da doletet letadlem, ale bez toho cestovani vlakem by to asi nebylo ono. Jak jinak by se clovek naucil ze delka cekani je velmi relativni a po nejake dobe prohlasoval ze tady budeme cekat JENOM dve hodinky. Proste cas plyne trochu jinak a to nejom diky tomu ze vlak dodrzuje moskevsky cas az do okamziku prekroceni Mongolske hranice (co na tom ze je tam o 4 hodiny vic). A k tem zastavkam, koupel v Bajkalu kde voda ma 7 stupnu je opravdu pro silne povahy, ale kdo nezkusi, neuveri. Projizdka na konich mongolskou plani, nocovani v jurte a tradicni mongolska kuchyne jsou dalsi stripky do mozajky zazitku. Vse je zavrsene navstevou Zakazaneho mesta a Cinske zdi v Pekingu, ale to je uz jenom bombonek na dortu. Tohle vsechno pekne doprovazene a komentovane Martinem a samozrejme (vzdyt je to hodne v Rusku) vodkou. Urcite doporucuju vsem co chteji hodne zazit, hodne si odpocinout a hodne dobre se bavit. Miroslav

Transsibiřská magistrála - už dnes se těším na další zájezd se SNEM!

V tomto roce jsem se zúčastnila poznávacího zájezdu do Mongolska s návštěvou Bajkalská jezera v Rusku, podotýkám bez problémů a to jako 70+ ročná. Všichni účastníci byli podstatně mladší. Co všechno jsme podnikali? Koupali jsme se v Bajkalském jezeru v +5 stupňové vodě. Treking a jízda na koních po stepi vystřídaly celodenní túry po městech Irkutsk, Ulánbátaru a okolí. Při návštěvě Čingischánovi sochy v nadživotní velikosti bylo potřeba překonat nejméně 300 schodů, taktéž při návštěvě památníku v Ulánbátaru. Díky mé fyzické kondici jsem tu námahu zvládla bez potíží, což se nedá říct o všech mnohem mladších účastnících. Z toho jsem vyvodila, že mládí nebo stáří, to není jen počet odžitých let, ale především zdraví a fyzickou kondici, co spolu nakonec souvisí. Někteří lidé se snaží oddálit proces stárnutí používáním drahých krémů, botoxu, liftingu. Je snad tvar bez vrásek důkazem mládí? Podle mě je to především dobrá kondice, schopnost dohnat tramvaj, přičemž předběhnout i mládež. Mít na to, porovnat si své síly s mladými ročníky, to je tajemství věčného mládí a stáří se stane pouze číslem, navzdory pár vráskám kolem očí. Už dnes se těším na další zájezd se SNEM! Marcela Smolková

Transsibiřská magistrála - dali bychom si tu cestu ještě jednou!

Až dva týdny po návratu nám došlo, jakou perfektní cestu s perfektními lidmi a perfektním průvodcem Markem jsme procestovali. Rusko je obrovské, a přes téměř neměnící se zemi za oknem vlaku, nádherné. Bajkal je opravdu křišťálově čistý s překrásnou přírodou kolem, připomínající tu naši. A pokud si chcete pořádně odpočinout od uspěchaného světa, tak jeďte do Mongolska, je tam klid a krása, kterou najdete už jen zřídka. Ten rozdíl pocítíte, když na závěr cesty dorazíte do Pekingu plného ruchu a života. Dali bychom si tu cestu ještě jednou! Jarka, Pavla, Maruška a Zuzka

Transsibiřská magistrála - bylo to krásné, viděli jsme opravdu hodně

Dobrý den,
Po návratu ze zájezdu transsibiřská magistrála bych chtěla poděkovat za dobře připravený zájezd. Poděkování průvodkyni Janě, které se o nás výborně starala, byla ochotná a milá.
Bylo to krásné, viděli jsme opravdu hodně, cesta vlakem byla tak pohodová, že se nám ani nechtělo v Irkutsku vystupovat. Mongolsko nás nadchlo, škoda, že se v horách středisko mění v turistický region. Baterky a čelovky jsme nepotřebovali, všude plné osvětlení, to je daň za turistiku. Škoda jen té Číny, cesta tam trvá 33 hodin a pak jen jeden plný den nestačí na to, abychom město stačili trochu poznat a absorvovat atmosféru města. Bylo to celé fajn.
S pozdravem
Hošnová

