CK SEN - Zážitky a zkušenosti z cestování

Zážitky

Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.

Čti více
  

24 hodin ticha na Bali

28.3.2017 zažili SEN klienti na Bali neskutečný zážitek. 24 HODIN TICHA. Slavil se den ticha a příchod roku 1939 podle balijského kalendáře Saka. Tomuto dni s názvem Nyepi Day předcházel Melasti Day - den očisty a potom Ogho Ogho - slavnost, která je podobná našemu masopustu. Celý ostrov Bali se ponořil do velkých oslav, kterým dominovaly různé masky duchů a démonů. Tyto masky jsou několik týdnů usilovně vyráběné v místních komunitách. Je to jedna z největších hinduistických slavností na ostrově, a proto si všichni místní dávají záležet i na tom, jak vypadají. Mají na sobě krásně zdobené sarongy. Celou tuto oslavu provází velký pochod, při kterém místní nosí masky démonů a duchů na bambusové konstrukci. Tyto démony postupně pak spalují v chrámech. Den ticha trvá 24 hodin a má přísně stanovená pravidla. Je zakázáno vycházet z domu do ulic, dělat hluk, je zákaz létání, používání elektroniky i zákaz rozsvítit světlo, včetně svíček, a tak si naši klienti vychutnali jeden z nejkrásnějších pohledů na noční oblohu jižní polokoule. Po tomto dni místní považují svět za čistý a věří v nový začátek. Každá cesta na Bali je vždy velkým zážitkem.

Čti více

40 tunové zvíře ve vzduchu - Madagaskar

Červenec a srpen jsou pro nás symbolem prázdnin a léta. Ale pro země jižní polokoule jsou nositeli těch nejchladnějších měsíců, což mimochodem může v praxi stále znamenat příjemné teplo. Pro Madagaskar jsou ještě mimo jiné i nositeli velryb. Právě v tomto období migrují rodiny keporkaků (někdy označováni jako plejtváci dlouhoploutví) se svými mláďaty podél madagaskarského pobřeží. A my se zrovna nacházíme na pobřeží Mosambického průlivu, kousek od města Toliara, kde bývá příjemně teplo i v těchto chladných měsících. Po poznávací části ostrova jsme zvyklí navštěvovat les baobabů a dopřát si trochu oddechu v místních resortech. No ne každý chce celý den pouze vylehávat. Možností, je zde několik, a v tomto období je tu o jednu víc – jít se podívat na zmíněné keporkaky. Nastupujeme na malou loď a jedeme na otevřené moře. Po cestě objíždíme místní rybáře z kmene Veru. Kdo chce, jde na příď lodi, kde to osvěživě šplíchá. Snažíme se hledat výtrysky z vody nebo neuvěřitelné skoky těchto obrovských zvířat. Keporkak může vážit až 40 tun. Tito tvorové jsou známí svými výskoky z vody. Vidět toto 40 tunové zvíře doslova ve vzduchu je snem snad každého. Po zhruba 20 minutách vidíme první výtrysky z vody a první rodiny s mláďaty, které plavou kolem nás. Jedna, později druhá a pak další. Věděl jsem, že vidět velryby je zážitek, ale nevěděl jsem jaký. A aby toho nebylo málo, několik stovek metrů před námi najednou z vody vyskočí do vzduchu desítky tun. To jde jen těžce popsat slovy. Fotku jsem udělat nestihl (některým se podařila). Je to okamžik. Nicméně, kdybych měl ještě jednou tu možnost a měl bych na výběr, zda se dívat do hledáčku fotoaparátu nebo se opět jen dívat očima, chtěl bych to vidět na vlastní oči ještě jednou.

Čti více

Adrenalin na Antarktidě

Od rána dnes zažíváme skutečný antarktický den. Hned ráno nás čekalo druhé vylodění na kontinentu. Neko Harbour pojmenovaný podle norské velrybářské lodi z dob, kdy tu ještě vládli Norové a dříve, než jim začala téct ropa, žili z velrybího tuku :) Hned při vylodění na pevninu jsme byli kousek od obrovského divadla, tučňáci prchající z vody s tuleněm leopardím v patách. Na břeh za nimi nevyběhl, (naštěstí pro tučňáka), tuleňovi cvakly zuby naprázdno a naše krvelačné fotoaparáty také :) Ale i to, co jsme viděli, je jak nejlépe africké safari. Drsná síla ledové přírody, kde přežívají jen silnější a rychlejší. Od té chvíle co jsme opustili pevninu a vypili další z lahví nenormálního argentinského vína nás provází bouřka. No nic. Náš kapitán i tři kormidelníci se zase smějí a my se smějeme s nimi. A zdravíme domů! Zítra nás čeká Ostrov krále Jiřího. Vše je super

Čti více

Afghanistán

Procházím tádžickou částí trhu. Všude voní javari, čočková polévka s beraním masem. Šikmoocí Tádžilci jsou naprosto rozdílní od lidí v Kábulu, i když usmívají se stejně. Na konci ulice běží dva chlapci v hrubých lnových šatech hnědé barvy. Jeden pouští na šňůrce draka a bravurně ho ovládá, to jsem ještě neviděl. Druhý chlapec má v rukou prak, natáhne ho a asi z 50 metrů sestřelí meloun.  Prodavač na trhu jim pohrozí, chlapci se zasmějí a ztratí se za rohem. Vyfotím to a zvěčním tu chvíli na černobílé fotografii. Všechno tady vypadá jako ve středověku, jako v prastarém městě na Hedvábné cestě. Dlouhotrvající války zachovaly to, co jinde už zmizelo. Je brzo ráno, z mešity, kde je prý pochovaný prorok Ali, vycházejí věřící muži a děti v tradičním oblečení. 100 bílých holubic létá povětřím. Přichází do Afghánistánu konečně mír? 

Čti více

Africký adrenalin v žilách

Viktoriiny vodopády v Zimbabwe jsou majestátní a člověk, pokud stojí naproti nim, má při pohledu na ně husí kůži po celém těle. Svůj název Mosi-oa-Tunya, tedy "Kouř, který hřmí" nedostali jen tak pro nic za nic, ale pro jejich masivní sílu a hukot, který dělají. To však není jediná věc, kterou si odsud člověk odnese a zapamatuje na celý život. Kousek od vodopádů se nachází most Victoria Falls Bridge, který spojuje Zimbabwe a Zambii a právě uprostřed tohoto mostu se nachází jeden z největších adrenalinových zážitků, které s CK SEN můžete zažít. Bungee Jumping zná snad každý, ale ne každý má kuráž na to, aby skočil. No když už skočit, tak si třeba skočit pořádně ze 128 metrového mostu do rokle s dechberoucím pohledem na mocnou řeku Zambezi. Mnozí tvrdí, že právě toto je nejlepší Bungee na světě a my sdílíme stejný názor. Skákat 111 metrů a z toho 3 sekundy jsou volný pád způsobí v těle neskutečný adrenalin, který v žilách koluje věčně a při vzpomínce na něj se vždy připomene, nebo na chvilku vrátí. Neváhejte a překonejte svou hranici strachu právě zde, v Zimbabwe, na Victoria Falls!

Čti více

Alexandrie

Zdravíme z klidné a nádherné noční Alexandrie, kam jsme dorazili jen dnes ráno, ale viděli jsme toho už tolik, jak kdybychom tu byli nejméně cely týden… nezabloudili jsme ani ráno v katakombách, vyzkoušeli jsme si známý středový akusticky bod ve starém amfiteátru, trochu se vzdělali v nové ale ideou staré knihovně… a bod dne: najit něco na zub !!! nakonec jsme všechno s přehledem vyřešili a nezůstaly hladoví, ačkoli perlička dne byla asi jak vypadá arabský steak a z čeho asi je… (dosud nevíme, protože zmizel z talíře odvážlivci podezřele rychle) a konečně po západu slunce, všechno ožívá… ulice jsou plné jakoby byly právě hody ... no, Ramadan je Ramadan ... po fajnové, voňavé jablečné sisi a šálku čaje zdravíme všechny cestovatele roztroušené po celém světě.

Čti více

Aljašská příroda k nezaplacení

Aljaška nás uchvátila! V úžasné přírodě jsme sami, obklopeni ledem, lachtany a medvědy. Právě zde cítíme sílu (zatím) nedotčené přírody. Jízda na kajaku mezi kry ledu s pohledem na mohutný ledovec je zážitek, na který se nezapomíná. Překvapivě, není mi ani taková zima, jak by člověk čekal. Jen nespadnout do vody, ta má 7 stupňů a podchlazení by vzalo veškerou sílu. Během jízdy na kajacích v přírodní rezervaci slyšíme pouze ticho, žblunknutí vody a jednou za čas hřmot, to se odtrhne kus ledovce. Sledujeme to v tichosti z kajaku a je to pro nás neopakovatelný moment! Zítra se chystáme na pozorování velryb, tak držte palce!

Čti více

Amazonie v Peru

Vystupujeme z letadla v městečku Puerto Maldonado, nasedáme do motorových člunů a po řece Madre de Dios, která pramení mezi Cuzcem a jezerem Titicaca v jižním Peru a později se v Brazílii vlévá do Amazonky, se hodinu plavíme dolů směrem po proudu. Vystupujeme na pravém břehu a cca hodinu jdeme po vyšlapaném chodníku přes prales k jezeru Sandoval. Stmívá se, vytahujeme baterky, nasedáme do člunů a plavíme se téměř v absolutním tichu po jezeře k naší lodgii. Já úplná tma, jen hvězdy svítí nad našimi hlavami a z pralesa sem tam zazní nějaký skřekot. Ráno je kupodivu celkem chladno a my se vydáváme pozorovat zvířata v jezeře a na březích. Kajmani, vydry, množství opic nad našimi hlavami, chroptící papoušci a další nádherní ptáci ... ano a tohle je tukan ... už zmizel v houští. Vysedáme z člunu a vydáváme se do hlubin pralesa. Přes den vypadá docela mírumilovně, ale vkročit pár metrů do jeho nitra ..., už by člověk nenašel cestu zpět. A tak raději zůstáváme s naším průvodcem, který nám ukazuje různé druhy stromů, ptáků a opic. Jen je třeba být úplně ticho, zvířata jsou plachá. Je večer a chystáme se na noční pochod. Netušíme zatím, co to bude, ale vždyť přes den to bylo v pohodě, myslíme si. Mýlíme se, v noci prales ožívá a jen pár metrů od chatek vidíme tarantuli. Po pár metrech zase jedovatého štíra. "Kdyby vás bodl, tak vás bolí tělo 2 dny, ale přežijete", říká místní ranger. 15 centimetrová mnohonožka, největší mravenec světa, nepřeháním, ten má 4 cm! Ze stromu se na nás spouští pavouk. "Tomu se raději vyhněte", říká průvodce. Radši se neptáme, co by znamenal střet s ním. Na zemi před námi se plazí nádherný červený had. Dovídáme se, že není jedovatý. Nezdá se nám to, jeho barva jedovatě vypadá. Na břehu jezera zasvítíme do houštiny baterkami a před námi množství červených teček. "To jsou oči kajmanů, pojďte blíže". Naštěstí v mělkých vodách loví pouze mláďata a ty jsou titěrné. Je to nádhera, jiný svět, amazonský prales, dobrodružství a zážitek na celý život. Takto si přestavuji exotickou dovolenou v Jižní Americe, plnou intenzivních zážitků. 

Čti více

Ananasový expres

Víte, který stát byl považován za hlavní město ananasu na celém světě? Ve kterém státě najdete všude čerstvé kousky ananasu, ananasové mýdlo a dokonce i ananasové víno? Už víte, proč se pizza s ananasem u nás jmenuje havajská? Havaj byl v první polovině 20. století většinovým producentem a vývozcem ananasu na celém světě. A my se v rámci našeho zájezdu jdeme podívat na plantáž, kde to všechno začalo. Z Honolulu vyrazíme na severní pobřeží ostrova a za městem Wahaiwa odbočíme doprava. James Drumhold tam zasadil své první pole ananasů a začal tak miliardovou společnost, která existuje dosud. Už při příjezdu na parkoviště cítíme ve vzduchu typickou sladkou vůni. Možností, co vidět na plantáži, je několik, my si vybereme vláček Pinneapple Express, který obsáhne největší část. S chvilkou času navíc se projdeme po přední zahradě, různé druhy ananasů na ukázku rostou i zde. Dozvěděli jsme se, že ananas roste ze země jako keř. Patří mezi bromélie - u nás pokojové rostliny, a na Havaji se má kvůli počasí výborně. Náš Pineapple Express pomalu přichází, ještě rychlou fotku, a můžeme nasednout. Všichni oceňujeme jemný vítr, který nám zpříjemňuje cestu. Přecházíme vedle nekonečných polích ananasů na naší levé straně. Různé odrůdy, odlišná zralost, už se těšíme na čerstvý ananas na konci jízdy. Plantáž však není jen o jednom ovoci. Napravo, ukázka cukrové třtiny, která je pro Havaj stejně důležitá. Také stromy s dozrávajícím pomelem, pomerančem, limetkou a avokádem. Procházíme vedle strojů, které kdysi pomáhaly dělníkům při ruční sklizni. V pozadí hraje havajská hudba a my přicházíme zpět do stanice. V klimatizované prodejně akorát stíháme ukázku správného porcování ananasu, i návod jak si ho sami doma vypěstovat. Nejlepším zakončením je samozřejmě ochutnávka čerstvého lahodného ananasu přímo z plantáže. To se nedá ani popsat, to je potřeba zažít.

Čti více

Antarktida je opravdu ráj

Je nádherné odpoledne, právě jsme doobědvali na otevřené palubě, kolem nás ledovce a zasněžené kopce, tuleň na kře a tučňáci skákající do hladké vody jako zrcadlo. Už nefotíme tuto nádheru, každý z nás má určitě dva tisíce fotek, už si to jen vychutnáváme. První dny na jižních Shetland ostrovech byly větrné a mlhavé, padal sníh a venku byla zima. Pak se vyčasilo, jsme opáleni a koupeme se v moři s tučňáky, vylodili jsme se na zajimavých místech, vědecké základně a v přírodě mezi obrovskými ledovci. Dnes ráno nás o páté ráno vzbudil kapitán se slovy: na pravoboku je devět kosatek. Představení trvalo hodinu, rodiče učili lovit mláďata. Procestoval jsem svět křížem krážem, ale musím říct, že Antarktida mě dostala. Toto je opravdový ráj. Ledové království je užasné. Svými scenériemi, životem, klidem. Na lodi se o nás starají neuvěřitelně dobře. Obrovské luxusní kajuty, strava 3 krát denně + přesnídávka, svačina a druhá večeře o půlnoci, každý den odborné přednášky, Toto je nejluxusnější dobrodružství jaké jsem kdy zažil.

Čti více

Antarktida, šestý kontinent

A jsme tu. Ráno jsme se navlékli do SEN-triček, vytáhli slivovičku a dobyli šestý kontinent. Ostrovy okolo Antarktického poloostrova jsou nádherné, viděli jsme ponořovat se dravého tuleně leopardího, který si šel pro svou tučňáčí kořist. Viděli jsme nádherné, elegantní albatrosy i několik velryb, tu poslední jen před pár minutami, skvělý pocit, když člověk stojí nohou na šestém kontinentu :) Nyní usilovně píšeme pohlednice, protože za pár minut dorazíme do Port Lockroy, nejjižnější pošty na světě a nejjižnějšího shopping-mallu. Je zde opravdu neskutečně. Každý den je jiný, nemam slov. Z můstku právě hlásí další kosatku, jdu se podívat :) Všichni se máme strašně dobře!

Čti více

Antelope kaňon, barevná kráska

Při vstupu do kaňonu se nás zmocňují smíšené pocity. Na jedné straně máme pocit, že nás kaňon pohlcuje a každou chvílí se můžeme stát naprostou jeho součástí, na straně druhé mají jeho barvy a tvary, uklidňující charakter. Je to samostatný, tajuplný svět, plný nepředstavitelných tvarů a barevných variant. Naprosto nevědomky tudy kráčím způsobem, jak kdybych měla být opatrná na každý svůj pohyb, bezděky zadržuji i dech. Průvodce mezitím popisuje části kaňonu a jeho historii, ve které se zmiňuje také o záplavě v roce 1997. Jedinou připomínkou je už jen naplavené dřevo v úrovni šesti metrů nad našimi hlavami a že tento neuvěřitelný kaňon byl tvořen po mnoho tisíc let, neustálými silami vody a větru, pomalu vyřezávaný a tvarovaný pískovec do neskutečných forem, textur a tvarů. Vzhledem k tomu, že je poledne a slunce se v několika místech dostává až na dno kaňonu, zkoušíme rady zkušených a házíme do vzduchu hrsti písku, což by nám mělo zajistit atraktivnější snímek – funguje to. Z jednoho kaňonu se přesouváme do druhého. Vchod je tu velmi překvapivý. Vidíme jen skalnaté dno a puklinu. Až když přicházíme blíž, zjišťujeme, že jsou do písku a skály zasazené železné schůdky. Vchod je tu ještě impozantnější než ten první. Kaňon je užší a místy nemá ani metr. Při pohybu v něm, si musíme pomáhat přes další železné schůdky, abychom se dostali přes kamenné valy, které tu vznikly. Tento zážitek je nezapomenutelný a budu na něj ještě dlouho vzpomínat. 

Čti více

Aquapark v KLDR

Severní Korea je proslulá mnohými věcmi – svými autoritářskými vůdci, výrobou nukleárních zbraní, mezinárodním embargem, porušováním lidských práv nebo propagandou. Nám se však podařilo podívat se na krajinu z naprosto jiné perspektivy. Ulovili jsme zážitek, který se podařil málokomu z Čech. Zastavujeme na obrovském parkovišti před moderní budovou připomínající aquapark. Vcházíme do obrovského vestibulu, kde nás vítá obrovská socha usmívajícího se Velkého vůdce soudruha prezidenta Kim Ir Sena v sněhově bílé uniformě, stojící pod palmou na pískové karibské pláži. Přecházíme do moderních šaten, kde se převlékáme do našich plavek a dostáváme elektronické náramky ke skříňkám.

Naši průvodci jdou na kávičku a posílají s námi na kontrolu jen kameramana. Ten dělá ale chybu a nepřevléká se do plavek, a tak se při první možnosti rozejdeme do bazénů na všechny strany a on nás nemůže následovat. Získáváme tak první opravdu volný a nehlídaný čas v KLDR. Patří k těm nejlepším. Můžeme se volně pohybovat po celém areálu, klouzat se na tobogánech, koupat v nových a moderních bazénech, slunit se na lehátku nebo blbnout v umělých vlnách. Nejlepší je však kontakt s domácími Korejci. Nerozumíme si ani slovo, avšak jejich široký úsměv a smích nám říkají, že z nás mají radost. Smějí se hlavně naší jízdě na tobogánech, která je podstatně rychlejší a delší než ta jejich, jelikož vážíme několikanásobně víc. Než oni dojedou do poloviny dráhy, my z ní vylétáváme. A čelíme za to potlesku a obrovskému smíchu domácích. Opravdu upřímnému. To nás hřeje u srdce nejvíce a dělá tento zážitek tak speciálním.

Čti více

Argentina, Buenos Aires - Rio de la Plata

Probouzíme se do pomalého rána v Buenos Aires. Netřeba nikam spěchat, vždyť jsme přece v Latinské Americe. S klidem typickým pro tuto část světa, vyrážíme autobusem do úplně odlišného světa. To, že Buenos Aires leží na břehu řeky, a ne oceánu nebo moře, už dávno víme. Avšak tušili jste, jaké poklady skrývá Rio de la Plata ve své deltě? Ve městečku Tigre nasedáme na loď a vydáváme se na hodinovou plavbu do zalesněných koryt více řek, které ústí do la Platy. Během klidné plavby míjíme nádherné budovy veslovacích klubů, soukromé vilky argentinské smetánky, a dokonce i dům bývalého prezidenta Sarmiento, který je kvůli počasí uschován ve skleněné kostce. Nejsou zde však pouze víkendové domky, někteří lidé zde žijí celý život. A tak během plavby potkáváme popeláře, pošťáka i zmrzlináře, a všichni mají své vlastní lodě! Čas jsme už dávno přestali vnímat, a tak, než se nadějeme, jsme zpátky v přístavu. 

Čti více

Argentina, Patagonie - Perito moreno

Přijíždíme do dalšího národního parku v Patagonii, nasedáme na loď a plní očekávání, vyrážíme. Ledovec se objevuje hned za výběžkem, běžíme na palubu a fotoaparáty začínají cvakat. Čekali jsme něco pěkného, ale tento ledovec je vskutku nádherný. Vyčnívá do výšky 70 metrů nad hladinu lago Argentina a svým koncem přehrazuje jezero, ve kterém se začíná zvedat voda. Před pár lety byl rozdíl hladin v jezeře téměř 10 metrů a pod obrovským tlakem se jeho část zbortila. Silný rachot pukajícího ledu slyšíme i my a vidíme, jak se před námi kusy ledu hroutí do vody. Vystupujeme na břeh, nasazujeme mačky a 1,5 hodiny se "touláme" po ledovci v doprovodu místního průvodce. Led je tak čistý, že vidíme do jeho nitra. Je modrý. Vzduch unikl pod obrovským tlakem a ledovec změnil barvu. Toto je zážitek na celý život. Doušek whisky s modrým ledem a čeká nás další vyhlídka. Počasí je nádherné a my vidíme na vrcholy štítů nad ledovcem, pod nimi obrovské ledovcové pole, které se plazí do údolí směrem k nám. Na konci je Perito moreno rozeklané a kusy ledu čím dál tím více padají do jezera. Je odpoledne, teplo, začíná léto a my se kocháme a nechce se nám odsud jít pryč. Do městečka Calafate se dostáváme až před západem slunce. Večeři mámě rezervovanou v nejlepší restauraci, Mi viejo. Nikdy v životě jsem nejedl lepší jehně, a to jsem gurmán J

Čti více

Asijský Manhattan - Šanghaj

Asijský New York vás ohromí! Počasí je výborné, ihned se vrháme na nejvyšší vyhlídku na světě, která má 474 m, ve známém mrakodrapu, který místní přezdívají "otvírák" - to proto, že vypadá, jako otvírák na pivní láhve. Loďkou se vozíme po řece Huang Pu a obdivujeme asijský Manhatan z jedné strany, britský koloniální Bund z druhé strany a vysvětlujeme si opijové války, které se zde odehrály v 19. století. Samozřejmě nechybí ani jízda jedním z nejrychlejších vlaků na světě (431km za hodinu). V Šanghaji si každý přijde na své, toulání se ultramoderním městem, výborná kávička, shopping, prohlídky umění a skvělá místní kuchyně. 

Čti více

Bahenní sopky Ázerbájdžánu

Ráno opouštíme Baku a vydáváme se na výpravu do nedalekého Gobustanu. Toto město jižně od hlavního města Ázerbájdžánu je známé především svými petroglyfy – prehistorickými nápisy, které se nacházejí jen na osmi místech na světě. A bahenními sopkami. Petroglyfy jsou samozřejmě úžasné a jedinečné, ale nás více zajímají bahenní sopky, světový unikát. Ne že bychom je nenašli na jiných místech – na celé planetě jich je okolo tisícovky, ale z toho přes 400 najdete jen v Ázerbájdžánu. A právě ty na pobřeží Kaspického moře, jsou jediné na světě, které vyvrhují studené bahno. Počasí nám přeje. Je krásný slunečný den, na obloze ani obláček a několik dní nepršelo. „To je základ úspěchu,“ vysvětluje můj místní kolega Emir. „Pokud by pršelo, tak je improvizovaná vyježděná cesta rozbahněná a k sopkám na pahorcích, vzdálené několik kilometrů od asfaltové cesty, bychom se nedokázali dostat.“ Přijíždíme na křižovatku a je čas opustit náš osvědčený autobus a vydat se na cestu místním terénním vozem – starou dobrou Ladou. Hrbolatá cesta nás vede kolem separační stanice na zemní plyn a naftového jezírka na nedaleký pahorek. Kdyby člověk nevěděl, že právě zde najde bahenní sopky, tak by je tu určitě nečekal. Před námi se otevírá pohled na několik sopouchů. Emir ale jede dál. Je zkušený průvodce a nehodlá zastavovat na první sopce, co uvidí. Dobře ví, že za 500 metrů opodál najdeme největší bahenní jezero a zároveň i největší sopouch v celém okolí. Přicházíme k němu, jsme úplně sami. Povrch jezera bublá a jeho zvuk je pro nás velmi uklidňující. Na hladině plavou mastná oka a nad nimi se vznáší jemný opar. Bahenní sopky jsou vlastně směs hlíny s mořskou vodou, metanem a troškou ropy, která je tektonickými silami hnaná z útrob země na povrch. Velké bahenní bubliny se formují každých pár sekund a za klokotavého zvuku hned i praskají. Kolem nás nic, jen pláň, nad námi sluníčko a před námi jeden z divů přírody, který je nominován i mezi 7 přírodních divů země.

Čti více

Bájný Ararat

„Je jako žena,“ říká naše místní partnerka Rubena, „většinou neukáže svou tvář.“ Čeká nás jeden z nejlegendárnějších vrchů planety – Ararat. Uvidíme biblickou horu, na níž podle tradice odpočívá Noemova archa? „Celý srpen se neukázal,“ pokračuje Rubena. Jak přicházíme ke klášteru Khor Virap, odkud je nejznámější vyhlídka, jsme všichni napětí. Podaří se nám známý záběr kláštera s Ararat v pozadí? O to větší je naše radost, když se nám tato 5137 metrů vysoká hora ukáže. Je sice za mírným závojem oparu a vršek halí mraky, ale je ji vidět. Přicházíme ke klášteru a jen těžce byste zastavili naše fotoaparáty. Slunce se pomalu chýlí k západu a my si ten pohled vychutnáváme na plno. Právě teď je ideální čas na fotku! Před námi vinohrady, na skále panorama kostela a za ní Ararat. Ne sice tak jasný jako bývá v zimě, ale podle Rubeniných slov, nejviditelnější za poslední měsíc. Všichni nadšení nastupujeme do autobusu, čeká nás metropole Arménie – Jerevan.

Čti více

Bájný Nordkapp

Bájný severní mys láká cestovatele z celého světa a nalákal i nás. Magickou atmosféru tohoto místa jsme si chtěli vychutnat při půlnočním slunci, ale ne každému je odhalena tahle krása. Skalní útesy tyčící se do výšky přes tři sta metrů jsou obydlené vlnami Severního ledového oceánu. A častokrát pro charakter místního počasí se ukrývají v hustých bílých mracích a mlze. V roce 1553 bylo toto místo pojmenováno kapitánem Richardem Chancellor jako Severní mys - Nordkapp. No už v 17. století se stal turistickou atrakcí, když ho navštívil jako první turista italský kněz Francesco Negri. Od té doby na tomto místě stály vznešení panovníci, králové, ale i prostí lidé. Není proto divu, že to nakonec vedlo až k regulaci místního turismu. Dnes jsme tu po zaplacení nemalého vstupného 285NOK (30 €) našli informační středisko, muzeum, kino s filmem o Nordkappu, restauraci, bar, bufet, obchod se suvenýry, sociální zařízení, no prostě skoro všechno. A tak si toto místo máme možnost užít opravdu v pohodlí, až přímo v luxusu. Prostor zde najdeme i my aktivnější, takže jsme se rádi prošli po hraně útesů a vychutnali si tak pohled na nejsevernější místo EU z různých úhlů. Našli jsme tu dokonce i poštu a tak jsme mohli přímo z Nordkappu poslat pohlednici svým blízkým. Při návštěvách tohoto magického místa jsme měli s CK SEN opravdu štěstí. I když někdy jsme zkoušeli štěstí na dva krát. Lístek na Nordkapp platí totiž 24 hodin. Toto místo prostě musíte navštívit.

Čti více

Bar Ammauu a tulení kůže - Grónsko

Nejbližší loď sem přijede až 26. června, zásoby v dědině pomalu mizí, jedno rajče stojí 25 Kč, pivo je už jen Tuborg v malých plechovkách a pokud potřebujete v supermarketu koupit manželce nový svetřík, máte smůlu… Konec světa. Inuité smutně chodí dědinou a pokukují na moře. Příjezd lodě pro ně znamená konec zimy a příchod krátkého léta. My si příchod léta užíváme naplno. Strávili jste už dvě hodiny v muzeu s velikostí větší koupelny a bavilo Vás to? My včera ano. Geniální výklad místního průvodce Carla Erika, který nám o Grónsku řekl všechno. Ještě před 100 lety tady chodili nazí, zabaleni jen v tuleních kůžích. Před 2 roky do místní školy přišel lední medvěd, když je v dědině, která má 1900 obyvatel špatný rok, 20 lidí spáchá sebevraždu… Potom jsme nahlédli do místního kostela a vyrazili na krásnou túru do údolí květů, kde najdete květy jen na hřbitově při vchodě do údolí. A večer jsme obsadili jediný místní a nejvíc trendy bar, kde jsme s vypětím všech sil nakonec odolali snaze místních žen a mužů o křížení genů. Za chvilku odjíždíme na výlet lodí k ledovcům, po obědě zdoláme nejvyšší vrch okolí a zítra ráno letíme vrtulníkem do vnitrozemí. Zdravíme domů!

Čti více

Belize

Opouštíme Mexiko a míříme do úplně jiného světa – Belize. Potomci pirátů, otroků, mayů a ztracených bílých Američanů. Sami byste se možná báli vyjít z hotelu, ale my si dáme s domácími pivko v baru. Uvolněná atmosféra v městě dřevěných chatrčí, kde se zastavil čas. Jako kdybyste se ocitli v pirátském doupěti starém několik století. Prázdné cesty a vylidněné hlavní město. Bizarní země, která je sama o sobě zážitkem.

Čti více

Bizarní zázrak z mramoru (Ašchabad, Turkmenistán)

Kdyby se vás někdo zeptal, které město je zapsáno v Guinnesově knize rekordů jako město, ve kterém je nejvíce použitého mramoru při výstavbě, jak byste odpověděli? Tipnul by si někdo, že tímto titulem se hrdě pyšní hlavní město Turkmenistánu Ašchabad? My už to víme a dnes jsme jen s údivem hleděli na všemožné pomníky, monumenty megalomanských rozměrů, ministerstva, paláce nebo neskutečný svatební salon na kopci nad městem. Římský císař Augustus kdysi prohlásil, že převzal Řím z cihel a zanechal ho v mramoru, ale kdyby viděl, jak se svého úkolu zmocnil slavný Turkmenbaši, jen by nevěřícně kroutil hlavou. Bohatství zemního plynu a ropy je zde cítit na každém kroku a město připomíná svým vzezřením mramorové výstaviště. To co se z dálky jeví jako palác je "obyčejná" univerzitní fakulta či nemocnice. Ženy s pestrobarevnými šaty a úsměvy na tvářích dotvářely nablýskaným památkám krásnou kulisu a vdechovaly místům život. Prošli jsme se útrobami největší mešity střední Asie, kterou nechal před deseti lety prezident postavit. Zbytek času jsme trávili na ruském bazaru, kde nabízejí vše od turkmenského kaviáru, sušených ryb, sýrů, přes zeleninu, čerstvě napečeného chléb, turkmenského koňaku, vína, vodku až po perfektní a slaďoučké melouny.

Čti více

Blázinec jménem New York

New York, The City, Gotham city, Big Apple… New York známe pod hodně názvy. Je to město měst, šílené, páchnoucí, krásné, magické, rušné, otravné, fascinující… Je zde vše, jsou tu všichni a i když sem chodíte pravidelně, tak vás tu každé dva týdny překvapí něco nového. Budova, která zde byla před dvěma týdny? Pryč! Památník, který byl před měsícem v Battery parku? Pryč! Místo, kde byla před dvěma týdny jáma, jsou najednou vykopány základy a jde se stavět nová budova… Na místě, kde byla před týdny teprve díra a před 3 měsíci budova… New York nezná pomalé tempo. Všechno a všichni v New Yorku spěchají, utíkají a nemají čas. Čekání na semaforech na červenou když jste chodec a nejede auto? Zapomeňte! Nikdo zde nemá na čekání čas. Čas zde znamená peníze. A velké peníze. Jediné dvě věci, na které jsou Newyorčané ochotni čekat je v řadě na kávu v Starbucks a druhá, čekání ve frontách do restaurací a barů. Dostala se vaše restaurace do nějakého seznamu "TOP 10"? Pište si, že nejblíže 3 měsíce bude mít non-stop plno. Vůbec nevadí, že když obědváte, máte minimum životního prostoru a o 30 centimetrů dále jsou ústa neznámého chlapíka, který obědvá svůj steak… Vždyť přece tato restaurace byla v top 10 a tu musíš přece vyzkoušet, i když je dost možné, že vidíš do úst zcela neznámému člověku. Takto nějak by smýšlel Newyorčan, bažící po nových zkušenostech. Pojďte příště do New Yorku s námi a nechte si poradit. Mimochodem, včera jsme v metru potkali Slovenku, která emigrovala do New Yorku v '68 a odvyprávěla nám za 15 minut svůj životní příběh. Řekla nám, že stále pracuje a těší se ze života. Ať už pracovat musela nebo chtěla, ale určitě nás všech nabila newyorskou nezlomnou energií!

Čti více

Bohatá Indie

Známá, krásná, prostě neuvěřitelná Indie. Tuto zemi můžete navštívit i tisíckrát a vždy vás překvapí, nebudete se nudit a nevíte, zda zážitek, který přijde nebude ten nejlepší. Když sem přijedete poprvé, nevíte pořádně, proč jste sem vlastně jeli, co tu hledáte, ale stačí první zatroubení rikši, první kráva uprostřed vozovky a už máte plnu kartu ve foťáku a kupujete zaručeně to nejlepší za nejlepší cenu od Inda, který vám už po tisíckrát řekl My friend ... Čím nás překvapila nyní? Každého překvapí, ten krásný nepořádek, chudoba ... nyní jsme zažili tu šíleně bohatou Indii. V této zemi, jako kdyby neexistovalo něco mezi. Buď jsi chudý nebo pořádně bohatý. Nyní jsme byli pozváni na setkání jedné velmi, ale velmi úspěšné firmy. Když jsme vešli do vyhrazené zóny, kde jsou jen milionářské vily, šlápli jsem na anglický trávník ... Někdo si řekne, co může být na trávníku, ten, kdo byl v Indii pochopí. Všechny kulisy byly přesně takové, jako v tom nejlepším bollywoodském filmu. Krásné, barevné, chirurgicky čisté, lidé nosí nejlepší hedvábí ... prostě jiná Indie. Ale i taková je. Plná kontrastů. Noční diskotéka s milionáři se stala asi největším zážitkem pro všechny. To prostě musí člověk zažít. Toto jen tak něco nepřebije, říkáme si… Další návštěva Indie nás určitě vyvede z omylu.

Čti více

Bojové umění v chrámu Shaolin

Vystupujeme z autobusu v lůně malebné přírody. Vítá nás gigantická socha šaolinského mnicha s typickým pozdravem. Roste v nás napětí co v tomto mysticky slavném chrámu najdeme. Nevelká alej lemovaná stromy vede naše kroky dále. Najednou slyšíme z dálky jakýsi hluk. Bojový křik. Zvuky úderů….a v tom se před námi objevilo prostranství plné chlapců oblečených v červeno-černých soupravách. Někteří jsou sotva pětiroční, jiní na prahu dospělosti. Všichni mají však něco společné. Odvahu, vytrvalost, zapálení. Zdokonalují se v obranných trikách, z kterých každému z nás padá čelist.  Všichni na ně hledíme jako v hypnóze. Když se na nás mrknou očkem a usmívají se na nás, láká nás to přidat se k nim. Kdo ví, jak by náš zápas dopadl? 

Čti více

Bojovníkem Vietkongu

Víte, co znamená zkratka Vietcong? Koho nazývali Američané "Charlie"? Jak chutná tapiok, a jak dokázali partyzáni přežít dlouhé měsíce či dokonce roky v těsné blízkosti nepřátelských vojsk? My už všechny tyto věci ovládáme. Pokud se řekne Cu Chi, ti kteří něco tuší o vietnamské válce hned vědí, že jde o komplex geniálních tunelů ukrytých pod zemí. Geniálních pro to, protože měli několik pater, měli zde své nemocnice, kuchyně, domy, důmyslný systém klimatizace, pasti a pohřbeni několik metrů pod zemí, zde dokázali přežít nálety amerických letadel a bombardování. Na tomto místě člověk rychle pochopí houževnatost, s jakou se Vietkong pustil do války s jihem a co všechno byl schopen vymyslet proto, aby přežil. Někteří z nás si vlezli do tajného otvoru, ve kterém se dokázali vojáci skrývat a přestože byl nepřítel metr od nich, ani netušil, že se kdykoliv může poklop otevřít a z něj dýchne smrt. Nefalšované dobrodružství. Na vlastní oči jsme se přesvědčili jak vypadají pasti plné neskutečně ostrých hrotů a už víme z čeho si vojáci vyráběli své sandály. Vyzkoušeli jsme si i to, jak se dalo fungovat v podzemních tunelech a po 10 metrech měl člověk dost. Jak zde dokázali vydržet tak dlouho? Na závěr jsme si pochutnali na typickém "Vietkong menu". Válka ve Vietnamu byl dosud jen pojem, ale tady jsme se jí mohli dotknout a alespoň na chvilku se přenést v čase a pochopit z ní o něco více.

Čti více

Bolívie, Cesta smrti

Ráno jsme nastoupili do mikrobusů, které nás vyvezli do sedla nad bolivijské La Paz, do výšky 4200 metrů, kontrolujeme kola, brzdy, kola, nastavení sedadla, vše je v perfektním stavu. Dostáváme instrukce, nasazujeme čepice a helmy na hlavu, rukavice, vždyť je těsně pod nulou a vyrážíme. Neuvěřitelný sjezd po perfektní asfaltce a za pár minut jsme o tisíc výškových metrů níže. Wow, nikdy jsem nejel rychleji. Už se netřesu zimou, ale vzrušením. A to nás to nejkrásnější prý ještě čeká. Odbočujeme z asfaltky na nezpevněnou cestu - Cestu smrti. Zpomalte, říká nám náš instruktor, a ví proč. Pod námi strmý sráz pár sto metrů, kam kdysi padala auta s lidmi, když nevytočila zatáčky. Někde daleko, hluboko pod námi je Coroico ve výši, spíš hloubce 1200 metrů nad mořem. Kolem nás jsou kopce pokryty stále hustší džunglí, křižují vodopády, nádherné scenerie, výhledy, kocháme se, adrenalin nás drží pohromadě a my makáme směrem dolů. Dvě hodiny uběhly jako nic a prudký svah se mění na jemný sklon a my šlapeme do pedálů. Pod námi najednou Coroico, je asi 25 stupňů C a my se začínáme trošku potit. Už jsme jen v tričku, šťastní a celí přijíždíme do vesničky. Lehký oběd, sklenka piva či vody, nastupujeme do mikrobusů a novou asfaltovou cestou po jiném hřebeni se dostáváme zpět do sedla a do La Pazu. Úžasný zážitek, na který nikdy nezapomeneme. A navíc dostáváme trička, přežili jsme Cestu smrti.

Čti více

Bolívie, Salar de Uyuni

Vystupujeme z letadla směřujícího z hlavního města Bolívie, La Paz, a přesto, že let trval jen 45 minut, přistáli jsme jakoby na jiné planetě. Před námi se rozprostírá největší solné jezero světa - Salar de Uyuni s rozlohou téměř 11 tis km2. Nasedáme do terénních aut a vyrážíme po stopách really Dakar, jejichž jeden úsek prochází touto nehostinnou planinou. Když jsme přibližně v jejím středu, na každou stranu není vidět vůbec nic, jen obrovská rovná bílá plocha. Je to fascinující pohled. Nikde na světě nic ani podobných rozměrů neexistuje. Pod námi se nachází až 10 metrová solná krusta a pod ní místy až 20 metrů hluboké Solné jezero. Toto je přesně to místo, kde vystupujeme a děláme 50 fotografií v různých perspektivách a 360stupňové video, toto nám doma neuvěří! Už Inkové věděli, že toto místo je extrémně suché a ideální pro uchování mumií. Na jeho březích se nacházejí jeskyně, kde se mumie, některé i z 12. století, stále nachází. Jen tak, přístupné turistům. Raritou je i kopec uprostřed Salaru, na kterém se nacházejí stovky obrovský kaktusů. Rostou tak pomalu, že některé mají prý i tisíc let! Procházka mezi nimi je světovým unikátem.
Ani nevíme jak, je pozdě odpoledne a náš poznávací zájezd opouští toto jedinečné místo vstříc dalším zážitkům.

Čti více

Botswana, Safari v Chobe

Národní park Chobe v Botswaně je plný vody. Na jeho severním okraji teče stejnojmenná řeka a ta dělá tento park tak jedinečný. Plavba po řece nám ukázala safari z jiné úhlu. Hroši, krokodýli a buvoli byli hlavními hrdiny této části. Chobe je známé největším počtem slonů ze všech afrických parků, žije jich tady desetitisíce! My jsme pár desítek pozorovali při koupání a odpočinku na březích řeky. Stříkali se choboty, váleli se v bahně, rochnili, troubili, byl to jedinečný zážitek. Nasedli jsme do otevřených safari aut a prohlídli si Chobe ze břehu. Náš ranger dostává do vysílačky hlášení, že těsně u břehu v křiku 3 leopardi žerou impalu. Realy safari a za 10 minut jsme už u nich. Jeden je na stromě, hlídá, druhý jen tak leží na zemi, asi je už po obědě a mladá se krmí, vůbec si nás nevšímá. Jsme jen 5 metrů od nich. Toto by nás ani ve snu nenapadlo, že uvidíme takové divadlo. Safari v Chobe není tak známé, jako Etosha nebo Krugerův park, ale určitě vás dostane a v žádném případě nezklame. Kromě zvířat závislých na vodě jsme viděli i typickou zvěř pro africkou buš a lesní oblasti. Lvy, psy hyenovitý, antilopu vranou a koňskou - to jsou zástupci vzácných antilop. Stačí mít štěstí. A my jsme ho dnes rozhodně měli.

Čti více

Britská Guyana

Hned po projetí Surinamsko-Guyanských hranic nás přivítala karibská příroda jako z pohádky. Všude přítomné palmy, množství zeleně, malé říčky a hlavně množství potulující se zvěře. Procházeli jsme malebnými vesničkami, s velmi známými a občas i velmi podivuhodnými názvy - Manchester, Leicester, Bath, Washington, No. 9, No. 13, Catherine 's Lust, Now or Never… Těmto vesničkám dominovaly zvláštní dřevěné, na kůlech stojící domky inspirované Francouzsko-holandsko-britskou architekturou, jelikož (britskou) Guayanu si postupně od 16. století měnily mezi sebou tyto velmoci. Guyana je nejchudší zemí ze všech tří Guyan, které jsme navštívili a je to opravdu vidět. Cesty jsou špatné, turisticky ruch téměř neexistuje. Hlavní město Georgetown je špinavé, ale s absolutně překrásnou, ale velmi zanedbanou architekturou hlavních dominant města. Po setmění se turistům nedoporučuje procházet se po městě, a proto byla naše večerní prohlídka při zapadajícím slunci opravdu adrenalinový zážitek. Při převážně černošském obyvatelstvu jsme opravdu vyčnívaly z řady. Vše jsme však bez problémů zvládli. Suvenýry zde však mají špičkové, přesto že sem téměř nikdo nechodí. Vybral by si každý. Je to obrovská škoda, jelikož Guyana má obrovský potenciál v podobě nedotčených amazonských pralesů, překrásné fauny a hlavně impozantního vodopádu Keieteur, který je největší single drop vodopád na naší planetě. Nám se tam však tentokrát kvůli nepřízni počasí nepodařilo dostat. Přesto by měl každý vášnivý cestovatel tento kus světa navštívit, než ho v plné kráse odhalí západní. Zatím jsou všechny Guayany absolutním cestovatelským bonbónkem pro náročné, který se určitě vyplatí navštívit. My jsme je už viděli, a proto pokračujeme dále.

Čti více

Buddhové ze Siamu - Ayutthaya

Vyrážíme objevovat region ležící severně od hlavního města a zavítáme do historického města Ayutthaya. Otevíráme bránu starobylého thajského království, ze kterého dnes přežili ruiny fantastických staveb. Nahlédneme do Velkého chrámu a nakrmíme slony. Nádherné stúpy si pamatují Thajsko nebo lépe řečeno Siam z dob, kdy se nikomu o Bangkoku ani nesnilo a tato země byla exotickým dobrodružstvím. Oranžové nebo šafránové roucho buddhistických mnichů kontrastuje s chladným kamenem a naše fotoaparáty nepřestávají cvakat. Náš poznávací zájezd zde není jen kvůli historii, ale dáváme zabrat i našim chuťovým buňkám. Pad thai, zelené kari, ostrokyslá polévka tom yam, thajské nudle, sladkosti od vzniku světa či perfektní ananas. 

Čti více

Burundi, Rwanda, Uganda

Po ranní očistě vyrážíme do džungle. Za posledními domečky vstupujeme do nádherné a bujné vegetace. Nevíme, jak dlouho budeme šlapat, ale nikomu to nevadí a užíváme si absolutní divočiny. Po jeden a půl hodině chůze přicházíme na místo, kde odkládáme všechny věci. Posledních 200 metrů pak kráčíme na lehko. Zastavíme se na malé mýtince, kam se pomalu blíží rodinka, na kterou jsme se přišli do Rwandy podívat. Horské gorily neuvidíte nikde jinde, jen v pohoří Virunga, ve trojuhelníku mezi Ugandou, Demokratickým Kongem a Rwandou. Žije jich posledních 600 kusů. Trávíme přesně jednu hodinu s těmito něžnými obry. My se nemůžeme přiblížit na méně než 7 metrů, ale když se přiblíží gorila k nám, musíme si ten moment vychutnat. Mláďata si hrají s našimi tkaničkami od bot a stříbrohřbetý samec nás sleduje ze stínu lobélie. Celá skupina se chová, jako bychom tady ani nebyli. Hodina ubíhá neuvěřitelně rychle. Necháváme rodinu Amahoro (v místním jazyku Amahoro znamená pokoj, vyrovnanost) na jejich oblíbenémýtině a scházíme kopcem dolů. Nikdo nemluví a v tichosti se všichni snažíme zpracovat tohle jedinečné setkání a dokonalý zážitek.

Čti více

Busan – město, které nespí, Jižní Korea

Přijíždíme do 3,5 milionového města Busan, které je druhým největším městem Jižní Koreji, hned po hlavním městě Soul. Žije zde obrovská komunita mladých lidí, kteří dávají městu obrovské množství energie. Hned po příjezdu se touláme po úzkých uličkách dnes kulturní vesnice Gamcheon, která je přezdívaná jako korejské Machu Picchu. Je to část města, kde kdysi žili trestanci a uprchlíci. V posledních letech se sem nastěhovaly běžné rodiny, které zde začaly otevírat malé kavárny. A dnes? Dnes je to centrum umělců a umění, kde na vás na každém rohu číhá buď krásná vyhlídka do centra Gamcheon nebo nějaká zajímavá hipsterská kavárna plná uměleckých děl. Z kulturní vesnice Gamcheon se přesouváme do parku Igidae, ze kterého máme krásný výhled na panorama nejmodernější části města Haeundae, kde stojí futuristické mrakodrapy. Z parku Igidae se k nim táhne nejkrásnější most města – Gwangandaegyo. V překladu to znamená diamantový most, který dostal tuto přezdívku díky nádhernému třpytivému nočnímu osvícení. V parku Igidae nás čeká krásná 30minutová túra po skalách na pobřeží Japonského moře. Den ukončujeme na největším rybím trhu v Busanu, kde ochutnáváme delikatesu Jižní Koreji – Sannakji. Jde o malou čerstvou chobotnici, která je zabita těsně před tím, než ji dostanete na talíři. Díky nervovým zakončením se její chapadla kroutí ještě na talíři a později i v žaludku. Je to obrovský zážitek. Pozor, aby se vám nezachytila ​​v krku!

Čti více

Čaj s perskými básníky v Íránském Širázu

Šíráz, Šíráz. Město básníků, lásky, krásných bazarových uliček, barevných mešit a historických příběhů starobylých perských míst. Pro každého znamená Šíráz něco jiného, ​​ale nám se zapsal jako město nabité klidem perských, rajských zahrad, kadžarských paláců, milionů zrcátek v šíitských svatyních a nákupech na tradičních bazarech, kde se dá strávit celá dovolená. Večer jsme si při západu slunce poseděli na konvici černého čaje a jen tak se oddávali sladkému nicnedělání a nasávání atmosféry celého místa. V poznávání Šírázu pokračujeme a vychutnáváme si mešity s dokonalou hrou světla a barev. Kráčeli jsme s Íránci útrobami svatyně a dotýkali se stříbrných mříží, kde spočívá tělo bratra Emáma Rezu. Každý k nim přijde, políbí je, přiloží k nim čelo, modlí se tiše nebo všichni nahlas a společně. Hrobce se nikdo neotočí zády a tak společně kráčíme dozadu, abychom dodrželi všechny rituály. V pevnosti Karima Khana jsme si řekli, proč má Šíráz Šikmou věž a nakonec jsme se po dobrém obědě v tradiční perské restauraci rozptýlily po bazarových uličkách. Podvečer jsme si ještě poseděli ve starém karavanseráji na kávě a čaji a vzpomínali na ty geniální věci, co jsme tady prožili. Krásně jsme se shodli na tom, že Írán ani tak netvoří památky (které jsou zde skutečně unikátní), ale Írán to jsou neskutečně milí lidé. Kdy se Vám naposledy stalo, že Vás lidé zastavili na ulici, podali Vám ruku a popřáli vše nejlepší v jejich zemi? Že se jen tak přistavěli, aby se mnou popovídal? Už ani nespočítal kolik krásných lidí jsme potkali a kolik věcí jsme se od nich dozvěděli. Chcete skutečnou exotiku? Cestujte do Íránu!

Čti více

Cesta do KLDR

Na světě existuje jen málo zemí, o kterých se hodně píše, ale opravdu málo se o nich ví. Jedním z nejzáhadnějších států naší planety je Severní Korea. Právě kvůli tomu, že se v poslední době objevuje v médiích kvůli svým jaderným testům, které ohrožují jeho sousedy Japonsko a Jižní Koreu, jsme se rozhodli podívat na zoubky této zemi i my. Odlétáme do Pekingu, kde na nás čekají naše severokorejská víza, a dostáváme první poučení. Fotografovat v Severní Koreji můžeme jen, když nám je to dovoleno, máme se připravit, že v zemi není respektována osobní svoboda jednotlivce a v žádném případě není možné vzdálit se od skupiny. Kromě hotelu se musíme všude pohybovat pouze s našimi určenými průvodci, kteří budou na nás dávat pozor. Máme zakázáno používat místní měnu, fotit rozestavěné stavby, pracující lidi a vojáky. Když je nám přikázané poklonit se a vzdát úctu velkým vůdcům, musíme to udělat. Nemáme se tomu bránit. Jsme poučeni, ze severokorejské propagandy, nemusíme věřit, ale musíme ji respektovat a nezpochybňovat. Vše je dogmatické, Korejci tomu věří a my to máme raději ignorovat, pokud se nechceme dostat do problémů, podobně jako americký turista, který se z hotelu pokusil odcizit revoluční plakát, oslavující činy prezidenta Kim Ir Sena. Chytili ho, soudili a nakonec dostal 25 let v pracovním táboře. Proto budeme plakáty raději jen kupovat. S malou dušičkou se vydáváme na letiště a promýšlíme, zda to v Severní Koreji bude opravdu tak hrozné. Letecká společnost Air Koryo, často krát označovaná za nejhorší leteckou společnost na světě, nám také mnoho odvahy nedodávají. Let Peking - Pyongyang musíme zvládnout. My jsme se ale už rozhodli. Jdeme poznat nepoznané. A podělit se o zážitky…

Čti více

Cesta do Landmannalaugar a nejen to...

Na Islandu je těžké najít pouze jedno nejkrásnější místo, ale dlouhodobě vítězí Duhové hory - Landmannalaugar. Proč je toto místo tak krásné? Na to si zodpovíte nejlépe sami, když toto místo navštívíte osobně, ale nejlépe s námi. :) Rozhodně se stačí podívat pár fotografií a motivace balit kufry se dostaví okamžitě. Pro mě osobně je to jedno z nejkrásnějších míst na světě a úplný unikát. Nádherné ryolitové pohoří, zbarvené do všech barev duhy, na částech hor je vidět ještě sníh a my se procházíme po lávovém poli. Je nádherně porostlé islandským mechem, na který je zážitek si jen lehnout. Neskutečně, kde všude se uchytí život a že je Island fádní krajina bez života? Vůbec ne! Důkazem pestrosti je i všudypřítomné islandské ovce, vždy minimálně v trojici. Proč? To neví nikdo, ale je to opravdu tak. Klidně si to přijeďte ověřit. A možná se vám podaří neskutečný zážitek, ve formě pozorování probíhajícího stáda islandských koní přes brod. Po příjemné procházce někteří z nás neodolají a zkoušejí teplotu místního horkého pramene. Neznám nic lepšího, než si dopřát tento relax po obzvlášť náročné túře. Není to jen krásná příroda všude kolem nás, ale i úžasní Islanďané, se kterými se setkáváme, na každém kroku. Naši islandští řidiči si zaslouží obdiv, protože dostat se sem speciálním 4x4 autobusem, je výzva. Cestou zdolávat nerovný terén, klikatou silnici, která nás vede přes lávová pole, ale brodění řek se nevyhneme. I samotná cesta do oblasti islandské vysočiny se stává neskutečným úlovkem mezi našimi zážitky, nemluvě o těch dalších. Jen tak se ptám svého šoféra Bökurda, že tu musel jezdit asi tisíc krát. Odpověděl mi stručně, jen islandským úsměvem a skromně dodává, že poprvé řídil autobus už jak 17 ti letý. Přičemž roku od roku 1970 brázdí všemožně cesty Islandu. Zamýšlí se a nakonec dodává, ročně najezdil na Islandu tak 120 000 km. Celkově přes 7 milionů km dosud. Když si to tak vezmete, Börkur by tak překonal na svém autobuse přes 17 krát vzdálenost Země - Měsíc. Ne nadarmo, si my z CK SEN vybíráme ty nejlepší.

Čti více

Cesta ke krásným vodopádům v Mongolsku

 Po obědě jsme šli na lehkou procházku k vodopádu, z níž se vyklube náročný treking sněhem. Vodopád je asi hodinu a půl během do kopce. Začali jsme se orientovat v jednotce vzdálenosti naší průvodkyně Elky, "not far". Elka je učitelka, elegantní, s černými krátkými vlasy v neustálém pohybu, její manžel, lékař se upil k smrti, a tak má na krku dvě děti. "Elka a co je pro tebe daleko?" zeptal jsem se. "Ulaanbaatar, zda Berlín?" Často se nám totiž stane, že pokud se zeptáme, jak daleko je naše jurta, dostáváme odpověď "not far" a drkotali jsme se v autě ještě 3 hodinky. Stoupali jsme hlubokým sněhem do vrchu, samozřejmě žádné značky, šli jsme do neznáma až k strmé stěně. Elka seběhla dolů po břidlicovém svahu jako nic, a tak jsme ji museli následovat. Skály se odlamovali, zůstávali nám v rukou. Smykl jsem se a narazil jsem na skalní hranu a dosud mám z toho ránu na dlani. Naštěstí ta strašná zima působila protizánětlivě. "Kolik je hodin?" hned zazněla odpověď je "Tři čtvrtě na vodku" Po této túře jsme si štamprle zasloužili. Vodka je v Mongolsku velmi slušné kvality a neuvěřitelně levná. Lahvička nejlepší stojí 20 000 Tugrik, což není ani 7 euro. Oběd byl jako vždy skvělý v neuvěřitelně krásném prostředí. Nasedli jsme do aut a drkocali jsme se dál, naskakovali jsme až po strop. ,,Orgasmus bez práce" hlásili baby v dobré náladě. Vodopád byl opravdu nádherný. Bylo září, ale jako bychom tam byli v lednu.

Čti více

Cesta na Galapágy

Odletěli jsme 1000 km do hloubky Tichého oceánu. Vzdálenost, kterou jiní živočichové nedokázali překonat, a proto Galapágy zůstali takovým výjimečným místem. Na novém letišti v Quito, které je hezčí (ano, je to tak) než to v Praze, jsme vyřídili vstupní kartu na Galapágy, kartu Inga. Vybavení i poplatek bylo již v základní ceně zájezdu. Následně náš partner zaháčkoval zavazadla, neboť toto je v případě Galapág složitější- musíte projít speciální kontrolou a dostanete speciální svorku, abyste zavazadla už nemohli otevřít. Přistáli jsme na ostrově Baltra. Nedozírný modrý oceán kontrastoval s tmavým vulkanickým ostrovem. Jde o přírodní rezervaci, která je na naší planetě velkou výjimečností. A to celníci vědí, a tak si od každého vyžádají vstupní poplatek 100 USD. Ale ten jsme měli v ceně. Potom si vyžádají ještě povinný poplatek za autobus 5 USD, ale ten jsem jim také nedal, vždyť autobus jsme měli v ceně. Naše zavazadla zkontrolovali psi, zda jsme nepřivezli nepovolené produkty a ihned jsme se také seznámili s tím, jak se máme na Galapágách chovat, abychom unikátní prostředí zachovali i pro další generace. Následně jsme nasedli na autobus a převezli jsme se za 15minut k naší lodičce. Přes kanál Itabaca jsme se přeplavili na hlavní ostrov Santa Cruz a i toto byl super zážitek. Takový transfer z letiště je vskutku unikátní a bylo hned jasné, že jsme se ocitli na unikátním místě. Nasedli jsme na naše džípy, zavazadla jsme naložili dozadu a naši řidiči po překvapivě dobrých cestách stoupali nahoru na sopku. Kolem nás byla najednou zeleň, mlha a najednou pršelo. Dávali jsme pozor, abychom nesrazily želvu obrovskou - na tomto ostrově se jich nachází nejvíce na celých Galapágách. Následně jsme seběhli opět dolů k moři, vyčasilo se, a před námi byl nedozírný, nádherný Tichý oceán. Ubytovali jsme se v našem hotelu v hlavním městě ostrova v Puerto Ayora. Poobědvali jsme v nejlepší restauraci města, kde jsme měli rezervovaný stůl hned u okna, a ihned jsme vyrazili do Darwinova centra. Kamenným chodníkem mezi stovkami obrovských kaktusů jsme dorazili na místo, které nás uvedlo do problematiky ostrovů. Už víme, proč jsou Galapágy tak známé. Dozvěděli jsme se o životě Charlese Darwina a co ho na Galapágách tak uchvátilo.  Dnes jsme chtěli vidět minimálně tucet želv. Chtěli jsme si prohlédnout kostru největší velryby světa a celé muzeum v Darwinově centru. A pak skočit na pláž… 

Čti více

Cesta vlakem na Bajkal

Nasedáme. Vlak Rossija odjíždí přesně. To, co jsme potřebovali jsme již nakoupili. Vodka, sýry, slanina a chléb. Tedy jen to základní. Ostatní kupovat nemusíme, dokoupíme cestou na stanicích, nebo si dáme boršč nebo soljanku v restauračním voze. Lístky jsou na konkrétní místo, ale i tak se do  našeho kupé vejde celý náš zájezd, seznamujeme se, společně ochutnáme místní komodity - pevné i tekuté a hrajeme karty. Dovolená začíná. Podíváme z okna a vidíme všude jen zelenou, břízy, dřeviny, břízy a zase zelenou ... je to super. Jedeme ve vlaku, ale čas se zastavil. Zastavil na chvíli, kterou trávíme už s přáteli i jinými zvědavými cestujícími. Američan, Rus, Němec a Slovák..začína to jak v socialistickém vtipu, ale opravdu sdílíme tytéž problémy. Moskvu už máme za zády a naší starou Evropu už také. 1777-tý kilometr nás od ní oddělil. Za zády už máme tedy i Volhu a Ural. Odpoledne jsme v Novosibirsku. Před námi jsou ještě dvě necelé noci a více než 2300 km. Právě jsme zastavili na železniční stanici Irkutsk. V této oblasti u Bajkalu se těží nejvíce dřeva na světě. Nad severní hranicí Bajkalu pramení řeka Lena, ale my máme namířeno přímo k Bajkalu. Jasně, že se jdeme vykoupat ... 4° C jsou výzvou. Už sedíme v našem malebném hotýlku Terema nad Bajkalským jezerem. Západ slunce, neuvěřitelná krása. Pojídáme boršč, syrové omuly s cibulí a citronem, jikry z lososa a k tomu pivo.

Čti více

Cestou k ledovci

Dnes ráno se loučíme s Anchorage, největším městem Aljašky a čeká nás přibližně dvě stě kilometrů cesty do městečka Seward na Kenaiském poloostrově. Jméno dostalo podle pana Williama H. ​​Seward, státního sekretáře Lincolnovy administrativy, který v roce 1867 vyjednal pro usa koupi Aljašky od ruského cara za směšných 7,2 milionu dolarů. Cestou se však ještě zastavujeme v centru divoké přírody, kde ve velkých výbězích chovají aljašská zvířata (častokrát zachráněni sirotci nebo zraněné zvěře, které by v divoké přírodě samé nepřežili). Učíme se rozeznat soba od losa, obdivujeme majestátnost pižmoňů a lesních bizonů, jakož i medvěda černého, ​​ tlupu vlků či orla bělohlavého. Čeká nás ještě hodina cesty do Seward, kde si dáme výborný oběd. Seward je známý rybolovem a to je i pro nás první volba. Posílení skvělou krabí polévkou či salátem s filety z aljašského lososa se vydáváme k ledovci Exit, kde si dáme příjemnou túru na Sviští louku (Marmot Meaddow). Začínáme u infocentra, kde nám Ranger lámanou češtinou vysvětlí výstupové trasy a podmínky na chodníku. Vše nasvědčuje tomu, že nás čeká krásný výlet. Při vstupu do infocentra je tabule, kde turisté píší, jaká zvířata potkali cestou. U louky , cíli naší cesty se prý ráno potuloval medvěd. My však nemusíme jít lovit tento zážitek daleko. Po několika minutách cesty a prvních krocích v lese na nás vypadne z houštiny mladý medvěd černý - baribal a vypadá, že je více překvapen on z nás, než my z něj. Jakmile se přiblížíme, skáče na kmen stromu a sápe se nahoru. Parádní zážitek vidět toto krásné zvíře v divoké přírodě. Pokračujeme však dál, čeká nás ještě slušný výšlap. Po přibližně hodině se dostáváme do pásma, kde je ještě sníh, sviští louka je již však na dohled. Ledovec se nám však stále skrývá, což nás pohání stále dál. Pomalu se přibližujeme k cíli naší cesty, výhled se otevírá a my se neumíme vynadívat. Seběhneme dolů k infocentru, odvezeme se zpět do města a ubytujeme se v příjemném rodinném hotelu. Je večer, ale slunce ne a ne zapadnout. Zapadá těsně před půl nocí, ale tma v podstatě není, jen jakési šero. Sedáme si na lavičku před hotelem, otevíráme láhev piva, kterou na americký způsob schováme do papírového sáčku a na zasněžených horách naproti přes zátoku pozorujeme odstíny bílé barvy, měnící se při zapadajícím slunci. Odtud se nám jen tak chtít nebude, ale Havaj čeká

Čti více

Cestou za polární kruh k původním obyvatelům Skandinávie

V rámci našeho zájezdu Norsko - Lofoty, Rusko se přesunuli ze zalidněné Evropy do nejzazší části Evropy - Laponska. Území, které definuje nehostinná tundra, rozlehlé lesy a nespočetná stáda sobů. Původní obyvatelé Skandinávie - Sámové (označení Laponci je politicky nekorektní) toto území osídlili už 6000 let před naším letopočtem. Zdrojem obživy pro původních obyvatele byl po staletí rybolov, lov zvěře a od 16. století chov sobů. Existence celé Sámské komunity se odvíjela od této domestikované zvěře. Pastýři za svými stády putovaly celoročně jejich přirozenými migračními cestami, na jaře k pobřeží a v zimě zas na pláň. Denně prošly i desítky kilometrů rychlostí až 50 km za hodinu. Noci trávili ve svých provizorních stanech zvaných lávvu nebo goahti - jde o dřevěnou konstrukci ve tvaru trojúhelníku, která je přikrytá kůží nebo tkanou vlněnou přikrývkou (dnes se již používají moderní přikrývky z vodě odolnějších materiálů). Obydlí se daly jednoduše přenést, či nově postavit. Komunity se sdružovali i ve velkých rodinných stanech, ohřívali se u ohně a vařili si jídla převážně ze sobího masa. Ze zvířete zužitkovali všechno - maso, mléko, kůži, srst, paroží, vnitřnosti, srdce, krev, oči, či kopyta. V centru života a existence Saamů se vše odvíjelo od sobů. Proto otázka: "Kolik vlastníte sobů?" Je absolutně nemístná. Je to jakoby se Vás někdo zeptal, kolik vyděláváte. Sámové byli zruční ve vlastnoručně vyrobených výrobcích a postupně se naučili, jak si vyrábět předměty denní potřeby: oblečení, boty, či deky z tohoto unikátního zvířete. Sámské suvenýry zvané duodji jsme si mohli zakoupit v mnoha Sámských obchůdcích. Výbornou zastávkou na našem zájezdu byla norská vesnička Karasjok, kterou obývá až 90% Sámské populace. Prohlédli jsme si norský Sámský parlament a také jsme si řekli o temném období, kdy Sámové byli utlačováni a diskriminováni. Pomalu jsme se přesunuli k Sámskému skanzenu. Usmívalo se na nás sluníčko, bundu jsme si nechali v naší SEN dodávce. Těžko uvěřit, že právě na tomto místě byla naměřena rekordně nejnižší teplota -51,4 ° C. Lístky do skanzenu nám prodala mladá Sámská dívka v tradičním oděvu, která je k nerozeznání od Norky - světlá pokožka, bílé vlasy a modré oči. Rozdala nám mapky a vysvětlila nám, co nás čeká. Nejprve jsme šli do ohrady k sobům, které jsme krmili vysušenými lišejníky. Následně jsme si prohlédli vnější expozici Sámského obydlí a na závěr jsme se přesunuli do nitra, kde nás čekali tři části: 1. představení Sámských tradičních kostýmů, výrobků a oděvů 2. krátký film o tom, jaký život kdysi Sámové vedly a jak se příchodem moderní doby věci změnily - používání sněžných skútrů či dokonce helikoptéry by bylo pár století dozadu nemyslitelné 3. Sámské divadlo s impozantními efekty, které pojednává o Sámských šamanských náboženstvích, mytologii a spojení s přírodou. Výborné interaktivní a naučné muzeum. Začal se ozývat hlad, a tak jsme se vydali naplnit si žaludky. My s CK SEN jsme si nenechali ujít možnost ochutnat Sámské tradiční jídlo Finnbiff. Jde o sušené sobí masíčko, tepelně zpracované a nakrájené na kousky v husté omáčce, podávané s bramborami a brusinkovým dresinkem. Někteří neodolali krémové a husté polévce ze sobího masa či lososa, pomaličku pečené na dřevě a na ohni. Vydatné jídlo jsme zapili místním pivkem a za doprovodu praskajícího ohýnku v autentické Sámské restauraci, postavené ve stylu "gamme", celkem zarostlé travnatým porostem, jsme se vydali na dlouhou cestu k nejsevernějšímu bodu kontinentu. Nordkapp, těšíme se na tebe!

Čti více

Chicen Itza, Mexiko

Přestože Chichen Itza je nejnavštěvovanější památkou Mexika, jelikož leží blízko známého letoviska Cancún a lidé jsou zvyklí si sem dělat celodenní výlet, zůstává stále jako jeden z top zážitků po našem okruhu Mexikem. Proč? My vyrážíme do Chichen Itzy z Meridy, která je mnohem blíže než Cancún. Vyjíždíme brzy, takže na místo dorazíme před davy lidí. Máme ji jen pro sebe. Brzy ráno je ještě cítit kapky rosy na trávě a ty velkolepé pyramidy působí jednoduše impozantně. Člověk se cítí trochu jako Indiana Jones, když procházíme zadní částí archeologické zóny a cestičkami, kde mnoho turistů ani nechodí. Chichen Itza je jedním z novodobých sedmi divů světa a určitě si to zaslouží.

Čti více

Chile, Patagonie - Torres del Paine

Do nejkrásnějšího parku Patagonie přijíždíme vpodvečer a žulové skály věží jsou osvětlené červeně, pod námi se vine ledovcová řeka, u které se pasou stáda koní. Hotel, ve kterém bydlíme má neuvěřitelný výhled na skalní masiv a my se kocháme dlouho do noci. Ráno vstáváme dřív a hned vyrážíme na túru. Vítají nás stáda lam Guanaco, kondoři kroužící na obloze, šedá liška, a dokonce nám proběhla před autem puma. Náš adrenalin byl větší než její strach, a když jsme vyskočili z auta, skryla se v strouze a pak se rozběhla. Naštěstí pryč od nás. Túra ke třem věžím vede nádhernou krajinou, stoupá přes pohádkový les a poslední výškové metry ledovce Morena. Za necelé 4 hodiny stojíme už u jezera, a kocháme se výhledem, který nám budou naši kamarádi závidět, když jim pošleme naše fotky. Je bezvětří a věže Torres del paine se odrážejí v zrcadle jezera pod nim. Kolmé žulové útvary vysoké přes 2800 m jsou úchvatné. Kocháme se více jak hodiny a sestupujeme. Večer pozorujeme z hotelu tu krásu hor a oslavujeme tento nádherný den sklenkou Pisco, chilským národním nápojem podobným domácí vínovici. Samozřejmě dozrálé v dubových sudech.
 

Čti více

Chile, Patagonie - tučňáci a lachtani

Nasedáme na loď v Magellanově úžině nedaleko městečka Punta Arenas. Ranní mlha začíná ustupovat a před námi se vynořuje ostrůvek Isla Magdalena s majákem na samém vrcholu. Šéf posádky nám dává instrukce, kde se můžeme pohybovat a kdy loď vyráží dál. A už se všichni s fotoaparáty v ruce řítíme vychutnat si ty malé tučňáky magellanské. Je říjen, čas páření a tučňáci si začínají snášet do svých doupat vystýlky pod vajíčka, která se zanedlouho vylíhnou. Přebíhali nám přes cestu s trsem trávy v puse a vůbec si nás nevšímali. O kousek vedle stojí hlouček, tlačí se na sebe, vypadá to jako debatní kroužek, při kterém vydávají nádherné zvuky. A přímo před našima očima si to dva tučňáci rozdávají. Páří se, respektive zkouší to, sameček se snaží přitlačit na samičku zezadu, ale moc jim to nejde. Divadlo trvá asi 5 minut a pak šup do moře. Tučňáci jsou monogamní a sameček si přízeň samičky získává tím, že jí přinese kamínek. A jsou výborní plavci. Křídly ztratili schopnost létat, zato se jim zvětšily prsní svaly, a tak dosahují ve vodě rychlosti až 10 km / hodinu. Nohy používají jen jako kormidlo. Na tomto ostrově je těchto nádherných tvorů několik desítek tisíc a návštěva rozhodně stoji za to. Nasedáme na loď a jelikož máme nádherné počasí, míříme k břehům dalšího maličkého ostrůvku, kde se na jeho březích vyvalují lachtani. Ti se od tuleňů odlišují tím, že mají uši, žádné nohy od sebe a spí jen na pevnině. Bylo jich přes 100 kusů. Někteří jen tak polehávali, někteří se tlačili a asi 15 mladých si hrálo ve vodě. Na vše dohlíží obrovský samec. Nejprve vypadal jako kamen ve vodě, pak se pohnul a když se začal sápat na břeh, ostatní se mu raději uhnuli. Byli jsme od nich jen par metrů, kapitán však zavelel ústup a my se už blížíme k Punta Arenas ulovit další dobrodružství v Patagonii.
 

Čti více

Čína - říše středu

Terakotová armáda nás již očekává v Xianu. Konečně ji vidíme na vlastní oči, je monumentální. Pak už se projíždíme na kolech po městských hradbách z konce 14. století a pozorujeme ruch města pod námi (čínské tržiště, lidé cvičící taj-ci v parcích, pinpongoví hráči v parku). Večer se touláme muslimskou čtvrtí a ochutnáváme vynikající pouliční jídlo (špízy z křepelčích vajíček, grilované jehněčí masíčko, na ohni opékané sépie na špejlích a další místní speciality). Xi-an a jeho muslimská čtvrť je nejlepším místem pro gurmánské zážitky. Naší další zastávkou je Sechuan a jeho nejznámější atrakce, skoro vyhynulé vzácné pandy velké, které se nám podařilo vidět na vlastní oči v chráněném národním parku. Den končíme výšlapem k největšímu sedícímu buddhovi na světě, vytesanému do skály na soutoku 3 řek. Čína je plná kontrastů a my jsme si namíchali koktejl historie, poznání, nových chutí a vůní, ruchu milionových míst, krásné přírody i pikantní sečuánské stravy.
V rámci polopenze jsme ochutnali cca 70 druhů čínských jídel, 5 druhů čínského pivka, 2 druhy čínské pálenky a jako bonus skvělé pečené štíry! Na této cestě je množství zajímavého jídla, co nám doma bude chybět.

Čti více

Čína z vlaku

Pust Gobi je za námi, v noci jsme překonali mongolsko-čínské hranice. Vyměnili nám podvozek za užší a venkovní teplotu za jestě vyšš. Po této namáhavé proceduře při stojícím vzduchu nás konečně na hodinku pustili ven. Dokoupili jsme Tsongtao a Yangjingbeer, nějaké to ovoce a noodle soup a uložili se ke spánku. V Pekingu končíme cestu vlakem po Transsibiřské a transmongolské magistrále. Shodli jsme se na tom, že vlak nám bude chybět. Do našich postelí doma budeme muset nainstalovat program železničních tónů a otřesů železničních pražců, abychom dokázali usnout. Na pekingské ulici Wangfujing jsme vyzkoušeli možné i nemožné, hady, štíry, tarantule i beraní penis, ovoce, rýži a různé druhy masa i nemasa na všelijaké způsoby, voňavé, smradlavé, chutné i nechutné.  Snědli a ochutnali jsme všechno, co nesnědlo nás, nebo co nestihlo před čínskými kuchaři utéct. Momentalne směřujeme na Padaling, do obce, kde se nachází zachovalá část Velké čínské zdi z dynastie Ming. Prošli jsme branami Zakázaného města, přes které kdysi mohl chodit jen císař. Prohlédli jsme si sbírky artefaktů, které Čankajšek nestihl odvést na Taiwan.  Dnes nás čeká ještě čajový obřad na rozloučení.  

Čti více

Čína, jakou chcete zažít

Z historického Dali pokračujeme po zbrusu nové dálnici do ještě více historického města Lijiang. Tato perla Yunnanu je ve světě dobře známá jako jedno z nejlépe zachovalých starobylých čínských městeček. U nás je to ale stále málo známé místo a mnozí nevědí, co očekávat. Lijiang je ale úžasný! Je to právě ta Čína, jak si ji představujete z historických románů a najdete zde atmosféru, jakou lidé marně hledají v moderní Šanghaji nebo megalomanském Pekingu. Procházíme uličkami starého města a máme pocit, že jsme se vrátili v čase o 200 let. Lidé jsou sice již moderně oblečeni a každý má smartphone, ale uličky jakoby, nějaká vyšší síla zakonzervovala přesně tak, jak byly během éry imperiální Číny. Z jednopatrových domků s tradičními šindelovými střechami nám prodejci hlučně nabízejí své zboží, ze studny přímo na korze nabírají místní vodu - v první nádrži teče voda na pití, v druhé se myje zelenina a třetí nádrž slouží k praní. Přes cestu nám najednou přejde prase. Člověk má pocit jakoby, se ocitl v historickém filmu! Zastavujeme se u stánku s jačím masem. Ochutnali jste někdy sušeného jaka v chilli marinádě? V takovém historickém městě by člověk možná očekával jednodušší podmínky. Opak je při tom pravdou. Po hodinové procházce mezi stánky a kolem hlavního náměstí si sedáme na příjemnou terasu restaurace Sakura. Dáte si točené pšeničné pivo nebo španělské víno? Jsou k dispozici! Doplněno skvělým čínským jídlem je to posezení jedna báseň. Zkoušíme místní hřiby, tradiční čínské bramboráky a pro velký úspěch i jaka s cibulkou. Hostina, jakou v Evropě nikde nezažijete! Po příjemné večeři vyrážíme živými ulicemi Lijiang zpět do našeho hotelu přímo v pěší zóně. Město žije, v barech hraje živá hudba a my nakupujeme všechny suvenýry, které jsme ani nevěděli, že potřebujeme. Lijiang je ve zkratce výborným místem s duchem a atmosférou, kde na Vás historie dýchá na každém kroku. Je to přesně ta Čína, jakou chcete zažít! 

Čti více

Čínská mystika na řece Li

Řeka Li nedaleko města Guilin v srdci jihočínské provincie Guangxi je pokládána za jedno z nejkrásnějších měst Číny. Její okolí je poseto stovkami vápencových vrchů, vytvářejících stereotypní scenérii jihu země středu. Jen málo míst na světě se jí vyrovná. Podobné útvary najdeme jen tady v Číně, ve vietnamské Dračí zátoce a na Krabi v Thajsku. Z těchto míst je podle mě právě řeka Li nejkrásnější. Jak se blížíme k jejímu břehům, tak se zdá, že počasí nám nepřeje. Silně prší a všichni mírně klesají na duchu. "Nebojte se, bude to mystická atmosféra" říkám. Co tím myslím? Oblaka. "Déšť je velmi silný a určitě nevydrží dlouho" konstatuji. Jak nastupujeme na loď, tak se potvrzují má slova a přestává pršet. Tají se nám dech. Vyjde to a budou mraky, nebo se vytvoří jen silná mlha a okolní kopce sotva uvidíme? Vyrážíme a z našeho výborného místa na přídi lodi se soukromým balkonem vyhlížíme po prvních skalách. Po 20 minutách
napětí se mlha pomalu čistí a kolem zalesněných vápencových skal se začínají tvořit bělostné mraky. Vyšlo nám to! Atmosféra, která se zde tvoří po dešti nemá obdoby. Mohutné skalní útesy poseté zelení se vynořují z oblaků o opět se do nich ponořují. Scenérie se mění každých pár metrů a skály s oblaky vypadají z každého úhlu jinak. Pouštíme se do focení, ale není to snadné. Skal je mnoho a proudy mraků, které jejich obtékají jsou vděčným objektem pro každého nadšence s fotoaparátem. Nastává hodina absolutního zaujetí okolím. Skály vypadají nyní po dešti ještě lépe než na snímcích se sluncem, shodujeme se. Země kolem nás vypadá jako tradiční čínská malba. Řeka teče svým tempem mezi horami, mraky vytvářejí pásy kolem středů skalních obrů a celá scenérie jakoby, tekla zároveň s řekou. Atmosféru těchto chvil je těžko vystihnout jiným slovem než mystika. Zde člověk pochopí čínské lyriky a malíře, kteří desítky generací přicházeli právě na řeku Li pro inspiraci. Počasí se stále vylepšuje a mezi mraky prosvítá i slunce. Mraky se ale tvrdohlavě i nadále drží kolem vápencových obrů. Máme štěstí, právě toto počasí svědčí Guilinu nejlépe. Užíváme si plavbu přes tří hodiny. Na konci se vylodíme v městečku Yangshuo, nakupujeme suvenýry a popíjíme kvalitní evropskou kávu. Před očima nám ale zůstává nádherný pohled na zasněnou krajinu kolem řeky Li, která se nám ukázala ve své plné tajuplné kráse. 

Čti více

Čínská pohádka vytesaná do kamene

Slyšeli jste o čínském Luoyang? O bývalém hlavním městě říše středu, kde 600 let v jeskyni Longma přibývala vyobrazení Buddhy? Tato ohromná UNESCO památka by se dala jednou větou popsat jako pohádka vytesaná do kamene. A my se k tomuto magickému místu právě blížíme. Dohromady se zde nasbíralo prý 100 000 Buddhů. Jsou všude kolem nás! Sedící i stojící, malý i velký, meditující i kázající. Je to nejimpozantnější prohlídka sochařského umění, jakou v Číně najdete. Největší z nich, 17,2 metru vysoký Buddha Vairóčana, je známý také jako matka Číny. Jak může být Buddha matkou? V nejlidnatější zemi světa jednoduše. Jeho stavbu uspořádala jediná císařovna v čínské historii. Wu Zetian byla horlivá buddhistka a nesmírně talentovaná politička, která svrhla vlastního manžela a na několik desetiletí přerušila slavnou dynastii Tang. Aby odčinila své hříchy dala postavit mohutný skalní chrám Fengxiansi v Longmenských jeskyních, který dokončili podle jejích pokynů jen za pět let. Největší Buddha dostal přitom do vínku císařovniny rysy a tím si vysloužil přezdívku „Matka Číny“. Není to ale jediný pseudonym této mistrovské sochy. Místní ji stejně volají i Mona Lisa dálného východu, díky jejímu záhadnému úsměvu a zastřenému pohledu. Proč se mohutný Buddha Vairóčana usmívá, už asi nezjistíme, ale skalní chrám, který ho obklopuje, dýchá historií a atmosférou. Příběhy o císařovně Wu dotvářejí kouzlo místa, a když je člověk poslouchá, tak jako by četl z mohutné knihy zasazené do kamene před 1300 lety.

Čti více

Čínské hedvábí

Z moderního a dravého Šanghaje se přesouváme za čínskou tradicí do starobylého města Suzhou (má již 2500 let), abychom navštívili také výrobnu jedné z nejtradičnějších čínských komodit – hedvábí. Tento proces jsem viděl několikrát v různých zemích orientu, ale nikdy mě nepřestane udivovat. Uznejte, koho by napadlo odmotávat zakuklené housenky a z jejich vlákna vyrábět niť? A jak člověk na takový postup vůbec přijde? Číňané na to mají jasnou odpověď – jednoho krásného dne seděla manželka mýtického Žlutého Císaře pod morušovým stromem, pila čaj a zničehonic jí do šálku spadla housenka. Když se ji pokoušela prstem vylovit, objevila koneček vlákna a zjistila, že z housenky se dá oddělit jemné, ale zato pevné vlákno. Tak se jí to zalíbilo, že se rozhodla tento proces naučit i prostý lid a od té doby Číňané umí vyrábět hedvábí. Tato bajka asi pravdivá nebude, ale pravdou zůstává, že Číňané pracují s hedvábím už přes 5000 let. Proces zpracování je zdokonalený, jak to jen jde, využívá se všechno a nic nezůstane na zmar. Ještě i exkrementy housenek se používají na vložky do polštářů a údajně jsou velmi dobré na krční páteř. Housenky žijí 23 dní. Mají ideální život na postýlce z morušových listů a vlastně nic jiného nedělají jen jedí. Po několika dnech dokonce už ani nespí. Po 23 dnech se začnou kuklit. Zde je potřeba přeložit je na speciální konstrukce, aby se nekuklili ve dvojicích. Pokud se zakuklí dvě housenky spolu, tak je nikdy nikdo neodmotá. Pokud se dvojčata přece jen vyskytnou, tak je Číňané nevyhodí. Kuklu rozeberou a využije se do přikrývek. Když se housenky zakuklí, tak je potřeba je rychle zabít. Pokud se to nestihne, tak housenka vypustí toxin a kuklu propálí, tehdy naruší vlákno a nedá se už odmotat. Housenky se zabíjejí párou nebo vařící vodou. Ve vroucí vodě se uvolní vlákno a můžeme ho odmotat. Věděli jste, že jedna housenka vyprodukuje až 1 kilometr vlákna? Je to úžasné. Vlákno z pěti až pětadvaceti housenek se spřádá dohromady a výsledným produktem je hedvábná nit. Je to neskutečný proces, a právě v Suzhou, tradičním centru výroby hedvábí a brokátu, si ho člověk může celý prohlédnout. Od housenky, přes kuklu až po hedvábné šátky s pestrými vzory, kterými je čínská kultura tak známá. Možná se ptáte, co s mrtvými housenkami, které vymotají z jejich hedvábných rouch. Tak ty putují do kuchyně a můžete je najít na mnoha trzích Číny. I taková je jedna z mnoha tváří země středu - 5000 let tradice výroby hedvábí.

Čti více

Čínsky Xian - jízda na kole po hradbách z období dynastie Ming

Do Xianu, někdejšího hlavního města starověké Číny přijíždíme nočním vlakem, což bývá samo o sobě docela zážitek, zvláště když místní, kteří mluví jen čínsky, s námi chtějí komunikovat. Přijíždíme brzy ráno a máme celý den na poznávání města a seznamování se s jeho bohatou historií. Navštěvujeme továrničku, kde tradiční metodou vyrábějí hliněné vojáky, kteří se našli při archeologických vykopávkách hlídajíc hrobku císaře Qin-a, ale také zmenšené verze jako suvenýry. Následně se přesouváme k samotným vykopávkám, kde se zatím ve třech jamách objevilo více než osm tisíc vojáků v životní velikosti, stovky vozů a koní z pálené hlíny. Je až neuvěřitelné, že takovou hliněnou armádu vyrobili před více než dvěma tisíci lety. Město Xian bylo však také místem, kde začínala hedvábná stezka, nejstarší a nejdelší obchodní cesta v historii lidstva. Hlídali ji muslimové, a i zde v Xian žije jejich početná menšina. Přicházíme do jejich čtvrti, slunce zapadá a ulice ožívají. Prodavači otevírají stánky a obchůdky s lahodným jídlem a my ochutnáváme jehněčí šašlik, grilované kalamáry, sladkosti a čerstvou šťávu z granátových jablek. Právě jsme vstoupili do největší mešity Číny. Byla postavena za vlády dynastie Ming. Marně byste tu hledali minaret, byla postavena podle čínských tradici feng šuej. Modlitby už začaly, a tak se kocháme atmosférou zcela odlišnou než v arabském světě. Užíváme si výjimečný Xian a touláme se po uličkách až do pozdní noci. Ráno však brzy vstáváme a hned po snídani vyrážíme za nejzábavnějším zážitkem v Xian. Jedeme na kole po 14 kilometrů dlouhých hradbách, které ohraničují staré město. Zastavujeme se, abychom vyfotografovali historické budovy uvnitř hradeb, ale i ty nové zvenku, na výbornou kávu a jasmínový čaj v malých stáncích u jižní brány a v malém muzeu kol obdivujeme dřevěný "stroj" z dob Kublajchána. Petr s Jitkou si půjčili tandem a profrčeli kolem nás. Toto je opravdu výborné zpestření naší dlouhé cesty Čínou.

