Rafting na řece Zambezi
Sedíme na okraji kaňonu, pod námi se klikatí řeka Zambezi a instruktoři raftingu nám dávají bezpečnostní informace. "Ty mě chceš zabít", křičí na mě manželka po instruktáži. "Pokud se neutopím, sežerou mě krokodýli!" Nemá smysl ji přesvědčovat, že ji miluji a pobiji se i s krokodýly a vytáhnu ji na člun, pokud se cokoli stane. Vře v ní adrenalin a nervozita. Já jsem klidný, už jsem tu jednou raftoval, vykotili jsme se tehdy na jezu s názvem "Pračka". Byla to strašná sranda, voda mě mlela, až mne nakonec vyplivla jako čisté prádlo. Naštěstí krokodýli zde jsou malí a živí se rybami, ptáky, a ne lidmi. A když jsme plavali k člunu, dívali na nás z břehu a nevšímali si nás. Pomalu scházíme do kaňonu, chodník je strmý, místní černouškové pomáhají dívkám, jsou velmi milí, vždyť taky čekají pár dolarů navíc, či nějaké ošoupané tenisky či staré žabky. Nasedáme do raftu, nasazujeme vesty a přilby a jako tým se učíme zabírat spolu. "Pravá strana vpřed, zadní vzad!", křičí šéf posádky a my makáme naplno. "Vpřed všichni!" .... po deseti minutách nám to už docela jde a pouštíme se do prvních peřejí. Manželce zpod přilby trčí jen velké oči a třese se. Od zimy? Hmmm, ne. Voda je teplá, vzduch příjemný. První peřeje s náročností 3 zdoláváme v pohodě, byla to jen zkouška. Dámy ve člunu se začínají uklidňovat. Nebylo to zas až tak hrozné. To ještě nevědí, že nás čekají dvě čtyřky. Blížíme se k dalšímu jezu. "Čtyřka!", křičí šéf a pevněji si i on sedá na okraj raftu. „Požírač kamionů“. Vlny před námi mají, hádám, 2 metry. Toto se fakt projet nedá. Člun se vztyčil téměř kolmo, my makáme na plno, škoda, že my vpředu vesly mácháme ve vzduchu. Po pár sekundách jsme za nimi. Počítáme se, vypadl jen jeden. Naštěstí ne moje manželka. Ta se vítězoslavně usmívá. Je hrdinka. Ona nevypadla. Po dvou hodinách se nám podaří zdolat všechny peřeje a šťastně přistáváme u břehu. Dokonce se i koupeme v řece a vykládáme si zážitky. Úžasné, přežili jsme, toto nám doma neuvěří.