Výstup na písečné duny, poušť Gobi

Výstup na písečné duny Gobi

Vstáváme brzy ráno ještě před východem slunce. Poté co vyjdeme z našich luxusních jurt (postel a elektřina jsou samozřejmostí), které v Mongolsku volají kherem, se nám naskytne neskutečný pohled na noční oblohu. Bylo to něco, co u nás prostě nezažijete. Jedině že zcela opustíte civilizaci a najdete si místo s minimálním světelným smogem. Uprostřed druhé největší pouště Asie to není vůbec problém. Zapnuli jsme si naše čelovky a na parkovišti jsme nasedli do našich terénních aut. Po necelých 20 minutách jsme přišli k nejkrásnější části písečných dun Gobi. Tato oblast se jmenuje Khongoryn Els a její populární název jsou "Zpívající písky". Když tu fouká, tak písek vydává zvláštní zvuk. My jsme měli bezvětří. Když začalo svítat, vydali jsme se zdolat nejvyšší dunu této části. Byli dva důvody, proč jsme tu byli tak brzy ráno. Jednak když se písek rozpálí, je tu příšerně teplo, a my jsme si chtěli užít toto výjimečné místo s východem slunce. Sundali jsme si boty a nechali jsme si je dole. Je 6 hodin ráno a písek je opravdu studený. Je to určitě lepší než mít plné boty písku, který bychom z nich vysypávali ještě dva roky. Výstup byl docela náročný a celou dobu jsme šli vpředu, ale od půlky cesty končila vyšlapaná stopa a museli jsme razit novou. Nakonec jsme dunu zdolali všichni a odměnou nám byl nezapomenutelný pohled a kombinace pouště, písečných dun a oáz. Po návratu dolů jsme se přesunuli do části, kde jsou nižší duny, ale krásná oáza a kde nás už čekali připraveni baktrijští velbloudi, což je původní druh zde v Mongolsku. Vysadili jsme se každý na toho svého a vydali jsme se na krátkou procházku po dunách a přes oázu k našim již připraveným autům. Udělali jsme poslední fotky a vrátili jsme se do kempu, kde nás čekala snídaně. Úžasné ráno, a to nás den teprve začal.

Orlí lovci a Aisholpan

Staré tradice pomalu vymírají. O to je důležitější je zachovávat a udržovat. Jednou z nich je i tradiční lov Orlů, který se v dnešní době zachoval v západním Mongolsku, v oblasti Bayan-Olgiata. Tento lov je typický pro nomádské žijící Kazachy, kteří tvoří většinu v rámci tohoto regionu. Žijí iv Kazachstánu, Číně či Rusku, ale pouze zde v Mongolské Altaji tyto tradice přetrvaly až dodnes. Prastará technika lovu se dědí z generace na generaci a předává ji otec synovi. Avšak po nevídaných úspěších na festivalu orlích lovců se 13leté dívce Aisholpan podařilo prolomit tradici v tom, že tuto činnost mohou vykonávat pouze muži. Aisholpan chtěla pokračovat ve šlépějích svého otce, který naštěstí nebyl proti a postupně ji všechno naučil. No cesta orlího lovce není vůbec jednoduchá. Aisholpan úpěnlivě trénovala s otcovou orlicí, až přišel čas získat zde svoji. Na lov se používají hlavně samičky orla, a to z důvodu, že jsou větší a tím i úspěšnější při lovu. Aisholpan se se svým otcem vybrala do hor na místo, z kudy pocházeli orlice těch nejslavnějších orlích lovců. Poté, co našli hnízdo a v něm dva orli přišel na řadu nelehký úkol. Aisholpan jištěná svým otcem slézá po skalách až k samotnému hnízdu, kde hodila pytel na jednoho z orlů, a po přivázání lana ji její otec spolu s orlem vytáhl nahoru. Získáním orlice nastupuje fáze vytváření si vzájemné důvěry, která trvá několik týdnů až měsíců. Za ten čas se orlice musí naučit v klidu sedět na ruce jejího nového majitele, nechat se nakrmit, a teprve potom se může začít se samotným výcvikem. Orlí lovec se učí svou orlici přivolávat, učí ji lovit na koni taženou atrapu a jiné kousky. Orlice zůstává s jejím dočasným majitelem na několik let. Obvykle se udává 6-11 let. Na závěr je po rituálním zabití kozy či ovce a posledním nakrmení ponechána vlastnímu osudu v horách nehostinného Altaje. Je však třeba říci, že festival orlích lovců je už jen jakási ukázka této prastaré kultury a zároveň příležitost pro orlí lovce ukázat své řemeslo a zručnost. Opravdová zkouška přichází až v zimě, kdy lovci chodí do nehostinných podmínek hor lovit prostřednictvím svých Orlic lišky, vlky, zajíce a jiná zvířata. Účelem lovu není jen maso, ale hlavně vzácná kožešina, která tvoří součást tradičního oblečení a důležité termoizolační vrstvy lovců. Až zde se pozná skutečný lovec. Letošního festivalu orlích lovců jsme se zúčastnili i my z CK SEN a byl to rozhodně velký zážitek. Vedle orlích lovců jsme viděli i slavnou Aisholpan a celý zážitek jsme zpečetili přespáním v jurtě jednoho z orlích lovců. 