Čti více

Cliffs of Moher

Přijeli jsme… konečně. Po dlouhé cestě tváří ke slunci, které nás dnes potěšilo nás vítají irské Cliffs of Moher. Útesy vysoké přes 200 metrů kolmo padají do Atlantského oceánu. Jsou úžasné! Nejnavštěvovanější útesy Irska patří k jedněm z nejvyšších v Evropě. Statečně odolávají silnému větru a my také. Roztočila se nám pořádně hlava. Počasí nám přeje, CK SEN zařídila i to :) a v dálce vidíme dokonce i Aranské ostrovy. Výstražné tabule zákazu vstupu a extrémního nebezpečí ignorujeme a s bušícím srdcem přeskakujeme menší plot na vyjeté cestičce jen pár centimetrů od strmého okraje útesů. Kamila natahuje ruku s foťákem co nejdále od sebe, aby udělala skvělou fotku divokého oceánu bušícího o tmavé útesy. Přezelené scenérie uchvátili i režiséra slavného Harryho Pottera, objevily se totiž i ve filmu. Cítíme se takoví maličcí, ale nabití neskutečnou energií. Adrenalin stoupá každou užší pěšinkou. Pohled z druhého konce útesů po hodině odvážné "procházky" stojí však za to! Tak tento pocit si budu pamatovat ještě velmi dlouho.

Čti více

Co to vlastně Omán je?

Jmenuje se Jeho Veličenstvo Sultán Qaboos. ON je Omán. Od roku 1970, kdy převzal pokojnou cestou kontrolu nad zemí Muscat and Oman, se zde pod jeho vedením hodně změnilo. Z jednoduché země se stalo jedno úžasné, vybudované a prosperující místo. Samotný Muscat je fascinující. Staré město je bez pohybu. Jakoby tam ani vánek nebyl. Je zde "pouze" palác a další vládní budovy. Ani kávu si tu pořádně nemáte kde dát. Toto není místo připravené pro turisty. To najdete o 4km dále v Matrah. Zde je promenáda na nábřeží pod pevností, množství restaurací a podobných věcí, které zajímají turisty, ale hlavně domácí. Infrastruktura je fascinující. Dálniční systém, který prochází městy a vesnicemi je dokonalý. Rychlost? Přes vesnici 120km / h. A pokud pojedete víc? Změří Vás jeden z radarů, které jsou zde nainstalovány na každých cca 2-4 kilometrech. Nepřeháním. Nikde na světě jsem neviděl tolik radarů. V Muscatu vzkvétá obchod. Nákupní centra a obchody jsou všude, kam se jen podíváte. A všude je plno lidí, kteří utrácejí peníze. Přibližně polovina lidí žijících v Ománu jsou cizinci z Indie, Pákistánu a Íránu. Necelá polovina jsou Ománci, kteří tu jsou "chráněni" a stát se o ně velmi dobře stará a zajišťuje jim levnou pracovní sílu z indického subkontinentu. I takto dokáže vypadat krajina, o které si myslíme… nebo vlastně nemyslíme nic. To musíte zažít pouze na vlastní oči.

Čti více

Conor Pass

Představte si 50 odstínů zelené trávy, volně pasoucí se ovečky a krávy, vodopády tekoucí do přírodních jezer, Atlantský Oceán v ne tak daleké dálce a nejzápadnější horský průchod v EU, na který se autobus svojí šířkou nevejde. Toto je Conor Pass, který se nachází ve výšce 456 metrů nad mořem, a který s CK SEN absolvujeme v rámci naší okružní poznávací cesty Irskem. Peninsula Dingle, na které se tento horský průchod nachází je tvořen pro dobrodružné povahy. Kromě jedoucích aut, absolvující Wild Atlantic Way, které je Conor Pass součástí, zpoza mohutných irských hor spatříme až při střetu s nimi, častokrát couvající auta k nejbližší výhybce. Příroda jako vystřižená z kýčovitých katalogů živě. Zastavujeme na foto pauzy na oficiálním parkovišti pro 10 aut, kde v sobotu ráno při naší první zastávce ještě nestojí a nefotí tyto dech beroucí výhledy žádný turista kromě nás a Jara. Mladý pán z Nových Zámků, který přijel za prací prvotně do Dublinu. Po pár letech ho však oblast kolem Dingle nadchla natolik, že se zde rozhodl strávit život při věnování se jeho největší vášni – focení. V sobotu ráno si tu rozloží své ručně poskládané stolky a nabízí návštěvníkům fotografie z celé oblasti Kerry. Naše skupina je nadšená, všichni vášnivě kupují Jarovy jedinečné fotografie na památku toho, co právě vidí před sebou, protože na tyto pohledy nechce nikdo z nás zapomenout. Jezero Lough Doon (název si všichni zapamatujeme jako "laguna") si fotíme z každého úhlu – geologicky významné jezero, které je plochou o polovinu menší než naše. Vysoká koncentrace sirovodíku a jeho blízká poloha u Atlantského Oceánu vybízí na různé názory jeho vzniku. Jednou z nich je i velká biblická Potopa světa, avšak místo usazení tohoto přírodního divu úplně nesedí.

Čti více

Čtyři králové – našli jsme nejsilnější smečku Masai Mara

Silně oranžový koberec vycházejícího slunce postupně pokrývá travnaté savany národního parku Masai Mara na jihu Keni. Pod námi už začali snídat impaly, zebry a pakoně. Později se přidávají gazely, a jako poslední se objevili buvoli. Celé to divadlo sledujeme z vyhlídkové plošiny, postavené vysoko v korunách stromů, kde nám už za několik minut přinesou naši snídani. Africká idylka jako z pohádky. Kromě kuchaře, který už na plotně připravuje chutnou omeletu, je s námi nahoře i Edga – naše ochranka s prakem. Jeho úkolem není ani tak chránit nás, jako naše jídlo, které už se slinami v ústech pozorují jen několik metrů od nás vzdálené opice. Inu, budou si muset najít něco vlastního. Dnes je před námi další den v národním parku Masai Mara. Ten včerejší předčil i naše očekávání. Narazili jsme na obrovské stádo buvolů. Pozorovali jsme krmící se sloni. Gepard, jako bychom ho sami zavolali, si přišel lehnout až k našemu autu. Jezdili jsme mezi stády zeber, pakoňů a mnoha druhů antilop, včetně největší antilopy světa – antilopy losí (může vážit až tunu). A na závěr – večeře smečky lvů v přímém přenosu, kolem které netrpělivě pobíhalo několik šakalů, doufajíc, že ​​pro ně něco také zůstane. Uvidíme tedy, co přinese dnešek. Cestou do vesničky Masaiů potkáváme dalšího geparda. Tentokrát jde o samici... pořádně nažranou samici. Samozřejmě v takovém stavu má dnes v plánu jediné. Dojít pod nejbližší strom a odpočívat. U místních Masaiů strávíme zhruba hodinku. Představí nám své tance, zpěv, ukáží svůj způsob života i své příbytky, postavené z kravských výkalů. Dokonce nám nabízejí, že bez problémů můžeme spát přímo u nich doma. (Kdo by měl tedy zájem, hlaste se.) Z vesničky směřujeme k řece Mara. Mnozí určitě znáte snímky statisíců zvířat (převážně pakoňů), které hromadně migrují ze sousedního parku Serengeti a snaží se přebrodit řeku plnou krokodýlů. Právě jsme na tom místě, kde se tento velkolepý přírodní úkaz každoročně děje. Na břehu řeky Mara, kam už za měsíc tato zmíněná největší suchozemská migrace zvířat dorazí. Predátoři si přijdou na své a místo se promění v krvavé lázně. I proto má Mara často přezdívku „krvavá řeka“. Dnes tu vidíme jen jednoho krokodýla, který požírá hada, a desítky hrochů. Po obědovém pikniku u řeky (opět na nás slintaly opice, jedna nám i sedla za volant) pokračujeme dále, chceme odhalit, co ještě Masai Mara ukrývá. Téměř hodinu jezdíme bez většího zastavení. Občas mineme nějakou antilopu, ale to je všechno. Že by se nám štěstí obrátilo zády? Konečně, přece něco – „Hyena, tam, na devítce!“ Se svým typickým úsměvem se dívá na diváky, kteří si ji přišli obhlédnout. Není vůbec plachá, ba máme dojem, že to naše fotografování si přímo užívá jako modelka. Tipuji, že zbytek její skupiny bude někde velmi blízko. Zhruba za 15 minut stojíme znovu. Zaujme nás oranžově hnědá hříva trčící z vysoké trávy. Krásný lví samec, střežící svou kořist – buvola, nebo lépe řečeno, ty zbytky, co z něj ještě zůstaly. Sám určitě nebude. Buvol je na jednoho lva příliš silný soupeř. V tom se zhruba 40 metrů od nás začnou pod stromem zvedat další hlavy – zbytek skupiny. Popojíždíme blíž a vidíme odpočívat dámskou část skupiny a další tři velké samce. Dohromady tedy čtyři lví bratři! Ohromná síla! Není ničím neobvyklé, pokud skupině vládnou dva bratři. Dokonce jsem slyšel o třech, ale čtyři? „Za 15 let tady jsem jednou viděl tři bratry, ale čtyři ještě nikdy,“ říká místní průvodce Joseph, který je tam právě s námi. Pro čtyři bratry nepředstavoval ten už polo snědený buvol žádný problém. O zbytek kořisti, který ještě zůstal, se bát také nemusí. Ačkoli hyeny dokáží lvům ukrást jejich potravu, tomuto bratrství určitě ne. (A čekající supi na stromě si také ještě chvíli počkají, aby posbírali alespoň kosti.) Bratry z trůnu také nesesadí žádný lev, ani dvojice, a dokonce ani trojice, kdyby náhodou v Masai Mare nějaká byla. Ba naopak, tito zdatní bratři si dokážou vzít téměř cokoliv, na co dostanou chuť. Toto je jednoznačně nejsilnější skupinka Masai Mary. Jejím skutečným králem. Do západu slunce nám ještě zbývá posledních pár hodin. Zítra je naším cílem jezero Nakuru, známé hlavně díky svým plameňákům a desítkám nosorožců, kteří žijí v jeho okolí. Snad se nám bude dařit jako dosud. Hakuna matata.

Čti více

Dary moře, ostrovy a pohoda v Nha Trang

Jsme ve vietnamském letovisku Nha Trang a užíváme si relax na břehu Tichého oceánu v zátoce ozdobené ostrovy. Těžko bychom ve Vietnamu hledali slavnější letovisko než Nha Trang. Zde pocítíte, co to znamená exotická dovolená. Steak z tuňáka, losos, krevety, mušle, ale zkusíme i krevetové kari. Nha Trang je i o gastronomii a my ve SNU víme, kde speciality hledat. Je fascinující, jak se celé město zmítá v ruchu, motorkách, troubení a chaosu a jakmile se objeví svět buddhistické pagody, vše ustane a nádvoří pohltí klid a ticho. Rikši nás odvezou na největší tržnici, kde je tolik zboží, že si to člověk nestihne ani prohlédnout. Intenzivní den našeho poznávacího zájezdu. Pronajmeme si naši vlastní SEN loď a odplujeme hledat nádherné zátoky, rybářská městečka, budeme se koupat přímo z lodi a zakotvíme na ostrově.
 

Čti více

Death Valley a další krásy USA

Tento zájezd je hlavně o přírodě, a proto byly dvě noci v Las Vegas tak akorát, a hned ráno jsme vyrazili z města hříchu směrem na severozápad po silnici číslo 95., bizarní zastávkou byla Area 51 Alien center - čerpací stanice, kde jsme doplnili benzín předtím, než jsme se vydali do nehostinného Údolí smrti. Kromě pohonných látek jsme si tady mohlil koupit suvenýry s typickou mimozemskou tématikou - v blízkosti tohoto odpočívadla v Amargosa Valley totiž sídlí vojenská oblast 51, která je opředena mnohými konspirativní teoriemi - měla zde proběhnout pitva mimozemšťana, a podobné bludy. Po dalších 27 kilometrech jsme překročili hranici Nevady a dostali jsme se do Kalifornie, kde byl naším cílem národní park Death Valley. Tento národní park nemá kvůli extrémním teplotám klasický vstup s pracovníky, takže, pokud bychom měli zaplacený roční vstup do amerických národních parků - Annual pass, tak je možné pokračovat do parku bez jakéhokoliv čekání v řadě aut. Ti, co tento vstup nemají, si mohou zakoupit vstupenku v samoobslužných automatech. První vyhlídkou, kterou jsme absolvovali, je Dantes view - Danteho výhled. Na této vyhlídce ještě nebylo ukrutně teplo, zahřál se však náš motor, vystoupili jsme totiž do výšky 1669 metrů. Pohled na údolí z ptačí perspektivy nám předpovědělo, co nás čeká. Naší další zastávkou byl Zabriskie point - vyhlídka pojmenovaná po Christianu Zabriskie, řediteli společnosti, která v této oblasti těžila borax. Tento pán se později ve velké míře přičinil o to, aby se stala národním parkem. Zde už teplota dosahovala 45 stupňů, a to ještě nejsme v té nejžhavější části. Po další půlhodině jízdy jsme se dostali k Badwater basin - toto místo je 85,5 metru pod hladinou moře a to ho dělá nejníže položeným místem v Severní Americe. Když si představím, že ještě před pár dny jsme procházeli v Coloradu horským průchodem Independence pass ve výšce 3687 mnm, tak mě začal oblévat horký pot :) Jelikož teplota atakovala 48 stupňů ve stínu, snažili jsme si udělat co nejrychleji fotky a videa, abychom utekli z toho pekla zpět do klimatizovaného auta. Cestou do informačního centra jsme ještě využili vyhlídkovou jednosměrnou cestu kolem Artist's Pallett - skály jsou tu zajímavě zbarvené v různých odstínech. Po koupi rychlého obědu do auta nás čekala dlouhá, ale nesmírně zajímavá cesta do Los Angeles – zastavili jsme se na vyhlídce na pískových dunách Mesquite, v městečku duchů Trona, při pomalovaných skalách Fish rocks, prošli jsme kolem pohřebiště letadel a na večeři jsme si vychutnali grilované maso v brazilské restauraci ve městě Lancaster. Jak řekl jeden z našich spolucestujících - tento zájezd bychom měli přejmenovat na B-52 - je to prostě jedna bomba za druhou.

Čti více

Degustace japonského čaje

Na našich toulkách Japonskem se zastavujeme ve městě Kyoto, v hlavním městě japonského čaje. Rozhodli jsme se zúčastnit se degustace toho nejlepšího, co je v nabídce – zeleného čaje Gyokuro, což v překladu znamená "nefritová rosa". Neochutnat ho právně v tomto městě by bylo hříchem. Na rozdíl od klasického čaje Sencha, tento pochází výlučně z první sklizně lístků, které se před sklizní na 20 dní zastiňují, čímž získají své jedinečné chuťové vlastnosti. Vysoký obsah theaninu a nízký obsah tříslovin způsobují lahodnou, hlubokou a slaďoučkou chuť, která se nedá srovnat s žádným jiným čajem. I samotná příprava se od jiných druhů liší a my se jdeme naučit, jak si čaj nejlépe vychutnat. Navštěvujeme proto jednu z nejlepších čajoven ve městě – Fukujuen, kde se u šálku neskutečně lahodného nápoje na chviličku zastavuje čas. Na stůl nám v čajovně položí miniaturní konvičku – kyusu, tři gramy čaje na osobu a lístky zaléváme až pět krát. Na každý nálev použijeme trošku teplejší vodu a zkracujeme dobu luhování. Jednotlivé nálevy si vychutnáváme v maličkých šálcích o velikosti náprstku a věřte, že je to akorát. Po pátém nálevu paličkami vybíráme čajové lístky, namáčíme je v sójové omáčce a jíme je jako salát. K tomu na zajedení dostáváme lepkavé "noky" z rýžové mouky, které s GYOKURO mimořádně ladí. Neskutečně lahodná chuť nám ještě dlouho zůstává na jazyku a my se radujeme z dalšího intenzivního zážitku, kterých na naší "zlaté" cestě Japonskem zažíváme nespočet.

Čti více

Dhaka, Bangladéš

Naše cesta pokračuje. Dnes jsme ji trávili v hlavním městě Bangladéše. Jak si představujete Bangladéš? Jako chudou zemi plnu chorob, zaplavených polí, žebráků a špíny? Měli jste být dnes s námi v Dháce. Ruch města, které nikdy nespí. Náš průvodce se ráno opozdil. Procházíme se starou Dhaka mezi Mughalskou pevností a největším hinduistickým chrámem Bangladéše, každý se chce s námi fotit (i my s nimi :) každý se usmívá, všude je pocit absolutní pohody. Chvíli předtím estonský americký židovský parlament a poté oběd v thajské restauraci s výhledem na pevnost. Odpoledne kolem památníku boje za bangladéšťany proti Pákistánskému urdu a největší suvenýrový obchod Bangladéše ,kde nemají ani jednu pohlednici. Téměř dokonalá krajina, až na to, že tady nečepují ... I proto jsem s naším Guidem zařídil dnes večer do autobusu dvě stě piv. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Zítra o 20:30 vyrážíme tradiční lodí po dolním toku Gangy směr mangrové lesy Sundarbanu v největší deltě planety. Mám pocit, že nám můžete závidět :) Zdravíme. Všichni jsme více než ok.

Čti více

Divočina Mongolska

Probouzíme se a venku nás překvapuje čerstvě napadaný sníh. Dnes nás čeká víceméně přesouvací den, tak nám to vlastně vůbec nevadí, aspoň bude sranda. Po vydatné snídani tedy nasedáme do vozů a vyrážíme směr mongolský Altaj. Míjíme kruhové hrobky se sochami dávných náčelníků, až dorazíme k jedné, která je nad poměry velká. Podle tradice se totiž velké hrobky nestavěli – bylo by v nich totiž příliš mnoho volného místa a snadno by se mohlo stát, že by se toto místo zaplnilo dalšími členy rodiny. Tato však velká je. Patří místnímu náčelníkovi, který zemřel v roce 1906. Stojí nad ní dřevěná stavba podobná jurtě a na náhrobním kameni se píše, že dřevo bylo impregnované vývarem z 10 tisíc koňských kostí, a právě díky tomu zde stojí dřevěná stavba dodnes. A protože koně jsou pro mongolských Kazachy to nejcennější, umíte si asi představit, jaký bohatý byl tento náčelník. Cesta se klikatí přírodou s nádhernými scenériemi, které nám připomínají výjevy z jiných planet. Je čas oběda a naše průvodkyně Erkesh dává povel řidičům, aby zastavily u chaloupky na úpatí malého kopce. Zaklepe na dveře a domlouvá se s domácí paní, že bychom si u ní dali oběd. Ta nám okamžitě uvolňuje pokoj, kde si nanosíme stoly, židle a vše potřebné vybavení. Kuchařka Pako se pustí do práce a my se Erkesh ptáme, jak dlouho se s domácí paní zná. Ta jen pokrčí rameny, že ji vidí poprvé. Nemáme slov. Toto je kazašská pohostinnost, o jaké se nám může doma jen snít. Umíte si představit, že by u vás doma někdo úplně cizí zaklepal na dveře, zda si nemůže pro svých 12 hostů uvařit oběd a odpočinout si chvíli ve vašem obývacím pokoji? Ještě několik desítek kilometrů a před námi se pomaličku začínají objevovat zasněžené vrcholky mongolského Altaje. Přicházíme do Národního parku Altaj Tavannes Bogd. Potřebujeme ubytovat, a tak Erkesh domlouvá jurtu. Rodina, která v ní žije se okamžitě přestěhuje k sousedům, abychom se měli kde uložit. Na večeři a sklenku pálenky zbyl jen starý pán a později i on odejde k sousedům. Rozložíme si samo nafukovací karimatky a zalezeme do spacáků. Dnes se potřebujeme pořádně vyspat, zítra nás čeká celodenní výlet pod ledovci, které jsou zdobené vrcholky altajských hor. Po netradiční ranní hygieně, kdy jsme za nejlepšího přítele vyhlásili vlhčené ubrousky, se teple oblečeme a do ruksaků hodíme obědové balíčky, které nám Pako brzy ráno připravovala. Čeká nás téměř dvaceti kilometrová túra. Začínáme prudším stoupáním, avšak přibližně po hodině a půl se dostáváme na planinu, přes kterou musíme projít. Túra se mění na celkem příjemnou procházku, slunce nás pomalu zahřívá a náš cíl – výhled na "pět svatých" vypadá být na dosah. Putujeme tedy opuštěnou krajinou a cestou potkáváme nomády se svými stády koz a jaků. Počasí nám přeje a naše úsilí je odměňováno nádhernými výhledy. Před námi se tyčí nejvyšší vrcholky mongolského Altaje a my si tiše a s pokorou užíváme tyto jedinečné chvíle. Pomalu se vracíme zpět do naší jurty a cestou ještě navštěvujeme "supermarket", tedy jurtu, ve které prodávají všechny důležité věci. Nás zajímá pivo a vykupujeme opět všechny zásoby. Paní domácí nás ještě hostí čajem a Kurdem, což je sušený jačí sýr, a domácími koláčky. Po návratu z výletu usuzujeme, že stále nemáme dost, a tak šlapeme ještě k plesu, které jsme viděli na opačné straně doliny, když jsme scházeli k táboru. Vyběhneme tedy na kopec a jdeme obejít jezero dokola. Přeskakujeme několik malých potůčků, ale poslední je příliš rozvodněný. Míjíme jezero tedy zpátky a vracíme ke naší jurtě. Ukládáme se do spacáků a za chvilku všichni spíme jako dřeva. Před definitivním návratem do civilizace navštěvujeme ještě rodinu orlího lovce. Při hledání nejlepšího místa na focení se pokoušíme přebrodit říčku, ale tentokrát je to i pro náš nezničitelný vůz příliš. Kola zapadla a divoká řeka začíná auto podemlívat. To se nebezpečně naklání a posádka z něho vyskakuje dříve, než by se mohlo převrátit. Pomocí ostatních vozů se pokoušíme vytáhnout ho ven, ale neúspěšně. Nakonec nám pomáhá místní hospodář. Vůz však nestartuje, protože celý motor byl zalitý vodou. Namačkáme se tedy do ostatních dvou aut a po hodině jízdy konečně přicházíme do městečka Ulgie. Ubytujeme se v hotelu, užíváme si teplou sprchu, splachovací záchod a pohodlné postele. Zážitky z této neskutečné a člověkem teprve málo dotčené země si však budeme pamatovat navždy.

Čti více

Dlouho očekávaná plavba lodí směr Helsinki

Čerstvý, čistý mořský vzduch a krásná země zaručují nezapomenutelný zážitek, zejména když se to všechno dá zažít na palubě luxusní výletní lodi, kterou se společně s CK SEN vydáme napříč Botnickým zálivem. Opouštíme Švédsko, představte si 35 000 ostrůvků, to je to, co nás dnes čeká. Ubytujeme se v pohodlných kajutách, na palubě naší lodi najdeme elegantní restaurace, obchody, bary, divadlo, čeká nás mezinárodní zábava a můžeme zažít skutečnou atmosféru kasina. Pozorujeme západ slunce na lodi, počasí nám přeje, tato loď nám nabízí místo k odpočinku, my se setkáváme na palubě, abychom se pokochali výhledem na okolní ostrůvky. Před námi je šestnácti hodinová plavba, tento čas nám zde uběhne jako voda. Ráno nás bude čekat snídaně s výhledem na moře a Helsinky – hlavní město Finska s charakteristickou moderní architekturou, známé jako dcera Baltu.

Čti více

Drink z hadí krve ve Vietnamu

Myšlenka na drink z hadí krve a z hadí žluči v nás vyvolává smíšené pocity nejistoty. Po zvážení a vzájemném ujištění, že se opravdu jedná o výjimečnou příležitost, se odhodláváme k ochutnávce. Ta žluč mi trošku připomíná becherovku s hadím buketem z východních svahů, vtipkujeme… Tento nápoj, povzbuzující potenci, si oblíbili hlavně místní císaři. Součástí jejich neskonale „těžkého“ života bylo „postarat se“ o konkubíny. Nejznámější z nich, Tu-Duc, jich měl 104. Přiznejme si, byl to nelehký úkol při takovém počtu. Jako zpestření volného času střílel na zajíce, které jeho služebníci na povel vypouštěli na jeho vlastní ostrůvek. Připočtěme k tomu i každodenní rozhodování např., když si císař musel vybírat každý den z 50 druhů jídel. I díky tomu je město Hue proslulé svojí pestrou kuchyní a uspokojí i nejnáročnější chuťové pohárky :)

Čti více

Druhá největší poušť Asie

Ráno se loučíme s Kempinskim a ulanbátarskými zácpami se pomaličku přemisťujeme na letiště. Odlétáme do Dalanzadgadu, což je hlavním městem Gobijského regionu. Let trvá přibližně hodinu a půl a už z letadla je vidět, že se máme na co těšit. Vystupujeme na maličkém letišti, nastupujeme do vozu a za pár minut se dostaneme do nejbližšího jurtového tábora. Jurta je tradiční obydlí kruhového tvaru, ve kterém žijí nomádi v Mongolsku, ale iv okolních zemích. Název pochází z turkických jazyků, tady v Mongolsku se jim říká "ger". V kempu se nasnídáme a čekají nás první hodiny jízdy po cestách-necestách. Našim cílem je strmý kaňon Yolin An, součást pohoří Gurvan Saikhan (z mongolského jazyka "Tři krásy"). Název se dá volně přeložit jako Údolí supů, protože jich tu hodně hnízdí. Jako první navštěvujeme maličké muzeum věnované místní fauně. Dozvídáme se, že kromě koz a ovcí se sem-tam zatoulají i vlci, medvědi nebo rysy. Pokračujeme dále do údolí na nenáročnou túru. Na jeho konci jsou ledovce, ale my se tam tentokrát nedostaneme. Na Gobi před pár dny pršelo, a potoky a řeky jsou pořádně divoké. Poušť je však úplně zelená, vše, co zde roste, ožilo. Vracíme se tedy zpět do vozu a čeká nás pořádná štreka k jedné z dun – Khongoryn Els. Gobi, druhá největší poušť Asie, je převážně kamenitá a za dunami je třeba "kousek" popojet. My už se však vracíme do našeho jurtového tábora. V 11 hodin vypínají elektriku a my můžeme pozorovat jednu z nejkrásnějších hvězdných obloh, jaké jsme v životě viděli. Hned ráno vyrážíme k duně. Khongoryn Els, což v překladu znamená "Zpívající písky", zabírá plochu přibližně 965 kilometrů čtverečních. Vybíráme si jeden z takových výběžků a šplhámena vrchol. Nejrychlejší z nás vyběhli nahoru za půl hodinky, ostatním cesta trvala přibližně hodinu. Z vrchu máme neskutečné výhledy na okolní poušť, která vůbec není fádní, nekonečně zvlněné plochy jsou korunovány výběžky hor, což dodává zemi jedinečný punc. Do tábora se vracíme na baktrijštích velbloudech, což je původní druh zde v Mongolsku. Cesta na nich vůbec není pohodlná a my obdivujeme nomády, kteří na velbloudech projíždějí nekonečné vzdálenosti celé roky. Poobědváme a vyrážíme na další hrbolatou cestu, tentokrát k hořícím útesům. Název tomuto místu dali němečtí paleontologové, protože reliéf útesů z červené hlíny, vytvořený erozí, jim připomínal při západu slunce plameny. Právě v této oblasti byly objeveny jedny z prvních dinosauřích vajec ale i kosterní pozůstatků dinosaurů, například VelociRaptora, kterého znáte z filmu Jurský park. Procházíme se po útesech, fotíme a užíváme si nádherné scenérie. Ještě hodinku ve voze do kempu odpočinout si a zítra se vracíme do Ulánbátaru.

Čti více

Druhý den zájezdu v Masaj Mara

Chtěli byste někdy vidět pláně poseté pakoni, zebrami a dalšími kopytníky Afriky, které vidíte 
v televizi? Kolikrát se lidem poštěstí projít kolem řeky, která je plná hrochů a krokodýlů? Jak často se dá vidět lví smečka odpočívající uprostřed savany, a kdo se může pochlubit, že mu slon prošel kolem auta? My jsme dneska zažili všechno z toho, co by chtěl každý dobrodruh vidět na vlastní oči, a to za pouhé dva dny zájezdu v Masai Mara. Právě začala migrace a s tou přišla neuvěřitelná stáda pakoní a zeber, následované spoustou šelem a tohle vše je k vidění právě teď tady v Keni. Teprve nám to začalo a už jsme toho tolik viděli, teď se budeme těšit na to, co nám nachystá zítra jezero Nakuru!!! Držte palce.

Čti více

Duhový Stockholm

Zájezd Metropolitní Skandinávie by se neobešel bez návštěvy Benátek Severu. My s CK SEN ho navštěvujeme už téměř čtvrtstoletí a vždy žasneme ze spleti ostrůvků propojených mosty a tunely, na kterých se město rozprostírá. Tam, kde se setkává sladká voda jezera Mälaren a slaná voda Baltského moře vytváří místo, kde se prolíná harmonie přírody s okouzlující příměsí historie a architektury. Povídáme si o zakladateli města, Birgerlovi Jarlovi, který město v 13. století založil, procházíme se místem, kde se konal legendární Stockholmská krvavá lázeň a obdivujeme nechvalně potopenou loď, kterou vytáhli z hlubin vod po více než tři sta letech. Jemný vánek z okolních vod nás příjemně osvěžuje v neobvyklém severském horku. Extrémní teplo neobešlo ani Skandinávii a klienti, kteří se přišli na Sever zchladit, zůstaly zklamáni. Teplota pod 30 ° C na našem zájezdu během dne neklesla. Navíc ze všech stran na nás vyskakují barevné vlaječky. Jsou na billboardech, veřejných budovách, městských autobusech, muzeích, obchodních domech, restauracích, pouličních stáncích, v suvenýrových obchůdcích a jedna velká majestátní vlaje z budovy Národní Opery. Ve městě se koná duhový týden a lidé vyjadřují svou solidaritu s tímto fenoménem. Začínáme si všímat plátěných pruhovaných tašek, které stockholmčané nosí, barevné náramky či jinou bižuterii, pruhované ponožky a jiné doplňky. Mladí i staří lidé mají v rukou barevné vlajky a svobodně se procházejí po městě. Zastavím se u stánku, kde nám dobrovolníci nabízejí duhové předměty a zvou nás, abychom přišli podpořit den D – duhový pochod. Stovky, ba až tisíce lidí vystrojených v duhových barvách se projdou královskou ulicí Drottninggatan až ke Östermalms parku na podporu LGBT komunity. Celé město se promění na oslavy rovnoprávnosti a svobodné volby. Duhový festival se pořádá od roku 1998 a patří k největší akci tohoto druhu v celé Skandinávii. Je to také největší každoroční akce ve Stockholmu. 

Čti více

Esfahán - drahokam kouzelné Persie

Čekal by někdo v Íránu druhé největší náměstí světa? My jsme ho už v Esfahánu prošli křížem krážem již několik krát, abychom viděli vše, čím je obklopeno. Hledali jsme fresky, umělce Rezy Abbasiho na bazarovém portálu, kráčeli uměleckým bazarem a za neustálých úderů nástrojů o mosazné či kovové tácky jsme obdivovali zručnost perských mistrů. Írán to nejsou jen památky, ale i unikátní kuchyně.  Na oběd jsme si v tradiční restauraci posadili kolem malé fontánky a objednali si perský fesendžun. Představte si rýži ochucenou šafránem a brusinkami, kterou zajídáte kuřetem, ponořeným v husté omáčce ze sladkých granátových jablek a vlašských ořechů. Ne, nedá se to představit, proto je třeba přijet do Persie a ucítit chuť této kuchyně na vlastním jazyku. Podvečer jsme si sedli do místní čajovny ukryté ve spleti bazarových uliček na vodní dýmku. Esfahán dokáže namíchat unikátní zážitky. Viděli jsme, jak se třesou slavné minarety, vylezli jsme na pahorek k chrámu ohně Ateškádé, kráčeli obrovskou Páteční mešitou, která se probojovala do UNESCO a nakonec jsme slyšeli, jak bijí zvony v křesťanské čtvrti. Kostel? V Íránu? Že se to neshoduje s našimi zkreslenými představami? Přesně o tom to je! Írán je najkrásnějším příkladem toho, že je lepší jednou vidět než sto krát slyšet. Kráčeli jsme křesťanskou čtvrtí Jolfa, nadechli se fresek v obrovské katedrále Vank a jak bonbónek jsme se poprocházeli nejkrásnějšími esfahánskými mosty. Ještě poslední nákupy na místních bazarech. Je to však nebezpečné. Ty krásné věci, které nakupujeme už nemáme kam dávat!

Čti více

Etiopie

V Etiopii zažijete neskutečné věci! Z historicky neuvěřitelně bohatého regionu severní Etiopie se přesouváme na jih, přes Jimmy do městečka Mizan Teferi, kde kromě dvou univerzit nacházíme i jeden hotel s wifi. Organizujeme zde závody na koňských povozech. Děti vybíhají ven z hliněných chatrčí a křičí "faranji, faranji!" Welcome Faranji je nejčastější fráze, kterou kromě money slyšíme a znamená "Vítej cizinec" nebo spíš "běloch". Nejvíce nás překvapuje úžasně zelená země - čajové plantáže, džungle, káva, mangovník… Po cestě nakupujeme asi 10 kilo manga za 50 Birra, což jsou asi 2 eura. Nejvíce však litujeme nerozvážného činu - na sobotním místním trhu jsme vytáhli balík bonbonů. Davu asi sto dětí se pak nedalo zbavit. Osvěžujeme se posledním točeným pivkem a už se připravujeme na to nejzajímavější - kmeny dolního Oma! Vyrážíme na našich 4x4 přes kávové plantáže až k řece, kde se nejblíže dva dny pokusíme navštívit kmeny Surma, Nyanga a Dasanech. Tento zájezd je jedno velké dobrodružství.

Čti více

Etiopie, kmeny z povodí řeky Omo

Představte si tu nejzelenější Afriku. Tři Landrovery se prodírají hustým porostem po neexistující cestě. Místy musíme cestu hledat, a ten pocit, když po cestě najednou vidíte vykračující nahé vysoké muže kmene Surmi, je zkrátka neskutečný. Zastavujeme, otevíráme okénko a zdravíme se "A-cha-li", abychom prolomili ledy. Usmívá se a podává nám ruce. Jako první se ptají na žiletky. Na účesy ale hlavně kvůli skarifikaci, kterou praktikují, aby se zkrášlily, ale také kvůli rtům, aby si ženy rozřízly spodní ret, a vkládají si sem postupně vetší a větší labrety. Ženy od nás většinou chtějí mýdlo.  Za ta léta, co k nim proniká civilizace, si na něj už zvykly, i když ho staletí nepotřebovaly. Země se postupem dne mění - ze zelené vysočiny sjíždíme níže až do povodí Oma a husté lesy střídá nízká tráva a nakonec nefalšovaná africká buš a poušť.

Území kmene Nyangatom je asi to nejautentičtější, co na této cestě zažijete - poctivě opevněné vesnice (je to nejbojovnější kmen ze všech), nekonečná poušť a obrovské termitiště. Turistů přesně 8 – jenom naše skupinka. Když vejdeme do vesnice, nedůvěřivě se na nás mračí, nechtějí hned za vše peníze, jako na druhé straně Oma, turisty zhýčkaní Mursiové.  

Po chvíli domlouvání s náčelníkem, máme povolení na návštěvu a z primitivních chatrčí vylézají nádherné vysoké ženy. Na krku mají asi tři kila barevnych korálků a přes pas vyšívanou kozí sukýnku. Vládne úplné ticho a hledíme na sebe se vzájemným úžasem. Střet civilizací se nedá popsat a musíte si ho zažít na vlastní kůži. Mizející kmeny západního břehu Oma jsou dostupnější, než si mnozí myslí.  Všechny vás zvu do Etiopie, tento svět o pár let zcela určitě zmizí. Výstavba silnic, mostů, přehrad je v plném proudu. Globalizaci se jednoduše nedá vyhnout a zcela určitě čeká i tento region.
 

Čti více

Etiopie, křesťanský sever

Melkam Fasika! Takto nám přejí mniši, které potkáváme v chrámech, příjemnou Velkou noc. Sedím na terase naší krásné lodge ve městě Bahir Dar v severní Etiopii a v pozadí se z města ozývají zpěvy a motliby v amharcine (žádné klišé, ale opravdu!!!). Dnes, v předvečer vzkříšení se Etiopané shromažďují v chrámech a modlí se celou noc. Po dlouhých týdnech přísného pustu a modlení, se zítra budou moci konečně dosyta najíst. Dnes nakoupili na trhu ovečku nebo kozu, kterou rituálně obětují a zítra mohou hodovat. Atmosféra Velikonoc je tady neskutečná! Včera na Velký Pátek jsme před hlavní katedrálou v Addis Abebě sledovali příchod patriarchy - ministranti mu rozprostřeli před vchodem slaměný koberec a kněží ho vítali s unikátními barevnými deštníky. Vedle toho se usmívali a klaněli směrem k davům modlících před katedrálou, které se už nevešli dovnitř. Velká noc je pro etiopskou ortodoxní církev nejdůležitější svátek v roce, pokud nepočítám netradiční svátek Meško - ten je v září a připomíná nalezení Svatého kříže Helenou, nebo Timko - připomenutí Ježíšova křtu, který se slaví v lednu. Dnes jsme navštívili i turisty téměř nedotčené chrámy na březích jezera Tana, kde se můžete dotýkat dokonalých třísetletých muralií. Malby od podlahy až po strop vás uchvátí či jste nebo nejste milovníci umění. K tomu přidejte mnichy zahleděné do bible a nebudete chápat, jak je možné, že tuto prudce fotogenickou zemi ještě neobjevily davy turistů ze západního světa. Kromě nádherných křesťanských tradic Etiopie samozřejmě nabízí i přírodní památky. Víte, že právě zde pramení Nil? Modrý Nil, jeden z pramenů nejdelší řeky světa, vytéká z jezera Tana, my jsme ho samozřejmě nevynechali a náš den jsme zakončili pompézním kýčovitým africkým západem slunce na plavbě přes největší jezero země. Etiopie je prostě cestovatelské pecka, nenechte si ji ujít!

Čti více

Everest base camp

Cestou do Everest base campu šplháme serpentinami k horskému sedlu Pang-La (5025 mnm) a místy se otevírá vyhlídka na některé z největších hor světa. „Podívejte, kompletní masiv Cho Oyu!“ upozorňuji skupinu. „Dnes se ukazuje jako málokdy!“ Když přicházíme na vyhlídku, otevírá se kompletní pohled. Na obzoru před námi najednou stojí sluncem zalitých 5 ze 14 osmitisícovek planety. Vidíme Nejen Everest (8848 mnm) a jeho souseda Lhotse (8516 mnm), ale i pátou nejvyšší horu světa Makalu (8485 mnm), impozantní masiv Cho Oyu (8188 mnm), a nejnižší osmitisícovku Shishapangmu (8027 mnm). Na obloze není ani jeden obláček, pouze z vrchu Everestu se táhne oblak mísící se s rozfoukaným sněhem. „To na vrcholu bohové pálí vonné bylinky.“ S úsměvem konstatuje náš místní kolega Dhondhup. Možná je to pravda a bohové nám poskytli tento nádherný pohled. Možná je to i chladným ale čistým listopadovým počasím. To ale člověk v mystickém Tibetu nikdy nemůže dokonale posoudit. Při pohledu na obří masivy se člověk cítí zároveň malý a bezvýznamný a zároveň i mocný, že se mu to podařilo vidět. Po desítkách fotografií a panoramat se konečně odtrhneme od té nádhery a přesouváme se po slušné asfaltové cestě směrem k Nepálu. Panorama himálajských obrů nám všem ale zůstává před očima a pravděpodobně ji tak brzy nic nepřekoná.  Před sebou vidíme další úchvatné štíty hor a ledovce vinoucí se do údolí. Před námi je ještě dlouhá cesta na nepálskou hranici. Ne, ještě nechceme tibetskou plošinu opustit, všude kolem nás je tolik krásy, jako bychom byli v dokumentu National Geografic. Slunce pomalu klesá, sníh mění barvu a my se kocháme stovkami nafocených snímků.

Čti více

Festival světel v Barmě

Navštívit Zlatou Barmu v čase jednoho z nejvýznamnějších svátků v zemi je neuvěřitelným zážitkem. Říjen bychom zde mohli nazvat měsícem úcty ke starším. K tomu všemu se všichni těší, že končí monzun a přichází období krásných slunečních dnů. V tomto roce se říjnový úplňkový den koná 13.10… V podvečer se v Šwedagonské pagodě uskutečnil zahajovací akt festivalu světel - slavnosti, kterými končí buddhistický půst. Toto období, kdy buddhističtí mniši necestují- nebo jen výjimečně, a kdy je možné zdržovat se večeře, je připomínkou cesty historického Buddhy ke své matce. Buddhistický půst je v monzunovém období. Festival světel nebo thagyut pro barmské, dnešním pochodem nebeských strážců oficiálně začal. Svíčky byly rozestavěné a rozsvícené kolem celého obvodu Shwedagonské pagody a celé město - ulice i obchodní domy - jsou ozdobeny různými svítidly, lampióny i svíčkami. Nejposvátnější buddhistické poutní místo Myanmaru bylo o něco více kouzelné a zajímavé. Mohli jsme celým tělem vnímat, jak žije krajina v době svého náboženského svátku. Na jeho pokračování se těšíme cestou k jezeru Inle.

Čti více

Fez – město, kde se vracíme do středověku

Většina lidí zná Medinu jako posvátné město muslimů v Saúdské Arábii. No medina, tentokrát s malým m, je i název pro staré části severoafrických míst. Typický je pro ně labyrint úzkých uliček, kde se setkáte s různými starými řemesly a lokálními kupci. Orientální zážitek, který se Vám vryje do paměti. Obzvláště jedna medina Afriky je opravdu nezapomenutelný světový unikát. Medina marockého města Fez. Jde o nejstarší a největší medinu, jakou můžete navštívit. Za starými hradbami nás čeká spleť téměř 10 000 stylových historických uliček. Jde o doslova žijící středověk. Místa i řemesla, která se za století nezměnila. Nechápavě se díváme například na barvíře kůže, kteří se v několika kádích a při místních teplotách snaží barvit budoucí bundy, kabelky, boty a další. Jedině zde v Maroku můžete vidět barvení kůže ještě takovým středověkým způsobem. Dále se podíváme i vyzkoušíme hrnčířství či ruční výrobu a skládání mozaik. Okrasné rytí do kovů. Výrobu koberců i typických šátků na starých rozpadajících se tkalcovských strojích. Ne, toto není žádný skanzen, jak se kdysi žilo, ale současný každodenní život místních. Při toulkách touto živoucí historií nevynecháme ani nádherně zdobené staré islámské školy. Mimochodem, nejstarší a stále aktivní univerzita světa se nachází právě zde, v jedinečné medině královského města Fez.

Čti více

Francouzská Guyana a Ostrovy Spásy

Potetovaný indián je nahý, červená ručně pletená sukně mu zakrývá kyčle. Jako ze snu. V ruce drží dlouhou trubku. Vypadá statně, když se vedle něj postavím, zjišťuji, že měří tak 1.5 metru, zřejmě trochu méně. Obyvatelé jihoamerické džungle jsou zde v karibské kultuře opomíjeni. Francouzská Guyana, ačkoliv ji můžeme považovat za karibskou kulturu (geograficky to Karibik rozhodně není), se indiánů nezbavila. Naopak.
Tito Guyanští indiáni jsou jako z obrázků amazonských kmenů. Jsem nadšený. Když zde ve Francouzské Guyaně v roce 1848 oficiálně zrušili otroctví, černoši nečekali, zda ten zákon vydrží a zda se uplatní v praxi a utekli hluboko do džungle. Vytvořili neopakovatelnou kulturu tzv. "Maroonů". Marooni si zachovali své tradice, domorodé zvyky, woodoo. Tancují, v transu přináší oběti, léky podávají za dunění bubnů.
Zastavujeme se na dlouhé pláži. Není zde žádná fabrika, a tak by mělo být moře čisté, ale voda kromě toho, že je slaná, je tmavá. Amazonka se vlévá odtud 500 km, ale i tak je moře plné amazonského bahna. Až po Venezuelu. Guyana, to je džungle a mohutně řeky. Neznámé řeky jako Cayenne či Kourou (stejná jména nesou nejlidnatější a třetí nejlidnatější město země) jsou širší s mnohem větším průtokem než evropské řeky. Přeplavat je by byl problém a to nemluvím o pirani a kajmanech. Takže žádné tyrkysové moře? Jedno místo přeci jen známe. Jsou to Ostrovy spásy. Tři ostrovy hodinku jízdy katamaránem od pobřeží jihoamerického kontinentu. I kdyby tu nebyla věznice a cela ta úžasná historie popsaná v knize Motýl (Papillon), tak se sem velmi vyplatí jet. Jedním slovem nádhera! Kokosové palmy přerůstají staleté budovy. Opice s dlouhými ocasy se honí mezi mangrovníky, mangem a po dětském hřbitově. Přijíždíme ráno, ale už kolem oběda se cítíme jako v botanické zahradě - ve skleníku.

Sedíme na lavičce jako Draifus, pozorujeme příboj a popíjíme "Ďáblův punč" složený z pomerančů, limetek, marakuji a spousty rumu se značně drsnou chutí. Na ten rum si třeba zvyknout. Má 50% a nemá nic společného s tím kubánským.

V barech ho nalévají a zvou nás ne na caipirinhu (drink sousední Brazílie), ale na Punch Passion. Místní marakuja je zde neuvěřitelně šťavnatá. Ideální kombinace svíravé kyselosti a opojné sladkosti  v nás vzbuzuje skryté vášně. Guyana je ideální destinace pro cestovatele, kteří sní o objevech a romantických cestách. Taková místa na naší planetě ještě existuji.
 

Čti více

Gastronomické a kulturní zážitky Hanoje

Neskutečné! Teprve dva dny prožíváme pohádku Dálného východu jménem Vietnam, ale zážitků máme, jako bychom byli na cestě téměř měsíc. Už první večer jsme po příletu do hlavního města Hanoj ​​ochutnávali místní speciality v podobě extrémně čerstvých jarních rolek, které zde mají na každém kroku a nemohli jsme vynechat ani jídlo zvané Bun Cha, které je typickým jídlem právě pro Hanoj. Dostanete misku s vývarem, ve kterém plavou kousky masa a na extra talířku čekají masové karbanátky, bylinky, výhonky a kopec nudlí. Vše si člověk připravuje sám v jakém poměru mu to vyhovuje a nakonec je jídlo hrou, které dokonce perfektně chutná. Tento zájezd je i o gurmánských zážitcích. V Hanoji jsme se zastavili na nádherných místech spojených s buddhismem. Hanoj ​​to je Ho Či Minh, a tak byla jen otázka času, kdy k němu přijdeme blíž. Monumentální náměstí Ba Dinh bylo poloprázdné, a tak jsme si mohli udělat panoramatické fotky slavného mauzolea, kde je uloženo tělo revolucionáře Ho Či Minha. Přestože zemřel v roce 1969 jeho odkaz a osoba je zde v Hanoji stále živá a lidé si ho drží v úctě. Proč nechtěl bydlet v luxusním monumentálním paláci? Kolik měl Ho Či Minovo aut? Kde nakonec bydlel a jak to u něj vypadalo? Na všechny tyto otázky již známe odpověď. Ještě Pagoda stojící na jednom pilíři, první vietnamská káva, džusy z exotického ovoce, pomelo, pithaja a můžeme jít do starého města k Chrámu Literatury. Nasedli jsme na rikše, propletli se chaotickým městem, úzkými uličkami, exotickými tržišti, mezi stánky s jídlem, polévkami, ale i všem možným a po super obědě jsme se nechali unášet pohádkami a legendami na slavném loutkovém divadle odehrávajícím se na vodě.

Čti více

Georgetown a Guyana

A jsme tady! Po šílené jízdě západním Surinamem a východní Guyanou jsme vstoupili do hlavního města zřejmě nejexotičtější země naší cesty. Jsme v Britské Guyaně. Divoká hranice na řece Courantyne, která funguje jen jednou za den. Celníci, kteří při popisu naší cesty jen spokojeně pokývali hlavou. Třičtvrtě hodiny mezi ostrovy na řece, která oddělila britskou Guyanu od Holandské. A nezapomenutelný vstup do třetí země s kravami na silnicích. Jako v Indii. Populace Guyany se skládá z potomků afrických otroků (navozili je sem na plantáže Nizozemci) a potomků zejména indických námezdních dělníků. Tmavý hinduisté a ještě tmavší křesťané. Respect a reagge. Strašně mili lidé. V každém průvodci se dočtete, že Guyana je drsná a Georgetown nebezpečný. My zatím zažíváme jen opak. Je tu krásně. Široké ulice, květinové parky a britská architektura. Oběd u Číňanů. Další obrovský dřevěný kostel (svatého Jiřího), kde jsme zažili mši, sídlo prezidenta (Guyaně 20 let vládl osvícený diktátor), parlament i divoký Stabroek Market s britskou hodinovou věží. Georgetown se nám zalíbil. A zítra nás čeká jeden z vrcholů naší cesty. V 9 hodin odjíždíme na letiště a pronajatým letadélkem odlétáme přes prales daleko na jih ke Guyansko-brazilským hranicím k nejmohutnějším vodopádům na světě. Čeká nás vodopád Kaieteur, který najdete i na dvaceti Guyanské-dolarové bankovce. Vše je super a doporučujeme navštívit.

Čti více

Glencar, Benbulben a Sir W.B.Yeats

Znáte Williama Butlera Yeats? Pan spisovatel, držitel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1923, kterého při jeho tvorbě ovlivnila bezpochyby nejvíce nádherné scenérie Irska. Jsme v okolí města Sligo, kde s CK SEN 2. den své okružní jízdy přespáváme v úplném centru, v luxusním hotelu The Glasshouse Sligo. Hned ráno se vydáváme mimo město, směrem do Drumcliff, vesničky, kde se přímo u silnice nachází kostel sv. Columba. Na tomto místě je pan Yeats pohřben na počest jeho dědečka, který zde dlouhá léta působil jako farář. Cesta však nekončí, auty se přesuneme jen 10 minut k nejkrásnějšímu vodopádu celého Irska – Glencar, s výhledem na irskou "stolovou horu" Benbulben. Kopec s výškou 526 m, který má p. Yeast obejitý z každé strany. My okamžitě chápeme, proč jsme sem jeli. To, že tu nikdo kromě nás nebyl svědčí io snaze domácích zachovat si toto místo v jeho původní autenticitě. Pasoucí se ovečky, stejnojmenné jezero Glencar hned u nás, procházka po dřevěných schůdkách až k vodopádu. Plní úsměvů nasedáme do aut a jedeme se prohlédnout samotné městečko Sligo a jeho další zákoutí (není jich málo!). Oblast celého Benbulben oplývá nejednou legendou. Věděli jste, že tak malá země jako Irsko se pyšní dalšími 3 osobnostmi, které jsou držiteli Nobelovy ceny, oceněnými za jejich literární tvorbu? George Bernard Shaw (1925), Samuel Beckett (1969) a Seamus Heaney (1995) - tři páni, jejichž krása a nesnadná historie Irska inspirovala k jejich úžasným dílům.  Doporučujeme se o tom přesvědčit osobně a vyrazit do Irska 

Čti více

Gorila gorila gorila

Tak jsme tady. V srdci černé AFRIKY, tam, kam se opravdu nejezdí... Po třech dnech celodenního přejezdu naším džípem jsme přejeli z Doualy až na hranici země, před kterou všichni varují… a vstoupili jsme dovnitř. S celníky v pasujících uniformách jsme si dali Castel a pokračovali jsme dále na jih. Pramicí, kterou naleznete už pouze tady, jsme přejeli dvě obrovské řeky, v Nole koupili diamanty, v HakhaHamblo opici, 4x zapadli, 3x měnili kolo, nebo toho bylo víc? Asfalt jsem už neviděl 4 dny, ani stopa. Dnes byl jeden z těch dnů!!!! Viděli jsme gorily. Makumba s hnědými vlasy a šedou srstí je hlavou 11 členné rodiny. Tady v Dzanga Sangha mají navíc 3000 goril nížinných. No pouze tyto jsou habituované na přítomnost lidí. Žádní ale žádní turisté. Vždyť přechodem, kterým jsme přišli, přešlo za cely rok 12 turistů a to většina byli Lékaři bez hranic a pracovníci WWF. Toto konkuruje Khordofanu. Všichni jsme v pořádku, bez jakýchkoliv problémů a srdečně zdravíme domů. Mobilní signál nefunguje a tak nás omluvte. Jako první chceme přejít džunglí do Konga. Prý se to nedá. Naše Slovensko / Česko / Francouzská expedice se však chce dostat do džungle ještě hlouběji, tam kde už ani WWF nechodí, ...a to je na straně Konga. Gorily jsme si vychutnali a byly úžasné, byli jsme od nich na 2 metry. Na večer se jdeme podívat na Američana, který zde s Pygmeji žije 20 let. Je to bílý pigmej a zřejmě ještě bláznivější než my. Všechny cestovatele zdravím ještě jednou. Je to bomba pro cestovatelské fajnšmekry.

Čti více

Gruzie

Z Ázerbájdžánu vstupujeme do gruzínské oblasti zvané Kacheti, kterou proslavilo nejlepší gruzínské víno. Nahlížíme do tajemných klášterů a na malých vinicích ochutnáváme vína a místní sýry. Vinařství Chareba v bývalém vojenském tunelu, výhledy na vinice, ale i výroba tradičního vína. Procházka „toskánským“ městečkem Signagi a posezení v rodinné restauraci u specialit gruzínské kuchyně za zvuků místní hudby. První momenty v Gruzii si skutečně zamilujete. 

Čti více

Gruzie, klášter Davit Gareja

Po cestě gruzínskou polopouští se najednou vynoří pahorek s klášterním komplexem David Gareja. V této vyprahlé pustině by ho zde nikdo nečekal. Mikrobus necháváme na parkovišti a vyrážíme na první kopec s klášterem. Ticho, klid a vůně tenkých medových svíček. Sem tam se objeví jeden z mnichů, kteří zde stále žijí. Na hřebeni kopce se protíná hranice mezi Gruzií a Ázerbájdžánem a právě tam směřujeme. Kráčíme přes hranici, vcházíme do Ázerbájdžánu  a ve skalách objevujeme opuštěně kláštery, které tu stojí staletí. Fresky jsou tu jen pro nás a nikde nikdo. Unikátní místo. Zlatým hřebem je pak pohled na panorama celého místa. Odpočíváme zde a s uloveným zážitkem scházíme dolu. 

Čti více

Guatemala

Je jedno kolik fotek Tikalu jste viděli. Je jedno kolikrát vám o něm vyprávěli a kolik jste toho o Tikalu přečetli. Přijít přímo do srdce Peténské džungle, prodírat se hustým pralesem a zmoknout na tropickém dešti je zážitek, na který se nezapomíná. Je to jako stát před Taj Mahal a nedokázat se nabažit jeho velkoleposti.  Vstáváme brzo ráno, aby nás džungle přivítala svým probouzejícím se skřekotem.  Procházíme po chodníčkách, které hned na to mizí v hustém pralese. Najednou se před námi otevře náměstí, které kdysi muselo být centrem impozantního města. Mlčky hledíme na tu krásu. Stát zde se vám navždy vryje do paměti. 

Čti více

Gurmánské hody u Vikroriiných vodopádů

V restauraci „U masožravce“ ochutnáváme polévku z máslové dýně podávanou se sekanou z krokodýla a smaženými červy mopane. Je to velká delikatesa. A nyní to vše začíná! Postupně ochutnáváme kousky grilovaného masa zebry, antilopy losí, antilopy vrané, prasete savanového, kudu a také kousky dušeného masa žirafy s hráškem a paprikou. Každý druh chutná jinak. Ale shodujeme se, že mezi ty nejlahodnější patří antilopa losí, kudu a neskutečně jemné maso z žirafy. Sladkou tečkou je smetanová zmrzlina zalitá mléčným likérem z plodů Marul – amaruly. Skutečné gurmánské hody!

Čti více

Guyana - vodopád Kaieteur

"Kolik turistů zde bylo dnes?" Ptáme se Indiána, prodávající náhrdelníky. "Vy jste dnes první", ukáže na naše letadélko. "A včera?"
"Včera nebyl nikdo". "A ve čtvrtek?" "Také ne, poslední turisté zde byli ve středu. A to Guyančané, žijící v USA. Ale jezdí k nám turisté z celého světa. Minulý týden jsme v hotelu měli dva Němce a jednoho Nora."
Přesně tohle jsme dnes zažili. Guyana je zřejmě nejméně navštěvovanou zemí Jižní Ameriky. A my se divíme, proč.
V pronajatém dvanáctimístném vrtulovém letoun jsme se přenesli nad guyanskou džungli ze severu na jih a přistáli jsme u největšího přírodního skvostu země, úžasného vodopádu Kaieteur. Je pětkrát vyšší než Niagara a dvakrát vyšší než Iguazu. Uprostřed zelené džungle, uprostřed země nikoho. I proto ho dnes i s námi za celý den obdivovalo jen dvacet lidí. Neskutečně ... Přesně toto je Guyana.
Po dvou hodinách pokračujeme dál. Opět letecky, kolem stolových hor Venezuely, chvíli přes brazilské území do povodí Amazonky. Kaskádové vodopády Orinduik kromě nás za poslední tři dny neviděl nikdo. Na jedné straně Guyana, za vodou Brazílie. Koupeme se v přítoku Amazonky a civilizace je strašně daleko. Před tím než odletíme, musí pilot z krátké přistávací dráhy odehnat indiánské koně. Nevím, kolik je míst na zemi, kde je tak krásně a tak málo turistů. Každý z nás večer v brazilské churrascarii zkonstatoval, že let přes Guyanu si řadí mezi své top cestovatelské zážitky. Toto je lepší, než jsme čekali. Zítra ráno se s Jižní Amerikou na chvíli rozloučíme, a letíme do Karibiku. Čekají nás pláže Tobaga a zasloužený odpočinek v hotelu na nejkrásnější pláži ostrova, která patří k tomu nejlepšímu v Karibském moři. Dokonalá dovolená!

Čti více

Hangzhou, ozdoba východní Číny

Na březích legendárního Západního jezera jako by se zastavil čas. Když se kocháme tímto tisíc tři sta let starým parkem, tak máme pocit, že oproti nám kráčí slavný guvernér Bai se svou Suitů ze sedmého století. Když máme dost dusivého tepla na nížině, tak se přesouváme zchladit se do okolních pahorků. Nikdy byste neřekli, že Západní jezero a obrovské parky kolem, jsou zasazeny do aglomerace, která má 21 milionů obyvatel. Našim cílem je chrám Linyin, jeden z největších buddhistických svatostánků Číny. Možná není tak slavný jako jeho známější bratranec Shaolin, ale tento chrám je nejen starší, ale i větší. Vcházíme do lesa, dusno, které nám svíralo hrdla u jezera povoluje a ve stínu stromů si povídáme místní legendy o vzniku kláštera. Založil ho indický mnich Huila ve čtvrtém století našeho letopočtu. Původně zde bylo horské údolí, ale nyní je zde mohutná vápencová skála a při ní chrám. Huile sem tuto horu údajně zavolal – přiletěla přes noc až z jeho domovské Indie, aby dokázala Buddhovu nekonečnou moc. Proto dostal kopec jméno – Feilaifeng – vrch, který sem přiletěl. Mohutný vápencový masiv skutečně nepasuje do okolního lesa, i když teorie o nočním přeletu se zdá možná mírně přepjatá. Dnes je ohromná skála protkána cestičkami pro poutníky a zkrášlena množstvím basreliéfů Buddhy. Vidíme meditující, sedící, ležící Buddhy nebo i jiné svaté buddhisty. Nejznámější je smějící se Buddha budoucnosti. Čím má větší břicho a čím se více směje, tím bude budoucnost lepší. Tento je opravdu urostlý a úsměv má vskutku impozantní, a tak s vidinou dobré budoucnosti pokračujeme do chrámu. Zde nás čeká malé překvapení. Měsíc je právě po úplňku a buddhisté mají svátek. Proto dostaneme vonné tyčinky a můžeme se účastnit celé buddhistické bohoslužby. Všude kolem nás věřící, před námi 30 metrů vysoký sedící Buddha a kolem něj zpívající mniši. Výborný zážitek. Zapalujeme vonné tyčinky a vychutnáváme si atmosféru. Linyin je také známým poutním místem a kolem nás procházejí skupiny čínských poutníků s kyticemi v rukou. Když se nabažíme buddhistického klidu, je čas zamávat všem ochranným Buddhům a posunout se dál. Za chvíli nás čeká ochutnávka světoznámého čaje Dračí studna přímo v jeho rodišti, ve stejnojmenné vesnici u Západního jezera.

Čti více

Hanoj z mravenčí perspektivy

Každý, kdo alespoň jednou navštívil, severovýchod Asie ví, že zde měří jiným, o mnoho kratším metrem. Od velikosti oblečení až po rozměry lokálních příbytků, tady na východě je pro nás vše o poznání menší. Jinak tomu není ani při stolování. Zatímco standardní porce tradičního masového vývaru s rýžovými nudlemi a bylinkami Pho je zhruba třikrát větší než polévka v Evropě, plastová židle, na níž si své pouliční Pho sníte, připomíná zmenšenou edici stolečku z dětského domku na hraní. Sedíme si na GHE nhựa, jak se ve Vietnamu tento absolutně kultovní nábytkový artikl nazývá, a s Lin, která nám naservírovala bun rieu, vývar s rajčaty, tofu, kulatými rýžovými nudlemi a čerstvým koriandrem, debatujeme o problematice plastových židlí. O metr dál se k nám na chodníku připojuje sekuriťák Sohn se svými kolegy policisty, kteří se na večerní šichtu připravují poměrně osobitě: vypitím na ex bia Hoi, lehkého a osvěžujícího vietnamského pivka, které se vaří každý den a čepuje úplně čerstvé. Pití je tu doslova soutěžní disciplínou. „Một trăm phần trăm!“ (Což znamená 100%), volá po každé rundě Sohn a sklenice najednou stojí dnem vzhůru. „Tam bychom si snad sedli i tři!,“ diví se chlapci, když jim objasňujeme, na jaké rozměry zahradních plastových židlí jsme doma zvyklí my. K lokální gastronomické kultuře však tyto židličky neodmyslitelně patří a možná i díky nim je každé bia Hoi a miska nudlí, ve výšce třicet centimetrů nad zemí, zážitkem.

Čti více

Havana – jízda veterány

Toto ráno  je něčím výjimečné. Jako kdybychom se vrátili do minulosti. Ne příliš daleko, ale do čašů, kdy se tyto fára běžně proháněly po horkých ulicích Havany. Modrý Chevrolet Bel Air anebo bílý Ford 55? Tyto krásné veterány nás odvážejí na panoramatickou cestu do minulosti. Originální motor vydává svůj hrubý hlas a vítr nám fouká do vlasů.  Je neuvěřitelné, jak mohou tyto auta fungovat i po 60 letech. Kdybych v něm právě neseděl, asi bych neuvěřil. Svézt se americkým veteránem byl vždy můj sen, nyní si ho plním a je to neuvěřitelný zážitek. 

Čti více

Himaláje jako na dlani

Opět jednou jsme navštívili Everest base camp. Počasí jsme měli velmi příjemné, viditelnost slušnou a horu hor jsme si užili jako málokdo. Nám ji ale zastínily okolní vrchy. O čem mluvím? Řeč je o nádherném panoramatu Himálaje, která se nám ukázalo. Cestou do Base campu jsme zdolali vždy horský přechod Pang-La (5025 mnm), ráno jsme jim prošli za tmy a cestou zpět nám poskytl panorama Himalájí. Rozhodl se nám dokázat jaké umí být největší pohoří světa nádherné. Už když jsme šplhali serpentinami k horskému sedlu tak se nám místy otevírala vyhlídka na některé z největších hor světa. "Podívejte, kompletní masiv Cho Oyu!" Upozorňoval skupinu průvodce "Dnes se ukazuje jako málokdy!". Když jsme přicházeli na vyhlídku, tak se nám otevřel kompletní pohled. Na obzoru před námi najednou stálo sluncem zalité 5 ze 14 osmitisícovek planety. Vidíme Nejen Everest (8848 mnm) a jeho souseda Lhotse (8516 mnm) ale i pátou nejvyšší horu světa Makalu (8485 mnm), impozantní masiv Cho Oyu (8188mnm), a nejnižší osmitisícovku Shishapangmu (8027mnm). Na obloze ani jeden obláček pouze z vrchu Everestu se táhl oblak mísící se s rozfoukaným sněhem. "To na vrcholu bohové pálí vonné bylinky." S úsměvem konstatoval náš místní průvodce Dhondhup. Možná to byla pravda a bohové nám poskytli tento nádherný pohled. Možná to bylo i chladným ale čistým listopadovým počasím. To ale člověk v mystickém Tibetu nikdy nemůže dokonale posoudit. Ať to bylo tak či onak bylo to pro nás irelevantní. Při pohledu na obří masivy se člověk cítí zároveň malý a bezvýznamný ale zároveň i mocný, že se mu to podařilo vidět. Po desítkách fotografií a panoramat jsme se konečně odtrhli a vrátili jsme se směrem do Hlavního města regionu Shigatse. Panorama himálajských obrů nám všem ale zůstalo před očima a pravděpodobně ho tak brzy nic nepřekoná.

Čti více

Hinduistický festival v Africe

Hinduismus k Africe nepatří. Nad severem tohoto, pro nás možná nejexotičtějšího kontinentu se dominantně tyčí půlměsíc islámu, který se postupně v oblasti Sahelu (spodní okraj Sahary) setkává s křesťanským křížem a ten už pak směrem na jih přebírá hlavní slovo. K tomu ještě mix místních, starých, takzvaných animistických, afrických náboženství, kde se klade důraz na přírodu a uctívání předků. Ale přece jen, je tu jeden stát Afriky, který je převážně hinduistický - hlásí se k němu až více než polovina obyvatelstva. Hinduistických chrámů a dekorací je zde (ve srovnání se symboly jiných světových náboženství) jednoznačně nejvíce a setkáváte se s tímto indickým náboženstvím snad na každém rohu! Hinduistickým státem Afriky je Mauricius. Ostrovní stát v Indickém oceánu, který svými lagunami a nádhernými resorty láká rekreanty z celého světa. Jak se sem ten hinduismus dostal? Množstvím přivezených Indů, které zde Evropani kdysi potřebovali jako levnou a vhodnou pracovní sílu na obrábění jejich plantáží… Díky tomu jsou tu dnes Indové místní nejsilnější komunitou a hinduismus tím nejsilnějším náboženstvím. A právě teď, v druhé polovině února, zde oslavují svůj důležitý svátek a festival - jeden z největších hinduistických festivalů v Africe - Maha Šivaratri (Shivaratri). Svátek věnovaný jednomu z nejdůležitějších bohů hinduismu - Šivovi. Připomínka jeho manželství s bohyní Parvati. Den, kdy podle hinduistů Šiva tančí svůj nebeský tanec. Kdy se připomíná vítězství nad temnotou ve světě i v osobním životě. Tento svátek se koná na místním posvátném místě (můžeme říci, že pro hinduisty nejposvátnějším místě v rámci Afriky) - jezeře Ganga Talao (nebo Grand Bassin), které je pro hinduisty propojené s posvátnou Gangou. Samozřejmě, toto místo nemůžeme vynechat - osobně ho považuji za topku, to nejzajímavější místo v rámci poznávání Mauricia. A ještě obzvlášť, když je tu tento svátek! Tehdy poutníci z celého ostrova, převážně v bílém oblečení, přicházejí pěšky sem k tomuto jezeru. Mnozí z nich s sebou doslova na ramenou nesou velké, přenosné oltáříky s podobiznami hinduistických bohů či například svastiky - posvátné symboly hinduismu, symboly boha Brahmy, harmonie i rovnováhy. Tyto pestrobarevné, přenosné oltáře si lidé připravovali měsíce. Někteří tu s nimi putují pěšky i dva dny. Cestou sem obcházíme i několik stánků, kde poutníkům zdarma podávají vodu i jídlo. Dají i nám, přestože sebou neneseme takový těžký oltář. Někdy nám tento průvod barevných oltářů připomíná spíše nějaký barevný karneval z Ria, a fotoaparát nikoho z nás nemůže zůstat v pouzdře. A tak si spolu s poutníky vychutnáváme cestu i samotné posvátné jezero Ganga Talao v době, kdy se zde sjíždějí hinduisté z celého ostrova a koná se zde jeden z největších hinduistických festivalů, jaký se vám v Africe může podařit navštívit!

Čti více

Hipsterský Tallinn

 Bez ohledu na to, kolikrát jsem už toto kouzelné město navštívila, vždy mě chytí za srdce jeho kompaktní centrum obehnané středověkými hradbami. V tomto městě jsme se přenesli pár století dozadu a při sklenici vychlazeného olu (piva) nebo ovocného vínka v dobové restauraci jsme snadno zapomněli na to, že žijeme v moderním 21. století. Co se mně osobně na Tallinu velmi líbí, je rozmanitost města. Každá čtvrť je jiná, vše má své pomyslné hranice a perfektně spolu ladí. Kromě historického centra města – Vanalinn, které je rozděleno na horní a dolní město, jsme zde našli například i čtvrt Telleskivi. Stačilo, abychom prošli hlavním vlakovým nádražím Balti Jaama severozápadně od centra a dostali jsme se do zcela odlišné čtvrti s názvem Telliskivi. Bývalé budovy továren Tallinčani předělali na dynamické kulturní centrum v roce 2009. Sovětská mechanika, lokomotivy a transformátory jsou už sice pryč, ale jejich průmyslové ozvěny zůstávají. Fasády budov jsou zkrášleny barevným street artem a místo se stalo epicentrem umělců, zpěváků, básníků, DJ-ů, designérů či nomádů na volné noze. Viděli jsme zde studia umělců, alternativní divadlo, kreativní startup, designérské obchody, bleší trhy, workshopy, přednášky či výstavy. Telleskivi je skutečně hipsterská mekka – téměř 600 kulturních událostí ročně se odehraje právě v této lokalitě. Navíc jsou zde jedny z nejlepších restaurací a barů v celém Tallinu. Jednou z nich je restaurace F-Hoon – bývalá továrna na rtuť. Ochutnali jsme speciální lokální pivo Põhjala nebo tradiční Vana Tallin likér. Bohémská gastronomie nás prostě dostala do kolen. Vegetariáni, vegani či masožravci, všichni si přijdou na své. Západní, východní či exotické vlivy se přetavují do místní kuchyně. Vynikající zmrzlinárna La Muu na rohu zas nabízí vlastnoručně vyrobenou zmrzlinu s netradičními příchutěmi jako slanina-javorový sirup, uhlově černá bílá čokoláda či veganský malinový sorbet. Estonsko je skutečně pivovarnická republika. V posledních letech se jako by roztrhl pytel s lokálními mikro pivovary. Jako milovníci piva jsme určitě nesměli vynechat výčepnu St. Vitus. Nachází se jen pár metrů za železniční stanicí a nabízí více než 20 druhů piv. Terviseks!

Čti více

Honduras

Dopoledne se potíme na jedné z nejimpozantnějších památek země. Nejzachovalejší kamenné sochy celého mayského světa. Nasedáme do koňského sedla, jako místní kovbojové. Slunce ještě stále pálí a my se potíme jako správní gringos. Procházíme krajinou, jako vystřihnutou z telenovely – potůčky, haciendy a stáda dobytka. Cesta končí. V malé vesničce se kolem nás sbíhají děti a zpívají nám honduraskou hymnu s rukou na hrudi.  Ohromný zážitek. Odměňujeme je cukrátky. Dále už se na koních nedá jít. Prodíráme se hustým porostem, jako Indiana Jones. A najednou jsme tu. Posvátné mayské město jen tak „pohozené“ v lese. Pár kamenů, kde člověk cítí historii přímo na dotyk. Ještě ráno jsme stáli tak blízko dokonalých  kamenných staveb. Tyto oproti nim působí jen jako dětská hračka. Ale kouzlo spočívá v tom, že toto místo  jsme našli přímo my. 

Čti více

Horské kmeny Bangladéše

Horské kmeny Bangladéše

Ráno, ještě před odchodem z Rangamati, jsme se zastavili na místním kmenovém trhu. Množství stánků se zeleninou, ovocem, masem a rybami. Každou minutou je zde více a více lidí, kteří si nechtějí nechat ujít příležitost dobře nakoupit nebo dobře prodat. Jako turisté jsme tu jediní a ruch ranního trhu nás strhává svou atmosférou. Po tomto zážitku sedáme do našeho komfortního auta a vyrážíme na několika hodinovou cestu horskou oblastí. Naším dnešním cílem je město Bandarban. Po cestě zastavujeme na vojenském checkpointu, jsme přece jen v pohraniční oblasti a také v oblasti, kde občas dochází ke střetu armády s místními obyvateli, kteří na základě své etnické příslušnosti požadují jiné věci jako zbytek muslimské země. Přestože nemáme pocit ohrožení, právě naopak, potřebujeme mít vyřízené speciální povolení pro vstup do této oblasti. Předkládáme naše pasy a podepisujeme se v knize, kde vedou evidenci návštěv cizinců. Všechno máme v pořádku a tak můžeme pokračovat v cestě za poznáváním místní kultury, která je přece jen jiná než zbytek země. Krásné výhledy do údolí porostlých džunglí a drobné vesničky. V některých z nich žije i přes 60 lidí. Kromě kmenů Chakma a Tripura jsme se byli podívat i do vesnice kmene IGC. Je jich sice jen přibližně 1500, ale výskyt tohoto kmene v této oblasti je celkem početný. Většina z nich jsou animisté, ale část tohoto etnika konvertovala k buddhismu. Hlavou společnosti je muž - náčelník, u některých kmenů můžete narazit i na matriarchát, a to tehdy, že hlavou rodiny a komunity jsou ženy. Zajímavým, ale opět zcela plachým kmenem byl i Tanchangya. V oblasti mezi Rangamati a Chittagong, plus v oblasti mezi Chittagong a Bandarban jich žije něco okolo 20 tisíc. Název tohoto kmene vznikl z označení horské odrůdy jum, který tento kmen pěstuje. Stejně to byl jeden z prvních kmenů, který v této oblasti začal kultivovat a pěstovat horský druh rýže. Tento kmen je buddhistický a to jsme viděli i na množství buddhistických amuletů, které měli ti nejmladší ověšené na krku. Tento kmen je častokrát označován jako romantický, což se projevuje v jejich umění, zdobení šatů a hudbě. Ženy nosí na hlavách malé turbany, což značí, že jsou vdané. Muži, ale i ženy zde kouří tabák přes malé dřevěné dýmky, a tím se jednoznačně odlišují od nejpočetnějšího kmene Chakma, který je známý kouřením vodních bambusových dýmek. Neskutečně fotogenické.

Čti více

Iguazu – argentinská strana

Celý den dnes trávíme na argentinské straně vodopádů Iguazu. Na straně, která nám poskytuje mnohem bližší kontakt s tímto přírodním divem světa. Vodopády Iguazu leží na stejnojmenné řece a tvoří největší systém vodopádů na světě. No uznejte, je jich neuvěřitelných 270! Tato krása nám všem vyráží dech, fotoaparáty cvakají v jednom kuse, aby zachytily ten valící se dým. Vláčkem se přesouváme k vyhlídce na nejúžasnější vodopád, kterým je Ďáblův hrtan. Ti nebojácnější z nás se na loďce plaví přímo do hrdla ďáblu. Sice potřebují náhradní oblečení, ale za ten neskutečný zážitek to rozhodně stálo! Nejen vodopády jsou zde jedinečné, ale i okolní prales, kde potkáváme Nosály, kteří by od nás rádi nějaký ten pamlsek. Číháme i na tukany, kteří se rádi skrývají v hustých větvích, máme štěstí a lovíme neskutečné záběry. 

Čti více

Indický zlatý trojúhelník

Není všechno zlato, co se třpytí, ale tady, v Indii, je zlaté i to, co se neblyští. A to nemluvím o zlatých žebravých dětičkách :) Závěr naší cesty jsme věnujeme výjimečným městům Agra, Jaipur a Dillí. Z nich každé má jinou atmosféru a ukrývá i rušné ulice, ale i klidně oázy, které by v Indii málokdo čekal. Vyfotili jsme se před Taj Mahal, palácem větrů a červenou pevností. Od života na Ganze, po život na pracích ghátech Yamuna pod železničním mostem v Agře, prošli jsme poutní cestu k hinduistickému chrámu v Galt a zažili zácpu cyklorikš ve starém Dillí. Právě tento závěr je nejtěžší, co se týče dojmů a směsi zážitků. Pokud se o Indii říká, že to je země kontrastů, tak v hlavním městě to platí dvojnásob. Staré vs. nové, chaos vs. řád, špinavé vs. čisté ... I takové je Dillí. Poslední část programu byla naplněna, stejně jako naše žaludky v restauraci Piccadelhi, která připomíná stanici londýnského metra. Mělo to styl a musím říct, že opět se nám podařilo dokázat, že i tak cestovatelský náročný kout světa, jako je indický subkontinent, se dá projít s nadšením a jedním velkým zážitkem.

Čti více

Indonésie, Lombok a ostrovy Gilli

Čeká nas Rinjani, sopka vysoká 3726 metrů, vystupující téměř z moře. Vypíná se nad námi a vůbec se nezdá tak vysoká. Nejtěžší věci dáváme nosičům, na hřbety bereme zbylé věci a začínáme makat do výšky 2500 m.n.m., na první římsu. V lese pod římsou vřeští opice a my se posilujeme. Ráno budíček ve 2 ráno a s čelovkou vyrážíme dobýt vrchol. Dobrodružná část zájezdu začíná. Suť, sopečný prach, 2 kroky nahoru a půl kroku zpět. Při východu slunce už stojíme vyčerpaní na vrcholu a vychutnáváme si pohledy, na jedné straně je vidět Bali a nejvyšší sopku ostrova - Agung a na druhé straně sopky Sumbawy. Pod námi sopečné jezero a někde v dálce za římsou a strmým svahem moře a ostrovy Gilli. Scházíme na římsu, ještě níže k jezeru a k horkým pramenům. Božský odpočinek před sestupem ze sopky, kolena nas bolí, ale stálo to za to. Zážitek na celý život. Před námi maličké ostrovy Gilli s nejčerstvějšími rybami, nádherným mořem a zaslouženým odpočinkem.

Čti více

Indonésie, ostrov Flores

Přelet na ostrov Flores trvá z Bali cca 2 hodiny a my přelétáváme nad ostrovy, které po cestě zpět projedeme. Tešíme se však na první opravdové dobrodružství, vesničku Waerbo, úkrytu hluboko v horách ostrova. Když jsme tu byli poprvé v roce 2002, místní děti bílé turisty nikdy předtím neviděli, náčelníci zabili rituálně kohouta, zpívali nam písně a bubnovali. Sápeme se skoro 3 hodiny pralesem po nových cestičkách a najednou se před námi objeví maé údolí, spíše plošina obklopena horami a v ní posazených pár domků ve tvaru kužele. Dřevo, sláma, žádný elektrický proud, nic moderního. Jsme jako ve středověku. Strávíme zde noc a vychutnáváme si vesničku bohem zapomenutou před světem s neuvěřitelnými obyvateli a atmosférou.
Nyní se vesnička stává známější, zvyky se však nezměnily, jen pro turisty přistavěli chatku, kde se dá pohodlně vyspat. Tento zážitek v nás zůstane na celý život.

Čti více

Indonésie, ostrov Komodo

Přistáváme pronajatou lodičkami na mole ostrova a vítáme se s rangery, kteří dávají první instrukce: Varani nesnášejí červenou barvu a rychlé pohyby. Pokud se proti vám rozběhne, neutíkejte, doběhne vás, ale počkejte a když bude blízko, uhněte na stranu, varan totiž špatně mění směr. Je nebezpečný, když vás kousne, můžete umřít, nepřibližujte se k němu příliš. Malí varani žijí na stromech, jinak by je samec snědl. Až když jsou dostatečně velcí, seskakují a začínají lovit na zemi. Chodíme v buši ostrova a máme oči na stopkách a najednou je před námi, schovaný v křoví, leží, téměř není vidět. A asi 20 metrů od něj malý jelen pije vodu. Čekat na lov by možná trvalo věčnost, a tak pokračujeme dále. Stačíme se podél moře, když v tom... to je neuvěřitelné, naproti nám se blíží obrovský ještěr. Prochází se po pláži. Neuvěřitelný zážitek! Toto fakt stálo za to, tím však Komodo nekončí. Nastupujeme na loď a přesouváme se na Red beach – Červenou pláž, která je poseta úlomky červených korálů. Skáču do moře a pod námi se objevuje nádherný podmořský svět. Rejnoci, želvy, stovky rybiček a pestrobarevné korály. Nádherné místo na dovolenou. A kromě nás je tu jen jedna malá lodička.

Čti více

Íránský Mashad - nejposvátnější místo s chutí šafránu

Íránský Mashhad je místo jaké nemá ve světě obdoby. Má několik nej a přestože je poměrně neznámým pro Evropana, tak Íránec k němu hledí s nesmírným a upřímným respektem. Oči islámského světa se upírají na posvátnou Mekku, ale poutníci proudí po tisících i sem do severovýchodního Íránu, do provincie Chorásán, kde se pod zlatou kupolí ukrývá hrobka milovaného Emam Rezy, jediného šíitského Emam pohřbeného do perské země. Šití z Íránu, jižního Iráku, Bahrajnu, Pákistánu, Ázerbájdžánu, Turecka či Libanonu a naše SEN skupinka se zde navzájem mísí a vytvářejí zajímavou mozaiku lidských tváří a národností. Mašhad je magnetem a ten si připoutal i nás. Dnešní ráno jsme se ocitli na nádvoří největšího náboženského komplexu celé země a sledovali, jak se lidé připravují na modlitbu, která měla zanedlouho přijít. Exotika i závan starobylého dobrodružství. Nádvoří střídá nádvoří a když už si člověk myslí, že jim musí být konec, objeví se další. Zná u nás někdo Mašhad? Pro nás je branou do Íránu a přestože se tu aklimatizujeme šokem, patří to k vrcholům zájezdu. Tato cesta nese v sobě i ducha gurmánství a tak se máme na co těšit. Nevím jestli dokáží dělat někde lepší kebaby než v Íránu a to jsem jich už snědl stovky. Perské příběhy jsou věčné a nikdy nepřestanou fascinovat. Vrháme se na nákup šafránu. Nikde ho nenajdete více než v Mašhadu a my to dobře víme. Bez šafránu se odsud neodchází.

Čti více
Jeden z nejkrásnějších vodopádů Islandu - Skogafoss

Island pod nohama

Na Islandu platí pravidlo: "Zdá se Vám, že je špatné počasí? Počkejte 10 min. a bude ještě horší." Toto pravidlo si vyzkoušel na Islandu ne jeden návštěvník. My však musíme říct, že nám Odin dopřál hned na začátku krásné počasí a po příchodu do Seydissfjordur jsme zažívali opravdu krásné počasí. Nejmohutnější vodopád v Evropě, který se nazývá Detifoss jsme fotili s dramatickými mraky a dopřáli jsme si i procházku k jeho malému bratrovi – vodopádu Selfoss. Slavná podkova v Ásbyrgi - skalní útvar který kdysi vytvořila řeka Jökulsá ještě předtím než ji odklonila seismická aktivita v této oblasti. No a možná to byl právě osminohý kůň boha Odina, který svým dupnutím zapříčinil vznik těchto skalních útvarů. My jsme si ho vychutnali z obou stran: ze spodu a také z vrchu, když jsme absolvovali 22 km dlouhý trek podél řeky Jökulsá á Fjöllum. Počasí nám nepřálo a my jsme tak prověřili naší výbavu, ale vše dobře dopadlo a my jsme si odnášeli kopec zážitků z celodenního putování. Húsavík a pozorování velryb: úžasný zážitek, při kterém jsme byli více než úspěšní. Dva druhy velryb, z toho jedna ta největší a zároveň i největší žijící savec na naší planetě. Delfíni nás doprovázeli z naší plavby zpět do tohoto rybářského městečka. Jezero Myvatn potvrdilo, že je opravdu komářím jezerem, tak jak říká překlad, ale slunečné počasí a chladnější noc skoncovala s otravným hmyzem, který naštěstí neštípe. Po zdolání Krafly, následovala prohlídka Námafjall a oblasti lávového pole Leihrjunkur, dále nám bylo odměnou 3 hodinové koupání v místní malé modré laguně. Den jako vyšitý, přičemž ten předtím jsme završovali poslechem klasické hudby v podání islandských hudebnic v malebném kostelíku městečka Reykjahlíð. Zázraky se dějí, a když v 18. století během "Myvatských ohňů" dosáhla láva až k úrovni jezera, zničila celé městečko i tři farmy, přičemž zůstal stát pouze tento kostel. Zázrak? Ne. To je Island. Jinak víte co je Skyrim, lávový chleba, Brennivin, my ano a chutnalo nám!

Čti více

Islandský Landmannalaugar

Odbočujeme z hlavní silnice a náš terénní autobus se vydává na odyseu největší vulkanickou pouští v Evropě. Směřujeme totiž na Landmannalaugar. Cesta k Duhovým horám, jak je nazýváme my, připomíná jinou planetu. Putujeme měsíční krajinou, tvořenou tunami černého sopečného písku a jediné, co potkáváme, jsou ztracené hloučky ovcí a auta, která tento terén přecenily. Se vstupem do rezervace Fjallabak se reliéf krajiny pomalu mění. Za strmou zatáčkou se nám naskýtá pohled na nádherné jezero Frostastadavatn, obklopené červenočernými krátery a skalami porostlými lišejníkem. Ještě pár kilometrů a řeka, kterou se brodíme, prozrazuje, že jsme na místě. Uprostřed typicky strohé islandské krajiny se nacházejí hory hrající jedinečnou barevností. Černá láva, ryolit, třpytivý obsidián, ve stínu bílý sníh a na slunci zelené keříky. Neztrácíme čas a vyrážíme na túru po okruhu Laugahraun, ať se po ní ještě stihneme zrelaxovat v přírodním termálním prameni.

Čti více

Jablečné město pod horami (Almaty, Kazachstán)

Kazašská země se za oknem krásně vlnila, padala do malých údolí, stoupala do kopců a sem tam se objevila říčka, vesnice či malé město. Čím více se okolní krajina vypínala do výšky, tím bylo zřejmé, že se blížíme k bývalému hlavnímu městu Almaty. Dlouhá léta se na mapách objevovalo jako Alma Ata, ale ty časy jsou už pryč, stejně jako časy, kdy bylo Almaty hlavním městem. To se přesunulo téměř 1200 kilometrů severněji do Astany, ale Almaty má stále glariolu důležitosti a je důležitým nervovým centrem této bohaté středoasijské země. Ráno jsme se vydali na Kok Bazar, tedy Zelený bazar, který je nejvýznamnějším bazarem centra města. Mají zde vše na co si člověk vzpomene. Sušené ovoce ze Samarkandu, meruňky, oříšky, pistácie, nejlepší sušené rozinky na světě, ale i jablka podle nichž dostalo město své jméno a kopu jiného ovoce. Své speciální oddělení zde má i koňské maso, které v Kazachstánu patří k oblíbenému zpestření jídelníčku. Kumys jsme ochutnávali ještě v Kyrgyzstánu, ale na velbloudí mléko Šuba se nedal přemluvit nikdo. Vše je krásně čisté, upravené a mnohá naše města by takové tržiště mohly jen závidět. To není jediné, co bychom mohli závidět. Upravené, čisté ulice, žádné smetí, žádné fasády poničené nesmyslnými grafity. Zde se hroutí předsudky a člověk najednou zjišťuje, že se často lidé dívají na asijské země mezi prsty, ale ve skutečnosti nás mohou mnohému naučit. Viděli jsme i prezidentskou rezidenci, divadlo, radnici či památník nezávislosti a po dobrém obědě nás lanovka vyvezla na pahorek nad město, abychom si z výšky prohlédli monumenty, které jsme již poznali. Příjemná tečka za dnešním dnem. Víte co ještě dělá z Almaty speciální místo? Jsou to kopce, které tvoří jižní hranici města. Krásné, vysoké zasněžené štíty hlídají město a člověk z nich prostě nedokáže spustit oči. Zítra se ještě budeme toulat ulicemi Almaty a večer nás čeká téměř 700 kilometrový vlakový přesun do města Šimkent. Odtud se vydáme na další dobrodružství!

Čti více

JAR, Kapské Město

Patří mezi pět nejhezčích měst světa. Každý, kdo ho už viděl, musí uznat, že je to pravda. My toto úžasné město s atmosférou na různých úrovních poznáváme právě dnes. Zajímavá směs koloniální britské architektury se zde mísí s art deco a modernismem 80tých let dvacátého století. Množství zeleně a parků je až neočekávané. Procházíme se po Companys garden, což je nejstarší "botanická" zahrada v Africe, jsme nadšeni úpravou i rozmanitostí exotických rostlin. Nad centrem se tyčí dominanta města. Stolová hora byla zařazena mezi 7 novodobých přírodních divů světa a je jediným zástupcem Afrického kontinentu. Někteří z nás se jí vydávají zdolat pěšky, ostatní jedeme rotační lanovkou. Zážitek je každopádně silný a pohled z ptačí perspektivy na město je jedinečný. Poté už jen relaxujeme a užíváme si místních pláží, kterých má Kapské Město hned několik. Nechybí ani potápění se žraloky. Vyrážíme na nedaleký Mys dobré naděje. Nádherné scenerie se střídají a my nevíme, co dřív fotit. Následuje další zážitek a tím je Simon´s Town, místo s největší kolonií tučňáků brýlových. Nahlížíme do jejich soukromí a pozorujeme je z bezprostřední blízkosti v jejich přirozeném prostředí s nádherným pozadím oblých skal. Vyhládlo nám, a jelikož jsme u moře, ochutnáváme ryby, krevety a další dobroty, které nabízí Atlantický oceán. Nemáte-li rádi plody moře, určitě vyzkoušejte místní zvěřinu, steaky z různých druhů antilop, pštrosa anebo krokodýla.


 

Čti více

Jarní rovnodennost v Mexiku a SEN byl u toho

Dnes je pro Mexičanů významný den. Skoro všechny mezoamerické civilizace přikládaly velký význam astronomickým jevům, jakými jsou jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat. Například Mayové už před více než tisíci lety uměli pozorovat a pozorovali dráhy Venuše, dráhy Merkura, znali souhvězdí Orionu a věděli, kdy bude období dešťů, a kdy bude období sucha. Dnes jsme na místě, kde se lidé stávali bohy, na Teotihuacánu. Dvě nejznámější pyramidy, které se tam nacházejí se nazývají pyramidy Slunce a Měsíce. No a právě dnes, během jarní rovnodennosti jsou zde stovky a stovky lidí v bílém oblečení a dělají různé Teotihuanské náboženské rituály. Chytají se v kruhu za ruce a zvedají je k nebesům, točí se, natřásají… úchvatný zážitek, toto sledovat na vlastní oči. Všude také pobíhá mnoho reportérů s kamerami, kteří dělali reportáže z právě probíhajících rituálů. Dnes celý den slavíme s Mexičany jejich významný den. Právě dnes, 21.3. se dějí různé astronomické anomálie na historických archeologických nalezištích.
 

Čti více

Jet Boating na Novém Zélandu

Ulovili jsme adrenalinový zážitek – Jet Boating. Co to vlastně je? Tento vynález vymyslel podnikavý a vynalézavý Kiwi (tak se nazývají novozelanďané). Jedná se o speciální člun, který se prohání rychlostí až 90 km / h ve vodě hluboké 10 cm. Kde jinde si tuto atrakci nejlépe vyzkoušet, než v místě jejího vzniku? Tato loď má

tryskový motor a první kusy vyrobili v roce 1953, v největším městě jižního ostrova – v Christchurch.Lodě s nízkým ponorem byly nejprve ze dřeva ale potom zjistili, že narazit s takovou lodí na skálu, vznikne celkem velký problém. Dřevo tedy vyměnili za sklolaminát ale ani ten neobstál. Dnes už jsou lodě vyráběné z kovu. Bill Hamilton dostal za tento vynález při příležitosti oslav narozenin britské královny Alžběty II. Rytířský titul SIR. SEN si tento vynález a adrenalinovou jízdu vyzkoušel na řece Waikato, která vytéká z největšího novozélandského jezera Taupo. Po krátké instruktáži loď vyrazilo obrovskou rychlostí vpřed kaňonem. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli sílu 500 koňového motoru a co všechno jet boat dokáže. Z vysoké rychlosti zabrzdit téměř na 0 km / h a otočit se o 360 stupňů, sjet peřeje, které se na první pohled zdají, že se sjet nedají : ) a přesnost řízení lodě, díky kterému dokáže vyhnout jakékoliv překážce. Je to neuvěřitelný zážitek, který určitě stojí za to se SNEM na Novém Zélandu ulovit. 

Čti více

Jízda lanovkami v La Paz

Hlavní město Bolívie La Paz je proslulé jako nejvyšší položené hlavní město světa. Málokdo však ví, že v něm kvůli jeho poloze v úzké kotlině není možné postavit tak velmi potřebné metro. Proto inženýři vymysleli systém, který jsme se rozhodli vyzkoušet. Přicházíme na modrou stanici a kupujeme si lístek na jednu jízdu v hodnotě asi 8 korun. Jdeme po schodech do druhého patra a stoupáme si do delší řady domácích. Budíme značnou pozornost, ale většina lidí je přátelských, usmívají se a ptají se nás, odkud jsme. Totiž tady, na konečné stanici lanovky v průmyslovém El Alto, mnoho turistů nepotkáte. Jsme tu stejnou atrakcí, jako je tento největší světový systém městských lanovek pro nás. Procházíme turnikety, odevzdáváme lístky a po skupinkách nastupujeme do samotných kabinek. Ta pomaličku vyjíždí ze stanice a v tom nastane obrovská změna. Jako kdybychom se mávnutím magické hůlky dostali do jiného světa. Vnímáme ho tak jako nikdy předtím. Hluk, špína a chaos bolivijských ulic najednou zmizely a změnily se na fascinující spleť barev, obrazů a výhledů. Sněhem pokryté šesti tisícovky obklopující La Paz, ostře kontrastují s barevnými střechami plnými sušícího se oblečení a křiklavými fasádami domů. Ten pohled z ptačí perspektivy je úplně jiný a my se nedokážeme nabažit. Přestupujeme na červenou linku a tehdy přichází největší sok. Po absolutní plošině El Alta začínáme najednou hned po vyjetí ze stanice prudce klesat do magického města La Paz. Opět jsme v úžasu. Je to ještě podmanivější, vidět toto město, které se táhne po strmém úpatí okolních kopců. Konečně chápeme, proč byl La Paz vyhlášen za jeden ze sedmi městských divů světa. První pohled na něj je ohromující zážitek.

Čti více

Jízda na buvolovi v Hoi An ve Vietnamu

Ráno nás čekají před hotelem nablýskaná kola. Po rozdání přileb následovala krátká bezpečnostní instruktáž a mohli jsme vyrazit. Míjeli jsme scenérie jako z pohádky. Východ slunce nad rýžovými políčky. Děti chytající ryby u jednoduchých, ale geniálně vymyšlených zavlažovacích kanálcích. Obloha se zrcadlí mezi květinami leknínů. Vodní buvoli pasoucí se mezi políčky. Udělali jsme si foto pauzičku a už na nás energeticky rukama mával, majitel jednoho z buvolů. Představuje se nám jako Phank, i když neumí ani ň anglicky. Hrdě nám ukazuje čím svá zvířata krmí. Chvilku váhám, mám respekt z mohutných rohů, ale nabral jsem hrst krmiva a podávám buvolovi. Phunk se mi vysmál, že se bojím a plácl buvola po zádech. Posunky se mě zeptal, jestli na buvola nasednu. Váhal jsem přesně 0,2 sekundy. Vždyť kdy jindy se naskytne taková příležitost zajezdit si v rýžovém poli na vodní buvolovi? Správně už asi nikdy. Opatrně jsem nasedl a zapřel se nohama. Mohutné zvíře se jen líně ohlédlo a přešlo se chodníčkem mezi poli. Foto pauzička skončila a my jsme pokračovali na pláž. Po koupání se v teploučké vodě Jihočínského moře si pochutnáváme na drincích z tropického ovoce.

Čti více

Jordánský div světa (Petra)

Přistáli jsme v Hašemitském království, tedy v Jordánsku, jak se země jmenuje podle starobylé dynastie, která zemi dnes vládne v podobě moderního arabského monarchy Abdulláha II. Jeho portréty společně s portréty jeho otce a korunního prince si nás přeměřili ještě na letišti a už  jsme uháněli na jih do starobylé země Edem, kde se nachází v údolí jedna z nejpozoruhodnějších a nejkrásnějších památek celého Blízkého Východu. Petra! Do Mojžíšova údolí nebo tedy do Wadi Musa, jak zní jeho arabský překlad, jsme přijeli téměř se západem slunce. Nezaháleli jsme a hned první večer jsme ochutnávali speciality tradiční jordánské či beduínské kuchyně. Máme za sebou už vynikající mansaf z jehněčího masa, maklabeh z masa kuřecího doplněného o dušenou zeleninu, ale dostali nás předkrmy v podobě perfektního humusu nebo salátů tabouleh a baba ganúš. Začít cestu gastronomickými zážitky není vůbec špatné. Dnešní den je jeden z těch, na který se nezapomíná. Ráno jsme se vydali do starobylého města Petra. Představuje orientální pohádku, dobrodružství, které nepřestává fascinovat již několik generací. Nabatejci zde mezi kopci ukryli úžasné místo, kudy proudil obchod z Arabského poloostrova, Egypta, Mezopotámie či dokonce z dalekého Říma. Kráčíme a kolem nás se mihnou první nabatejské hrobky, vyhloubené jeskyně, první Beduíni a každým krokem odkrýváme více a více z fascinující historie Nabatejců. Kráčíme úzkým Siqom a přejít ho po vlastních je skutečným zážitkem. Vše je jiné než na obrázcích. Hezčí, barevnější, živější a člověk je rád, že se zde ocitl. Už jen krok, dva a najednou se na konci úzké štěrbiny poodokryje snad nejznámější obrázek celé země. První pohled na slavnou Pokladnu, která pokladnou nikdy nebyla je ten, co se vryje do paměti. Je to přesně stejný silný moment, jako když člověk poprvé uvidí samarkandské náměstí Registan, vysvícený Esfahán, Modrou mešitu nebo vejde do jeruzalémské Baziliky svatého hrobu. Prostě na to nezapomene. Poseděli jsme si na beduínském čaji s mátou, kávě s kardamonem či pomerančovém džusu a vyšlapali několik schodů až nahoru ke Královským hrobkám, abychom odtud nasávali pohledy na centrum celé Petry. Jsme překvapeni, jaká je Petra obrovská, a kolik tady toho je a jsme z ní doslova nadšeni. Kapky potu se promíchávají s prachem a pískem Petry a člověk má na rtech úsměv, neboť se zde ocitl. Petra to je láska na celý život!

Čti více

Kamenný les jen pro nás

Jsme ve městě Kunming, srdci provincie Yunnan, perle jihovýchodní Číny. Na tyto nádherná místa dodnes jezdí málo Evropanů. Je to tu i cítit. Těžko se hledá káva, místní neumí anglicky a strava je ryze čínská. Toto je ta pravá Čína, jak by ji měl zažít každý! Naše kroky směřují hned k jednomu z hlavních bodů naší cesty, do slavného kamenného lesa Shilin. Tato UNESCO památka patří mezi nejkrásnější místa říše středu, ale mimo její hranice je jen málo známá. Je to úžasná pahorkatina posetá stovkami skal podobných stromům vysokých až 30 metrů. Tyto unikátní útvary, zabírající 400 kilometrů čtverečních, vznikly erozí pískovce z mořského dna. Můžete se mezi nimi projít, jako v obrovském kamenném lese. Odtud pochází i název Shilin, což znamená doslova kamenný les. Když parkujeme před obrovským areálem, tak nám klesá morálka. Je zde množství místních turistů. Je to přece místo, které patří mezi nejslavnější přírodní útvary země, a tak ho chce navštívit každý z 1,4 miliardy obyvatel říše středu. Neztrácíme ale s naším místním kolegou Jasonem optimismus "nebojte se, známe cestičky, kde místní skupiny nechodí". Na vstupu do lesa je situace až komická. Desítky čínských skupin s průvodci oděnými v krojích místní etnické skupiny Yi se překřikují a tlačí na sebe jakoby, bojovali o to, kdo bude v lese první. Rychle se vedle nich prodíráme a vstupujeme do lesa. Všichni místní se hrnou do leva a my okamžitě odbočíme opačným směrem. Jak hodně dokáže udělat takové malé rozhodnutí! Hned po odklonu od hlavní trasy přestává pravá čínská tlačenice a po pěti minutách máme kamenný les jen pro sebe. V dálce zaniká křik čínských průvodců i žvatlání místních skupin. Shilin je jen náš. Proplétáme se mezi vápencovými hřbety s romantickými názvy jako "hory nožů", "moře ohně" nebo "dračí ocas" a užíváme si mystickou atmosféru tohoto unikátního místa. Po minutové procházce se dostáváme na vyvýšenou plošinu. Odtud se nám otevírá výhled na celý les v jeho plné majestátní kráse. Okolo nás jsou jen skály a nikde žádní turisté. Sluníčko příjemně svítí, fouká lehký větřík a skály kolem nás jsou jako z pohádky. Je to prostě nádherný pocit. Všechno ale má svůj konec, a tak se po osamocené hodině mezi skalami vracíme elektrickým autíčkem zpět do civilizace a přidáváme se k čínským davům. Takový je turismus v Číně, lidí je zde množství, ale pokud víte, co dělat, tak na některých místech si můžete i zde, v nejlidnatější zemi světa, ulovit zážitek, který bude jen pro Vás! 

Čti více

Káthmándu a NP Chitwan

Nepál je úplně jiný, zatím největší exotika na naší cestě. Mysleli jsme si, že Tibet nic nepřekoná, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v Nepálu. Nádherný dobrodružný přesun tibetsko-nepálskými kaňony v exotickém pralesním prostředí se stovkami vodopádů nám bere dech. Cesta přes tři pětitisícová sedla, přes dvě sedla v 4500 m.n.m. a pod šesti osmitisícovkami je neskutečným zážitkem. Cesta z posledního sedla je jako z učebnice geografie. Sjíždíme z výšky téměř 5200 m.n.m., z tibetské pustiny do nížin nepálských tropů ve výšce 1400 m.n.m. Projeli jsme systémem údolí, kde se mění klimatické podmínky od jaků až po banány. Káthmándu s rušnou, leč nepopsatelnou atmosférou, desítkami hinduistických chrámu i exotickou přírodou kolem, je fascinující. Káthmándské údolí kdysi tvořila tři království. My dnes navštěvujeme nejautentičtější z nich. V 18.stoletní podřimující Bhaktapur. Krásné stavby, legendy a příběhy o usekaných rukou mistrů sochařů, kteří přišli o své horní končetiny pouze kvůli tomu, aby v sousedním království nevystavěli nic lepšího a hezčího než zde. Nepálci jsou velmi příjemné lidé, žádní barbaři. Přijali mezi sebe množství Tibeťanů, ať už těch, kteří zde jsou díky obchodu anebo těch, kteří se sem dostali po útěku Dalajlamy z Tibetu po čínské okupaci. Přesvědčujeme se o tom v malém Tibetu v Nepálu, na místě, kde se nachází jedna z největších stup na světě Bodnath. V Pashupatinath, kde stojí nejsvatější chrám celého Nepálu, a kde se spalují hinduističtí mrtví, nám začíná pršet. Nikomu to však nevadí. Pozorování spalování mrtvol je neskutečným zážitkem. Déšť nikdo nevnímá. Ranní vyhlídkový let k Everestu a k ostatním velikánům Himálaje, za jasného počasí a azurové oblohy, nám vše vynahrazuje. Přesouváme se na nepálské safari a po cestě raftujeme na himálajské řece Trisuli. Další jedinečný zážitek do sbírky. Nádhernou nepálskou přírodu si vychutnáváme i ze sloního hřbetu v národním parku Chitwan, kde během safari pozorujeme nosorožce. Procházíme se džunglí, plavíme se na lodičkách, ze kterých vyhlížíme krokodýly a vrcholným zážitkem je pro všechny koupání se slony v řece. Západ slunce si vychutnáváme u řeky, v příjemném plážovém posezení s Gorkha pivem v ruce, a kousek od nás si možná plavají 4metroví krokodýli. 

Čti více

Káva se necukří, káva se pije

Mnozí z nás při příjezdu do Kolumbie očekávali, že si dáme nejlepší a nejoriginálnější kávu na světě. I jsme si ji dali, ale některým nechutnala. Káva je v Kolumbii jedním z nejdůležitějších vývozních artiklů a v rámci produkce jí po Brazílii patří lichotivé druhé místo. Až čtvrtinu úrodné půdy tvoří v zemi kávové plantáže. Byli jsme v regionu Quindio, přímo uprostřed tzv. kávového trojúhelníku a vyrazili jsme na jednu z největších plantáží v okolí s názvem Finca del Café. Od hlavního města regionu Pereiry jsou plantáže vzdáleny hodinku cesty, před námi se otevřela mohutná dřevěná brána a vstoupili jsme do té nejtradičnější a nejvíce folklórní Kolumbie, jakou jsme si uměli představit. Vítal nás plantážník Francesco a jeho několik přátelských psích pomocníků. Na uvítanou jsme ochutnali šálek kvalitní arabicy, jejíž chuť víceméně stále známe. Byla vyrobena metodami, jakými jsou i kávy dovážené do Čech; musíme se stát součástí procesu a poznání, abychom společně dospěli k vytouženému originálnímu produktu. Francesco si nás vzal pod altán, kde jsme se chystali k práci. Dámy i pánové dostali pončo, jeho nošení se však liší. Zatímco si ho dámy provlékly přes hlavu, páni ho měli přehozený přes krk. Nasadili jsme si klobouky, provázkem jsme si k tělu připevnili košík na sběr kávových třešní a šli jsme na to! Vysvětlili jsme si zařazení regionu do Světového dědictví UNESCO a přesunuli jsme se do dvou skleníků, ve kterých probíhalo základní stádium pěstování a sušení. Pozorovali jsme párové lístky, které rostly ze semínka zasazeného v zemi 60 dní, a pokud má rostlina pevný kořen (přibližně po vzrostlých 3-6 párů lístků), může být prosazena na plantáž. Ve druhém skleníku nám Francesco vysvětloval různé druhy zpracování sebraných plodů. Ve Finca probíhá suchá metoda - plody jsou ve slupce sušené přibližně měsíc. Loupou se, až zbývá pouze základní jemná vrstva nazývaná pergamen. Uvnitř plodu se nacházejí dvě zelené zrníčka naproti sobě v jemné ochranné slupce. Po vyloupání za stálého přehrabování a bez vlhkosti stojí přibližně další dva měsíce. Kávový plod jsme si rozebrali po vrstvách a ukázali jsme si rozdíl, například mezi tzv. medovou kávou a původní, s jemnou ovocnou chutí typickou pro Arabicu. Prošli jsme malou stezkou podél malém potůčku s malými žabkami pod obrovskými stromy. Šlo o druh "bambusovitého stromu" nazývaného guadua. Zachycuje vodu a zásobuje s ní zem, čímž vznikají vhodné podmínky v půdě pro zasazení kávové rostlinky. Dostali jsme se mezi záhony kávovníků, které dají plantážníkům plody za vhodných podmínek až 2krát za rok. Většinou bychom si kávovníky představili jinak než s bílými květy s vůní jasmínu. Plod - kávová třešeň - nevoní "kávou", typické aroma můžeme cítit až po upražení kávového zrna. Kávovníky jsou zasazeny a rostou na strmých srázech. Obdivovali jsme plantážníky, jak hravě se na plantážích pohybují. Chvilku jsme si odpočinuli v dalším altánku, do kterého si chodí sběrači odpočinout, a nabrali jsme síly při chutném obědě. Každý altán na plantáži má vyhlídkovou terasu, ze které jsme si mohli udělat nádherné fotky. Po cestě jsme také ochutnali pomeranče přímo ze stromu a účastnili jsme se procesu pražení, do kterého můžeme namlít i námi nasbírané plody. Po upražení ochutnáváme typickou Arabicu, na jejíž úrodu bychom museli čekat 3-5 let. Pochutnali jsme si na tzv. kávovém jogurtu a také na fantastické, osvěžující kávové limonádě. Na závěr naší prohlídky jsme si mohli koupit pravou kolumbijskou kávu i domů, a rozloučili jsme se s Francescovým poselstvím: "Káva se necukří, káva se pije."

Čti více

Kazbek – střecha Gruzie

Ráno opouštíme šarmantní hlavní město Gruzie Tbilisi a směřujeme na sever. Naším cílem je vesnice Stepantsminda pod nejznámějším vrchem Gruzie, Kazbekem. Cestou děláme několik zastávek. Nejprve navštěvujeme nejsvatější město země Mstketa, kde obdivujeme kostelík Jvari a katedrálu Svetiskhoveli. Věděli jste, že pod ní má být pohřben plášť Ježíše Krista? Je to kouzelné místo, ale i tak to není hlavní cíl naší cesty. Přes horské průsmyky legendární vojenské dálnice se přesouváme dále na sever. Tuto tepnu mezi Tbilis a ruským Vladikavkazem nechal postavit ještě v roce 1769 generál Potěmkin. Od roku 1783 představuje hlavní spojení mezi Ruskem a Gruzií, a Kazbek se nachází přímo u ní. Procházíme horský přechod Džvari (2379 m.n.m) a vychutnáváme si nádherná panoramata Kavkazu. Odpoledne se blížíme ke Kazbeku. Tato legendární hora s výškou 5047 metrů není sice nejvyšší horou Kavkazu a ani Gruzie, ale známá není pro svou výšku. Její hodnota je spíše na poli lidového folklóru a legend. Právě zde měl být připoután Prométheus za to, že lidem přinesl oheň a každý den ho měl týrat orel, který mu vytrhával játra. Zároveň je tento štít úžasně fotogenický. Směřujeme k známému kostelíku Sameba, odkud je na tuto slavnou horu nejkrásnější výhled. Dostáváme se nad úroveň lesa do výšky 2180 metrů a skoro nevěříme vlastním očím. Obloha se vyčistila a před námi stojí masiv nejslavnějšího gruzínského kopce v plné kráse. Kolem něj se vznášejí bílé obláčky, které osvěcuje slunce, a které dotvářejí romantickou atmosféru. Je to pohled jako z filmu – krásný, ale zároveň plně reálný a mystický. Člověk by ho mohl vidět nespočet krát a zvládl by se dívat celé hodiny. Opět jsme si vychutnali Kazbek v plné kráse.

Čti více

Když pohřbívají nebesa - Tibet

Slyšeli jste už někdy o nebeském pohřbu? Je to typický způsob pohřbívání v Tibetu. Dnes je velmi vzácný a dříve byl dokonce zakázán. Proč? Neboť nebeský pohřeb znamená, že nebožtíka dáte doslova pozřít divoké zvěři! Pokud se divíte nad takovým způsob pohřbívání, tak je důležité si uvědomit, že Tibet je silně buddhistický. V rámci Buddhismu tělo není důležité a po smrti není vůbec podstatné, co se s ním stane. Tradičně se buddhisté spalují, ale v nehostinných podmínkách Tibetu to nepřichází v úvahu – prostě na to nejsou stromy. A tak se začali mrtví nosit na speciální místa ve skalách, kde si je snadno najde divoká zvěř, především draví ptáci. My jsme jedno takové místo navštívili i navzdory tomu, že turisté sem dnes přístup nemají. Chrám Ganden, nedaleko od Lhasy. Je to jedno z nejprominentnějších míst nebeského pohřbu v Tibetu. I den před naší návštěvou zde pohřbívali jednoho nebožtíka. Když ale přicházíme na místo, tak nic nenaznačuje, jaká zvláštní ceremonie se zde odehrávala. Na malém pahorku za chrámem najdeme jen kamennou plochu asi 3x3 metry, kolem níž je množství modlitebních vlaječek a při níž je velké ohniště. Kolem jsou poházené nože, sekera a kladiva, a zem je pokrytá jakýmsi bílým práškem. Teprve po bližším prozkoumání si uvědomujeme, že bílý prášek jsou rozdrcené úlomky kostí. „Nebožtíka nejprve nařežou, aby měli dravci snadnější práci. Po pohřbu se kosti rozdrtí kladivy a spálí, aby po ceremonii nic nezbylo,“ vysvětluje náš místní průvodce Dhondhup. Celou ceremonii přitom sledují pozůstalí a jen ti, co nebohého znali mají přístup na pohřeb. Pro Evropana je to velmi zvláštní myšlenka, svého blízkého dáte sežrat ptákům, a ještě se jdete podívat. Ale i takový je daleký východ, a i toto je jeden z úžasných kulturních rozdílů, které zde najdeme – to, co by pro nás bylo nepředstavitelné znesvěcení, je pro místní zcela běžná praxe. A právě tyto rozdíly dělají tato místa tak nádherné a podnětné a vyplatí se sem přijít!

Čti více

Klasický Irský den s CK SEN

Dnes ráno se opět probouzíme do netypického irského počasí. Slunce nám svítí a na nebi není ani mráček. Nacházíme se v malebném městečku Dingle, které je známé i tím, že se zde koná jeden z nejtěžších, ale co se týče výhledů, tak nejkrásnějších maratonů na světě. A právě dnes, je den konání maratonu. Město už od rána žije sportem, a po cestě na snídani se setkáváme s prvními motivovanými závodníky. Snídaně také nebudou leda-jaké, máme je objednané v luxusním hotelu Benners, který je nejstarší v celém Dingli a je vyhlášen svojí gurmánskou kuchyní. Po skvělé snídani tak plní sil nasedáme do aut a přesouváme se směr Valentia Island. Ostrov, kam nechodí mnoho turistů, ale my s CK SEN víme, že právě tam se nacházejí dech beroucí výhledy na nekonečně obrovský Atlantický oceán, na ostrovy Velký a Malý Skellig. Jsou to skaliska nacházející se u nejzápadnějšího výběžku irského pobřeží. Oba malé ostrůvky jsou velmi obtížně přístupné, ve vzdálenosti 12 km od pobřeží. Malý Skellig je dokonce přístupný pouze ptákům, a právě zde hnízdí největší kolonie tereje bílé. Právě na tyto dva ostrůvky je nejlepší výhled z výběžku Bray Head, kam směřují i ​​naše kroky. Vychutnáváme si úžasné výhledy a opět si potvrzujeme, že ta irská zelená je zelenější, přímo kýčovitá, jakou nenajdeme nikde jinde na světě. Dá se tento zážitek ještě nějak vylepšit? Zkoušíme to ochutnávkou pravého irského ginu značky Dingle, který vyhrál zlatou medaili z nejlepších ginů z celého světa. Zjišťujeme, že kombinace irské přírody s ochutnávkou irského ginu funguje dokonale. 

Čti více

Komplex v Sakkaře

První den v Káhiře je skutečně nabitý zážitky a silnými momenty. Dopoledne jsme strávili u pyramid v Gíze a Velké Sfinze, a náš den zdaleka nekončí. Nasedáme do autobusu a přesuneme se asi 30 km jižně od města do oblasti zvané Sakkara, která se nachází na západní straně Nilu. Cesta je velmi příjemná, lemovaná stovkami datlových palem, z nichž místní obyvatelé využívají nejen plody, ale také listy, které po vysušení využívají na výrobu různých pletených košíků, koberců nebo také střech na jejich domovy z hlíny. Vesnička vypadá kouzelně, vrátíme se do ní později na tradiční egyptský oběd. Momentálně se přesouváme asi 2 km západně od vesnice k pyramidě faraóna 3. dynastie Džosera (2600 před n. L.), která je stupňovitého tvaru a je vysoká asi 60 metrů. Tato pyramida je považována za nejstarší dochovanou pyramidu v Egyptě a je to jedna z nejstarších staveb na světě vůbec. Komplex v Sakkaře je skutečně rozlehlý. Kromě stupňovité pyramidy se v něm nachází také několik menších a méně zachovaných pyramid datovaných až do 12. dynastie, zádušní chrám a tzv. Serapeum - jde o soubor skalních hrobek, které obsahovaly mumifikovaná těla posvátných býků. Serapeum objevil v roce 1851 významný francouzský archeolog a egyptolog Auguste Mariette. Název Sakkara je odvozen od staroegyptského boha Sokkarisa, který byl symbol ochrany mrtvých. V jižní části komplexu se nachází několik významných hrobek králů, princů a státních hodnostářů. Díky výpravě s CK SEN přesně víme, v které hrobce se nacházejí nejstarší a nejvíce zachované hieroglyfy v celém Egyptě, a s radostí vám je ukážeme.

Čti více

Koupání v Danakil

A co takhle vykoupat se uprostřed solné pláně na severu Etiopie, která vypadá jako nekonečné kluziště, a to přímo v nejteplejším místě celé Afriky? Danakil je prostě neuvěřitelný a pro mnohé, co ho zažili, je jakoby neoficiálním přírodním divem naší planety. Možná by si ho zasloužil víc než některý z oficiálních. Všude kolem vás je jen bílo a jedna skála, která poslouží jako převlékárna pro ty stydlivé. Pokud budeme mít štěstí, možná kolem nás projde solí naložená karavana velbloudů, které tudy chodí už dlouhá století. Vy si s sebou vezměte pouze pivko a případně plavky, přírodní solná lázeň je již připravena. A přestože je hluboká, netřeba se bát, díky vysokému obsahu soli si do vody můžete vzít i noviny a voda vás sama bude nadnášet jako v Mrtvém moři. Když se osvěžíte, kousek odsud vás čeká druhé nezapomenutelné místo - obrovskou plochu soli vystřídají nádherné, krasové útvary a bublající, jasně zelená jezírka síry, která tato díla vytvářejí. Něco podobného jste ještě neviděli.

Čti více

Kouzlo klidného života v Zahradě mistra sítí v Suzhou

Čínské zahrady nejsou jen místem, kam se člověk chodí kochat květy. Vlastně jejich hlavní úkol spočívá v něčem úplně jiném. Je to místo, kde si může mysl odpočinout. Právě proto většina rostlin v tradiční čínské zahradě nemají být květiny, ale ideálně nekvetoucí rostliny, které vydrží zelené celý rok. Podle tradice by měly být až dvě třetiny zahrady zelené celoročně, aby poskytly člověku útočiště v každém ročním období. Útočiště je to správné slovo, které musíme použít, když se bavíme o zahradách v Číně. Kromě císaře si nechali zahrady stavět i úředníci, a právě ideál útočiště před světem byl jejich hlavním cílem. Nejlepším příkladem je starobylá Zahrada mistra sítí v Suzhou z 11. století. Tuto malou zahrádku si nechal postavit úředník, kterého světský život rozzlobil do takové míry, že se rozhodl odejít do důchodu a stát se rybářem, a právě tato zahrada se stala jeho útočištěm před celým světem. I když je jednou z nejmenších mezi slavnými zahradami Suzhou, je to jedna z nejkrásnějších ukázek zahradní architektury vůbec. Srdcem zahrady je malé jezírko obestavěné pavilony, které jsou ale rozmístěny tak perfektně, že má člověk pocit, že by tu dokázal klidně strávit celé hodiny. Mnozí tu hodiny i tráví. Míjíme malíře s plátny, kteří si trénují svou techniku se štětcem a pokoušejí se zachytit kůru starobylých cypřišů. Mezi skalami zas hledají dokonalý úhel fotografové. Zahrada mistra sítí je jedním slovem umělecké dílo. Z každého koutu vypadá totálně jinak, budovy jsou umístěny tak, aby nenarušovaly přírodu kolem a příroda je zase zasazena tak, aby doplňovala budovy. Pokud se správně postavíte, tak Vám chybí pouze rám a každý metr dokážete zachytit jako jiný obraz. Je to skutečně dokonalá ukázka toho, co dokáže schopný architekt a zároveň velmi příjemné místo skryté v srdci jednoho z nejbohatších měst Číny. Jedním slovem, je to vysoce sofistikovaná památka jednoduchého života rybáře, která fascinuje mnoho úředníků až do dnešních dnů.

Čti více

Kouzlo Lhasy

Co je na Tibetu tak magického, že si ho většina lidí hned na první pohled zamiluje? Jsou to majestátní hory, které ve vás vyvolají posvátnou úctu a pocit zanedbatelnosti člověka? Nebo náboženské rituály, které člověk vidí všude okolo sebe a stačí málo, aby se do nich zapojil? Anebo milí usměvaví Tibeťané, kteří mají dodnes velkou radost ze zahraničních turistů? Zřejmě to bude kombinace všech těchto faktorů, které dělají tuto zemi tak přitažlivou. Dnes zažíváme nádherný den v Lhase. Je až podezřivě teplo – přes den více jak 20 stupňů. Sluníčko nám krásně hřeje a my se procházíme a kocháme na každém kroku. Po obědě obdivujeme hrobku pátého Dalajlámy, na které je 3727 kilogramů zlata, nacházíme ho v paláci Potala, neuvěřitelném a mystickém chrámu Jokhang v srdci města, plného prastarých Buddhů a neuvěřitelných příběhů. A v podvečer se procházíme spolu s modlícími se Tibeťany po posvátném okruhu Barkhor. To, co dělá Lhasu krásnou, jsou modlící se poutníci okolo paláců a chrámů. Kdybyste se zeptali našeho dlouholetého místního kolegy Dhondhupa, určitě by vám řekl, že Tibet jsou lidé. Ti tu často žijí ještě jako před staletími, a když se na ně díváte, tak si uvědomíte, že by žili stejně, i kdybyste tu nebyli. Vůbec se nepřetvařují, na nic si nehrají a dělají věci tak, jak je dělali jejich předkové. A to je právě na „zemi sněhu“ to kouzelné. Stačí se ztratit mezi poutníky na hlavním náměstí Barkhor, nechat se omámit všudypřítomnou vůní vonných bylinek a tlumenými modlitbami a nechat se unášet davem valícím se okolo hlavního chrámu. Z této perspektivy člověk lehce zapomene na všechen pokrok okolo, čínskou železnici, paneláky, zábavné parky,  všechny vymoženosti ustupují do pozadí a opravdu cítíte kolem sebe atmosféru živé historie. Tibet se ale zároveň rychle mění, a i za tři roky, co sem jezdíme, vidíme stopy přeměny. Proto je otázkou, dokdy nám tento magický kraj vydrží v současné podobě. Proto pokud ho chcete zažít v co nejautentičtější podobě, doporučujeme si pospíšit.

Čti více

Krásy amerického západu

Přijeli jsme právě včas na jedno z vyhlášených míst k fotografování západu slunce v národním parku Grand Canyon. Říká se, že zde prakticky nemůžete udělat špatnou fotku, správné načasování však také hraje svoji roli. Slunce začíná rychle klesat a my mačkáme spouště a zaznamenáváme tu neuvěřitelnou hru barev. V tom ovšem přichází něco neočekávaného, opravdová lahůdka, kterou člověk nevidí každý den. Zhruba 10 metrů  před nás se snáší na římsu Grand Canyonu zdejší nejvzácnější nejváženější obyvatel, Kondor kalifornský. Dotváří tak jedinečnou atmosféru západu slunce. Kriticky ohrožený největší suchozemský pták Severní Ameriky je majestátní, impozantní a my bez hnutí a bez hlesu fotíme a sledujeme, co bude dál. Po několika málo minutách se král místní oblohy opět vznáší a mizí v nedohlednu. Nám už tento zážitek však nikdo nevezme.

USA není jen o moderních velkoměstech, ale i o nádherné přírodě. Probudili jsme se do krásného slunečného rána v arizonské pustině a míříme na letiště zapadnutého městečka Page. Dnes nás čeká vyhlídkový let nad Monument Valley, nekonečné údolí s červenými pískovcovými útvary. Po 15 minutách letu se už o nás stará průvodce z indiánského kmene, aby nám ukázal ta nejkrásnější místa pro naše fotografie. 

Čti více

Kuba, Camaguey

Když bylo založeno město Puerto Príncipe, bylo častokrát přepadávané piráty, a tak se Španělé rozhodli celé město přenést a založit nanovo. Tak vzniklo Camaguey. Španělé však byli originální a prozíraví a nové město založili jako labyrint. Když náhodou do něj piráti vstoupí, aby se z něj jen tak lehce nevymotali. My se také nechceme ztratit a tak bereme rikši. Camaguey je i městem kol. Naši rikšáci makají řádně. Pot jim stéká po zádech. Děláme virtuální závody. Rikši sotva vybírají zatáčky, brzdy skřípou, rikšáci do sebe vrážejí, ale vždy jen tak na milimetřík. Vzdálenosti mají vypočítané dokonale. Pískají si a křičí o překážkách na cestě. Cítím se jako závodník formule 1. Někteří mají malou autobaterku vmontovanou pod podvozek své káry a z ní hučí kubánské hity. Z každé cyklorikše hraje jiný výběr. Nechápu, jak se vůbec dokáží navzájem slyšet, ale tady to je naprosto přirozené. Na každém náměstí přibrzdí a poté se opět začínají závodit.

Čti více

Kuba, Santiago de Cuba

Původní hlavní město Kuby má svůj šarm. Říká se, že ta nejkvalitnější hudba a rum pocházejí právě odsud. Lámeme zde teplotní rekordy. Ulicemi se vlníme v roztaveném asfaltu, jako velké ryby v Karibiku. Všichni jsou tu vláční a mírně sexy. Vysportovaná těla mulatů se zde zdají, jakoby si jen právě odběhli z tělocvičny a mulatkám ty velké zadky tak sluší, že je to až neuvěřitelné. Přes den všichni tak trochu po kubánsky spí, ale večer .. Večer se to naplno roztočí. Vždyť i samotní Bacardiovi si vybrali právě toto město na založení rodinného podniku. Nemohli se mýlit. Santiago má neskutečné charisma, teplo, vlhko a nejkvalitnější hudební scénu.

Čti více

Kubánský rum na pláži

Naš chodidla v jemném písku lechtají drobná zrníčka. Ráno je ještě pláž příjemně chladivá, ale na oběd se vypeče do křupava. Ve sklenici pár kostek ledu a postupně tající mok, co má sílu má jako skála. Je to vyvážená kombinace dokonalého splynutí. Je v něm cítit sílu slunce, vánek v údolích s cukrovou třtinou a poctivou práci. Nelze mu odolat. Chuťové pohárky na jazyku šílí. Třeba jim to dopřát, protože kubánský rum je prostě metafora dokonalého relaxu. Vše s mírou, ale ochutnat třeba. 

Čti více

Kulinářský ráj koloniálního Penangu

Po přejezdu malajských hranic nás přivítá zelená země. Kde tady se objevilo rýžové políčko, jinde zase vysoké kopce pokryté lesy a člověk má pocit, že za krátkou chvíli poznal všechny možné odstíny zelené. Thajské bahty se v peněžence vyměnily za malajské ringity a i lidé se změnili. Někteří jsou tmavší, jiní mají čínské rysy. Ocitli jsme se na ostrově Penang. Ostrov nebývalé exotiky. Ostrov betelového ořechu.  Penang zavání dálkami, nejednoho dobrodruha k sobě přivábil svým neutuchajícím voláním. Desítky či stovky obchodníků zde zakotvily své lodi, aby zkoušely štěstí a obchodovali s kořením a opiem. Dnes je Georgetown, hlavní město ostrova, výstavní skříní koloniální architektury. Je třeba čekat kulinářský zážitek. Penang je totiž nejchutnějším městem Malajsie. Ochutnáváme žáby na chilli, ale zkusíme i tradiční polévku laksu, grilované ústřice, kuřecí satay v arašídové omáčce, nudle s krevetami a užíváme si chaos místa doplněného o čínské nápisy. Jiný svět.

Čti více

Kultura namibijských kmenů

Namibie je známá nebo spíš neznámá kvůli své izolovanosti. Je zde pořádek, který je připisován bývalé německé koloniální vládě. I přesto si Namibie zachovala tradiční život a vy máte možnost ho zde ještě nalézt. V centrální části země žijí Damarové, kteří jsou příbuzní Sanů, spíše známými jako křováci. Jejich historii a tradice si přiblížíme ve skanzenu uprostřed Damaralandu, nedaleko nejzachovalejších skalních rytin zapsaných na seznam UNESCO. Asi nejzajímavějším kmenem jsou Himbové. Žijí na severu Namibie a jihu Angoly a do dnešních dob udržují tradiční způsob života. Dnes jsme na návštěvě jedné z vesnic a nahlížíme do soukromí lidí, kteří odmítají moderní způsob života. Je tu polopoušť a téměř žádná voda. Jak se myjí? Ptáme se pro sebe, když nás jedna polonahá mladá žena z kmene vezme za ruku do svého obydlí. Z malé nádobky uvnitř stoupá kouř, jsou tam nějaké rostlinky, žena si dřepne nad ně a kouř ji pokryje. Očista těla - sprcha. Nevěřícně se díváme, ale průvodce nám to potvrzuje, žena se právě vykoupala. Potom vezme do ruky okrovou hlinku a začne se natírat - typické pro tento kmen, ženy jsou celé oranžové. Nádherné s krásnými prsy, hrdé na svou krásu. Civilizační rozdíl je obrovský. Velmi zajímavé je pozorovat Himby v Opuwě, městečku uprostřed Kaokolandu, kde jsme je potkali v supermarketu a také večer v baru u kulečníku. Zajímavý střet kultur, který je v této podobě na naší planetě už málo kde vidět. Kavangové jsou dalším ze zajímavých kmenů žijících na severu podél řeky Okavango. Známí jsou řezbářskými dovednostmi. Jejich rybářské čluny jsou z jednoho kusu dřeva, jsou proslulé v celé oblasti. Máme možnost nakoupit si jejich vlastní výrobky při návštěvě jejich vesnice a odvážíme si tak mnoho nezapomenutelných zážitků.

Čti více

Kulturní í přírodní skvosty Jávy

Po příletu do Jakarty prožíváme kulturní šok. Najednou je všechno rychlejší, plné lidí, smogu, aut a motorek, prostě "Mace" (zácpa indonésky). Večer hraje pestrými barvami, které blikají z okolních reklam nebo luxusních nákupních center. Jsme v Jakartě, hlavním městě Indonésie. Vedle hotelu si můžeme v nonstop otevřeném obchodě 7 eleven koupit cokoliv, i Pringles nebo čokoládu. Naštěstí rychle odlétáme dále a Yogyakarta naše smíšené pocity zachraňuje. Opět se přibližujeme k místním, tentokrát jdeme za děckama do školy. Strávíme tam dost času na to, abychom si s nimi poseděli v lavicích, naučili je pár českých slovíček, zazpívali indonéský "Di síni senang, Di sana senang ...". Procházet se starými chrámy Prambanan a Borobudur je obrovský zážitek. Ochutnáváme kokosový cukr, který zapíjíme černým čajem, na návštěvě u místních, v jejich domě. Nevadí jim, že na stole již mají připravenou večeři. A na závěr tohoto ostrova naše oči pozorují ještě jeden krásný přírodní úkaz - stále aktivní sopku Bromo v národním parku Semeru, který je pojmenován po stále činné nejvyšší sopce ostrova. Pocity při pohledu na východ slunce nad Bromem, žádné fotografie neposkytnou. Toto je přesně to místo, pro které je třeba Jávu navštívit!
 

Čti více

Labyrint pouštního města - Írán

Náš poznávající zájezd nás dovede do prostoru mezi velkými pouštěmi Dasty-e Kavir a Dasty-e Lut. Poprvé jsme se setkali s pouštní architekturou a obdivovali tak v Meybode sardobu či yachčal. Že nevíte, co to znamená? Pojeďte s námi do Íránu a dozvíte se nejen co to je, ale také jak tyto stavby fungují. Z každého koutu zde na nás dýchá exotika orientu. V autobuse jsme si dali další lekci perštiny a tak víme bez problémů číst všechna čísla, orientujeme se v základních pozdravech, zdvořilostních frázích, víme říct odkud jsme a Íránci z nás mají upřímnou radost, že se nekloužeme jen po povrchu, ale dostáváme se Íránu hluboce pod kůži. Pouštní Yazd se během dne pořádně rozpálí a tak často tu máme nejžhavější počasí celého Íránu. Ze střechy vysokého domu jsme se pokochali panoramaty hliněného Yazdu a před sluncem jsme se ukryli na nádvoří tradičního, luxusního domu. U Amir Çakmak jsme nakoupili typické cukrovinky a poflakovali se uličkami večerního města za zvuku modliteb. Pro tyto zážitky se vyplatí cestovat. Víte co je ještě typické pro Yazd? Jsou to jeho slavné cukrovinky a tak ochutnáme ty nejlepší. S Yazdem jsme si přidali další nádherný kamínek do naší íránské mozaiky. 

Čti více

Lahore - město bez turistů

Přistáváme na mezinárodním letišti Allama Iqbala ve městě Lahore. Náš hotel se nachází v absolutním centru starého města, hned naproti 5. největší mešitě na světě. Místní lidé nás s úsměvem vítají, touží se s námi vyfotit a pracovníci v mešitě nám oznamují, že už dlouho neviděli bílou skupinu turistů a všichni mají velkou radost z naší návštěvy. Vydáváme se do ulic starého města. Kdo má rád pouliční kulturu určitě si přijde na své! Největší atrakcí pro místní je naše skupina. Dokonce nás i oslovuje národní televize "chanel 24" a točí s námi krátkou reportáž. Za celý den jsme nepotkali jediného turistu. Pokud hledáte absolutní exotiku bez turistů pojďte s námi do Pákistánu!

Čti více

Lantau – plíce Hongkongu

Přijíždíme na ostrov Lantau, plíce Hongkongu, kde se nachází cíl naší dnešní cesty. Velká, 26 metrů vysoká socha Buddhy. Socha byla vytvořena v roce 1993, je celá z bronzu (složená z 202 kusů) a má hmotnost 260 tun. Tian Tan Buddha je umístěn na nebeském pahorku a vede k němu 268 schodů. Přicházíme na místo určení a vítají nás sochy dvanácti nebeských generálů. Symbolizují znamení čínského horoskopu. Děláme si fotky, každý se svým znamením zvěrokruhu a směřujeme k Buddhovi. Již během překonávání těchto schodů si člověk uvědomuje majestátnost a velikost této sochy. Vyjdeme nahoru a odměnou není jen samotný Buddha zblízka, ale i krásné výhledy na tento nádherný, hornatý, a hlavně zelený ostrov. V podstavci sochy, který je samozřejmě ve tvaru lotosového květu, se nachází údajně i samotný pozůstatek Sidharty Gautamu, na který se jdeme samozřejmě podívat. Po náročném výstupu nám vyhládlo a my víme, kam zajít. Na skvělý vegetariánský oběd, který nám připraví nedaleko v buddhistickém chrámu Po Lin. Jídlo je velmi rozmanité, přes shitake hřiby, bak choi, hokaido polévku, mapo tofu, různé druhy zeleniny, no zkrátka gastro zážitek, jak se patří. Po obědě jdeme ještě do vedlejší vesnice, kde se díváme na vystoupení bojových umění wu-chu a odcházíme na lanovku směrem nazpět. Jsme lovci zážitků, takže naše lanovka, respektive kabinka, je speciální. Chcete zjistit v čem je speciální!? Pojďte s CK SEN do Hongkongu a zjistíte to.

Čti více

Ledovcové jezero Issyk Kul (Kyrgyzstán)

Představte si nádhernou zemi posetou kopci, pahorky a zasněženými štíty. Přimíchejte do představy unikátní jezero Issyk Kul, položené ve výšce, jako česká Sněžka, nepoznané historické památky, nekonečné parky plné starých stromů a vůni šašliku. Co Vám z toho vyjde? Kyrgyzstán! Začínáme naše putování po stopách Hedvábné cesty a začínáme ji stylově právě v této málo známé středoasijské republice. Všechno tu člověka překvapí, protože patří k těm zemím, o nichž víme málo, nebo si alespoň myslíme, že víme. My jsme se po chvilce shodli, že Kyrgyzstán je skutečně nádherný a je plný překvapení. Včera ráno jsme stáli na břehu slavného jezera Issyk-kul, který je perlou i srdcem celého Kyrgyzstánu a namáčeli jsme si v něm nohy. Počasí nám přálo, a tak jsme si mohli vychutnat přímo pohádkový pohled na okolní zasněžené hory Tian šanu, které se zrcadlily na hladině. Issyk Kul byl jen a jen pro nás. Nikde nikoho, všude ticho, klid, poletující vítr z hor, takže hotový balzám na duši. Místní obyvatelé sem přes léto jezdí rádi na dovolenou. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl, tak krásnou vodní hladinu, která má snad zde nejkrásnější modrou barvu. Mysleli jste si, že Kyrgyzstán pokud nemá moře, nemůže mít svůj jachtařský klub? Omyl. Našli jsme i ten, a tak jsme si prohlédli toto bizarní místo, kde se na nás domácí dívali jako na duchy, kteří se odněkud zjevili. Za městem jsme objevili i svět tajemných petroglyfů. Je to úžasné místo. Nikde žádné značky, nic co by pomohlo, aby k nim člověk trefil a vždy, když se zde s našimi poznávacími zájezdy zastavíme jsme tu jediní a všechny petroglyfy jakoby byly vytesané do kamenů jen pro nás. Hedvábná cesta. Opět jsme se vyškrábali na nejznámější kyrgyzský minaret Burana a dozvěděli se, odkud se zde vzal. V plné kráse musel působit úžasně, když už nyní dokáže okouzlit. Příjemně unaveni jsme se ocitli v Biškeku a závěr dne jsme se již věnovali ochutnávce gastronomických specialit naší restaurace nedaleko hlavní třídy. Chuť šašliku se doslova rozlévala ústy, boršč zde chutná lépe než v Rusku a obyčejný chléb připomíná umělecké dílo. Začali jsme také s ochutnávkami místních středoasijských piv, takže kyrgyzská Arpa je už za námi. Kyrgyzstán nás od úvodu okouzlil!

Čti více

Ledově krásné Perito Moreno

Obrovská masa křišťálově čistého ledu se třpytí na ranním slunci a fascinuje všechny kolem. Od té doby, co jsme prošli zatáčkou a spatřili ji poprvé nemůžeme od ní odtrhnout oči. Je magická a přitahuje naše pohledy. Nevíme přestat fotit, i když máme už asi všechny možné úhly. Nic takového jsme ještě neviděli. Pravděpodobně nikde jinde na světě nenajdete ledovec tak obrovský, fascinující zářivý a bezproblémově dostupný jako pravé zde nedaleko El Calafate. El Perito Moreno má na výšku téměř 70 metrů (a dalších 120 pod hladinou jezera), na šířku téměř 1,8 km a na délku několik desítek kilometrů. Takový modrý obr. Na lodi s kapacitou asi 100 osob se přibližujeme k jeho jižní stěně a cítíme se jako liliputáni a naše loď se z dálky jeví jako hračka. Stěna ledovce se nad námi hrdě tyčí jako 'The Wall' v Games of Thrones, která odděluje civilizaci od divočiny. S tím rozdílem, že náš ledovec není vymyšlený. Víme to i podle toho, že za pár minut loď přistává na jeho západní straně. Dostáváme krátkou instruktáž, jak se pohybovat po ledovci a za pár minut už překračujeme první ledovcové kry. Jsou to obrovské zlomy a brázdy v ledu, do kterých byste při troše nepozornosti mohly spadnout a už nikdy nevyjít na světlo světa. Tyto praskliny jsou vytvářeny soustavným pohybem ledovce a jeho přechodem přes nerovnosti v terénu. V hloubce vidíme asi všechny barvy modré a je to fascinující. Neuvěřitelný zážitek pohybovat se po tak obrovské mase ledu. Ještě větším překvapením je možnost sledovat let tří obrovských kondorů nad touto masou ledu. Jsou opravdu blízko. Stojíme v němém úžasu. Připadáme si jako polární expedice, s tím rozdílem, že my se můžeme večer uchýlit do naší oblíbené restaurace v El Calafate, kde si dáme lahodnou argentinskou specialitu 'al disco' a vynikající argentinský Malbec. A při tom můžeme rozjímat nad krásami patagonských ledovcových polí. Doporučujeme zažít.

Čti více

Legandární Samarkand (Samarkand, Uzbekistán)

Vystihuje něco více Hedvábnou cestu než bájný Samarkand? Opředený mýty téměř jako Atlantida, ale skutečný a nezapomenutelný jako jedno z nejvíce fascinujících míst světa. Náměstí Registan je duší celého města a po naší první večeři v tradiční rodinné restauraci, kde ochutnáme místní speciality, jako karahan či chatlama. V mauzoleu Gur Emir jsme si vyprávěli příběh muže, jehož se v 14.století báli snad všechny národy ležícív okolí, protože si je jeden po druhém podmanil. Právě zde totiž spočívá tělo Timura Velikého, obávaného dobyvatele tehdejšího blízkého a středního východu. Věděli jste, že vůbec neměl být pohřben tady? Náhoda tomu však chtěla jinak a nakonec skončil v mauzoleu, které postavil pro svého milovaného vnuka Mohammeda Sultana. Nedaleko ležící náměstí Registan už konečně svítí ve své plné kráse a tak jsme se ukryli ve stínu Ulugbegovy medresy a sháněli první suvenýry, nakonec se v medrese Šer Dor zaposlouchali do tónů tradiční hudby u našeho přítele Babura, který je nejznámějším hudebníkem celého Samarkandu. Hrál pro prezidenta Karimova, Medveděva, Alijeva a účastní se téměř všech oficiálních setkání, které se konají v Samarkandu, aby pro vzácné návštěvy zahrál. Vždy, když přijdeme do Samarkandu, zahraje i pro náš poznávací zájezd. Každá stavba zde v Samarkandu ukrývá příběh, a proto je kráčení městem jako listování si v krásné orientální knize. Na oběd jsme si sedli ke stolu, roztrhli chlebové placky, třikrát podle tradice vylili misky čaje zpět do konvičky a z velkých talířů jsme si nabrali tradiční uzbecký plov. Je nejtradičnějším uzbeckým jídlem a neochutnat ho v této zemi je neskutečný hřích. Víme, kde ho dělají geniální a tak jsme si ho vychutnali i nyní. 

Čti více

Lesotho

Jeden z mála států, který je kompletně uzavřen uvnitř jedné země, má hranice jenom s Jihoafrická republikou. Horské království, jehož hlavním vývozním artiklem je pitná voda. Lesotho není turisty vyhledávanou destinací, o to větší je to tady pro nás zážitek. Lesotho má rozhodndě co nabídnout, vidíme místní způsob života a lidi neposkvrněné evropskými manýry. Místní obyvatelé se rádi fotografují, usmívají se na nás a snaží se nás dotknout a my máme pocit, že tady bílí lidé ještě nebyli. Prohlížíme se tradiční kruhové stavby, ve kterých lidé bydlí, nahlížíme do jedinečných domků pod skalním převisem a navštěvujeme hlavní město Maseru. Krátká, ale intenzivní zastávka v jedinečné krajině.

Čti více

Let nad Nazca v Peru

Už hodiny procházíme fascinující pouští, kde se scenérie mění každých pár minut. Hory jsou nahrazeny pískovými dunami, které se následně mění na kamenitou a vyprahlou poušť. Slunce příjemně hřeje, na obloze ani mráček a vítr pofukuje jen symbolicky. Zastavujeme před závorou ​​a po kontrole přecházíme na nevelké parkoviště. Bereme si pasy a foťáky a vcházíme na letiště Marie Reiche, která městečko Nazca proslavila po celém světě. Byla to německá vědkyně, která zkoumala tajemné obrazce v této vyprahlé poušti. My jsme se rozhodli nevidět je jen z nedaleké pozorovací věže, ale podívat se na ně i z ptačí perspektivy. Proto platíme letištní poplatek, pro jistotu vynecháváme oběd a vstupujeme na váhu, která určí naše místo v maličkém letadle. Procházíme bezpečnostní kontrolou, dostáváme ilustrační mapku s nákresem obrazců, které budeme moci vidět a sluchátka, přes které s námi komunikuje pilot. Nastupujeme do letadla a dobrodružství může začít. Při odletu to s námi trošku hází a my jsme mírně nesví. V tom se však ozve pilot a vysvětluje nám, že se nemáme ničeho obávat a svou pozornost máme zaměřil na místo mezi kolem a křídlem, kde uvidíme obrazce. Zpočátku je opravdu těžké v té obrovské spleti čar a řečišť najít ty správné linie. Každým dalším obrazcem se to však zlepšuje a naše nadšení roste. Vidíš velrybu? A co kosmonaut či kolibřík? Nebo opice... V němém úžasu však zůstáváme, když se dostáváme nad obrazec Stromu života, který se nachází nedaleko cesty. Právě kolem projíždí autobus a vypadá při něm jako mravenec. Tehdy si uvědomujeme, jak neskutečně velké tyto obrazce jsou. Nejsem si jistý, zda je vytvořily starobylé civilizace, ale i tak nám v hlavě vyvstává obrovské množství otázek. Pokud ne oni, tak kdo? Proč a jak? Jak je možné vytvořit něco, tak geometricky přesné a o takové velikosti?

Čti více

Letní koulovačka? V Kazchastánu!

Střední Asie, kraj, známý svými chladnými zimami a pověstně horkými kontinentálními léty. Bývalé hlavní město Almaty je fúzí socialistické architektury s moderními budovami postavenými za peníze ze zimního plynu s přiměřenou teplotou v červenci kolem 27°C. Očekávali by jste právě tady sníh? Dá se najít, pokud víte, kde hledat.

Ráno vyrážíme v devět. Plán máme jasný – navštívíme lyžařské středisko Shymbula, vzdálené z centra Almaty jen půl hodiny cesty autem. Před hotelem mne čeká místní šofér Bob s dodávkou. Sleduji oblohu a nezdají se mi mraky. Bob mě ale ujišťuje, že počasí bude dobré. Říká, že i on dnes bere na hory rodinu. Bob, vlastním jménem Vladimír, hádám ví, co říká. Je to kazašský Rus a jeho rodina žije v Almaty od časů druhé světové války. Jeho prarodiče se sem přestěhovali v rámci přesunu sovětských vojsk před hrozbou německé okupace. Nakonec dávám na jeho radu a vyrážíme. Za půl hodiny už stojíme před lanovkou. Na vrchol vede série třech kabinek, které překonávají převýšení celkem 1.600 metrů. Nepředstavujte si ale nějaké sovětské rezavé stroje. Toto jsou nové mašiny, za které by se nemuselo stydět ani ruské lyžařské středisko. Pouštíme se na cestu na vrchol – sedlo Talagar v nadmořské výšce 3.200 m. n. m. Hory jsou místy obestřené mraky a počasí se tu mění každou chvíli. Není to nic překvapujícího, okolní vrcholky pohoří Zailijsky Alatou dosahují výšky až 5.000 metrů a jsou nevyzpytatelné. Po dvou přestupech a 45 minutách cesty jsme na vrcholu. Na jednu stranu se nám otvírá nádherná vyhlídka na údolí Medeo a město Almaty pod ním. Na druhé straně z oblaků vystupují skalnaté vrcholky hor ze kterých se vinou ledovce. Krásný pohled. Můj plán je ale o něco aktivnější. Pouštím se na krátkou procházku skrz panoráma hor, zda nenajdu sníh, který tu zůstal ještě ze zimy. Teplota není nižší jak 15 stupňů, ale sněhové pole odolávají každé snaze o rozpuštění. V tom vyhlašuji válku! Den před tím, jsme při prohlídce Almaty měli 35 stupňů, proč se nezchladit? A tak si užíváme koulovačku v Kazachstánu v 3.200 m. n. m., místo úmorného tepla, které nás bude nejbližší dny naší cesty provázet na Kazašských a Uzbeckých pláních. Trochu mokří, ale spokojení, scházíme o dvě zastávky lanovky níže. Je čas na pivo a oběd, tak se ubíráme do stylové dřevěné restaurace Shymbula Meat Challet. Dáte si tradiční středoasijský Lagman, nebo raději evropský rukolový salát? Pod trofejemi z losů a při příjemném ohýnku v krbu, Vám ochotně naservírují co si jen vyberete.... Pokud letní koulovačku, tak jen v Kazachstánu! 

Čti více

Lodí pod vodopády Iguazu

Jen v plavkách stoupáme po schodech, ukazujeme lístky a do rukou dostáváme nepromokavý vak, stejný, jaký využívají vodáci na svých splavech. Do něj vkládáme všechny vodě náchylné věci a přes krk si provlékáme záchrannou vestu. Bez ní nás nepustí. V tom nás ze zamyšlení vytrhly výkřiky. Nedokážeme identifikovat, zda jsou nadšené nebo zděšené. Přehlušily i mohutné dunění milionů litrů vody, které se ozývají všude kolem nás. Vycházejí zpod zpěněného závoje vodopádu, do kterého se za pár minut chystáme i my. Nejistě vstupujeme na loď a nepromokavý vak si ukládáme k nohám. Chlapík v nepromokavém pogumovaném obleku nám oznamuje, že můžeme fotit i pokud nám nedá signál. Nyní všechny věci, co nejsou vodotěsné schováváme. Projíždí kolem nás člun, z něhož zněly výkřiky. Všichni jsou však vysmátí a mávají nám. To nás uklidňuje. Náš člun se rozbíhá a v rychlosti rozráží vodní tříšť a my vbíháme do obrovského vodního oparu, nedaleko majestátních vodopádů Iguazu. Hlas našeho nepromokavého průvodce křičí, že se máme připravit, že to byl jen předkrm. Loď se otáčí, nabírá na rychlosti a řítí se do hlavního koryta řeky Iguazu. Obrovskou rychlostí se blížíme ke kamenné zdi, ze které padají statisíce litrů vody. Doufáme, že zrovna to není to místo, kam se chystáme i my. Naneštěstí je, nebo naštěstí. Voda je studená, ale nesmírně osvěžující. Je všude kolem nás a my se i přes obrovský tlak nemůžeme přestat smát. Je to něco unikátního, vždyť jak často má člověk možnost vykoupat se přímo ve vodách největších vodopádů světa? Přestože to vypadalo děsivě, tak odcházíme nadšení. I když jsme promočení do poslední nitky. Většina z nás si ještě po vystoupení kupuje video točené přímo na lodi, ať máme i památku. I když na tento zážitek asi jen těžko zapomeneme.

Čti více

Lofoty – to nejkrásnější Norsko

Jedno z nejkrásnějších míst Norska, které jsme mohli vidět z cesty po Skandinávii, je jednoznačně souostroví Lofoten. Nacházejí se mezi 67 a 68 rovnoběžkou severní šířky a tedy 100 až 300 km za polárním kruhem. Tvořené jsou přibližně 80-ti ostrovy, z toho 4 hlavní jsou propojeny mosty a tunely vedoucími pod fjordy. Pohybovali jsme se hlavně po ostrovech Austvågøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy. Každý z ostrovů ukrývá své krásy. Na hlavním ostrově jsme našli hlavní město souostroví, kterým je sympatické městečko Svolvær. Nedaleko něj narážíme na menší město, ale bývalé hlavní město Lofot, kterým je Kabelvåg. Nemohli jsme samozřejmě vynechat malebnou rybářskou vesničku Henningsvær, v jejíž zadní části se ukrývá slavné fotbalové hřiště. Druhý z ostrovů zvaný Vestvågøy nás upoutal vikingským muzeem v městečku Bøstad, památníkem od společnosti Snøhetta ve vesničce Eggum a jedněmi z nejkrásnějších pláží na ostrovech, které jsou ukryty pod majestátními skalami. My jsme si oblíbili pláže ostrova Flakstadøy, ať už surfařské v Flakstade nebo tu na koupání v Ramberg.  Viděli jsme i ty maličké kavárny s dobrou kávou, kterých je ve Skandinávii jako šafránu. Objevovat jsme zde i slavný Nusfjord, ale v závěsu nezůstalo ani jedno z "nejinstagramovějších" míst, a to výhled na vesničku Hamnoy. Poté, co jsme se ocitli na posledním z ostrovů Moskenesøy, jsme se nejprve zastavili v malebné vesničce Reine, kde jsme si dopřáli zážitek v podobě místní kuchyně, vyfotili jsme si jednu z nejmalebnějších vesniček, abychom se vydali na konec cesty E10, která končí v rybářské vesničce s nejkratším názvem na světě a to Å (čti Ó). Rozhodně nebudete litovat, když se na cesty vydáte i vy 

Čti více

Madagaskar - ostrov lemurů a lidí s Indonesie

Podle teorie, kde kolébkou lidstva jsou místa ve Východní Africe a nejstarší kosti člověka se našli v Keni, tak to lidstvo při osidlování Madagaskaru vzalo trošku oklikou. Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě byl osídlen lidmi z Indonésie. Společné mají více z Asií než s Afrikou. Je to zajímavý mix Asie a Afriky, který asi nikde jinde na větě nenajdete. Stejně nikde jinde nenaleznete lemury, v podstatě primáty, kteří jsou našimi prapředky. Pokud se člověk vyvinul z opice, tak opice se vyvinuly z lemurů. (Pokud člověka stvořil Bůh, tak je to jedno.) Lemuři žili i v pevninské Africe, ale tam je rychlejší a větší opice (vyvinuly se před cca 35 miliony let) a další predátoři poslali mezi vyhynulé. Nebýt Madagaskaru, tak si lemura prohlédnete jako fosílii v muzeu nebo v knihách, jaké máme o dinosaurech. Jelikož se tento ostrov spolu s Indií před cca 165 miliony lety odtrhl od Afriky, později dal sbohem i indického subkontinentu, tak zde vznikl prostor pro tento živočišný druh, aby se bez ohrožení zachoval. Jedinými nepřáteli lemurů je škrtič boa, nebo fosa. A možná ještě my, lidé (méně odlesňovat a více přírodu chránit!).

Čti více

Madagaskar – ostrov lemurů

Kolébka lidstva je Východní Afrika, kde se našly nejstarší kosti člověka. Ale lidstvo to při osídlování Madagaskaru vzalo trošku oklikou. První lidé sem přišli až z daleké Asie, z ostrova Borneo, ke kterým se později přidali i lidé z Afriky. Vznikl tak zajímavý mix lidí s ještě zajímavějšími tradicemi, které nikde jinde ve světě nenajdete. Stejně nikde jinde nenajdete lemury, v podstatě primáty, kteří jsou našimi prapředky. Pokud se člověk vyvinul z opice, tak opice se vyvinuly z lemurů. Lemuři žili i v pevninské Africe, ale tam vyhynuli. Nebýt Madagaskaru, tak si dnes lemura prohlédnete jako nějakou dinosauří fosilii. Naštěstí tomu tak není a dnes zde můžeme potkat přes sto druhů těchto zajímavých, endemických tvorů. Nejen, že je tady uvidíte skákat po stromech nebo některé jedince hopkat kolem nás po dvou... často skončí doslova i na našich ramenou a hlavách. Těžko říct, kdo si tu koho více obhlíží. A někteří se k nám velmi rádi připojují i na pikniku v přírodě.

Čti více

Madagaskar, trek v Jurském parku

Lemury ve volné přírodě je si třeba zasloužit. Nejsou to koaly, že by ležely pár dní na stejných větvích. Musíte mít trošku štěstí, jinak můžete jít do ZOO. Poprvé jsme se s nimi setkali v národním parku Isalo. Je to nejnavštěvovanější a zároveň nejstarší národní park, přezdívaný i Jurský park, protože se po něm procházeli i dinosauři. Z pohodlí vkusné přírodní, ale zároveň moderní lodge vyrážíme na turistiku. Vždy s místním průvodcem, aby nám neunikl ani jeden endemicky hmyz, ani jedna zajímavá rostlinka, a abychom měli jistotu, že uvidíme více. Den to byl velmi náročný, ale pěkný. Autem jsme po ránu zapadli v blátě a místní Malgaše jsme nechali tlačit a my pokračujeme dále pěšky. Prospělo nám to. Velmi nás zaujaly skalní útvary, které vlastně vytvořila řeka před mnoha miliony let. Vedle nás stromy tapia, jejichž plody dozrávají v září, a na jejich listech se živí larvy motýlů, z nichž místní tkají textil. Je to hedvábí z Antsirabe. Je horko, a tak víme, že štíři se skrývají pod skalami. Hledáme opravdu velmi krátce a fotografujeme malé štíry a natrefíme i na většího, později naši pozornost upoutaly pakobylky. Místní endemity, které se páří patnáct dní. Jak romantické, nedivím se, že místní průvodci přesně věděli, kde je hledat. Jejich maskování je tak dokonalé, že bez nich bychom je určitě přehlédli. Dostáváme se na překrásnou skalní vyhlídku. Jsme okouzlení.
 

Čti více

Madagaskar, „Izay mátor rakofana Gönyű

Toto madagaskarské přísloví v doslovném překladu znamená, že ten, kdo spí, tak tomu se na přikrytí hodí jen špinavý pytel. Maturi (malgaština nemá u, proto o často vyslovují jako u) znamená spát. Rakufana je zákryt a guny je pytel. Špinavé od hlíny, upletené nahrubo z vlákna agave, co místní používají zejména na transport rýže. Pozor tedy, kdo dlouho vyspává, promrhává šanci něco zažít nebo dokázat, a tak se z něj stane chudák. Všech osmnáct etnických skupin Madagaskaru ví, co se tím myslí. Hovoří sice jiným dialektem a možná mají jinou výslovnost podle regionu, ale velmi dobře vám budou rozumět. My nespíme, ale lovíme zážitky, co to jenom jde. Vždyť "Izay mátor, rakofana Gönyű" to vystihuje přesně.

Čti více

Magický Angkor Wat je zážitkem na celý život

Pokud se řekne nahlas Kambodža, co vás napadne? Devět z deseti lidí ze sebe určitě vystřelí slovní spojení Angkor Wat. Je to tak, nejznámější chrámový komplex celé jihovýchodní Asie leží přímo zde. Dnešní budíček zvonil příliš brzy, ale vše se děje pro nějakou příčinu. Před půl šestou jsme seděli v našem pronajatém SEN buse a uháněli směr Angkor Wat, který máme necelých 15 minut od našeho hotelu. Přijeli jsme přesně na východ slunce, a tak jsme mohli sledovat, jak se z tmavé oblohy postupně vynořují monumentální khmerské věže, které zná téměř celý svět. Slunce se pomaličku, ale jistě probouzelo a silueta chrámu byla stále fotogeničtější. Aby toho nebylo málo, její odraz se nádherně zrcadlil na přilehlém jezírku posetém lotosovými květy. Pro tyto momenty milujeme cestování. Po snídani jsme se do ztraceného světa někdejší khmerské říše vydali znovu, abychom si důkladně prohlédli její největší trumfy. Do bývalého města Angkor Thom jsme se vydali branou posetou tvářemi a ty jen jemně navodí atmosféru toho, co nás čeká o několik stovek metrů dál. Dokonalé dobrodružství. Chrám Bayon, který zde leží konkuruje samotnému Angkor Watu, jen je neznámý. Kdysi z něj hledělo 216 monumentálních tváří, zakletých do kamene, ale když pak v 17. století lidé Angkor opustili, příroda se do něj pustila a některé tváře se ztratily. Sloni pomaličku obcházeli areál a my jsme se pustili do objevování reliéfů s králem Džajavarmom VII, naučili jsme se rozeznávat Khmery od Čamů, se kterými jsme se setkali ještě ve Vietnamu a víme co dělali vojáci v době svého volna. Sloní terasa i terasa leprového krále jsou příjemnými překvapeními během našeho poznávání, ale až nedaleký chrám Ta Phrom nás dokonale pohltí. Ta Phrom patří k symbolům Angkorské říše. Někteří ho chtějí vidět kvůli filmu Tomb Raider, ale i kdyby se zde takový film nikdy nenatočil, stále by Ta Phrom vyzařoval osobité kouzlo, pro které se sem vyplatí přijet. Člověk zde na vlastní oči vidí vítězství přírody nad civilizací a někdejší chrámy a kamenné zdi dnes protínají mohutné kořeny vysokánských stromů. Po khmérském obědě na nás čeká highlight celého místa. Samotný chrám Angkor Wat. Jsou u něj davy lidí z celého světa, ale stále zde umíme najít místo, kde ho budeme mít jen sami pro sebe. Nevěříte? Kolem starobylých reliéfů jsme se dostali až k nejposvátnější části a vyšli nejvyšše jak se jen dalo, abychom si užili výhledy na okolí. Člověk kolem sebe vidí jen koruny stromů a palmy a kdyby netušil, že tam někde pod nimi se nacházejí relikty khmerské říše, nikdy by ho to nenapadlo. Atlantida Kambodže. Unikátní místo, které by klidně mohlo být osmým divem světa. Naše exotická dovolená se blíží k závěru a takto ve finiši je krásně vyšperkována.

Čti více

Malebné a moderní Honolulu

Počasí nám přeje a celá parta si užívá množství sluníčka, které na nás svítí už od příletu. Cítíme se zde jako doma, protože jsme si nemuseli přetáčet hodinky, jen jsme si odmysleli noc a udělali jsme si den. Zítra nás čeká okruh celým ostrovem Oahu, nevynecháme světoznámou Sunset Beach, plantáže Dole, ani polynéské kulturní centrum, kde nás čeká bohatý program, který zakončíme večeří. Ti z nás sportovněji založeni si už dnes dělají strečink na pozítří, kdy se vydáme na krásnou vyhlídku z kopce Diamond head, která nabídne výjimečný výhled na pláž Waikiki, která při západu slunce působí opravdu romanticky. Romantické jsou i nespoutané vlny Tichého oceánu, které omývá toto souostroví opravdu podstivě a surfaři zde nacházejí ráj na zemi. Ti statečnější z nás také pomýšlejí na divoký surfing, který je v historii ostrova zapsán od nepaměti. . Aloha z Honolulu;)

Čti více

Malý kousek ráje v Andamanském moři

Slunce svítí a voda kolem nás je průzračně tyrkysová. Naše loď Nitcha brázdí vlny Andamanského moře. Směřujeme k ostrovu Phi Phi Leh, menšímu ostrovu slavného souostroví Phi Phi. Tento ostrov je známý především pláží Maya, kde se natáčí film pláž. My ale nejdeme sem. Maya bay je zavřená kvůli znečištění turismem, ale Phi Phi Leh skrývá i jiné nádherné zákoutí. Našim cílem je zátoka Pileh. Tento přírodní div je mořská zátoka, vytvořená erozí a odplavováním písku z ostrova. Vypadá jako mořský průsmyk mezi obrovskými vápencovými skalami. Jak se k zátoce blížíme, voda nabírá nových odstínů tyrkysové a čím dále, tím je průzračnější. Naše loď musí zpomalit. Vápencová skaliska se otevírají do ústí, širokého asi sto metrů, a před námi se otevírá laguna Pileh. Do vnitra vstupujeme úplně pomalu. Musíme si vychutnat tu atmosféru, kdy se plavíme kolem majestátních skal Andamanského moře a ve vodě všude kolem sebe vidíte stovky korálů. Voda tu má jen kolem dvou metrů a je tak křišťálově čistá, že vidíte každou rybičku. Když je silný odliv, tak se sem dokonce lodí ani nedá dostat. My to ale máme dobře naplánované a náš zkušený kapitán s přezdívkou Big Man (je opravdu velký, na Thajce), nás s jistotou provází skalisky korálových bariér. Po pár minutách postupujeme za korály a dostáváme se do hlubší částí laguny. Není tu žádná pláž ani místo, kde by jste vystoupili z lodě ale i tak je to dokonalé místo na koupání. Loď parkujeme na kotvě, vylézáme na příď a šup do vody! Šipku? Salto? Bombu? Předvedeme všechno! Voda má více jak tři metry, dno je čistý písek a kolem Vás jsou po všech stranách obrovské nahnědlé vápencové útesy. Ve spojení s teplým andamanským sluncem je toto místo dokonalou idylkou a malým kouskem ráje.

Čti více

Maracana

Vystupujeme z metra a v zástupu lidí se pomaličku v lidském hadu blížíme ke stadionu. Už z dálky slyšíme zpěv a vidíme velký nápis

Čti více

Marocká Sahara a její krásy

Pět hodin ráno. Na obloze svítí hvězdy. Tisíce hvězd. Ticho protíná našlapování velbloudí karavany na pískové duny. Všude kolem tma a jen vítr na svých rukou nese milion zrníček písku, které cítíme na tváři. Takto romanticky začínal náš dnešní den. Ještě za tmy jsme osedlali naše velbloudy a vydali jsme se lovit zážitky na nejkrásnější pískové duny saharského písku. Leží v marocké oblasti Merzouga v Erg Cheb, kde jsme několikrát ročně. Je zvláštní sedět na velbloudu v absolutní tmě. Přemýšlet nad karavany, které tato místa křižovaly staletí před námi. Tudy procházel i Ibn Battuta na cestě do někdejší Sidžilmasy, kde se obchodovalo se súdánským zlatem a z něho se později vyráběly zlaté mince v Evropě. Naše karavana se zastaví na vrcholu duny, sledujeme tichou krajinu. Na obloze se objevila oblaka a ty svým stínem pohltila slunce, ale po čase se země rozsvítí a my až tehdy vidíme, v jaké kráse jsme se ocitli. Kolem je království zlatého písku a duny zaplnily horizont. Sedíme tady, hledíme na okolní krásu, cvakáme foťáky a víme, že tento zážitek se jen tak rychle z hlavy nedostane. Erg Cheb je jako z arabské pohádky, kde se sype písek a vyprávějí se staré příběhy. Sahara, to nejsou jen zlatavé duny, ale to my už dobře víme. Už jsme se naučili, že máme čtyři tipy saharského povrchu a víme, jak vypadá hamada, tedy to, co představuje většinu obrovské Sahary. Potkali jsme velbloudí stádo, vyřádili se na dunách a místní rodinka nás pozvala do svého jednoduchého hliněného domku. Abdulláh, hlava rodiny, si se mnou podá pravou ruku, tu přiložíme oba na srdce a po chvilce můžeme vstoupit dovnitř. Jednoduché nádvoří vyplněné nářadím, tři místnosti naplněné prázdnem, kuchyň zanesená od sazí. Rozprostřeli pro nás matrace a sedíme pod jednoduchou stříškou. Abdulláh nám nalévá čaj, jak ho to učili jeho předkové. Chytí konvici, z výšky lije čaj do malého pohárku a první vrátí zpět do konvice. Vrátí i druhý, aby čaj promíchal a jemně ochladil a třetí pohárek už je pro nás. Podává se k nim kus neforemného cukru, ale všechno to chutná výborně. Sladce, ale na to jsme si už zvykli. Tento čaj má však příchuť neobvyklého setkání. Vychutnáme si panorama saharské země a ve vesničce Chamilia nahlédneme do školy. Je zavřená, ale spatřil jsem Mohameda, se kterým jsem před pár měsíci mluvil, a tak se ho ptám na otevření. Ten zmizel, za minutu je zpět s klíčem a jsme ve třídě. Arabská abeceda, berberská abeceda, otisky rukou dětí, několik plyšových hraček, maličké židle, stoly a jedna žárovka. Zde se učí děti z Chamilia a my vidíme i to, co je pro mnohé turisty zavřené. Sedneme do vnitřku domu a muži z Chamilia, jakožto hudebníci, nám ukáží, jak v jejich žilách koluje hudba zvaná Gnaoua. Mají černé tváře, zdědili je po svých předcích, bývalých otrocích ze Súdánu. Začnou hrát rytmickou hudbu a všichni posloucháme. Neskutečná atmosféra. Kolik zážitků jsme už dnes zažili? Potom jak objevíme svět oázy a na vlastní oči se podíváme, jak funguje, si sedneme na perfektní tadžín s kuřecím masem, citrónem a hráškem, ochutnáme i zeleninový tadžín s cuketou, bramborami, fazolkami nebo rajčaty. Nedá se říct, který je lepší, protože ta chuť je přímo dokonalá. Sahara je ještě o kousíček dokonalejší a my jsme si ji vychutnali tak, jak se jen dá. Zítra budeme putovat dále přes krásné cesty, oázy, kaňony a údolí až do Ouarzazate!

Čti více

Marrákeš – šílená show, která se probouzí každý večer

Po chutném obědě na břehu Atlantiku opouštíme bílou Casablancu. Směřujeme do vnitrozemí Marockého království. Dnes nás čeká večer kouzel, místních pohádek, úžasných jídel... zkrátka večer na jednom z opravdu nejmagičtějších a nejšílenějších míst jaké znám – na světoznámém marrákešském náměstí Jemaa el-Fnaa. Po příchodu do červené perly, jak královské město Marrákeš přezdívají, se ubytujeme v hotelu Isla, který je jen 3 min chůze od zmiňovaného rušného náměstí. Hotel má pěkně provedenou terasu, ze které při popíjení mátového čaje vidíte na vrcholy Vysokého Atlasu, tyčící se za nádherným minaretem mešity Kutub z 12. století. Tu máme od sebe jen pár metrů přes silnici. Jednoduše, geniální lokalita. Přichází večer a náměstí Jemaa el-Fnaa se mění k nepoznání. Přibydou desítky stánků s opravdu chutnými a zajímavými jídly, zaklínače hadů uslyšíte pomalu z každého rohu, před Vámi tančí cvičené opice, občas zde proběhne i nějaký pštros, akrobati ukazují svá čísla a vypravěči příběhů, obklopení lidmi, tu vyprávějí své poutavé příběhy. Náměstí je během chvíle zaplněno snad tisíci lidí a mění se na jednu velkou, magickou, šílenou show, která nás pohltí. „Neskutečné. Síla. Toto jsem ještě neviděl...“ ohlasy každého, který se ocitne před tímto do pozdní noci trvajícím zázrakem. Než se vydáme mezi stánky, koupíme si na okraji náměstí s sebou chutné šťávy z vymačkaných granátových jablek a pomerančů. Jen za pár desítek korun. Lidé ze stánků se nás snaží přilákat, abychom ochutnali právě jejich dobroty. Zastavit se a vyzkoušet něco u každého je ale nemožné. Kupuji misku šneků na ochutnávku. Hned vedle vaří chutnou tradiční marockou polévku Hariri (cizrnová polévka). Pokračujeme do jedné z kaváren na okraji náměstí. Po schodech vyjdeme do 2. patra na terasu a celou šílenou show s názvem Jemaa el-Fnaa máme v tom momentě pod sebou. Po kávičce a mátovém čaji se opět vrháme do tohoto víru kouzel, pohádek a nejrozličnějších vůní Maroka. Insha

Čti více

Masaiové

Afrika je úžasný kontinent. Proto chci zmínit právě jeden z nejzajímavějších kmenů na černém kontinentu. První dojem může být pro někoho dost šokující. Při návštěvě masajské vesnice na našem safari ve Východní Africe uvidíme realitu. Navštívil jsem mnoho míst na světě, kde se zastavil čas. Někdy si myslím, že ani nežijeme v 21. století. Ale najednou Masaj vytáhne z pod Shukla (masajský tradiční oděv, nejčastěji v červené barvě) smartphone a ptá se na moje číslo. Mnoho století dozadu přišli kočovní Masajové se svými stády krav na území Maasai Mara. Jejich největším bohatstvím jsou krávy a jejich děti. Velmi houževnatě si vydobyly své postavení jak v zemi, tak i mezi okolními kmeny. Vždy vás přivítájí křivolaké úsměvy od ucha k uchu. Jsou společenští, tolerantní, a svůj způsob života milují. My jako turisté chodíme do jejich domova na exkurze. Pro ně jsme vždy byli blonďáci. Chtějí se podobat Evropanům, či Američanům. Chtějí jít do Evropy nebo do Ameriky. Ukázali nám a naučili nás úžasné věci. Povídali jsme si právě při černém čaji z jejich domova o jejich a našem světě. Byla to velmi zajímavá debata. Oni by chtěli jít k nám a my k nim. Proč? Jejich svět nezná hodinky, termíny, či dedlajny. Náš zase nezná stopy afrických zvířat, které čtou jako noviny. Zpěv ptáků na savaně, podle jejichž načasování zpívá každý ptáček v jinou dobu, a tak vědí kolik je hodin. Jejich svět se točí kolem dětí, krav a putování po savaně. Jenže to je jen zlomek. Jejich svět vidíme našima očima. Oni jsou zážitkem pro nás a my jsme zážitkem pro ně. Už se těším na jejich zpěvy, tance, smích, i na naše debaty. Vždy jsou nezapomenutelné. 