Mongolská příroda

Po dvou dlouhých vlakových přesunech z Moskvy a Irkutska jsme se najednou objevili v krásné a nomádské krajině jménem Mongolsko. Na tuto zemi se často nahlíží jako na zaostalou zemi a málokdo si umí představit její krásy. Každý zná step, jurty, koně, ale Mongolsko ukrývá v sobě mnohem více. Na nejbližší dva dny se naším domovem stane Národní Park Terelj, východně od Ulánbátaru. Právě zde budeme spát v jurtách a zde se nadechneme nomádského způsobu života. Země za obrovským Ulánbátarem, se změní. Pahorky parku Bogd Khan se ztratí, na chvilku se narovnají do pronikavě zelené stepi, a když uvidíte další pahorky a řeku Tuule, víte, že jste již na místě. Před vstupem do Terelj se ještě zastavíme na posvátném místě, abychom si prohlédli tradiční, kamenné Ovoo; místo, kam přicházejí Mongolové s modlitbou a dary. Třikrát ve směru hodinových ručiček tuto kamennou mohylu obejdou, přiloží své tři kamínky či jiný dárek, a je to. I my kráčíme kolem, ale jedním okem se kocháme krásou panoramat zelených hor. Asfalt se ztratí, mikrobus se natřásá v rytmu vyjetých kolejí a v dálce se zaleskne soubor bílých jurt. Tam budeme bydlet! Naše jurta má dvě postele, malou pícku s připraveným dřevem (to, kdyby bylo náhodou někomu chladno) a nechybí zde ani malý stoleček. Nic jiného vlastně ani nepotřebujeme. Je to milé místo, které se rázem promění na zážitek. Je tu dokonalé ticho, krásné prostředí a kolem se pasou koně, krávy či dokonce chlupatí jaci. Sedíme na vyvýšené terásce před velkou jurtou, popíjí se mongolské pivo Altan Gobi, a jen hledíme do dálky. Po vlaku je to skutečný kousek ráje a už teď vidím, že se odsud bude těžko odcházet. Nejsme tu jen kvůli jurtě, ale pořádně pročešeme celý národní park, a tak nasedneme na mongolské koně a užijeme si i takový zážitek. Užijeme si závod v mongolské lukostřelbě, podíváme se na želví skálu a vylezeme až ke krásnému klášteru Aryalpa s nepopsatelným výhledem na krásu národního parku. Nechybí ani návštěva nomádské rodiny, a tak se usadíme v jejich jurtě a jsme pohoštěni airagem , (což je fermentované kobylí mléko), sýry, máslem a jinými tradičními drobnostmi, které si sami vyrábějí. Tato rodina také kočuje po zemi a za rok změní 4x své místo, kvůli pastvinám pro jejich koně, kterých mají téměř 200. I o takových setkáních je Mongolsko.