Čti více

Mekong, matka řeka

V rámci naší cesty máme na programu plavbu po řece Mekong na úseku dlouhém více než 300 km. Plavba na rodinné dřevěné loďce nám zabere celý den. Přináší nám však absolutně novou zkušenost, na kterou v našich zeměpisných šířkách nejsme zvyklí. Čas strávený na řece je jedinečným zážitkem. Vyrážíme z Thajska, ale hned vidíme břehy Laosu, do kterého vnitrozemí plavbou postupně pronikáme. Scenérie jsou jako z přírodopisného filmu. Prudké kopce zarostlé neprostupnou bujnou džunglí, vodní buvoli, kteří se líně pasou na břehu, a některé z nich se chladí koupelí v řece, děti horských etnik, které skáčou do vody a dovádějí na písčitých místech, ostré kamenné ostrovy trčící z hladiny… někdy neumíme posoudit, zda je to realita, nebo jen snění. Plavba po řece Mekong přichází ve chvíli, kdy opouštíme první zemi - Myanmar. Jsme plni dojmů a zážitků, a jak plyne řeka, tak se i naše vzpomínky ukládají, a prožíváme je skrze společné povídání ještě jednou. Neumím si představit lepší utužování a poznávání na cestách. Zlatým hřebem je oběd připravený rodinou, které patří loď. Pro mnohé z nás je to nejlepší gastro-zážitek na cestě. Jídlo připravené pro SEN skupinku ze srdce a s takovou láskou, že to cítíme v každém soustu. Mekong jsme si zasloužili a užili jsme si ho naplno. Jak se pomalu stmívá, přijíždíme do přístavu v městečku Luang Prabang. 

Čti více

Metropole Skandinávie

8 neuvěřitelných dní na severu Evropy uběhlo jako voda, program jsme měli nabitý ani jsme se nestačili rozkoukat. V Kodani jsme oslavili první máj a obdivovali jsme elegantní skandinávské dopravní prostředky sloužící pouze na tento jediný den, uzpůsobené na pití piva za jízdy (samozřejmě kromě řidiče), hlavně aby bylo všechny všude slyšet a vidět. Otevřeně autobusy na styl jihoamerické Chivy brázdily ulice Kodaně stejně jako typická kola, na kterých se dennodenně převážejí elegantní dámy v sukních a vysokých podpatcích. Dále na sever jsme se přesouvali přes Švédsko až do Stockholmu, majestátního města. Tisíce ostrůvků, některé úplně titěrné, akorát jeden typicky červený domek, před nim zaparkovaný člun… Takový pohled se Vám naskytne z trajektu směrem do Helsinek. Majestátní 10 patrová loď se plaví 17 hodin. Ocitnete se na druhé straně Baltu. Západ slunce tu pozorujete asi tři hodiny. Tak dlouho to trvá, než slunce definitivně zajde za obzor a pak je ještě neskutečně dlouho krásná červená obloha. Romantika jako z filmu. Z Helsinek se přesouváme do Tallinnu, opět lodí, pomalu se z nás stávají mořští vlci. Překračujeme pomyslnou hranici železné opony a jsme v úplně jiném světě. Ne však v době socialismu jako byste možná očekávali od Estonska, ale v nádherné středověké pohádce… Tallinn opět jednou příjemně překvapil celou skupinu a nechce se nám odtud ani odejít. Vždyť nejzachovalejší středověké město v celé Evropě jsme tady vůbec nečekali! Zájezd končí pompézně v lotyšské Rize, milionové metropoli celého Pobaltí. Lotyši jsou právem hrdi na svůj národ – během 8. století přes zemi přešli snad všechny velmoci – němečtí rytíři, Poláci, Švédové, carští Rusové, Hitler i Stalin… turbulentní historie zanechala stopy na každém kroku. A nás překvapuje, jak jsou Lotyši milí, odvázaní.Noční Riga žije venku, v centru na pěší zóně v kavárničkách a sklípcích, kde hraje živá hudba, kde se tančí v rytmu jazzu nebo latiny, vyberte si sami… Rikša nás odveze zpět do hotelu a my máme pocit, že nejsme v Evropě. Lidi v ulicích se usmívají a baví. Taková je Riga. Krásná. Toto vše bez jediné kapky deště… Pojďte i vy na sever!

Čti více

Mikronéské federativní státy

Dnes tento nezávislý stát, který je přidružený k USA tvoří čtyři hlavní ostrovy Yap, Chuuk, Kosrae a Pohnpei. Na posledním jmenovaném se nachází také hlavně město těchto federativních států Mikronésie – Palikir, které jsme navštívili. V tomto městě se nachází prezidentský palác s parlamentem. Na Pohnpei jsme měli dostatek času, abychom ho prozkoumali celý. Měli jsme vybavené privátní auto, kterým jsme si ostrov projeli celý dokola. Zastavovali jsme postupně na dvou různých vodopádech zasazených do dokonalé, hornaté přírody, kde jsme měli pocit, jako bysme se v kuse procházeli po botanické zahradě. A my jsme s CK SEN samozřejmě viděli ještě víc. Nás průvodce znal místo, kde žijí v místní řece dvou až třímetrový úhoři a my jsme je šli nakrmit ve volné přírodě. Byli jsme se také podívat na místní farmu, kde domácí chovají mořské okurky a starají se o to, aby nevymřeli. Mají tam laboratoř, která je na místní poměry nadprůměrně vybavená. Tam kultivují stravu v podobě řas, přesně ušité na míru pro malinké mořské okurky. Ty, když dorostou do délky pár centimetrů, jsou vypuštěny do volné přírody. Pokud si myslíte, že na tomto ostrově o rozloze 371 km² není co dělat, tak jste na omylu. My jsme pokračovali dále a šli jsme si udělat túru přes deštný prales, na nejvyšší skálu tohoto ostrova s ​​názvem Sokehs, s nadmořskou výškou 270 metrů. Šli jsme deštným pralesem, a proto je ideální si vzít nepromokavou bundu, protože na 99% přijde monzunový liják, chtěli jsme se přeci dostat na nejvyšší místo na ostrově, které dokonale váže všechna oblaka. Z vrchu jsme si naopak užili krásný výhled na celý ostrov. V neposlední řadě k ostrovu Pohnpei patří její nejzajímavější památka NanMadol, tedy o trosky kamenného města. Poznávačku ostrova jsme ukončili na farmě, kde pěstují koření, které jsme si mohli zároveň i koupit po celém ostrově, jako suvenýr z exotické destinace Pohnpei.

Čti více

Mléčná vodka Arkhi

Mongolsko, země, kde na 95% půdy nevypěstujete absolutně nic. Při tomto zájezdu jsme tedy mohli zapomenout na domácí vína, pálenky z ovoce či brandy nebo whisky. Ale člověk je tvor kreativní a přizpůsobivý. Mongolové dostali do vínku mléko. Hodně mléka, ať už z koz, ovcí, jaků, krav, koní,… A kdo se opít chce, cestu si najde. Taky by Vám mléčná vodka zněla jako něco nechutného? Máte pravdu: D Mléčná vodka Arkham je tradiční mongolský nápoj s obsahem 15-20% alkoholu. Z čeho se vyrábí? Fermentovaný kravský jogurt (hmota podobná kefíru) se vypálí a čím je hmota kyselejší, tím více procentní alkohol získáme. Vyrábí se zejména v létě, ale pije se po celý rok. Mongolové ho nejraději pijí ještě teplý, čerstvý, přímo po destilaci. Oficiálně se ale v Mongolsku nedá koupit. Je to nápoj produkován v tradičních nomádských domácnostech. Proto je ochutnávka této vodky unikátním uloveným zážitkem, který jsme s CK SEN poznali. Jedna cenná rada na závěr: Když už vám někdo v mongolské domácnosti nabídne jakýkoliv nápoj, přijměte pohár pravou rukou. A i když vám to nevoní, aspoň ze slušnosti si pohár přiložte ke rtům a tvařte se, že pijete :)

Čti více

Modrá laguna

Blaa lónið patří mezi nejnavštěvovanější geotermální lázně na celém Islandu. Tato laguna pod širým nebem se nachází uprostřed lávového pole ve městě Grindavík, které je vzdálené 50 km od hlavního města Reykjavík. Jde o lázně, které byly vytvořeny náhodně na konci 20 století. Voda se sem dostala z lokální geotermální elektrárny. Lidé se zde začali koupat a křemičité bahno začali používat na zábaly pokožky, které jim pomáhaly zlepšit jejich kožní problémy. Dnes voda prochází elektrárnou přes výměníky tepla a ohřeje ji pro domácnosti, a následně putuje přímo do tohoto komplexu, kde se nadále využívá pro rekreační a léčivé účely. My se sem vydáváme odpočinout si během našeho posledního dne na poznávačce Islandu. Okouzleni jsme hned při příjezdu, kdy můžeme vidět z našeho autobusu po levé straně krásnou barvu tyrkysového mléka. Sem se jdeme koupat? Ano! To kalné zabarvení způsobuje rozvířené přírodní bláto, z kterého si za chvilku už uděláme na obličeji bahenní kúru, po níž budeme mít obličej jemný jako nikdy před tím. Někteří si vychutnáváme islandskou masáž. No a samotné koupání je považováno za velmi prospěšné díky tomu, že voda je bohatá na minerály jako je oxid křemičitý a síra. Teplota venkovního vzduchu je 15 stupňů a teplota vody v laguně je v rozmezí 37-39 stupňů a s drinkem v ruce si tento pocit zapamatuje každý ještě velmi dlouho.

Čti více

Mongolská příroda

Po dvou dlouhých vlakových přesunech z Moskvy a Irkutska jsme se najednou objevili v krásné a nomádské krajině jménem Mongolsko. Na tuto zemi se často nahlíží jako na zaostalou zemi a málokdo si umí představit její krásy. Každý zná step, jurty, koně, ale Mongolsko ukrývá v sobě mnohem více. Na nejbližší dva dny se naším domovem stane Národní Park Terelj, východně od Ulánbátaru. Právě zde budeme spát v jurtách a zde se nadechneme nomádského způsobu života. Země za obrovským Ulánbátarem, se změní. Pahorky parku Bogd Khan se ztratí, na chvilku se narovnají do pronikavě zelené stepi, a když uvidíte další pahorky a řeku Tuule, víte, že jste již na místě. Před vstupem do Terelj se ještě zastavíme na posvátném místě, abychom si prohlédli tradiční, kamenné Ovoo; místo, kam přicházejí Mongolové s modlitbou a dary. Třikrát ve směru hodinových ručiček tuto kamennou mohylu obejdou, přiloží své tři kamínky či jiný dárek, a je to. I my kráčíme kolem, ale jedním okem se kocháme krásou panoramat zelených hor. Asfalt se ztratí, mikrobus se natřásá v rytmu vyjetých kolejí a v dálce se zaleskne soubor bílých jurt. Tam budeme bydlet! Naše jurta má dvě postele, malou pícku s připraveným dřevem (to, kdyby bylo náhodou někomu chladno) a nechybí zde ani malý stoleček. Nic jiného vlastně ani nepotřebujeme. Je to milé místo, které se rázem promění na zážitek. Je tu dokonalé ticho, krásné prostředí a kolem se pasou koně, krávy či dokonce chlupatí jaci. Sedíme na vyvýšené terásce před velkou jurtou, popíjí se mongolské pivo Altan Gobi, a jen hledíme do dálky. Po vlaku je to skutečný kousek ráje a už teď vidím, že se odsud bude těžko odcházet. Nejsme tu jen kvůli jurtě, ale pořádně pročešeme celý národní park, a tak nasedneme na mongolské koně a užijeme si i takový zážitek. Užijeme si závod v mongolské lukostřelbě, podíváme se na želví skálu a vylezeme až ke krásnému klášteru Aryalpa s nepopsatelným výhledem na krásu národního parku. Nechybí ani návštěva nomádské rodiny, a tak se usadíme v jejich jurtě a jsme pohoštěni airagem , (což je fermentované kobylí mléko), sýry, máslem a jinými tradičními drobnostmi, které si sami vyrábějí. Tato rodina také kočuje po zemi a za rok změní 4x své místo, kvůli pastvinám pro jejich koně, kterých mají téměř 200. I o takových setkáních je Mongolsko.

Čti více

Mongolsko

S Bajkalem jsme se rozloučili, vlastně on s námi, krásným výhledem na Chamardabanské hory..momentálně jsme překročili mongolské hranice. Jsme v Suxbataru. Do Ulanbataru nás transmongolský vlak přiveze zítra brzy ráno a už se těšíme, jak se před stanicí napijeme čerstvě nadojeného kumysu, čekají nás krásné tři dny. Zajezdíme  si na koníkovi Převalském, zastřílíme si z luku, podřežeme berana a necháme si ho ugrilovat. Mongolské hranice – celkem jsme se zapotili při čekání na pasovou celní a antidrogovu kontrolu, klima vypnutá, větrání nemožné, vzduch stojí, vodka už nám nechutná a pivo je teplé ...i toto je část cesty.. Venku je 19: 45 hod. a je 31° C. Ve vzduchu už je cítit kumys a koně. Jsme v zemi, kde dávají dobrou noc dávají sokoly, všude jsou jen koně a jaci. 

Čti více

Monument Valley

Monument Valley nám připravilo jeden z nejúžasnějších zážitků. Možná je to množstvím amerických filmů, které člověk za život viděl, ale nemohli jsme jinak, než jen s úžasem koukat kolem sebe. Tohle je prostě ten pravý Západ, jak si ho každý představuje. Ať už z ikon plakátů nebo filmových záběrů. Možná si řeknete, že je to kýč ale dominanta a barevnost tohoto místa vás zaručeně dostane. Koukáme na ten obrovský prostor nekončících plání, ze kterých vyčnívají neskutečné skalní útvary a nemáme slov. Toto místo má v sobě něco nadpřirozeného, posvátného a jaksi vznešeného. Je tu ticho a cítíte, že by jste měli mít vůči tomuto místu pokoru. Všude kolem nás se připomínají filmy, které tu byly natočeny (Tenkrát na západě, Návrat do budoucnosti II a III, Forrest Gump nebo Transformers). Na mnoha místech jsme se setkali s navažskými indiány, kteří prodávali různé šperky a také tkané koberce, které byly neuvěřitelně drahé ale není se čemu divit, když jsou stále tkané ručně. Při naší prohlídce jsme mohli vidět spoustu známých skal jako například East and West Mitten Buttes nebo Elephant Butte. Přemýšleli jsme nad tím, jak je možné, že ta skála opravdu vypadá jako živý slon. Příroda si s námi opravdu občas zahrává. Další zajímavostí byla například skála z filmu Mission Impossible II, na kterou Tom Cruise šplhal. Nahlédli jsme také do životního stylu a kultury Navahů a dokonce jsme viděli ruční tkaní těch úžasných koberců. Na konci dne, při západu slunce, se s námi Monument valley rozloučila ve velkém stylu. Skály se zbarvily do ruda a s nimi celá okolní krajina. Naprosto úžasné. Matka přiroda mě nikdy nepřestane překvapovat. 
Čti více

Moře plné soli - Jordánsko

Za Ammánem a městem Madaba se vynoří maličký pahorek Mt.Nebo, ozdobený kostelem a příběhem, který vzpomíná Mojžíše i zaslíbenou zem. Právě sem, na pahorek Nebo, měl totiž po 40 letech přivézt Izraelce, ukázat jim zem kvůli záplavě tak kráčeli tolik let a začal se psát jiný příběh. Náš poznávací zájezd se také vydává tím směrem, ale ještě předtím na nás čeká další dobrodružství. Nedaleko odtud, pod pahorkem se zaleskly břehy moře, které Římané nazvali Mare Mortum, tedy Mrtvé moře, protože v něm nikdy neviděli plavat ryby. Ty zde chybí kvůli obrovské slanosti, ale ta na straně druhé připraví zážitek z koupání. Stačí přijít do vody a ona si s vámi už poradí. Zpočátku nevíte, jak se na vodu položit, pak zase nevíte jak se v ní chovat, ale všechno je to jeden unikátní zážitek. Exotiku dotvářejí palmy, teplo, vlhko a luxusní hotely na jeho březích. Tam na opačné straně leží biblická Palestina. 

Čti více

Mount McKinley – nejvyšší hora Severní Ameriky

Vstupujeme do národního parku Denali a řidič zpomaluje autobus. Před námi se v dáli ční Mount McKinley, nejvyšší hora severní Ameriky. To však není důvod zpomalení. Hned před autobusem se líně prochází grizzly. Cvakáme foťáky o sto šest, vidět obrovského medvěda jen 5 metrů od autobusu je neuvěřitelný zážitek. Losy už ani nepočítáme. Samice se pasou v bažinách podél silnic a sem tam v lese zahlédneme parohy obrovských samců. Hora se přibližuje a pohledy jsou nádherné. Dole prázdné pláně protkané lesy a v pozadí 6 190 m vysoká hora pokrytá ladem a sněhem. Toto je cíl naší cesty. Nastupujeme do letadel a za 15 minut se blížíme mezi roklemi k ledovcovým polím. Mám pocit, že se křídly dotýkáme kolmých stěn. Pod námi kilometr jen samý led a sníh, nad námi se tyčí nejvyšší vrchol. Nevím, kam se mám dívat dřív. Najednou pilot udělá letadlem smyčku a přistává na jednom z ledovcových polích. Jsme ve výšce cca 3500 metrů nad mořem, slunce svítí, je až neuvěřitelně teplo a my se koulujeme a kocháme se pohledy na majestátní masiv této obrovské hory.

Čti více

Mrakodrap Taipei 101

Prohlídku Taipei začínáme jeho moderním  a výborně fungujícím metrem. Vystupujeme na nejznámější zastávce – Taipei 101. Z metra vyjdeme na druhé straně ulice, abychom si vychutnali pohled na tuto nádhernou věž ze spoda a prošli se pod ní. Taipei 101 je vrchol čínského designu a symbolismu. Vysvětlíme si proč. Věž je z venku krásná, ale výhled z ní je čistá nádhera. Celé moderní Taipei, jako na dlani. Výborný zážitek. Cestou dolu si prohlížíme srdce věže -  tlumič otřesů při zemětřesení. Tento inženýrský  skvost má 550 tun a je největší na světě. Taipei 101, jeden z nejznámějších mrakodrapů planety, vás nenechá chladnými. 

Čti více

Mýty o Severní Koreji

O málokteré zemi na světě existuje tolik mýtů jako o Severní Koreji. Jde je přitom jen velmi těžce ověřit, neboť ne každý se tuto zemi odhodlá navštívit. Jedna z věcí, které se často zmiňují, je neuvěřitelný kult osobnosti kolem korejských vůdců. Kim Ir Sen a jeho potomci jsou uctíváni jako polobozi a připisují se jim různé přímo nadpřirozené výkony. Dnes je už situace o něco jiná. Ne že by se nedrželi vůdci v posvátné úctě – stále je vidíte téměř všude a špatně se o nich za žádných okolností nemluví, a to ani ze žertu. Jejich tvář se na Vás dívá z odznaků, které nosí všichni Korejci na hrudi, z portrétů v budovách nebo z velkých mozaikových obrazů u cest nebo v metru. Ale není to tak jak se někde můžete dočíst, že se jim musíte klanět a povinně klást věnce. Kult osobnosti stále mezi místními přetrvává, ale aktuálně se obrací směrem dovnitř, a ne na návštěvníky země. Příběhy o nadpřirozených skutcích nám místní průvodkyně Kim a Han ani jednou nezmínily a když jsem se ptal, kdy půjdeme klást věnce na známý pomník vůdcem na hoře Mansu, tak přišla překvapivá odpověď, že to není na programu a je to místo jen pro místní. Musel jsem naši průvodkyni Han přesvědčit, že bychom toto místo chtěli navštívit, neboť ve SNĚ se zajímáme o historii a opravdu respektujeme korejský lid. Jen pak přivolila a mohli jsme se jít podívat na známé 20 metrů vysoké sochy Kim Ir Sena a Kim Jong Ila. Kromě nás tu nebyl ani jeden turista a už jsme se museli poctivě poklonit a položit květiny k nohám soch. Průvodkyně to braly vážně, a dokonce mi nedovolily udělat si fotku se sochami, protože jsem měl tričko s nápisem SEN – kdyby náhodou mohl být tento nápis urážlivý nebo reklamní v jakémkoli jazyce. Přísná pravidla stále platí na místech spojených s vůdci, ale jejich návštěva už dnes v Severní Koreji není nutností. Sami jsme si kuriózní návštěvu vyžádali a pak je pochopitelné, že se musíme kuriózním pravidlům podřídit. Ale dnes už i v tradičně extrémně citlivém tématu úcty vůči vůdcům můžete cítit vítr mírného uvolnění. A najednou, při těchto myšlenkách nás přepadl místní kameraman. Čekal nás před restaurací a natáčel náš příchod jako bychom byli vládní delegace. Naše průvodkyně Han mě na něj upozornila s tím, že je z centrální televize a rád by s námi natočil pár záběrů. Ochotně jsme svolili pod podmínkou, že se s námi vyfotí. Pan kameraman svolil až s dojemnou stydlivostí, natočil si záběry spokojené skupiny v restauraci s tím, že to půjde do zpráv a vysmátý se s námi vyfotil. I toto ilustruje, jaká je v současnosti situace s turismem v Koreji. Věci se mírně změnily a zdá se, že zde zavál jemný vánek uvolnění. Rozhodně zde nepanuje atmosféra jako před nějakým konfliktem, před kterým často varují média. I naše místní kolegyně Han a Kim mi kladly na srdce, abych dovedl více turistů, vypadá to, že aktuálně je právě toto cílem a místní se podle toho i chovají. Je na nás, jak se k jejich snaze postavíme, ale podle všeho je právě teď pravý čas na návštěvu!

Čti více

Na den Tokijčanem

Tokijské metro. Dokonale přesné vlaky svištící po barevných linkách spojují největší metropolitní oblast světa tak, aby se mohli její obyvatelé i návštěvníci dostat do každé z 23 městských čtvrtí a předměstí. Sedíme mezi nimi, občas i stojíme, přes rameno sem-tam nahlédneme spolucestujícímu do mangy – komiksu, jejíž stránky obrací opačným směrem, než jsme zvyklí. Slečny s rouškami na tvářích scrollují telefony a studenti pospávají s hlavou téměř na hrudi. Už víme, kde sedí slavný a oddaný symbol japonské loajality pes Hačikó, kde v Harajuku nakupují extravagantní teenageři i design elegáni, jak vypadá město z Tokijské postmoderní radnice z dílny Tange Kenza, nebo kam zajít v Asakusa na perfektní sushi. Program si všichni rádi a ochotně rozšiřujeme i o večerní vycházku. Míříme na Tokyo tower, 333 metrovou věž, nápadně připomínající Eiffelovku, pod kterou se však namísto romantické Paříže rozprostírá Tokio. Ještě chvíli denní a o pár minut už nejkrásnější, jaká dokáže být. Zahalená do tmy a rozzářená miliony světel, které v dálce nemají konce. Po zážitku z výšky máme v plánu noční Shibuya. Nejrušnější křižovatkou světa přejde během špičky na jednu zelenou až 3000 lidí. Mraveništěm se v nejvytíženějším čase proplétáme pod zářivými neony a zpívajícími obchodními domy. V boční uličce si natěšení sedáme do restaurace, která se specializuje na jediné. Slavné hovězí steaky Kobe. V osm nás vítají s rezervací, rozpalují grily a čepují domácí pivo. Atmosféra je živá, maso šťavnaté, lahodné a dojem z našeho prvního dne kompletní. Téměř. Ještě nás totiž čeká stanice Shinjuku, která má – věřte nevěřte – přes 200 různých východů z metra, a známá, nikdy nespící čtvrť  Kabuki-cho, na kterou se z našeho výškového japonského hotelu APA díváme jako na bláznivou videohru. Město je rychlé, živé, hlasité a horké, a my si ho užíváme naplno až do pozdní noci. Konnichiwa Tokio!

Čti více

Na koních do hor Hondurasu

Překračujeme hranici. Je to jen malá dřevěná budka, kterou byste lehce minuli. Její nápis „imigrační oddělení“ už dávno ztratil svůj barevný odstín. Mezi Guatemalou a Hondurasem jezdí jen velmi málo turistů. Hranice na noc zavírá, ale my jsme to stihli. Pouze pár kilometrů od hranice, už na území dnešního Hondurasu, se nachází nejzachovalejší stély z mayských dob. Kvůli nim se sem opravdu vyplatí jít. Obdivujeme dokonalost dávných civilizací, o kterých se postupně dozvídáme víc. Ale to není všechno. Po obědě osedláváme naše koně a vydáváme se do hor. Místní děti se kolem našich koňů honí a dole je vidět řeku, kde se chodí občerstvit stáda dobytku. Stoupáme do hor. Krajina se vlní a ze sedla našich koní všechno vypadá romantičtěji, ale je to drsná země. Právě v ní se ukrývají další mayské pozůstatky, které jsou cílem naší cesty. Jako novodobí dobrodruzi sesedáváme z koní a prodíráme se ještě kousek krajinou, abychom viděli to, co možná za pár let bude nová archeologická oblast. Zatím je to jen „pár kamenů“ a naše zvědavé oči.

Čti více

Na návštěvě u kmene Huli - Nová Guinea

Po návštěvě kmene Huli si domů odnesete fotky s jejich nádherně pomalovanými tvářemi, neuvěřitelnými vlasy a budete provrtáni jejich pyšným pohledem. Stojí to zato. Oblast ve které žijí, je nádhernou vysokohorskou džunglí s čerstvým vzduchem s nejvyšším bodem těsně nad 3000 metrů. Tzv. vysokohorská dálnice začíná v přístavním městě Lae a končí právě zde, v Tari. Huli si potrpí na to, jak vypadají, a ne nadarmo téměř vždy vyhráli soutěž kmenových tanců / zvyků, která se každoročně koná ve městě Mt. Hagen a je fantastickou přehlídkou kmenů z Papuy Nové Guineje (schází se jich zde kolem 100). Z malebného letiště, na které létá jeden pravidelný let denně, pokud počasí dovolí, můžete odletět do Port Moresby, proletět přes vysočinu malým soukromým letadlem a triumfálně přistát na letišti Mt. Hagen v dalším údolí, které hraje barvami a kmeny. Úrodné údolí pod sopkou Mt.Hagen (3778 metrů). Údolí chrání Mt. Rondon, Mt. Hagen a v dálce zubatá 4000vka Giluwe. Bránou v horách se dostanete do pekelného Sepik. Centrální poloha Mt.Hagenu a vynikající podmínky pro zemědělství způsobily, že se z města stal kmenový New York a s několika z unikátních kultur země se můžete setkat právě zde.

Čti více

Na návštěvě u maharadži z Jaipuru

Jak, asi tak bydlí takový maharadža? My jsme si dnes odpověděli a vydali jsme se do jeho Měsíčního paláce v Jaipuru, kde žije mladý, osmnáctiletý maharadža se svou rodinou. Jinak výborný hráč jezdeckého póla. Včera jeho družstvo vyhrálo, přičemž on sám vstřelil dva góly. Hrdě se chlubí. Pomalu jsme vyšli do patra, abychom se posadili do křesla v jeho soukromé audienční místnosti. Nevěřícně sledujeme, jak se světlo svíček odráží od stěn, posetých tisícovkou drobných zrcadel v jedné z jeho ložnic, kde trávil romantické večery se svou Maharani. Tečkou na závěr dne je královský masala čaj, s výhledem na celý komplex Městského paláce. Život jako v pohádce.

Čti více

Na skok do země meruňkových květů Tádžikistánu

Je krásné slunečné ráno a naše malá výprava se vydává na jednodenní výlet do Tádžikistánu. Po hodině a půl cesty z Taškentu zastavujeme na jemně opotřebované hranici a odhadujeme situaci. Člověk na hranicích ve střední Asii nikdy neví, co může očekávat a i když se post sovětská byrokracie postupně zlepšuje, tak musíme být připravení na vše. Ukazuje se ale, že jsem byl pesimistický a za necelou hodinku přecházíme pasové kontroly obou států, mává nám vysmátý uzbecký celní a jsme v Tadžikistánu! Tato málo známá krajina střední Asie je nejen nejhornatějším ze všech stánů, ale i nejméně navštěvovaným. 95% krajiny tvoří pohoří Pamír a na zbylých pěti procentech najdeme jen pole a sady. Možná právě proto má Tadžikistan osobité kouzlo jednoduchého života a člověk má pocit jako kdyby přišel nakouknout do paralelního vesmíru nebo nějakého filmu. Naše cesta směřuje do severního hlavního města Khujandu – jediného skutečně historického města krajiny. A historické toto 200-tisícové město není vůbec málo, právě naopak, vysvětluje nám zástupce našich místních partnerů Husein. ,,Khujand byl kdysi známý jako Alexandria Ekstrema a založil ho sám Alexander Veliký v roce 329 před naším letopočtem“ dodává. Helenistické památky by jste tu sice už marně hledali, ale místo jednoznačně dýchá osobitou atmosférou. Lidé v ulicích se na Vás usmívají, se zájmem se ptají, odkud se tu vzali turisti. Na odpověď z Česka, souhlasně přikyvují hlavami a prohlašují, že to dobře znají, že Československo je dobrá země. Zprávy sem putují velmi pomalu. Po návštěvě muzea a pozůstatků Alexandrovy pevnosti se jdeme projít na místní bazar. Tu atmosféra graduje a místní se už úplně nepokrytě těší z exotické návštěvy. Mává na nás každý druhý obchodník a jeden pán mi přivádí syna, abych si ho vyfotil. Na to se hned přidávají majitelé okolních stánků, i oni chtějí být na české fotce! Obchodníci nám nabízí sušené ovoce, milé úsměvy a přátelské pozdravy a člověk se cítí upřímně vítaný v této chudé ale za to tak malebné zemi. Na závěr dne se rozhodneme využít slunečné počasí a vydáváme se na břehy tadžického moře – nedaleké přehrady Kayrakkum. Vychutnáváme si tu neuvěřitelný pokoj a pozorujeme květy stromu, které ohlašují, že jaro už je v plném proudu. Pomalu je však čas vydat se na hranici a vrátit se do Uzbekistánu. Na rozloučení nám ještě Tadžikistan ale připravil jedno gesto – meruňkové sady. Lépe řečeno, kilometry a kilometry meruňkových sadů v plném květu, které v paprscích podvečerního slunce působily jako hnědo bílé moře, omývající břehy v podobě vyschlých tadžických kopců. ,, A takto si pamatuji Tadžikistán do konce života“ pozvdechne si naše věrná klientka Trudy ,,jako zemi meruňkových květů!“ 

Čti více

Na sopku v Guatemale

Během celého zájezdu se cpeme kukuřičnými plackami v různých podobách. Středoamerická kuchyně je opravdu různorodá a gastro zážitky jsou na naší cestě na každém rohu. Na našem zájezdě určitě nezchudnete, a proto se na závěr chceme udržet ve formě. Místní poměry mluví o tom, že žena, když je krásná, má se podobat na zrnko kukuřice. To znamená, že objemné tvary jsou tu v módě. My však chceme být fit, a tak se na závěr našeho zájezdu vydáváme pokořit jednu z nejaktivnějších sopek Střední Ameriky. Z malebného městečka Antigua, bývalého hlavního města Guatemaly, je to parádní celodenní výlet. Vystoupáme téměř až do výšky 2500 m.n.m. Pacaya je makačka, ale ty výhledy na vyprahlou sopečnou krajinu jako z Marsu, stojí za to. Každý překonáváme sám sebe. Dostáváme se téměř na dosah k vařící lávě. Celá hora jako by dýchala. Našlapujeme opatrně, abychom podle legendy neprobudili staré mayské démony. Výstup je náročný, ale o to víc si na vrcholu vychutnáváme ten pocit štěstí. Pozor na podrážky bot. Toto je velmi unikátní zážitek. Dostat se tak blízko k vařící lávě se dá jen na málo místech naší planety.

Čti více

Na zdraví po egyptsku

Egypt je známý množstvím svých pouličních kaváren, ve kterých se můžeme po náročném dni příjemně občerstvit. Vůně čerstvě namleté ​​kávy se táhne prostorem. Nejraději mám tu s kořením kardamon, která dodává kávě specifickou a nezaměnitelnou chuť. Káva se připravuje klasicky na ohni na "turecký způsob" v džezvě a podává se v malých šálcích nebo sklenicích. Podobně je to i s egyptským národním nápojem, kterým je čaj nebo "Šaj" a běžně se připravuje vařením čajových lístků, většinou z máty. Egypťané mají také v oblibě i klasický černý čaj, do kterého přidávají velké množství cukru, podobně jako v Maroku. Někdy je dochucený také mlékem. Horký čaj je nejlepším prostředkem proti žízni během velkých veder a zároveň je zdrojem energie. Typickým nápojem, především v jižní části země kolem Asuánu, je tmavočervený nálev z čerstvých nebo sušených květů ibišku - karkadé. Osvěží horký nebo také vychlazený jako limonáda. Je velmi chutný a má řadu pozitivních účinků na naše zdraví, především pročišťuje a okysličuje krev. My v CK SEN vás s radostí vezmeme na místní Asuánské trhy, kde si tyto květiny v nejvyšší kvalitě můžete pořídit domů, ať už pro sebe nebo jako originální dárek pro rodinu a přátele. Egypťané pijí několik odvarů z bylin a koření jako například Chelby, jansún nebo IFRA - odvary anýzu, kurkumy nebo skořice. Za chladných zimních večerů popíjejí také nápoj zvaný "sahleb", což je hustý krémový nápoj připravovaný z mléka, mnohdy z velbloudího, který se zahušťuje mletým kořenem orchidejí a posypává se ořechy a skořicí. V horkých měsících popíjejí domácí žízní také kynuté mléko "rajeb", které je však dost horko-kyselé a třeba si na jeho chuť nejprve zvyknout, aby vám nápoj zachutnal. Především v období Ramadánu si místní obyvatelé vychutnávají více než kdykoliv předtím sladké šťávy z cukrové třtiny - Asaba, datlí a sezónního ovoce, mezi které bychom mohli zařadit především mango, granátové jablko, pomeranče, jahody, banány, kokos nebo plody kaktusu - opuncie, které mají sezónu v srpnu a září. Pití šťávy na ulici je poměrně bezpečné, ale vždy je lepší si ji vyžádat bez ledu. Pouliční prodejci často nabízejí také studený hořko-kyselý nápoj s lékořicí "ASIR Limun", který nenajdete nikde jinde. Je z čeho vybírat, že? Tak na zdraví, nebo jako v Egyptě říkáme: HUTAFAT :)

Čti více

Na zdraví z nejvýše položeného baru Afriky

Etiopie je střechou Afriky, "chválí místní cestou do Simienských hor - nejvyšších hor Etiopie. Ačkoli nejvyšší vrch kontinentu - Kilimandžáro, 5 885 m.n.m - najdeme v Tanzanii, pravdou je, že nejvíce vrchů nad 4000 m mají v Africe právě Etiopané. Často diskutujeme o tom, že Kúšijci jsou proto tak dobří běžci, neboť běhají ve vysokých výškách. Vždyť i samotné hlavní město Addis Abeba leží nad úrovní 2000 m.n.m., a takto vysoko položených míst bychom zde našli hned několik. Prý všichni jejich nejlepší běžci pocházejí z jedné vesnice a oblasti tu ze Simienských hor. My tu běhat neplánujeme, ale určitě se velmi rádi projdeme v této nádherné horské přírodě. Po nezapomenutelné túře, pikniku v přírodě a focení se zajímavými, endemickými skupinami opic dželád, jsme zaparkovali na chvíli v místním vysokohorském baru. Jde o nejvýše položený bar v celé Africe! A věru pivko či, někteří, proslulou etiopskou kávu si v baru nad 3000 m.n.m. přece jen nedáte každý den! Už jen proto vám chutná jinak. Tak které pivo to tentokrát bude? Habesha - v překladu něco jako opálená tvář, jak ještě dosud nazývají Etiopany? Svatý Juraj - patron Etiopie, který je snad všude? Nebo Walia - jak se jmenuje místní vysokohorský kozorožec…? Všechny jejich piva jsou opravdu dobrá. Možná ne jako ty české, ale určitě vás neurazí! Za mě doporučuji Habeshu. Je o trochu více hořčí, nebo jak já říkám, pivní než ty ostatní. K tomu si zkuste vyžádat místní pálenku Haraki, která se silou rovná nejsilnějšímu tatranskému čaji. Jen to moc nepřežeňte, aby z Haraki nebylo harakiri, a nezapomínejte, že ještě třeba sjet i dolů.

Čti více

Nádherný Karabach

Náhorní Karabach byl jednou z obávaných zón. Krvavá válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií, která otřásla Kavkazem v 90. letech, vyvolává v lidech dodnes obavy. Jaký je ale Karabach dnes? Dnes byl nádherný! Krásný slunečný den bez jediného mráčku vylepší každou destinaci a "Švýcarsko Arménie" jak Karabach nazývají místní, není výjimkou. Procházejíc póly, kde pomalu končí žně a sledujíc místních klidně jezdit na kombajnech, by člověk nikdy neřekl, že před čtvrt stoletím zde zuřila krvavá etnická čistka. Kolem nás je klid, nad námi modrá obloha, míjíme jen budky u cesty s podivnými komíny obrácenými na nebe. Jsou to "přivolávače" deště, které mají zajistit na suchém Karabašské plošině dostatek vláhy. Jediné, co kazí idylku klidného venkovského dne, je pár modrých tabulek cestou. Na nich je nápis "Halo Trust" a vlajky zemí, které čistily krajinu. Od čeho Karabach potřeboval čistit? Od min. Dnes je prakticky celé obydlené území bezpečné, ale před deseti lety si člověk musel dávat pozor, když se vydal málo frekventovanou cestou. Tyto tabule jsou dnes ale jedna z mála připomínek války, které člověk spatří. Většina ran se zahojilo, mnoho stop konfliktu zmizelo, ale místní nezapomínají. V malém muzeu Artsakhu (Arménské jméno Karabachu) nám místní průvodkyně Rubena jasně zdůrazňuje, že na nic se nezapomnělo a pokud by se Azerové chtěli vrátit, tak jsou všichni místní připraveni je vyhnat. Pro zatím je ale v Karabachu klid. Až klid skoro z jiného světa, neboť čas v tomto ospalém regionu opravdu plyne jinak a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Já osobně doufám, že zde zůstane klid a rozbouřené emoce už z uzdy ani jedna strana nepovolí. Byla by to škoda. Nyní je Karabach nejen náhorní, ale zároveň i nádherný.

Čti více

Nadšeni z vodopádů

Po obědě jdeme na lehkou procházku k vodopádu, z které se vyklube náročný treking sněhem. Vodopád je asi hodinu a půl do kopce. Už se začínáme orientovat v jednotce vzdálenosti naší průvodkyně „not far". Elka je učitelka, elegantní, s černými krátkými vlasy v neustálém pohybu, její manžel, lékař se upil k smrti, a tak má na krku dvě děti. "Elka a co je pro tebe daleko?" ptám se. Často se nám totiž stane, že pokud se zeptáme, jak daleko je naše jurta, dostáváme odpověď "not far" a drncáme se v autě ještě 3 hodiny. Nyní stoupáme hlubokým sněhem do vrchu, samozřejmě žádné značky, jdeme do neznáma až k strmé stěně. Elka sbíhá dolů po břidlicovém svahu jako nic, a tak ji musíme následovat. Skály se odlamují, zůstávají nám v rukou. Sklouzla jsem se a narazila jsem na skalní hranu a dosud mám z toho ránu na dlani. Naštěstí ta strašná zima působí protizánětlivě. "Kolik je hodin?" hned zazní odpověď je "Tři čtvrtě na vodku" Po této túře si štamprle zasloužíme. Vodka je v Mongolsku velmi slušné kvality a neuvěřitelně levná. Lahvička nejlepší vodky stojí 20 000 Tugrik, což není ani 7 euro. Oběd byl jako vždy skvělý v neuvěřitelně krásném prostředí. Nasedáme do aut a drncáme se, že naskakujeme až po strop. Orgasmus bez práce "hlásí baby v dobré náladě.

Čti více

Nakupování v NYC

Dá se říct, že New York má vlastní náboženství - nakupování. Byla jsem uchvácená tím množstvím a hlavně rozmanitostí nákupních center a obchůdků, které na ulicích jsou. Socha Svobody, muzikál na Broadwayi, Empire Stade Building, to jsou všechno budovy a místa, na která si člověk hned vzpomene, když někdo vysloví New York. Například Macy ́s. Tato budova má jedenáct pater a sídlí na Herald Square. Je to největší obchodní dům v New Yorku a koupíte tam absolutně všechno jako například kuchyňské nádobí, oblečení i kosmetiku. A co víc, jedná se o značkové zboží za velmi přívětivé ceny. Další klasikou, kterou jsem si nemohla nechat ujít, je outlet Century 21. Ráj pro shopaholiky. Vše o 70% levnější než v klasických buticích. Vzhledem k mé nakupovací nemoci stíhám také Soho. Naštěstí se nachází na Manhattanu, takže je to kousíček od památek i kavárniček a restaurací. Soho jsou spíše malinké obchůdky ale je jich tolik, že Vám stejně zaberou celý den.

Na druhý den jsem se rozhodla, že moje peněženka utrpěla už dost velkou ránu a tak jí dám větší oddech. Rozhodla jsem se projít si 5th Avenue. Slůvky ,,ach“ ,,páni“ ,,wow“ a podobných, jsem opravdu nešetřila. Všude kolem se na Vás smějí značky jako Louis Vuitton, Gucci, Versace atp. Už vůbec nemluvím o úseku mezi 34. a 59. ulicí, což je nejdražší obchodní zóna na světě. New York se spolu s Londýnem, Milánem a Paříží radí mezi centra světové módy. Stačí si jen sednout ke kávě na ulici a kochat se stylem Newyorčanů a Newyorčanek a jejich outfity, které nikde jinde neuvidíte. Prostě nádhera! 

Čti více

Namibie, safari v NP Etosha

Etosha je považována za jedno z nejlepších safari v Africe vůbec. Můžeme zde spatřit téměř všechna zvířata, která od Afriky očekáváme. Žijí zde největší sloni na světě. Když potkáváme prvního alfa samce, který projde jen metr od našeho auta, zkoprníme. Je tak obrovský, že se nevejde do objektivů. Na výšku mě jistě přes 4 metry a vůbec si nás naštěstí nevšímá. Je pánem Etoshy. Když přijíždíme k prvnímu napajedlu, vypadá to jako při nástupu na Noemovu archu. U vody se tiskne asi 200 zvířat. Majestátní žirafy čekají v dáli a když se uvolní trochu místa, roztáhnou nohy do široka a začnou pít. Stojíme zde skoro hodinu a pozorujeme chování zvířat. Pomalým tempem se sem blíží stádo asi 20 slonů. Zvířata zpozorní a pomalu ustupují na druhou stranu napajedla. Avšak, když všichni sloni začnou pít, stříkají se, rochní se v bahně, není žádná šance ani na kousek místa u vody pro ostatní. Divadlo trvá další půl hodinu a my jsme se rozhodli, že se také posuneme. Přijedeme sem ráno, tehdy se zde často objevují hyeny cele krvavé po nočním lovu. Po cestě do lodge pozorujeme stáda antilop skákavých i zeber. Pakoně jsou všude kolem nás a elegantní přímorožci se toulají po otevřených savanách. Dnes máme štěstí, potkáváme i nosorožce. Na otevřených pláních jsme zpozorovali i nejrychlejší suchozemské zvíře - geparda. Teď neloví, tento je samotář a kontroluje své teritorium. Etosha je plná zvířat, zítra musíme být také trpělivý, a na ten nejlepší záběr si počkat. Vyplatí se to.

 

Čti více

Národní park Masai Mara

Projíždíme nádhernou krajinou národního parku Masai Mara v terénním autě a ranger se nás ptá: "Kolik lvů chcete vidět?" Dva? Tři? Myslíme si. To by bolo celkem dost pro nás. Odbočujeme z cesty a len par metrů vedla v trávě na malém palouku se válejí 2 samice s devíti lvíčaty. Kdybych se naklonil z okýnka, mohl bych si je pohladit. Ale bojím se vystrčit jen nos. 11 lvů jen pár centimetrů od nás. Neuvěřitelné. A to jsme jen vstoupili do parku. Po půl hodině kochání směřujeme k řece. Na kraji řeky na nás čeká statný černoch a jdeme se projít kolem řeky Mara, kde pozorujeme hrochy. Vždy, když se hroch pohne, ranger je ve střehu. Jdeme dál, když se najednou před námi vynoří z vody obrovský krokodýl.  Připlave ke břehu a leze ven z vody. Je klidný, rozevře tlamu a sluní se. Stojíme deset metrů od pětimetrového krokodýla a sledujeme ho, jak si tak majestátně leží, on pozoruje nás. Člověku se zastaví dech a ztuhnou mu nohy. Pozorováním zvířete z dob dinosaurů si každý z nás uvědomí, jak je příroda dokonalá, a jak člověk je malý a zranitelný. Ani nevíme jak, ale už je pozdě odpoledne, a my směřujeme k našim chatkám uprostřed parku, kde zastavujeme u nádherného stromu, osamoceného na travnaté pláni. "Toto je leopardí strom", říká náš průvodce a vytahuje dalekohled.  Usměje se, podá mi ho a kývne beze slova hlavou.  Vzrušením ani nedýchám, na stromě asi 7 metrů nad zemí vidím houpat se ocas. A když pořádně zaostřím, vidím i leoparda. Je od nás jen 20 metrů, my však blíže jít nesmíme. Slunce už téměř zapadá, musíme jít a leopard se ještě ani nepohnul. Určitě seskočí po západu slunka, je to noční lovec. Lovu zdar! Jsme teprve první den na safari a zažili jsme neuvěřitelné věci. Už se těšíme na další den.

Čti více

Náš skvělý řidič na Srí Lance

Je to tu bláznivé. Ale tak to má být. Funguje zde hierarchie v dopravě a ten kdo má větší auto, ten má přednost. My máme velký autobus a malého řidiče. Že by si něco kompenzoval? Faktem ale je, že jízda funguje způsobem „troubit a jet“. Jednoduše vždy a za každých okolností máme přednost. V autoškole mají normálně i speciální hodiny, které jsou zaměřené na akrobacii. Doslova vyhnout se jeden druhému na milimetry. Je to šílené. Vypadá to tu jako když rybičky plavou v akváriu. Všechny plavou najednou, ale nikdy se nesrazí. Jedna druhé se vyhne na milimetry. No a teď si to aplikujte na reálný provoz. Je to stěží představitelné, než to nezažijete. Náš řidič Chander dostal od jednoho klienta minule čepici výpravčího vlaků ZSR na Slovensku. Od té doby ji poctivě každý den nosí na hlavě a každému se s ní ukazuje. Vždyť takovou tu nikdo nemá. I dopravní policisté mu salutují a nechají ho raději jet. Nyní nejen že má velký autobus, už má i velkou čepici a vůbec mu nevadí, že je železničářská. Nikdo mu to neřekl. My mu tu radost nechceme vzít. A takto s ní s velkým úsměvem každému pózuje. Na Srí Lance má našeho Chandera každý rád. Je to úžasný chlapík, který vás pozdraví a popřeje vám dobru chuť i v češtině. Malý člověk s velkým srdcem a širokým úsměvem. Chcete se i vy setkat s Chanderem? Pojeďte s námi na Srí Lanku :)

Čti více

Návštěva jedné z největších mešit světa – Maroko, Casablanca

Severní Afrika a islám prostě k sobě patří, a to téměř 1400 let. Ne, není se tu čeho bát. Obzvláště tady v Maroku, které je pro cestování bezpečnější než několik zemí Evropy nebo USA. Turistům zde dovolí navštívit i jednu z největších mešit světa. Impozantní mešitu Hassana II v přístavní a filmem proslulé Casablance. V čem je tato stavba kromě své velikosti ještě impozantní, je její výška, přesněji výška minaretu, odkud muezzin svolává na modlitby. Minaret Hassana II je se svými 210 metry absolutní výškovou jedničkou celého muslimského světa, který se zde hrdě tyčí hned nad Atlantickým oceánem. Když vejdeme titanovými dveřmi dovnitř, mnoha lidem se hned zatají dech. Obrovská hala, v níž se bez problémů modlí i přes 20 000 lidí. Nad hlavami máme strop ze vzácného a ručně řezaného cedrového dřeva, který se například používal i na stavbu lodí. Mimochodem, střechu této mešity lze otevřít jako střechu nějakého moderního stadionu. Z hora visí lustry z benátského skla, některé váží tunu. Pod námi přes sklo vidíme velké místnosti s jakýmisi fontánkami. Právě tam se chodí věřící před modlitbou rituálně umýt. No a vpředu vidíme výklenek, zvaný mihráb. Ukazuje směr Mekky, kterým se muslimové modlí. Po obou jejích stranách jsou dva sloupky z nejkvalitnějšího a nejdražšího italského mramoru. Dech beroucí přepych, kam se podíváte a velkolepý začátek našeho marockého putování.

Čti více

Nebo - biblická hora Jordánska

Blížíme se k jednomu z nejdůležitějších poutnických míst Jordánska. Je jím hora Nebo (arabsky Jebel Nibu nebo Siyagha). Které společně uctívají víceré náboženské představy. Tato biblická hora se nachází necelých 10 kilometrů východně od Madaby. Opouštíme Mrtvé moře a projíždíme krajinou se skalnatými kopci a mnohými údolími, při které musíme překonat více než 1000 výškových metrů. Už cesta k tomuto mystickému místu mě dostala. Po cca hodinové jízdě zastavujeme na parkovišti, které je na úbočí hory. Napršená voda naplnila vyprahnuté wádi a tak sem tam zhlédneme malou říčku, ze které, jak nás informoval průvodce, mají radost nejen kočovní pastýři, kteří křižují tyto končiny se svými malými stády. Pár metrů za vchodem vidím oázu plnou stromů, která působí velmi pokojným dojmem. Vítá nás pomník s latinským nápisem ,, Unus deus, pater omnium, super omnes.“ Vedle stojí kámen s označením posvátného místa v arabštině a v latince. Procházíme se po hoře a obdivujeme krajinu, která se nám rozkládá pod nohami. Právě tam, na místě, kde jsem stála, se po 40 letech putování dostal Mojžíš a ukázal Izraelitům zaslíbenou zem. Kopec je nasáknutý historií a biblickými příběhy přitahuje i dnes, moře lidí, kteří chtějí alespoň chvíli vidět to, co spatřil Mojžíš před svou smrtí. Podle křesťanské a židovské tradice se hora stala místem jeho posledního odpočinku ale muslimové věří, že jeho tělo bylo přeneseno za řeku a dnes leží v hrobě mezi Jeruzalémem a Jerichem. Ať je to tak či ona, dnes je Mojžíšova hora příjemným pokojným místem s nádhernými výhledy na biblickou krajinu, která mne naprosto očarovala. Krásné zvlněné pahorky hnědé a šedé barvy se rozbíhají až po horizont. V údolí jsou zelené obláčky stromů ztracené na této šedivé obloze. Staré olivovníky osamoceně stojí a sem tam se jejich listy pohnou poryvem větru, který o sobě dává vědět už ráno. Pohled mi sklouzává až ke břehům Mrtvého moře, za kterým se rozkládá sen o svobodné Palestině. Několik kilometrů tím směrem stojí Jeruzalém, biblické Jericho či palestínský Ramallah. Zastavuji se u olivovníku, který zasadil Jan Pavel II. při své návštěvě Mojžíšovy hory. Stojí nedaleko starého kostelíka s neodmyslitelnými mozaikami. Krásnější bych asi všude jinde v Jordánsku, hledala marně. My jsme měli to štěstí, že jsme zrovna narazili na bohoslužbu. Mladý kněz promlouval k asi dvaceti věřících, kteří seděli na lavicích. Nenápadně jsme si sedli dozadu a zaposlouchali se do modlitby přednášené v latince. Po mši si kapli chceme prohlédnout. Byla postavena nad pozůstatky původního kostela, který tu byl postaven ve čtvrtém století pro připomínku místa, kde Mojžíš zemřel. Na podlaze kostela tak můžeme vidět pozůstatky barevné mozaiky se zvířecími motivy. Dále nalézáme v rožku, asi tak metr pod úrovní podlahy, jednoduchý náhrobek, postavený z hrubě opracovaných kamenů. Tento hrob by mohl být jedním z míst, kde by mohl odpočívat Mojžíš. Zvláštní pocit. Procházíme kolem dalších historických staveb, některé z nich jsou v rekonstrukci a poté přicházíme na terasu, která je přímo na vrcholu hory. Je lehký mlžný opar a my se díváme na rozsáhlé údolí Jordánu, které je okouzlující.

Čti více

Nedotčené pláže Guantanamo

Guantanamo je nám spíše známé kvůli americké přítomnosti na vojenské základně. Bohem zapomenutá země. Dokonce, i když Kubánec řekne, že je z Guantanamo, tak všichni jen nechápavě zakroutí hlavou. My tu však prozkoumáváme místní pláže. Nečekaně bouřlivý Karibik zde má jednu z nejtajuplnějších barev na ostrově, jako hustý inkoust. Pláže jsou většinou oblázkové, ale tak autentické, že je budete považovat za jeden z nejlepších koupacích zážitků v životě. Jen vy a nespoutaný Karibik. Příjemně teplý, hluboký a jen a jen váš.

Čti více

Nejbarevnější poušť Blízkého Východu (Wadi Musa)

Neskutečný den. Během několika hodin jsme si Jordánsko vychutnávali plnými doušky. Ještě ráno při odjezdu z Petry jsme s úžasem hleděli na Mojžíšovo údolí plné zajímavých skal a mezi nimi jsme rozpoznávali některá místa, které jsme si v Petře prošli po vlastních. Překonali jsme kopce a před námi se otevřelo další údolí, tentokrát vyplněné pouští Wadi Rum. Hovoří se o ní jako o nejbarevnější a nejfotogeničtější poušti celého Blízkého Východu, a tak jsme ji prostě nemohli minout. Přesedli jsme do džípů a vydali jsme se za dobrodružstvím nehostinné země hledat stopy dávných civilizaci, karavan a dnešních beduínů. Na skalách jsme rozeznávali petroglyfy staré 2500 let a vylezli na obrovskou oranžovou dunu, která neskutečně kontrastuje s prostředím. Představte si, že se díváte do dálky a před vašima očima se střídá písek oranžové barvy s červeným pískem a najednou se vše slije do žluté barvy, kterou ozdobilo několik zelených keřů. Nad hlavami rostou vysoké kopce, které tisíciletí a miliardy pískových zrnek zvětraly natolik, až se začaly roztékat a připomínají rozteklý vosk. 

Čti více

Nejkrásnější památky světa z ptačí perspektivy

Barma je země, kterou se rozhodně vyplatí navštívit. Krásná příroda, milí lidé a zachované památky, které stále, po desítkách let izolace během vlády vojenské junty, nejsou přeplněné turisty tak, jak je to v ostatních zemích jihovýchodní Asie. Nemluvě o tom, že se zde nachází jedno z nejzajímavějších a nejmystičtějších míst na světě. Na břehu řeky Ayeyarwady je vystavěno starobylé město Bagan s více než dvěma tisíci buddhistickými monumenty a věžemi, které jsou jen tak roztroušené v zemi kolem města. Mezi ty nejznámější patří chrám Ananda se zlatou kopulí na vrchu z jedenáctého století, chrám Dhammayangi, Thatbyinnyu nebo pagody Shwezigon a Shwesandaw. Nádherné jsou však i ty menší, mimo město, ke kterým se dostanete po klikatých prašných cestičkách. My však vstáváme brzy ráno a jdeme si prohlédnout tuto krásu z ptačí perspektivy. Ráno o 5:20 nás z hotelu vyzvedne stařičký autobus a po půl hodině jízdy vystupujeme na obrovské louce, kde se připravují horkovzdušné balóny. Náš pilot Barry, který zde létá už sedmou sezónu (v letním období, během velké migrace odlétá do Serengeti v Tanzanii), nás poučí o bezpečnostních záležitostech, zejména jak se připravit na přistání, nabídne nám čaj nebo kávu a koláčky, a po čtyřech ve skupině nastupujeme do koše rozděleného na pět sekcí. Čtyři jsou určeny nám, návštěvníkům a ve středním s ovládacími prvky je náš pilot. Po několika sekundách ohřívání vzduchu pomaličku vzlétneme a vítr nás začne unášet přes toto magické místo. Barry dokáže točit košem a tak máme všichni perfektní výhledy na pagody, chrámy, ale i okolní políčka na rýži nebo arašídy. Barry nám ukazuje ty nejzajímavější stavby a vypráví o nich tajemné příběhy. Ani nevíme jak, a naše třičtvrtě hodinka ve vzduchu uběhla a my přistáváme na travnaté ploše jednoho z hotelů Nového Baganu. Barry nás zve ještě na tradiční pohár šampaňského - podle příběhu z osmdesátých let osmnáctého století, kdy při jednom z prvních úspěšných vzletů tehdy ještě ohněm vyhřívaného balónu, přistál s posádkou na poli, kde si sedláci, kteří tam pracovali, mysleli, že jim tam přistáli démoni na drakovi (jelikož by je ani ve snu nenapadlo, že tam někdo přiletí na balónu) a rozběhli se je zlynčovat. Piloti měli naštěstí s sebou láhev šampaňského, kterou si chtěli vychutnat po úspěšném přistání a ta jim nakonec zachránila život. Příjemná tradice. Vychutnáme si tedy naši skleničku, podebatujeme s Barrym a nastupujeme do autobusu, který nás zaveze zpět do hotelu. Právě jsme ulovili zážitek, na který nikdy nezapomeneme.

Čti více

Nejkrásnější pláž Praslin

Palmový ostrov, i takto prý někdy býval pojmenován čarokrásný ostrov Praslin. Když sem v roce 1744 dorazil francouzský průzkumník Lazare Picault, první co uviděl, byly velké plochy palmových lesů na ostrově, i díky tomu mohli ostrov využívat piráti a arabští obchodníci jako úkryt v Indickém oceánu. V roce 1768 byl přejmenován na Praslin na počest francouzského diplomata Césara Gabriela de Choiseula, duc de Praslin. Na Praslinu nás čekala zhruba hodinka cesty naší soukromou lodí, překonali jsme vzdálenost 44 kilometrů a užívali jsme si krásnou plavbu. Praslin je mimo jiné po Mahé druhým hlavním ostrovem na Seychelách. Oproti Mahé je mnohem klidnější, méně osídlený, a je zde více cítit prázdninová pohoda a nefalšovaná pohostinnost místních obyvatel. Prošli jsme ostrov křížem krážem až na severozápadní cíp ostrova, abychom se dostali na pláž Anse Lazio, která je každoročně zařazena mezi nejúžasnější pláže na světě podle turistického průvodce TripAdvisor a Lonely Planet. Dokonalost sama o sobě, všude kam jsme se podívali, jemná písečná pláž lemující stromy Takamaka a žulovými balvany na každém konci. Nic nás netrápilo a jediné na co jsme si na tomto ostrově museli dávat pozor, bylo to, aby nás nespálilo horké africké slunce. Zatímco v Čechách sněžilo, my jsme si užívali akorát tak sněhobílého písku na nejkrásnějších plážích světa.

Čti více

Nejkrásnější pláž v Irsku. Ano v Irsku

CK SEN je známe tím, že podnikají zájezdy, kam jen tak někdo nejezdí. Jedním z takových míst je i nejkrásnější pláž Irska - 5 kilometrů dlouhá Inch Beach, Inch Strand nebo irský An Inse. Země je známá svou zelení všude kolem, skřítky, trojlístkem, svátkem svatého Patrika, harfou, keltským křížem, plemenem irského vlkodava… Je toho víc než dost. Málokdo však tuší, že Inch Beach je místo, kam pokud byste nešli, jako byste v pravém Irsku ani nebyly. Vítá nás slunečné počasí, pískové, místy 5 metrů vysoké duny, které jsou jako jediné v Irsku neporušené, protože je zezadu před vlivem větrného počasí chrání kopce Slieve Mish. Zepředu nádherně rozbouřený Atlantský Oceán, nejkrásnější pocit. Gurmánský zážitek pro SEN lovce nenechali průvodci náhodě a v populární restauraci Sammy

Čti více

Nejkrásnější výhled je ze sopky

Nový den na ostrově Oahu začínáme krátkou turistikou. Chceme ji stihnout ještě před tím, než začne být příliš teplo. Vyrážíme tedy v 8 ráno z hotelu kousek od pláže Waikiki a za 15 minut už parkujeme při vstupu do parku Diamond Head. Pozůstatek malé sopky, která vybuchla před 400 000 lety neoddělitelně patří k Honolulu. Kráter po sopce má průměr 1,2 km a nejvyšší bod je 232 m.n.m. Vcházíme tunelem přímo do středu a vydáváme se turistickým chodníkem na vrchol. Vytvořený chodník a zábradlí tam není jen pro naše pohodlí, ale hlavně aby se chránily měkké stěny sopky před poškozením od zvědavých turistů. Těsně před koncem našeho stoupání nás čeká to nejtěžší - přechod přes úzký tunel a 100 schodů. Ty nás přivedou ke starému bunkru, který v roce 1908 postavila americká armáda. Diamond Head byl přece jen strategickým místem nejen pro Honolulu, ale i pro celý stát Havaj. A s tím výhledem se ani není čemu divit. Z nejvyššího bodu vyhaslé sopky vidíme celé Honolulu s výškovými budovami, nekonečný oceán i bungalovy na okolních kopcích. Nevíme, na kterou stranu se spíše podívat. Přicházejí stále další a další lidé a slunce začíná připékat. Čas sejít dolů a osvěžit se čerstvým ananasovým Smoothie. Celý výstup jsme zvládli bez problémů, ale vlhké teplo na Havaji nám zase jednou propotilo trička. Nevadí, tento zážitek stojí za každou kapku.

Čti více

Nejmenší suverénní stát Jižní Ameriky - Surinam

Do Surinamu jsme se dostali z Francouzské Guyany. Pohraniční město St.Laurent du Maroni na francouzské straně leží 120 km od moře v ústí řeky Maroni. Zamáváme Evropské unii a na úzkém člunu se dostaneme na druhu stranu. V Surinamu se jezdí vlevo, to by nebyl problém, horší je to s cestami, které od odchodu Holanďanů v roce 1975 jaksi zanedbávají. Výjimku činí cesta Afobaka z hl.město Paramariba na jih do džungle k přehradě, která vyrábí elektřinu pro továrnu na výrobu hliníku Suralco. Přírodní rezervace Brownsberg leží 130 km od Parba (jak se zde říká hlavnímu městu). Jen posledních asi 20 km cesty je skutečný adrenalin - kola se kloužou v půlmetrových kolejích červeného mazlavého bahna. Po třech hodinách jízdy jsme se dostali na plošinu Mazaroni, která je sice jen 500 m.n.m, ale nabídla krásný výhled na jezero Brokopondo. Jedna z největších vodních přehrad na světě, na řece Suriname zatopila do 1600 km2 pralesa, ve kterém bylo 43 indiánských osad. Kniha ČASU JE MÁLO A VODA STOUPÁ, poutavě popisuje chytání a stahování ohrožených zvířat ze zatopených území. Podařilo se nám zde vidět Aguti zlatého - Surinamského králíka, množství obojživelníků, zejména pestrobarevné gekony a žáby. Nejvíce jsme ale zpozorněli, když vedle nás proletěl obrovský perleťovomodrý motýl MORPHO s rozpětím křídel až 15 cm. Asi sedm turisticky dobře značkovaných chodníků nás nasměřuje na vrchol Mazaronitop, k vodopádům Lero a Irene, nebo přímo k jezeru. Ve vodopádu, který má jméno po Leovi Robertsovi jsem zažil mimořádný úkaz: kruhovou duhu. Rukama jsem se opřel o kulatý balvan ve vodě, aby mi síla vodopádu masírovala záda, když jsem ji spatřil: měla asi dva metry a hýřila všemi barvami, byla dole kolem mě a zářila - cítil jsem se jako Stvořitel, který se obklopený gloriolu dívá na Zemi… Domácí průvodci nám udělali piknik a před setměním jsme byli zpátky v civilizaci, kterou reprezentovalo skvělé litrové Parbat-bier, které náš přítel Bořek přejmenoval na Parbat.

Čti více

Nejnovější živé Unesco v Barmě

Jedno z nejkrásnějších souborů buddhistických památek se nachází na centrální planině Barmy, v ohybu životodárné tepny země- řeky Irawadi. Cestujeme tu za historií a objevujeme její první hlavní město v Baganu. První barmská říše setrvala do dnešních dnů v podobě památky výjimečného rozměru. Bagan je pro místní theravádské buddhisty posvátným místem. Pro nás cestovatele jde o četné chrámy, z nichž každý je jiný, má svůj příběh, výjimečnost a charisma. Baganské chrámy patří k nejkrásnějším místům, co se dá v Barmě navštívit. Nejdůležitějším elementem je však život mezi památkami, který dodává lokalitě jiný rozměr. Milujeme Bagan, protože v okolí pagod, kde nacházíme vzácné fresky i rozličné ztvárnění historického Siddharta Gautamu, se dostaneme do života místních -  přecházíme přes jejich pole, když je orba, paseme s nimi vodní buvoly, vozíme se na vozech se zanecháním prašné stopy, ochutnáváme jejich tradiční jídla a přitom si uvědomujeme důležitost přítomnosti Irawadi. Vidíme vše - Shwezigon, Anand i nádhernou Htilomilno . avšak odnášíme si více než suvenýry. Při cestě z Baganu se nám do duše vtisknou úsměvy místních, které jsme potkali, byť jen na pár chvil. Pomohli nám pochopit Bagan- živou památku, která se letos v červenci - týden před naším příchodem - zapsala na Seznam světového dědictví UNESCO. Bagan si to určitě zaslouží: četné chrámy, buddhistická kultura, kláštery mezi ruinami z 12. - 13. století, vzácné fresky a archeologické fragmenty z dob baganského impéria jsou dobrým argumentem pro zápis a zaslouží si pozornost veřejnosti. Věřme však, že zůstane věrný svému odkazu živé památky, která ji tak velmi odlišuje od všech ostatních. A že se setkáme i příště.

 

Čti více

Nejposvátnější místo světa (Jeruzalém)

Překročíme řeku Jordán a ocitneme se ve Svaté zemi. Unikátní krajina. Příběhy, historií či legendami je zde nasáklý téměř každý metr a každý krok, který zde člověk vtlačí do prachu země. Naším cílem se na následující dny stane posvátný Jeruzalém. Už večer jsme se procházeli za jeho hradbami a vychutnali si podvečerní Jeruzalém. V bazilice s Kristovým hrobem jsme byli obklopeni tichem a dovnitř do hrobky, nejposvátnějšího místa křesťanského náboženství, jsme nečekali snad ani pět minut. Celou jsme ji měli pro sebe a tehdy se člověk dokáže těšit z krásného naplánování. Po odpočinku v krásném křižáckém kostelíku sv. Anny, kde se měla narodit Panna Maria jsme se vydali ve šlépějích jejího syna. Via Dolorosa. Křížová cesta. Zajímavá cesta protkávající staré město je plná tajemna a my jsme s ní mohli alespoň na chvilku splynout. Prošli jsme si všechny zastavení až jsme se opět ocitli u hrobu, kam měl být po ukřižování uložen Ježíš Kristus. Nezáleží kolikrát se zde člověk ocitne, protože toto místo má v sobě něco unikátní, co dokáže nahnat husí kůži jen z toho, že kráčíte útrobami chrámu a v hlavě si přehráváte všechny příběhy. Je třeba to zažít na vlastní kůži. Oběd se nese ve znamení tradičních palestinských specialit v podobě masové shawarmy nebo vegetariánského falafelu, který právě zde v Palestině dělají nejlepší na celém světě. Zeď nářků jsme obohatili o několik nových odkazů a nakonec jsme se setkali na večeři u Damašské brány. Ani se nechce věřit, kolik se toho dá stihnout a prožít za jeden jediný den.

Čti více

Nejslavnější trh v Mali

Nejslavnější trh v Mali

Viděl jsem na světě hodně trhů, malých a velkých, uzavřených, otevřených, špinavých i čistých, ale žádný se nevyrovná Grand Marché v hlavním městě Mali, Bamaku. Tato úžasná spleť plechových budov a vybydlených obchodních domů v centru města má velmi osobitou atmosféru. Už když přicházíme tak dostáváme pokyny – dobře si skrýt peníze a pasy, nebrat žádné tašky a velký pozor na foťáky – Grande Marché není místo pro slabé. Jakmile se otevřou dveře našeho mikrobusu tak nás pohlcuje vřava západoafrické metropole. Okolo nás jsou okamžitě z každé strany prodavači, skupina Evropanů sem nepřijde každý den a je třeba je proto patřičně podojit. Naštěstí je mezi nimi i bratranec našeho průvodce Hamadua, Ali, který zde má stánek a Hamada ho zavolal, aby nám pomohl. V obležení místních se přesouváme k bývalému obchodnímu domu, který se změnil na budovu tržiště. Cestou nám do nosu udeří nezaměnitelný puch rozkladu. Jsou to hnijící hlavy a mrtvoly různých zvířat, hlavně opic. V rámci místní medicíny jsou všelékem na různé neduhy a obchodníci je nabízejí ve velkém. Vedle opičích hlav přejdeme na patro bývalého obchodního domu a vycházíme na balkon. Odtud máme toto úžasné místo jako na dlani. Dole pod námi se prodírají auta davem lidí, troubí, vyhýbají se, do toho jezdí motorky a prodavači se překřikují se zbožím. Nakupujeme pár drobností a pokračujeme do domu umělců. Je to název pro dvůr, kde mají své dílny všichni řemeslníci. Zde pozorujeme život a kocháme se různými výtvory malijských výtvarníků. Vidíme zde hory masek, haldy ebenových sošek, místní oděvy, obrazy, kůže krav a v neposlední řadě i kůže místních zvířat jako například hadů, nebo úplně čerstvě stažené kůže z krokodýlů. Na Grande Marché ve zkratce najdete vše. Pomalu je nám ale trhu už dost a zahajujeme ústup. Vypadá to doslova jako bojový manévr, v jehož rámci se přesouváme zpět k mikrobusu v těsném obklopení obchodníků se soškami, náramky, kůžemi a nevím ani čím vším co člověk nepotřebuje, ale jednou možná koupí. V autě máme konečně pár vteřin ticha. Ale i když je Grand Marché hlučné, špinavé, stísněné a plné otravných prodavačů, tak je to možná právě jeho výhoda. I díky kombinaci těchto nelichotivých faktorů je to jeden z nejpozoruhodnějších trhů, jaké člověk na světě najde.

Čti více

Nejstřeženější hranice světa - Korea

Nejstřeženější hranice na světě! Dvě země, které rozděluje v okolí 38. rovnoběžky demilitarizovaná zóna a my jsme ZDE. Díváme se na největší vlajku na světě, která váží sama o sobě přes 300 kg. Chtělo by se vám ji vyměňovat a čistit? Severo-korejští vojáci se snaží své kolegy z jihu ve všem předstihnout. I proto na ostrahu hranice v místě, které jsme navštívili, vybírají vojáky, kteří musí být vyšší, silnější, hezčí, než jihokorejští a nosí přitom stále sluneční brýle! Prostě cool, to že je v podstatě z jižní strany nikdo nevidí, jim nevadí, jde přece o princip! Rozdíl je také v povinné vojenské docházce. Na jihu ji absolvují pouze muži a trvá 21 měsíců. Na severu i ženy, a to 7 let, přičemž muži až 10 let a začínají ji v podstatě už jako chlapci. Toto místo je plně paradoxů: stanice, která nevypravuje vlaky, tunel, který měl sloužit podle Severokorejců na těžbu uhlí, přitom se zde žádné uhlí není. Končí ale za hranicí a pravděpodobně by vedl až k Soulu, kdyby ho včas neodhalili! V místním obchůdku si kupujeme i pálenku vyrobenou u severních sousedů. To že každá láhev byla naplněna jinak, nás v podstatě až tak netrápilo. Důležité je, že má nad 40%. Takže na zdraví!

Čti více

Nejteplejší místo na světě

Mnozí z nás už zažili pořádná horka kdekoliv ve světě, při kterých si řekli, že už větší teplo nemůže existovat, ale existuje! Extrémní horka jsou totiž každodenním "stereotypem" v americkém národním parku Death Valley, tedy v "Údolí smrti". Údolí bylo pojmenováno skupinou bílých osadníků, kteří se v roce 1849 vydali na výpravu s cílem zkrátit si cestu do míst Zlaté horečky. Když křižovaly toto údolí, tak zjistili, že toto místo je tak suché a teplé, že jen ti, co jsou připraveni, můžou přežít. Výpravu, s výjimkou jednoho účastníka, přežili všichni, i přesto, že jim došlo jídlo i voda. My jsme se do tohoto parku vydali ráno po silnici # 95 z Las Vegas a asi po 2 hodinách jsme vystoupili z Nevady do Kalifornie. Tento výlet jsme absolvovali se dvěma rodinkami nadšených SEN cestovatelů, kteří sem přišli ulovit zážitek a mohli si říct- byli jsme na nejteplejším místě na světě. První zastávkou byla nepochybně tabule s názvem "Death Valley", která ve fotoalbu nesmí chybět. Ti zdatnější se na ni i vyšplhaly. Celá tato oblast je chráněnou rezervací a i když se na první pohled zdá, že v této pustině nic nežije, opak je pravdou. 91% tohoto národního parku je označeno jako "divočina" (wilderness), kde má člověk příležitost zažít skutečnou samotu, přírodní ticho, krásnou, jasnou noční oblohu plnou hvězd, jakož i divokou přírodu, ať už ze strany fauny nebo flóry. Se samotou zde přichází také izolace, takže dobrodruh, který se odhodlá jít do divočiny, musí být plně zodpovědný sám za sebe a za své bezpečí, protože do divočiny vedou stovky mil nezpevněných cest, ale slézat z nich se absolutně nedoporučuje. Celá tato oblast je domovem původních obyvatel nazývaných Shoshone (Šošonů). Organizace Timbisha Shoshone Natural & Cultural Presentation Area (Chráněné přírodní a kulturní území kmene Timbisha Shoshone) se stará o zachování tradiční kultury tohoto kmene, jakož i udržování náboženských aktivit. Na silnici 190 jsme odbočili kousek za informačním kioskem na první odbočce doleva a přibližně po 23 km jsme se ocitli na vyhlídce Dantes point. Nejlepší výhled je brzy ráno, kdy růžovo zlaté pohoří Panamint Mountains osvětluje vycházející slunce. Přesně kvůli tomuto jsme sem přišli a příroda se ukázala v plné parádě. To, že je fakt teplo, jsme pozorovali i na našem autě Chevrolet, které při akceleraci pořádně odfukovalo a rozbíhalo se jen tak tak. Pokračovali jsme dál zhruba 26 km na jihovýchod až k nejníže položenému místu v Severní Americe, k místu Badwater basin, které je 85,5m pod mořskou hladinou. Název tohoto místa je velmi výstižný. Nejenže je tu vody málo, ale i ta, která zde je, je jedovatá. Obsahuje velké množství chloridů a síranů a je jediným domovem místního hlemýždě (Death Valley Snail). Na procházce přes solnou pustinu jsme pochopili, proč zde každoročně zahynou na důsledek dehydratace 4-6 turistů. Teplo tu je tak vražedné, že na hodinu je třeba mít minimálně 2 litry vody a pokrývku hlavy, bez které má zkušený i nezkušený dobrodruh do půl hodiny vidiny a závratě způsobené úpalem. Je úžasné, jak se zde setkává "staré" s "novým". Staré jsou hory, které mají více než milion let a nová je sůl, která vykrystalizovala jen před pár hodinami dnes ráno. Možná je údolí smrti pustina a tzv. "Nicota", je to ale také dech beroucí místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Lovíme zážitky tam, odkud jiní už utíkají. Nikdy jsme to však nepodcenili a mysleli jsme na to, že pitný režim zde je více než důležitý. Po asi 2 hodinách jízdy jsme se vrátili zpět do Las Vegas a plní zážitků jsme si užili volné odpoledne u bazénu a drinku.

Čti více

Největší afričtí krokodýli

Velká příkopová propadlina, která nám jednou roztrhá Afriku, je známá svými velkými africkými jezery, která se v ní nacházejí. A některé z nich uvidíme i na naší opravdu zajímavé cestě po Etiopii. Ranní výhled, jaký míváme na snídani v našem resortu v Arba Minch, patří mezi ty top! Před námi zelená oáza plná života, nad kterou dominuje kopec. Na levo od něj jedno velké jezero - Abbaye, a na pravo druhé - Chamo. V obou z nich žijí afričtí krokodýli - tedy, krokodýl nilský. Přestože jde o tentýž typ krokodýla, v každém z těch jezer mají jiné chování. Už ze snídaně vidíte, že voda ve větší Abbaye je jiná než ve druhém jezeře Chamo. Více do červena. Způsobuje to vyšší obsah železa ve vodě. To způsobuje méně ryb a potravy. A to zas způsobuje zvýšenou agresivitu místních krokodýlů. Naopak, v jezeře Chamo je potravy dost, a na rozdíl od svých nedalekých příbuzných, tyto krokodýli nejsou zvyklí útočit na místní lidi. Nepotřebují to. Možná i to je jeden z důvodů, proč se půjdeme plavit právě na toto jezero. : D Hojnost potravy způsobuje ještě jednu věc - krokodýli z jezera Chamo patří mezi ty největší, jaké se dají v Africe najít. Ačkoli délka nilských krokodýlů se udává max. 5 m, zde bývají nalezeny kusy, které převyšují 6 m. A štěstí na pořádné kusy jsme měli i na naší plavbě. Jen kousek od rodiny hrochů jsme našli 4 krokodýly. Menší se běžel z břehu skrýt do zakalené vody, ale ty větší si pohodlně plavaly na hladině vedle našich loděk. Dokonce, na levoboku se později strhla bitva mezi dvěma z nich. Vidět velkého krokodýla v zubech ještě většího je opravdu silný zážitek. Plavba na jezeře Chamo je nezapomenutelným zpestřením programu. Kromě krokodýlů a hrochů zde uvidíte i množství místního ptactva. Například, asi nikde jsem neviděl více krásných Orlů jasnohlasých (nádherný orel s bílou hlavou) než tu, dokonce i s úplně čerstvými úlovky v zobáku či s partnery ve svých hnízdech. Chamo svou pověst nezklamalo, a my můžeme jít klidně dál za dalším exotickým kmenem jižní Etiopie.

Čti více

Největší chameleon v našich rukách

Madagaskar není jen ostrovem majestátních baobabů a lemurů, ale také velmi zajímavých lidí, jedinečných palem (tolik druhů nenajdete na celém africkém kontinentu) a také ostrovem chameleonů. Platí zde totéž, co o baobabech, palmách a endemických tvorech... nikde jinde ve světě nenajdete více druhů chameleonů než na tomto úžasném ostrově. Cestou za místním králem, od kterého jsme si šli vyžádat povolení navštívit místní kávovou plantáž (to byl tedy také zážitek), se nám poštěstilo najít toho největšího chameleona, jaký na ostrově žije – chameleon parsonův. Obrovský jedinec si typickým líným krokem chameleona vykračoval nad námi po větvi stromu. Rozhodli jsme se prohlédnout si ho i z blízka. Nastavili jsme před něj dlouhou hůl, na kterou nám krásně vylezl a my jsme si ho tak mohli přitáhnout až úplně k sobě. Dotknout se jeho zelenavého těla. Jedno oko sledovalo mě, druhé se samostatně pohybovalo a sledovalo lidi okolo. Chtěl bych se jednou podívat na svět chameleoníma očima. Náš "úlovek" se choval klidně, jak mají chameleoni ve zvyku, dokud mě nenapadlo udělat si fotku, jakože ho jdu na té holi jíst. Když chameleón viděl moje otevřená ústa, hned nastavil hlavu proti mně i on a otevřel ústa také. A tak jsme se chvíli na sebe dívali s otevřenými ústy. Čekal jsem, jestli i nevystřelí ten jeho lepkavý jazyk, ale asi jsem byl příliš velká kořist. Po obhlídce z blízka a pár fotkách jsme vrátili parsona zpět na jeho strom. A my jsme mohli pokračovat za králem.

Čti více

Největší přírodní akvárium na světě v Australii

Brzy ráno jsme se naloďujeme na palubu rodinné společnosti, která již 25 let ukazuje nejen turistům, jeden z přírodních divů naší planety - Great Barrier Reef (Velkou útesovou bariéru). Živý organismus, který je vidět až z vesmíru. Po asi půl hodince plavby z přístavu v Cairns kotvíme u ostrova plném ptáků. Člunem nás vysazují na malém kousku pláže, na kterém je jediný dovolený přístup na ostrově. V okolí Velké útesové bariéry, která je cca 2300 km dlouhá, rozprostírá se na téměř 345 000 km2 a tvoří ji více než 3000 útesů a ostrovů, žije nad hladinou téměř 450 druhů ptáků. Ty se sem slétají i z Nové Guineje, Japonska a dokonce z tisíc kilometrů vzdálené asijské pevniny. Proto je každý z "ptačích" ostrovů přísně chráněný. Od hlavy až k patě oblečený v neoprenu, s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi jsme se noříme do nádherně tyrkysové vody. Po pár metrech plavání se objevuje první z útesů. Při té nádheře, barevnosti a rozmanitosti na jednom malém kousku obrovského ekosystému se člověk cítí jako "v akváriu". Nemo i Dori, rybka s názvem Bodlok pestrý, rejnoci, želvy ... Další zastávka asi půl hodinu plavby na otevřeném Korálovém moři nás také nezklamala. Žralok útesový a množství dalších krásně zbarvených ryb, jejichž názvy se při tom neuvěřitelném množství ani nedají zapamatovat. Dokonce ani ti z nás, co měli respekt šnorchlovat nebo se potápět, této nádheře, která je zapsána do seznamu UNESCO, neodolali a tento úžasný nepředstavitelný "barevný" zážitek si nenechali ujít ...

Čti více

Největší umělé jezero Bangladéše

Nacházíme se v oblasti druhého největšího města Bangladéše Chittagong. Přiblížili jsme se k Indickým hranicím a také k hranicím s Myanmarem. Dalekosahající nížiny poseté řekami a drobnými vesnicemi vystřídala horská oblast, kterou budeme poznávat nejbližší dny. Dvě noci jsme se proto rozhodli strávit u největšího umělého jezera této země, ve městě Rangamati. Právě to leží na břehu jezera Katai, které má působivou velikost 11 122 km čtverečních. Jezero vzniklo jako součást hydro-elektrického projektu Karnaphuli. Výstavba přehrady pro vodní elektrárnu začala vládou Východního Pákistánu v roce 1956 a byla financována s podporou Spojených států. V důsledku tohoto projektu bylo zatopeno až 220 km² hospodářské půdy, což mělo značný vliv na místní obyvatelstvo. Právě místní obyvatelstvo je tvořeno zajímavými horskými kmeny, jejichž kulturu jsme sem přišli blíže poznat. Jaký jiný dopravní prostředek bychom mohli použít, pokud ne právě loď, kterou jsme se mohli nejlépe dostat k jednotlivým vesnicím. Jezero je dnes důležitým zdrojem vody pro zemědělství, rybolov, no a samozřejmě i jako dopravní uzel, který propojuje jednotlivé části. Problémem je i znečištění jezera v důsledku používání hnojiv, odpadky, a usazeniny na dně jezera. To vše ohrožuje život místních obyvatel. Jako první jsme navštívili kmen Chakma, který je nejpočetnějším kmenem této oblasti. V rámci společnosti pracují hlavně ženy, které chodí obrábět drobná horská políčka a muži zatím tráví čas ve vesnici a kouří tabák přes z bambusu vyrobené vodní dýmky. Zážitkem byla i návštěva místní školy. Děti studují v bengálštině a angličtině. Kmen má charakteristický vzor svého oblečení a také muži nosí podobně Loong, stejně jako etnika v Myanmaru. Dalším etnikem, které jsme navštívili je kmen Tripura. Samotné etnikum se skládá z přibližně 36 podskupin. Většina z nich se živí rybolovem a mají i drobné zemědělství doplněné o chov prasat. Jejich jazyk je odlišný od toho bengálského, a tak jistě mají specifické oblečení. Další kmeny jsme poznávali po cestě do města Bandarban, ale o tom zase někdy příště…

Čti více

Nejvyšší hora na světě s nejkrásnějším hvězdným nebem

Z Mikronésie přelétáme do poslední destinace leteckého spojení "the Island Hopper" od United Airlines na lince Guam-Chuuk-Pohnpei-Kwajalein-Majuro-Honolulu. Na ostrově Oahu čekáme pouze dvě hodiny na další let na jeden z osmi hlavních ostrovů Havaje, na ostrov island of Hawai'i. Přistáváme ve městě Kona, kde si okamžitě bereme auto, se kterým si budeme moci projet ty nejzajímavější místa tohoto vulkanického ostrova. Začneme ranní kafíčkem na farmě v oblasti Kona, která je slavná svou kávou. Havaj je jeden z mála amerických států, kde se pěstuje káva. Ta zde má ideální podmínky pro růst, v půdě jsou vzácné sopečné minerály, slunce zde není až tak silné a téměř každý den jsou zde jemné srážky. Po ranní kávičce pokračujeme do parku s typickém havajským jménem - Pu'uhonua O Honaunau. Je to historické místo, kde mohli ti, kteří porušili Kapu (byla to "havajská ústava" o tom co se mohlo a co ne) a byli odsouzeni k smrti, najít svou ochranu. Bylo to neutrální místo. Jsou tam ukázky různých předmětů, které používali původní obyvatelé např. kanoe, sítě na ryby, sochy tiki, které častokrát symbolizovaly náčelníky a různé ochránce . Odpoledne si bereme všechny teplé věci, které s sebou máme a vyrážíme na nejvyšší horu na světě. Mauna Kea má nadmořskou výšku 4207 metrů nad mořem, když k ní přičteme ale zbývajících 5000 metrů, které se nacházejí pod hladinou oceánu, tak jde opravdu o jednu z nejvyšších hor na světě. Po cestě nemůžeme zapomenout dotankovat, neboť až na vrch není žádná pumpa a trasa od našeho hotelu na vrch neaktivní sopky a zpět je cca 250 km strmé cesty. V nadmořské výšce 3000 mnm se nachází visitor center, ve kterém si musíme dát povinnou 30 minutovou pauzu na aklimatizaci. Zde na sebe oblékneme všechny vrstvy oblečení, které máme v zavazadle. Na pláži bude teplota kolem 27 stupňů, ale na vrchu Mauna Kea se teplota rapidně sníží a bude se pohybovat kolem teploty 4 stupňů. Po příjezdu na samotný vrch si nejdříve vychutnáváme jeden z nejkrásnějších západů slunce, po kterém přišla krásná inverze, a my jsme se ocitli nad oblaky. S příchodem tmy je zakázáno svítit jakýmkoli bílým a žlutým světlem. Důvod pochopíte, když se podíváte nad sebe. My se díváme na krásné hvězdné nebe a máme pocit, jakoby mléčná dráha byla od nás vzdálena jen pár kilometrů.

Čti více

Nepopsatelná krása Baganu

Bagan je pro mě nejkrásnější památkou planety. Když jsem poprvé před deseti lety vystoupil na vrchol jedné z pagod a ohlédl se, oči se mi zalily slzami. Přestože některé chrámy Mongolové v 13. století poničily, jeho krása je nepopsatelná. Tisíce pagod a chrámů roztroušených po malém území. Všude, kam se podíváte je pagoda. Procházíme se mezi nimi, jezdíme na kole či drožkách, taženými koňmi...velký zážitek. Vystoupit můžete kde chcete, místní vám ukážou i zakázaná místa a místa na nejlepší záběry. Východ a západ slunce je však to nejvelkolepější divadlo. Některé výlety balonem jsou nesmysly. Avšak let balonem nad Baganem je zážitkem na celý život. Brzké ranní vstávání, poté adrenalin, jakmile se balon vznese do vzduchu a za pár vteřin máte už všechno pod sebou. Pár minut jste na úrovni nejvyšších chrámů a pak stoupáte výš v ranní mlze a pozvolna se plavíte z jedné strany Baganu na druhý. 

Čti více

Nespoustaná Havana

Představte si Paříž začátkem 20. století. Rušný život, velke bulváry, staví se honosně, bouřlivé večírky. Tak to by bylo Buenos Aires dnes. A kdyby se Havana opravila, tak by byla silnou konkurencí Buenos Aires. Ale Havanská krása spočívá právě v jejím stavu. Právě zde je cítit plynutí času a zároveň, jak se čas zastavil.  Elektrizující atmosféra pulzující metropole. Vydejte se kamkoliv, Havana je neskutečně živé město. Snídani si dáváme se slanou příchutí Atlantiku. Příjemná kávička v hotelu, kde ji po probdělých nocích popíjel i samotný Al Capone. Hotel Nacional je dodnes impozantní budovou s krásným výhledem na Malecon .. A co byste řekli na rybku a la Hemingway jako pozdní oběd? Pak už se touláme uličkami staré Havany. Každá z nich popisuje milion historek dávných dob. Po poobědní siestě to vše teprve začíná. Odkud pocházejí celosvětově známé koktejly? Kde a jak je pili světové celebrity? Víme pikošky :) Západ slunce na Maleconu. Působivé divadlo a pak to roztáčíme! Kubánci s oblibou říkají: noc je mladá! Tropicana, Buena Vista social club, Casa de la Musica. I zarytým netanečníkům se budou kroutit boky!
 

Čti více

Neuvěřitelná Indie

Po vlakovém přesunu se ocitáme ve Varanasi, v nejsvětějším městě světového hinduismu. Hluk, špína, smrad, neustálé troubení, rikšy, krávy na každém kroku... prostě nááádhera! V muslimské čtvrti si ukazujeme, jak se vyrábí hedvábí, které se prodává do celého světa. Následně se procházíme po ghátech a přibližujeme se k nejposvátnější řece světa Ganze. Ve Varanasi touží umřít každý hinduista a my už víme proč. Rituály spalování mrtvol na břehu řeky Gangy sledujeme se zatajeným dechem. Za východu slunce se už plavíme na řece a z loděk sledujeme ranní hygienu, kterou Indové provádí přímo v jejich posvátné řece. Ve městě Agra jsme uchváceni jednou z nejkrásnějších staveb vůbec a novodobým divem světa Taj Mahal. Teprve když se nám objeví špička mramorové kopule, kvůli které sem přicházíme, se srdce rozbuší ještě silněji. Tádž Mahál! Kvůli němu jsme sem všichni přijeli. Nejkrásnější stavba postavená z čisté lásky umocněna mramorem a dotvořena polodrahokamy. Naplno jsme si vychutnáváme procházky zahradami, fotíme tuto geniální stavbu téměř z každé strany a na stěnách obdivujeme mistrovství lidí, kteří něco takového dokázali v 17.století vytvořit. Neuvěřitelný pohled.

Čti více

Neuvěřitelné staré Dillí

V Dillí nasáváme pravou indickou atmosféru plnými doušky. Vozíme se na rikšách po uličkách starého Dillí a nakupujeme koření. Neokouzlují nás zde jen staré, majestátní památky, dávno zapomenuté minulosti v podobě Qutub Minar či Humájúnovy hrobky, ale silně na nás působí zejména místa, kde je cítit atmosféra země díky lidem. Takovým místem je i slavný sikhský chrám. Ochutnali jsme sladký prašád, kdy nám ho nakládali přímo do dlaní a nevynechali jsme ani pověstnou kuchyni Langar plnou dobrovolníků. Návštěvu Indie zakončujeme v nejlepší restauraci s originálním indickým jídlem, které nám bude opravdu chybět. I zde si plníme své chuťové buňky. 

Čti více

Neuvěřitelné zážitky v Rwandě

Završení cesty po centrální Africe se podařilo. Včera jsme se plahočily pralesem pohoří Virunga, kde studovala horské gorily  Diane Fossey, známá i z filmu Gorily v mlze, kde ji ztvárnila Sigourney Weaver. I my jsme šplhali na horu Visoke, kde měla Diane svou chaloupku. My jsme šlapali za gorilími rodinami Ugenda a Agasha. Agasha je původně nazývána skupina 13 goril, nyní má však 25 členů.. Ugenda znamená "cestovatel" a tato rodina je těžko sledovatelná, protože mění stále území. Je v ní 12 členů se dvěma stříbrohřbetými samci. Strávit s těmito zvířaty hodinu, je neuvěřitelný zážitek. Když 2,5m vedle Vás leží samec a celou hodinu se na něj z takové vzdálenosti koukáte, zůstane to ve Vás. Mláďata jsou hravá a pobíhají kolem. Byli jsme také v Gomě, hlavním městě provincie Severní Kivu v Demokratické republice Kongo. Město, které je poslední rok na kraji území, kde probíhá občanská válka. Milionové město je však klidné a lidé v něm jsou i přesto, že žijí v nejchudší zemi světa usměvavý a šťastní. Přistihli jsme je například při výrobě tradičního kukuřičného piva a tvrdého alkoholu. Pár z nás se odhodlalo to i ochutnat. Pivo nic moc, plné zbytků kukuřice, ale pálenka byla přijatelná. Destilační přístroj vyroben ze dvou sudů a jednoho lavoru byl záruka kvality. Prochodili jsme město a jeho zajímavosti, pokud se to tak dá nazvat. Bylo zničeno válkou a lávou, která 40% z něj pohřbila. Město tu ale vyrostlo nanovo a žije dál. Zážitek z pošty byl úžasný. Měli dva druhy pohlednic a známky do Evropy neměli. Museli jsme je nakombinovat z lokálních s nízkou hodnotou, a to až tolik, že sotva zůstalo místo na adresu. Text jsme už řešit nemuseli, jelikož celý prostor na text byl polepen známkami ... To se může stát jen v Africe. 

Čti více

Nikaragua

Nicaragua, Nicaragua, Nicaraguita...!! Národní píseň jsme za ty poslední dny slyšeli doslova na každém kroku. Když jsme do této neznámé krajiny přiletěli, měli jsme obavy. Nicaragua je ale velmi přátelská krajina a my jsme přiletěli v opravdu správném čase. Právě začínala "Semana Santa". Náš koloniální hotel v centru nejstaršího města Střední Ameriky Granada, neměl chybu. Poloha Granady je opravdu jedinečná. Z jedné strany ji omývají vody jezera Nicaraagua a z vnitrozemí je chráněná sopkou Mombacho. Vícekrát jsem slyšel, že je tohle druhá Kuba, jen více svobodnější. A je tomu tak! Máte rádi kliedné tempo? Rum? (Flor de Cana je ta správná volba) Cigarety? Místní patří k těm nejlepším. My jsme ale naštěstí nepodlehli jen těmto požitkům. Pohled do kráteru vulkánu Masaya  nenechal nikoho chladným. Plavba mezi 360 Las isletas na jezeře Nicaragua bylo jen malé seznámení s tímto třetím nicaraguiským mořem. Místní hovoří, že krom Pacifiku a Karibiku mají ještě jedno sladkovodní moře – jezero Nicarague nebo "Cocibolka". I když Nikaragua patří ekonomicky k jedněm z nejchudších krajin západní hemisféry, hladem jsme neumírali. Spíš jsme měli problém zkonzumovat místní porce speciálních steaků. Včera jsme se vydali na místní venkov, kam moc turistů opravdu nezavítá. Návstěva oblasti San Juan La Concha stál fakt za to. Typické příbytky jako i návštěva místní školy v chudé komunitě Panama mnou dost pohnula… Velmi emocionální zážitek.  A jaká by to  byla návštěva Nicaragui bez návštěvy přírodního skvostu Isla de Omeetepe nebo také ostrova dvou vulkánů La Concepcion a Maderas. Díky hodinové plavbě trajektem po jezeře Nicaragua jsme se posunuli v čase. Na tomto ostrově vybudovali první asfaltovou cestu jen před 8 roky. Spolu s domácímí jsme oslavili Zelený čtvrtek na zeleném jezeře Chaco Verde. Pokud se nemůžete rozhodnout, zda do Nicaraguy jet nebo ne, já osobně vám to vřele doporučuji. Je tam takový pokoj a tolik přírodních krás, že mne mrzí, že jsem to nevěděl dřív...

Čti více

Noční tržiště na Temple street v Hong Kongu

Dnes jsme zažili Hongkong v plné kráse. Projeli jsme se "ding ding" tramvají na Statue Square a dále jsme pokračovali na vyhlídku Victoria Peak, kde jsme měli celý Hongkong jako na dlani. Navštívili jsme také gastro čtvrt Soho a barovou čtvrť Lan Kwai Fong, plavili se přes perlovou řeku na Star ferry. Den nám ještě zdaleka nekončí, proto vyrážíme směr "Night Temple street market," který se nachází v pevninské části Hongkongu s názvem Kowloon a právě zde zažíváme pravou atmosféru večerního města. Přeplněný trh lidmi nás vítá svou bránou a je celý vyzdoben nespočtem červených lampionů. Je tu zboží a suvenýry všeho druhu. Středem večerního trhu vede malá úzká ulička zahlcená stánky, která je vodítkem skrz toto nákupní "šílenství". Zkrátka, načež si člověk pomyslí, tak to na Temple night street marketu jistě najde. Vrháme se do centra dění a jdeme si zkusit naše schopnosti vyjednávat s domácími obchodníky. Po půl hodině se setkáváme a chlubíme se našimi "úlovky", a také kdo a kolik dokázal smluvit za cenu. Samozřejmě, že nejdeme zpět hladoví, a proto dnešní den uzavíráme stylovou street food večeří na trhu. Vybíráme si výborné vepřové a zelné "dim sumky" (napařované knedlíčky naplněné různými příchutěmi), mapo tofu, a ti odvážnější zkoušejí silný vývar z bource morušového. Toto vše zakončujeme skvělým tapiokovým fazolovým dezertem. Zkrátka, perfektní tečka za dnešním dnem.

Čti více

Noční život uprostřed divočiny na Aljašce

V dodnes důležitém rybářském přístavním městečku a dnes rovněž vstupní bráně skvělého národního parku Kenai fjords, v Aljašském Sewardu, to během letní sezony žije. Po absolvování geniální Kenai fjords tour, kde jsme se nabažili místní fauny a flory v ekosystémech ledovců, oceánu a hustých lesů jsme se rozhodli zakončit dnešní den v jednom z místních vyhlášených lokálních barů. Námi již několikrát prověřený Yukon bar opět nezklamal. Drsný avšak pohostinný naturel místních obyvatel nás ohromil. Rustikální vzhled baru, silné koktejly od nekompromisních barmanek a hlasité projevy místních nás vtáhli do prostředí divoké Aljašky. Atmosféru podtrhnul místní písničkář Hobo Jim, takový lokální Johnny Cash, který nenechal chladným ani toho největšího mrzouta. Před půlnocí jsme se vydali do našeho nedalekého příjemného hotelu, a i když jsme už po dlouhém a zážitky nabitém dni byli připraveni na zasloužený odpočinek, ještě něco přeci jen upoutalo naší pozornost. Přímo vedle parkoviště u horského potoku se promenádoval obrovský majestátní los. Místní to moc nevzrušovalo, pro nás to ovšem byl finální zážitek dne. Teď už opravdu můžeme jít spát. Volání divočiny je termín historicky úzce spjat s regionem největšího státu USA, Aljaškou. Dává to smysl a my se o tom na našich cestách opakovaně přesvědčujeme.

Čti více

Norský Kirkenes a „královský krabí“ oběd

Probouzíme se do typického rána na severu Norska v městečku Kirkenes. Toto třítisícové městečko je známé tím, že během druhé světové války bylo kompletně vybombardováno fašistickým Německem. Od té doby se tady toho plno zrenovovalo a vybudovalo. Zásadní změnou prošlo i obyvatelstvo, které je rozmanitější než v jiných norských městech. Najdeme zde Indy, Němce, Turky, Rusy, Finy, Syřany, Vietnamce atd. Všichni se navzájem respektují a není mezi nimi vidět žádné nenávistné chování. Jednoduše zde panuje pohodová atmosféra. Většina lidí pracuje pro nedaleké doly, kde se těží železná ruda, nebo se živí rybářstvím a lovem krabů. A právě k lovcům krabů směřují naše další kroky. Setkáváme se s kapitánem Hansem, který loví kraby v Kirkenes posledních 20 let. Během toho, jak se navlékáme do "suchých obleků," Hans vysvětluje bezpečnostní pokyny, jak se chovat na rychlostní lodi, kterou nás zaveze ke klecím. Tam nás čeká dlouho očekávaný oběd - krab královský. Už jen plavba ke klecím je zážitek sám o sobě. Vůně slaného moře, šplouchající voda do tváře, silný severský vítr a vlny, které lodí pohupují v její rychlosti – zkrátka to musíte zažít. Přicházíme ke klecím s kraby, kde nám Hans vysvětluje rozdíl mezi samcem a samičkou. Tito tvoři vypadají jako z jiné planety a také samotná velikost krabů nám vyráží dech. „Průměrný jedinec by neměl problém odcvaknout Vám prst,“ dodává Hans. Bereme náš úlovek a přesouváme se na místo, kde se bude podávat oběd. Prostý červený dřevěný domek v norském stylu. Stolování je jednoduché, ale za to velmi příjemné a čisté. Dokonce nás přišel zkontrolovat místní sob, který je krásně vidět skrz okno domku. Na stole nacházíme chléb, citron a norské máslo (na které já osobně nedám dopustit). Všichni čekáme na hlavní chod, který se připravuje velmi jednoduše. Nožičky / klepeta z krabů se dají do velkého hrnce, kde se na spodek hrnce nalije voda s mořskou solí. Krab se na páře dusí 17 minut a následně je vhodný k servírování. Chuť a vůně krabího masa je nepopsatelná, a všichni u stolu jsme se shodli, že to je jedno z nejlepších jídel na světě, jaké jsme kdy jedli.

Čti více

Nový Zéland jako lekce pozitivního myšlení

Naše putování po krásách a zajímavostech divokého a různorodého ostrovního státu pravidelně začíná v největším městě jižního ostrova, v Christchurch. Toto půvabné a na NZ poměry historické město, centrum kulturního dění, kde anglická šlechta zanechala hlubokou stopu v podobě mnoha novogotických honosných staveb si prošlo 22.2.2011, těžkou zkouškou v podobě velmi silného devastujícího zemětřesení. 350-ti tisícové město přišlo během pár okamžiků o 70 % centra. Tato spoušť za sebou nechala necelé dvě stovky obětí a škodu v řádu 30mld. NZD. To je cca 20% HDP NZ! Život ve městě to změnilo pochopitelně ve všech jeho ohledech. Dnes vnímáme jeho následný vývoj. Naše pocity jsou neuvěřitelně pozitivní. Vidíme a cítíme tu neobyčejnou pozitivní energii a aktivitu, vyzařující z obyvatel města, nikoliv turistů. Jsou bezprostřední, otevření, ochotní…vše s úsměvem. Někdy je jejich uvolněnost a „no problémovost“ v provizorním centru města, z velké části postaveného z přepravních kontejnerů (velmi vkusně a designově upravených), které jsou teď sídlem bank, obchodů a kaváren, až bizarní. Toto centrum se oficiálně nazývá „The Restart“, jak výmluvné. Vědomi si velikosti katastrofy, seznámeni s mnoha nezáviděníhodnými příběhy místních lidí, nám nezbývá nic než velké uznání. Je to jeden z důvodů proč se na Nový Zéland tak rádi vracíme. Paradoxně nás to v Christchurch určitým způsobem pozitivně nabíjí. Návštěvu Nového Zélandu doporučujeme každému jako „Lekci pozitivního myšlení“. 

Čti více

Oaxaca a šamanský očistný rituál

Město Oaxaca je vzácný klenot mexické kultury. Spolu tu žije několik etnických skupin, z nichž možná nejznámější jsou Zapotékové. A právě ti kdysi dělali očistný rituál zvaný temazcal. Mohli se účastnit jen králové, kteří stejně jako my dnes, vcházíme do posvátné sauny ve tvaru lůna matičky země, aby se v něm znova narodili. Zažili svoji vlastní katarzi a dokázali rozumně a s jasnou myslí vládnout. Zpočátku máme respekt. Místní šaman Joshave nás už velmi dobře zná. Přesně ví, kdy přitopit, kdy přidat voňavé bylinky na rozpálené kameny a kdy naopak zchladit vodou. Uvnitř zapotécké sauny je šero až tma. Každý se choulí sám do sebe a poslouchá příkazy šamana, který nám dává stoletími ověřené postupy. Každý rituál je trochu jiný. Šaman nám rozdává hudební nástroje a uvnitř temazcalu tvoříme jakési hudební těleso. Joshave nejprve udává pomalý rytmus a postupně se k němu všichni přidáváme, každý se svým hudebním nástrojem. Nutno uznat, že zvenku temazcalu to mohlo vypadat jako skupina bláznů na výletě, ale mnozí po zájezdu vždy uznají, že temazcal patří mezi jejich top zážitky.

Čti více

Objevili jsme měsíční krajinu v Indickém oceánu

Deset ... devět ... osm ... sedm ... šest ... pět ... čtyři ... tři ... dva ... jeden a teď všichni otevřete oči: autobusem se ozývá nadšení, to je tedy nádhera. Lokální průvodce nás už vítá na měsíci. Trasa, která vede k Piton de la Fournaise (jedna z nejaktivnějších sopek na světě), prochází měsíční krajinou. Plaine des Sables je rozlehlá, větrem bičovaná planina tvořená sopečným popelem. Země vypadá opravdu jako kdybyste se nacházeli na měsíci, mohla by se stát skvělým místem k natáčení dalšího dílu filmu Mad Max. Z Pas des Sables potom cesta klesá dolů na planinu a mění se v prašnou cestu, kde na každém kroku číhají výmoly, pak pokračuje vzhůru k Pas de Bellecombe (2311 mnm), odsud se nám naskytne výhled na sopku a okraj jejího vnějšího kráteru nazývaného i Enclos Fouqué. Nás však zaujalo hlavně úchvatné panorama: poušť s načervenalými odrazy, stejně jako povrch měsíce. Moře oblaků ohraničuje oba konce, na severu a na jihu, zdá se, že několik kilometrů před námi není nic pouze suchá pláň, místo mezi nebem a zemí. Skály a sopečný písek nabývají různé barvy v závislosti na slunečním záření. Někdy zahaleno mlhou, jindy ozářené sluncem, je to neustále se měnící podívaná, která nás stále dokáže překvapit.

Čti více

Ochutnávka vín v gruzínském Toskánsku

Kakheti. Tento region východní Gruzie oplývá krásou a atmosférou, díky které mu právem přisoudili titul gruzínské Toskánsko. Dá se v něm strávit krásný den toulkami po zelených pahorcích, návštěvami starobylých kostelů a ochutnávkou místních vín. Je to až neuvěřitelný relax, který by člověk v této Kavkazské zemi neočekával, a pokud neví kde hledat, tak by ho ani nenašel. Ráno vyrážíme z příjemného hotelu Boutique Kabadoni na toulky po tomto fotogenickém kraji. Hned dopoledne nás čeká jedna z místních nejprominentnějších vinic – Khareba. V komplexu podzemních tunelů, který měří až osm kilometrů, se ukrývají desítky tisíc vinných lahví. Usmívající sommelierka Anna nás provází tunely a vypráví nám o technice výroby gruzínského vína. Ta je odlišná od postupů, které známe v Evropě. Není se ani co divit, právě Gruzínci dali světové kultuře tento lahodný mok, a tak jejich technika, která je doložena archeologickými nálezy z před 6000 let, musí být jiná než naše nové metody. Hrozny fermentují i s peckami, slupkami a stonky v hliněných nádobách zvaný kvevri, a až potom je výsledné mladé víno přelévané do sudů, kde dozrává. Proto má Gruzínské víno jinou chuť a barvu, a zároveň je vždy suché, protože fermentační proces nedokáží vinaři ovlivnit a zásadně se nepřidává cukr. Na ochutnávce máme vína vyrobená evropským i gruzínským postupem a při prvním kontaktu okamžitě cítíme rozdíl. I přesto, že s gruzínským vínem mám zkušenosti, vždy mě překvapí syrovější chuť, a hlavně nádherná jantarová barva. Po vinařství Khareba nás očekávají chrámy, kterými se Gruzie právem pyšní. Navštěvujeme klášterní komplex Gremi, bývalé hlavní město Kakhetského království a katedrálu Alaverdi, druhý největší svatostánek v zemi. Na závěr dne se ale vracíme k vínu a navštěvujeme vinařství Schuchsmann. Mají největší produkci vína gruzínskou metodou v celé zemi. Máme možnost prohlédnout si výrobní proces a prohlídku zakončujeme příjemnou ochutnávkou na terase s vyhlídkou na vinice a úrodné údolí Alazani, které je srdcem Kakheti. Sommelier Joseph nám představuje místní odrůdy vín a my ho přesvědčujeme i na ochutnávku místní vinné pálenky. Ta se vyrábí ze zbytků po výrobě vína. Její samotný název chacha, znamená gruzínsky zbytek. Chuťově se ale rozhodně nejedná o žádný zbytek, ale o kvalitní vínovici, která klidně může soutěžit s italskou grappou. Po příjemném dni se spokojeni vracíme na hotel. Kakheti si svůj pseudonym Toskánsko Gruzie opět obhájilo a potvrdilo, že je jedním z nejpříjemnějších regionů světa.

Čti více
SEN na Maya beach, kterou proslavil Leonardo di Caprio

Odpočinek v ráji na Krabi

Perfektní dovolená na pět písmen? Krabi. Člověk se zde na Krabi cítí perfektně. Výlet za výletem, dobrodružství, exotika, zážitky, plavání, thajské masáže, kokosové ořechy, opalování, křišťálově čisté moře a k tomu mai tai, bary, krásné restaurace, thajské kari, tom yum, tom ka kai, mango s kokosovou rýží či banánové palačinky s kešu. Mám pokračovat? SEN zde našel kousek ráje. Oddáváme se koupání na opuštěných ostrůvcích s bělotstnými plážemi. Dnes jsme opět vyskočili na naší loď a necháváme se unášet vlnami směr Phi Phi. Souostroví, které představuje nádhernou exotiku. Plaveme v klidné zátoce, navštívíme nejslavnější pláž Maya, kde se točil film Pláž s Leonardem di Capriem. Na Phi Phi človek cítí exotiku na každém kroku. Při kajakování jsme dokonce měli tolik štěstí, že se kousek od nás vynořil nádherný varan, symbol štěstí v Thajsku.

Čti více

Off road na konci světa

Hned ráno nás před hotelem čekají tři terénní džípy. Dnes nás totiž čeká jeden z nejkrásnějších dnů, a to terénní dobrodružství přímo v srdci Ohňové země. Půjdeme cestami-nesilničními, kam by se běžně silniční auto nedostalo a dostaneme se tak na místa, kde kromě nás není opravdu nikdo. Opouštíme nejjižnější město naší planety Ushuaia a procházíme kolem nejjižněji položeného lyžařského střediska naší planety, které se jmenuje Cerro Castor (Bobří vrch). Zastavujeme na vyhlídce a fotíme si blankytné Lago Fagnano, které je největším jezerem Ohňové země. Následně se už vydáváme na naše offroadové dobrodružství. Scházíme z cesty a vydáváme se do opravdu těžce sjízdného terénu. Řidiči zapínají přídavné převodovky a my procházíme místy, o kterých jsme si mysleli že to je možné pouze pěšky. V tom začne řidič Guillermo dělat show. Za jízdy vystoupí z auta, předběhne ho, posadí se na kapotu a nechá se vést. Baby v autě křičí, smějí se a vše točí na video. Guillermo za plynulé jízdy naskakuje do auta a pokračuje jako by se nic nestalo. O pár minut nato přicházíme k Lago Escondido (Skryté Jezero) a džípy se z poloviny ztrácejí v jeho vodách. Voda šplíchá všude kolem a zasněžené vrcholky hor v pozadí dotvářejí působivou atmosféru. Po asi 2 hodinách jízdy nás řidiči vysazují na okraji lesa a my po vlastních přecházíme krásným patagonským lesem do naší chatky. Zde nás čeká překvapení. Choripan (houska s klobáskou), pravé argentinské steaky a vynikající Malbec. K tomu absolutní ticho a klid těchto magických lesů. Vůně pečeného masa přilákala dokonce i normální plachou patagonskou lišku a my si ji fotíme z pár metrů. Takto blízko jsem ji ještě ani já nikdy neviděl. Po vynikajícím obědě se vracíme do Ushuaia, kde se dozvídáme, že naše jižní délka, v níž se nacházíme koresponduje přibližně se vzdáleností Moskvy od rovníku na severní polokouli. To nás trochu šokuje. Vždyť jsme na konci světa. Nevadí. Nakoupíme poslední suvenýry a vydáváme se na letiště k letu do Buenos Aires. Nashledanou Ushuaia. Nashledanou konec světa.

Čti více

Omán, Dubaj, Katar, Bahrajn,Kuvajt

Příjemná společnost, hodně smíchu a slunečné dny, to je to co nás provází na cestě po zemích zálivu. Omán nás přivítal horkem, ale my jsme si už zvykli, opálili jsme se, takže dnešních 39 stupňů nám absolutně vyhovuje. UNESCO památky v Ománském vnitrozemí, Nizwa a hliněné mšstečko Al Hambro byly silným zážitkem. Stařičký dědeček jako z pohádky, milí babička a její čerstvý chléb, vůně kadidla a koření. Muscat se stařičkým trhem Muttrah, sídlo milovaného sultána, muzeum a nepochybně velká mešita sultana Quaboosa byly třešničkou na dortu. Omán nás všechny opět dostal. Krátký přelet a už jsme v moderním Dubaji. To nejvyšší, nejhloubější, najširší, nejhezčí. Vše jsme absolvovali! Bazar s kořením, bazar se zlatem, plavbu ABROU po zátoce, Burj al Arab, Burj Khalifa, Atlantis, palmový ostrov Jumeirah či lyžování v Ski Dubai! A jak se na dobré zvyky patří, majestátní fontánová show vystřídala nákupy. Výprodeje nám přáli, takže s pocitem těžkých zavazadel a novým kufrem dnes letíme do Kataru. Šup do letadla, za chvíli nás čeká Doha!

Čti více

Omán, Dubaj, Katar, Bahrajn,Kuvajt

Příjemná společnost, hodně smíchu a slunečné dny, to je to co nás provází na cestě po zemích zálivu. Omán nás přivítal horkem, ale my jsme si už zvykli, opálili jsme se, takže dnešních 39 stupňů nám absolutně vyhovuje. UNESCO památky v Ománském vnitrozemí, Nizwa a hliněné mšstečko Al Hambro byly silným zážitkem. Stařičký dědeček jako z pohádky, milí babička a její čerstvý chléb, vůně kadidla a koření. Muscat se stařičkým trhem Muttrah, sídlo milovaného sultána, muzeum a nepochybně velká mešita sultana Quaboosa byly třešničkou na dortu. Omán nás všechny opět dostal. Krátký přelet a už jsme v moderním Dubaji. To nejvyšší, nejhloubější, najširší, nejhezčí. Vše jsme absolvovali! Bazar s kořením, bazar se zlatem, plavbu ABROU po zátoce, Burj al Arab, Burj Khalifa, Atlantis, palmový ostrov Jumeirah či lyžování v Ski Dubai! A jak se na dobré zvyky patří, majestátní fontánová show vystřídala nákupy. Výprodeje nám přáli, takže s pocitem těžkých zavazadel a novým kufrem dnes letíme do Kataru. Šup do letadla, za chvíli nás čeká Doha!

Čti více

Opékačka na lávě v Guatemale

Po noci v bývalém klášteru vyrážíme na sopku Pacaya, která je aktivní. Nebo hyperaktivní? Nachází se nad nádherným městem Antigua, někdejším hlavním městem Guatemaly s koloniální atmosférou, kostely a jejich ruinami. Jorge, místní průvodce, nám hned avizuje, že její činnost za poslední dva týdny naznačuje erupci v blízké budoucnosti. Zatím je často vidět kouř a chrlení kamenů, avšak ne do dálky. Na samotný vrchol samozřejmě za těchto okolností jít nemůžeme, ale jako správní lovci zážitků si to namíříme o 300 metrů níže k lávovému kráteru (nacházíme se téměř 2300 metrů nad mořem). Výstup je příjemný, sopka se sem tam ozve a Jorge nám nahoře nabízí banány. „Y los marshmallows?/Raději pěnové bonbony?“ To už je jiná řeč, milý Jorge vytasí hole a všichni na ně radostně šoupnu marshmallows, které následně přiblíží k díře mezi lávovými kameny. Z díry sálá patřičné teplo a zanedlouho si už pochutnáváme. Guatemala má celkem 37 sopek, ale pouze tři jsou nevyhaslé. Výstup na jednu z nich se určitě každému vryje do paměti.

Čti více

Orangutáni a největší květ na světě - Sumatra

Přenádherná příroda, jsme v džungli. Splavujeme řeku, abychom se vykoupali ve vodopádu a pochutnali si na šťavnatém ananasu. Noc prožitá uprostřed džungle, zanechává stopu v každém z nás. Adrenalin během jízdy džípy přes prales zintenzivňuje pocit dobrodružství v divočině. Orangutani v pralese nad Bukit Lawang nám berou banány přímo z ruky a mají lidský pohled. Ten pocit je nepopsatelný.
Krásný výhled na okolní scenerii je odměnou za trošku náročnější ranní výstup na aktivní sopku Sibayak, ke které se dostáváme opět přes džungli nad Berastagi. Pod její úpatím se koupeme v termálních lázních. Magický ostrov Samosir na jezeře Toba s nádhernou domorodou architekturou, kde žili v minulsti lidožrouti prozkoumáme loďkou, která je jen pro nás. Někteří se přesouváme po ostrově stejně jako Indonésané - na motorkách. Obdivujeme osobitou architekturu Bataků, debatujeme s místními, velmi milými a usměvavými lidmi, pro které jsme atrakcí (tak jako všichni bílí). Cpeme se praženou rýží, nudle, rybami a polévkami dochucenými chilli, jak jinak. Jako dezert si dáváme čerstvé ovoce, nevím si vybrat - mango, papáju, baby banány, mangosteam, liči ...? Jedeme dál Sumatrou, už se cítíme být její součástí. Tento pocit v nás umocňují "botanická okénka". Už víme,  jak roste kakao, káva, skořice, muškátový oříšek, pepř či hřebíček, které jsou chutí indonéských cigaret. Ochutnáváme čerstvé buráky, sledujeme, jak je místní praží, někteří si to i vyzkouší. Obdivujeme zelená rýžová pole, procházíme přes rovník. Splachující voda v toaletě se již nyní točí opačně, jsme na jižní polokouli. Kromě běžné konzumace indonéských specialit jsme tentokrat vyzkoušeli něco více. Co tak naučit se některá jídla vařit? Vidět místního kuchaře přímo v akci u sporáku? Proč ne? Navštívili jsme proto Yusufa, který pro nás připravil pohoštění. Po úvodním občerstvení vzhůru do práce. A co jsme vařili? Tak nejdříve kuře dušené se zázvorem a citronovou trávou. Později hovězí se zeleninou a vodním špenátem. Tempe - tradičně jídlo ze sojových bobů. Nechyběla samozřejmě rýze, klasicka bílá, ale i s grilovaným kuřecím masem - Nasi goreng Ayam. A co jsme navařili, to jsme si i snědli a bylo to opravdu výborné. Seděli jsme tradičně na zemi, jídlo poskládané před námi a sami jsme si vybírali podle chuti, ale každý vyzkoušel všechno, neboť nejen vůně, ale i chuť nás přímo vybízely přidat si. Po dobrém obědě jsme měli možnost trochu i podebatovat o všem možném a trochu i videt způsob života místních obyvatel. Po lehkém treku za největším květem na světě - Rafllesiou, si pochutnáme na cibetkové kávě. Toto doma nezažijete!!! 

Čti více

Orlí lovci a Aisholpan

Staré tradice pomalu vymírají. O to je důležitější je zachovávat a udržovat. Jednou z nich je i tradiční lov Orlů, který se v dnešní době zachoval v západním Mongolsku, v oblasti Bayan-Olgiata. Tento lov je typický pro nomádské žijící Kazachy, kteří tvoří většinu v rámci tohoto regionu. Žijí iv Kazachstánu, Číně či Rusku, ale pouze zde v Mongolské Altaji tyto tradice přetrvaly až dodnes. Prastará technika lovu se dědí z generace na generaci a předává ji otec synovi. Avšak po nevídaných úspěších na festivalu orlích lovců se 13leté dívce Aisholpan podařilo prolomit tradici v tom, že tuto činnost mohou vykonávat pouze muži. Aisholpan chtěla pokračovat ve šlépějích svého otce, který naštěstí nebyl proti a postupně ji všechno naučil. No cesta orlího lovce není vůbec jednoduchá. Aisholpan úpěnlivě trénovala s otcovou orlicí, až přišel čas získat zde svoji. Na lov se používají hlavně samičky orla, a to z důvodu, že jsou větší a tím i úspěšnější při lovu. Aisholpan se se svým otcem vybrala do hor na místo, z kudy pocházeli orlice těch nejslavnějších orlích lovců. Poté, co našli hnízdo a v něm dva orli přišel na řadu nelehký úkol. Aisholpan jištěná svým otcem slézá po skalách až k samotnému hnízdu, kde hodila pytel na jednoho z orlů, a po přivázání lana ji její otec spolu s orlem vytáhl nahoru. Získáním orlice nastupuje fáze vytváření si vzájemné důvěry, která trvá několik týdnů až měsíců. Za ten čas se orlice musí naučit v klidu sedět na ruce jejího nového majitele, nechat se nakrmit, a teprve potom se může začít se samotným výcvikem. Orlí lovec se učí svou orlici přivolávat, učí ji lovit na koni taženou atrapu a jiné kousky. Orlice zůstává s jejím dočasným majitelem na několik let. Obvykle se udává 6-11 let. Na závěr je po rituálním zabití kozy či ovce a posledním nakrmení ponechána vlastnímu osudu v horách nehostinného Altaje. Je však třeba říci, že festival orlích lovců je už jen jakási ukázka této prastaré kultury a zároveň příležitost pro orlí lovce ukázat své řemeslo a zručnost. Opravdová zkouška přichází až v zimě, kdy lovci chodí do nehostinných podmínek hor lovit prostřednictvím svých Orlic lišky, vlky, zajíce a jiná zvířata. Účelem lovu není jen maso, ale hlavně vzácná kožešina, která tvoří součást tradičního oblečení a důležité termoizolační vrstvy lovců. Až zde se pozná skutečný lovec. Letošního festivalu orlích lovců jsme se zúčastnili i my z CK SEN a byl to rozhodně velký zážitek. Vedle orlích lovců jsme viděli i slavnou Aisholpan a celý zážitek jsme zpečetili přespáním v jurtě jednoho z orlích lovců. 

Čti více

Ostrov bohů - Bali

Trajektem se přesouváme na vysněné Bali. Začínáme s návštěvou místních obyvatel v typickém balijském domě, jednoduše zařízeném, kde paní domácí připravuje obětní dary pro Bohy. Po cestě do Ubudu máme příležitost vidět hinduistickou slavnost a svátečně, v bílém oblečené Balijčany. Směřujeme blíže do uměleckého centra Bali. V jedné z mnoha galerií nejdříve sledujeme umělce při práci, pak jejich výtvory vkusně zavěšené na stěnách. Jasně, že odcházíme s nejedním úlovkem! To ještě nestačí, jdeme vyzkoušet pravou  balijskou zabijačku "babi guling". Prasátko připravené na rožni chutná výborně. Volný den si užíváme každý po svém. Ráno běháme po pláži, nebo meditujeme u vln divokého oceánu. Po snídani si dopřejeme masáž na pláži za směšnou cenu. K obědu si vychutnáme grilovaného humra v restauraci s výhledem na oceán. A pak jen tak ležíme u bazénu a  popíjíme Arak Colada v bazénovém baru. V podvečer si nenecháme ujít kulturní představení - typický balijský tanec Kecak. Vystoupení je v mořském chrámu Uluwatu s úžasným západem slunce. Noc je mladá a někteří z nás vyrážíme do šestipatrové diskotéky plné Australanů, uprostřed nejrušnější ulice Kuty. I toto je Bali. Každý si může vybrat jakou chuť ostrova zkusí, protože Bali je směsí různých zážitků.

Čti více

Ostrov Miyajima a jeho tajemství

Vystupujeme v přístavu na ostrově Miyajima – Ostrově svatyň a vydáváme se směrem ke svatyni Itsukushima. Po ulicích se potulují posvátní jelenci a přesto, že se nesmí krmit, dobře vědí, že ne každý turista toto pravidlo dodrží, a tak se tváří docela přítulně. Dáváme si raději pozor na věci. Mimořádně jim chutná papír, a tak je cestovní pas celkem ohrožená komodita. Jelenec se totiž dokáže přikrást zezadu a nepozornému turistovi z otevřené tašky pas vytáhnout a spolknout na počkání. Procházíme po hlavní promenádě plné obchůdků, restaurací a kavárniček, v nichž kromě suvenýrů nabízejí různé sladkosti, ústřice a úhoře na všechny možné způsoby, ale také med s příchutí citrónu yuzu nebo manga. Procházíme pod kamennou bránu torii a před námi se majestátně tyčí jedna z největších a nejkrásnějších bran před svatyní v malém zálivu. Během odlivu se k ní dá dokonce přijít, a když je příliv, vypadá jako by se vznášela na vodě. Navštěvujeme svatyni, malé muzeum historie ostrova, ale ten nej zážitek nás ještě čeká. Rozhodli jsme se, že vyjdeme na nejvyšší horu ostrova Mount Misen s výškou 535 metrů nad hladinou moře. Během turistické sezóny k ní jezdí i lanovka, ale my se vydáváme po vlastních. Cesta stoupá prudce vzhůru přes nádherný les. Některé schody jsou však vyšší než jiné, a více než pět set výškových metrů v 35 stupňové horku nám dává celkem zabrat. Po necelé hodině a půl však na samotný vrchol vystoupíme a naše námaha je odměněna překrásnými panoramatickými výhledy  na mnoho ostrovů a ostrůvků, na lodě a ústřičné farmy, ale i na samotnou Hirošimu a celý záliv. Nadšení se vydáváme zpět druhou cestou, kolem chrámu Daiganji. Dole jsme se posilnili japonským pivem a nastoupili jsme na loď zpět do Hirošimy.

Čti více

Pádlování mezi ledovými obry v Grónsku

Je nádherný slunečný den. Na obloze sem tam obláček. Kolem fjordy a voda, hladina je klidná. Vlnky si hrají jedna s druhou a moje pádlo jen s nevolí protíná tento klid. Pomalu, sem tam. Ledovce okolo jsou také klidné. Líně se převalují ze strany na stranu, dokud se neztratí za mým kajakem někde v oceánu. Je bezvětří. Klid. Cítím úžas a pokoru před obry kolem. Zároveň vděčnost okamžiku, který právě zažívám. Zde v Grónsku, daleko od civilizace, najde člověk svůj klid.

Čti více

Pádlování na lotosovém jezeře

Nasedáme na srí lanský taxík, povoz tažený dvěma buvoly a po prašných venkovských silnicích jedeme až k Lotosovému jezeru. Přesedáme na lodičky a jdeme si zapádlovat na jezero, které několikrát do roka vypouštějí a napouštějí. Jezero je uměle vytvořené a slouží k zavlažování. Je to den plný zážitků na jezeře. Z lopuchu si děláme klobouk proti slunci, z květů náhrdelník a z leknínu zase talíř na oběd. Učíme se místním zvyklostem a k těm patří i jezení rukama. V Ajurvédě totiž věří, že každý prst symbolizuje jeden element, a když jíme rukama tak si najednou všech 5 elementů dáváme do úst.

Čti více

Paláce perských králů

Cesta starobylou Persií a dnešním Íránem nás přivedla do obrovského kolosu jménem Teherán. Mnozí si myslí, že je to šedivé, neinšpiratívne místo a dokonce někteří jej řadí vynechat ho ze své poznávací cesty po Íránu, ale my v CK SEN víme, že to není pravda. Hlavní město íránské islámské republiky je krásné, zasazené v údolí pod vysokými kopci Alborz, za nimiž se rozlévá Kaspické moře. Má více než 10 milionů obyvatel, a když ho člověk sleduje z přistávajícího letadla, tak má před ním respekt. Celý den nás dokáže Teherán bavit svými zajímavostmi a přestože na naší cestě uvidíme i historičtější místa, pro 19. a 20. Století byl Teherán nejdůležitějším městem země, a právě zde se utvářely jeho dějiny. Odjeli jsme sever a na vlastní oči viděli, jak se jižní a severní Teherán od sebe neuvěřitelně liší. Úbočí Alborz patří palácovému komplexu Saad Abad, za jehož neznámým jménem se skrývají paláce poslední panovnické dynastie Pahlaví. Povyprávěli jsme si příběhy obou šáhů a pěkně jeden po druhém jsme si vychutnali i paláce. Zelený, ukrytý mezi stromy je krásně sladěný a strohý, protože patřil Reza Chánovi a Bílý palác, ten dýchá luxusem, který mnohým Íráncům vyrazil dech. Za jeho zdmi pulzuje i kousek naší historie, protože téměř v každé komnatě visí ze stropu luxusní lustr, který pochází z Československa. Je zajímavé kráčet těmito komnatami, protože se zde tvořila historie. Poslední šách musel ze země uprchnout. Nakonec jsme se toulali bazarem, dali si večeři na našem oblíbeném místě, kterou jsme doladili  morušovou a šafránovou zmrzlinou. Teherán má cosi do sebe a my  už to víme!

Čti více

Panamský průplav

Město Panama má výborný systém MHD. Naše pocity z města jsou takové, že na nás působí moderně a relativně bezpečně. Panama City má nové mrakodrapy a některé jsou ještě nedostavené. Na zemi se válí odpadky a staré budovy jsou očividně nedostavěné. Všímáme si tu obrovského vlivu globalizace a centrem veškerého dění, jsou stejně jako u nás, obchodní centra. Největší atrakcí města je samozřejmě průplav. Je to jeden z moderních technických divů světa a pro lodní dopravu má obrovský význam. Tento průplav je dlouhý 77 km a nejbližší hlavnímu městu jsou zdymadla av Miraflores. Průplav přináší podstatnou část do rozpočtu země a poplatek za proplutí je cca 400k USD pro každou loď. Chceme vidět, jak průplavem projíždí nákladní loď a tak čekáme. Loď je obrovská a ani se nám nevešla celá do objektivu : ) Byla to zajímavá podívaná, jak mrňavé lokomotivy mají zapřažené obrovská lana a táhnou tu obrovskou nákladní loď a tím ji udržují ve středu kanálu. Zároveň s námi se na tuto podívanou přijel podívat i místní rabín s celou skupinou svých sloužících v habitech.
Po tomto zážitku jsme si na rybí tržnici pochutnali na ceviche a potom si jdeme skrz příjemnou pěší promenádu nafotit panorama celého Panama City. 

Čti více

Pandy v Chengdu

Sechuan a jeho nejznámější atrakce, skoro vyhynulé vzácné pandy velké se nám podařilo vidět na vlastní oči v chráněném národním parku. Den končíme výšlapem k největšímu sedícímu buddhovi na světě, vytesanému do skály na soutoku 3 řek. Čína je plná kontrastů a my jsme si namíchali koktejl historie, poznání, nových chutí a vůní, ruchu milionových míst, krásné přírody i pikantní sečuánské stravy. V rámci polopenze jsme ochutnali cca 70 druhů čínských jídel, 5 druhů čínského pivka, 2 druhy čínské pálenky a jako bonus skvělé pečené štíry! Na této cestě je množství zajímavého jídla, co nám doma bude chybět.

Čti více

Peking - zapomenutá Čína

Často se hovoří o tom, jaká je Čína moderní. Nikdo si to ale nedokáže představit, dokud zde není. Peking nás uchvátil již od příletu. Zapomeňte na vousaté dědečky v hedvábném pyžamu srkající čaj na zahrádce. Čína je dravá, akční, průbojná i civilizovaná. Již od začátku na nás působí exoticky a vzdálená našemu světu.Brzy ráno se vydáváme směrem k největší čínské památce – Velké čínské zdi. Jsme zde brzy a tak máme část zdi sami pro sebe. Vyplatilo se přivstat si. Jsme tu sami, procházíme se po zdi zahalené do ranní mlhy. Člověk ani nepočítá s tím, že by někde v Číně mohl být sám. Je to však velmi příjemné. Odpoledne trávíme touláním po Zakázaném městě, procházíme náměstí a chrámy, kde se procházelo 24 císařů a kde se odehrávaly rituálu staré Číny. Večer patří čínské gastronomii. Na pekingské ulici Wangfujing ochutnáváme vše možné i nemožné, hady, štíry, tarantule i beraní penis, ovoce, rýži a různé druhy masa i nemasa na všelijaké způsoby, voňavé, smradlavé, chutné i nechutné. Je to neskutečný zážitek. Někdy sice člověk musí zatnout zuby, aby se mohl zakousnout do pavouka na špejli, o to větší radost z toho má, že ochutnal něco, co je na čínském jídelníčku naprosto běžné. 

Čti více
Thajská polévka je základ dne

Penangský street food

O Penangském street foodu se už natočilo mnoho dokumentů. Je pravda, že multikulturalismus země jakou je Malajsie a obzvláště město Georgetown na ostrově Penang, poznáte a pochopíte, až když to všechno ochutnáte. Na jedné ulici tak najdete mix malajsko, čínsko, indické kuchyně a pro ty nudné i McDonald ukrytý v budově koloniálního stylu. No na to abychom jedli „junk food“ zde přece nejsme. Po úvodní jízdě na rikšách, se vydáváme poznávat rozmanitost místní kuchyně. Nazvat ji ale místní není tak jednoznačné. V jedné části najdeme typické malajské jídla, jakou jsou polévky Penang Assam laksa nebo laksa lemak, ale chybět nemůže ani Nasi lemak slavné malajské jídlo s rýží, které se běžně servíruje na snídani, oběd i večeři. Chybět samozřejmě nemohou mořské speciality a to například omeleta s ústřicemi - Oh Chien. Různá jídla typická pro čínskou kuchyni včetně i těch nejbizarnějších jakými jsou černá shnilá vejce, tzv. „Tisíciletá vejce“. Po večeři si můžete dopřát jeden z mnoha sladkých dezertů, nebo ochutnat lokální pivo. Jídlo je jednou z věcí, kterou podobně jako i cestování třeba zažívat na vlastní kůži. A tak, já osobně raději vyměním nedělní řízek za něco lokálního z té země, ve které se momentálně nacházím.

Čti více

Persepolis - zapomenutý svět starověké Persie

Viděli jsme a zažili jsme Persepolis! Úžasné místo, unikát v historii a klenot Persie, na který jsou dodnes Íránci hrdí. Mysleli byste si, že se o své předislámské památky nezajímají? Pokud byste byli dnes v Perzepolise, viděli byste jako si váží své historii! Tak jako prastaré národy, i my jsme kráčeli Branou národů a obdivovali mýtické stvoření, kterou ji hlídali. Býčí tělo, hlava muže a křídla. Kdo ví, jak by Persepolis vypadal, kdyby se Alexander nebyl tak velmi zlobil na to, že Xerxés zničil aténskou Akropoli a kdyby se se svými muži neopil a nevznikl by požár. Dnes to můžeme jen hádat, ale i nyní v ruinách je to skvost a neskutečný tahák moderního Íránu.

Čti více

Peru, Machu Picchu

Ráno vstáváme velmi brzy, i přesto je řada na minibusy vozící turisty z vesničky Aguas Calientes u řeky Urubamba vysoko na Machu Picchu, stále delší. Touha vidět nejkrásnější památku nejen Peru, ale celé Jižní Ameriky, nás však žene vpřed a za chvíli nastupujeme. Vesnička se vzdaluje a my začínáme stoupat do kopce. Řeka se stáčí vlevo za kopec a ztrácí se nám z dohledu. V údolí je ještě tma, ale vrcholky kopců jsou už osvětlené. Po 20 minutách přijíždíme nahoru a vstupujeme do komplexu s obrovským očekáváním. Je to i ve skutečnosti tak pěkné, jako na obrázku? Průvodce ví, že v této chvíli je výklad zbytečný a směřuje klienty na výhled. Wow! Otevřeme ústa a přestáváme dýchat. Je to nádherné, božské, jako by to nepostavil ani člověk. Pod námi vidíme klikatící se Urubambu, nad ní prudké kopce a ty úplně v dáli jsou zasněžené, vysoké přes 5500 metrů. A po pár kilometrech to celé prudce klesá a začíná amazonská džungle. Opravdu, na světě by se nenašlo krásnější místo na postavení tohoto nádherného chrámového komplexu. Focení trvá půl hodiny, z každého úhlu, fotíme se dvojice, parta, s průvodcem, selfie ... a přesouváme se pomalu k horní bráně, kde začíná prohlídka. Toto je chrám Slunce a observatoř, na tomto místě obětovali zvířata, zde žili řemeslníci, z těchto obrovských kamenných bloků postavili celé Machu Picchu, tady seděl nejvyšší Inka a zde se našly mumie ... Naštěstí to španělští dobyvatelé nikdy nenašli. I my jsme za to velmi rádi. 3 hodiny utekly jako voda a my si dáváme volno na nasátí atmosféry. Kdo se chce vykoupat v horkých lázních dole ve vesničce, odchází, a ostatní se procházíme a debatujeme o tom, zda si tuto krásu nejvyšší Inka dokázal užít, a jak často tu asi byl. Není dochovaná žádná písemná zmínka a tak naše představy a fantazírování o životě zde v 15. - 16. století nemají konce. Užíváme si atmosféru tohoto tajemného místa a naše exotická dovolená graduje právě zde. 

Čti více

Pevnost Heroda Velikého (Masada)

Poté, jak opustíme pahorky Jeruzalému, tak se země vztáhne do neúrodné roviny, uložené téměř tři stovky metrů pod úrovní země. Dosáhli jsme břeh Mrtvého moře a celá okolní krajina od něj převzala přívlastek "mrtvá". Jen občas z prachu povstane maličká oáza ozdobená palmami a tehdy z těchto míst dýchá dobrodružství a exotika. Naším cílem je unikátní místo zvané Masada. Zde v zemi ničeho se zvedá kopec ozdobený pevností, kde si legendární král Herodes Veliký začal budovat svůj luxusní palác. Dnes se stal symbolem Izraele a tak zde SEN nemůže chybět. Nastoupíme do lanovky a ta nás doveze až na vrcholek pahorku. Kráčíme dějinami v podobě ruin, které tu po sobě nechali starověcí stavitelé. V některých domech najdeme staré fresky, detaily denního života a nahlédneme ik palácem odkud můžeme sledovat Mrtvé moře, ale i někdejší římské tábory, které Masadu obléhali. Čekali byste, že právě zde si Herodes vybuduje velké lázně a luxusní prostory jaké by mu v té době záviděli na celém světě? A jak sem vlastně přiváželi vodu? Exotická dovolená v Izraeli přinese kopec příběhů a zážitků.

Čti více

Phnom Penh a perla Orientu v Kambodži

Kráska jménem Kambodža. Každý o ní slyšel, každý ji zná, ale málokdo si ji umí představit a pokud i náhodou ano, nečeká, že se změnou hranice tak radikálně změní krajina kolem. Kasina v pohraničním městečku jsou jen jakýmsi odleskem bohatství, ale to tu člověk nenajde. Tedy nenajde, pokud hledá bohatství v podobě na sobě naskládaných bankovek. Pokud však člověk do Kambodže přichází hledat bohatství zakleté v místních lidech, prachu země a v historických skvostech, tehdy ho objeví a okouzlí. I náš poznávací zájezd se toulá Kambodžou a jsme fascinováni z památek, které se kolem nás rozprostřely. V Phnom Penhu jsme kráčeli po moderním nábřeží a hleděli na soutok řek Tonle Sap a Mekong. V Královském paláci se nám nepodařilo zahlédnout krále, který dodnes mluví plynně česky, ale za to jsme si užili krásu paláců a chrámů bez davů lidí. Ty v Phnom Penhu nikdy nečekejte. Mnozí se mu vyhnou, ale byla by to velká škoda neocitnout se na místě, které kdysi hrdě nosilo přezdívku "Perla Orientu". Kambodžská genocida? I my jsme se o ní dozvěděli více na notoricky známém místě s nic neříkající přezdívkou S-21. My už víme, co znamená a víme co se dělo v utajení za jejími vysokými zdmi. Večerní Phnom Penh jsme si vychutnali jak se patří. Nejprve při tradiční khmerské kuchyni s exotickou příchutí. V jídlech se opět objevuje zajímavá chuť koření a kokosového mléka. Ochutnali jsme první doušky piva Cambodia či Angkor a poté jak se Phnom Penh zabalí do tmy se ocitneme v místním baru a popíjíme míchané drinky za neuvěřitelné ceny. Stále nestačí? Nasedneme na motorky a užijeme si dobrodružství na motorkách při cestě do hotelu! I v Kambodži se dá strávit exotická dovolená.

Čti více

Pho u Clintona a chaotická duše moderního Saigonu

Ocitáme se ve fantastickém světě, zvaném Saigon, který SEN miluje. Na nových mapách či knihách, na tomtéž místě najdeme svítit název Ho Či Minovo Město, ale Saigon je Saigon a Saigon vždy bude. Řekněte si Saigon a jeho jméno Vám rozdmýchá jiskřičky dobrodružství, orientu, exotiky a vůni dálek. Kdysi zde pulsoval významný přístav a dnes představuje ekonomické srdce země, kde se produkuje cca 20 procent vietnamského HDP. Na vlastní oči jsme se přesvědčili při procházce městem, jak se zde mísí šarm francouzského kolonialismu s moderními vizemi, za které by se nemusel stydět ani Singapur. Víte, kde jedl svou polévku Pho Bo americký prezident Clinton? My ano a dáme si ji tam také. Francouzského kolonialismu se nadechneme na náměstí v obklíčení slavné Katedrály a budovy Pošty. Která z nich je hezčí? Saigon má v sobě energii, která chybí Hanoji. Hanoj ​​pulzuje historií, kulturou, ale nemá saigonskou jiskru. Málokdo by tušil, že mezi oběma kdysi znepřátelenými městy je tak obrovský rozdíl. Jen projít přes silnici je zde dobrodružstvím. Ani večer nezahálejí a zatímco někteří posedávají v barech s vyhlídkami na večerní město, ostatní kráčíme nejrušnější uličkou večerního města, popíjjame vychlazený zelený či červený Saigon a vychutnáváme si delikatesy vietnamské kuchyně, kterou jsme si za ty dny co jsme tu zamilovali. Jarní rolky nebo grilovaný úhoř?
 

Čti více

Plavba 19. stoletím - Bangladéš

Atmosféra na Saghargatu je úplně jiná než byla ráno. Málo se hemží prodavači a pasažéry nastupující na lodě. Tlačíme se davem a odmítáme obchodníky. Nyní je pro nás důležité jen jedno – nalodit se. Náš parník je majestátně ukotvený na samém konci a neradi bychom ho zmeškali. Bangladéš je jediná země na světě, kde tyto téměř stoleté stroje stále fungují. Poctivé britské strojírenství je očividně zárukou kvality.  Směřujeme do kajut, ve kterých strávíme noc. Personál nás vítá jmény, objednáváme si večeři a vycházíme na privátní  otevřenou palubu, odkud z výšky pozorujeme ruch Saghargatu. Zazní lodní trubka a vyrážíme na plavbu devatenáctým stoletím. Unikáme ruchu rozpálené Dhaky a ráno už nás vítají palmy národního parku Sundarban. 

Čti více

Plavba po jezeře Inle

Vstáváme brzy ráno a na lodičkách se plavíme po jezeře ukrytém mezi Shanskými vrchy. Kolem nás rybáři veslují svým typickým způsobem, vestoje a veslo pohání nohou. Mají tak lepší výhled na okolní hladinu a chtějí si být jisti úlovkem. Směřujeme ke klášteru skákající kočky uprostřed jezera. Na kůlech je zde postavena malá vesnice, všude kolem nás se pěstuje obrovské množství zeleniny na ostrůvcích plovoucích na jezeře. Mniši se modlí a my mlčky sledujeme buddhistického obřady. Další zastávka je místní trh, kde lidé z hor a jezera prodávají své produkty. Každá tvář je jiná, každý sarong je jiný, tolik různorodých lidí na jednom místě jsem viděl málokdy. Kouříme první cherutku - místní doutník a obdivujeme kmen dlouhokrkých žen, jejichž domovem je oblast mezi Narbou a Thajskem. Západ slunce si vychutnáváme z nedalekých vinic, kde zraje kvalitní barmské víno. Inle je úžasné místo, zamilujete se do něj.

Čti více

Pláže Salvadoru

Nejmenší a nejlidnatější země Střední Ameriky v sobě skrývá dokonalé surfařské pláže. A přesně o tom nám na naší zastávce v Salvadoru jde. Nohy zabořené v jemném písku. Pláže jsou tu černé, protože jsou sopečného původu. Ale zrnka písku jsou tak jemné, že když člověk zavře oči, vsadil by se, že stojí někde v Karibiku. Jedny z nejlepších vln v celém Pacifiku. A máme je skoro jenom sami pro sebe. Tady to prostě budete chtít vyzkoušet. Pronajmout si prkno, svést se na vlně, a potom si dát zaslouženě čerstvé mořské plody s vychlazeným pivem přímo s výhledem na Pacifik. Vyplatilo se dojít až sem. Salvador má neopakovatelnou atmosféru, která stále ještě nebyla objevena masovým turismem.

Čti více
Přímo z lodi si objednáte čerstvé thajské dobroty

Plovoucí trhy a most přes řeku Kwai

Na plovoucích trzích se plavíme mezi kanály a obdivujeme domky místních, postavené na kůlech přímo u vody. Trhy jsou snad nejfotogeničtějším místem celého Thajska, stačí si sednout na skvělou nudlovou polévku a příběh celého trhu se odvíjí přímo před vašima očima. Odpočíváme při plavbě po známé řece Kwai v obklopení zelených kopců a povídáme si dobrodružné příběhy 2. světové války, která zasáhla i do osudů známého místa Kanchanaburi. Určitě to bude tím, že právě zde stojí světoznámý most přes řeku Kwai, který vyrostl na "Železnici smrti". I po něm se projdeme. 

Čti více

Plovoucí trhy, které jinde nezažijete

Je brzy ráno (5:30) a my nasedáme do našeho mikrobusu, který nás už čeká před nejlepším hotelem v Barisale. Dnes ráno jsme si přivstali, abychom zažili něco, co už zažijete někde jinde velmi těžko. Po 30 minutách přicházíme do malého přístavu, kde na nás již čeká naše loď. Rychle nasedáme a vyrážíme po řece na místo, kde se každý den konají velké plavající trhy. Jsme v oblasti největší delty řeky na světě, a to slavné a posvátné Gangy. Na břehu vidíme probouzející se život místních obyvatel, kteří žijí u řeky v malých vesnicích. Někteří nám mávají, jiní se na nás jen dívají. Bangladéš je obecně velmi málo navštěvovaný. O to je zážitek intenzivnější. To, kam směřujeme, je neskutečně fotogenické místo, a proto už máme všichni od rána připraveny naše foťáky a kamery. Je přibližně 7:20 a my přicházíme na místo, kde je frekvence lodí s nákladem, jaké jsme potkali během naší plavby sem, mnohem větší. Jsme na slavných plavajících trzích, kde místní prodávají své zemědělské výrobky. Ne vše se prodává na vodě, někteří jsou na břehu a jiní zase na místním trhu, který začíná u řeky. Nabízejí tu množství zeleniny, ovoce, ale také květů, jejichž stonky se vaří a používají jako zelenina do curry. Na své si přijdou i farmáři, kteří zde mají možnost koupit kvalitní bio hnojivo z řeky, které jim vydatně pohnojí pole. Pohodové a ospalé ráno vystřídal ruch a množství krásných fotografií a videí, které se nám podařilo zachytit.

Čti více

Po stopách Čingischána v Mongolsku

Po Rusku a Bajkalu jsme opět nasedli do vlaku, ale tentokrát jsme po Transsibiřské magistrále pokračovali jen kousek, protože za městem Ulan Ude se nás vlak stočil na jih a napojil se na Transmongolskú železnici s konečnou stanicí v čínském Pekingu. Ano, ten bude náš cíl, ale jít tam přímo by byla velmi velká škoda. My se totiž vybereme do málo známé a exotické země Čingischána! Pokud se řekne Čingischán, každému se v mysli vybaví Mongolsko. Po tom, jak jsme překročili hranici se svět nesmírně změnil. První bílé jurty píchnuté v křiklavě zelené krajině, řeky, kopce a zelené roviny. Poprvé jsme se země nadechli v pohraničním Suchbátar pojmenovaném po slavném revolucionářovi a když jsme strávili ve vlaku další noc, ocitli jsme se v hlavním městě Ulánbátaru. Vidět ho na vlastní oči je šok. Jakou máte o Ulánbátaru představu? Vězte, že je určitě odlišná než skutečnost. Procházíte čistými ulicemi, vše je upraveno, a jakmile se dostanete do samotného centra, vyrostou nad hlavami obrovské, moderní budovy, jaké by se klidně ztratily v evropské metropoli. Toto je Mongolsko? Probleskne hlavou, ale od prvních momentů jsme si to tam uživali. Buddhistické dědictví jsme objevili v nádherném chrámovém komplexu Gandan s obrovitánskou sochou Buddhy. Nadechli jsme se exotických vůní, roztočili modlitební mlýnky, sledovali mnichy ve vínových rouchách kráčející náměstím s konvicí čaje a dozvěděli jsme se něco o mongolském buddhismu. V národním historickém muzeu jsme se prošli historií od nomádských kmenů putujících stepi až po nejslavnější období nesoucí jméno Čingischána. Na oběd jsme si odpočinuli v tradičním mongolském grilu a vychutnali si dokonalý gurmánský zážitek. Na začátku si vyberete, jaké maso a zeleninu chcete, podáte to kuchaři a on obrovským plamenem rozpálí gril a před vámi vám ukuchtí perfektní jídlo. Nevychutnali jsme si jen oběd, ale i panorama města z pahorku nad ním. Je krásně vidět, jak se zde setkávali tradice a moderní doba. Viděli jste někdy panelák s jurtou na střeše? Mongolové jednoduše nedokáží odhodit svůj nomádský způsob života, ačkoli jsou oběma nohama ve městě. V paláci Bogd Chána jsme si řekli příběhy posledního mongolského krále a viděli jeho bizarní sbírku vycpaných zvířat, které mu nosili návštěvy z celého světa. Po tom, jak jsme si na náměstí Džingischána prohlédli jeho monumentální sochu, jsme skočili na čepovaný Budvar do české hospody a šli jsme na večeři. Ochutnali jsme mongolský slaný čaj s mlékem a máslem, ale i tradiční polévku a hovězí ve vlastní šťávě. Mongolsko je plné překvapení, ale je plné i nejen gurmánských zážitků. Už jsme se nemohli dočkat našeho nomádského dne, který nás čekal další den!

Čti více
Koupíte si modré turbany Tuaregů?

Pohádková kasba v Maroku

Již několik dní si užíváme pohádkové Maroko. Casablanca, Marrákeš, Vysoký Atlas, Ksary, kasby, to vše člověk zná z knih nebo dokumentů, ale nyní se najednou ocitá uprostřed všech těchto věcí a může je vidět krásně na vlastní oči. Dnes jsme se vydali z Ouarzazate do Erfoudu mezi starobylé oázy, rozpadlé hliněné ruiny míst, vyschlá koryta řek a kulisu nám dotvářely i zasněžené štíty Atlasu. „Sníh se na nich drží do května,“ řekne Larbi, řidič, který zná Maroko jako svou vlastní dlaň. „Tuto cestu jsem projel tolikrát, že kdybych zavřel oči, vím, kdy mám odbočit,“ směje se. Věřím mu, vždyť jsme tu společně najeli už několik tisíc kilometrů, a tak můžeme ty oči sem tam zavřít společně. Procházíme oázou jménem Skoura. Shluk nic neříkajících písmen se nám navždy zapíše do paměti, protože jsme se zde rozhodli zastavit a prohlédnout si unikátní kasbu ze 17. století jménem Amerdil. Před dvěma lety se koryto řeky zaplnilo vodou, takže tu domácí uvízli na 10 dní. Dnes je prázdné, a tak kráčíme po zaoblených kamenech. Amerdil připomíná orientální pohádku. Není divu, že se zde natáčely některé scény i pro film Alibaba, Lawrence z Arábie, nebo jiné trháky. „To si nevšímejte, to je odloženo pro natáčení nového filmu,“ řekne Mohammed, průvodce, který se zde narodil a žije zde. Narodil se ještě v době, kdy vládl panovník Hasan II., otec dnešního krále Mohammeda VI., ale se současným králem je spokojen. Vyzvídám, jaký film se zde bude točit v blízké době. „Přijde sem točit Jackie Chan,“ rozzáří se. Na zemi jsou různé obrovské hrnce a přesně stejné najdete v čínských městech od Pekingu přes Hong Kong, či na Taiwanu. Vaří se v nich polévky, které pak jíte přímo na ulici a nechápete, jak mohou být tak dobré. Mohammed nás vede přítmím na zahrádku, kde roste strom s pupeny granátových jablek, fíkovník, přístřeškem se táhne réva a nechybí zde ani meruňka. Kolem hliněné stěny sahají do výšky několika metrů a poskytují krásný stín v tomto malém kousku ráje. I Mohammedův otec Júsuf zde nedaleko žil a jeho dědeček, též Mohammed, měl v oáze domeček z hlíny. Dnes už nestojí, protože ho déšť rozmáčel, až se nakonec sesunul. Mohammedův děda byl stará škola, žili v oáze, měli osla, na kterém jezdili a nosili datle na okolní tržiště, a to byl jejich život. Dnes by se divil, jak se Maroko změnilo. Ani Júsuf by ho už zřejmě nepoznal, když se tu sem tam zastaví turisté, dnes už i Číňané, kterým letos Maroko zrušilo víza, tak investovali miliardu dolarů městu Tangier na výstavbu Tech Parku. „Prý tam bude dělat 100 000 lidí,“ šuškají si lidé v Casablance v kavárničce Ramses. Svět se mění a Maroko nestojí na místě. Mohammed nás bere do kuchyně a ukazuje nám, jak se vyrábí chléb. „V této menší peci ho děláme denně a zde ve větší, když čekáme více hostů,“ vysvětluje. Kráčíme zaprášenými chodbami a zjišťujeme, jací důmyslní lidé zde tehdy žili a mysleli téměř na všechno. Nakonec si užijeme panorama z hliněné střechy a neumíme spočítat, kolik datlových palem je kolem. Krásné místo. Sladkou tečkou je mátový čaj. Berberská whisky, jak mu zde říkají. Připraví ho Mohammedova manželka Zauíja. Sladký čaj, větvičky voňavé marocké máty (která je nejlepší na světě) a k tomu přinese Mohammed i misku plnou datlí. Jen tak, vždyť jsme hosté.

Čti více
Jízda na slonech se stane zážitkem

Pohled na svět ze sloního hřbetu na Krabi

Jezdili jste už na slonech? Jedna z aktivit, kterou nikdy nevynechejte v Thajsku na ostrově na Krabi. Na Krabi nejsou jen nádherné pláže, krásné ostrovy a výjimečně vápencové skály trčící z vody. Najdete zde také unikátní džungli, v níž se ale jen tak neprocházejte. No my víme jak si ji vychutnat jinak, než jen prodírání se hustým porostem v nepřístupných místech. Řeč je o sloní stanici na okraji džungle. Vítají nás tu místní a hned nám nabízejí vodu a výborné čerstvé ovoce. Tady v Thajsku chutná opravdu jinak. Sloni i se svými vůdci jsou již připraveni. Ti se nazývají Mahuta. Každý slon má svého a je mu absolutně věrný. Na 100% poslechne jen jeho a nikdo jiný ho neumí ovládat. Takže si sedáme na hřbety slonů a před sebou máme naše vůdce, kteří sedí slonu přímo na hlavě. Jemné povely, šoupání za ušima slona, takto se dají sloni ovládat jako auto. No ten terén, na který se vydáváme, by ale auto věru nezvládlo. Strmé kopce, bahno, vysoký bambus, přes to všechno se prodíráme. Sloni nastupují z nohy na nohu s neskutečným jistotou a my se cítíme maximálně bezpečně. Občas se zastavíme, sloni něco snědí, osvěží se a naše hodinová procházka se blíží ke konci. V cestě máme najednou překážku. Mahut pár slovy vydá povel a náš slon přechází velkou spadlou větev na cestě. Můžeme jít dále. Na závěr sladká odměna v podobě banánů pro naše slony. Svět ze sloního hřbetu je prostě o něco hezčí.

Čti více

Pompeje Jordánska (Jerash)

Ocitli jsme se v úrodných místech, kde je Jordánsko zelené a poseté pahorky. Žádná poušť jako na jihu, všude je život a právě zde se ve starověku zdomácnělo několik důležitých míst. Místo zvané Jerash má lichotivou přezdívku "Jordánské Pompeje" díky tomu, jak je krásné a neobyčejně zachovalé. Nejezdí sem mnoho turisů, ale my ve SNU víme, že toto místo patří k top historickým památkám Blízkého Východu. Jerash má všechno. Divadla, starověké silnice s vyjetými kolejemi od dávných vozů, chrámy pro nejdůležitější římských bohy fontány či kolonády. I my kráčíme mezi starověké kameny a ty nám říkají příběhy ztraceného města. Nejen Římané ho znali, ale i během byzantské říše zde lidé žili a nechali po sobě několik kostelů ozdobených mozaikami. Sedneme si do obrovského divadla a abychom si vychutnali dokonalou akustiku ozve se zvuk tradičních skotských dud. Jak se dostali sem do Jordánska? Jerash je příjemným spestretním naší cesty a vy poznáte další fantastické místo tohoto světa.

Čti více

Poslední večeře? Ochutnávka jedovaté ryby Fugu v Japonsku

Na naši poslední večeři na výletě po Japonsku si vybíráme ochutnávku jedovaté ryby Fugu. Patří totiž mezi ty nejslavnější japonské delikatesy. Její orgány a kůže obsahují jed tetrodoxín, který je 1200 krát jedovatější než kyanid a protilátka zatím neexistuje. Jedna ryba obsahuje tolik jedu, že by byla schopna zabít až 30 lidí. Proto její příprava vyžaduje mimořádné znalosti a zručnost. Jedovaté části se musí odstranit tak, aby maso nezůstalo kontaminované. Od roku 1958, kdy si tato pochoutka v Japonsku vyžádala až 176 obětí, je její prodej a servírování v restauracích striktně regulováno. Šéfkuchaři musí absolvovat dvouletý až tříletý kurz, jehož závěrečná zkouška sestává z písemného testu, rozpoznávání jednotlivých druhů fugu a praktického testu – přípravy, servírování a samozřejmě konzumace připravené ryby. Jen jedna třetina absolventů kurzu projde závěrečnými zkouškami, neúspěch může znamenat i smrt. Nejvíce fugu se zkonzumuje v Ósace a toto je město, kde ji ochutnáme i my. V naší oblíbené restauraci Zuboraya za přijatelnou cenu dostanete degustační menu, které obsahuje kousky syrové ryby (sashimi), sushi, fugu polévku, smaženou fugu a jako volitelnou si můžete udělat si kousky ryby na minigrile, nebo hotpot se zeleninou a houbami shitake. Shodneme se na tom, že fugu je opravdu velká delikatesa a vůbec se nedivíme, že se v Japonsku těší takové oblibě. Trošku adrenalinu k tomu přidává i šéfkuchař restaurace Kiyoharu Hayashi, který se sem-tam projde mezi hosty, aby se zeptal, jak jim chutná, případně: „nebrní vám rty?“. Právě brnění rtů a jazyka je totiž prvním příznakem otravy. Později začnou ochabovat svaly, přichází nevolnost a smrt způsobená selháním plic. Při plném vědomí. My jsme však přežili a fugu jsme si naplno vychutnali spolu s rodinou pana Takahashiho z ostrova Hokkaido, která seděla u vedlejšího stolu. Naše přítomnost je tak zaujala, že nám nabídli ochutnat některé ze specialit, o kterých jsme ani netušili, že existují. Jednou z nich bylo i horké saké s vyluhovanými ploutvemi z fugu. Opět mimořádný gurmánský zážitek. Na zdraví!

Čti více

Posvátné místo Arizony

Uprostřed velkolepých červených pískovcových útvarů už generace přitahuje umělce, léčitele, turisty a návštěvníky hledající duchovní rozvoj. Sedona, malé městečko s populací něco málo přes 10 tisíc obyvatel, leží uprostřed Arizony a je považováno za posvátné místo Arizony. Zastavíme se zde během našeho přesunu z historické Route 66 ve Flagstaffu do horkého hlavního města Arizony, Phoenixu. Jelikož je čas oběda, nejprve se zastavíme v centru města, známém jako Uptown Sedona. Mezi populární restaurace patří restaurace Canyon Breeze s terasou a krásným výhledem na okolní pískovce, Outlaw Grille, nebo provoz populární mexické sítě, Chipotle. Po obědě se už můžeme přesunout k jednomu ze sedmi divů Arizony, Chapel of the Holy Cross (Kaple svatého Kříže). Budova inspirovaná lokální umělkyní, Marguerite Brunswig Staude, která v roce 1932 hledala inspiraci v samotném Empire State Building v New Yorku. Původně se pokusila stavbu umístit v Budapešti, její plány však překazilo vypuknutí druhé světové války a rozhodla se pro svou rodnou zem. Vize se stala realitou za pomoci architektů z firmy Anshen & Allen a stavba v hodnotě tehdejších 300 000 dolarů byla dokončena za 18 měsíců v roce 1956, na půdě národního lesa Coconino. Při kapli se nachází parkoviště s kapacitou 45 míst (doporučujeme také foto zastávky na parkovacích místech pod kaplí, kde je krásný výhled na samotný kříž a pískovec pod kaplí). Samotná kaple je postavena na výběžku pískovcové skály, 60 metrů nad zemí. Úchvatný kříž s výškou 27 metrů protíná střed kaple a vypadá, jako by byl zaklíněn do skály. Neuvěřitelná struktura, která se jeví jako přirozené rozšíření výrazných červených pískovců kolem. Interiér kaple je velmi jednoduchý, působivý kříž je středem nejen zvenčí, ale i zevnitř. Je obklopen okny od podlahy po strop a nabízí nádherný výhled na červené skály Sedona. V levé straně kaple se nacházejí schody do suvenýrové obchodu v podzemním podlaží, který bývá otevřený od 10 ráno do 5 odpoledne.

Čti více

Posvátné pohřebiště vikingů Gamla Uppsala

Po návštěvě Uppsalské katedrály s nejvyššími věžemi ve Skandinávii se přesuneme v čase o pár století zpět až do městečka Gamla Uppsala. Gamla Uppsala, známá také jako Stará Uppsala leží jen 4 km severně od Uppsaly a je jedním z největších a nejdůležitějších míst ve Švédsku. Je to sice pohřebiště, řekněme si to na rovinu, ale krása tohoto místa vás mile překvapí. V okolí se nachází 300 kopců, jejichž původ se datuje od 6. do 12. století. Tři nejstarší z nich jsou také nejpůsobivější. Legenda říká, že obsahuje pozůstatky předvikingských králů Aun, Egil a Adils, kteří se objevují v sáze islandského historika Snorre Sturlasona.  Sága z 12. století podle Odina říká: "Všichni mrtví lidé by měli být spáleni a jejich věci by měli být položené s nimi na hromadu, a popel bude vržen do moře, nebo pohřben do země. Takto Odin řekl, že každý přijde do Valhally s bohatstvím, které si během života nahromadil a v posvátném životě si užije vše, co sám pohřbil na zemi. Každopádně, toto místo dýchá historií a má v sobě jakési tajemno a mytologický příběh. Na druhé straně by byl hřích obejít tento skutečný švédský venkov, který nám dává možnost na chvíli utéct od ruchu velkoměsta a zastavit čas. Co říkáte?

Čti více

Poušť Namib

Ráno vstáváme před východem slunce, abychom byli u vstupu do národního parku Naukluft mezi prvními. Před námi je rovina, po které se vlní nová asfaltka a kolem nás jsou oranžové duny ozářené prvními paprsky slunce. Jedeme pomalu, v národním parku je omezená rychlost kvůli velkým zvířatům. Antilopy v poušti?! Zdá se to neuvěřitelné, ale sem se obrovské Oryxy chodí schovávat před predátory, kteří je nedokáží v písku ulovit. Potravu mají mezi dunami omezenou a vodu v podstatě vůbec, naposledy tu tekla řeka před pár sto lety a když zmizela, vytvořila nádherné scenérie Deadvlei – bílou rovinu plnou vyschlých akácií mezi obrovskými oranžovými dunami. Vystupujeme z auta, ranní pouštní zima se mění na velmi příjemnou teplotu a my se začínáme sápat na jednu z nejvyšších dun světa – Big Daddy, vysokou 325 metrů. Dva kroky nahoru a půl kroku se sesuneme zpátky. Nesmíme spěchat, člověk si to musí zasloužit. Pod nohama se nám hemží desítky hovniválů a je nám všem jasné, že poušť žije naplno. Slunce začíná pálit a my se potíme, zastavujeme a kocháme se výhledem, pod námi bílá plocha pouště a roztroušené stromy a kam se oko podívá, jen poušť a někde v dálce před námi padají duny do Atlantického oceánu. Šílená představa. A jsme nahoře, jemně pofukuje a my se těšíme na ranní adrenalin dnešního dne. Kdo bude první dole? Nahoru to trvalo 1,5 hodiny. Dolů asi 10 minut. Kloužeme se po sypkém písku, doslova běžíme, někdo se kutálí, Honza padá na nos a je celý od písku. Přicházíme dolů, jsme úplně sami a kolem nás jen vyschlé stromy, každý má jiný a jedinečný ​​tvar. Cítíme se jako na jiné planetě. Děláme asi 100 fotek a neumíme se s tímto nádherným místem rozloučit. Toto místo je tak úžasné, že když píšu tento zážitek, běhá mi husí kůže po zádech.

Čti více

Pozdravy z Lisabonu

Lisabon, Fatima, Óbidos, Sintra, Batalha, Cascais, Estoril ... Alfama a Fado, Tři pasáčci a tři poselství, Král Dinis a Isabella Aragonie, Mauri a živá voda, generál Nuñez a plaménková gotika, steak na lávovém kameni a slunečné pláže , F1 a kasino ... to už je za námi. Mám tak aktivní skupinu, že není čas na příspěvky. Začali jsme Ginjinhou, tradičním višňovým aperitivem v Lisabonu a pak se to už rozběhlo. Ochutnávání samotné atmosféry. Elevador Gloria - stařičká tramvaj s nejstrmějším stoupáním a Elevador Santa Justa postavený v neogotickém slohu z tepaného železa Raúlem Mesnier Ponsard, žáky samotného Gustava Eiffela. Mimochodem tentýž Ponsard postavil jedinečný most v Portu. To jsme také viděli. Hned první den a to v podobě ušlechtilé. Portským jsme zapíjeli Espadas, bacalhau i Picanha na večeři. Fado, neodmyslitelná forma hudebního vystoupení. Teskné skladby a hluboce procítěný zpěv zní ze dvou kytar. Víte, že z portugalské kytary se vyvinula španělská kytara? Tolik portugalské různorodostí a ještě jsme pořádně nezačali. Jsme už na Madeiře - ostrově dřeva, pro Portugalce významném bodě v Atlantiku. To už je ale jiné víno! 

Čti více
Chrámy plné zlatých Budhů

Požehnání u příležitosti Čínského nového roku v buddhistickém chrámu

Dnes absolvujeme prohlídku krásných chrámů Bangkoku. Prvním je What Pho, ve kterém se nachází druhá největší socha ležícího Buddhy s délkou 46 m, tradiční škola thajské masáže a v neposlední řadě i posvátný strom, který zde byl zasazen ze štěpu Ficus religiosa, pod kterým Buddha dosáhl osvícení. U příležitosti Čínského nového roku, který se dnes slaví na celém světě, jsme se necháváme požehnat buddhistickými mnichy. Posíláme tedy do celého světa a také vám, aby vaše cesty byly šťastné a plné intenzivních zážitků. Pro nás je tento den nezapomenutelným zážitkem.

Čti více

Překvapivě skandinávské

Jsme v hlavním městě Švédska, a to ve Stockholmu. Zde na nás čekala velmi živá a hudbou doprovázena výměna stráží s velkými chlupatými čepicemi. Opili jsme se Stockholmskou architekturou a úžasnou scenérií. Vešli jsme také do nejužší uličky a někteří jsme ochutnali i maso zdejšího řezníka. Na druhý den jsme krásně zapadly mezi studenty nejstarší univerzity ve Švédsku, a to konkrétně v Uppsale. Zjistili jsme, že první dny nedělají nic jiného, než jen hrají různé hry a utužují kolektiv – úplně jako my. Šup do Helsinek. Plavba na takových 16 hodin. Po karaoke na trajektu, kde jsme si zazpívali největší hity jsme se vzbudili v hlavním městě Finska. Pro někoho bílá paní Severu pro nás i úžasný losos s grilovanou zeleninou ve skvělé atmosféře sluncem zalitého trhu. Helsinky nás překvapily svojí odlišností, svou architekturou, zelení, traktory ale i bleším trhem. Ještě nemáte dost plavby? Čeká nás přesun stejně obrovským trajektem, kde by se vešla žirafa a slon a vylodění v Tallinnu. Připlavili jsme se šťastně a cestou jsme nepropásli ani letní sídlo Petra Velikého, které bohužel on už neviděl. Tallinn byl překvapením sám o sobě. Krásné hradby, staré město, mnoho šikmých uliček a krásné květinové trhy. No a jak lépe zakončit večer než v oblacích s národním nápojem?

Čti více

Přírodní div světa- Danakil

Už klasický zájezd Etiopie je více než jen pestrým a opravdu nezapomenutelným zážitkem. Historický a staro-křesťanský sever versus jih s desítkami zajímavých a exotických kmenů. K tomu nádherné hory, o které v Etiopii není nouze (nejvíce vrchů nad 4000 m v celé Africe); zajímavý lokální život, který si potrpí na tradicích; pěkné vodopády na Modrém Nilu či endemičtí živočichové jako opice dželady, které si budou slušně obědvat kolem vás na Simienských horách. No Etiopie si jakoby řekla, že toto všechno nestačí a vytvořila ještě jedno místo, které nám vyrazilo dech, naplnilo naší paměťovou kartu fotoaparátu a vzbudilo pocit, že jsme na úplně jiné planetě! Toto místo se nazývá Danakil. Danakil je definován jako poušť a nachází se na severo-východě Etiopie, v zemi Afar (místních pouštních lidí). Lokální teploty patří k nejvyšším nejen v rámci Afriky, ale i světa. Pokud jsme měli jen nějakou představu jednotvárné, nudné a suché pouště, tak jsme na to mohli hned zapomenout. Zde si pro nás příroda připravila úkazy, jaké jsme možná ještě neviděli, a od jednoho úžasného, ​​zajímavého místa jsme se přesouvali k dalšímu, ještě zajímavějšímu a krásnějšímu. Našli jsme zde vulkán Erta Ale, kde (ačkoli láva již klesla do nitra země) jsme se mohli stále dívat přes okno do pekla - jak někteří říkali. Při pohledu na oranžovo-červený otvor, ze kterého doslova šlehali plameny, jsme si vlastně uvědomili sílu naší Země. Zde na aktivním vulkánu jsme strávili i první noc. Pak tu byla obrovská solná pláň, která vypadala jako nekonečná ledová plocha. Věděli jsme, kde se zde nachází malý otvor, kde jsme se mohli uprostřed tohoto solného "kluziště" zchladit. Komu nestačil malý bazének, v nabídce je i místní africké "Mrtvé moře". A hned vedle solné pláně barevné divadlo, nad kterým jsme jen nechápavě kroutili hlavou. Díky vulkanické činnosti bublající vody a směsi minerálů a síry zabarvily tuto zemi jako malíř své plátno. Jednoduše přírodní úkaz za přírodním úkazem! Přesně takový je odlehlý Danakil - přírodní zázrak tohoto světa!