Divočina Mongolska

Probouzíme se a venku nás překvapuje čerstvě napadaný sníh. Dnes nás čeká víceméně přesouvací den, tak nám to vlastně vůbec nevadí, aspoň bude sranda. Po vydatné snídani tedy nasedáme do vozů a vyrážíme směr mongolský Altaj. Míjíme kruhové hrobky se sochami dávných náčelníků, až dorazíme k jedné, která je nad poměry velká. Podle tradice se totiž velké hrobky nestavěli – bylo by v nich totiž příliš mnoho volného místa a snadno by se mohlo stát, že by se toto místo zaplnilo dalšími členy rodiny. Tato však velká je. Patří místnímu náčelníkovi, který zemřel v roce 1906. Stojí nad ní dřevěná stavba podobná jurtě a na náhrobním kameni se píše, že dřevo bylo impregnované vývarem z 10 tisíc koňských kostí, a právě díky tomu zde stojí dřevěná stavba dodnes. A protože koně jsou pro mongolských Kazachy to nejcennější, umíte si asi představit, jaký bohatý byl tento náčelník. Cesta se klikatí přírodou s nádhernými scenériemi, které nám připomínají výjevy z jiných planet. Je čas oběda a naše průvodkyně Erkesh dává povel řidičům, aby zastavily u chaloupky na úpatí malého kopce. Zaklepe na dveře a domlouvá se s domácí paní, že bychom si u ní dali oběd. Ta nám okamžitě uvolňuje pokoj, kde si nanosíme stoly, židle a vše potřebné vybavení. Kuchařka Pako se pustí do práce a my se Erkesh ptáme, jak dlouho se s domácí paní zná. Ta jen pokrčí rameny, že ji vidí poprvé. Nemáme slov. Toto je kazašská pohostinnost, o jaké se nám může doma jen snít. Umíte si představit, že by u vás doma někdo úplně cizí zaklepal na dveře, zda si nemůže pro svých 12 hostů uvařit oběd a odpočinout si chvíli ve vašem obývacím pokoji? Ještě několik desítek kilometrů a před námi se pomaličku začínají objevovat zasněžené vrcholky mongolského Altaje. Přicházíme do Národního parku Altaj Tavannes Bogd. Potřebujeme ubytovat, a tak Erkesh domlouvá jurtu. Rodina, která v ní žije se okamžitě přestěhuje k sousedům, abychom se měli kde uložit. Na večeři a sklenku pálenky zbyl jen starý pán a později i on odejde k sousedům. Rozložíme si samo nafukovací karimatky a zalezeme do spacáků. Dnes se potřebujeme pořádně vyspat, zítra nás čeká celodenní výlet pod ledovci, které jsou zdobené vrcholky altajských hor. Po netradiční ranní hygieně, kdy jsme za nejlepšího přítele vyhlásili vlhčené ubrousky, se teple oblečeme a do ruksaků hodíme obědové balíčky, které nám Pako brzy ráno připravovala. Čeká nás téměř dvaceti kilometrová túra. Začínáme prudším stoupáním, avšak přibližně po hodině a půl se dostáváme na planinu, přes kterou musíme projít. Túra se mění na celkem příjemnou procházku, slunce nás pomalu zahřívá a náš cíl – výhled na "pět svatých" vypadá být na dosah. Putujeme tedy opuštěnou krajinou a cestou potkáváme nomády se svými stády koz a jaků. Počasí nám přeje a naše úsilí je odměňováno nádhernými výhledy. Před námi se tyčí nejvyšší vrcholky mongolského Altaje a my si tiše a s pokorou užíváme tyto jedinečné chvíle. Pomalu se vracíme zpět do naší jurty a cestou ještě navštěvujeme "supermarket", tedy jurtu, ve které prodávají všechny důležité věci. Nás zajímá pivo a vykupujeme opět všechny zásoby. Paní domácí nás ještě hostí čajem a Kurdem, což je sušený jačí sýr, a domácími koláčky. Po návratu z výletu usuzujeme, že stále nemáme dost, a tak šlapeme ještě k plesu, které jsme viděli na opačné straně doliny, když jsme scházeli k táboru. Vyběhneme tedy na kopec a jdeme obejít jezero dokola. Přeskakujeme několik malých potůčků, ale poslední je příliš rozvodněný. Míjíme jezero tedy zpátky a vracíme ke naší jurtě. Ukládáme se do spacáků a za chvilku všichni spíme jako dřeva. Před definitivním návratem do civilizace navštěvujeme ještě rodinu orlího lovce. Při hledání nejlepšího místa na focení se pokoušíme přebrodit říčku, ale tentokrát je to i pro náš nezničitelný vůz příliš. Kola zapadla a divoká řeka začíná auto podemlívat. To se nebezpečně naklání a posádka z něho vyskakuje dříve, než by se mohlo převrátit. Pomocí ostatních vozů se pokoušíme vytáhnout ho ven, ale neúspěšně. Nakonec nám pomáhá místní hospodář. Vůz však nestartuje, protože celý motor byl zalitý vodou. Namačkáme se tedy do ostatních dvou aut a po hodině jízdy konečně přicházíme do městečka Ulgie. Ubytujeme se v hotelu, užíváme si teplou sprchu, splachovací záchod a pohodlné postele. Zážitky z této neskutečné a člověkem teprve málo dotčené země si však budeme pamatovat navždy.

Druhá největší poušť Asie

Ráno se loučíme s Kempinskim a ulanbátarskými zácpami se pomaličku přemisťujeme na letiště. Odlétáme do Dalanzadgadu, což je hlavním městem Gobijského regionu. Let trvá přibližně hodinu a půl a už z letadla je vidět, že se máme na co těšit. Vystupujeme na maličkém letišti, nastupujeme do vozu a za pár minut se dostaneme do nejbližšího jurtového tábora. Jurta je tradiční obydlí kruhového tvaru, ve kterém žijí nomádi v Mongolsku, ale iv okolních zemích. Název pochází z turkických jazyků, tady v Mongolsku se jim říká "ger". V kempu se nasnídáme a čekají nás první hodiny jízdy po cestách-necestách. Našim cílem je strmý kaňon Yolin An, součást pohoří Gurvan Saikhan (z mongolského jazyka "Tři krásy"). Název se dá volně přeložit jako Údolí supů, protože jich tu hodně hnízdí. Jako první navštěvujeme maličké muzeum věnované místní fauně. Dozvídáme se, že kromě koz a ovcí se sem-tam zatoulají i vlci, medvědi nebo rysy. Pokračujeme dále do údolí na nenáročnou túru. Na jeho konci jsou ledovce, ale my se tam tentokrát nedostaneme. Na Gobi před pár dny pršelo, a potoky a řeky jsou pořádně divoké. Poušť je však úplně zelená, vše, co zde roste, ožilo. Vracíme se tedy zpět do vozu a čeká nás pořádná štreka k jedné z dun – Khongoryn Els. Gobi, druhá největší poušť Asie, je převážně kamenitá a za dunami je třeba "kousek" popojet. My už se však vracíme do našeho jurtového tábora. V 11 hodin vypínají elektriku a my můžeme pozorovat jednu z nejkrásnějších hvězdných obloh, jaké jsme v životě viděli. Hned ráno vyrážíme k duně. Khongoryn Els, což v překladu znamená "Zpívající písky", zabírá plochu přibližně 965 kilometrů čtverečních. Vybíráme si jeden z takových výběžků a šplhámena vrchol. Nejrychlejší z nás vyběhli nahoru za půl hodinky, ostatním cesta trvala přibližně hodinu. Z vrchu máme neskutečné výhledy na okolní poušť, která vůbec není fádní, nekonečně zvlněné plochy jsou korunovány výběžky hor, což dodává zemi jedinečný punc. Do tábora se vracíme na baktrijštích velbloudech, což je původní druh zde v Mongolsku. Cesta na nich vůbec není pohodlná a my obdivujeme nomády, kteří na velbloudech projíždějí nekonečné vzdálenosti celé roky. Poobědváme a vyrážíme na další hrbolatou cestu, tentokrát k hořícím útesům. Název tomuto místu dali němečtí paleontologové, protože reliéf útesů z červené hlíny, vytvořený erozí, jim připomínal při západu slunce plameny. Právě v této oblasti byly objeveny jedny z prvních dinosauřích vajec ale i kosterní pozůstatků dinosaurů, například VelociRaptora, kterého znáte z filmu Jurský park. Procházíme se po útesech, fotíme a užíváme si nádherné scenérie. Ještě hodinku ve voze do kempu odpočinout si a zítra se vracíme do Ulánbátaru.