Čti více

Přírodní krásy Islandu

Terénním vozem se dostáváme do jedné z nejkrásnějších částí Islandu. Landmannalaugar se také nazývá Duhovými horami a my ihned po příjezdu chápeme proč. Nacházíme se v kempu přímo pod lávovým polem. Tuto krásu si nikdo z nás nechce nechat ujít, a tak hned vyrážíme na trek okolo lávového pole až na kopec, odkud je neskutečný výhled na pestrobarevnost těchto unikátních hor. Bublající bahno a pára vycházející ze země. Na posilnění si připravujeme vařená vajíčka v termálním prameni. Je až neuvěřitelné, že v tak neskutečné přírodě potkáváme pouze pár turistů a pak už jen volně se pasoucí ovce. Podle zvláštního islandského pravidla, jsou vždy u sebe tři ovečky. Poté, co ulovíme nejkrásnější záběry si dopřáváme odpočinek v přírodním termálním jezírku, které se nachází na konci našeho treku. 

Čti více

Proč navštívit největší ostrov světa, Grónsko?

Úplně jiný svět. Překvapivě barevný a exotičtější, než si myslíte. Co jen může být v zemích věčného ledu, myslel jsem si. Že by „bílá sněžná slepota“? Jen hodinku a půl z centra Reykjavíku a všechno je absolutně jiné. Přesedli jsme do červené helikoptéry a doletěli jsme do největšího města východního Grónska, které leží ve fjordu plném malých lososovitých ryb, kterým Inuité říkají Amma. Ammassalik je oblast a ostrov, na kterém se momentálně nacházíme. Ostrov má rozlohu 772 km2. Fjord dole pod našimi okny vypadá jako jezero, okolo nás jsou špičaté nádherné hory, nejvyšší má pouze 1352 m, no pocitově se cítím jako o kilometr výš. Včera po obědě jsem vyběhl na vrchol Qaqqartivakajik, kterému Dánové říkají Sømandsfjeldet (něco jako vrchol námořníka), odtud jsem měl oblast pod námi jako na dlani. Na jedné straně pohled na moře plné ledových ker a na 41 km dlouhý hlavní Ammassalický fjord. Na druhé straně náš obrovský ostrov. Na dohled vidím 19 ples, některé kaskádovitě pospojované vodopády. Procházím přes louky plné fialových a modrých květů. A ani jeden komár! Na túrách, co jsme tu za 3 dny udělali, jsme doteď nepotkali ani jednoho turistu. Příroda je nádherná a je celá pouze pro nás. Přes den chodíme v krátkých rukávech a zřejmě se tu i opálíme. Bydlíme v komfortním hotelu a v kuse fotíme. Takový krásný výhled z hotelu jsem ještě neměl. Nemůžu se vynadívat. Lední medvědi sem teď v létě nechodí, ale tuto zimu dole na zamrzlém fjordu místní lovili ryby ve vysekaném ledě a najednou se na ně řítí největší šelma (2x větší než tygr). Každý je tu na východě Grónska lovec, a tak méďa neměl šanci. Medvěd Nanuq může vážit až 680 kilo (někteří jedinci nad 1000 kg) a z ledových ker loví tuleně. Vyčmuchá jejich díru a čeká, než se přijdou nadechnou a potom svými mohutnými tmavohnědými tlapami hrábne a 400 kg tuleně vytáhne ven a překousne mu lebku. Někdy uloví i slabšího mrože nebo běluhu a nepohrdne ani zdechlinou velryby – Arktida je přece jednou skvělou ledničkou. Plave rychlostí až 10 km/h a viděli ho prý až 300 km od břehu! Dokáže běžet 40 km/h. Když Vás napadne hnědý medvěd, tak máte šanci, že pokud děláte mrtvého, nechá Vás na pokoji. Bílý věc dokončí. Když jde medvěd po Vás, účinkuje silné bouchání plechových předmětů o sebe – na hluk v tomto tichu nejsou zvyklí. No a potom utíkat pryč od moře do vnitrozemí. Tam se mu nechce. V zimě je tu mnoho medvědů a náš dánský číšník, který je tu už třetím rokem, vzpomíná, jak potkal medvěda u pošty, asi 3 minuty od hotelu. „Medvědů se tu lidé bojí, vědí, že jsou to dobří lovci.“ Východ je o mnoho tradičnější, neporovnatelně autentičtější. A tak to připadá i mně. Exotiku, kterou v Antarktidě dokreslovali tučňáci, tu pro mě dokreslují Eskymáci. Ups, nesnášejí, když jim takto lidé říkají. Oni jsou hrdí Inuité, i když syrové maso jedí. Včera jsme byli všichni na večeři v rodině. Měli jsme tuleně. Většina lidí se tu živí tuleni a těch je tu stále strašně mnoho. Na malých člunech vyrážejí na lov, zaharpunují tuleně a potom ho na skalách svlékají z kůže. Jedí ho často syrového jak jejich psi, kteří jsou přivázaní po 12 za městečkem. My jsme však měli vařeného tuleně. Měli jsme domluvený sraz v 19:30 a oni už na nás čekali. Modrý dům u polikliniky. To byla adresa, kterou jsme dostali. A jelikož v městečku známe každou ulici, našli jsme to na poprvé. Čisto, útulno, pěkně naservírované jídlo, na obrovském televizoru se promítala prezentace fotografií z městečka. I fotograf je tou nádherou fascinovaný jako já. „To je profesionální fotograf?“ ptám se. „Ne, to je můj otec, sedí ve vládě v Nuuku. Moje máma je ze západu, a tak rozumíme i lidem ze západu. Podle rodičů je toto nejkrásnější místo v celém Grónsku, a tak jsme se sem přestěhovali.“ Matka vypadá úplně jinak fyziognomií, podobně i delegace z Nuuku, která je nyní v našem hotelu. Prý okolo Grónska našli největší ložiska ropy na světě. Naše hostitelka, jejíž otec je politik, se dušuje, že do 10 roků se od Dánska odtrhnou. Bude to tu ještě zajímavé. Vyrážíme na moře. Dánský mořský vlk jede s lodí opatrně. Vždyť do poloviny června se kvůli krám plavit nedalo a za měsíc budou zase problémy. Ledové kry se majestátně plaví fjordem jako nádherné bělomodré sochy. „Aha! Velryby! Jsou dvě,“ ukazuje námořník. Bohužel narval to nebyl. Tato velryba, které jeden zub dorůstá spirálovitě do úctyhodných rozměrů, je tu běžná. Naše hostitelka nám říká, že nejvíc miluje kůži z narvala. Teď ji však mají zmraženou, a tak si tuto gurmánskou specialitu musím nechat na příště. Zub narvala se často v Evropě prodává jako roh jednorožce. Teď z něj Inuité vyřezávají nádherné amulety. Jednu dílnu máme dole pod hotelem. Ty figurky „tupilaq“ působí jako woodoo a šaman skrze ně může zaklet nepřítele. Musíte si dávat pozor, co kupujete. Jsou to malá propracovaná umělecká díla. Cítím z nich sílu jako z masek z Afriky nebo zapadlých ostrovů Indonésie. Znenadání se městečkem ozve silné kvílení a následný štěkot. Je to nejhlasitější zvuk, jaký tu lze slyšet. Je čas krmení psů. Teď v létě jsou připoutaní za dědinou a dřevěné sáňky leží vedle nich. No, za chvilku opět napadne sníh, fjord zamrzne a psi budou opět nejdůležitějším dopravním prostředkem. Grónsko s CK SEN je luxusní exotikou. Zvládne ji každý, a když budete chtít, můžete si i zasportovat. Je 7:00 ráno (už 2 hodiny svítí slunce) a já se jdu proběhnout do hor, které začínají ihned za naším hotelem. Ať jsem na devátou na snídani.

Čti více

Procházka se lvy na Viktoriiných vodopádech

Vystoupit na safari z auta je zakázáno, nebezpečí napadení šelmou je příliš vysoké a většinou smrtelné. V Zimbabwe je však místo, kde se můžete projít se lvy a hladit je může každý, kdo miluje tyto nádherná zvířata. Jen 20 minut jízdy od Viktoriiných vodopádů je místo, kde sídlí organizace na záchranu lvů, vychovávají je od malička, učí je lovit, a když dosáhnou věku 2 let, vypustí je do přírody. Usedáme před plátno a ranger nám začíná vysvětlovat, jak se máme chovat, co můžeme dělat a co je vysloveně zakázáno. "Vždy se držte ve skupině. Samostatně stojící člověk představuje slabého jedince, lev ho může napadnout. Ti, co uvidíme mají sice jen 15 měsíců, ale jsou celkem statní". Po zádech mi stéká kapka potu. Podepisujeme, že do bushe vstupujeme na vlastní nebezpečí. Jsme jen kousek od národních parků a zvířata jsou zde všude, proto nás doprovází rangeri s holemi a také s puškou. Procházíme se lesíkem a najednou se před námi na mýtině objeví 2 lvi. Hrají si, vůbec si nás nevšímají. Vyzvou nás, že se k nim zezadu, jeden po druhém můžeme přiblížit. Nic, všichni stojí. Kdo nabere odvahu jako první? Jsem tu s rodinou, musím být vzorem pro své děti, říkám si a odvážím se. Pomalu se blížím, kleknu si a začnu lva hladit po zádech. Velká hnědá kočička. Skoro vůbec nesmrdí. Najednou se obrátí a vycení na mne zuby. Ranger přiskočil, něco vykřikl a lev se uklidnil. "Když to udělá ještě jednou, dej mu hůl mezi zuby", říká a já si opět klekám, dávám lvu hůl mezi zuby, chvíli se přetahujeme, mezitím ho hladím a jsem v sedmém nebi, nikdy v životě bych nepomyslel, že toto jednou zažiju. Když si většina z nás udělá se lvy fotku a pokochá se dostatečně, vydáváme se lesem dál, lvi se přidávají a jdou vedle nás. Chvíli se s rodinou ocitneme mezi těmito dvěma statnými mláďaty, už se nebojíme, užíváme si tuto chvíli naplno. Pak se najednou oba lvi rozběhnou a ztratí se v houští. Úžasné, jsem dojatý, už se těším, až pošlu kámošům fotky a video. Ano, chci se pochlubit. Toto není běžný zážitek.

Čti více

Quatar aneb jak jsme ho prošli křížem krážem

Qatar – malý exotický stát, kde ropa opět ukazuje, co se dá všechno postavit, spravit a že vlastně nic není žádný problém. Že prý Dubaj má nejvyšší budovy světa? Viděli jste Dohu? Že jste tu byli před 2 lety a že jste nic neviděli. No kdybyste přišli teď, divili byste se tak jako asi my. Nám Doha přišla kompaktnější, lépe zorganizovaný a snad i hezčí než Dubaj. Zde místní obyvatelé dostávají průměrný výdělek 5000 dolarů a pokud nepracují tak polovičku a téměř vše zdarma. Odkud mají peníze? Ropa, plyn a zase ropa. A když má Qatar tolik ropy a jen něco přes 1 milion obyvatel no nerozdávejte. Napadlo nás co tak projet Qatar autem. Vždyť má jen něco přes 11 tisíc km čtverců. A kromě nejsevernějšího bodu Qataru s tyrkysovou barvou a pohraniční stráže, jsme se podívali, odkud pochází místní dynastie. Z malé pevnosti, kam nikdo nechodí neboť je prý daleko 80 k od Doha. Nám přišla zajímavější než ta v Nizwy, ale překvapení nás čekalo, když nás místní kmen pozval k sobě domů. My máme chaty, oni mají stany, ženy nechali doma a oni sami ve stanu, samozřejmě klimatizovaném a klábosili o životě.  A potom na závěr dne přes ropné pole a na dohled k Saúdské Arábii jsme vylezli snad na největší dunu v Qataru. Qatar je božský, přijďte sem a uvidíte

Čti více

Rafting na řece Zambezi

Sedíme na okraji kaňonu, pod námi se klikatí řeka Zambezi a instruktoři raftingu nám dávají bezpečnostní informace. "Ty mě chceš zabít", křičí na mě manželka po instruktáži. "Pokud se neutopím, sežerou mě krokodýli!" Nemá smysl ji přesvědčovat, že ji miluji a pobiji se i s krokodýly a vytáhnu ji na člun, pokud se cokoli stane. Vře v ní adrenalin a nervozita. Já jsem klidný, už jsem tu jednou raftoval, vykotili jsme se tehdy na jezu s názvem "Pračka". Byla to strašná sranda, voda mě mlela, až mne nakonec vyplivla jako čisté prádlo. Naštěstí krokodýli zde jsou malí a živí se rybami, ptáky, a ne lidmi. A když jsme plavali k člunu, dívali na nás z břehu a nevšímali si nás. Pomalu scházíme do kaňonu, chodník je strmý, místní černouškové pomáhají dívkám, jsou velmi milí, vždyť taky čekají pár dolarů navíc, či nějaké ošoupané tenisky či staré žabky. Nasedáme do raftu, nasazujeme vesty a přilby a jako tým se učíme zabírat spolu. "Pravá strana vpřed, zadní vzad!", křičí šéf posádky a my makáme naplno. "Vpřed všichni!" .... po deseti minutách nám to už docela jde a pouštíme se do prvních peřejí. Manželce zpod přilby trčí jen velké oči a třese se. Od zimy? Hmmm, ne. Voda je teplá, vzduch příjemný. První peřeje s náročností 3 zdoláváme v pohodě, byla to jen zkouška. Dámy ve člunu se začínají uklidňovat. Nebylo to zas až tak hrozné. To ještě nevědí, že nás čekají dvě čtyřky. Blížíme se k dalšímu jezu. "Čtyřka!", křičí šéf a pevněji si i on sedá na okraj raftu. „Požírač kamionů“. Vlny před námi mají, hádám, 2 metry. Toto se fakt projet nedá. Člun se vztyčil téměř kolmo, my makáme na plno, škoda, že my vpředu vesly mácháme ve vzduchu. Po pár sekundách jsme za nimi. Počítáme se, vypadl jen jeden. Naštěstí ne moje manželka. Ta se vítězoslavně usmívá. Je hrdinka. Ona nevypadla. Po dvou hodinách se nám podaří zdolat všechny peřeje a šťastně přistáváme u břehu. Dokonce se i koupeme v řece a vykládáme si zážitky. Úžasné, přežili jsme, toto nám doma neuvěří.

Čti více

Ramen s Michelinskou hvězdou v Tokiu

Ramen už asi jedl každý z nás, tato dobrota přišla do Evropy už dříve. Ale dát si ramen v Michelinské restauraci Tsuta v japonském Tokiu je zážitkem na celý život. Tsuta je první specializovaná ramen restaurace, která byla oceněna Michelinskou hvězdou. Já jsem si objednal klasický Ramen TsukeSoba, což jsou pohankové nudle podávané zvlášť a k nim vývar na namáčení (objednává se v automatu, kde jsem zaplatil a lístek podal číšníkovi), zbylá část skupiny si dala ZaruSoba, tradiční japonské studené nudle a k tomu lahodný vývar shoyu s delikátním japonským hovězím Wagyu. Restaurace se díky prestižnímu ocenění proslavila a na svou misku polévky s nudlemi jsme si v době oběda počkali 50 minut. Věřte, že to stálo za to. Usadili nás a kuchaři začali připravovat ramen přímo před námi. Sbíhaly se nám sliny, které jsme raději zapíjeli saké. Najednou byly misky před námi. Nastalo naprosté ticho. Ani jsme si nestihli popřát dobrou chuť a každý byl celým tělem a všemi smysly ve své misce Ramenu.

Čti více

Ranní Ganga

Je 5:30 ráno a my vyrážíme do ulic nejsvětějšího města Indie, Varanasi. Před hotelem nás čeká náš dlouholetý partner Dinesh a jeho jednotka řidičů tuk tuků. Nasedáme do malých vozidel a vyrážíme vzhůru na východ slunce nad Gangou. Kolem nás se město probouzí. Pro Indy je příliš brzy. Na Ganze je ale už život v plném proudu. Od 5:30 se na jižním konci nábřeží cvičí jóga. Ve střední části už pro změnu probíhá jeden z nejstarších rituálů historie – ranní koupání. Stovky lidí stojí po pas ve vodě a mezi dlaněmi přelévají vodu posvátné řeky pro svou duchovní očistu, jakož i za předky, kteří je již opustili. Dřevěnou loďkou plujeme podél nábřeží a pozorujeme život. Na severu probíhají ranní modlitby a kněz obětuje bohyni řeky kadidlo. Kousek od nás je již nejsvětější část nábřeží – Manikarnika Ghat – nejslavnější krematorium na světě, pokud Vás spálí tady, tak podle hinduismu jdete rovnou do nebe. Plujeme blíže. Na Manikarnika se spaluje 24 hodin denně a ani v šest ráno, zde není úplný klid. Zaměstnanci právě odtlačují popel jedné z hranic do Gangy a hned vedle nich kráva přežvykuje obětní věnce. Z dalších hranic líně stoupá kouř a kdyby člověk nevěděl, co se zde děje, tak má pocit, že jsou to pozůstatky nějaké noční opékačky. Škoda, že tu je přísný zákaz focení, z vody vypadá spalovna zvlášť malebně. Tedy pokud se nepodíváte příliš detailně na to, co plave ve vodě. Slunce pomalu vychází výše a jeho žluté světlo trhá mlhu nad řekou. Kolem nás létají racci a ve Varanasi začíná den. Podél celé řeky se koupou lidé a ve vzduchu jsou cítit pověry, jimiž je toto místo prosáklé. Varanasi by měl podle mě navštívit každý. Je to jiný svět, a právě ráno na Ganze je ideální čas tento svět poznat z jiné stránky.

Čti více

Reynisfjara - Island

Černé pláže na jižním pobřeží Islandu patří k tomu nejfascinovanějšímu, co ostrov ohně a ledu nabízí. My dnes kráčíme po Reynisfjara. Chodidla se nám jemně boří do měkkého sopečného písku, tvořícího dokonalý černobílý kontrast se zpěněnými vlnami narážejícími na břeh. Občas se studený Atlantik rozohní a donutí nás před vlnou utéct. Už nejednomu zde voda unesla ruksak nebo bezbranný foťák na trojnožce. Znenadání narážíme na objedenou rybu, z níž zůstala jen hlava a ocasní ploutev na kostře. Tak hoduje Papuchalk bělobradý. Ojedinělý pták hnízdící na čedičovém útesu podél pobřeží.  Papuchalci se v šíleném tempu vrhají do vody pro šupinatou kořist. S charakteristickým rychlým třepotem křídel, nám létají nad hlavami, křižující se jako miniaturní stíhačky. V zadní části pláže se z vody tyčí špičaté skalní útvary rozrážející divoké vlny. Reynisjara je velmi podmanivé

Čti více

Římský Jerash v Jordánsku

Horké ráno u Mrtvého moře nám dnes moc nevadilo, protože se vydáváme na sever Jordánska, hledat krásu v biblické krajině Gileadu tam, kde ze zelené a zvlněné krajiny vyrůstají ruiny starověkého města Gerasa. Dnes ho většina z nás nazývá Jerash nebo Džeraš. Pro mne je to nejfantastičtější soubor římských památek na celém Blízkém Východě. Myslím si, že kdyby nemělo Jordánsko Petru, davy by proudily sem, do Jerashu. Já jsem ale celkem ráda, že tomu tak je, nemám moc ráda přeplněná turistická místa. Proto také ráda jezdím na zájezdy se SNEM. Počasí se mění každých pět minut a za chvíli na Hippodrom padají těžké kapky deště. Nějak to ale nevnímám. Hadriánovým obloukem vcházím do starověkého města. Hned začíná ožívat před očima. Začíná pracovat má fantazie a vidím koňské spřežení, tržiště kolem Oválného náměstí… Pokud jste byli v Pompejích, tak Jerash se na vás zapíše velkými písmeny. To se alespoň stalo mě. Nakouknu do divadla, poslechnu si zvu dud, které tu zanechali Britové v časech mandátu a vyšlapanou cestičkou kráčím nad městem, abych si užila panoráma. Únorový Jerash je živý, naplněný zelenou barvou, pronikavou zelenou, že silnější odstín už snad ani neexistuje. V bujné trávě se objevují žluté hlavičky květin a vše má krásnou atmosféru. Průvodce nás informuje, že v létě bude Jerash šedý, žlutý a na podzim vypálený od žhavého blízkovýchodního slunce. Poté jdu do chrámu Artemidy a spatřuji v úžasu pohyblivý sloup, až se mi z toho zamotala hlava. Je zvláštní kráčet po hlavní ulici Cardo Maximus. Ještě stále tu můžu vidět poklopy od kanalizace, vyježděné koleje od vozů. Chybí mi tu jen ty fontány a tehdejší lidé. Jerash jsem si opravdu vychutnala a před odchodem jsem si neodpustila nákup několika jordánských suvenýrů, vypila jsem si kávu z granátového jablka, jehož chuť jsem si zamilovala a plná zážitků jsem zase sestoupala 1.200 výškových metrů zpět k břehu Mrtvého moře. Úžasný a nezapomenutelný den.

Čti více

Rio de Janeiro – město bohů

Samotné Rio de Janeiro je božské, ale jednoznačně nejkrásnější je shora. Let nad městem v helikoptéře s odletem z Cukrové homole je neuvěřitelným zážitkem. A mého adrenalinového manžela jsem pustila na let rogalem nad městem s instruktorem. Shora byl prý krásný výhled na celý oblouk slavné pláže Copacabana. Nejkrásnější výhled na město pro méně adrenalinové turisty je od nohou Krista z Corcovada, kam jsme se za pár minut dostali vláčkem. Na pláž Copacabana jsme šli bez kabelky a jen s pár drobnými v kapse. "Všechny věci by měly zůstat na hotelovém pokoji. A doporučuji sledovat čilý život ve vodě i na pláži, prohlížet si krásná těla Brazilců i skromné bikiny sexy Brazilek," říká nám průvodce a dává si skleničku koktejlu Caipirinha (složené z cachaça, třtinového cukru a limety). Druhá nejznámější pláž Ipanema inspirovala Franka Sinatru ke složení písně Girl from Ipanema. Ta vznikla v nedalekém baru Garota de Ipanema, no nezamilujte se. Pro mne byly obrovským zážitkem i Dlaždičkové schody. Jsou celoživotním dílem umělce Selaróna, který je vlastnoručně obložil dlaždičkami dovezenými z celého světa. Dvě stejné byste marně hledali, můžete si ale zkusit najít nějakou z Čech. U schodů, které vedou do bohémské čtvrti Santa Teresa, se scházejí turisté z celého světa a baví se zde brazilská mládež. Starobylé centrum Ria je od olympiády bezpečné. Místní zde volně chodí, kabelky, tašky přes rameno, mobil v ruce, kolem nás staré budovy, kostely. "Sem před pár lety turista jít nemohl, bylo téměř jisté, že by vás okradli", říká náš průvodce a my se opravdu cítíme velmi bezpečně a vychutnáváme si caipirinhu na rohu v baru.

Čti více

Romantické město lampionů Hoi An ve Vietnamu

Kdysi sem přicházelo zboží z legendární Hedvábné cesty, přistávaly zde lodě Portugalců, Číňanů, Japonců a město bohatlo. Svého času nebylo významnějšího přístavu v Jihočínském moři, než právě Hoi An. Malé městečko se proměnilo na pohádku, ze které sálá atmosféra někdejší Indočíny. Nakoupili jsme hedvábí, jako staří obchodníci, prošli se starými tradičními domy, Japonským mostem ve kterém se ukrývá příběh a ochutnávali jsme místní speciality. Vietnamská kuchyně je neskutečná. Na oběd v naší restauraci jsme si dopřáli speciality jakými jsou Hoianská růže, polévka s Wonton či zajímavou a chuťově netradiční placku Banh Xeo z rýžové mouky s krevetami a masem. Člověk nepochopí jak mohou Vietnamci namíchat tolik zajímavých chutí do výsledku, který hraničí s dokonalostí. Lovíme zážitky na všech frontách! Večerní Hoi An se nám předvedl v nejkrásnějším světle a to doslova, protože město lampionů nezbylo nic dlužné své pověsti. I kdyby zde člověk byl několik krát, vždy ho nadchne to jaký je Hoi An krásný, tak unikátní, tak příjemný.
 

Čti více

Rušný život v Trinidadu

Nejbarevnější, nejkoloniálnější ... nej.. Trinidad má mnoho přívlastků. Cupitáme po zvlněných uličkách města. Kamení na jejich stavbu sem bylo přivezené ze všech koutů světa. Trinidad byla klasická zástavka obchodních lodí do Evropy. A když vezli lehké zboží, jakým mohla být například vanilka z Mexika, potřebovaly být lodě  dovyvažované kameny. Na Kubě ještě nabraly například cukr, a tak se kameny z lodi vyhodily. Když už v přístavu překážely, začali je používat na stavbu silnic ve městě. V potu otroků, protože Trinidad bylo i hlavním městem obchodu s otroky, se vybudovaly městské komunikace. Dodnes zůstaly víceméně v původním stavu. Je úžasné šlapat po takovém kousku historie. Trinidad však žije rušným životem. Na hlavním náměstí se na těchto kamenech každý večer rozloží kapela a salsa se tančí až do ranních hodin. Ladná těla Kubánců se točí, jakoby od narození znali kroky. Každý chce umět tancovat jako oni. Zkoušíme to i my. Úžasné  na tom je, že každý si užívá svůj časoprostor. A po pár koktejlech  se už všichni cítíme jako králové parketu. 

Čti více

Rwanda - nejkrásnější vyhlídkové projížďky

Bujumbura - hlavní město Burundi na břehu jezera Tanganyika. Jedna z nejchudších zemí světa, kde jsme se ocitli v oáze hotelu na pískové pláži. Při jízdě podél jezera se nám ukázala rodinka hrochů,   kráčející podél cesty. Přejezd do Rwandy a jejího Národního parku Nyungwe byl úchvatný. Vesničky, obyčejný život. Neuvěřili byste, kolik banánů se dá naložit na jedno kolo a jakou rychlostí se na naloženém kole dá jet dolů z kopce. Nyungwe Forest je národní park, který chrání největší neporušený kus pralesa v centrální Africe. My jsme se byli projít v korunách stromů, cca 70m nad zemí a pak hledat opice jménem guerézy angolské. Krásná, černobílá opice se zajímavým životem. Další den jsme se vydali na nejkrásnější vyhlídkové projížďky na světě. Zapomeňte na Great Ocean Road v Melbourne, zapomeňte na Chapman 's Peak Drive v Kapském Městě. Zde je nádherná jízda kolem jezera Kivu, fjordy, hory, červená hlína, čistá krajina a usměvavé černošky. Dokonalá krajina, kterou museli bohové dlouho modelovat. Čajové a kávové plantáže, banánovníky, cesty a vesničky na hřebeni 2.500m vysokých hor. Neuvěřitelné. K tomu i zážitky typu nehoda a zničený blatník, kterou řešila rwandská armáda. Pozorovat je při "ostré akci" bylo zajímavé. Dnes jsme se motali (doslova) po Gisenyi. Příhraničním městečku na hranici s D.R.Kongo. Prošli jsme se tržnicí, kde jsme vzbudily zájem místních. Lidé jsou zde nezkaženi a rádi se fotí. Na pivu nás zastihl déšť, který nás donutil ochutnat v místním nočním klubu lokální kuchyni. Malá i velká hranice s Kongem byla celkem rušná. Tady jsme to zakončili, vrátili se do našeho hotelu na pláži a nyní čekáme na večeři při vínku. Zítra nás čeká jeden z vrcholů programu, gorily…

Čti více

Rwanda - visuté mosty v korunách stromů

Po krátkém oddechu v Bujumbuře u jezera Tanganyika, které je druhým největším jezerem na světě co se týče objemu a hloubky vody, vyrážíme do Rwandy. Přicházíme na hranici a pomalým africkým tempem získáváme razítko do pasu, abychom mohli opustit Burundi. Na rwandské hranici nás čeká ještě důkladná kontrola zavazadel - hledají se igelitky, se kterými do Rwandy vstoupit nemůžeme. Už deset let totiž platí přísný zákaz používání plastových tašek v zemi, což je výborný nápad a postupně se rozšiřuje i do okolních krajin. Procházíme nádhernou hornatou krajinou, opět míjíme políčka s kávovníky a čajovníky  Po několika desítkách kilometrů vcházíme do národního parku a malá políčka vystřídá neprůchodná džungle. Hned při vstupu nás přivítá malá antilopa a vedle cesty se promenádují rodiny horských opic s bílými vousy. Vůbec nejsou plaché a při focení doslova pózují. Na druhý den ráno vyrážíme kolem políček, kde se právě ve velkém sbírají čajové lístky. Strmými stezkami přecházíme spolu s místním průvodcem a dozvídáme se zajímavé informace o zvířatech a rostlinách, které se na chráněném území nacházejí. Je možné spatřit až 13 druhů primátů, spolu až 85 druhů savců, stovky druhů ptáků a množství jiných zvířat, stromů, lián, keřů či květin včetně orchidejí. Cílem naší túry jsou však tři visuté mosty v korunách stromů. První má 45, druhý 90 a třetí 20 metrů délku a v nejvyšším bodě jsme přibližně 75 metrů nad zemí. Neskutečné dobrodružství a výhledy na džungli. Cestou zpět ještě potkáváme skupinu modrých opic a pomalu se vracíme zpět do hotelu na oběd. Odpoledne nás čeká stopování guarez, zajímavých opic černé barvy s dlouhatánskými bílými licousy. Mezi guarezy se sem tam zamíchá i kočkodan mana, snadno rozeznatelný podle bílého nosu .Po cestě zpět se zastavíme ve vesničce pod hotelem a vykouzlíme široké úsměvy na tvářích místních obyvatel. Největší zájem o nás mají děti. Perfektní nálada a nespoutaná radost panují na obou stranách. Nadšení a plní ulovených zážitků se vracíme do lodge a začínáme se těšit na další krásné chvíle strávené v této neuvěřitelné zemi v srdci Afriky.

Čti více

Rybaření po Norsky

Víte, kde se nachází jedno z nejkrásnějších fotbalových hřišť na světě? V městečku Hennigsvaer situovaném na severu Norska. A právě v tomto nádherném malebném městečku se chystáme strávit následující dva dny. Náš program na dnešní den je přesně daný. „Jaká by to byla návštěva Norska a Lofot bez pořádného rybaření?!“ říkám s nadšením mým klientům. Všichni souhlasně přikyvují a rychle na sebe navlékají "suché obleky", které jim podává náš kapitán s posádkou. Počasí se nám vydařilo a kapitán Carl, který zná tyto vody nazpaměť, konstatuje, že dnešní den je přímo dokonalý na lov tresky hnědé. Lodička, na které se plavíme na místo určení, vypadá tak, že má už něco prožité. Carl mě s úsměvem na tváři ujišťuje, že je na ni spoleh. Najednou kapitán zavelel, že jsme na správném místě a pod námi, v hloubce asi 70 metrů, se nachází hejno tresek. Prozrazuje nám různé finty a rady, jak správně obsloužit rybářský prut, tak abychom co nejrychleji chytili vysněnou tresku. Ani ne po 5 minutách máme na udici první záběr. Prut je naplno ohnutý a síla ryby je překvapivá. Po 10 minutách souboje vytáhnu (s pomocí kapitána) naši první tresku. Váží dobrých 10 kg. Bohužel na fotky a obdivování není čas, jelikož na dalších prutech jsou další záběry. Některé úlovky jsou menší, ale některé jsou kapitální kusy. Během lovení jsme si ani neuvědomili, že se nám rozpršelo a zvedl se silnější vítr (typické pro norské počasí na konci srpna). Ale nikomu počasí evidentně nepřekáží (všichni mají úsměv na tváři). Kdo by si také stěžoval, když se daří a ryby berou. Doma se můžeme pochlubit, že jsme lovili tresky v norském moři na udici. Po dvouhodinovém lovu jsme příjemně unavení a zmoknutí, a však šťastní z dobře vykonané práce. Do toho vychází Carl z podpalubí s plným hrncem navařené rybí polévky (Fiskennsuppe), kterou připravil z některých našich úlovků. Tomu se říká překvapení na závěr skvělého dne. Nemusím ani podotýkat, že polévka byla vynikající.

Čti více

Safari na jezeře Naivasha

Probouzíme se v krásném prostředí národního parku Lake Nakuru a dnes nás čeká návrat do Nairobi. Po zhruba hodině a půl cesty se zastavujeme u přírodního jezera Naivasha, které se nachází uvnitř Velké příkopové propadliny. Propadlina je známá obrovským množstvím jezer s vysokým obsahem soli, ale pouze dvě z nich jsou sladkovodní. Je to právě jezero Naivasha a Baringo. Zajímavostí je, že i když jezero nemá žádný viditelný odtok, je stále sladkovodní. Množství teorií se snažilo tento fenomén vysvětlit, ale žádná z nich nebyla plně odpovídající a dostatečná. Mezi ty nejzřetelnější patří právě ta teorie, která tvrdí, že někde tam musí být masivní podzemní prosakování, které teče přes jezero, přičemž slaná voda odtéká a jezero může zůstat sladkovodní. Díky tomuto jevu zde hnízdí množství ptáků, které se vyplatí vidět v jejich biotopu. Nasedáme na malé motorové loďky a místní průvodci nám předvedou hodinové safari po jezeře. Kromě ptáků je zde nejváženějším obyvatelem hroch, který žije v rodinách a patří mezi nejteritoriálnější zvířata světa. My jsme měli možnost vidět takovou hroší "rodinku" pouze pár metrů od nás. Toto jezero o rozloze 139 km² je domovem mnoha ptačích druhů, mezi nejčastější patří Čáp Marabu, který většinou čeká na stromech na potravu, kterou vyhodí lidé z nedalekého rybího trhu, pelikán, několik druhů kormoránů jako např. Kormorán Tmavý nebo Kormorán bělolemý, volavky, čejka, takatra, brodiví ptáci, a v neposlední řadě Orel Jasnohlavý, který je zde jednoznačným králem jezera. Právě jeho se snažíme najít, abychom ho mohli nakrmit. Naši námořníci tu znají okolí jako nikdo jiný. Umí dokonce pískat jako Orel, čímž si získají jeho pozornost, a tehdy, když se dívá na loďku, hodí do vody rybu. Samozřejmě, zrak orla je nesrovnatelný s člověkem a okamžitě vzlétne pro svou kořist. Je úžasné vidět, jak se tento okřídlený predátor s lehkostí v křídlech přibližuje k naší loďce a pouze drápy se ponoří do vody, aby si vytáhl svou odměnu. Poplujeme vedle ostrova "Crescent Island" (půlměsícový ostrov), který svůj název získal podle svého tvaru. Kromě ptactva zde žijí i žirafy, zebry, buvoli, vodušky atd., Ale všechna tato zvířata sem byla dovezena před rokem 1985, kdy se scenérie tohoto ostrova použili při natáčení filmu "Vzpomínky na Afriku" od dánské autorky Karen Blixen. Po hodině plavby se vracíme ke břehu a, obohaceni poznatky z jiného druhu safari, můžeme pokračovat v naší cestě do Nairobi. Největší pozornost soustředíme na hnízdící kormorány v korunách stromů. Jejich hnízda snadno poznáváme podle toho, že stromy, na kterých hnízdí, jsou téměř kompletně bílé od jejich trusu, který po určitém čase zabije i stromy samotné.

Čti více

Safari v národním parku Kruger

Taky sledujete doma dokumenty o afrických zvířatech nebo jste někdy snili o tom vyzkoušet si atmosféru nespoutané africké divočiny? My jí právě prožíváme na vlastní kůži. Sedíme v příjemné lodge, kousek od brány národního parku, za pískání cikád nasáváme první atmosféru africké divočiny. Jako správní lovci zážitků vyrážíme časně z rána do útrob parku a stáváme se součástí jednoho z televizních safari dokumentů. Probouzející se příroda kolem působí tiše a klidně, ale my už od začátku cítíme všudypřítomnost jejích čtyř či dvou nohých obyvatel. Netrvá to dlouho a začnou se kolem nás objevovat antilopy nejrůznějších druhů, které jsou zbarvené tak úžasně, jako by je někdo do té země namaloval. Antilopy opouštíme a jedeme dál, jsme totiž pozvání na snídani. Nesnídáme však my, ale lvice, které si hned u cesty naservírovaly buvola. Naším dnešním cílem je jeden z velikánů afrického safari. Nosorožec. Tento drobek ovšem není tak jednoduše k vidění, obzvlášť proto, že se jeho výskyt snaží tajit kvůli nemalému počtu pytláků.  Máme štěstí. V dálce vidíme nosorožce, jak okusuje křoví, jen tiše přihlížíme. To ovšem ještě netušíme, že o pul hodiny později budeme mít tu čest potkat se s jedním z dalších doslova tváří v tvář. Z ničeho nic je tam, nosorožčí samec, asi 3 tuny váhy, my koukáme na něj a on na nás. Je to neuvěřitelné. Stojíme všichni, jak opaření a jen přemýšlíme, jak neskutečně úžasná a mocná je příroda a my jsme nyní hrdinové jedné z epizod afrických safari. 

Čti více

Sedm barev Země

Sedm barev – tolik jich napočítáte v dunách v Chamareli. Tyto duny jsou opředeny mnohými tajemstvími a nikdo opravdu neví, odkud se tu vzaly, překvapí nás uprostřed tropických hor. Modrá se zde střídá s fialovou, která zase přechází do červena, a nikdo pořádně neví, jaký má tento magický přírodní jev původ. Autobus nás převeze úzkými serpentinami, cestou míjíme několik plantáží s kávovníky, bobule se pomalu zabarvují do červena, a my zastavíme na chvíli, abychom si je vyfotili; už samotná cesta je zajímavá, lemují ji palmy olejnaté, z jejichž semen se lisuje palmový olej. Postupně se blížíme, jakmile spatříme tento skvost, víme, že jde o nejbarevnější zážitek dne. Barvy mají na svědomí dva hlavní prvky – železo a hliník. Díky nim se ve vyvřelých horninách vytvořily červené, antracitové, modré a fialové odstíny. Čedič formovaný z výlevů lávy, které se vyskytly během přechodného období před 3 až 1,7 miliony let, zvětraly horkými a vlhkými podmínkami a změnily se na tyto duny. Oxid železitý obarvil písek odstíny od červené po hnědou, zatímco oxid hlinitý vytvořil odstíny od modré po fialovo-modrou. Důsledné oddělení různých pásů barevného písku se dá vysvětlit tím, že částice železa a hliníku mají na sebe přirozený odpuzující účinek. Chamarel představuje miliony let přírodní historie, geologie a vývoje. Popsat tento skvost slovy "vulkanická vyvřelina" je jako mluvit o Moně Lise jako o omalovánkách. Hned vedle sedmi barevných dun jsou želvy zvané Toto, Tizean, Rosette, Nini, Tizom a Tifam – oblíbené mezi dětmi všech věkových skupin! Tento druh, původem z Aldabry na Seychelách, může dosáhnout délky až 1 m při průměrné délce života více než 150 let, my jsme je vyrušili právě v období páření, které trvá od února do května. Nakladou najednou devět až pětadvacet vajec, která zahrabou do třiceti centimetrů hluboké jámy. V areálu je i kavárna, obchůdek se suvenýry a toalety, každý zde najde něco pro sebe. Nedaleko Geoparku je nejvyšší vodopád na Mauriciu, který se vrhá z výšky 90 metrů. Působivý zvuk padající vody a neuvěřitelný výhled na vodopád shora splynou s nezapomenutelným zážitkem. Chamarel rozhodně stojí za návštěvu.

Čti více

Severní Korea

Korejská lidově-demokratická republika, nejuzavřenější země na světě, domovina jedné z nejreprezentativnějších diktatur, ve zkratce, tohle není zrovna běžná destinace na dovolenou. A přece sem jezdí turisté. My sem jezdíme už od roku 2005 a i letos jsme se sem vrátili. Když procházíme po ulici, vůbec nemáme pocit, že jsme v nějaké totalitní zemi. Okolo nás chodí lidé, jezdí auta, kola, tramvaje (mimochodem československé výroby) a všude je relativně živo. Jen některé domy jsou o něco starší, někteří lidé jsou více upracovaní a všude je více vojáků. Rozhodně to ale není země, kde bychom cítili nebezpečí, a kde by nás chtěli na každém kroku zatknout jen zato, že jsme turisté. Severní Korea má svá pravidla, která nám místy možná nesedí, nemůže se fotit všechno (ale oproti populárním legendám se dá fotit většina věcí – zakázané jsou rozestavěné stavby a vojáci), ven z hotelu se sami na procházku vydat nemůžeme. Ale místní jsou většinou docela milí. Působí spíše vyplašeně a stydlivě, a i ti vojáci, i když se fotit nesmějí, tak se rádi zastaví na pár zdvořilostních frází. Pchjongjang momentálně vře, všichni se připravují na oslavy založení komunistické Koreji 9. září. Zaměstnanci obchodů malují fasády, studenti nacvičují pochodňový pochod a my se přesouváme městem a navštěvujeme bizarní pomníky komunismu. Všude je trochu šedi a nadšení místní nám ukazují význačné věci jako květy pojmenované po prezidentovi Kim Ir Senovi nebo po předsedovi Kim Čong Ilovi. Celou situaci hodnotí citát jednoho z účastníků zájezdu: „Pokud by někdy existovalo muzeum budoucnosti komunismu, tak je to tady.“

Čti více

Sibayak - aktivní sopka Sumatry

Indonésie je nádherná a čarovná krajina, která toho nabízí opravdu bezpočet. Víc než patnáct tisíc ostrovů skrývá neuvěřitelné přírodní krásy. My se momentálně nacházíme na jednom z nich – na Sumatře. Vstáváme brzy ráno a kolem čtvrté opouštíme hotel na okraji horského města Berastagi. Venku je ještě tma a příjemně svěže. Chystáme se vylézt na stále aktivní sopku Sibayak, do výšky 2049 metrů. Po dvacetiminutové jízdě autem serpentýnami, začínáme šlapat po strmé a rozbité asfaltové cestě směrem nahoru. V dálce je možné vidět Sinabung, další aktivní vulkán, který se tyčí do výšky skoro dva a půl kilometru. Momentálně jen spokojeně odfukuje a z kotle stoupá jen minimum dýmu. Ale 19. února 2018 místní pěkně vystrašil. Soptil oblaka hustého, šedého dýmu a prachu až do výšky pěti kilometrů. My se Snem jsme sem přišli o pár dní později a viděli jsme už jen tenký, červený crůček lávy vytékající z kotle. Stoupáme dále, na otevřené planině začíná trochu pofukovat a o ochlazuje se. PO chvíli už nikdo nepochybuje, že se nacházíme na aktivní sopce. Čím dál více, se nám do nosu vrývá štiplavý siřičitý smrad a v dálce je slyšet stále intenzivnější syčení. Procházíme kolem stanů kempařů, kteří se tu rozhodli strávit noc, aby byli mezi prvními nahoře. Čeká nás ještě finální, nejstrmější výstup po vratkých kamenech a kolem šesté ráno, těsně před východem slunce jsme na vrcholu. Obsadíme nejlepší místa na focení a s prvními slunečními paprsky začíná nádherné přírodní divadlo. Postupně se pod námi ukazuje malebné údolí s městem Berastagi a dalšími menšími sopkami. Severním směrem je dokonce vidět Medan, největší město na ostrově, vzdálené přibližně 50 km vzdušnou čarou. Tam naše dobrodružství před pár dny začalo. Za námi se nachází samotná kaldera sopky Sibayak, která už odpočívá více než 130 let. Po dostatečném vynadívání se na ranním, sluncem zalité údolí, scházíme stejnou cestou dolů. Obcházíme kalderu z blízka a míříme přímo k syčícím gejzírům síry. Pozorovat nesmírnou sílu přírody z takto bezprostřední blízkosti je nepopsatelný zážitek a málo kdo odolá možnosti zapózovat a vyfotit se pár centimetrů od tohoto úžasného sopečného divadla. Cestou zpět pozorujeme přírodní krásy, které byli cestou nahoru před námi skryté ve tmě. Postupně se ukazuje exotická vegetace, nejprve jen malé keříky a kapradiny, později už nefalšovaná džungle, plná obrovských palmových listů jako z Jurského parku. Fakt jsme šli tudy nahoru? Ptají se mnozí. Po úspěšném zdolání sopky nás samozřejmě čeká zasloužená odměna – přírodní prameny přímo pod sopkou. Horká voda v, dohromady šestnácti bazénech působí jako balzám na naše nohy a celé tělo. Užíváme si zasloužený odpočinek a načerpáváme síly na další dobrodružství a zážitky, které nás na Sumatře ještě čekají.

Čti více

Šikmé domy ve městě zlatokopů

Městečko Dawson je oblíbenou zastávkou našich klientů na zájezdu Aljaška, Yukon - volání divočiny. Nejdříve je však zaskočí všudypřítomné bláto nebo prach, záleží na tom, jaké počasí převládalo za poslední dny. Důvod proč cesty v tomto městečku nejsou zpevněné asfaltem je jednoduchý - bylo postaveno na trvale zmrzlé půdě a ta vlivem klimatických změn postupně taje. Vyasfaltování cesty nebo chodníku na takovém nestálém povrchu je prakticky nemožné a proto se musíte připravit na to, že i po procházce z restaurace zpět do hotelu budete špinaví. I to však patří k lovu zážitků. A těch je zde k dispozici až až. Do Dawsonu jsme dorazili večer, jdeme se proto rovnou najíst do proslulé restaurace Klondike Kate's a po ní následuje návštěva baru v hotelu Downtown, kde máme možnost vyzkoušet panáka s prstem mrtvého zlatokopa. Zážitek opravdu jen pro silné žaludky. Druhý den vyrážíme do hor, jdeme totiž hledat zlato. Místní průvodkyně nám ukazuje stroje a vysvětluje postupy, kterými se těží zlato dnes, avšak nás více zajímá historie. Jak se zlato těžilo v dobách zlaté horečky. Bylo to nesrovnatelně náročnější než dnes, stále však platí, že zlatokop je spojení farmáře a gamblera, na úspěch potřebujete kus štěstí. Po prohlídce následuje to, na co jsme se všichni těšili - jdeme vlastnoručně hledat zlato. Na pánev nám lopatou naloží kus bláta a my stojíce v holínkách v horském potůčku Hunker Creek vymýváme bezcenné kusy půdy a snažíme se, aby nám zůstal na pánvi jen cenný kov. Ledově studená voda nám dává zabrat, ale my v CK SEN se nevzdáváme a tak nás nakonec odmění kousky zlatých vloček, které si můžeme v malých lahvičkách vzít s sebou na památku. Jelikož jsme si v tento den přivstali, stíháme jít ještě před obědem na vyhlídku na soutok řek Yukon a Klondike. Po tom, jak jsme objektivy zvěčnili spojení těchto dvou legendárních vodních toků, se vydáváme zpět do Dawsonu na oběd, po cestě však vzdáme na místním hřbitově hold českému velikánovi Janu Eskymo Welzl, který je zde pohřben. Po obědě máme nabitý program, čeká nás návštěva místního muzea, jakož i domu Jacka Londona, a samozřejmě si najdeme čas i na nákup suvenýrů. Večer nás však čeká další jedinečný zážitek, tentokrát však nejen pro silné žaludky. Jdeme do kasina Diamond Teeth Gertie's, užít si pravý americký kabaret, spoře oděné tanečnice, zpěv a hudební doprovod. Je vyprodáno, takže si užíváme skvělou atmosféru této výstřední show. Náš hotel je přímo v centru, na skok od kasina, takže jdeme pěšky a i když jsme unavení z dlouhého dne plného zážitků, už se těšíme na zítra. Čeká nás totiž Top of the World Highway, čili Cesta po střeše světa, z Dawsonu v Yukonu do Fairbanks na Aljašce ...

Čti více

Singapur z budoucnosti

Není nic lepšího než začít v tomto moderním městě plavbou na loďce po řece Singapur. Město se vypíná do výšky, jeho světla se zrcadlí na vodní hladině a člověk neví, na kterou stranu se má dívat dříve, protože by nejraději sledoval obě najednou. Ozdobou zálivu je nádherný luxusní hotel Marina Bay Sand s nejvýše položeným bazénem světa. Svítí jako diamant položený v dlaních Singapuru. Teprve když tu člověk je a vidí ho na vlastní oči, uvěří, že tady opravdu stojí! Náš poznávací zájezd nezůstane jen v centru obklopeném mrakodrapy, ale nahlédneme na ostrov Sentosa s nejjižněji položeným místem pevninské Asie. Někteří z nás se nechali zlákat voláním nádherných akvárií a užívali jsme si v dobré náladě Singapur a jeho dobrodružství. Svezli jsme se moderním metrem, kráčeli podél zálivu, objevovali zákoutí špičkových hotelů či hleděli na Singapur ze střechy Marina Bay Sands. V botanické zahradě jsme viděli stromy vysoké několik desítek metrů, shlédli místa, kterými jezdí F1 a kdo chce, ten se povozí na obrovském ruském kole. Je možné, aby zde na tak malém kousku země bylo tolik atrakcí? Orchard Road je Mekkou nakupování a z tolika nákupních center se vám zatočí hlava. 

Čti více

Singapurský Chinatown

Před námi stojí singapurský Chinatown komplex. Na první pohled vypadá toto místo nevábně – betonový skelet s řadou oken na poschodí a obchody s drobnými výrobky v přízemí. Nenapadlo by Vás sem vejít, pokud nevíte, jaký poklad se ukrývá na poschodí. Právě v této budově je skrytý jeden z nejlepších trhů s pouličním jídlem v jihovýchodní Asii. Právě tady začínal Hawker Chan, nejlacinější michelinská restaurace na světě. Ale ne jen on, toto místo je mekkou čínské kuchyně v Singapuru. Představte si největší food court nákupního centra v Česku, vynásobte to třemi a ještě stále nemáte dostatečnou představu o tom, kolik malých rychlých občerstvení tu najdeme. Vystupujeme nahoru schody a kolem nás je dokonalý čínský ruch. Všichni jí pohromadě, ať už dělníci nebo businessmeni v oblecích. Před některými stánky se hadí impozantní rady. Toto místo je legendou. Míjíme přeplněný stánek Hawker Chan, řada je tu minimálně na hodinu a jdeme o pár stánků vedle. Tady se skrývá další poklad této jídelní zóny – restaurace s knedlíčky a nudlemi Xiao Long Bao. I toto najdeme v Michelinské příručce, i když nemá hvězdu. To ale vůbec neznamená, že to není skvělý stánek. I tady je řada, místní dobře ví, které restaurace jsou nejlepší. Čeká se ale jen 15 minut a tak se přidáváme i my. Usmívá se na nás kulatý majitel v zamaštěném tričku. Vypadá velmi jinak než na fotografii s michelinským průvodcem, kterou má vystavenou ve výkladní skříňce ale úsměv má stejný. Dáváme si sečuánské nudle a různé druhy knedlíků. Nejznámnější jsou Xiao Long Bao, kuličky na páře plněné mletým masem, krom toho si ale dáváme i variantu s pikantní omáčkou a zeleninou. Jídlo je skvělé, jen málo místech mimo Čínu najdete takové. A vůbec nemluvím o tom, že v předraženém Singapuru je cena za dvě jídla 10 dolarů až zarážejíc nízká, v běžné restauraci by jste zaplatili 4x tolik. Pokud se podíváme kolem sebe, tak každý lituje, že nemáme více žaludků. Tolik druhů polévek, nudlí a rýže jako tu, nenajdete jen tak někde. Alespoň se ještě pohledem popaseme na bohaté nabídce stánků kolem nás a pomalu chinatown komplex opouštíme. Před námi je příjemné Singapurské popoledne.

Čti více

Skokani z Acapulca

Říkají si sportovní klub, ale i tak každému z nás běhá mráz po zádech, když se blíží k téměř 40metrové skále a představujeme si, jak se odtud budou mladí kluci vrhat do vln Pacifiku. Každému se nám na chvíli zastaví dech, když přijde ten okamžik a vydechnutí celého davu, když skokan dopadne na hladinu a živý se vynoří z vody, je slyšet široko-daleko. Navzdory skutečnosti, že o tom člověk tolikrát slyšel, případně i viděl, je to pro každého z nás adrenalinový zážitek, i přesto, že my neskáčeme.

Čti více

Skutečný ráj na Zemi

Určitě jste mnohokrát slyšeli o jedné s nejznámějších a nejkrásnějších pláží na světě, Waikiki beach ale jak se říká, je lepší jednou zažít než stokrát slyšet, přes den si udělat výlet do nejznámějšího přístavu Pearl Harbour, přes oběd si vzít surf a dát si lekce surfování od nejlepších surfařů světa, večeřet nejčerstvější plody moře při ladných tancích hula tanečníka, kterému sotva zakrývají části těla barevné květy a večer si dát procházku po nejromantičtější pláži při úplňku měsíce, přesně jako z filmu a mnohem intenzivněji prožít atmosféru skutečného ráje na zemi se dá zažít na nádherném ostrově Oahu, Aloha z ráje.

Čti více

Slepá ryba na poušti

Zní to jako špatný vtip, ale my jsme ji viděli. A ne jednu. Ale popořadě. Přistáli jsme na letišti ve městě Muscat, v hlavním městě Sultanátu Ománu. Nikdo nevěděl co očekávat. Země je úžasně vybudována a to co tady na nás dva dny dýchá, je nefalšovaný sen. Prošli jsme se starým Muscatem při Al Alam, což je sultánský palác, viděli jsme Národní muzeum, které otevřeli před 6 měsíci. Ochutnali první shawarmu na ulici v přístavu Matrah a po návštěvě fenu (trhu), kde jsme nakoupili kadidlo, jsme skočili do vynikající restaurace Bait Al Luban na typické ománské jídlo. I další den máme co dělat. Jelikož jsme pouze čtyři s průvodcem, máme volnější ruku. Brzo ráno vyrážíme do vnitrozemí, do pohoří Hajar. Zde se ukrývají skvosty ze středověku. Hrady a pevnosti, jaké byste v této části světa nečekali. Připomínají středověkou Evropu. Místní vládce, imám, jich tu vybudoval desítky. My jsme dnes viděli Jibreen a Bahla. Jibreen je nádherně zachovalý s vnitřní výzdobou, jakou jinde v Ománu nenajdete. Obrovský labyrint ze 13 století. Fascinující. Ne nadarmo byl tento hrad zapsán na seznam UNESCO. Prošli jsme se kolem hradu Nizwa, poohlédli se po místním fenu a zkontrolovali i dobytčí trh. Ochutnali jsme datle z místní oázy a našli si ty právě pro sebe. Měli jsme čas a tak jsme se rozhodli podívat se do jediné zpřístupněné jeskyně na arabském poloostrově. Al Hoot je klasická vápencová jeskyně objevena roku 1960. Výzdoba je na menších prostorách jak jsme zvyklí z našeho krasového systému, ale i tak nás to dostalo. Uvnitř bylo 25 stupňů, vysoka vlhkost a množství krápníkové výzdoboy. Žijí zde tři endemické druhy živočichů. Jeden druh netopýra, jeden druh pavouka a v 900m dlouhém jeskynním jezeře slepá a bezbarvá ryba. Uprostřed Ománské pouště je oáza, v ní jeskyně, v ní velké jezero a v jezeře slepé ryby. Nedává to smysl… ale je to tak a my jsme jich v jezírku viděli nepočítaně. Z jeskyně jsme se ještě vyškrábali autem do výšky 2300m.n. m. a podívali se z hřebene nejvyššího Ománského pohoří Al Jabal Al Akhdar na planinu pod námi a na náhorní planinu, kde se pěstují broskve, granátová jablka a další ovoce. Nádherné scenérie byly všude kolem a úchvatná a osvětlená cesta serpentinami zpět dolů nás dovedla zpět do Muscatu. Dopřáli jsme si v největším shopping mallu v Ománu užasné palačinky s ovocem a nyní už odpočíváme a chystáme se na další zážitky.

Čti více

Sloni v lijáku

Afrika je horká zem. Ale v rovníkové Africe i dost lije. Přirozeně, musí přijít monzuny. Vyprahlá zem musí pít. Měli jsme akorát konec celodenního safari a v terénu jsme byli od 6 rána. Vraceli jsme se pomalu do kempu, a začalo lít. Pršet, ale ne jako u nás, ty rychlé a krátké bouřky, co po sobě zanechají ledové kroupy. Dlouhý souvislý liják. To znamená hodně bláta, že klouže i našim džípem, zvěř se seskupuje do stád. Zebry, pakoně, antilopy ve skupinkách postávali kolem, když jsme kolem nich procházeli. A věru klouzaly jsme se i my. Pak jsem v dálce uviděl stádo slonů, jak pomalu jdou k místnímu napajedlu. Liják neustával, a začala se tvořit mlha. Na Maasai Mara dost neobvyklá atmosféra. Sloni se stále přibližovaly. Vytáhl jsem foťák a cvakl pár záběrů. Fotka i tak nevystihne ty krásné okamžiky.

Čti více

Snědli jsme živou chobotnici! Jižní Korea

Když to chcete jíst, tak prosím, je to na Vaši vlastní zodpovědnost. Může Vás to udusit. Před pár lety vzal přítel svou milou na tuto pochoutku a ta se při ochutnávce udusila. Chobotnice jí zůstala v krku a nebylo jí pomoci. Ani silný korejský alkohol nepomohl, který jinak pomáhá. Přesto to chceme zkusit. O co jde? Sníst živou chobotničku. Větší než je průměr vašeho hrdla. Třeba se posílit. Potom nám přinesou bílou chobotnici. Bereme ji, překousneme a polykáme. Mně se to chytá na krku, ale nakonec padá do žaludku. Kromě mně tuto delikatesu zkouší ještě jeden člen naší výpravy. Jeho matka nevěří vlastním očím, ale co může dělat. Hodně návštěvníků zkusí tuto jihokorejskou delikatesu. Někdo z nás prohlásí, že cítí, jak se mu svíjí chobotnička v žaludku. Ano, prý je to normální. Skvělý adrenalin. Neskutečný pocit, jak vám něco leze v útrobách těla. Už jsem zkusil živé srdce hada, koláčky z much, ale toto je něco, na co řeknete jen WAU a je třeba to zapít.

Čti více

Snowboarding na dunách?

Pustit se na snowboardu po sněhu, už určitě vyzkoušelo více z vás. Ale pustit se na snowboardu po saharském písku? Tento druh zábavy se nazývá sandboarding. Po včerejší tour na džípech a projížďce na velbloudech na nádherných, několik stovek metrů vysokých saharských dunách Erg Chebbi, jsme se rozhodli tento zvláštní sport otestovat. První výzvou bylo, vůbec najít nějaký snowboard na poušti. V malém městečku Khamilia, kde dosud žijí černoši - potomci otroků, přivezených před několika staletími, nám řekli, že v nedaleké Merzouga by jeden pán tu věc zvanou snowboard mohl mít. Po procházce palmovou oázou jsme se tedy vydali zjistit, zda tu zvanou věc, na Sahaře tedy najdeme. A našli jsme. Baculatější Berber, s nepříliš dobrou zubní hygienou, si v tomto saharské městečku rozjel byznys s půjčováním snowboardů a lyží. Byli jsme rádi, že tu někdo tu věc, zvanou snowboard, má. Půjčení dvou snowboardů na dobu neurčitou, nás vyšlo na 200 dirhamů, tedy asi 18 €. Opět zastavíme džípy těsně u dun, a jdeme na první z nich. První jízda na první duně ... nic extra, podle našich očekávání. Ukazuji lidem, aby se posunuli dál, kde je duna prudší. To už byla potom jiná jízda! Mnozí se jen překvapeně dívali, s jakou lehkostí se dá jezdit na písku, "snowboardovat" v Africe na Sahaře. Zážitek na celý život! Dnes jsme opustili Saharu a ocitli se v pohoří Střední Atlas. Méně než 400 km od místa, kde jsme ještě před několika hodinami jezdili na velbloudech, džípech i snowboardech po saharských dunách. A teď tu stojíme s opicemi v jehličnatém lese u města Ifran a u lyžařského střediska. Už nepotrvá příliš dlouho, možná 5-6 týdnů, a objeví se zde první sníh. Za jeden den se tak budete moci lyžovat či snowboardovat na zasněžených horách v Africe a ve stejný den ještě odběhnout se svým snowboardem či lyžemi, směrem na jih ke krásným písečným dunám Sahary. Toto je prostě Maroko! 

Čti více

Srdcem největšího vodopádu Asie

Slyšeli jste někdy o vodopádu Huangguoshu? Ne? Není to překvapivé. I když tento majestátní vodopád s výškou 78 a šířkou 101 metrů je pokládán za největší vodopád Asie, tak jeho poloha v málo známé provincii Guizhou v jižní Číně z něj dělá spíše cestovatelskou kuriozitu. Samozřejmě, že na naší cestě jižními provinciemi Číny jsme ho nemohli opomenout. Jak scházíme chodníkem zasazeným v bujném porostu jihočínského krasu, tak vodopád slyšíme dříve, než ho vidíme. Tentokrát ale zní o něco slaběji. Místní průvodce Jason vysvětluje, že už dlouho nepršelo. "Znamená to, že můžeme jít dovnitř?" Ptám se. "Ano, proud je sice slabší, ale dobrá zpráva je, že můžeme jít do nitra" odvětí Jason. Co znamená jít dovnitř vodopádu? Huangguoshu je zasazen ve vápencovém krasu, který je silně zvětralý a protkán množstvím jeskyní. Jedna z nich prochází přímo srdcem vodopádu a můžete projít rovnou za vodní záclonu, která se lije z vrchu. Neváháme ani minutu a vydáváme se na cestičku dovnitř vodopádu. Jak se blížíme k jeskyni, tak je čím dál vlhčeji. Voda z vodopádu tvoří malé kapičky, které se nesou vzduchem desítky metrů. Když vcházíme do samotné jeskyně, tak vlhkost se mění na mokro. Ačkoliv neprocházíme přímo přes tok vodopádu ale za ním, tak ze stropu padají kapky a místy teče voda po zemi. Pokračujeme ve stísněném prostoru několik metrů, když najednou se otevře balkon a stojíme přímo mezi dvěma toky vodopádu. Po pravé i levé straně vidíme, jak se desítky metrů pod nás řítí voda a s mohutnou pěnou dopadá do jezera! Pokračujeme dál, není to ještě všechno. Míjíme nádobu, kde přes bambusovou rouru přitéká voda z vodopádu a můžete si v ní opláchnout ruce a přicházíme na malý balkónek přímo za hlavním tokem vodopádu. Přímo před námi, na dosah ruky, se z výšky 78 metrů řítí metry krychlové vody. Hukot je ohlušující, ale pocit blízkosti tomuto divu přírody je ještě silnější! Jsme přímo v srdci největšího vodopádu Asie! Po chvilce se ale musíme pohnout, jinak budeme celí promočení. Pokračujeme dál a vycházíme z druhé strany vodopádu. Zde sice mokří ale nadšení musíme konstatovat, že cesta srdcem vodopádu se řadí mezi nejkrásnější zážitky z naší cesty jižní Čínou! 

Čti více

Srí Lanka - historie plná barev, vůní a chutí

Anuradhapura byla dnes jako obrázek. Čistá ranní obloha nám dopřála krásné pohledy a nádherou ranní atmosféru u Maha Bodhi Tree, tedy posvátného stromu buddhistů. Právě zde na tomto místě byl na Srí Lance "zasazen" buddhismus. Maha Vihara-Ruwanvelisaja, Abhayaghiryia A Jetawanna Ramaj nám udělali obraz o sinhálském buddhismu. Krásné nás přivítalo i druhé posvátné místo chráněné UNESCEM a to jeskynní komplex Sri Aya maha Vihara. Počátky a kontinuita buddhismu je zde zpřístupněna od 1.st.p.n.l do 18.st.n.l až do dnešních dnů. Sám Buddha řekl, že na Srí Lance bude buddhismus v bezpečí nejbližších 5000 let, cca 2500 už uplynulo. Zavítali jsme na místní trh, kde se sváželo ovoce a zelenina z celého ostrova k následné distribuci do maloobchodů. Začíná neplánované dobrodružství. Mezi přeplněnými auty se zbožím se vyhýbáme od paty až k hlavě naloženým domácím, co na svých bedrech nosí tuny pytlů všelijaké zeleniny a ovoce. Mnozí pomáháme, ale zvládáme tak odnést jen jeden pytel. Jdeme radši ochutnávat... Kolem panuje neskutečně voňavá a pulzující atmosfera. Po gurmánském obědě jsme si dali tradiční ayurvédskou masáž v medicínském centru, kde se zkušenosti dědí z generace na generaci už několik desítek pokolení. Co je to nirvana? My už to víme. 

Čti více

Srí Lanka - perla indického oceánu

Kokosy, prales, kohouti-národní ptáci Srí Lanky, rýže a čaj, buddhistické památky a drahokamy. To vše jen znásobilo dojmy z perly indického oceánu, jak je tomuto ostrovu běžně přezdíváno. Největším zážitkem jsou však setkání s místními lidmi. Nebo třeba jen žvýkáním betelu se jako barevná a voňavá ozvěna vrátí po příjezdu domů v podobě šťavnatých vzpomínek. Tečku za poznávací častou jsme dali, jak jinak než gurmánskou. V nejkrásnějším koloniálním hotelu ostrova jsme to roztočili na perfektním grilovacím banketu v Kandy. Starosta města Kandy a hlava kandyjské provincie v jednom ještě neviděl lidi se tak nespoutaně bavit. Došel k nám a řekl: "Už dvacet let sem chodím na večeři, ale taková nálada zde ještě nebyla, odkud jste?" zeptal se. Odvětili jsem, že z Čech. Seznámili jsme se a prohodili par diplomatických vět. Po hodince odletěl vrtulníkem do Colomba. Dali jsme si mořské potvory,  pečené prasátko, dhal, Kott Sambar, lunu miris, Brinjal a tempuru. K tomu různé dezerty a při ochutnávání durianu jsme si řekli, že je čas jít na hotel. Cestování je o zážitcích, hlavně o těch, které prožíváte spolu se skvělými lidmi. Krásně společensky unavení míříme k Indickému oceánu. Nyní už společně odpočíváme v jeho šumivém objetí.

Čti více

Srí Lanka - zážitky na každý den

Ranní slunce v objetí lotosových květů se zrcadlí na hladině vodního rezervoáru. My vcházíme do ráje. Nejprve pozvolna stoupáme mezi královské brány, audienční síně a meditační centra. Své stopy zanecháváme v rajských zahradách krále Dáthusena. I díky němu a příběhu o jeho špatném synovi levobočků svět ví o levhartí skále. Cítíme, že na nás visí pohledy drzých makaků a opičích Hanumantových bojovníků z eposu Rámakhíjan. Slunce je již výše, teplota stoupá, tep se zvyšuje. Kráčíme po schodech do nebe, ale Led Zeppelin nám v uších nehraje. Posloucháme příběhy zrcadlové zdi a ta opravdu historií zpívá. Bájnou atmosféru zpřítomňují obnažené dámy. Pohled na tyto malované fresky si musíme zasloužit výstupem po exponovaném točitém schodišti do skalní galerie. Představujeme si ráj. Ještě předýcháme pár schodů a ocitáme se pod tlapami lva. Teprve tady začíná pravé dobrodružství. "Kdo bude nahoře první dostane infarkt, .." usmívám se a hovořím. Poslední třetina výstupu je před námi a doslova visíme na schodišti zavěšeného ze skály do vzduchu. Ostatní schody jsou tak strmé, že se dotýkají mraků. Alespoň se to tak před vytouženým vrcholem zdá. Jsme nahoře. Vyrazilo nám dech. Je tohle to místo, kde by mohli sídlit bohové? Až teď chápeme, proč si Kasyapa - samozvaný král a otcovrah vybral toto místo, jako útočiště ze strachu před pomstou. Strávil zde 17 let života. Měl všechno, jen ne čisté svědomí ... Trůn konkubíny ... my už tuto legendu známe. Obzor do země se nám otevírá na 360 stupňů. V dálce na horizontu rozeznáváme již navštívená místa. Zlatá socha Buddhy se třpytí na úbočí pod skalním chrámem v Dambulle, jako významný referenční bod. Když se vykloníme ze skalní terasy, máme pod nohama o 182 metrů vzduchoprázdno a nižší rajské zahrady s dodnes fungujícím systémem fontán. Jejich někdejší krásu a majestátnost si umíme shora představit. Jejich stavitelé byli perští inženýři. To málokdo ví. Umění zahradní architektury se zde učili i Číňané a od nich Japonci. Psalo se 4.st. našeho letopočtu. My jsme však v přítomnosti a dnes jsme ulovili další část cejlonských zázraků.

Čti více

Starobylým bazarem Tádžikistánu - Khujand

Nadechneme se orientální atmosféry téměř neznámého Tádžikistánu. Poslední uzbecké kilometry se za námi ztratily a před námi vlála zeleno-bílo-červená vlajka ozdobena zlatou tádžickou korunou jakou zvykl mávat i Ismail Somoni, slavný Tádžik, který založil koncem 10.století dynastii které nebylo v celém regionu páru. Vládli dokonce i světoznámé Buchaře a dnes jsou po celém Tádžikistánu jeho portréty. Je jich tu snad víc než portrétů současného prezidenta a to je už co říct. Tádžikistán. Znáte někoho kdo tu byl? Společně s Turkmenistánem je nejméně navštěvovanou zemí středoasijské pětky a když člověk vidí jakou krásou a dobrodružstvím dýchá, tak to nechápe. Roviny končící horami, vyšší hory, ještě vyšší hory až se nakonec tři vrcholy přehodí přes monumentální hranicí 7000mnm. Tádžikistán to jsou hory a nádherné kopce. Pamír. Zerafšánske vrchy. Turkestánský hory. Mongolské kopce. Více než 90 procent země tvoří kopce a přestože se tu vyřádí každý milovník přírody, ukrývá se zde také fascinující historie. Město Khudžand na severu v starobylé provincii Sogd se stalo naší bránou do tajemného světa Tádžikistánu. Až sem přišli achajmenovští Peršané a stál zde i Kýros Velký. Napadlo by Vás, že právě on je zakladatel tohoto sice málo známého, ale o to významnějšího města? Na perských mapách zde svítil nápis Kyropolis, ale jen do doby kdy sem přijel neochvějný kůň jménem Bucafelus nosící na svém hřbetě Alexandra Velikého, aby si město podmanil a přestavěl jej na slavnou Alexandrii Esch. I my jsme objevovali zdi staré pevnosti a u mozaiek si vyprávěli příběh nejslavnějšího Alexandra v dějinách. Tádžická restaurace Zeytun nás přivítala tradiční kuchyní, a tak se na stole ocitla polévka džavarí, šašlíky, kebaby či grilované skopové s čerstvými, kulatými chleby. 

Čti více

Starověký Merv, Turkmenistán

Překročili jsme řeku Amu Darya, bájný a legendární Oxus a náš poznávací zájezd se ocitne v zemi, jejíž jméno se spojuje s bizarní postavičkou bývalého prezidenta Turkmenbašiho. Jeho portréty však z roku na rok mizí a ulice či paláce zdobí portréty současného prezidenta Berdymuhamedova, který vládne zemi od smrti "otce Turkmenů". Ukrajujeme desítky kilometrů z pouště Karakum. Po uzbecké poušti Kyzylkum to je už druhá velká poušť na naší cestě a my vzpomínáme na hodiny zeměpisu. Oáza Mary se stane našim přechodným domovem a poté, jak jsme naše peněženky naplnili manátmi jsme si poseděli na perfektní večeři v podniku, kde dělají snad ty nejlepší šašliky v celé zemi. Ochutnali jsme je téměř v každé zemi, do které jsme se zatoulali, ale takové jaké dělají tady v Mary, bychom jinde marně hledali. Řeka Murgab si nedaleko nás tiše tekla a pomaličku, ale jistě pohltila město tma, která rozsvítila mramorové budovy divadla, duchovního paláce či velkolepé knihovny. Starobylé město Merv jsme si vychutnali dosyta a pomaličku, ale jistě jsme se učili rozlišovat století, jednotlivé citadely, stavby v nich a jejich příběhy. Zastavil se tu každý, kdo v tehdejším světě něco znamenal. Je to fascinující místo. Navenek nemusí působit tak zajímavě, ale když si na místech povíme legendy a příběhy toho co se zde odehrálo a jaké staré stavby nám dělají společnost, je to neskutečné místo. Slyšeli jste už o sušeném melounu? Kalif si ho nechal odsud posílat přímo do Bagadadu a my jsme ho ochutnali také!

Čti více

Strokkur a Gullfoss

Voda je na Islandu fenoménem v mnoha podobách. Atlantik, ledovec, dravé řeky, vodopády, termální prameny a gejzíry; zažíváme ji zde v pořádných dávkách. Nejvíce nás baví sledovat rozpustilý Strokkur, nejznámější aktivní gejzír na Islandu. Ve vzduchu se už vznášejí sírové výpary z horkých jezírek a pramínků tekoucích vedle cesty. Krčím nos a navzdory značce do nich opatrně strčím prst. Voda je příjemně teplá. Při samotném téměř 120 stupňovém gejzíru by to však už tak bezpečné nebylo. Hladina bublá, natahuje nás několik minut, nastražené foťáky už čekají na svou chvíli, když najednou vytryskne dvacet metrů do vzduchu. Za výskání obecenstva voda dopadá na zem. Ti, co stáli po větru, si pobaveně otírají obličeje a objektivy, připraveni na další vodní bombu. Posílení vydatnou jehněčí polévkou pokračujeme ještě o pár kilometrů dál ke kaskádám, kde řeka Hvítá protéká dvoukilometrovým kaňonem. Jeho sloupové čedičové stěny připomínají majestátní varhany. Z dvacet metrů vysokých schodů se derou stovky litrů vody za sekundu. Opět vychází slunce a vodopádu korunuje duha. Vytahujeme nepromokavé větrovky, bez kterých se zde dole neobejdeme. Gullfoss si chceme vychutnat pěkně zblízka.

Čti více

Sumo

Tuto neděli odstartoval druhý letošní turnaj ve městě Tokyo. Nám se s naší skupinou podařilo dostat na trénink klubu s názvem Azumazeki Beya, a vzhledem k tomu, že to bylo pár dní před začátkem turnaje, tréninkové tempo bylo opravdu velmi vysoké. Měli jsme možnost sledovat na dva metry od nás vzdálené velevážené sumo zápasníky. Doslovný překlad slova sumo do češtiny je bránit se. Je to bojový, kontaktní sport, který je starý více než 1000 let. Japonským národním sportem se stal ještě v období Eda na počátku 17. století. Sumo zápas se odehrává na vyvýšeném ringu s názvem dohjó, na kterém se nachází kruhové zápasiště s průměrem 4,57 metru. Cílem souboje je vytlačit soupeře za okraj vyznačeného zápasiště, nebo jej donutit, aby se dotkl země jakoukoliv částí těla kromě chodidla. Před začátkem každého souboje předvedou zápasníci jednotlivé rituály. Předvádějí obranné dřepy Šiko a souboj očí se soupeřem. Pak oba zápasníci vystoupí z kruhu, napijí se "vody síly", otřou si ústa "papírem síly" a pak naberou do hrsti sůl, kterou rozhodí po zápasišti na znak vyhnání zlých duchů. Do ringu spolu se zápasníky nastupuje i rozhodčí, který se nazývá gjódži. Na sobě má kostým šlechtice ze 14. století. Za pasem nosí nůž tanto, jako vzpomínku na dobu, kdy rozhodčí po chybném rozhodnutí spáchal sebevraždu nazývanou seppuku (neslušně harakiri). Japonská uctivost káže dodnes, v případě nesprávného rozhodnutí rozhodčímu odejít do rozhodčího důchodu. Od roku 1958 se v Japonsku pořádá každý rok šest velkých turnajů. Ty se konají každý druhý měsíc ve čtyřech japonských městech. Délka turnaje je 15 dní. S geniálním zážitkem z tréninku pokračujeme v lovení zážitků na naší zlaté cestě Japonskem. Podařilo se nám udělat i několik perfektních záběrů.

Čti více

Svátek obětování v Pákistánu

Eid Al-Adha (svátek obětování) patří mezi největší muslimské svátky. Hlavním motivem je příběh, když Abrahám, kterého bůh vyzval, aby obětoval svého syna - podle bible Izáka - podle koránu Izmaela. V poslední chvíli ho anděl zastavil a Abrahám namísto syna obětoval beránka. Muslimové to vnímají jako maximální poslušnost k bohu. Je to obdoba k našim Vánocům nebo Velikonocům. Zatímco v našich končinách před Vánocemi kupujeme kapry a házíme je do vany, zde se před svátkem jde na tržiště, za město a podle vaší ekonomické situace si koupíte svou oběť. Ten, kdo našetřil nejvíce, si koupí od velkolepého velblouda až po malého beránka. Vyzdobí si ho, jede se se svým zvířátkem po ulicích. Např. velbloud, děti ho krmí, vozí se na něm, sem tam mu dají jméno - poté co mu podříznou krk, musí asi nastoupit k dětem armáda psychologů ... Dnes po ranní modlitbě, poté co se symbolicky obejmuli, všichni poté doma obětují své zvířátko. Ve starém městě Lahore, v úzkých uličkách, se obětovalo od velblouda po krávu. Před město přivádějí desítky krav a šikovná ruka je rychle podřezává. Jsem pozván na obětování velblouda i krávy. Hned jak nůž udělá krátký proces, zástup zvolá Alláh je velký a mocný ... podávají mi ruce a děkují že jsem je poctil návštěvou, nabízejí mi, zda i já nechci některé ze zvířat podříznout? Ptají se, jestli se něco podobného dělá i v našich zemích. Vysvětlil jsem, že v naší rodině se odřezávají hlavy akorát kaprům. Všichni v tento čas nejlepší oblečení a celkově je velká veselice. Děti dostaly navíc rupie, kupují si sladkosti, čaj ... chodníky plné krve, bezvládná bezhlavá těla zvířat ... Nejprve jsem si myslel, že je to dost morbidní, ale nějak to sem patří, vysvětlete takovému Francouzovi, že zabíjíme kapry. Také na vás bude zírat, jak na blázna.

Čti více

Svazijsko

Malá země, která je turismem ještě pořád opomíjená. Přesto sem začínají turisté jezdit a objevují nádherné království, které je jednou z posledních skutečně absolutistických monarchií na světě. Zdejší král se jmenuje Mswati III., ale jeho titul je Lev. Jeho matka, která zastává funkci královny, má titul Slonice. Je mnoho diskusí o způsobech vládnutí a my si dnes můžeme udělat svůj obraz. Projíždíme královstvím s mnoha přírodními rezervacemi a národními parky. Velká část obyvatel se hlásí k původním náboženstvím a na místních trzích ještě stále prodávají šamani své potřeby a pomůcky. Neváháme a nakupujeme. Navštěvujeme tradiční vesnice a dozvídáme se mnoho detailů o tradičním způsobu života obyvatel Svazijska. Kromě skanzenu vidíme i jedno z nejlepších vystoupení tradičních tanců a gospelu vůbec. Tento soubor několikrát vyhrál místní i mezinárodní soutěže a my to zažili na vlastní kůži. Fascinující zážitek.
 

Čti více

Symbol svobody a Ameriky

Při zmínce USA nebo New Yorku se mnohým z nás vybavila hlavně 46 metrů vysoká Socha Svobody, na kterou jsme se také těšili. Francouzský dar pro USA v roce 1886 není jen symbolem svobody a vzájemné pomoci a spolupráce těchto dvou zemí. Za Sochou Svobody jsme se vydali na ostrov Liberty Island trajektem. Hned vedle leží rovněž důležitý ostrov Ellis Island. Tento ostrov představoval vstupní bránu pro všechny imigranty přicházejících do USA na přelomu 19. a 20. století. Mezi nimi i téměř půl milionu Čechů a Slováků, kteří se vydali za vidinou lepšího života. Přestože jsme měli během našeho zájezdu dostatek času i pro tento program, počet návštěvníků je limitován, a lístky je lepší koupit předem. Návštěva obou ostrovů a jejich muzeí je v podstatě zdarma. Platí se jen za trajekt, který jede z jihu Manhattanu na Liberty Island, druhá zastávka je Ellis Island, a zpět na Manhattan. Přijíždí pravidelně ve 20-30 minutových intervalech, a tedy zda jsme vystoupili později i na Ellis Islandu je jen na vás. Pokud máte čas, určitě to doporučujeme. Lístek na trajekt je ideální koupit přes internet. Stojí 18 $ a lze si vybrat konkrétní den a hodinu. Přestože trajekt jezdí pravidelně jako kyvadlová doprava, a zpět je možné nastoupit na kterýkoliv, lístky jsou během největší sezóny často dávno vyprodané. Denně se dostane na ostrov se Sochou Svobody 20 000 návštěvníků. POZOR, nezahrnuje to automaticky přístup do vnitřku Sochy Svobody nebo do jejího podstavce. Při koupi lístků je dobré promyslet si, co přesně chce návštěvník vidět. Lístek do podstavce (včetně trajektu) stojí 19,25 $ a až úplně do koruny jen o pár dolarů víc. Rozdíl v ceně je zanedbatelný, což však může překazit plány je počet dostupných lístků. Do podstavce se denně dostane 4 000 lidí, do koruny už jen 500. Proto je potřeba si tuto návštěvu promyslet co nejdříve. Během letní sezóny jsou tyto možnosti vyprodány i 3 měsíce předem! Výstup do koruny také vyžaduje trochu fyzických schopností. Není tam vybudován výtah, a pro výhled musíte zvládnout 162 úzkých schodů. I kdybyste se přece jen do koruny nedostali, ostrov, výhled na Manhattan a blízký pohled na Sochu Svobody stojí za to.

Čti více

Tajemství egyptských pyramid

Když se řekne Egypt, každý cestovatel si automaticky představí jeho největší skvost - pyramidy. My s průvodcem CK SEN  jsme poznali nejen ty nejznámější v Gíze, ale historií jsme putovali až k těm nejstarším z nich. Po vydatné snídani se vydáváme naším autobusem na Gízskou náhorní plošinu; je to vzrušující, protože už jako děti jsme o tom všichni snili. Vidět pyramidy živě, cítit jejich přítomnost - poslední existující div světa. Vyrážíme brzy ráno a atmosféru nám dotváří mlhový opar, který se letmo rozpouští v prvních paprscích vycházejícího slunce. V dálce spatříme tyčící se vrcholky pyramid. V autobuse je až posvátné ticho, všichni si vychutnáváme tento moment se zatajeným dechem. Z jedné strany probouzející se Káhira, z druhé strany nekonečná poušť. V objektu se nachází 9 pyramid a muzeum sluneční lodi, která byla objevena v roce 1954 egyptským archeologem Kamal El- Mallakhem. Největší a nejznámější je Cheopsova pyramida.. Za příplatek se dostaneme dovnitř pyramidy a určitě to stojí zato. Připravte se však na netradiční výstup. Vchod do pyramidy není ten původní, a je to v podstatě jen díra, kterou se starověké arabské kmeny snažili dostat dovnitř pyramidy. Pak nás čeká výstup asi 150 metrů úzkou chodbou cca 2x1,5 metrů do královské komnaty. Nemějte však obavy, výstup je nenáročný a postupuje se pomalu. V pyramidě je však řidší vzduch a teplo, takže je dobré si sebou nebrat mnoho věcí, a fotografování také není povoleno, takže zrcadlovky se nevyplatí brát s sebou. Je to však životní zážitek, něco nezapomenutelné a neopakovatelné. Více asi není potřeba psát, toto se musí zažít, a nejlépe s CK SEN, v Egyptě jsou totiž jako doma.

Čti více

Tančící tučňáci

Noc, slunce a párty na pátém patře paluby naší lodi. Nedá se spát, noc trvá hodinu a tak tančíme. Dancing queen od Abby se na Antarktidě jmenuje Dancing pinguin. Naše Česko-Slovenská skupina na tučňácí tanec roztancovala celou palubu. Šéf výpravy Jan Bryde zpívá a dělá show. Vodka a vařené víno teče proudem. Je to náročná expedice. Ráno vstáváme o šesté ráno a děláme okružní plavbu na Zodiak po kanálech a průlivech mezi ledovci. Před námi obrovská ledová kra a na ní 26 tuleňů. Máme to nafocené, je to pecka na závěr naší cesty. Eva spatřila opět 5 velryb, běžím ke kapitánovi a hlásím to na velitelském můstku. Celá loď je na nohou, oslavujeme. Poslední vylodění a naše skupina se rozhodla, že to musí být extra. Oblékli jsme si župany a nastoupili jsme na zodiak jako tučňáci Albini. Cela posádka a lidé na palubě si nás fotili a úplně zapomněli na všechno kolem. Je krásné cestovat a poznat kultury a jiné národy. S každým na lodi z posádky jsme kámoši. Šéfkuchař je Indonésan. Dimitriuj, Rus ví fakt široké spektrum informací, není otázka o Antarktidě, na kterou neumí odpovědět. To on nám ukázal těch 26 tuleňů, prostě zná zátoky a kry, kde se zdržují. Toto je ráj, cesta překročila naše očekávání o 100 procent. Za 17 dní mám jednoznačně nejvíce fotografií.

Čti více

Tancování pod tisíciletými baobaby

Jen pár kilometrů od našeho hotelu je takzvaná želví vesnice Sokak. Najít zde můžete dva druhy suchozemských madagaskarských želv – želvu paprsčitou a želvu pavoukovitou. Jsou jich tu doslova tisíce. Pár želv si i chytíme do ruky. Některé dokonce ze zvědavosti sami přijdou až k nohám. Lidé je tu i krmí a jsou tedy pěkně vypočítavé. Kousek od tohoto želvího světa se nachází les Reniala. Rostou v něm stovky baobabů a často narazíte i na zvířata. Ačkoliv je les jen kousek od nás, nepůjdeme přece po vlastních. Připraven je pro nás kočár. Ale nebudou ho táhnout koně, ale místní hrbaté krávy zebu. Vyzkoušíme tak trochu místní způsob dopravy. Přijíždíme k baobabům, které mají přezdívku Fonyó. Nikde nenajdete tolik druhů baobabů, a tak krásných jako na tomto ostrově. Někteří jedinci tu mají již přes 1000 let. Tedy pamatují řádný kus historie. Přímo ze stromu baobabu nám místní průvodce odtrhne i jeho chutné kulaté plody, které se často používají pro výrobu džusů. Zajímavá chuť, doporučuji vyzkoušet. Na závěr procházky je pro nás připraveno příjemné posezení. Na stole nesmí chybět místní dobrota sambosa a národní alkohol ostrova - rum. A k tomu kulturní program od místních vesničanů. Hudba, zpěv i tanec. Hudebními nástroji jsou trocha plechu, kanystr a menší děravá kytara. Přesto na to dokáží hrát opravdu skvěle. Jako první se od nás na žádost ostatních přidává do tance průvodce. Naštěstí mě v tom lidé nenechávají samého. Tanec pod tisíciletými baobaby a s živou hudbou přece nezažije člověk každý večer.

Čti více

Tango v Buenos Aires

Velmi se těším vidět čtvrť La Boca, vždyť právě odsud pochází i jeden z nejlepších fotbalových hráčů světa - Maradona. Procházíme kolem stadionu, kde hrával a vstupujeme do staré části. Kolem nás nádherné barevné domky. V některých z nich jsou bary a restaurace. Sedneme si na kávu a najednou se na ulici zapne gramofon, ozvou se tóny tanga, místní v baru se postaví a začnou tancovat. Ne pro nás, turisty, ale pro sebe, pro radost. Procházíme se ulicemi Buenos Aires a je to pro nás nepochopitelné, lidé si sem-tam jen tak volně tančí. Bez studu, jestli se na ně někdo dívá. Jsme řádně nasátí atmosférou a vstupujeme do klubu, kde tango vzniklo. Profesionální tanečníci ze sebe dávají maximum. Viděl jsem různé taneční a hudební představení po světě, toto je ale jednoznačně to nejlepší. Přistihneme se, že se pohybujeme v rytmu. Samozřejmě sklenka Malbecu umocňuje tento nádherný večer.

Čti více

Tanzanie - Serengeti

Nasedáme do LandCruiser a náš průvodce Nuru nám říká, že dnešním cílem je dostat se ke stádům pakoňů, na pláních Serengeti. Hlavní stádo migrujících pakoňů a zeber, by se mělo nyní nacházet v oblasti Západního koridoru. V rámci Velké migrace, jak je tento jedinečný přírodní úkaz nazvaný, migruje 1,5 milionu pakoňů, přibližně 300 tisíc zeber a 450 tisíc gazel. Po cestě míjíme žirafy, lvy a další zvířata. Najít obrovské stáda pakoňů není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože Serengeti s přilehlými oblastmi má rozlohu přibližně 40.000 km čtverečních a cesty v odlehlejších oblastech nejsou tak husté, jak v těch turisticky častěji navštěvovaných. Druhou věcí je, že pakoně dokáží za noc urazit i 50 km, a tak se může od poslední informace o jejich lokalizaci, hodně změnit. Po přibližně 40 km jízdy se dostáváme na malou vyvýšeninu, odkud se nám naskytne neuvěřitelný pohled na pasoucí se černé tečky, kam oko dohlédne. Přicházíme blíž a dostáváme se mezi pakoně. Nuru vypne motor a zůstáváme více než hodinu pozorovat tyto úžasné antilopy. Posloucháme a nahráváme jejich zvuky, které jim i dali jméno. Sanové (Křováci) toto zvíře volají Gnu. Zřetelně toto "slovo" od pakoňů slyšíme. Sledujeme samce, jak odhánějí soky a snaží se přilákat a udržet si samičky, letošní mláďata s malými růžky, jak se tváří, že už jsou dospělé, a odpočívající kusy ve stínu akácií. Pakůň je antilopa, která není pro někoho příliš atraktivní. Když se ale dostanete do blízkosti stáda, zamilujete si je. Masajové říkají, že pakoně stvořil jejich bůh Enka z "náhradních dílů", které mu zůstaly po stvoření ostatních zvířat. Rohy má z buvola, hlavu lučního koníka, bradu z levhartí hřívy, ocas koně, nohy buvola, tělo hyeny a pruhy zebry. I přes tento zevnějšek je to zvíře dokonale přizpůsobené svému prostředí. Skoro celý den trávíme pozorováním pakoňů. Jen tak, jakoby nic, se mezi nimi objeví hyena a o pár metrů vedle gepard. S ranními lvy máme i geniální zážitek z pozorování šelem. Později odpoledne opouštíme toto neuvěřitelné, přírodní divadlo a cestou do lodge se ještě zastavíme u řeky Grumeti, kde už čekají obrovští krokodýli na svou příležitost, kdy bude stádo překračovat tyto vody. Ve stromech vidíme i guerézy pláštíkové a kočkodany zelené. Nedaleko se ještě setkáváme s rodinkou lvů, aby naše dnešní safari bylo dokonalé. Serengeti ale není naším jediným parkem, na tomto zájezdu na klíč, po Tanzanských parcích. Navštívili jsme už Tarangire s úžasnou krajinou s baobaby a množstvím slonů a žiraf, Manyara na břehu stejnojmenného jezera s buvoly, plameňáky a pelikány a kráter Ngorongoro, o kterém se hovoří jako o nejlepším přírodním divadle světa. Další dny nás čekají parky na jihu Tanzanie Ruah, Mikumi a největší chráněná přírodní oblast v Africe, Selous. Držte nám palce při hledání vzácných zvířat, jako jsou psi hyenovití.

Čti více

Taškent a jeho zákoutí, Uzbekistán

Taškent byl kdysi 4.největším městem celého Sovětského svazu a dnes v sobě nese pochodeň moderniho Uzbekistánu. První úsměv, první exotická tvář, první pozdravy a igelitky plné peněz, protože Uzbekové stále nevymysleli větší bankovku než 5000 somů, což je v přepočtu cca euro a půl. Měníte sto euro a peníze připomínají cihlu. Pro mnohé je Taškent šedivým, nudným a sovětským městem, ale když víte, kam máte jít a co objevit, poznáte jeho krásnou, barvitou stránku plnou zajímavostí. Taškent nás mile překvapil svým nádherným komplexem Chóst Imom a tyrkysovým kupolemi či nejstarším Koránem světa, na který jsou Uzbekové patřičně hrdí. Pravou Střední Asii jsme ochutnali na místním bazaru Chors. Nakoupili hrozny, granátová jablka a šťavnaté broskve a odebrali jsme se na náměstí Nezávislosti. Zde jsme se stali atrakcí, a tak se s námi fotila nejen třída plná žáků na výletě, ale dokonce i mladý svatební pár, který tak bude mít v albu exotickou fotografii. Odvezli jsme se taškentským metrem a tak jsme si po Almaty zkompletovali naši sbírku a navštívili tak všechna metra Střední Asie. Vyfotili jsme se s Timurem Velkým a vydali se na dobrodružnou cestu do jeho někdejšího hlavního města.

Čti více

Tibetská atmosféra

Stačily dvě hodiny letu a ocitáme se v úplně jiném světě. Přelet nad Himálají z Chengdu do Lhasy je jedním velkým zážitkem. Konzumní a civilizovanou tvář Číny jsme nechali daleko za sebou a nyní se už přibližujeme tibetské kultuře, jak nejvíc je to jen možné. Lhasa má nepopsatelnou atmosféru, kterou je třeba zažít. Nádherné chrámy, modlící se buddhističtí mniši, všude hrající mantry a vysokohorské slunce. Procházíme slavnou Potalou, nejproslulejší památkou regionu, bývalým sídlem dalajlámů, pozorujeme život místních na posvátném okruhu Barkhor i život mnichů v nejposvátnějším chrámu země Džokhang. Poté už naše kroky směřují do nedaleké restaurace na vyhlášený steak z jaka, který zapíjíme čajem s jačím máslem. Klid tohoto duchovního místa vnímáme všemi smysly. Míříme k dalším buddhistickým klášterům Drepung a Ganden ve výšce 4 500 m.n.m., kde se právě odehrává tradiční tibetský pohřeb.  Obdivujeme horskou tibetskou přírodu. Projíždíme himálajskými sedli v 5 000 m.n.m. a úchvatné osmitisícovky se nám ukazují v plné kráse. V klášteře ve městě Shigatse si roztáčíme modlitební mlýnky a necháváme se unést všudypřítomnou atmosférou v průvodu mnichů odříkávajících mantry.

Čti více

Tikal a prales

Jaké je to vstoupit do pralesa? Cítit se jako Indiana Jones a objevovat neobjevené? Za ranní mlhy, která je tak typická pro středoamerický prales, procházíme okolo dopravní značky „Pozor jaguár přes cestu“. Tak jako je u nás na značce lesní zvěř. Díváme se všude kolem, vždyť jaguáři jsou nejaktivnější takto brzo ráno anebo při západu slunce. Adrenalin nám pulzuje v žilách, když vystupujeme z auta a před námi ještě z rána nádherně dýchá celý prales. Občas slyšíme opice – vřešťany. Jde je slyšet na velkou dálku a jejich řev zní jako by samotní jaguáři bojovali o život. S maličkou dušičkou se vydáváme do srdce pralesu. Procházíme kolem pyramid, které mají stovky let a jsou celé porostlé hustým závěsem lián a zelených lišejníků. Odměnou nám je však po dlouhém putování hlavně náměstí v Tikale. Snad nejkrásnější archeologická zóna a téměř jenom pro nás. Přesně tu se odehrávaly mayské obřady. Tady se nacházeli panovníci a rozhodovalo se o osudu mocného impéria. Magičnost ohromujících staveb dodnes láká různé hledače záhad a my mezi nimi, snažíc se poodhalit tajemství dávných civilizací.

Čti více

Tikal v pralese

Jako každý den nás brzy ráno čeká náš usměvavý šofér s nastartovaným vozidlem. Pokud chcete v přírodě něco zažít, není novinkou, že brzy ráno ožívá prales nejvíce. A Tikal, pro mě určitě nejkrásnější mayská památka, je celý ponořen v hluboké džungli. Celé je to tak trochu vzrušující, a tak trochu tajemné. Proto Tikal zbožňuji. Julo, tak se jmenuje náš řidič, se žene za volant. Řekla bych, že má přes 200 kilo. Hranatý jako zrnko kukuřice. Staré guatemalské pověsti říkají, že žena je krásná, pokud se podobá na zrnko kukuřice. V tom případě by byl náš Julo královnou krásy. Hlava kulatá jako meloun a úsměv jako malý bůžek slunce: „Dívej, dívej... právě vychází nad jezerem Peten, není to magické?“ Usmívá se jako malé dítě, když dostane lízátko. A my se usmíváme s ním. Všechny, ještě tak trochu v polospánku, Julo probere, když prudce brzdí u značky "pozor jaguár". Děláme si fotky na památku a najednou to pralesem opravdu začne "žít". Vřískot na plné pecky. Vypadá to, že se na nás přímým směrem blíží smečka jaguárů. Kdybych nevěděl, že jsou jaguáři samotářská zvířata a víceméně se potkávají jen kvůli páření. A kdybych nevěděl, že ten ohromný skřekot patří vřešťanovi, relativně velké opici, o které se říká, že je jedním z nejhlučnějších zvířat na naší planetě, kterou lze slyšet na vzdálenost až 5 km a její hlasivky překračují 125 decibelů, leknu se i já. Jeho skřekot je opravdu odstrašující. Je to jako by na nás za malou chvíli měla zaútočit opravdu velká smečka něčeho hrozivého. Náš domácí průvodce José (familiárně ho voláme Jožo) zahlásí: „Jaguáři!“ a já mám v minivanu zpět všechny cestující, než byste řekli "SEN". První ranní rozcvička za námi. Běh na krátkou vzdálenost. Po chvilce už vystupujeme v národním parku Tikal, prodíráme se pralesem, cítíme se jako Indiana Jones. Objevujeme pyramidy, které jako by jen tak v hustém porostu svůj dávný sen snily. Dostáváme se na "hlavní náměstí". Tikal je prostě bomba!! Podle mě by měl být zařazen mezi 7 novodobých divů světa. I moje skupina je bomba!

Čti více

To nejlepší z Dubaje

Ahoj ze světového nej Dubaje. Dnes naše československá SEN skupinka absolvovala všechno to nej z Dubajské nabídký. Hned ráno jsme se podívali na město ze 124. patra, abychom věděli, kam půjdeme dál. V automatu na zlato jsme nakoupili zlatě cihličky a vyrazili jsme do města. Panovník rekonstruuje svůj palác, mešita Jumeirah nás přivítala svoláváním na modlitbu a na zlatém či látkovém bazaru máme už své kamarády, kteří nám dávají speciální SEN slevy. Oběd v SEN restauraci a potom šup na nejbělejší písečnou Jumeirah Beach. Burj al Arab, Jumeirah Beach hotel, palmový ostrov, hotel Atlantis, lyžování v Ski Dubaj a na závěr jedinečné fontány pod Burj Khalifa. Uff, viděli jsme toho hodně, ale o to víc nám nyní chutná chlazené pivko v našem hotelovém baru.  Zítra nás ráno čekají nákupy, jízda metrem, pláž a po obědě nastupujeme do auta a směřujeme do pouště. 

Čti více

To nejlepší z Egypta

Vážení přátelé, dnes jsme byli na nejjižnějším bodě naší cesty, pouhých 60 km od Súdánu a konečně jsme viděli na vlastní oči Abu Simbel. Nádhera. Potom ještě Philae, pár odvážlivců v 45 stupňovém horku ještě stihlo i nedokončený obelisk a nyní už si vychutnáváme příjemných 32 stupňů, neboť slunce konečně zapadlo a máme moře času toulat se po trhu a vdechovat vůni koření v Aswat. Doufám, že tak jako v minulých letech zvítězí toto magické místo v hodnocení nejlepších míst, které jsme navštívili. Zítra nás čeká 134 sloupů v Karnaku a večer pečení holubi, kteří nám ale nespadnou sami do úst, ale musíme za nimi do restaurace. Holubi nám skutečně přišli v restauraci až pod nos, ale kromě smutných očiček už neměli co více nabídnout, ale najedli jsme se jiných dobrot. Potřebovali jsme to, protože dnes jsme se toulali v pekelném horku po Karnack chrámu, který je podle vice odborníků ještě významnější památkou starého Egypta než pyramidy. Zítra pokračujeme po Západním břehu, kde nás čeká kopec hrobek, reliéfů a Faraonů, abychom pozítří konečně spláchli prach egyptské pouště v  Červeném moři…

Čti více

Toto místo jste viděli několikrát, ale téměř nikdo ho nezná - Maroko

Když přejdeme zasněžený Vysoký Atlas, kde se také lyžuje, čeká nás Sahara. Tedy skok do úplně jiného světa. Naší první zastávkou, kde si dáme chutný tradiční oběd, bude městečko Ait Ben Haddou. Město, které všichni z Vás už viděli a to několikrát, ale téměř nikdo ho nezná. Jak je to možné? Právě v tomto historickém, stylovém městečku se natáčely (a natáčejí) desítky světoznámých filmů. Právě zde Russell Crowe začínal svou gladiátorskou kariéru ve filmu Gladiátor. Toto místo za pomoci počítačových úprav ztvárnilo Jeruzalém ve filmu Království nebeské. Zde běhal princ z Persie, chodil Lawrence z Arábie, Kleopatra či snad nejznámější Galové Asterix a Obelix.  Nebo jste fanouškem Her o trůny? Tak jste se určitě s tímto městem Maroka setkali i tam. A to ještě z daleka není všechno, co se tu natočilo a vyskytlo na obrazovkách celého světa. Nyní, při sledování jednoho z těchto filmů, už budete vědět, kde se to opravdu točí a budete si moci říci „přesně tam jsem stál i já“.

Čti více

Tradiční pěstování čaje na Mauriciu

Bois Chéri je malá vesnička na jihu Mauricia, která se zabývá dlouholetou tradicí pěstování čaje: na rozloze 250 hektarů se nacházejí rozsáhlé čajové plantáže. V areálu se nachází továrna, která dnes funguje jako muzeum a také čajovna, odkud je krásný výhled, a již tradičně se zde konají ochutnávky čaje, které jsou rozhodně zážitkem. Mauriciu nikdy nechyběla vášeň pro výrobu a zpracování čaje. Historie čaje na Mauriciu sahá do roku 1892, první semena čaje sem byla přivezena ze Srí Lanky (Cejlon). Nejoblíbenější čaj je právě vanilkový, který vás překvapí svou jemností; vanilka, která se používá, je buď z Mauricia nebo z Madagaskaru. V současnosti na Mauriciu existují tři hlavní výrobci čaje: Chartreuse, Bois Chéri a Corson. Na Mauriciu se čaj pěstuje na úrodných vysokých plošinách, kde jsou klimatické podmínky ideální pro pěstování čaje vyšší kvality. Je známo, že se čaj pěstuje v souladu s životním prostředím a bez používání pesticidů. Ročně všichni producenti čaje nasbírají okolo 6700 tun čajových listů, ze kterých se vyprodukuje 1200 tun čaje: to je jen zlomek světové produkce čaje. V průběhu let byly Mauricijsští výrobci čaje inovativní a vyvinuli jedinečné odrůdy čaje. V současnosti vyrábí čajový průmysl na Mauriciu více než 20 druhů čaje, kokosový čaj, citronový čaj, karamelový čaj, čaj z kardamonu, čaj z citronové trávy, exotický ovocný čaj a ledový čaj. Právě čaj Bois Cheri z Mauricia se považuje v zahraničí za luxusní výrobek a my z CK SEN si ho odnášíme na památku domů. Vanilkový čaj si můžete koupit dokonce i na letišti na cestě domů.

Čti více

Trekking v Chiang Mai - Thajsko

V malé skupince se vydáváme napříč džunglí v blízkosti barmských hranic, kolem nejvyšší hory Thajska Doi Ithanon. Tato oblast je známá též jako Zlatý trojúhelník, kde se v minulosti ve velkém pěstovalo opium. Dnes tu vidíme nádherná rýžová políčka a potkáváme horské kmeny, především domorodce z kmene Karenů, kde ženy nosí podle tradice už staletí na krku obruče, které váží až 15 kg a prodlužují jim krky. Dlouhokrké ženy. Neskutečný zážitek. Během těchto dní nepotkáváme žádné turisty, jen domorodce pracující na rýžových políčkách, sběrače jahod nebo místní, kteří putují lesem z jedné vesnice do druhé. Koupeme se ve vodopádech, které lemují naší cestu a večer trávíme u místních v chýši, kde máme připraven jednoduchý nocleh. Zakládáme ohníček a náš místní průvodce nám rozlévá jejich místní pálenku a hraje na kytaru.  Do rána zpíváme thajské a české písničky pod širým nebem. Neuvěřitelně silný zážitek z thajské džungle. Překonává ho už jen rafting na bambusových vorech, na kterých se plavíme po řece obklopenou panenskou přírodou. Po pár dnech v divočině se s batohem zážitků a pokojem na duši  vracíme zpět do civilizace hříšného Bangkoku, abychom ulovili další zážitky na naší cestě. Měli bychom být unavení, ale čas strávený v džungli nás nabyl energií na minimálně další měsíc. 

Čti více

Tři pagody

Pokračujeme jižní Čínou směrem na sever. Ze subtropických nížin Yunnanu se přesouváme do hor, do bájného města Dali. Právě toto neznámé město bývalo centrem království Nanzhao, které dominovalo jihovýchodní Asii v 9. století našeho letopočtu. Dnes je to příjemné malé město na březích jezera Erhai, kde se snoubí historie s kulturou čínských menšin. Přicházíme o desáté ráno rychlovlakem z Kunmingu. Je to trať, která před dvěma lety neexistovala, ale dnes po ní projede přes 12 vlakových souprav denně. Čína jde dopředu. Dali se dnes dělí na novou a starou část. Rychle unikáme z moderní aglomerace plné výškových budov a západní infrastruktury a přicházíme do starého Dali. Naším cílem jsou tři pagody na březích jezera Erhai. Tato trojice historických budov má za sebou 900 let historie a jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, tak přežila války, zemětřesení a také lidmi zapříčiněné katastrofy, které ničily okolí Dali. Jak vstupujeme do areálu, dýchá na nás historie. Před námi se na úpatí hory Cangshan vypínají tři majestátní pagody, které dokonale přežily test času. Je to krásný pohled, který nenajdete nikde jinde v Číně. Ústřední pagoda Qianxun měří téměř 70 metrů a je jednou z nejvyšších v Číně. Dvě pagody, které s ní sousedí jsou postaveny tak, aby trojice spolu tvořila dokonalý trojúhelník. Toto nenajdete nikde v zemi středu. Počasí je krásné a my cvakáme jednu fotografii za druhou. Je to krásné a to, že kolem je minimum turistů, přidává místu osobitou atmosféru. Je to krásný pohled a užíváme si kouzlo okamžiku naplno. Když se nasytíme pagod, tak stoupáme nahoru po schodech do chrámu, ke kterému pagody patří. Chongsheng má sice bohatou tradici, ale nepřežil bouřlivé roky Maovovy vlády a musel být postavený nanovo. Dnes je sice cítit novotou, ale má ducha jako málo čínských chrámů. Odměnou za stovky vyšlapaných schodů nám jsou krásné chrámové budovy a buddhistická bohoslužba v centrálním chrámu. Posloucháme zpěv mnichů, otíráme si pot z čela a myslíme si, že sice jsme si výstup museli zasloužit, ale stojí to za každý moment. Cestou dolů ještě fotíme poslední záběry slavné trojice pagod a ubíráme se k autobusu. Čeká nás ještě staré město Dali se svou osobitou atmosférou, kterou mnozí turisté marně hledají ve velkých městech východní Číny. Yunnan je sice možná trochu z ruky od nejznámějších památek Číny, ale zato je to jedno z nejkrásnějších měst Říše středu! 

Čti více

Ty největší a nejstarší želvy

Želvy jsou podle mě ulítlý živočichové, stejně tak i dlouhokrké žirafy, kde si příroda jednoduše řekla, že zkusí něco velmi netypického, takže téhle natáhnu krk a tuhle třeba strčím do pancíře, kde bude bydlet. A ať ještě působí jako stará, nemotorná tetička s roztomilou hlavou E. T. mimozemšťana. Ne, nevysmívám se jim. Právě naopak. Už jako malý jsem se staral o želvu a obdivoval, o jakého jedinečného a zajímavého tvora naší planety se jedná. Želv existuje ve světě až okolo 300 druhů. Takovým největším dělením jsou vodní a suchozemské, základní rozdíl mezi nimi snad netřeba vysvětlovat. Zde na exotických Vanilkových ostrovech v Indickém oceánu se lze setkat s oběma typy želv. V oceánu mohou kolem vás plavat krásné, velké karety - je jich zde celkem dost. No a na pevnině si kolem vás mohou vykračovat nebo je můžete doslova krmit z ruky - želvy obrovské. Můžete je vidět například i na Mauriciu, ale nejtypičtější jsou pro ně Seychely. Jde o největší a nejstarší suchozemské želvy naší planety! A mnoho lidí, zejména ti nejmenší, si tyto stoleté tetičky, které se k vám pomalým krokem a úsměvem vydají pro trochu listů, opravdu zamilují. Proč tedy právě ty ze Seychel jsou označovány momentálně za ty úplně nej? Hlavně díky Esmeraldě - staré želvě ze Seychel, která se svými zhruba 170 lety a váhou 304 kg je aktuálně tou největší suchozemskou želvou naší planety! A spolu s Jonathanem (také želva obrovská), kterého, jak kdysi Napoleona, odvezli na ostrov sv. Helena, i těmi zcela nejstaršími!

Čti více

Tygří vrch v Darjeelingu a pohled pro bohy

Bylo 3:30 ráno a mně zvonil budík. Chvíli jsem se vzpamatovávala z toho ranního šoku, ale v hlavě mi znělo jedno – Kančendžongu. Vstala jsem z postele a oblékla jsem se. Ne však tak snadno, ale pořádně, přičemž si s sebou beru i čepici a rukavice. 3:55 jsme se sešli celá SEN skupina na recepci našeho hotelu Dekeling v Darjeelingu. Sešli jsme po dlouhatánský schodech až k našim přistaveným džípům. Měli jsme před sebou 40 min dlouhou cestu na Tygří vrch, který se nachází ve výšce 2600 m.n.m. Ulice města Ghoom byli již plné aut, přičemž velká část z nich jela naším směrem na kopec, který dostal název na základě množství tygrů, které žily v jeho okolí. Dnes jich tu už nenajdeme, ale my jsme sem přišli i tak kvůli něčemu jinému. Právě z tohoto místa jsme měli v úmyslu pozorovat jeden z nejkrásnějších východů slunce na světě. Ne kvůli samotnému východu, ale kvůli divadlu, které vzniká, když první ranní paprsky osvětlují nejvyšší vrcholy Himalájí. Ten, kvůli kterému jsme sem zejména přišli, se jmenuje Kančendžongu. Jedná se o třetí nejvyšší horu světa s výškou 8586 m.n.m. CK SEN ji sem se svými skupinami chodí pozorovat už léta. Je však třeba říci, že počasí neporučíme a byla to věc štěstí, jestli se nám ji podařilo spatřit. My jsme ho ten den měli. Navzdory mírnému oparu a mraku sedícímu před hlavním vrcholem se nám nakonec Kančendženga ukázala v plné své kráse. Se svými 5 vrcholy sahajícími nad 8000 m.n.m je na ni opravdu neskutečný pohled. Není divu, že ji Britové až do roku 1851 pokládali za nejvyšší horu světa. Tady skutečně nejvyšší je z tohoto místa a za ideálních podmínek stejně možné pozorovat. Mount Everest je přitom odsud vzdálen přibližně 172 km vzdušnou čarou. Po krásném divadle jsme nasedli do našich aut a vrátili jsme se zpět do města a na snídani, po které nás čekal plný den zážitků v prostředí horského města Darjeelingu

Čti více

Uganda má vše, je to perla Afriky

Sedim na terase svého pokoje v Mwaya lodge, popíjím gin tonic a dole pode mnou, tam kde vytéká z Edwardova jezera přírodní kanál Kazinga se ději věci. 60 buvolů, kteří dohromady váží asi 48 000kg se rochní ve vodě, vedle nich 10 hrochů a 25 slonů. Nádherný výhled. Ráno jsme vstávali před šestou - cesty s CK SEN nejsou lehkou záležitostí, svítá a Afrika se mění každou minutku. Jsme v národním parku pojmenovaném podle matky nynější Britské královny, Queen Elisabeth National Park, a jdeme si ho vychutnat. Většina z nás už byla na mnohých safari a tak chceme vidět i tento . V Ugandě je klid, pohodička, Afrikánsky vegetík. Viděli jsme slony, stádo tak o 5 kusech , buvoli Kaferské {nejnebezpečnější zvíře}, pak stovky krásných antilop {Ugandan Kob (Kobus kob Thomasi} a nakonec pár lvů a lvice s mládětem. V džípu jsme po třech a tak máme dostatek místa a klid. Večer jsme šli do parku už po zavíračce {vybourali jsme se – taková krásná Africká příhodička s happeningem), pustili nás a tak jdeme, ale k večeru už prakticky nic nevidíme a to se člověk těšil, měl jsem hlavu vytaženou nahoru z otevřené střechy a byla mi zima, ale vydržel jsem a taky jsem polykal mušky, kterých je večer 1000násobek než přes den a najednou "srnka", něco takového to bylo, zdálo se mi a..no do háje a je to. Naše první zvíře při večerním příchodu do lodge byl leopard. Nádherný kus, samotář a my jsme měli dost času si ho vychutnat. To bylo opravdu fajn, neboť leopard je vždy dobrý úlovek na safari. Já jsem na něj čekal dlouho . Nyní oběd a následně plavba z nejmenšího jezera z "velkých jezer Africké propadliny" z Edvardova hlubokého jezera až do mělkého Georgeova jezera. Jde o jednu z nejkrásnějších {možná nejkrásnější} afrických plaveb, které může konkurovat pouze plavba po řece Chobe v Botswaně. Těšíme se.

Čti více

Uličkami starého Dillí

Před námi stojí výzva, která sama o sobě slibuje množství zážitků. Staré Dillí. Starý, středověký svět křivolakých uliček bez systému, označení a chápání. Nebo naopak? Jen my takovým místům zpočátku nerozumíme? Ocitáme se pod vysokými minarety slavné Páteční mešity, největší v Indii, kterou nechali postavit slavní Mughalové, stavitelé Tádž Mahalu. Je fantastická a plná života. To, co nás čeká pak, je však ještě geniálnější. Nasedáme na starou vrzající cyklorikšu a vydáváme se napospas starých uliček Dillí. Pokud to člověk nezažije, nedokáže si to představit, ačkoli by jakkoli chtěl. Představte si miliony kabelů, malé obchůdky, špínu, vůně, maličké vývařovny plné jídla, zatoulanou krávu, vůni vonných tyčinek z hinduistických, džinistických svatyň. Přidejte do toho chaos, hluk, troubení, exotiku a ani toto všechno ještě zdaleka nevystihne tu pravou podstatu. Staré Dillí je místo, díky kterému si člověk zamiluje Indii a vždy, když se sem vrátí, cítí tentýž radostný pocit. Žádná sterilita Dubaje či Singapuru, ale nefalšovaný život s krásnou duší. Užíváme si tyto momenty. Vrháme se do chaosu ulic Chandi Chowk, nahlížíme do ptačí nemocnice a probojováváme se do metra, na koloniální náměstí CP. Stačí pár minut podzemím a ze 17.století jste ve století devatenáctém a vše je úplně jinak. Ani to však ještě není konec našeho dne, protože nás čeká bláznivá jízda tuktuky napříč DILLÍ do našeho hotelu. Dillí ví, jak namíchat geniální zážitky.

Čti více

USA - demokracie po americku

Těsně před obědovou přestávku se zastavujeme u Bílého domu v hlavním městě USA – Washingtoně DC, a v tu chvíli slyšíme hrát velmi hlasitou popovou muziku. Vidíme skupinku asi sedmi lidí, jak tancují a drží nějaké tabule. Mezitím, jak se klienti fotí se zadní stranou bílého domu, se snažím vydedukovat, o co tu jde. ,,Čau, jak se máš?“ Jsme studenti amerických středních škol a tady děláme 24 hodinový non-stop protest po dobu 22 dní, abychom upozornili a připomenuli Kongresu, že mají hlasovat za DREAM Act.“ Volně bychom mohli DREAM ACT přeložit jako ,,snový zákon“, ale DREAM představuje akronym pro: Develepment, Relief, Education for Alien Minors – DREAM. Česky – rozvoj, právní pomoc, vzdělání pro nezdokumentovanou mládež. Ve zkratce jde o to, že děti nezdokumentovaných (nelegálních) migrantů mají dostat šanci na přechodný pobyt a nejdříve, po splnění dalších podmínek mohou dostat trvalý pobyt, což jim právě pomůže, při dosahování potřebného vzdělání. Tento právní předpis poprvé začal platit v srpnu 2001 a každých několik let, ho musejí změnit. A teď je právě ten čas, kdy by jej měli opět otevřít a znovu schválit. ALE... Někteří republikáni se rozhodli, že budou tento zákon ignorovat. A co se rozhodne udělat americká mládež, tzv. Millenial? (millenial - generace obyvatel narozených v 90tých letech a 00 tych letech nového století. Vytvoří na Facebooku živý přenos, tzv. Live stream a dělají ze sebe reportéry. Přinášejí svým podporovatelem aktuální on-line informace přímo z Bílého Domu. Nejvíce mě zaujala organizace. Studenti se mění po 6ti hodinách, ve skupinkách 4 - 6 lidí, přičemž jsou tam non-stop. Hudba hraje tišeji i v noci a živé vysílání jede pořád. Ptal jsem se, zda potřebují nějaké zvláštní povolení pro takový protest a zda vůbec je taková forma protestu před Bílým domem legální. Bylo mi řečeno, že povolení potřebovali, ale nebylo to nic náročného, aby jej získali. Tady můžeme vidět, že občanská společnost je tu o mnoho více vyvinutá jako u nás a mladí lidé se zajímají o dění kolem sebe a není jim to jedno! Kolemjdoucí zastavovali, ptali se, o co jde atd. Obávám se, jak by to dopadlo u nás ... : ) Mě nezbylo nic jiného, než jim popřát hodně štěstí a optimizmu. Doufám, že zákon projde a jejich kamarádi a rodinní příslušníci budou moci i nadále legálně zůstat v USA. Jinak, věděli jste o tom, že americké občanství můžete získat i bez toho, aby jste uměli anglicky? Podmínky jsou dvě: musíte mít nad 55 let – minimálně 15 let být na území USA. Celkem zajímavé, co myslíte? 

Čti více

USA západ - národní park Yosemite

Dnes nás čekal delší přessun ze San Francisca až k bráně národního parku Yosemite v pohoří Siera Nevada. Název parku je zachován dle původních obyvatelů kmene Miwok, které ostatní kmeny nazývali Yosemite, což v jejich řeči znamenalo Killers – Zabijáci. Cestu jsme si zkrášlili zastávkou na natrhání čerstvých pomerančů z lokální farmy. Park nám vyráží dech v okamžiku, kdy spatříme první obrovský žulový monolit s názvem El Capitan. Skála, která je rájem pro horolezce a base jumpery. V zápětí vidíme nejvyšší vodopád Yosemite, který má výšku 739 metrů. V lesíku blízko vodopádu si dáváme obědový piknik. Už při pikniku se nemůžeme dočkat jaká vyhlídka nás čeká dále. Po obědě odcházíme na vyhlídku Glacier Point, ze kterého máme majestátní výhled na velkou část údolí, ve kterém se nachází i notoricky známá skála Half Dome. Half Dome má výšku 1.440 m a je charakteristická svým specifickým ořezaným tvarem, který vznikl díky ledovci, který se tímto údolím táhl. Park má v sobě čarovné kouzlo a odchází se nám odtud opravdu velmi těžko. Den zakončujeme v městečku Fresno. 

Čti více

Úžasná Bogota

Kolumbie je v Americe nový tygr a my ve SNU, to dobře víme. Klienti přistávají v Bogotě na letišti El Dorado, které patří k nejmodernějším v Latinské Americe. Letiště, které je na třetím místě v počtu přepravených cestujících, a na prvním místě v cargo přepravě. Přesouváme se do hotelu v moderní čtvrti na severu města, a čeká nás kompletní prohlídka města. Bogota, třetí největší město Jižní Ameriky, rozhodně má co návštěvníkům ukázat. A kde jinde začít, než na vrchu Monserrate, známém poutnickém místě, odkud je krásný výhled na celé okolí? Desetimilionová Bogota nemá metro a je to vidět. Proto doporučujeme vyrazit nejpozději v osm. Monserrate jste možná navštívili v Katalánsku ale tento v Bogotě, je rovněž zajímavý. Z výšky 2640 m do výšky 3150 m. Nahoru se dostaneme pozemní lanovkou, kterou tu postavili Švýcaři. Poutníci sem chodí pěšky a je to opravdu makačka. Po asi 12 minutové jízdě, se dostaneme nahoru a ještě musíme překonat přibližně 100 výškových metrů. Po chodníčku vpravo procházíme křížovou cestou a dostaneme se ke klášteru El seňor Caído ze 17. století, který celému městu dominuje. Ukážeme si shora celé město, bohatou část na severu, chudší čtvrtě na jihu, nejvyšší mrakodrap ve městě Torre Bacatá a i ten, který se ještě jen staví a má ambici být nejvyšší. Ochutnáváme čaj z koky, který nám velmi dobře padne a lépe se po něm i v této výšce dýchá. Nebojte se, koka není kokain! Užíváme si tento výhled, srkáme čaj na tomto magickém místě, které bylo posvátné dávno před příchodem Španělů, v časech, kdy tu žil indiánský kmen Muisca. Na tuto vyhlídku si vyhraďte minimálně 2 / 2,5 hodiny. A my pokračujeme Lanovkou dolů a našim soukromým pronajatým autobusem jsme za pár minut v centru. Čekají nás další zajímavá místa. Unikátní muzeum zlata, které patří mezi klenoty Bogoty, se svojí sbírkou zlata v počtu 55 tisíc artefaktů. Ochutnáte pražené mravence, nebo si necháte místo na místní gurmánskou specialitu, husou a výživnou polévku Ajiaco? Přes náměstí Plaza Bolívar až do historické barevné čtvrti La Candelaria. V SEN jsme dotáhli tento zájezd k dokonalosti a za pár roků to takto budou dělat všichni. Luboš Fellner tu byl minulý rok dvakrát, přečtěte si jeho kvalitní blog o prohlídce Bogoty. A my pokračujeme v naší cestě po Kolumbii!

Čti více

V jurtě pod hvězdami (Kyzylkum, Uzbekistán)

Po Samarkandu se vydáváme na cestu, abychom se dostali do dalšího z legendárních míst na Hedvábné stezce, ale ještě předtím na nás čeká nomádský život na prahu pouště Kyzylkum. Nedaleko jezera Aidarkul, kam jsme unikli před civilizací se aspoň na chvilku staneme Nomády putujícími pod hvězdami. Tomu se říká dobrodružství! Vyzkoušeli jsme si spaní v jurtě, ochutnali uzbeckou vodku, litry zeleného čaje a povozili se na velbloudech. Dovolená na poušti má své kouzlo a promění se na unikátní zážitek.

Čti více

V největší hliněné stavbě světa

Velká mešita v Djenne je úctyhodná budova. Tyčí se 16 metrů nad okolím a její hliněná fasáda zpevněná palmovým dřevem vypadá přesně jako z pohádky. Ne nadarmo je to nejslavnější budova v Mali, státní symbol země, a zároveň největší hliněná budova na světě. Každý rok se zde seběhnou stovky místních a společně opravují hlínu, kterou je mešita omítnutá, aby vůbec držela pohromadě. Ve zkratce, je to jedna památka, kterou v Mali musíte vidět. Háček je jen, že se nedá dostat dovnitř. Tedy oficiálně ne, ale nám se to podařilo. Poděkovat musím našemu místnímu průvodci Hamadovi, který je rodákem z města a zná se s člověkem z mešity. Hamada je muslim a zároveň zuřivý zastánce turismu, který je přesvědčen, že právě zahraniční návštěvy mohou jeho zemi nejvíce pomoci. Proto ani minutu neváhá a už před příchodem do města volá Imamovi a dohaduje nám možnost nahlédnout do posvátného místa malijských muslimů. Již před vstupem do mešity nás proto čeká vysoký pán v místním kroji. Je to syn Imáma, který nás po mešitě provede a dozraje, abychom si celou stavbu mohli nerušeně projít a nafotit. Mešita uvnitř působí zvláštně exoticko-mysticky, celý prostor její hlavní síně je rozdělen na malé části stovkou mohutných hliněných sloupů. V jejich stínu sedí nebo leží věřící, kteří se modlí - právě je ramadán a ti nejvěrnější tráví v mešitě celé dny a nahlas čtou korán a Hadid. Ukazujeme si mihrab orientovaný k Mecce, kde vede Imám páteční modlitby, ale i zadní část určenou výhradně pro ženy. Na závěr nás bere Hamada i na střechu mešity, abychom se mohli pokochat třemi jejími malými minarety zdobenými pštrosími vejci, ale i vyhlídkou na celé hliněné město Djenne, které nám leží pod nohama.  Mešita Djenne je krásná a úchvatná z vnějšku, ale je úžasné když si ji člověk může projít i zevnitř. Je jedno pokud jste viděli stovky mešit, ale tato matka súdánských mešit má v sobě něco těžko popsatelného. A i proto jsem rád, že máme místního partnera jako je Hamad, který je aktivní a vstřícný a pomohl nám dostat se právě k zážitkům, které člověk nenajde na každém kroku.

Čti více

V zátoce plné draků - Vietnam

Probouzíme se o 180 kilometrů dál od Hanoje v zátoce Halong, zde už nás čeká naše vlastní pronajatá loď, která nás několik hodin vozí po nejkrásnějších zákoutích tohoto pohádkového místa. Halong Bay měli založit draci tak, že do moře házeli perly, drahokamy a šperky, z nichž se staly ostrůvky a ty ochránili lidi v Halongu. Drakům se zde natolik zalíbilo, že zde zůstali dodnes a určitě byste potkali místní, kteří vám budou přísahat, že se v mystické mlze sem tam mihne ocas draka. Užíváme si nádherné výhledy z lodi a občerstvujeme se krevetami, rybami, kalamáry, jarními rolkami či kraby a zapíjíme vietnamským pivem Hanoi či místním bílým vínem. Sever máme za sebou, pouštíme se do objevování centrálního Vietnamu se svými historickými skvosty.
 

Čti více

Večeře ve věznici

Na této cestě můžete zažít něco naprosto unikátního i z gastronomického hlediska. Večeři, která se koná přímo v ženské věznici. Všechny kuchařky, co kroutí mlýnky na maso, si zde odbývají svůj trest, jsou to trestankyně. I číšnice, které vás obsluhují, mají lehčí tresty. Večeře sestává ze 4 chodů a je luxusní. Školení dostávají od celebrity, slavného kuchaře z Bogoty a i servírování je překvapivě kvalitní. Jde o světový unikát.

Čti více

Velikonoční neděle ve Vietnamu

Zatímco doma už dívky v obavách, či radosti vyčkávají Velikonoční pondělí, ve vietnamském Nha Trangu po Velikonocích ani stopy. Tedy kromě večerní bohoslužby v katolickém kostele Notre Dame, krásném neogotickém pozůstatku francouzské kolonizace, který jsme si prohlédli v rámci naší včerejší akční prohlídky na cyklorikše. Sluníčko však vesele připéká, pláže se bělají a my si užíváme odpočinek přesně tam, kde se chodili rekreovat tisíce amerických vojáků během Vietnamské války. Neváháme a nasedáme do kulatých bambusových lodiček, ve kterých nás místní vozí mezi fotogenickými barevnými loďkami a dřevěnými domky na vodě. Oblý tvar velikonočních vajíček si připomínáme alespoň s mladým kokosovým ořechem, nasedáme na naši loď, abychom si podmořský život užili ještě o něco více. Koupeme se v tiché a klidné zátoce a při šnorchlování objevujeme lokální faunu pod hladinou Jihočínského moře. Po návratu si vychutnáváme bohatý velikonoční oběd v příjemné ostrovní restauraci hned u moře. Ještě sladká vietnamská kávička, morušové vínko, odpočinek na ostrově a naše krásná velikonoční neděle ve Vietnamu pomaličku končí. A protože jedním z kultovních symbolů Vietnamu je také drak, jednoho jsme si na lodi cestou domů i pustili. Vedoucí akce Janko zapojil i naše lodní kapitány a po úspěšném vzletu s námi drak směřoval až do přístavu. Vyrážíme na Lanovku, soukromý ostrov Vinpearl ve vlastnictví vietnamského miliardáře Pham Nhat Vuonga, je celosvětově nejdelší lanovkou, vedoucí přes vodu, s trasou až 3320 metrů. Velikonoční neděle se nám krásně vydařila a večer si ještě každý užíváme ve své režii. Mnozí z nás se v pohodlí hotelů spojí i se svými rodinami a nejbližšími, kteří jsou od nás takto na svátky o více než 9 tisíc kilometrů daleko. Veselou velkou noc z Vietnamu!

Čti více

Velikonoční ostrov, nezapomenutelná podívaná

Přilétáme na Velikonoční ostrov. Už samotný pohled z výšky na tento izolovaný kout světa je zážitek sám o sobě. Náš zrak je upřen na malinký ostrov pokrytý zelení, zdobený mohutnými krátery, jehož břehy omývají divoké vlny tichého oceánu. Rozloha ostrova je pouhých 163 km2. Je jen tečkou v nekonečném oceánu. Čeká na nás přistávací dráha, která se táhne z jedné strany ostrova na druhou. Na obou koncích číhá jen širý oceán. Na první dojem se zdá, že nám mnoho prostoru navíc nezbyde. Adrenalin stoupá, přistáváme. I při silném větru zkušený pilot bez zaváhání ladně usedne s moderně a komfortně vybaveným letadlem společnosti LATAM na povrch zemský. Jsme tu, na nejodlehlejším obývaném ostrově světa. Nacházíme se 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Nejblíže je nám na východě ostrov Pitcairn, vzdálený 2075 km. Proces na letišti je bleskový. Aby ne, naše letadlo je jediné, které se na runwayi nachází. Před letištěm nás již očekává šofér, jenž je připraven nám pomoci se zavazadly. Vítá nás s úsměvem od ucha k uchu. Na přivítanou dostáváme kolem krku věnec z květů. Od počátku nasáváme zdejší pohodovou atmosféru. Všichni jsou zde uvolnění, usměvaví, přátelští. Pro nás tak známý shon, spěch a stres je zdejším lidem bezesporu cizí. Neztrácíme čas a vydáváme se k naší první zastávce, Tongariky. Cestou potkáme pouze pár aut. V jednu chvíli nám cestu zkříží volně pobíhající koně. Čekáme až bezpečně proklušou kolem nás a rychle zmizí v dáli. „So, this is our kind of traffic jam“ směje se na nás řidič. Vydáváme se dál napříč ostrovem a z okna pozorujeme nezapomenutelné představení. Nádherné útesy, o které se tříští vlny nespoutaného oceánu. Řidič náhle zastavuje, přes cestu se nám přežene stádo krav, které na svém koni zdatně usměrňuje neohrožený kovboj. Připadáme si jako na divokém západě. Po chvilce přijíždíme k našemu cíli. Ahu Tongariki představuje plošinu na které se tyčí 15 majestátních soch Moai. Vedle těchto monumentů vážících desítky tun si připadáme zcela nicotní. Pohled na tyto velkolepé postavy dokresluje k dokonalosti sytě modrý oceán v pozadí. Nezapomenutelná podívaná, které se nemůžeme nabažit. Kromě nás je zde jen pár dalších šťastlivců. Jsme tu v hlavní sezóně, a přesto se tu netísníme v davu turistů. Zůstáváme trochu déle a užíváme si slunečný den v té nejlepší společnosti skvostných Moai. Poté pokračujeme na nedaleký kráter Rano Raraku a zde se již dostáváme se do těsné blízkosti soch. Jaké je jejich tajemství? Průvodce nám odkývá mýty i nejrůznější teorie. Toto místo nejspíš navždy zůstane záhadou. Program nám zpříjemňuje lahodný oběd v centru Hanga Roa. Pochutnáme si na šťavnatém steaku z tuňáka s grilovanou zeleninou. Takto svěží a lehký pokrm je jako dělaný pro tento horký den. Po obědě se přemisťujeme více do vnitrozemí ostrova k sochám Ahu Akivi. Oproti předchozím místům na první pohled nepůsobí výjimečně, ovšem opak je pravdou. Na rozdíl od ostatních soch, které jsou postaveny zády k oceánu, tyto jediné stojí naopak čelem k němu. Před těmito sochami se již ocitáme úplně sami. Toto jsme nečekali. Kde se Vám v dnešní době poštěstí mít takovou nádheru jen pro sebe? Závěr už tak vydařeného dne se rozhodneme zakončit u komplexu Ahu Tahai. Máme štěstí, nebe je dnes dokonale čisté. Po chvilce se nám naskýtá úchvatný pohled na barevnou oblohu zalitou paprsky zapadajícího slunce, opírající se o vznešené postavy Moai. Slunce postupně mizí voceánu a siluety soch se pomalu ale jistě ztrácí ve tmě. Užíváme si tento neopakovatelný okamžik. Zároveň se však nedokážeme ubránit myšlence, že už se nemůžeme dočkat toho, co nás čeká zítra na tomto zapomenutém konci světa.

Čti více

Velký korálový útes v Austrálii

Krátce po vyplutí se s námi seznámí posádka lodi, která nám dá instrukce a zároveň nám představí dva podmořské biology, kteří nám řeknou o útesech něco víc. Přibližně po hodině se dostáváme ke korálové bariéře. Už z dálky bylo vidět jinou barvu hladiny vody, doslova korálovou bariéru! Velký korálový útes je největší korálový – útesový systém na světě. Pro zájemce je zde možnost se jít i potápět. Pro ty, co mají strach dýchat přes kyslíkovou bombu, zde mají připravené masky na šnorchlování, které zde jednoznačně patří mezi nejlepší na světě. Já si tedy potápění neodpustím a zvedám ruku mezi prvními po otázce personálu, kdo by se šel potápět. Jelikož se nacházíme již v otevřeném oceánu, kde je výskyt různých jedovatých medúz, v čele se smrtelně jedovatou Čtyřhrankou (v této části jich bývá velmi málo, protože se zdržují spíše u břehu), tak nám rozdají tenké "pyžama" proti žahnutí a zároveň i ploutve s maskami. Ploutve jsou zde potřebné i pro ty, co "pouze" šnorchlují, protože mořské proudy zde mohou být někdy silnější a plavat proti nim je o to složitější. Při šnorchlování na lidi průběžně personál píská, čímž kontroluje, že jsou všichni v pořádku. Šnorchlování trvá přibližně jednu hodinu. Průběžně volají skupiny na potápění, až dojde na skupinu č. 6, ve které jsme i my. Dostanu potápěčský oblek, vestu s kyslíkovou bombou a další potřebné příslušenství a samozřejmě nechybí instrukce, jak se pod vodou. V hloubce je všechno jiné, než se zdá na povrchu. Vždy je třeba zachovat klid, protože při zpanikaření v hloubce se dá velmi snadno utopit. Podmořský svět je neskutečně krásný a rozmanitý. Tyto složité barevné podvodné struktury je možné obdivovat i z ptačí perspektivy, resp. bariéru je vidět iz vesmíru. Je viditelná jako bílý pás v modrém oceánu. Je zdemnoho korýšů, členovců a jiných potvor. Útes je také místem na rozmnožování některých druhů želv nebo velryb, které sem připlouvají až z Atlantského oceánu. Nemluvě o tom, že i písečné a korálové ostrovy, kterých je zde více než 900, jsou domovem pro více než 215 druhů ptáků. My tedy ptáky při potápění nevidíme, ale ti nás momentálně ani nezajímají.

 

Čti více

Vítejte v Mali

Naše druhá země na expedičním zájezdu západní Afrikou je Mali. Bezpečnostní situace v této zemi je kolísavá, a tak jsme rádi, když úspěšně dorazíme do jednoho z UNESCO míst po trase. Město Djenne bylo před několika staletími spolu s bájným Timbuktu nejdůležitější zastávkou na obchodní Transsaharské "dálnici". Tudy proudilo zlato, sůl, otroci. Klesání a stoupání vnitřní delty třetí největší řeky Afriky - Niger - zde má dodnes své opodstatnění. I my přeplavali řeku Bani, abychom se do bájného města dostali před západem slunce. Jdeme do nejlepší restaurace ve městě. Je zaručeně nejlepší, protože je jediná. I hotel je nejlepší. Přesně z téhož důvodu. Když skupina vidí restauraci, pozoruji jedním očkem, že téměř hodili zpátečku. Doma byste asi do takové restaurace nevešly. No tady je to jediné místo, kde nám něco navaří. A i to jsme si museli objednávat dopředu, protože samozřejmě, na co by měly zásoby. Alespoň víme, že všechno je čerstvé. Pro jistotu lidem krvavou skvrnu po právě zabitém kuřeti v kuchyni na zemi ani neukázali. Atletická kuřata, jejichž stehna připomínala krabí klepeta a ryba na arašídové omáčce. Rýže zde "Přiťukává" pod zuby, neboť Djenne je celé postavené z hlíny. Práší se z talířů, práší se z ubrusu. Jediný maják našich zpocených těl je vychlazené pivo. I to restaurace oficiálně nenabízí. Djenne je vysloveně muslimské město, ale Mohamed přesvědčí místního kluka, aby sedl na kolo, a za pár minut mu ťukají láhve v tmavé tašce. Dovolené je popíjet jen v tmavém koutě místnosti. Ostatní zatím pozorujeme nádherný západ slunce, který dodává celému městu až téměř romantický ráz. Autenticitu celého UNESCO města ještě umocňuje moment, když přicházíme na recepci a já zapisuji naši SEN expediční skupinku do knihy hostů. Poslední hosté před námi zde byly v roce 2015!! „Vítejte v Africe, vítejte v Mali" říká mi vysmátý recepční 

Čti více

Volání divočiny v Anchorage

Hned po příletu jsme se vydali na místní farmářských trh. Americká pohostinnost se nedá popřít a ochota lidí a výběr různých místních specialit nás hned přesvědčuje, že jsme na Aljašce. Tmavě červený, až růžový losos, čerstvě vyloveny je úplně jiný jako ten, který si dáváme doma. Je to největší delikatesa a dáváme si ho všichni. Stejně jako předkrm obrovské vařené krabí nohy. Navštěvujeme nejstarší dům v Anchorage, který si Oscar Andersson postavil v roce 1915. Byl 18. člověkem, který přijel do Anchorage ale prvním, který si postavil dům :-) těch 17 před ním se spokojilo se stany :-). Na závěr dne jsme ještě stihli návštěvu největšího letiště hydroplánů na světě. Několik z nich bylo přímo v akci. Opravdový zážitek. Ale až dnes ráno začíná to právě aljašské dobrodružství. Směr je jasný – Seward. Najde se odvážlivec, který vystoupí na známý Mt. Marathon? 4. července se konal už 82. ročník běhu na Mt. Marathon, a že to není žádná procházka růžovou zahradou, říká zpráva z místních novin: Vedoucí běžci v mužské i ženské kategorii zkolabovali jen několik desítek metrů před cílem ... my nasazujeme své tempo a výhledy, které se nám naskytují jsou pro nás velkou odměnou. Zítra nás čeká plavba kolem ledovců padajících do moře a pozorování velryb. Šance je obrovská, držte palce.

Čti více

Voňavý ostrov - Taiwan

Hned po příletu se vrháme do rušných ulic na tradiční noční tržiště. Ruch, stovky Číňanů, názvy obchůdků v čínštině (vzácně v angličtině), motocykly a vůně různých druhů chutných specialit. Vítejte v Taipei. Na hotelu nás překvapuje toaleta se zabudovaným ovládáním. Návod k obsluze je jak jinak než v čínském jazyce. Nesmyslně mačkáme knoflíky a s údivem čekáme, co to s tím strojem udělá :). 101 věží kraluje nad celým hlavním městem. V top moderním výtahu sledujeme, jak rychle stoupá vzhůru - 89 patro, 388 m výška. Nádherný výhled. Cítíte to kolísání? Věž je postavena ve stylu feng shui a mění noční osvětlení podle barev duhy. Večeře v čínském stylu, rýžové nudle, polévka, Číňané a výhradně čínské hůlky. Jeden velký zážitek.

Čti více

Vrtulníkem k Annapurně - Nepál

Ráno nás auto přiváží na malé letiště v Pokhaře. Nad přistávací dráhou se líně plazí mlha a v dálce je vidět obrovský masiv jakoby v oparu. Personál nám říká, že neví, jestli se poletí. Vše záleží na dispečerovi. Ten se o sedmé rozhodl, dostáváme zelenou. Přichází zřízenec helikoptérové společnosti. „Rychle, pojďme nato, počasí je dobré, pojďte letět, dokud to vydrží!“. Rychle se přesouváme na heliport a letíme. 20 minut letu k Annapurně je skutečně jeden z opravdu nádherných zážitků této planety. Opar se rozplývá a jak se helikoptéra blíží k hoře, tak si člověk uvědomuje její skutečné rozměry. Cesta vede přes údolí a vrtulník letí přímo mezi skalami. Pak se otevírá kotlina známá jako "Annapurna Sanctuary" - útočiště Annapurny. Okolo tohoto údolí se tyčí šesti a sedmi tisícové hory a přímo před námi se otevírá pohled na jižní stranu desáté nejvyšší hory planety. Počasí je nádherné. Slunce zalévá okolní hory i ledovec dole v údolí. V tomto okamžiku chápeme, proč tuto jízdu místní nazývají "nejlepším letem života". Vrtulník nás vysazuje v základním táboře a my máme 45 minut jen pro sebe. Světlo je dokonalé, pocitová teplota je asi 10 stupňů a my zažíváme jedno z nejkrásnějších ran našeho života. Procházíme se na vyhlídku, fotíme, dokud to jen jde. Všude kolem nás jsou hory, společnost nám dělá několik vysokohorských turistů a my si užíváme Himaláje. Čas jsme využili naplno a teď čekáme na let zpátky. Právě včas, pomalu začínáme cítit fyzickou zátěž, kterou přinášejí výšky. S pocitem dokonalého zážitku nasedáme do helikoptéry a čeká nás krásný let zpátky. I když celý výlet trval jen hodinu a tři čtvrtě, tak všichni na něj budeme vzpomínat jen v tom nejlepším. Ulovili jsme zážitek doslova světových rozměrů.

Čti více

Východ slunce nad nepálskou Annapurnou

Himaláje, střecha světa. Jen těžko lze popsat kouzlo těchto velehor, pokud je člověk nezažil na vlastní kůži. Právě dnes jsme prožili jednu z nejkrásnějších výhledů, které Himaláje nabízejí. Vyrážíme ráno už v pět. Venku je ještě tma, ale my víme, že pokud chceme stihnout východ slunce, tak musíme být na vyhlídkách ještě za hluboké tmy. A dnes nás nečeká jen nějaký východ slunce, ale chceme zachytit první sluneční paprsky, jak se dotknout jednoho z největších Himalájských masivů, Annapurny. Čas máme dobrý a pronajatý mikrobus nás veze po rozbitých nepálských cestách na nejznámější výhled Pokhary, Sarankot. Když přijíždíme na místo, tak se doprava zhušťuje, ale na naší pozorovatelně není takřka nikdo, a tak zaujímáme "bojové pozice" a čekáme na slunce. Nad ránem je na úpatí Himalájí chladno, i přesto, že dny jsou teplé a teplota dosahuje až 25 stupňů, se nám ranní zima zarývá až do morku kostí. Nikomu to nevadí, před námi se začínají objevovat první obrysy Annapurny. Zdá se šíleně blízko. Vždyť z Pokhary je to k úpatí jeho masivu jen 20 kilometrů. A masív je správné slovo, není to jen jeden kopec, ale soubor šestnácti 6 tisícovek, třinácti 7 tisícovek a hlavní vrchol je ve výšce 8091 metrů. Obloha se pomalu rozjasňuje a viditelnost je skvělá. Příroda si dnes připravila nádherné přírodní divadlo. První paprsky slunce se začínají opírat do mohutných útesů legendární hory. Její vrcholy hrají všemi odstíny růžové, jaké si jen dokážete představit. Trvalo dlouhých 15 minut, než jsme slunce uviděli nad horizontem, ale od té doby byly už vrcholky celého masivu od slunce až oslepující. Už chápeme, proč se říká, že nejkrásnější východ slunce je v Himalájích. Je to úžasný zážitek a lze ho popsat jen těžko. Člověk má před horami nekonečný respekt, ale v takovémto okamžiku současně pochopí, proč horolezci riskují životy, aby je pokořili. S těžkostí od tohoto divadla odtrháváme oči, ale je čas jít. Na hotelu nás čeká snídaně a následně krátká túra nad jezero Phewa, abychom se pokochali tímto majestátním horstvem i za denního světla. Dáváme sbohem ranní Annapurně a už se nemůžeme dočkat té denní.

Čti více

Výhledy na Réunion

Rivière des Remparts je řeka na ostrově Réunion v Indickém oceánu, prochází městem Saint-Joseph, teče ze severu na jih v hlubokém údolí, které se zrodilo před více než 250 000 lety; vznik tohoto údolí je spojený s vulkanickou činností ostrova Réunion. Eroze a déšť pak provedli svou práci, prohlubovaly a tvarovaly tento jedinečný a výjimečný kaňon v průběhu času. Řeka Remparts je dlouhá 23km a je ohraničena hradbami až do výšky 1 000 metrů; je nepochybně impozantním místem; my s CK SEN můžeme objevovat toto místo a jeho krásné panorama z vyhlídky Nez de Boeuf. Vesnička Roche Plate, která je viditelná z vyhlídky, je izolovanou vesnicí, která v roce 1965 po sesuvech půdy téměř zmizela. Sesuv půdy obrátil krajinu a život doliny vzhůru nohama, což způsobilo odchod obyvatel vesnice. Nadále je však přístupná a obyvatelé se sem mohou dostat pouze pěší turistikou; dnes je mnohem méně obydlená než předtím, ale návštěvníkům stále nabízí pohostinnost a autentičnost. Pokud jde o údolí, jeho dno bylo pokryto lávou vyvrženou během erupce kráteru Commerson, asi před 2000 lety. Proudy jsou stále zřetelně rozlišitelné v horní části údolí, řeka je od té doby podzemní, prochází lávovými tunely a je viditelná pouze v období dešťů.

Čti více

Výhledy na věže Torres del Paine

Odjíždíme ještě za tmy. Když však vystupujeme na parkovišti u hotelu Las Torres slunce už začíná pomalu vykukovat zpoza hor a osvětluje věže Torres del Paine. Máme překrásné počasí, lepší jsme si ani nemohli přát. Procházíme prvními dvěma mosty a začínáme plynule stoupat do svahu pokrytém kameny. Dívky s naším horským vůdcem Andresem mají rychlejší tempo a vidíme je jen jako malé tečky nahoře před námi. Takto stoupáme asi hodinu a půl, dokud nedojdeme na relativně plochou část kopírující kaňon s řekou. Po ní pokračujeme asi 30 minut a dostáváme se k našemu prvnímu plánovanému oddychovému bodu – Campamento Chileno. Na této horské chatě si při příjemném zvuku praskání polen v krbu dáváme čaj a kávu na posílení a fotíme poslední fotky věží Torres del Paine před tím, než je uvidíme zblízka. Po přestávce přichází jedna z nejkrásnějších částí – asi hodinka chůze do relativně strmého kopce posledním pásmem patagonské lesa. Už jen procházka tímto magickým lesem se dá označit za zážitek. Sluneční paprsky prosvítají přes koruny a osvětlují mechem porostlé stromy. Po pár desítkách minut přicházíme k poslední části. Před námi se tyčí obrovská spousta skal – moréna, kterou sem natlačil postupující ledovec desítky tisíc let dozadu. Už jen několik set metrů nás dělí od našeho cíle – výhledu na horské ledovcové jezero s věžemi Torres del Paine. Počasí nám opět vyšlo fantasticky a dech beroucí pohled oslavujeme chilským národním alkoholem – Pisco. Opravdu je to pohled pro bohy. Fotíme si tu nádhernou scenérii a čerpáme síly na 4hodinový sestup dolů. Je tu tak krásně, se nám ani nechce. Po 45 minutách se vydáváme zpět. Když se přibližně po jeden a půl hodině v kempu Chileno otočíme, věže už nevidíme. Jsou skryty v mlze husté jako mléko a pomaličku začíná poprchávat. Nakonec se opravdu vyplatilo vstávat o 2,5 hodiny dříve než ostatní. Odměnou nám byly dokonalé výhledy. Chcete-li nejkrásnější výhledy na planetě zažít i vy, přidejte se nejblíže k nám. Zkušeností máme na rozdávání.

Čti více

Výšlap na druhou nejvyšší sopku Bali

Jsme ubytovaní v lokalitě s názvem Kuta, která je tou nejproslulejší lokalitou na celém Báli. Kuta je centrem surfařů, kterými jsme byli na pár hodin i my včera, když jsme se učili, jak stát na surfu. Ti šikovnější dokázali sjet i pár vln. Večer jsme se dohodli, že namožené svaly půjdeme ráno rozhýbat túrou na druhou nejvyšší sopku Bali s názvem Batur. Její nadmořská výška je 1717 m.n.m. a výšlap na samotný vrch zabere zhruba 2 až 3 hodiny v závislosti na tempu. Pokud si chceme vychutnat východ slunce, který je právě z vrchu sopky Batur na celém Bali ten nejkrásnější, začínáme šlapat na vrch už v 3:30 ráno. Východ slunce je na Bali celoročně okolo 6 ráno. No a proč si troufám říct, že odsud je ten nejkrásnější východ slunce na celém Bali? Protože na východě vidíme nejvyšší sopku Bali – Agung (3142 m.n.m.), vedle níž začínají vykukovat sluneční paprsky, jejichž odrazy sledujeme na hladině jezera Batur, které patří do kaldery sopky, na jejíž vrchu se právě nacházíme. Po pár minutách už vidíme do okolních dolin, které jsou celé posety černou ztuhlou lávou. Erupce nedaleké sopky Agung v roce 1963 byla jednou z nejsilnějších v 20. století. Při těchto krásných výhledech nám dělají společnost divocí makakové, kteří nám doslova skáčou po hlavách, a tak si tu děláme krásné záběry.

Čti více

Výstup na horu nad Machu Picchu

Prohlídka incké citadely Machu Picchu patří k tomu nejlepšímu, co jsme na našich cestách zažili. Avšak málo co předčí zážitek vidět tento div světa jako na dlani. Proto se hned po prohlídce vydáváme od Strážního domku směrem k Bráně Slunce, která byla jedním ze dvou vstupů do tohoto bájného města. Asi po tři sta metrech zahýbáme doprava do husté vegetace a po pár metrech se zapisujeme na 'vrátnici'. Čeká nás výstup na horu MachuPicchu, taktéž přezdívané jako 'Montana', až do výšky 3082 metrů. Právě tato hora, v překladu Stará hora, dala název ztracenému městu Inků, které pomaličku mizí pod námi. Musíme zdolat téměř 600 výškových metrů po strmých plošinách, a proto ten zápis. Prvních 20 minut stoupáme přikrytí subtropickým porostem a připadáme si jako v pralese. Pak se dostáváme na přímé slunce a začíná náročnější část - 45 minut na přímém slunci. Jak horské kozy stoupáme po uzoučkých kamenných schodech vysekaných Inky přímo do skály. Pod námi se stovky metrů nenachází vůbec nic. Jen hučící řeka Urubamba, která si vymlela své koryto mezi majestátními horami. Po více než hodině se dostáváme unavení konečně na vrchol a srdce se nám na chvilku zastavuje. Kvůli tomuto jsme sem přišli. Jen pár sto lidí má každý den právo obdivovat legendární Machu Picchu z ptačí perspektivy a my patříme mezi ně. Je to pohled pro bohy. Proto jen tichounce sedíme a vychutnáváme si výhled natuto překrásnou citadelu největší říše indiánské Ameriky. Ta námaha stála za to.

Čti více

Výstup na písečné duny, poušť Gobi

Výstup na písečné duny Gobi

Vstáváme brzy ráno ještě před východem slunce. Poté co vyjdeme z našich luxusních jurt (postel a elektřina jsou samozřejmostí), které v Mongolsku volají kherem, se nám naskytne neskutečný pohled na noční oblohu. Bylo to něco, co u nás prostě nezažijete. Jedině že zcela opustíte civilizaci a najdete si místo s minimálním světelným smogem. Uprostřed druhé největší pouště Asie to není vůbec problém. Zapnuli jsme si naše čelovky a na parkovišti jsme nasedli do našich terénních aut. Po necelých 20 minutách jsme přišli k nejkrásnější části písečných dun Gobi. Tato oblast se jmenuje Khongoryn Els a její populární název jsou "Zpívající písky". Když tu fouká, tak písek vydává zvláštní zvuk. My jsme měli bezvětří. Když začalo svítat, vydali jsme se zdolat nejvyšší dunu této části. Byli dva důvody, proč jsme tu byli tak brzy ráno. Jednak když se písek rozpálí, je tu příšerně teplo, a my jsme si chtěli užít toto výjimečné místo s východem slunce. Sundali jsme si boty a nechali jsme si je dole. Je 6 hodin ráno a písek je opravdu studený. Je to určitě lepší než mít plné boty písku, který bychom z nich vysypávali ještě dva roky. Výstup byl docela náročný a celou dobu jsme šli vpředu, ale od půlky cesty končila vyšlapaná stopa a museli jsme razit novou. Nakonec jsme dunu zdolali všichni a odměnou nám byl nezapomenutelný pohled a kombinace pouště, písečných dun a oáz. Po návratu dolů jsme se přesunuli do části, kde jsou nižší duny, ale krásná oáza a kde nás už čekali připraveni baktrijští velbloudi, což je původní druh zde v Mongolsku. Vysadili jsme se každý na toho svého a vydali jsme se na krátkou procházku po dunách a přes oázu k našim již připraveným autům. Udělali jsme poslední fotky a vrátili jsme se do kempu, kde nás čekala snídaně. Úžasné ráno, a to nás den teprve začal.

Čti více

Výstup na sopku Bromo - Jáva, Indonesie

Jak podle Vašich představ vypadá výstup na aktivní sopku? Bude to nebezpečné, bude to vzrušující? Před samotným výstupem se na pár hodin ubytujeme v městečku Merlin Malang. Víme, že si příliš nepospíme, protože kolem půlnoci vyrážíme do vesnice Sukapura, kde přesedneme do ,,džípu“ a vyvezeme se k sopce Bromo, abychom se podívali na jeden z nejkrásnějších momentů našeho zájezdu. Po večeři a rychlém bazénu věřme, že rychle usneme. No znáte to, očekávání, nervozita a vědomí, že musíte rychle usnout. Najednou zvoní budík a za pár minut se setkáváme na recepci. Cestou do Sukapury slyšíme od našeho místního průvodce příběh, jak to vlastně celé začalo. Když si parta cestovatelů vymyslela tento šílený nápad: zažít východ slunce nad sopkou Bromo, neměl je tam kdo dopravit. Místní tedy rozhodili sítě a oslovili chlapíka, který měl jako jediný široko daleko autoservis a vlastnil džíp. Slovo dalo slovo a za pár dní se jelo. Netrvalo dlouho a ozvala se nová parta. Po ní další, ta už byla dvakrát větší. Chlapík neváhal a bleskově sehnal další auto. Za rok už vlastnil čtyři a z ranních výletů se pomalu ale jistě začala stávat místní atrakce. Atmosféra a kouzlo východu slunce nad sopkou Bromo nenechala lhostejných ani domácích a během pár let si z výletů udělali tradici. Dnes už je ani nezajímá samotný východ slunce, jako spíše setkání s přáteli, rodinou a společné snídaně při této jedinečné atmosféře, vypráví průvodce. Právě u chlápka, který to celé začal, začínáme i my. Šálek horkého čaje v jeho rodinném domě, kde už při snídani posedává skupinka domácích a pak se jde. Nabídky zapůjčení bund a čepic slušně odmítáme, vybavení jsme dostatečně. Čeká nás hodinová klikatá cesta do kopce, která i vzhledem k řidičským kvalitám našeho průvodce není příliš pohodlná. Cestou se k nám přidávají další auta, netrvá dlouho a jedeme v koloně. Slova našeho  průvodce se naplňují. Cestou posloucháme další informace. Bromo v čase aktivity nechrlí lávu ale kameny a sopečný popel. Blízké okolí se vždy evakuuje, aby se předešlo zraněním či případným obětem. Po odeznění nebezpečí však domácí najdou jen zničenou úrodu a do dalšího roku se mohou se svou jedinou obživou – pěstováním různých plodin – rozloučit. Půda je neúrodná a nějaký čas potrvá, než si deště se sopečným popelem poradí. Vláda má naštěstí pro tyto případy zřízený fond, ze kterého místnímu obyvatelstvu poskytnou pomoc. Blížíme se k naší rozhledně, údajně té nejkrásnější a místními nejméně navštěvované. Okolí začíná připomínat kemp, či hudební festival. Cestu lemují desítky, ne-li stovky zaparkovaných džípů. Cesta je plná domácích, popíjejících čaj a kávu, a na grilech se opékají různé dobroty. Pomalu začíná rozbřesk. Zaparkujeme a vydáváme se pár metrů po svých. Na vyhlídce už postává pár cizinců, přesně jak říkal náš průvodce, místní samotný východ zase až tak nezajímá, přišli si spolu užít atmosféru rána. Netrpělivě čekáme, kontrolujeme nebe, hvězdy vidíme, viditelnost by měla být dobrá. Po pár minutách začíná tma řídnout a my rozeznáváme obrysy hor. Někde v údolí pod námi je Bromo, každou chvíli je uvidíme. Nebe pomalu modrá a před námi se otevírá neskutečná scenérie… Dočkali jsme se. Z vulkánu lenivě stoupá dým a vítr ho nese okolní krajinou. Horizont pomalu mění barvu z červené přes oranžovou, až do žluté. Najednou se zjeví slunce a my okamžitě cítíme jeho hřejivý dotek. To teplo je zvenku nebo zevnitř, živené tou nádherou kolem nás..? Kráter si bezstarostně dýmí, uzávěry fotoaparátů cvakají, bundy se pomalu rozepínají. Divadlo však nekončí, dáme si ještě pár minut a odcházíme na další část dnešního dobrodružství. Půjdeme nakouknout do samotného kráteru. Znovu jízda našim terénním autem, tentokrát jen kousek, dolů k vulkánu. V těsném okolí sopky je vše šedé, sopečný prach si nevybírá a nešetří ani naše oči, šaty, foťáky… po chvíli nám dokonce skřípe mezi zuby. Ke schodům na samotný vulkán pojedeme na ponících. Nejprve zvažujeme, zda chceme toho chudáka trápit svou váhou, ale poté oceňujeme jeho pomoc. Chodí se tu těžce a stejně tak se těžce dýchá. A to nás ještě čeká strmé schodiště k okraji kráteru. Stoupáme pomalu, před námi je dost lidí, ale toto tempo nám nevadí, alespoň zvládáme dýchat. S blížícím se vrcholem nabírá na hlasitosti a zvláštně hučí. Konečně jsme nahoře, kráčíme ke kraji a s husí kůží se díváme do kráteru. Ten hukot připomínající vodopády vychází přímo ze středu vulkánu. S němým úžasem se díváme do aktivní sopky. Působí dojmem živého tvora. Hlavou mi přeběhne část Nietzscheho výroku, který si osvojil i Jim Morrison: ,,když se podíváš do propasti, propast se podívá do tebe“. A tak do sebe mlčky koukáme a nechce se nám odejít. Dohodnutý čas schůzky s našim průvodcem se blíží… No a co, tak přijedeme o chvíli později.. Hukot, dým, živý tvor, propast… Ještě chvíli… Schody dolů, tělem znovu na poníkovi ale myšlenkami stále na kraji propasti. Bromo… jeden z nejintenzivnějších momentů jaké jsem zažil. Cesta zpět proběhla v tichosti, tuším na co asi myslí ostatní. V očích a na šatech ještě zbytky sopečného prachu, foťák očistím až na hotelu. Živý tvor. Naše matka, naše Země….

Čti více

Výstup na Stolovou horu v Baracoa - Kuba

Potíme se. Šlapeme v hustém porostu kakaovníkových sadů. Stromy obtěžkané plody. Pionýři, kteří jdou do školy v krásných čistých uniformách až nechápeme, jak je to možné. Brodíme se přes řeku. Vypadá jako naše horské bystřiny, ale její voda je mnohem příjemnější. Nemůžeme se dočkat až se na zpáteční cestě vykoupeme. A pak jsme na vrcholu. Kryštof Kolumbus řekl, že toto je nejkrásnější krajina, jakou kdy lidské oko vidělo a my až zde pochopíme význam jeho slov. Pohled ze Stolové hory v Baracoa je dechberoucí.

Čti více

Výzva od Maorského náčelníka Nového Zélandu

Probouzí nás zvláštní síro-vodíkový zápach, ale nemůžeme se divit, když jsme ve městě síry. V Rotorua se s termálními jevy setkáte dokonce i na golfovém hřišti. Obyvatelé využívají část této přirozené energie pro vytápění nebo vaření. Rotorua je jedním z hlavních center maorské kultury, jedna třetina obyvatelstva města má původ Maorů. Jedeme do vesničky Whakarewarewa, kde si místní Maorové dosud drží tradice a život předků, což je v 21. století velká vzácnost. Míříme do amfiteátru, kde čekají místní Maorové a show může začít. Haka tanec nám nahání husí kůži. Dostáváme výzvu k boji od náčelníka maorské vesnice, což nám celkem nahání strach při pohledu na zdatného Maora, a tak se nakonec jedná jen o výzvu o společné fotografování. Ufff, oddychlo se nám, že nemusíme bojovat s náčelníkem, výsledek bitvy by byl jednoznačný. Wauuu…to byl zážitek! Blíží se čas oběda, a tak na řadu přichází tradiční jídlo HANGI, které Maorové připravují již několik století. Připravuje se v místní

Čti více

Vzpomínky na Afriku

Román, který nejednomu čtenáři nebo divákovi utkvěl v paměti. I to se dá říct o světoznámém románu slavné dánské spisovatelky Karen Blixen, "Vzpomínky na Afriku" (Out of Africa). Její život a její začátky nejsou tak známé, jako samotný průřez jejího žití v Africe, v Keni. Karen Blixen je dodnes považována za jednu z nejznámějších osobností, která kdy v Keni žila. Je den, kdy se SEN skupinou přesouváme z Nairobi do Národního parku Amboseli, ale ještě před jeho návštěvou nás čeká prohlídka "muzea", resp. domu, ve kterém spisovatelka bývala. Muzeum Karen Blixenové se nachází v oblasti Karen, která je pojmenována právě na její počest. Dnes tato oblast v Nairobi patří mezi ty nejluxusnější čtvrti, kde se ceny majetků pohybují v rozmezí od 500 tisíc do 2 milionů dolarů. Muzeum je oficiálně otevřeno od 9:30 hod. Celý tento areál se nachází na hoře Ngong, která je vysoká cca 2000 m.n.m. Díky této vysoké nadmořské výšce nebyla půda vhodná pro pěstování kávy a Karen Blixenové to nevyšlo tak, jak si představovala. Když začala s manželem pěstovat kávu, netušili, že oblast, ve které žijí, na její pěstování není vhodná. Káva by se měla pěstovat v nadmořské výšce od 1200 do 1800 m. Pokud je to méně nebo více, káva může být napadána různými plísněmi, parazity a jinými chorobami. Kromě kávy však pěstovala i různé druhy zeleniny, kterým se zde dařilo. Ve svém nejznámějším díle, které publikovala v roce 1937, popisuje nejen začátky a život na farmě, ale zejména každodenní povinnosti a problémy s místními kmeny Kikuyu a Maasai nebo somálskými chlapci. Román Karen Blixenová dodnes zůstává bestsellerem a její farma je v Nairobi otevřena pro veřejnost. Vláda zde zřídila střední školu výživy a muzeum bylo nejprve používáno jako dům ředitele. V roce 1985 se zde natáčel film podle autobiografie samotné autorky a Národní muzeum Nairobi projevilo zájem o dům s cílem vytvoření muzea. To bylo oficiálně otevřeno v r. 1986 a funguje až dodnes. Je velmi pěkné dívat se na dům při představě, že byly doby, kdy chátral. Tento dům nebyl nikdy vyrabován nebo zničen, i přesto, že na tu dobu byl považován za extrémně přepychový. Pro Keňany to však nemělo žádnou hodnotu, a tak i proto zůstalo mnoho věcí v původním stavu. My máme možnost nahlédnout do místností, kde Karen žila, spala, jedla, psala a prožívala krásné, ale i velmi bolestivé chvíle. Jelikož je dům významnou součástí Národního muzea Keni, tak je zakázáno fotografovat interiér. Exteriér však není problém vyfotit. Po zhruba 45 minutové návštěvě tohoto domu jsme nabaženi luxusem tehdejší doby, a s pocitem, že jsme tu byli jako první a během prohlídky jediní, odcházíme.

Čti více

Yukon a kopce zlatého prachu

Každý známe příběhy zlatokopů uprostřed nehostinné přírody na březích řeky Yukon. Jack London a Bílý Tesák se postarali o jejich zpopularizování i v Čechách. Jak to na zlatonosné řece Bonanza a v kdysi stanovém městě Dawson vypadá dnes? Během našeho dobrodružství na Aljašce přejdeme i přes jedny z nejopuštěnějších hraničních přechodů v USA a strávíme několik dní v kanadském teritoriu Yukon. Během dne v Dawson city se půjdeme s nejdéle působící společností Goldbottom tour podívat na jejich vykolíkované parcely, současný proces hledání zlata a vyrýžovat si také vlastní zlato. Začínáme přímo na místě dění, uprostřed obrovských kopců štěrku, hlíny a těžkých strojů. Bagr přehazuje čerstvě vyrýpanou zeminu strojem, který gravitací, vodou a třesením oddělí větší části od ostatních. Po skončení musí vrátit okolí zase do původního stavu a vysadit novou zeleň. Zbytek procesu, který vede ke zlatu, je ještě dlouhý a pracný a vyžaduje hodně ruční práce při promývání, přesypávání a oddělování jiného materiálu v táboře. My si vyzkoušíme nejznámější formu rýžování - v řece pomocí pánví. Původní účel pánvičkování však nikdy nebylo reálné hledání zlata, ale zkoumání povrchu a jeho bohatství v okolí. Přezujeme se do holínek, vyhrneme rukávy a náhodným výběrem si vybereme pánev plnou zeminy. Bude v té naší nějaké zlato? Určitě. Otázka spíše je, zda jej i najdeme. Ponoříme pánev do vody, a přestože jsme tu během léta, je ledová! Vymýváme kameny pomalu pryč, snažíme se udržet teoretické zlato na dně pánve a pomalu se k němu propracováváme. Bolí nás záda, mrznou nám ruce a všichni přemýšlíme, jak to tu ti zlatokopové mohli vydržet. Až úplně na dně pánve se tuším začne něco lesknout. Našli jsme si zlato! Cenný kov o velikosti sněhové vločky je náš! To je to, co se tu hledá. Už jen zlatý prášek. Všechny větší kousky se vybrali koncem 19. století. Bagry, nákladní auta a veškerá mravenčí práce současných zlatokopů je právě o tom, o nalezení co nejvíce zlatého prášku v kopě štěrku. Nám to stačí, odložíme si své bohatství do mini zkumavky a večer jdeme zkusit raději štěstí do nejstaršího kasina v celé Kanadě.

Čti více

Z konce Evropy

V Portugalsku se nám daří výborně! Jen co jsme zastavili v Portu, namířili jsme si to přímo do centra tohoto nádherného města na březích řeky Douro, zkontrolovali jsme přípravy na papežovu návštěvu a sešli až ke sklepům, kde zraje nejlépe portské víno. První pohár portského, západ slunce nad řekou Duoro s dobovými loděmi se 17. století, scenérie města jakoby ji tam zapomněli filmaři a výborná bacalhau (místní rybí specialita) na stole. A to jsme byli v Portu pouhých pár hodin! Na druhý den jsme vyrazili na sever, tam kam míří poutníci z celého světa - do španělského Santiaga de Compostela, vysvětlili jsme si proč je symbolem poutníků mušlí hřebenatka, viděli jsme v akci největší kadidlo světa (85 kg čisté váhy létající napříč celou katedrálou) a poté už pohled na Konec Světa… tedy na ten ŠPANĚLSKÝ s názvem Finisterre. Abychom se po příchodu na ten nejzápadnější cíp Evropy už cítili na "konci světa" jako doma. Nádhera - pouze srázy a hučící Atlantik. A na zpáteční cestě jsme zažili něco, co jsme si pracovně nazvali "Český sen" = úplně prázdné portugalské dálnice. Uháněli jsme po nich a okolo kde nic - tu nic. :) Dnes už jsme pokračovali tajemným Templářským příběhem v jejich sídle v Tomaru a zjeveními ve Fatimě. Zde dnes přespáváme, nabereme síly a zítra se chystáme dobít Lisabon! 

Čti více

Z ostrova na ostrov

Plujeme  z Ostrova krále Jiřího k malinkému ostrůvku Aitcho. Loď podřimuje, když nám Belgický zoolog z můstku přes palubní rozhlas oznámí, že před námi plave krásný plejtvák. Na to, aby projevil nadšení on, to musí stát za to. Všichni vybíhají na můstek a začíná nádherné divadlo, když kolem nás vyhazuje ploutve humpback whales, křídlatý plejtvák s ledovými vrchy Shetland ostrovů v pozadí. Antarktická příroda jak má být. Ráno zas bylo o něčem jiném. Přistáli jsme na nejcivilizovanějším místě na Antarktidě. Chilská vojenská základna, kde máme najednou příjem na mobil a kdybyste tu chtěli bydlet, máte až čtyři satelitní programy - po týdnu v bílém tichu skutečný luxus. Směrovky ukazují, že máme přes 15000 kilometrů do Krásnodarska a trošku méně do Havany. Nejjižnější pravoslavný kostelík na světě s dřevem, které prý Putin nechal přivézt ze Sibiře. V roce 2007 se zde konala první svatba mezi Chilanem a Ruskou… Loď právě zajásala nad dalšími velrybami, běžím zpět na můstek. Všechny zdravíme! Ještě se nám z té přírody nechce! :) Zítra nás čeká Drakeův průliv.

Čti více

Za Betlémskou hvězdou - Izrael

Ze starého Jeruzaléma náš poznávací zájezd pokračuje do nedalekého Betléma, abychom i zde navštívili nejvýznamnější a nejposvátnější místa tohoto zajímavého města. Na vlastní oči jsme sledovali realitu izraelsko-palestinských přechodů a checkpointů nebo nekončící betonovou zeď , vlnící se jako chladný had zvlněnou palestinskou krajinou. Je jiné o něm slyšet a jiné vidět ho na vlastní oči. Betlém ležící dnes na Západním břehu, jak se nazývají palestinské autonomní oblasti, nás přivítal klidnou a tichou atmosférou. Náměstí jesliček žilo svým pomalým životem a jen občas se po něm prošel chlapec táhnoucí vozík zásobující některý z přilehlých obchůdků. Baziliku narození jsme si vychutnali plnými doušky, protože jsme byli úplně první, kteří se dostali až k čtrnácticípé hvězdě označujícího místo narození Ježíše Krista a k jesličkám. Chvilku jsme si poseděli na kamenných schodech a počkali dokud neskončí arménská bohoslužba, která celý prostor dokonale zaplnila voňavým kadidlem a pak celá jeskyně patřila jen nám. Krásný zážitek. Zašli jsme si i do Jeskyně mléka, podívali se na to, jak Palestinci vytvářejí z olivového dřeva křížky či sošky a nakonec se prošli pasteveckými poli, odkud se pastýři vydali navštívit Betlém v den narození. Každý krok v této zemi představuje nějaký příběh a to je to, co nepřestane na Svaté zemi fascinovat.