Nadšeni z vodopádů

Po obědě jdeme na lehkou procházku k vodopádu, z které se vyklube náročný treking sněhem. Vodopád je asi hodinu a půl do kopce. Už se začínáme orientovat v jednotce vzdálenosti naší průvodkyně „not far". Elka je učitelka, elegantní, s černými krátkými vlasy v neustálém pohybu, její manžel, lékař se upil k smrti, a tak má na krku dvě děti. "Elka a co je pro tebe daleko?" ptám se. Často se nám totiž stane, že pokud se zeptáme, jak daleko je naše jurta, dostáváme odpověď "not far" a drncáme se v autě ještě 3 hodiny. Nyní stoupáme hlubokým sněhem do vrchu, samozřejmě žádné značky, jdeme do neznáma až k strmé stěně. Elka sbíhá dolů po břidlicovém svahu jako nic, a tak ji musíme následovat. Skály se odlamují, zůstávají nám v rukou. Sklouzla jsem se a narazila jsem na skalní hranu a dosud mám z toho ránu na dlani. Naštěstí ta strašná zima působí protizánětlivě. "Kolik je hodin?" hned zazní odpověď je "Tři čtvrtě na vodku" Po této túře si štamprle zasloužíme. Vodka je v Mongolsku velmi slušné kvality a neuvěřitelně levná. Lahvička nejlepší vodky stojí 20 000 Tugrik, což není ani 7 euro. Oběd byl jako vždy skvělý v neuvěřitelně krásném prostředí. Nasedáme do aut a drncáme se, že naskakujeme až po strop. Orgasmus bez práce "hlásí baby v dobré náladě.

Mléčná vodka Arkhi

Mongolsko, země, kde na 95% půdy nevypěstujete absolutně nic. Při tomto zájezdu jsme tedy mohli zapomenout na domácí vína, pálenky z ovoce či brandy nebo whisky. Ale člověk je tvor kreativní a přizpůsobivý. Mongolové dostali do vínku mléko. Hodně mléka, ať už z koz, ovcí, jaků, krav, koní,… A kdo se opít chce, cestu si najde. Taky by Vám mléčná vodka zněla jako něco nechutného? Máte pravdu: D Mléčná vodka Arkham je tradiční mongolský nápoj s obsahem 15-20% alkoholu. Z čeho se vyrábí? Fermentovaný kravský jogurt (hmota podobná kefíru) se vypálí a čím je hmota kyselejší, tím více procentní alkohol získáme. Vyrábí se zejména v létě, ale pije se po celý rok. Mongolové ho nejraději pijí ještě teplý, čerstvý, přímo po destilaci. Oficiálně se ale v Mongolsku nedá koupit. Je to nápoj produkován v tradičních nomádských domácnostech. Proto je ochutnávka této vodky unikátním uloveným zážitkem, který jsme s CK SEN poznali. Jedna cenná rada na závěr: Když už vám někdo v mongolské domácnosti nabídne jakýkoliv nápoj, přijměte pohár pravou rukou. A i když vám to nevoní, aspoň ze slušnosti si pohár přiložte ke rtům a tvařte se, že pijete :)

Cesta ke krásným vodopádům v Mongolsku

 Po obědě jsme šli na lehkou procházku k vodopádu, z níž se vyklube náročný treking sněhem. Vodopád je asi hodinu a půl během do kopce. Začali jsme se orientovat v jednotce vzdálenosti naší průvodkyně Elky, "not far". Elka je učitelka, elegantní, s černými krátkými vlasy v neustálém pohybu, její manžel, lékař se upil k smrti, a tak má na krku dvě děti. "Elka a co je pro tebe daleko?" zeptal jsem se. "Ulaanbaatar, zda Berlín?" Často se nám totiž stane, že pokud se zeptáme, jak daleko je naše jurta, dostáváme odpověď "not far" a drkotali jsme se v autě ještě 3 hodinky. Stoupali jsme hlubokým sněhem do vrchu, samozřejmě žádné značky, šli jsme do neznáma až k strmé stěně. Elka seběhla dolů po břidlicovém svahu jako nic, a tak jsme ji museli následovat. Skály se odlamovali, zůstávali nám v rukou. Smykl jsem se a narazil jsem na skalní hranu a dosud mám z toho ránu na dlani. Naštěstí ta strašná zima působila protizánětlivě. "Kolik je hodin?" hned zazněla odpověď je "Tři čtvrtě na vodku" Po této túře jsme si štamprle zasloužili. Vodka je v Mongolsku velmi slušné kvality a neuvěřitelně levná. Lahvička nejlepší stojí 20 000 Tugrik, což není ani 7 euro. Oběd byl jako vždy skvělý v neuvěřitelně krásném prostředí. Nasedli jsme do aut a drkocali jsme se dál, naskakovali jsme až po strop. ,,Orgasmus bez práce" hlásili baby v dobré náladě. Vodopád byl opravdu nádherný. Bylo září, ale jako bychom tam byli v lednu.

Po stopách Čingischána v Mongolsku

Po Rusku a Bajkalu jsme opět nasedli do vlaku, ale tentokrát jsme po Transsibiřské magistrále pokračovali jen kousek, protože za městem Ulan Ude se nás vlak stočil na jih a napojil se na Transmongolskú železnici s konečnou stanicí v čínském Pekingu. Ano, ten bude náš cíl, ale jít tam přímo by byla velmi velká škoda. My se totiž vybereme do málo známé a exotické země Čingischána! Pokud se řekne Čingischán, každému se v mysli vybaví Mongolsko. Po tom, jak jsme překročili hranici se svět nesmírně změnil. První bílé jurty píchnuté v křiklavě zelené krajině, řeky, kopce a zelené roviny. Poprvé jsme se země nadechli v pohraničním Suchbátar pojmenovaném po slavném revolucionářovi a když jsme strávili ve vlaku další noc, ocitli jsme se v hlavním městě Ulánbátaru. Vidět ho na vlastní oči je šok. Jakou máte o Ulánbátaru představu? Vězte, že je určitě odlišná než skutečnost. Procházíte čistými ulicemi, vše je upraveno, a jakmile se dostanete do samotného centra, vyrostou nad hlavami obrovské, moderní budovy, jaké by se klidně ztratily v evropské metropoli. Toto je Mongolsko? Probleskne hlavou, ale od prvních momentů jsme si to tam uživali. Buddhistické dědictví jsme objevili v nádherném chrámovém komplexu Gandan s obrovitánskou sochou Buddhy. Nadechli jsme se exotických vůní, roztočili modlitební mlýnky, sledovali mnichy ve vínových rouchách kráčející náměstím s konvicí čaje a dozvěděli jsme se něco o mongolském buddhismu. V národním historickém muzeu jsme se prošli historií od nomádských kmenů putujících stepi až po nejslavnější období nesoucí jméno Čingischána. Na oběd jsme si odpočinuli v tradičním mongolském grilu a vychutnali si dokonalý gurmánský zážitek. Na začátku si vyberete, jaké maso a zeleninu chcete, podáte to kuchaři a on obrovským plamenem rozpálí gril a před vámi vám ukuchtí perfektní jídlo. Nevychutnali jsme si jen oběd, ale i panorama města z pahorku nad ním. Je krásně vidět, jak se zde setkávali tradice a moderní doba. Viděli jste někdy panelák s jurtou na střeše? Mongolové jednoduše nedokáží odhodit svůj nomádský způsob života, ačkoli jsou oběma nohama ve městě. V paláci Bogd Chána jsme si řekli příběhy posledního mongolského krále a viděli jeho bizarní sbírku vycpaných zvířat, které mu nosili návštěvy z celého světa. Po tom, jak jsme si na náměstí Džingischána prohlédli jeho monumentální sochu, jsme skočili na čepovaný Budvar do české hospody a šli jsme na večeři. Ochutnali jsme mongolský slaný čaj s mlékem a máslem, ale i tradiční polévku a hovězí ve vlastní šťávě. Mongolsko je plné překvapení, ale je plné i nejen gurmánských zážitků. Už jsme se nemohli dočkat našeho nomádského dne, který nás čekal další den!

Mongolsko

S Bajkalem jsme se rozloučili, vlastně on s námi, krásným výhledem na Chamardabanské hory..momentálně jsme překročili mongolské hranice. Jsme v Suxbataru. Do Ulanbataru nás transmongolský vlak přiveze zítra brzy ráno a už se těšíme, jak se před stanicí napijeme čerstvě nadojeného kumysu, čekají nás krásné tři dny. Zajezdíme  si na koníkovi Převalském, zastřílíme si z luku, podřežeme berana a necháme si ho ugrilovat. Mongolské hranice – celkem jsme se zapotili při čekání na pasovou celní a antidrogovu kontrolu, klima vypnutá, větrání nemožné, vzduch stojí, vodka už nám nechutná a pivo je teplé ...i toto je část cesty.. Venku je 19: 45 hod. a je 31° C. Ve vzduchu už je cítit kumys a koně. Jsme v zemi, kde dávají dobrou noc dávají sokoly, všude jsou jen koně a jaci. 

Cesta vlakem na Bajkal

Nasedáme. Vlak Rossija odjíždí přesně. To, co jsme potřebovali jsme již nakoupili. Vodka, sýry, slanina a chléb. Tedy jen to základní. Ostatní kupovat nemusíme, dokoupíme cestou na stanicích, nebo si dáme boršč nebo soljanku v restauračním voze. Lístky jsou na konkrétní místo, ale i tak se do  našeho kupé vejde celý náš zájezd, seznamujeme se, společně ochutnáme místní komodity - pevné i tekuté a hrajeme karty. Dovolená začíná. Podíváme z okna a vidíme všude jen zelenou, břízy, dřeviny, břízy a zase zelenou ... je to super. Jedeme ve vlaku, ale čas se zastavil. Zastavil na chvíli, kterou trávíme už s přáteli i jinými zvědavými cestujícími. Američan, Rus, Němec a Slovák..začína to jak v socialistickém vtipu, ale opravdu sdílíme tytéž problémy. Moskvu už máme za zády a naší starou Evropu už také. 1777-tý kilometr nás od ní oddělil. Za zády už máme tedy i Volhu a Ural. Odpoledne jsme v Novosibirsku. Před námi jsou ještě dvě necelé noci a více než 2300 km. Právě jsme zastavili na železniční stanici Irkutsk. V této oblasti u Bajkalu se těží nejvíce dřeva na světě. Nad severní hranicí Bajkalu pramení řeka Lena, ale my máme namířeno přímo k Bajkalu. Jasně, že se jdeme vykoupat ... 4° C jsou výzvou. Už sedíme v našem malebném hotýlku Terema nad Bajkalským jezerem. Západ slunce, neuvěřitelná krása. Pojídáme boršč, syrové omuly s cibulí a citronem, jikry z lososa a k tomu pivo.

Čína z vlaku

Pust Gobi je za námi, v noci jsme překonali mongolsko-čínské hranice. Vyměnili nám podvozek za užší a venkovní teplotu za jestě vyšš. Po této namáhavé proceduře při stojícím vzduchu nás konečně na hodinku pustili ven. Dokoupili jsme Tsongtao a Yangjingbeer, nějaké to ovoce a noodle soup a uložili se ke spánku. V Pekingu končíme cestu vlakem po Transsibiřské a transmongolské magistrále. Shodli jsme se na tom, že vlak nám bude chybět. Do našich postelí doma budeme muset nainstalovat program železničních tónů a otřesů železničních pražců, abychom dokázali usnout. Na pekingské ulici Wangfujing jsme vyzkoušeli možné i nemožné, hady, štíry, tarantule i beraní penis, ovoce, rýži a různé druhy masa i nemasa na všelijaké způsoby, voňavé, smradlavé, chutné i nechutné.  Snědli a ochutnali jsme všechno, co nesnědlo nás, nebo co nestihlo před čínskými kuchaři utéct. Momentalne směřujeme na Padaling, do obce, kde se nachází zachovalá část Velké čínské zdi z dynastie Ming. Prošli jsme branami Zakázaného města, přes které kdysi mohl chodit jen císař. Prohlédli jsme si sbírky artefaktů, které Čankajšek nestihl odvést na Taiwan.  Dnes nás čeká ještě čajový obřad na rozloučení.  

Ulánbátar

Hlavní město Mongolska a současně nejchladnější metropole na světě. Rudý bohatýr“ mongolských stepí, leží na úpatí horského masivu Bogd úl ve výšce 1 325 m n. m, kde panuje mrazivé a drsné vnitrozemské podnebí. I když město působí dojmem mladého a nepříliš přitažlivého města, najdete tady také několik buddhistických chrámových muzeí a stále funkční Gandanský Klášter. V Ústředním státním muzeu je soustředěno mnoho prehistorických nálezů z poušti Gobi včetně dvou dinosauřích koster, 20 cm dlouhých dinosauřích vajec a pozůstatků gigantického rhinocera; zajímavé kolekce má Muzeum umění. Město má operu, balet a také vlastní univerzitu. Státní veřejná knihovna vlastní unikátní sbírku rukopisů z 11. století.

Altaj

Altaj patří mezi nejkrásnější, přírodně nejbohatší a nejzachovalejší oblasti Ruska a Sibiře. Jde o pohoří velmi rozmanitého charakteru. Zalesněné hřebeny a údolí s nedotčenou tajgou se střídají s kotlinami stepního charakteru tam, kde je terén otevřenější vůči suchým jižním větrům z blízkého Mongolska a Číny. Nad nimi se tyčí zaledněné štíty až čtyřtisícových hřebenů.

Národní park Terelj

Mongolská příroda pohltila celou zemi a stačí se vydat pár desítek kilometrů za Ulánbátar a ocitnete se v jejím lůně v NP Terelj. Bude pro nás oázou klidu, odpočinkem od vlakových kupé a ochutnáme život nomádů a přespíme v jurtách. Terelj nám ukáže nejen stáda koní či jaků, ale i vzácné, buddhistické ovoo a bizarní skalnaté formace. Ochutnáte sýr, tvaroh či airag v typické mongolské jurtě během návštěvy domácích? Zajezdíte si na mongolském koni? Vyšlápnete jemný pahorek ke krásnému chrámu? Terelj nabízí mnoho zážitků a věřte, že tato místa budou patřit k vrcholům naší cesty.

Gobi

Během své cesty zemí se podívejte i na světoznámou poušť Gobi, která patří k symbolům obrovské země a která se velmi často spojuje s nálezy dinosaurů. Je to víc než jen pustina a písek. Po délce má Gobi cca 1500 kilometrů a zabírá neuvěřitelnou plochu 1,3 milionu kilometrů čtverečních, čímž je Gobi 26x větší než Slovensko! Vychutnejte si jedno z nejkrásnějších míst, které Gobi skrývá a tím je Khongoryn Els, tedy známé "Zpívající písky", kde se skrývají nejkrásnější pískové duny celého Mongolska. Svezete se zde na velbloudu? S Gobi se pojí i Bayanzag, kde se zastavíme u nádherných "Flaming Cliffs", tedy unikátních útesech s výraznou oranžovou až načervenalou barvou. U některých pohledů budete mít pocit, že hoří a přesně odsud dostaly útesy své jméno. Právě zde v okolí našli světoznámé dinosauří vejce.

Altajská republika

Altajská republika na jihu nekonečné, ruské Sibiře leží na pomezí Mongolska, Číny i Kazachstánu, a tak zde všechny okolní země nechávali během historie i současnosti své stopy. Je to totálně jiné Rusko než to, které jste zažili v Petrohradě či v Moskvě nebo někde na Bajkalu. Jak napovídá název této části, Altaj zde hraje důležitou roli a je dokonalou kulisou, kterou si i my během naší cesty vychutnáme. Ne nadarmo nese Altajská republika přezdívku "Ruský Tibet". Právě zde totiž roste nejvyšší vrch Altaje i celé Sibiře, kopec jménem Beluch s nadmořskou výškou 4506 mnm. Altaj je jako ráj posetý dokonalými horami, údolími, lesy, krásnou, panenskou přírodou a unikátními místy bez turistů. Kromě Rusů zde žijí exotičtí Altajci a na kilometru čtverečním zde potkáte jen dva lidi. Projdeme zde náhorní plošinu Koš-Agas, kde dodnes žije i vzácný sněžný leopard a vychutnáme si legendární cestu známou jako Čujský trakt, který nás vezme stovky kilometrů přes krásný region.

Barnaul

Závěr naší legendární cesty v odlehlých částech Mongolska se právě zde v neznámém, ruském městě Barnaul blíží ke konci. Město leží na soutoku řeky Barnaulka a známé řeky Ob a se svými cca 600 tisíci obyvateli patří mezi důležitá sibiřská města v regionu Altaj. Založili ho v 18.století jako místo, odkud se mělo vyrážet za nerosty v okolních kopcích a mezi ty nejdůležitější patřilo stříbro. Průmysl ve městě zůstal dodnes, a proto je v Barnaul a v blízkém okolí téměř 100 různých průmyslových zón. Ve městě najdete i dnes několik starých, dřevěných budov, které ukazují na jeho historii.

Ölgii a orlí lovci

Na první poslech nejde o známé mongolské město, ale patří mezi nejdůležitější na západě země v místech, kde zasahuje Altaj, a tak je Olgiate branou k Altaji. Svět o něm slyší, když se zde v okolí konají unikátní setkání orlích lovců, kteří přilákali i nás. Město se nachází v nadmořské výšce 1710 mnm a žije v něm cca 30 tisíc obyvatel. Původně ho obývali jen Kazaši, protože Kazachstán není daleko a nomádská povaha Kazachů je přilákala až sem, ale dnes je už populace promíchaná. Ölgii není o památkách, ale má zajímavou atmosféru.