Čti více

Za ledovcem a kosatkami

Je 7 hodin ráno a my už stojíme před kanceláří Kenai Fjords Tour ve městě Seward. Ačkoliv je zatím jen 8 ° C, vypadá to na krásný den. Přímo v jednom z nejbohatších rybářských přístavů z celého USA se nalodíme na výletní loď a spolu s východem slunce vyrážíme ze zálivu Resserection Bay. I když nás čeká ještě dlouhá cesta a mnoho zážitků, už teď to okolí nemá chybu. Jdeme se podívat na horský ledovec, který pomalu taje do Tichého oceánu. Prsty překřížené, doufáme, že cestou potkáme velryby, kosatky nebo byť i tuleně. Při východu ze zálivu nás vyprovázejí líní lachtani, kteří odpočívají na kamenech téměř bez pohybu. Přejdeme za skály na konci zálivu a všude kolem najednou pouze širý oceán bez konce. Když se rozhodneme plavit stále dál na jih, připlujeme tak jako James Cook až na Havaj. Kapitán směřuje ale na sever a už za chvíli vcházíme do zálivu Aialik Bay, kde nás čeká ledovec. Příroda kolem je sama o sobě jedinečným zážitkem a každý by se s takovým výhledem nejraději budil každé ráno. Připlujeme k ledovci, ze kterého se jednou za čas utrhne kus do vody, kapitán vypne motory a nastane úžasné ticho. Obrovský ledovec před námi, kusy plovoucího ledu kolem a sem tam vykoukne z vody tuleň nebo mořská vydra. O pár kilometrů dále jsme ještě narazili i na rodinku kosatek !! Orca, killer whale, kosatka - když si uvědomíte, na co se díváte, pouze vám padne čelist. 6 kousků kosatek přeplavalo kolem lodi, některé dokonce pod ni. Nikam nespěchají. Krásné obloučky černo bílých ploutví jsou zážitkem, které žádný seaworld na světě nepřekoná. Vyrážíme zpět do přístavu, výlet končí a sami nevíme, co z toho všeho bylo nejsilnějším zážitkem. Sedíme na přední palubě, vychutnáváme si aljašské slunce a vodu, a najednou něco rychle víří hladinu. Příběhneme k zábradlí a vidíme, že naše štěstí neskončilo. K lodi se blíží sviňuchy – malá mořská torpéda, která velikostí vypadají jako delfíni a černo-bílým zbarvením, jako kosatky. Jak rychle přišli, tak i odešli, foťák jsme ani nestihli nastavit. Nádhera. V takový den jsme ani sami nedoufali, počasí i příroda nám přáli a na brzké vstávání si už nikdo ani nevzpomněl. A teď hurá za odpočinkem na Havaj.

Čti více

Za poklady ostrova Srí Lanky

Ráno jsme navštívili tradiční dům rolníků a milých místních lidí, kteří nám předvedli lezení na kokosové palmy a následně zpracování ořechů. Dali jsme si s nimi snídani, po které nás už nikdy žádné chilli nepřekvapí. Kokosová samby s cibulkou, limetkovou šťávou, zeleným a červeným chilli předčila naše očekávání. K tomu ještě pikantnější čočkový dhal se skořicí a čerstvým zeleným kořením a na závěr kuřecí kari a ceylonských čaj. To vše nám uvařili místní po domácku. Fantastická sinhálská kuchyně je tak rozmanitá, že ani domorodec nemá nejmenší šanci ochutnat všechny dobroty, co ostrov nabízí, během svého života. Takto posílení i místním kokosovým Araki pokračujeme v našem poznávacím toulání dále. Najednou se stalo něco neskutečného.  Do cesty se nám postupně postavili dva divocí sloni. Stál tam před námi čelem, že projedeme, to jsme si mohli jen myslet. Zvedl chobot a rozprostřel uši. To bylo jasné znamení, že máme před sebou objížďku cca 20 km. To znamená tak 40 minut jízdy navíc. Toto setkání však stálo za to. Měli jsme tak safari zdarma. Byli jsme rádi, že máme tak skvělé řidiče, kteří zde musí absolvovat tři zkoušky potřebné k získání řidičáku a to: písemný test, jízda a "akrobacie na cestě". Podle tohoto zde i vypadá situace na silnici. Zážitky lovit nemusíme ... samy nám skáčou na udici.

Čti více

Za posledním nosorožcem na jezeru Nakuru

188 km² divočiny. Řeknete si, "je to málo nebo hodně?". Rezervace Nakuru se nachází před branami města Nakuru v Keni. Najdete ji přímo v legendární kolébce lidstva, Velké příkopové propadlině. Tam jsou jezera slaná. Stejně Nakuru. Jezero sice ztrácí svou salinitu, a množství plameňáků, co tam žijí či migrují, se odtud stahuje na okolní jezera příkopové propadliny. Naším cílem je ale o něco větší zvíře. Savec, a ne pták. Jedny z posledních nosorožců. Diskutabilní je, zda rozloha stačí nebo ne. Já to řeknu tak, menší rozloha se snadněji stráži proti pytlákům. A že se tu nosorožcům daří, svědčí i fakt, že se úspěšně rozmnožují. Z Maasai Mara máme už čtyři zvířata z velké pětky, zde hledáme poslední. Nosorožce. Večerní safari v okolí jezera je skutečně nezapomenutelným zážitkem.

Čti více

Za příběhem Hedvábné cesty (Buchara, Uzbekistán)

Buchara! Naše dny v Uzbekistánu se krátí, na závěr jsme si vybrali nesmírně krasné místo. Lákavou, posvátnou a orientální Bucharu, která představuje legendární místo na Hedvábné stezce, kde se zastavil téměř každý, kdo po této cestě projížděl. Ráno jsme si vychutnali vyhlídku na Bucharu a nakonec obdivovali stavby jako Mauzoleum Ismaila Somoniho, které se považuje za nejvýznamnější stavbu celé Střední Asie! Ve stínu Pevnosti jsme si vyprávěli příběhy posledních bucharských emírů. Mešita Kalon nám poví legendu o vysokém minaretu a u misky čaje si odpočineme u slavných bucharských koberců. Bazar pozvolna ožívá a z Lajbi Chauzu se opět ozývá hudba. Miska moruše, miska čaje, tuny uzbecké hudby, vůně koření, exotika. To je Buchara. Je třeba ji zažít, nedá se popsat.

Čti více

Žádná krize v Zimbabwe či Mosambiku

Začíná nám zajímavá expedice po málo navštěvovaných afrických zemích Zimbabwe, Zambie, Malawi a Mosambik. Přecházíme krajinou z jihu směrem na Harare, a po cestě je množství policejních kontrol. Velké množství. Až přehnané. Na sedmdesáti kilometrech jich bylo osm. Na každé musíte zastavit, ukázat doklady a u každé druhé otevřít kufr, aby zkontrolovali, zda máte vestu, dva výstražné trojúhelníky a zda je hasicí přístroj v záruce. Cesta se tak neskutečně prodlužuje. Na jednom z kontrolních míst se nás jeden z policistů zeptal, zda bychom jeho dva kolegy nevzali do Masvinga. Po třísekundové konzultaci s kolegy jsme se shodli, že ano. Policisté nám předložili jejich doklady, abychom jim věřili. Když budeme mít v prvním autě kolony policii, budeme rychlejší na check pointu. Chlapi seděli u mě v autě a vedli jsme nezávaznou debatu. Ptám se jich, co jdou dělat do Masvinga. A oni že vyzvednout podezřelého. Vyprávěli nám, jak to funguje. Člověk spáchá zločin a policie ho někde na útěku chytí. Zjistí totožnost a nahlásí policii, kam podezřelý spadá. A policisté z této stanice si ho jdou vyzvednout. Jelikož ne každá policejní stanice má auto (tato má jedno, a i to je rozbité), musí jít alternativní cestou. Autobus jim nikdo neproplatí, tak musejí stopovat. A tak se ocitly i u nás. Ptám se, že když tedy přijdou do Masvinga, tak tamní policie je naloží s podezřelým do jejich auta a kam je odvezou. Začali se oba smát. Odpověděli, že ne, zpět i s podezřelým se dostanou stejným způsobem, to znamená stopem. Tak si v hlavě promítám, jak bychom reagovali, kdybychom byli požádáni o odvoz policistů i s podezřelým… ten by byl s pouty na rukou a nohou. Ale co naděláte, když policie nemá prostředky. Musí pomoci prostý lid a turisti. Země se ale postupně vzmáhá, právě dokončili novou přehradu, kde jsou velké plány na využití vody jako zdroj energie, vytvoří tu nový národní park a zařízení pro turistický ruch. Kromě toho našli nové zdroje nerostných surovin a podobně. Tak o jaké krizi se zde stále bavíme? Na jedné straně potenciál, na druhé straně naprostý nedostatek. Uvidíme další dny, jak to s touto zemí vypadá. 

Čti více

Zakázané město a parfémová řeka Vietnamu

Naše pohádka dalekého a exotického Vietnamu pokračuje! Ocitli jsme se v císařském městě na břehu parfémové řeky. Hue patří k najhistoričtějším místům celého Vietnamu a bylo to tady, kde se tvořily dějiny této zajímavé země během 19.století. Císaři dynastie Nguyen sjednotili Vietnam a vládli mu dlouhých 143 let. Jejich jméno Nguyen se v zemi neustále opakuje jako mantra. Znáte doma nějakého Vietnamce? Ze všech jmen je největší pravděpodobnost, že se bude jmenovat právě Nguyen. Naše dračí loď nás dovezla po parfémové řece zpět do centra Hue. Kdysi byla její hladina plná napadaných květů a jejich vůně se šířila celým okolím, to proto jí zůstalo tak krásné a romantické jméno. Po skvělém obědě si prohlížíme Citadelu s císařským zakázaným městem. Jizvy z války jsou tu stále a tak zůstalo z císařského města jen torzo, ale to co tady přečkalo do dnešních dnů, patří k top památkám celého Vietnamu. Člověk se však přistihne při myšlenkách, jak by asi vypadalo zakázáno město, pokud by zde žádná válka neproběhla. Stačí přivřít oči a v mysli se vynořují paláce ozdobené draky, červené nalakované sloupy, kamenné sochy strážců, draků, mýtických bytostí. Hue třeba zažít. Večer si sedneme uprostřed rušné ulice na drink, pivo Saigon či na večeři v podobě jarních rolek a jiných dobrot.
 

Čti více

Zanzibarský západ slunce

Sedím na Zanzibarské pláži ve stínu slunečníku, popíjím drinky a užívám si sladkého nicnedělání. Právě tu máme teplé období roku, přibližně 30 stupňů. Včera chvílemi sprchlo, ale nijak nás to nedokázalo zastavit v užívání si ostrova. Nejprve jsme se byli podívat, jak roste koření, téměř všechny druhy, které doma používáme, a prošli jsme se městem Stonetown zapsaném do seznamu UNESCO, ochutnali etiopskou kuchyni a kávu a navštívili místo posledního trhu s otroky ve východní Africe. Dnes už máme jasno, volno a krásný pohled na zapadající slunce nad pevninou, kde se skrývají zázraky přírody jako Masai Mara a kráter Ngorongoro, kde jsme viděli téměř všechny lvy, kteří na dně kráteru žijí. Zkrátka, Afrika je úžasná a my Vám o tom doma popovídáme. Pěkný den ze Zanzibaru...

Čti více

Zašlá sláva královských měst - Barma

Na druhé straně řeky Irawady naproti Mandalay se nachází největší zřícenina Barmy Mingun. Měla to být největší stavba tehdejšího světa, královi však došly peníze, a tak zůstala zpustlá. Obrovské množství kamenů naskládaných na sebe, pod nimi mohutná řeka. Máme tu čest vyjít na vrchol a s otevřenými ústy si vychutnáváme nádherný výhled a jen tak nasáváme atmosféru zašlé slávy posledních královských měst. Odpoledne jsme již na cestě k nejdelšímu teakovému mostu světa a k buddistickým klášterům plných mladých mnichů. Každý muž v Barmě projde tímto procesem a buď zůstane v mnišském řádu nebo se po pár měsících zařadí opět do běžného života. Buddhismus je cítit na každém kroku a nám se zdá, že jeho síla působí i na nás.
 

Čti více

Zážitky v Chitwaně - Nepál

Nepál je úžasná země a člověk se zde nasytí zážitky jako málokde jinde. Jen včera ráno jsme se loučili s Pokharou posledními vyhlídkami na masiv Annapurny, a dnes jsme již strávili den na rovných planinách a v tropických lesích pozorováním nosorožců, krokodýlů a koupáním slonů v národním parku Chitwan na jihu země. Nejprve se vydáváme na krátký splav říčky Dhumari. Naše jednoduché kánoe z kmenů stromů bavlníku stromového se zdály místy příliš chatrné, zvláště, když vedle nás plavali dva asi dvoumetroví krokodýli. Místní ale velmi dobře ví, co dělají, pracujeme s nimi již 15 let a pod vedením našeho průvodce Nabina dokonce u řeky objevujeme i nosorožce. Opouštíme loďku a vydáváme se na procházku. Nosorožec je od nás jen asi 50 metrů a klidně se pase. Pozorujeme ho asi 15 minut a je čas se pohnout. Nelze ani spočítat, kolik jsme viděli divokého ptactva, od tukanů až po pávy. Ale výhra přišla až na konec. Západ slunce si vychutnáváme při říčním napajedle, když najednou se něco pohne v lese. Číháme přikrčení na břehu řeky. Po 10 minutách čekání konečně vychází z houštiny. Je to mohutný samec nosorožce. Podle Nabina má asi 18-19 let a určitě přes dvě tuny. Klidně začne pít rovnou proti nám. Všude je úplné ticho a my sledujeme impozantní zvíře se zatajeným dechem. Vítr se na chvilku obrátil a nosorožec nás zavětřil. Je to plaché zvíře, ale tento jedinec je evidentně agresivní. Výhružně se trhne a utíká na břeh řeky. I když jsme na druhé straně, tak pár lidí od strachu ztratilo rovnováhu. Ale panika byla předčasná. Po půl minutě se nosorožec vrací k napajedlu a klidně pije dál. Do toho přímo za ním zapadá nepálské slunce. Scéna je až kýčovitá a je těžké se s ní rozloučit. Na džungli ale pomalu začíná padat večer a je čas jít. Takto důstojně a malebně se s námi loučil dnes nejznámější národní park Nepálu Chitwan. Zítra nás čeká kouzelná Indie a uvidíme, co si pro nás přichystá. Dobře vím, že to je neuvěřitelná země, ale bude se muset velmi snažit, aby překonala nádherný Nepál.

Čti více

Země biblických zázraků - Galilea), Izrael

Kráčíme místy, které poznamenaly zázraky. Opustili jsme biblický Nazaret, abychom se ocitli na březích Galilejského jezera, ale ještě předtím jsme ochutnávali slaďoučké víno v Kane Galilejské. Nebylo to přesně to, které zde měl během svatby Kristus přeměnit z vody, ale i toto chutnalo poměrně dobře a několik lahví už máme v kufrech, abyste mohli ochutnat i doma. Namočili jsme se v posvátné řece Jordán a tak se nám na jeho břehu zalíbilo, že jsme posedávali na okraji a odpočívali s nohama ponořenýma v řece, zatímco se kolem našich nohou shlukly desítky malých ryb.

Několik lidí přišlo v sněhobílých rouchách a rituálně se do vody potápělo a dokonce se zde objevil i ortodoxní kněz, aby byl jejich křest pravomocný. Po kotníky v příjemně teplé vodě a na druhé straně se zvedají Golanské výšiny, které se často spojují s konflikty. Na druhé straně je již Sýrie, která o tyto mimořádně vzácné kopce přišla. Vidět je kousek od sebe je jiné než o nich poslouchat ve zprávách či televizi. Člověk si je představuje výše. Cestování nás však neustále učí. Prošli jsme se mezi ruinami Kafarnau s domem sv. Petra i vzácnou synagogou a nakonec si při u kávy či marakujové ledové tříšti užívali klid Hory Blahoslavenství. Závěr dne jsme si vychutnali na naší soukromé loďce, která s námi pomaličku plavala nepatrnými vlnami Galilejského jezera. Málokoho by napadlo, že tato poměrně malá vodní plocha patří k nejdůležitějším vodním plochám celého Blízkého Východu.

Čti více

Zimbabwe, Viktoriiny vodopády

Země, kde si můžete směnit milionovou bankovku v místní měně za pár eur je v okolí Viktoriiných vodopádů plná zážitků. Jeden z nich jsou samotné vodopády. Padají do hloubky 108 metrů a při východu slunce nám pohledy vyrazily dech. Procházíme se vedle nich v celé šířce, každý záběr je úplně jiný. Na místě, kde se stáčí a vytvářejí první peřeje pro raftaře na řece Zambezi jsme našli místo, kde si nás vychutnali v plné síle. Neuvěřitelný hukot a sprcha odrážející se vody vytvářející duhu nás pokropila. My však chceme víc, lehám si proto jen 2 metry od okraje vodopádu na jejich hraně do Devil

Čti více

Zlatá pýcha Yangoonu - Shwedagon

Přistáváme v Yangoonu, hlavním městě Barmy a po cestě do koloniální části starého města míjíme vznešenou Shwedagon pagodu, postavenou v šestém století, vyčnívající nad město do výšky 112 metrů. Shwe znamená v barmském jazyce zlato a říká se, že pagody v Barmě jsou oblepené miliony zlatých lístků, které dohromady převyšují zásoby zlata ve Velké Británii. Samozřejmě zlaté lístky si kupujeme i my, přímo v jejich továrně a lepíme je na pagodu a pozlaceného Buddhu. Jsou tak křehké a jemné, že se nám lepí i na prsty. Barma je jiná než ostatní země jihovýchodní Asie. Duchovno a pokoru je cítit na každém kroku, a abychom splynuli s místními, kupujeme si londží, motáme si je kolem pasu a těšíme se na další zážitky.

Čti více

Bhútán - země hřmícího draka

Bhútán - země hřmícího draka. Nám se zdá, že jsme v zemi nejpohodovějšího a nejmilejšího draka na světě. Nikdo nespěchá, nezlobí, nekřičí. Každý se na nás usmívá, jen dívky jsou trochu stydlivé, když si je fotíme. Nikdo nepije, nekouří (kouření je na veřejnosti zakázáno), chlapi nechodí opilí domů, nejsou zde tuláci, bezdomovci. Lidé milují svého dračího krále, Džigme Khesar a věří mu, že vyřeší každý problém. I takový, který vláda a parlament nedokáží vyřešit. Od roku 2008 je ve státě parlamentní demokracie, král je však stále nesmrtelný. On rozhodl, že nebudou soupeřit s jinými zeměmi hospodářsky. V Bhútánu se neměří hrubý národní produkt, ale hrubé národní štěstí. Štěstí je mnohem důležitější než peníze a silná buddhistická víra v tom krále a Bhútánci utvrzuje. Duální systém světských a církevní moci zde funguje v podstatě beze změn od počátku 17. století.

Stmívá se a my přijíždíme do Thimpu, hlavního města Říše draka. Žádné kolejnice, v Bhútánu neexistuje vlaková doprava, žádné silniční mosty, tedy pardon, v hlavním městě je jeden. Žádný semafor. V celé zemi neexistuje semafor. V Thimpu je jediná větší křižovatka (sbíhají se zde až 4 cesty) a tu řídí až do setmění policista. Po setmění prakticky auta moc nejezdí, není co řídit. Je tu božský klid a štěkající psi nám připomínají spíše venkov. Nikdo vás nedostihne přes mobil, roaming tu naštěstí nemá dosah. Internet povolili až v roce 2000 a v některých hotelech jsou i počítače. Pomalost internetu je dokonalá, většinou vzdáváme snahu připojit se.

Národním sportem v zemi je lukostřelba. Ne však ledajaká. Chlapi střílejí do terče tak vzdáleném, že my ho sotva vidíme. Terč bycom netrefili ani samopalem. Bhutánec se postaví a s absolutním klidem zaměří. Ne však více než pět-sedm sekund. Šíp vystřelí takovou rychlostí, že není šance ho vidět, dokonce, ani když letí vzduchem. Slyšíme svištění a prááásk. Úsměvy a potlesk. Šíp je v cíli. Hrdý střelec se postaví bokem a drží palce dalšímu soupeři.

Čti více

Lovci Aurory

Kvalitní prohlídka města Tromsø je za námi, ale den pro nás zdaleka nekončí. Po prohlídce máme chvíli volno, které můžeme využít k odpočinku, večeři nebo nákupům. Večer ale vyrážíme na lov polární záře - jevu, kvůli kterému jsme sem do Tromsø cestovali. Po šesté hodině odcházíme z hotelu a směřujeme na místo, kde nás vyzvedne autobus. Ideální podmínky pro sledování žáru jsou jasná obloha, minimum světelného smogu. Proto musíme vycestovat za město, protože i takové "malé" město jako Tromsø produkuje hodně světla, hlavně v období Vánoc, kdy téměř všechny domy mají vánoční výzdobu. Agentura, se kterou léta CK SEN spolupracuje, má několik kempů v okolí města, které jsou vhodné pro pozorování Aurory, a proto vždy umí vybrat to správné místo v ten daný den. Auroru Vám bohužel nikdo nezaručí na 100%, stále má rozhodující slovo počasí, ale celý tým udělá maximum, abyste záři viděli. Dnes je nad městem hodně oblačnosti, a proto cestujeme až téměř hodinu a půl severozápadně na jeden malý ostrov. V těchto místech už je oblačnost minimální, a tak tu zůstaneme a zkusíme naše štěstí. Polární záře může mít různou intenzitu, ale ve většině případů není viditelná pouhým okem. Proto je dobré mít dobrý fotoaparát, zrcadlovku případně mirrorless, v případě mobilů mít možnost měnit nastavení. Důležitá je hlavně dlouhá uzávěrka. Přicházíme na místo, kde už začíná skutečná severská tma, jen v pozadí pár drobných světýlek od rodinných domů. "Na tomto ostrově žije přibližně 300 lidí" dozvídáme se. Nyní nám, jako správným lovcům, zbývá už jen čekat. Nachází se zde dřevěný dům, o který se stará místní dvojice, Oliver s manželkou. Uvnitř nás čeká vytopená místnost, teplé nápoje (káva, čaj, čokoláda) a něco na zub, jako například typický norský snack - "palačinka" lefse (plněná sýrem a skořicí). Příjemné čekání na záři. Někteří čekají venku, sledují aktuální počasí a různé aplikace. A najednou, přiběhne dovnitř naše lokální průvodkyně a fotografka Eli se slovy: "pojďte ven, vidíme polární záři". Pouhým okem téměř neviditelná, ale fotoaparáty jsou připraveny a Eli už vesele fotí lidi se žárem v pozadí. Jsme nadšeni, že náš lov skončil úspěšně. Po nějakém čase záře mizí a my víme, že je čas se vrátit. Nastupujeme do našeho autobusu a směřujeme zpět do Tromsø. Takový zážitek si budeme pamatovat do konce života.

Čti více

Lovci zážitků z pralesa

Ostrovy Vanuatu jsou poseté různorodou kulturou místních obyvatel přezdívaných Ni-Vanuatu. My jsme na ostrově Tanna navštívili hned několik rozličných kmenů. Z toho některé už žijí modernějším způsobem života, jiné stále nosí oděvy z přírodních materiálů. Pro muže je charakteristicky Namba. Což je penisový nástavec a tvoří jedinou složku jejich oblečení. Ženy si oblékají sukně z vysušené trávy. Jako praví lovci zážitků jsme se vydali do pralesa na lov. Při lovu se používalo několik nástrojů, no nesměl chybět luk. Luk má po napnutí neuvěřitelnou sílu a kromě lovu ptáků a zvířat se využívali i speciální upraveně šípy s jakoby zatíženou tupou špičkou. Takový šíp dokázal zabít nebo minimálně omráčit nepřítele a místní si na něm pak mohli pochutnat. Kanibalismus byl běžná praktika těchto ostrovů a říká se, že ještě dnes žijí na Vanuatu přímí potomci lidožroutů.

Čti více

Nejkrásnější pyramidy Súdánu

Pokud se vysloví slovíčko "pyramidy", co vás jako první napadne? Egypt, možná Mexiko, ale pro nás to už bude zřejmě navždy Súdán. Věděli jste, že tato severoafrická země jich má více, než slavný Egypt? Egypt však umí dělat velmi kvalitní PR a tak i malé dítě ví, že pyramidy jsou právě zde. Ano, má to něco do sebe toulat se zaprášenou Gízou, Dahšúrou či sledovat stupňovitou pyramidu Džosera v Sakkáře, ale tato místa už nikdy nebudete mít jen sami pro sebe. Tehdy nastupuje Súdán se svými poklady a vy stojíce sami tváří vůči pyramidám pochopíte tu unikátnost a velikost tohoto zážitku. A tak jsme se písky súdánských pouští vydali do bájného Meroe. Je to legendární súdánské město a místo se snad nejkrásnějšími pyramidami země. Ještě před tím jsme si dokonale vychutnali pyramidy v Nuri, které nikdo nerekonstruoval a tak dýchají svou starobylostí bez jakýchkoliv příkras. Meroe má však jméno, které sem přitahuje dobrodruhy už více než 150 let. Blížíme se k Meroe a do běhu se dá několik dětí a velbloudů. Kráčíme k pyramidám. Je to něco neskutečného, že si sedneme na jejich okraj, sledujeme krajinu posetou pískem a kamennými jehlany, které zde přečkaly staletí. Neváháme a zorganizujeme si vlastní SEN karavanu. Někdy sem karavany putovali dny či týdny, ale my vykročíme na necelou čtvrthodinku, abychom se prošli mezi skupinami pyramid. Je to krásný pocit. Zapadající slunce ještě naposledy pohladilo krajinu a my jsme si užili jeho poslední paprsky v náručí pyramid. Po teplé, súdánské noci plné hvězd se ráno vrátíme k pyramidám. Tento zážitek je dokonalý. Zde v Meroe je pyramid několik desítek, uvádí se dokonce, že jsou tu dvě stovky, ale některé jen v základech. Proč tak mnoho? Ona je to jednoduchá odpověď, protože zatímco ve starověkém Egyptě byla pyramida okázalá hrobka krále, tak tu jsme poskočily v dějinách do cca 3-2 století př.Kr. (Ačkoli některé jsou starší), a v té době zde v Meroe byla hrobka módou a každý kdo na to měl, mohl si pyramidu nechat postavit, a proto zde nemají jen krále, královny či královské děti, ale pyramidu mohl mít bohatý aristokrat, obchodník, úředník a každý, kdo se tak rozhodl. Samozřejmě zde na hlavní nekropole je to o královské rodině, ale Meroe je obrovské. Strávíme zde téměř dvě hodinky a Meroe se s námi loučí s krásnými fotkami. Súdán je neskutečná krajina. Fantastická. Trpící svým špatným jménem a renomé, ale nádherná, připravena odměnit se každému koho nezlomí média a přesvědčí se na vlastní oči. 

Čti více

Nejkrásnější scénická cesta na světě

Z hotelu odjíždíme brzy ráno. Dnes se přesouváme do městečka Banff po jedné z nejkrásnějších scénických cest na světě - Icefield Parkway. Nejprve se však zastavujeme na procházku Údolím pěti jezer (Valley of the Five Lakes). Je to příjemná túra lesem kolem jezer s nádhernou vodou, jejíž barvy zahrnovaly odstíny od tyrkysové po smaragdově zelenou. Všude kolem kvetou divoké růže, vždyť samotná provincie Alberta, v níž se nacházíme, má přívlastek "Země divokých růží". Přesouváme se k vodopádům na řece Athabasca, která pramení u stejnojmenného ledovce. Ten se nachází v ledovcovém poli Columbia, které je největší v severoamerických Rockies. U ledovce je pořádná zima, na kterou jsme nachystaní, ale stojí to za to. V srdci nádherné přírody si dáme horský oběd a vyrážíme podívat se na jedno z nejtyrkysovějších jezer světa - jezero Peyto. Neskutečná barva. Nastupujeme do auta a začíná hustě sněžit. Je léto, dny jsou neuvěřitelně dlouhé, ale k horám Kanady toto patří. Dnes zažíváme všechny roční období za jeden den - déšť, slunce a husté sněžení. U jezera Moraine zas vykoukne slunce. Počasí nám vychází, jako by v tom bylo nějaké kouzlo. Poslední dnešní zastávkou je jezero Louise - nejfotografovanější jezero Kanady, u kterého stojí jeden z kanadských hradních hotelů, které vystavěla pro poznávání chtivé turisty Kanadská železniční společnost na konci 19. století. Oblaka se rozestoupí, my uděláme fotky a hory se opět noří do romantické mlhy. Už jen kousek a ubytováváme se v hotelu v městečku Banff, centru nejstaršího Národního parku. Celý den jsme si užívali nádherné scenérie a shodli jsme se, že Icefield Parkway patří opravdu k těm nejkrásnějším na světě.

Čti více

Rýžové terasy na Filipínách

Po cestě do vysokohorské oblasti filipínského pohoří Cordillera se ocitáme v provincii Ifugao, v malé usedlosti zvané Banaue. Vesnička Banaue Proper Town je celá lemována krásnými rýžovými terasami, které se zařadily do seznamu světového dědictví UNESCO. Po příchodu si vychutnáme první pohledy do údolí na rýžové terasy, které jsou teprve takovou předpřípravou toho, co nás zítra čeká. Ráno se už probouzíme do slunečného počasí a připraveni na den plný zážitků vyrážíme tradičními auty Jeepney k jedním z nejstarších rýžových teras na světě. Jízda s jeepney je zážitek sám o sobě a natož jízda na střeše jeepney, která je možná v rámci Filipín pouze v této oblasti. Zhruba po 15-ti minutách jízdy se jdeme podívat na první vyhlídku, při níž zblízka vidíme různé fáze růstu rýže a objasníme si její kulturu pěstování, sběru a zpracování v této oblasti. Pokračujeme dál a přibližně po 45-ti minutách jízdy přes filipínské serpentiny se dostaneme do oblasti vesničky Batad, jejíž rýžová pole jsou považována za jedny z nejstarších rýžových teras na světě a zároveň i nejkrásnějších. Každý krásný pohled však něco stojí a pro nás to je dnes sestup do údolí - do vrchní části vesnice, kde budeme mít oběd a odtud dolů do samotného srdce Batadu. Naší výhodou je, že cesta pro auta do vesnice byla prodloužena pouze tento rok a namísto sestupu 1h 45 minut se jedná už jen o půl hodinu . První pohledy na tyto majestátní terasy máme právě z domova místních lidí, kteří nám už pomalu chystají oběd v tradičním stylu. Ten si však nejprve musíme zasloužit a po úzkých schodech scházíme dolů do údolí. Vypadá to být velmi náročné a zdlouhavé, ale po krátké cestě vidíme, že klesání je mnohem rychlejší, než jsme si představovali. Asi po 20-ti minutách se ocitáme dole v údolí a nejvíce nás překvapuje fakt, že jsme zde téměř jediní turisté, pokud nepočítáme pár (možná 5-7) Evropanů a možná 10 Filipínců. Kromě prohlídky rýžových teras se zastavíme i v domě jednoho z místních. Ten nám dá vyzkoušet, jak on říká, to nejlepší rýžové víno na celých Filipínách. Čepuje nám ho do ne zrovna nejčistšího poháru, ale odmítnout napít se by ho silně urazilo. Nejen napít, ale všechno vypít. Na půl litru tohoto voňavého moku nás bylo více, takže nám to nedělalo žádný problém a popravdě bylo opravdu velmi chutné. Posíleni rýžovým mokem se vracíme zpět do horní části teras, kde nás už čeká kuřátko Adobe připravené tradičním způsobem. Kultura lidí Ifugao z kmene Igorot se s rýží spojuje ve všech smyslech. Mají festivaly rýže, které nazývají "hostiny díků". Během oslav se dělají tzv. rýžové rituály zvané tung, kdy nesmějí lidé provádět žádné zemědělské práce. Během oslav pijí rýžové víno, dělají rýžové koláče a žvýkají betelové ořechy. Právě rýžové terasy Batad byli i dějištěm filmového natáčení poslední scény ve filmu Avengers: Infinity War. Kocháme se posledními výhledy do údolí, které začínají být pomalu zastíněné oblaky a s vysokým levelem nadšenosti odjíždíme zpět do našeho hotelu v Banaue.

Čti více

Za tajemstvím skotské Vysočiny

Je fascinující na vlastní oči vidět a sledovat skotskou Vysočinu. Brzy můžeme říci, že jsme ji viděli celou, protože už jsme ve městě Inverness, hlavním městě tohoto kouzelného regionu a obešli jsme ji celou po jejím obvodu. Krásně se měnila, zpočátku rostla do zasněžených pahorků nad údolím Glencoe a při Ben Nevisu, pak se roztáhla na nehostinnou krajinu posetou jezery v oblasti Sunderlandu a nakonec na severu země končila obrovskými, skalnatými útesy padajícími do Severního moře. Zde na východní straně jsou pahorky mírnější, stále více se zde objevují malé vesničky či městečka a jediné co je stejné jsou pastviny s křiklavě zelenou trávou a pasoucími se ovcemi. Mezi skalnatými útesy jsme prohledali jeskyni Smoo a nadechli se její atmosféry, kterou ohlušuje padající voda z fotogenického vodopádu. V naší oblíbené hospodě jsme si počkali na steaky, lososa nebo Pintu – místní pivo a následně jsme se kochali pohledy na nekonečné moře ze kterého se nakonec vynořily tajemné ostrovy jménem Orkeneje. Často jsou zahalené v oblacích či mlze, ale před námi se předváděli jako by tušili, že jsme se u nich ocitli. Hleděli jsme na ně i z nejsevernějšího bodu pevninské Británie jménem Dunnet Head. Maják se stal symbolem tohoto místa a ožívají v něm romantické představy samoty obklopené tichem, útesy a létajícími ptáky. Přišli jsme až na pomyslný konec světa na známé místo jménem John O'Groats odkud je to na Severní Pól už jen 3500 kilometrů a do Londýna téměř 1100 kilometrů. Dále se prostě už jít nedá. Cesta Vysočinou nás zavedla na místo, které na první pohled ani není skotské, protože jsme se ocitly pod zámkem Dunrobin, ve kterém se mísí skotské a francouzské vlivy. Dodnes patří aristokratické rodině Sutherland a zámek je jakoby jejich rodinnou kronikou. Nejen on, ale i přilehlé muzeum plné vycpaných zvířat, které si klan přivezl z Afriky či Indie, kde se účastnil luxusních lovu. Je zvláštní vidět tolik trofejí na tak malém kousku, ale i to je historie koloniální Velké Británie. Odpoledne na nás čekalo jedno z nejznámějších míst celého Skotska. Vydali jsme se totiž hledat mystickou Nessie až k břehům jezera Loch Ness. Její příběh fascinuje svět již od roku 1933, kdy se spustila vlna zaručených svědectví, přestože už v kronikách ze 6.století se objevuje něco tajemného, co strašilo lidí a ti se jezera báli. Výmysl? Dobře naplánovaný tah? Pravda? Každá verze má nějaké pro a proti, ale jak ukázal čas, mnohé se později stali podvrhem jako snad nejznámější fotky Nessie, jak příšeru domácí familiárně přezdívají. Hledali jsme ji v městečku Drumnadrochit, kde jsme nahlédli do jejího muzea, a nakonec jsme sešli až k břehům k pevnosti hradu Urquhart. Pohledy každý pročesával hladinu jezera, ale nikomu se ji nepodařilo spatřit. Možná příště. Člověk nikdy neví. Zdravíme z Inverness a zítra na nás čeká několik bonbónků, protože se jdeme podívat, jak se vyrábí slavná skotský whisky. 

Čti více

Ostrov Tanna – nespoutaná divočina

Nacházíme se v hlavním městě Vanuatu- v Port Vila, na ostrově Efate- a krásné slunečné dopoledne si užíváme prohlídkou tohoto malebného městečka, ve kterém jakoby se zastavil (na první pohled) čas. Obydlených je přitom až 65 ostrovů, takže se dá říci, že populace je roztroušená v rozmezí 1300 km od nejsevernější části souostroví, až po nejjižnější. My se do hlavního města ještě vrátíme, ale teď nás čeká 30 minutový přelet na ostrov nespoutané divočiny. Je to ostrov Tanna, o kterém mnoho lidí ještě nikdy neslyšelo. Přistáváme na ostrově Tanna, o kterém se v místních kuloárech říká, že pokud má člověk navštívit i jen jeden ostrov mimo Efate, tak je to právě tento. Zde se již setkáváme s prvními znaky unikátnosti a rozdílnosti jednotlivých ostrovů. Vanuatu patří mezi nejšťastnější země na světě, což nám potvrzují nekončící úsměvy a pozdravy každého obyvatele, kolem kterého přejdeme. Jsme tady! Jsme v ráji. Náš resort je ideálním místem na večerní odpočinek s výhledem na západ slunce. Druhý den ráno máme počasí jako vystřižené z pohádky. Slunečno a jen pár obláčků. Co víc si člověk může přát v takové drsné krajině, jejíž každý den hrozí nějaká živelná katastrofa. My směřujeme do tradiční "kasty" vesničky Yakel, kde lidé Ni-Vanuatu stále žijí tak, jak v dávných dobách, kdy ostrovy ještě nebyly "ovlivněny" bílými lidmi. Po zhruba hodinové cestě po tankodromech, se kterými mají někdy problém i 4x4 auta, se dostáváme do vesničky. První nás vítají malí zvědaví chlapci s nambasem kolem pásu, který je jediným jejich oblečením a zároveň ochranou na penis. Po chvilce nás přivítá náčelník a zároveň "průvodce" jménem Tahoe, který je poctěn naší návštěvou, a po jeho boku vstupujeme do epicentra melanéské kultury. Na vlastní oči vidíme domorodé lidi, které jsme dosud mohli vidět pouze v dokumentech National Geographic. Ba dokonce ani tam nejsou takoví "originální", jakých vidíme my se SEN skupinou právě teď! Nahé děti hrající si kolem nás srší energií, a když se zeptáme, zda ty plody na stromě jsou mandarinky, tak Tahoe řekne jednomu z chlapců, aby šel pár utrhnout. Ani nevíme jak, a chlapec, který nemohl mít ani 4 roky, byl v koruně téměř 6 metrového stromu a házel nám mandarinky, které mají nepopsatelnou chuť. Jdeme dál a scházíme dolů k vodopádu, který využívají vesničané na mytí, jakož i načerpání vody, kterou používají na vaření. Tahoe nás vzal do jejich nakamalu, tedy místnosti nebo místa, kde se setkávají lidé a dovolí nám blíže poznat jejich kulturu, je jen otázkou času, kdy i tato zcela vymizí. Ženy pouze v slaměných sukničkách a muži jen s nambasem nám na závěr ukážou jejich tradiční tance a my v úžasu ani nevíme, jak se máme tvářit. Je to pocit, který je nepopsatelný, protože vidět autenticitu takového levelu je přímo cestovatelským darem. Pocit štěstí? Dojetí? Úzkosti? Sami nevíme. Nyní bude naše cesta směřovat na jihozápad, ke skvostu samotného ostrova, k sopce Yasur. Tato 361 metrů vysoká hora láká turisty z celého světa, kterých je tu naštěstí stále minimum. Je to nejdostupnější aktivní sopka na světě a my si už na ni brousíme zuby. Po pláni vulkanického popela přicházíme k hlavní bráně, kde se zahlásí, a počkáme na počáteční ceremonii tance, po které nás rozdělí na skupinky, anglickou a francouzskou. My máme místního průvodce Maxe, který zná Yasur jako svou dlaň. Nasedáme do aut a po adrenalinové, povodněmi rozbité, cestě jdeme na úpatí divoké sopky. Jsme tu půl hodinu před západem slunce a čeká nás už poslední krok, abychom vyšli na její okraj. Je to tady! Vidíme to! Jsme na totálním okraji mohutné sopky Yasur a pod námi je něco, o čem jsme znovu jen slyšeli. Slunce zapadlo a my jsme více než nadšení z toho, co vidíme. Fotíme, točíme a najednou booom! Poprvé nám bouchla!!! Vidíme, jak rozsypaná láva stéká dolů po vnitřních stěnách kužele a my jsme v euforii a zároveň i v napětí. Najednou sopka jakoby ožila a častěji začala vystřelovat lávu, od které jsme však byli v bezpečné vzdálenosti. Chvíli nic a najednou ještě silnější výbuch, tentokrát i s tlakovou vlnou! WOW! Křičíme všichni a těšíme se, jako kdybychom vyhráli v loterii. A věřte ,že i vyhráli! Po chvíli k nám vítr zavál mohutný sirnatý oblak plný vulkanického popela. Musíme se otočit a skrčit, protože tisíce malých jehliček za sekundu nám narážejí do obličeje. Po krátkém čase máme popel všude. Ale vážně - všude! Už je téměř úplná tma a my stále pozorujeme majestátnost bublající lávy, před kterou máme všichni respekt. Vše jsme nafotili, natočili a při světýlkách z mobilů jdeme pomalu zpět, a tu najednou obrovský třesk! Tentokrát tak silný, že tlaková vlna mě normálně posunula do strany a láva chrlila až nad úroveň samotné sopky. Tak, toto bylo mocné, říkáme si. Toto je ono. Toto je ta třešnička.

Čti více

Příběhy Edinburghu a hranice Římské říše

Závěr naší skotské cesty se nese v podobě několika pomyslných třešniček na dortu. Skotsko nemá jen jednu, to ne, je jich tu opravdu víc. Tou nejkrásnější je bez jakýchkoliv pochyb Edinburgh. Edinbra, jak řeknou domácí, Vás za pár minut dokáže přesvědčit, že jste se ocitli v nejkrásnějším městě Evropy. Krása nelze měřit, a přestože nemá starověké památky Říma, línou pohodu Lisabonu či paláce Petrohradu, Edinburgh v sobě dokonale drží středověkou duši města, kde se tvořily dějiny. Opravdu stačí pár pohledů na staré město, pár nádechů atmosféry či jedno posezení v pubu a hlavou se víří myšlenky, že tu člověk není jen poprvé, ale musí se vrátit. Mnozí z naší party potvrdí totéž. Edinburgh si Vás získá, tak jako nás. Přelezli jsme společně slavný Edinburským hrad s nádhernými pohledy na okolí starého města. Na vlastní oči jsme viděli skotské korunovační klenoty s legendárním kamenem osudu. Stáli jsme jen metr od nich a byly téměř pro nás. Obě mají v sobě zajímavé příběhy. O klenotech se myslelo, že jsou nadobro ztraceny, když je v 19.století našel Walter Scott zapečetěné v truhlici od roku 1707, kdy se Skotové s Angličany dohodli na vytvoření Velké Británie. Kámen osudu by na první pohled působil jako obyčejný kámen, jakých člověk viděl stovky či tisíce. Má však v sobě příběh a ten z něj dělá něco víc. Stál při korunovaci všech skotský a následně i anglických či britských králů. I Alžběta II. při té své na něm seděla, ale dnes se vrátil do Skotska, kam patřil. Edinburgh je plný příběhů a my je pomaličku odhalujeme. Vydali jsme se Královskou mílí až na její konec a po cestě sbírali pozoruhodné památky od středověkých domů přes parlament, bývalou burzu, středověké muzeum či katedrálu St.Gilles, kde jsme vyhmátli akorát koncert chorálu, a nakonec jen pro nás otevřeli slavnou Thistle Chapel, kterou jsme měli sami pro sebe. U paláce Holyrood, kde dodnes každý týden přichází britská královna jsme nevěřili svým očím, proč si domácí postavili tak ultramoderní parlament. Rozprchli jsme se do města a vymetali muzea, obchody, suvenýry či puby. Dnes jsme se vydali na jih až ke Skotsko anglickým hranicím, ale nejen tam, nakonec jsme je i protly a na několik hodin jsme se ocitli v Anglii. Ve Skotsku jsme si ještě vychutnali ruiny krásného kláštera Jedburgh, který je tak opuštěný, že jím procházejí jen sluneční paprsky, které nás dnes ve Skotsku provázely. Ponořily jsme se do světa Římanů, kdybychom to chtěli říci v jejich jazyce, tak jsme po několika dnech opustili starověkou, barbarskou Kaledonii a konečně jsme dosáhli hranice Římské říše v podobě hradby Limes Romanus, která nese latinský název Vallum Aelium nebo pokud chceme Hadriánův Val. Jak kamenný had se plazí anglickou krajinou od západu na východ a odděloval světy římského impéria a kmeny Galů a Piktů žijících na severu. Objevili jsme nejkrásnější tábor na celé 117kilometrové délce zdi na starověkém místě zvaném Vercovicium. Už víme, jak se žilo v táboře, ale nejen to, víme, kolik válečníků tvořilo obávanou římskou legii, kolik lidí bylo třeba na kohortu a Century, no i to kolik legii se během Římského období v provincii Británie nacházelo. Už samotný Claudius ji připojil k impériu a zůstala tam až do začátku 5. století. Příběhy Římanů by se daly vyprávět hodiny a člověka by nepřestal jejich nádherný svět fascinovat. Po návratu do Skotska jsme v Edinburghu vylezli na pahorek Calton Hill s nejkrásnějším pohledem na hlavní město, a nakonec jsme si šli vychutnat tradiční Edinburský sendvič zvaný Oink, kde hraje nejdůležitější roli lahodné vepřové maso. Piggy burger, jak ho někdy nazývají, patří k nejoblíbenějšímu streetfoodu ve městě a co se hodí nejvíce po takovém jídlo? Skotské pivo! Nepili jsme ho jen tak leckde, ale rovnou v nejstarším baru celého Edinburghu! Pěkná tečka, co říkáte?

Čti více

Psí spřežení – svezete se?

Opouštíme náš hotel a směřujeme na místo, kde nás vyzvedne autobus. Dnes máme na programu Husky safari . A toto je aktivita, kterou musíte na severu Norska vyzkoušet. Odjíždíme mimo město, asi 45 min od města, kde se nachází chovná stanice Husky-ů, která se zaměřuje na mushing, a tedy dopravu pomocí pejsků, jinak řečeno psí spřežení. Aktuálně mají 139 psů, kteří jsou plní energie a rádi ji ze sebe dostanou běháním, mazlením a tažením spřežení. Po příchodu dostáváme úvodní instruktáž, jak takové saně ovládat, jak zabrzdit a na co dávat pozor. Když už se všichni cítíme jako rodilí Musheři (ti, kteří řídí spřežení), oblečeme si kombinézy a můžeme vyrazit (v případě zájmu mají i zimní boty, rukavice a čepice). Saně jsou pro dvě osoby - jeden řídí a druhý se veze. Toto pořadí se během samotné jízdy mění. Procházíme krásnou panenskou norskou přírodou, po čerstvém sněhu, který napadl dopoledne. Přichází stoupání - psům trochu pomůžeme. Přichází klesání - brzdíme. Jsme tým, a spolupráce musí být. Samotný okruh je dlouhý přibližně 10 km a přejedeme ho asi za hodinu - pejsci tak jdou rychlostí 10 km / hodinu. Kdyby šel musher sám a chtěl by své tahače opravdu provětrat, tuto trasu by prošly i za cca 20-25 minut. Psíci tedy mají sílu a jeden umí táhnout i přes 150 kg. Jízda je velmi příjemná, a s občasnou zastávkou na výměnu šoféra, případným zastavením na fotky celý tento zážitek trvá do 90 min. Po takové jízdě si zasloužíme nějaké občerstvení a nějaký teplý nápoj. Vrátíme se do budovy, předáme kombinézy, zimní boty a přesuneme se do blízkého stanu, kde už na nás čeká typický norský snack - "palačinka" lefse (plněná sýrem a skořicí) a horká čokoláda. Po chvíli odpočinku a načerpání sil se přesuneme do našeho autobusu a směřujeme zpět do Tromsø. Ještě zamáváme našim pejskům, a odcházíme. Toto byl zážitek, který si budeme pamatovat do konce života. 

Čti více

Rekordní počet medvědů a dokonalé počasí

Na pár dní jsme se odmlčeli. Ne že bychom museli, ale máme tak bohatý program, že nestíháme. Co se událo za těchto pár dní? Cestou do Banffu jsme viděli tří medvědy. První se nedaleko vodopádů Athabasca krmil na divokých brusinkách. Prošli jsme se kolem této křemencové trhliny, kde padá řeka do nově vyhloubeného kaňonu. Od vodopádů to není daleko k ledovci Columbia. Toto ledovcové pole patří mezi největší v kanadských Skalistých horách. Jeden z ledovcových výtvorů se jmenuje Athabasca, zdroj stejnojmenné řeky. Prošli jsme se k tomuto ledovci a podle tabulek vidíme, jak za poslední století ubývá. Obědvali jsme v Saskatschewan river junction, kde jsme ochutnali tažené vepřové a jiné dobroty. Za chvilku jsme viděli medvěda číslo 5. Byl to opět baribal, který se nám předváděl asi 10m nad parkovištěm. Po chvíli jsme došli k jezeru Peyto. Mělo nádherně modrou barvu.  Po jezeře Peyto jsme došli k jezeru Moraine. Když jsme vyšli na morénu, viděli jsme prvního Chipmunka, alias burunduka. Toto jezero je jedinečné, proto si ho za pozadí vybrali společnosti jako Microsoft a Android. Možná si vzpomenete na své počítačové pozadí z minulosti. Po Moraine lake si dáme povinnou zastávku na Lake Louise. Krásné jezero, které je turistickou atrakcí už po více než 100 let. Přicházíme do Banffu.  Nad městem je Sulphur mountain, na kterou se část vyveze lanovkou a část si kopec "vyběhne". Jezera Two Jack, hoodoos - které nemohou konkurovat těm, co uvidíme později v Drumheller, ale jsou velmi příjemnou zastávkou. Projdeme se od kaskád na řece Bow do města a ochutnáme geniálního jelena. Další den se projdeme kaňonem Johnston až k inkoustovým jezírkům. Po procházce ochutnáme pro změnu bizoní steak a humra. Už samotná restaurace je zážitkem sama o sobě. Po obědě si řekneme něco o severoamerických indiánech v muzeu Buffalo nation. Kdo to ještě zvládl, ochutnal k večeři korejské bulgoki a bibimbap, které jsme opět přeložili na"bobra s ocasem". Odcházíme z Banffu. Jelikož nám díky leteckým společnostem vyšel jeden den navíc, CK SEN vybrala pro tento extra den městečko Drumheller. Malé, nenápadné městečko uprostřed prérie. Najednou se zem propadne a odhalí milion let staré tajemství paleontologem. V Tyrrelovu muzeu se podíváme na výsledek jejich práce. Je zde jedna z největších sbírek dinosauřích kostí na světě. Dalo by se zde strávit mnohem více času. My však musíme z Drumheller odejít, abychom viděli Calgary, hlavní město ropného a honáckého průmyslu Kanady a hlavní město rodea světa. Z Calgary tower je krásný výhled do širokého okolí až po Skalisté hory. Umění nás potkává na každém kroku a umíme vyhledat i dobré jídlo. Grill Sakana je jedním z nich. Dokonalá japonská chuť se zde mísí s příjemným prostředím a obsluhou. Ze středokanadských prérií se přes Skalisté hory přesouváme na západ. Zastavíme se na výbornou kávu v Lake Louise, podíváme se na vjíždějící a zároveň vyjíždějící vlak ve spirálovém tunelu v průsmyku Kicking horse pass a při procházce jsme v bažinách potkali další tři baribaly. Deště se nám vyhýbají a neustále máme slunečno, maximálně polojasno… neuvěřitelné na tyto zeměpisné šířce. 

Čti více

Ruiny křesťanského království v muslimském Súdánu

Ze súdánského Chartúmu vyrážíme na sever. Nasedneme do našich objednaných džípů, protože jen díky nim se dostaneme na místa, kam bychom jinak neměli nejmenší šanci. Před námi je několik zastávek, ale tím skutečným cílem bude středověké město Dongola, někdejší hlavní město núbijského království Makura. V raném středověku se zde v dnešním Súdánu totiž objeví tři křesťanská království. Nobatia na severu, Makura uprostřed a Alodia na místě, kde se setkával Modrý Nil s Bílým Nilem. Právě stará Dongola se však vyprofilovala na mimořádně silné město. Ti se marně pokoušeli získat Nubia, vyměnit kříže za půlměsíce, no Dongola jim to nedovolila. Bylo málo těch, který je dokázali zastavit. Na severu dosáhli až vlny Atlantiku, ale zde Dongola nepustila. Kvalita súdánských cest je překvapením. Snad každý tu čeká rozbité cesty s výmoly většími než v Čechách, ale opak je pravdou. Dnes je velmi kvalitní cesta potažená pár stovek kilometrů od Chartúmu až po křižovatku v Al Dabbahu. Za okny poušť, nekonečno poseté pískem a jen sem tam se objeví hliněná vesnička, v níž se všichni ukryli před horkem. Na oběd se zastavíme v typickém súdánském podniku u cesty a uděláme si ochutnávku nejtradičnější súdánské kuchyně. Na stole tak přistane falafel, fazolová kaše foul, fasuliye v tomatové omáčce a brambory. Súdán chutná lépe, než si mnozí myslí. Odtud je to už jen pár desítek kilometrů do staré Dongoly. Nil překročíme mostem, a když se v dálce objeví kopulovité hrobky, jsme na místě. Ze staré Dongoly toho dnes hodně nezůstalo, ale její příběh se zde stále povaluje mezi zrnky písku a kameny, pod kterými odpočívají štíři. Najdeme několik hlavic sloupů, které patřily kostelem v Dongole, a tím se skutečně nedá upřít vliv Byzance. V písku stále stojí několik granitových sloupů nedaleko Nilu. Zvony v nich už nebili staletí a slyšet je v nich jen kvílení větru. Užijeme si panorama středověkého města, nejstarší mešitu Súdánu a nahlédneme i na pohřebiště. V Súdánu je zážitkem i historické místo, kde jste absolutně sami. Jinde by se zde střídaly turistické autobusy, ale Súdán má ještě výhodu, že ho ještě pár let lze objevovat bez davů.

Čti více

Tam kde tygřice létají - Bhútán

Tygří hnízdo je jednoznačně nejznámější památkou Bhútánu. Jeho návštěvu snad nevynechá ani jeden turista, který sem přijde. Tento malý chrám, visací na útesu 900 metrů nad dnem doliny Paro, už desetiletí provokuje fantazii a vzbuzuje zájem cestovatele. I proto je notoricky těžké vychutnat si ho tak, aby ho člověk měl jen sám pro sebe. Nám se to dnes podařilo. Ráno jsme se zmobilizovali už o šesté a o 6:30 už parkujeme na parkovišti pod klášterem jako první skupina. K branám kláštera nás čeká sice dvouhodinová túra, ale připravili jsme si dobrou startovní pozici. Výšlap nahoru není úplně jednoduchý a pro zájemce jsou dokonce k dispozici koně, kteří umí člověka svézt více než do půlky svahu. Druhou hodinu jdeme každý po vlastních, odměnou jsou nádherné výhledy na exotický himálajský les porostlý mechem a lišejníky. Po hodině a půl chůze přicházíme na známou vyhlídku odkud se fotí všechny slavné výhledy na klášter. Před námi se na skále vypíná nejsvatější místo celého Bhútánu a na schodech mezi námi a ním, je přesně 0 turistů kromě naší skupiny. I ti, kterým se ráno nechtělo velmi vstávat, se dostávají do euforické nálady, která graduje, když dosáhneme samotný klášter, a kromě nás se v něm nepohybuje prakticky nikdo. Procházíme hlavní místností, místní průvodce Rinche nám vypráví legendy o místním světci Padmasambaovi, který sem přiletěl na tygřici, aby porazil démona a následně tři roky, tři měsíce a tři dny meditoval v jeskyni. Vidíme i jeho sochu, která údajně umí mluvit, a které se oheň ani nedotkne. Na konec vlezeme i do pukliny, kde měla přistát tygřice se slavným světcem na svých zádech. Přenesli jsme se do jiného světa, do malebné říše bhútánských pověr, kde je vše možné a dobro vítězí nad zlem za pomoci kouzel a létajících tygrů. Celý zážitek umocňuje, že klášter máme výlučně pro sebe a první turisty potkáváme, až když se vydáváme na zpáteční cestu ze skály, kde stojí. Nyní už sedíme pohodlně v příjemném hotelu v Paro, ale všichni máme před očima obraz slavného Tygřího hnízda, visícího na skále nad nekonečnou propastí, jak vystupuje z mlhy a jeho zlaté střechy odrážejí první paprsky slunce. A ti více nakloněni fantazii čekáme, kdy se na obzoru objeví tygřice, která k němu opět přilétá.

Čti více

Velká noc na filipínský způsob

Je půl čtvrté ráno a na pokoji mě budí telefonát z recepce, že mám vstávat. Celá skupina se sejdeme na recepcí našeho hotelu, nastupujeme do autobusu a vyrážíme na 3,5 hodinovou cestu do San Fernando. Právě pouze zde během Velikonoc ožívá biblický příběh ukřižování Ježíše Krista s reálností, při které všem okolo tuhne krev v žilách. Je 7:45 a my přicházíme dříve, abychom se na místo, kde začne celé procesí, dostali mezi prvními. Dostáváme razítka na ruce a nálepky, které nám zajistí ty nejlepší místa ve VIP části, odkud budeme moci na závěr pozorovat samotné ukřižování. Dnes se chystají ukřižovat 11 dobrovolníků. Prvním z nich bude povoláním malíř písma Ruben Enaje. Poprvé se na kříž nechal přibít, když měl jen 26 let. Bylo to poté, co přežil pád z třetího patra a následně se rozhodl, že tento rituál ukřižování podstoupí jako první Cristo, každý rok. Dnes je Rubenovi 57 a celý akt podstoupil už po 31… I proto dnes za sebe hledá zástupce, který bude v jeho dlouholeté tradic pokračovat. Měl by to být mladý, zdravý Filipínec, který nemá na těle viditelné tetování. Kandidátem je jeden 18 letý mladík. Rituál začíná chycením Ježíše římskými vojáky a jeho odvlečením se svázanýma rukama k soudu, po kterém následuje dlouhatánská cesta vrcholící samotným ukřižováním. Jednotliví herci se drží svých rolí a vše probíhá tak jak se píše v Bibli. Samotná procesí je doprovázena i s tzv. mamusan, kteří alespoň kříž podpírají. Právě ti se bičují po zádech provazy, na jejichž, koncích jsou krátké bambusové tyčky. Chlapi obchází muž, který má v rukou malou dřevěnou desku, na které jsou ostré krátké čepele. Právě s nimi nařezává hřbety těch, kteří se pak dobrovolně bičují a dokonce se i nechávají bičovat kolemjdoucími a častokrát i dětmi. Z konečků těchto provazů stříká všude kolem krev a není výjimkou, že omylem dostanete i slabou ránu, která na Vás zanechá krvavou stopu. Krev nebude však vaše, ale bude pocházet z hřbetů těchto s hlavou zahalených mučedníků. Kapky krve prý přinášejí štěstí. Dělají to jako pokání za své hříchy a takovýmto způsobem se chtějí za ně vykoupit. Samotný akt ukřižování postupují lidé častokrát jako prosbu za uzdravení někoho blízkého, nebo z vděčnosti za nějaký zázrak v jejich životě. Po více než dvou hodinách přichází celý dav až na místo symbolické Golgoty, kde na vrcholu stojí tři kříže. Rozléhajícím tichem se ozývají údery kladiva a výkřiky bolestivého, i když v tomto případě symbolického ukřižování. Po pár minutách dávají Rubena dolů z kříže a přinášejí ho do ošetřovny. Na ukřižování čeká dalších 10 lidí. Toto zažijete pouze na Filipínách, a s CK SEN o úroveň výš. Ne všechny zážitky jsou pozitivní, ale hlavně ať jsou silné a tak si jdu dát sprchu a smýt ze sebe stopy krve po dnešku. Vždyť večer nás ještě čeká symbolická poslední večeře v Manile.

Čti více

Darwin, Velký korálový útes a Uluru

Před pár dny jsme podstatně změnily klima, let ze Sydney 3000 km severně, o půl hodiny méně a o 20 stupňů více. Australský TOP END, nejsevernější město kontinentu jsme si vychutnávali v doprovodu městského poslance Allana, viděli jsme Darwinské muzeum, tropické botanické zahrady, proběhli celé město a stihli západ slunce nad Timurským mořem. K tomu pár klokanů, a večeře na mole s delfíny. Další 2 dny byly v Národním Parku Kakadu, nejznámějším a největším v tomto koutě světa. Kakadu proslulý jeskynními malbami a 40 000 let starý příběh Aborigeny, každý z nás se naučil přežít ztracený v buši minimálně týden. Víme, který had je nejlepší na grilu případně syrový, jak dochutit malého klokana, které listí žvýkat a kterého pavouka určitě nechytat. Krokodýli si naopak dělali choutky na nás, a to se na severu Austrálie nemusí vyplatit. Večer v srdci NP Kakadu, bazén a šampaňské, byl jeden z nejlepších. Ráno jsme přeletěli do státu Queensland. Příjemný relax v Cairns, šnorchlování na Velkém bariérovém útesu, jediný živí organismus viditelný z vesmíru, celý den na palubě luxusního katamaránu a zas to šampaňské při západu slunce. Nevynechali jsme ani australskou beach kulturu, příjemné pláže v okolí Cairns a zchlazení v Korálovém moři. Dnes ráno jsme přiletěli do srdce kontinentu k Uluru, největšímu monolitu světa a čekáme na západ slunce. Zatím Boh Boh (aboridžinsky Ahoj).

Čti více

Dobrodružství na Súdánském Nilu

Cestovat Súdánem a nedotknout se Nilu se jednoduše nedá. Tedy, dá, kdybyste hodně chtěli, ale kdybyste tak udělali, ochudili byste se o kopec krásných zážitků. My se Nilu držíme, protože víme, že právě on sem vdechl život a na jeho břehu dnes najdeme několik mimořádně zajímavých, ale stále neznámých míst. Po starobylé Dongole míříme na sever. Čekali byste tu rozbité cesty? Ne ne, tu byste byli na omylu. Naše džípy se téměř ani nenatřásají, takové kvalitní cesty najdeme dnes v Súdánu. Když jsme tu před 10 lety šli na první expedici, byl to jiný svět. Ve starobylém Kermitu vylezeme až nahoře na Diffufu a hledíme na to, jak mění Nil krajinu a dodává jí odstín zelené. V Tombose zase pohled na monumentální sochu faraóna Taharqu z 25. dynastie tzv. Černých faraonů. Na několik desetiletí dokonce obsadily celý Egypt a vládli Luxoru, Karnaku jiným slavným místům. Tolik málo se u nás ví o súdánské historii. Najdeme granitové doly, odkud se bral granit do celé Núbie. Téměř všechny sochy, sloupy, vše z granitu pochází přímo odsud z této neznámé vesničky. Najednou se naše pronajaté džípy zastaví na břehu Nilu. Nil se odrazem zúží, klesne jeho hladina a právě zde člověk pochopí, že se po něm nedá plavit. Takových kataraktů je na Nilu šest, od Asuánu až téměř po Chartúm. Cesta pokračuje až do Solebu a to znamená nalodit se a přeplavit se na druhý břeh Nilu, tentokrát západní. Plavit se po Nilu je zážitek, a protože nám to nestačí, další den se vydáme na ostrov jménem Sai. Patří k největším na středním Nilu a rozhodně k nejhistoričtějším. Nasedneme do naší pronajaté loďky a dlouho plujeme k ostrovu. Země kolem je svěží, živá, hledáme krokodýli, ale máme štěstí jen na varana. Ostrov Sai je jako otevřená kniha súdánských dějin. My v ní umíme číst. Věříte, že existuje místo, kde téměř kráčíte po tisíciletých střepech, kde se na zemi povalují kamenné bloky s hieroglyfy, o které se opírají trosky středověké, křesťanské Núbie? Kamkoli se podíváte, tam se prolínají staletí. Pod nohama, vedle vás, před očima. Všude. Nakonec zakopnete o zkamenělý strom, sednete si na okraj osmanské pevnosti a pod nohama vám teče Nil. Před odjezdem se ještě zastavíme v Núbijském domě u správce, kteří se potěšil společnosti, protože turistů je zde méně než šafránu. Vypijeme několik pohárků sladkého čaje a je čas jít za dalším dobrodružstvím. Jako z pohádky. 

Čti více

Geiranger

Jedenáct serpentin Orlí cesty nás přivedlo k nejkrásnějšímu fjordu v celé zemi. Slunce vyhouplo zpoza oblaku a voda Geirangerfjordu se zbarvila na dokonale modrou. V blízkosti břehu tiše kotví obrovská výletní loď, která působí z vyhlídky nad fjordem jako bílá plastová lodička ve vaně. Ve vesnici voní wafle z dřevěného stánku v přístavu. Dojídáme poslední sousto a s prsty trochu lepkavými od moučkového cukru podáváme kontrolorovi na naší loďce lístky. Stovky metrů vysoké skály se strmě tyčí z klidné hladiny. Těžko uvěřit, že dno je dalších 360 metrů pod námi. Roztátý sníh z hor napájí Sedm sester, Nápadníka i Nevěstin závoj vodou, a tak se nám vodopády ukazují v plné kráse. Roztroušené farmičky na strmých svazích se občas ozvou kozím bekáním, zatímco se snažíme uvěřit, že takoví dobrodruzi zde žijí se svým statkem ještě v dnešní době.

Čti více

Kult falusu v Bhútánu

„Chceš být plodná a mít hodně dětí?“ ptá se mě průvodce, když kráčíme k chrámu Chime Lhakhang. „Tak se nech posvětit falusem od mnicha,“ směje se. Falus?! Zhrozila jsem se. Kráčíme po ulici a kolem nás jsou po domech pokreslené vztyčené penisy. „Různé kultury interpretují různé symboly různě a v rámci naší kultury je penis silně pozitivní symbol,“ říká průvodce. „Opravdu, nejlepším příkladem je Bhútán, kde od 15. století zdobíme své domy takovými nezvyklými kresbami. Je to ochranný symbol, který má odehnat zlé síly. V rámci severozápadního Bhútánu bývávaly obrázky penisů zcela běžné, a i když dnes vláda pomalu tlačí na jejich odstraňování v souladu se západními normami, tak je stále snadno najdete.“ A nejlepší místo pro nás turisty, kde hledat, je chrám Chim Lhakanh u města Punakha. Tento chrám má kořeny přímo u místního svatého Drukpa Kunleyho známého jako Božský Blázen. Ten přišel do tohoto kraje z Tibetu a rozhodl se buddhismus šířit neortodoxními metodami jako souložením a pitím alkoholu. Velmi rychle se stal miláčkem běžných Bhútánců a jeho lidový výklad buddhistické doktríny si zachoval popularitu dodnes. Právě Kunley začal na stěny domů malovat vztyčené penisy, a dokonce takové totemy stavět i na střechy domů, aby odehnal zlé duchy. Dodnes je známý jako patron porodnosti a do chrámu Chim Lhakhang přicházejí denně stovky žen, kterým mniši žehnají 25 centimetrovým dřevěným penisem, který sem měl přinést ještě Kunley v 15. století. Symbolický úder tímto „bleskem ohnivé moudrosti“, jak o něm mluvil Božský Blázen, Vám přinese nejen plodnost, ale i štěstí. Právě proto jsme se všechny ženy nechaly „praštit“ dřevěným falusem a následně jsme se kochaly lidovou tvořivostí v přilehlé vesnici Yowakha. Nenajdete tu ani jeden dům bez falusu na stěně.

Čti více

Nejlepší rodeo na světě

Jak se tak potulujeme západní Kanadou z Vancouveru přes Kamloops, Jasper, Banff, Golden až do Drumheller, naší finální zastávkou je kovbojské město Calgary, které je největší město provincie Alberta. Během celého zájezdu nám vychází úplně všechno, nemluvě o počasí, které se vymyká teplotním průměrům Kanady. Kromě toho, že jsme ve Vancouveru byli 1. července svědky 150. výročí Kanady, v Calgary nás čekalo překvapení v podobě velkolepé události Calgary Stampede, která s hrdostí nese motto "The greatest outdoor show on earth", tedy největší venkovní show na zemi. Je to nejdůležitější událost města Calgary a pro domácí má v mnoha směrech větší význam než samotný svátek Canada day. Je to největší rodeo na světě, které i samotní obyvatelé považují za největší událost pod širým nebem. Nejedná se však o tradiční rodeo se zpanikařeným dobytkem a koňmi dusajícími po všem, co jim přijde do cesty, ale spíše rodeo pro zábavu, které trvá 10 dní a během níž je město poseto lidmi v kovbojských kloboucích a botách, takže atmosféru cítíme všude kolem sebe. My jsme se s našimi klienty rozhodly ulovit další cenný zážitek a šli jsme tedy do centra dění po silnici, na níž se nacházelo nekonečně mnoho stánků s různými druhy jídel, obklopených množstvím kolotočů a atrakcí, které měly za úkol nalákat pozornost co největšího počtu účastníků, což se jim také do značné míry podařilo. Tato událost přiláká každoročně více než milion návštěvníků z celého světa, přičemž každý den je ukončen ohňostrojem a koncertem slavného zpěváka nebo zpěvačky. Po zakoupení lístků jsme se přesunuli na tribunu a show mohla začít. Všechno to odstartovalo úvodním ceremoniálem následovaným kanadskou státní hymnou a představením disciplín, na které se máme těšit. Rodeo začalo a my jsme nevěřili vlastním očím, kde se to nacházíme. Je to fakt pravda? Toto jsme vždy viděli jen v televizi a teď jsme přímými svědky toho, jak divocí kovbojové zápasí o udržení se na koni přinejlepším alespoň 8 sekund, které mohou určit postup do dalšího kola. Společně jsme fandili a těšili se z každé jedné disciplíny. Zajímavostí byla i disciplína chytání mladých krav lasem a svázání nohou v co nejkratším čase, přičemž rekordman této disciplíny to zvládl za 3,7 sekundy. Jen se na sebe s Katkou a Jirkou díváme a kroutí hlavami, jak to dokázal. Rodeo je rozděleno na série menších akcí, jakými jsou jezdectví, ať už bez sedla nebo s ním, krocení býků, zapřahání koní, či dojení krav. Mezi nejpopulárnější disciplínu patří závody zakrytých vozů (Chuckwagon racing), upravených tak, aby vypadaly jako vozy průkopníků z dob divokého západu. My jsme bohužel všechny disciplíny neviděli, ale zažili jsme toho víc než dost a s obrovskými úsměvy na tvářích jsme opouštěli stadion Stampede Campground, kde 10 denní šílenství ještě pokračuje. Zbytek dne jsme dokončili prohlídkou města, přičemž nic už v nás nedokázalo vzbudit silnější emoci, jak tu z rodea. Takže nashledanou kovbojové, yeeee - haaaa !!! :)

Čti více
Noční pohled na 452 m vysoké Petronas

Pod nejvyššími dvojčaty světa v Kuala Lumpur

Z Penangu cesta pokračuje do Kuala Lumpur, moderní metropole Malajsie. Ta nás překvapuje od začátku svou čistotou, přírodou a zajímavými městy, kde se snoubí koloniální krása s čínskými a indickými vlivy. V jeskyni Batu jsme se nadýcháme indické atmosféry. Opice, vůně vonných tyčinek, dlouhé, barevné sárí, vousatí muži s indickým přízvukem. To vše dělá Batu geniálním místem, kde má člověk pocit že udělá jen pár kroků a přejde stovky kilometrů do Indie. V Kuala Lumpur si  vychutnáváme  noční nasvícená dvojčata Petronas Towers. V KL jsme se prošli i koloniálním náměstím Merdeka a nahlédli jsme do velké mešity Negara a nakonec si prohlédli město z vysoké TV věže, jejíž špička se zastavila ve výšce 421 metrů nad zemí. Neskutečný pohled! Celé Kuala Lumpur se pod námi rozprostřelo jako koberec, z něhož vyrůstají nádherné, moderní stavby. Ochutnáváme tradiční rendang s chutí kokosového mléka, které se  podává se s rýží dušenou v banánovém listu.

Čti více

Vrcholné polární divadlo

Laponsko, zem Saamů. Nelítostná pustina a nedotčená divočina se svými pravidly přežití. Množství lidí by chtělo vidět polární záři. Ideálně bez světelného smogu. Stále jsou přístupná místa, kde se to dá. Sever Evropy je jedno z nich. Úžasná příroda spící pod hrubou sněhovou peřinou. Krátké dny v zimě a dlouhé bílé zase v létě. Polární oblasti mají své kouzlo stále. No zima je tady ukázková. Sněžným skútrem se můžete dostat na vzdálená místa. Cesty jsou sice značené, ale je to lepší s dobrým průvodcem. Najdeme vyvýšené místo s výhledem. V bílé zemi, kde je často i 40 stupňů pod nulou si uděláme večer oheň. Ohřejeme čaj nebo kávu. Opečeme nějaké masíčko. Pak se stane zázrak. V bílé pustině se vám otevře černá obloha plná hvězd, jakou jste nikdy předtím neviděli. Najednou najdete nejen souhvězdí jako Orion, Velká medvědice nebo Kasiopea, ale spatříte dlouhý táhlý pás složený z nespočtu hvězd zvaný i Mléčná dráha. Uvidíte naši galaxii. Otevřou se vám oči a zapomenete dýchat. Do toho, jakoby jen náhodou, začne tančit jemné bílé až zelené světélko. Při velkém štěstí zčervená. Vidíte vrchol polárního divadla. Nejlepší měsíce na polární záři jsou vždy prosinec, leden a únor.

Čti více

Zdolali jsme sopku Yasur

Dokázali jsme to jako první z CK SEN! Ptáte se co? Vystoupili jsme na nejpřístupnější aktivní vulkán na světě, sopku Yasur s výškou 361 m nad hladinou moře. Záře této sopky byla pravděpodobně to, co přitahovalo už kapitána Jamese Cooka na jeho plavbě při těchto ostrovech Melanésie. Naše cesta k této sopce začala příletem do hlavního města Vanuatu. V Port-Vile jsme se dlouho neohřály a na následující den jsme přeletěli na dalši z 83 ostrovů Vanuatu s názvem Tanna. Po příletu na malé letiště nás čekal Alex z Friendly lodge, která byla naší dočasnou základnou na ostrově. Dostat se na naše lodge, znamenalo hodinovou jízdu skrz džungli. No asfaltové silnice na tomto ostrově nehledejte. Přesto se už na ostrově budují mosty a stejně části cest jsou zpevněny betonového podkladu. Jde o cesty, které stoupají přes pohoří, která tvoří jakási záda ostrova Tanna. První kontakt s obyvateli ostrova byl nepopsatelný. A tak prvotné obavy vystřídal neskutečný srdečný pocit uvítání ze strany všude vybíhajících domorodců, kteří nešetřili úsměvy. Podobná cesta nás čekala i směrem k slavné sopce Yasur. Hustý prales lemovaný uličkami místních vystřídala rozsáhlá sopečná pláň. Věděli jsme už do čeho jdeme, protože pokud jste na Tanne, jednou za čas se ozve velký výbuch, ale nejsou to hromy, které by hlásali příchod bouřky, ale to si opět odfouknul tento slavný vulkán. Ostrovy Vanuatu jsou sopečného původu a tak zde najdeme hned několik aktivních sopek, ale Yasur na Tanne je speciální a o tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Pozdravily jsme se s místními a po úvodním tanci následovaly bezpečnostní instrukce. Měli jsme se držet za prvním a posledním průvodcem, a pokud zazní výbuch, nemáme utíkat ;) Výstup nebyl navzdory sopečnému terénu náročný a zvládli jsme ho hravě. Horší to už bylo s prvotním pocitem, kdy jsme stáli na kalderu sopky a ta k nám promluvila. Nebylo to jen tak ledajaké blafnutí dýmky, ale hustý popel a kouř střídaly výbuchy do výšky až nad naší úroveň, kam vylétaly kusy žhavé lávy. Nepopsatelný pocit a to byl jen začátek. Vystoupili jsme na nejvyšší místo kaldery, kde jsme zůstali až do setmění. Právě s ním přišlo to největší divadlo a my jsme mohli pozorovat kráter, bublající lávu a ohlušující detonace, při nichž všude kolem nás létaly žhavé kusy. No my jsme stáli v bezpečné vzdálenosti. V tento den jsme zažili 2. stupeň aktivity z 5 stupňů. No ten 5., vězte zažít nechce nikdo z nás. Domácí si pamatují i ​​3. stupeň a tak když se ptám našich průvodců, tak přesto, že sopku vidí z bezprostřední blízkosti každý den, mají  k ní velký respekt. Co řeknete na takový zážitek? Pojďte ho zažít s námi!

 

Čti více

Geniální cesta Súdánem začíná

Súdán? Co jste slyšeli o této zemi? Válka v Dárfúru? Genocida? Terorismus? Sever proti jihu? Bohužel málo dobrého se v médiích dozvíme o tomto unikátním kousku světa. Proto cestujeme, abychom nehltali zprávy od lidí, kteří tam nikdy nebyli, ale abychom se přesvědčili na vlastní oči. Naše súdánská cesta může začít! Věděli jste, že je zde více pyramid než v Egyptě? Že Súdán je mimořádně historická země plná neznámých pokladů? Že mnohé z nich budou patřit jen a jen vám, protože zde téměř nejsou žádní turisté. Právě zde se slévá Modrý Nil s Bílým Nilem na konci ostrůvku Tuti a společně vytvářejí obrovský Nil, který nakonec dal život neskutečné civilizaci v Egyptě, ale i zde v Súdánu. Kráčeli jsme Národním muzeem, kde najdete vše od počátku přes egyptské sarkofágy, sochy faraonů, přes římskou keramiku až po téměř zapomenuté křesťanské fresky staré Nobatie či Makura, křesťanská království, která zde kdysi existovala. Venku v zahradě nahlédneme do egyptských chrámů, které zachránili při stavbě přehrady na severu Súdánu. Touláme se ulicemi hlavního města a kromě toho se podíváme do nejluxusnějšího hotelu celé země jménem Corinthia. I zde můžete s námi příště bydlet. Působí jako závan luxusního Dubaje, jen stojí na břehu Nilu. Venku sedí na korbách aut ozbrojenci, kulometné hnízda si proměřují náš mikrobus a vše nasvědčuje tomu, že to nebude obyčejný den. Máme pravdu, jakmile se ocitneme v lobby hotelu, podívá se na nás ochranka, pak se setkáme s dvojicí generálů a Selma, milá manažerka cestovního ruchu, jen konstatuje, že jsme se o 5 minut minuly s prezidentem Jižního Súdánu, který zde jednal s Omarem Bašírem, prezidentem Súdánu, na kterého je mimo jiné vydán i mezinárodní zatykač. Tomu se řekne začátek afrického dobrodružství. Nahlédneme za Nil do Omdurmanu, a dokud Chartúm je stále jaksi poměrně nové město (založili ho jen v 1821), tak Omdurman v sobě ukrývá ten náboj arabské exotiky promíchané s africkými reáliemi. Vychutnáme si súdánskou kávu se zázvorem a skořicí na břehu Nilu, ibiškový čaj a v příjemné restauraci utečeme před rozpáleným sluncem při místním, tradičním jídle zvaném Shaiya. Lahodné kousky jehněčího grilovaného na dřevěném uhlí s pikantní omáčkou Sattel. Mňam. V Omdurmane nahlédneme do Kalifova muzea i hrobky slavného Mahidola, který v 1885 porazil Brity a obsadil Chartúm v bitvě, při níž přišel o život i britský generál Gordon. Jeho sláva netrvala dlouho, Britové s Kitchener se o 14 let vrátili, ale do súdánské historie se zapsal skutečně velkými písmeny. V hrobce jsme jen my, dvojice poutníků a vůně kadidla vznášející se ke kopuli. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to na dnešní úvodní den všechno, opak je pravdou. Je pátek a každý pátek se na hřbitově odehrává tajemný rituál tančících dervišů. Zatímco dnes v Turecku derviši tančí zejména na turistických vystoupeních, zde v Súdánu to není pro turisty a tak jsme zde téměř jediní Evropané. Elektrizující atmosféra. Slunce zapadá za hrobky a my jsme zde do úplného konce. Zážitky se zde v Súdánu dají krájet!

Čti více
Pohled z řeky na večerní Bangkok a chrám Wat Arun

Hříšné město andělů Bangkok

Bangkok si nás získal. Jeho energie, krása, nablýskanost, dobrodružné závody na tuktukách, hříšná zákoutí, rušný Khao San a to ani nemluvím o místní kuchyni. Ochutnali jsme toho už tolik, že se nám mísí ve vzpomínkách chutě Tom Yamu, kokosové polévky Tom Ka Kai, ale i národních nudlí Pad Thai, zeleného kari, kari Masaman či lepkavé rýže. Sladké palačinky a kokosové palačinky vystřídal kopec exotického ovoce na plovoucích trzích. Všichni jsme si dali  jackfruit, rambutan nebo papáju. Přestože je Bangkok andělské město, zažili jsme jeho hříšnou stránku a hříšnou tvář, když jsme se dlouho do noci aklimatizovali šokem. Dovolená v Bangkoku, to jsou však i nádherné chrámy či plavba přes řeku Chao Praya. Uvidíme nejvzácnější sošku Buddhy celého Thajska a dozvíte se, kdy se převléká do nových šatů. Chrám Wat Arun na břehu řeky, chrám Wat Pho s obrovským ležícím Buddhou, to vše se v hlavě uloží jako vzpomínka na krasný poznávací zájezd, který právě začíná. Hříšné město andělů nás zabalí do svých křídel a my to tady začínáme milovat.

Čti více

Let z Bhútánu do Nepálu

Všichni jsme se těšili na vrchol našeho programu v Bhútánu, na Tygří hnízdo, které se nachází v nejzápadnější části země za městečkem Paro, v blízkosti posvátné hory Jomolhari. Vstupujeme do doliny a najednou před námi ... Nejprve jsme si to neuvědomili, jen jsme zastavili a NĚCO tu prostě bylo. Dolina, řeka, hory, jeskyňka, most s vlajkami a měkké slunce jemně dopadalo na malý klášter na druhé straně řeky. Bylo tu něco, co jsme se báli vyslovit. Každý to prožíval jinak, jen tak jsme tu stáli a mlčky se fotili. Bylo to více než nádherné. Pokud toto nebyla Shangri-La, tak určitě zde byl někde vstup do ní. My jsme nebyli vyvolení vstoupit. Pod kopcem nás čekali koníci a do dvou třetin cesty vysoko pod skálu jsme se nechali vynést. Počasí nám stále přeje a fotíme asi nejkrásnější památku Bhútánu snad stokrát. Pověst říká, že Padmasabhava - guru Rimpoče právě zde přistál na tygrovi a meditoval v jeskyních. Na tomto místě později mniši postavili kláštery "visící" na skalách. Srdce se nám zrychlilo a slzy se nám tisknou do očí. Toto opravdu stálo za to. Vrchol cesty na konec. Pro tyto pohledy se vyplatí žít a cestovat.

Let z Bhútánu do Nepálu trvá cca 2 hodiny a je to bez pochyby nejkrásnější mezistátní let na světě. Proč jinak bych zápasil, aby měla naše skupina všechna místa na pravé straně letadla? Vzlétli jsme a najednou na pravoboku Jomolhari a celý himálajský hřeben jako na dlani. Tyrkysová obloha bez jediného mráčku a naše letadlo směřuje na západ k hlavnímu hřebeni. O pár minut se objevuje Kangchendžonga. Je na dosah. V údolích pod ní poznáváme Sikkim a Dardžiling. Vzpomínky na čajové plantáže, kláštery, dobrodružství. Chvíli se hřeben snižuje a my vidíme daleko do Tibetu. A najednou majestátní Everest. Vidět, jak z něj vane sníh na východ. Stovky metrů sněhového závoje. A vedle něj vpravo Makalu a vlevo Cho Oyu, další osmitisícovky. Přistáváme v Káthmándú, hlavním městě Nepálu.

 
Čti více

Snídaně v ráji

Přilétáme na ostrov Tanna, jeden z 83 ostrovů Vanuatu. Po vystoupení z letadla nás profackuje tropická teplota a tak se co nejrychleji přesouváme do letištní haly. Doufali jsme, že aspoň ta bude klimatizovaná, ale přivítá nás pouze jeden pomalu se točící ventilátor. Vítejte v opravdové exotice. Před letištěm nás už s velkým úsměvem vítá Sally. Někteří nastupují do džípu, ale my dobrodružnější jdeme na korbu jeho pick up Toyoty. Začíná cesta přes celý ostrov. Prašné cesty, rozestavěné přemostění a neustále se otáčející domorodci, kteří na nás už z dálky křičí "Hello". Cestou míjíme pár vesnic a také tržnice, u které se zastavujeme. Je tam co fotit. Atmosféra místních lidí, kopec čerstvého ovoce a zeleniny se nedá ani popsat. Rozhlížíme se kolem sebe, jsme tam jediní běloši, což umocňuje pocit autentičnosti a zážitku. Kupujeme si pár věcí a pokračujeme v naší cestě napříč ostrovem. Nad džunglí je opar a v dálce už je vidět tmavý kouř ze sopky Yasur. Jdeme správně, protože naše ubytování se nachází necelé 3 km od této aktivní sopky. Najednou se ozve rána. Ne nepraskla nám pneumatika a nepřichází bouřka. Právě jsme obdrželi pozdrav ze samých útrob naší Země. Zastavujeme v kopcích a fotíme první fotky vulkánu. Už se nemůžeme dočkat dalšího dne, kdy na tuto sopku vystoupíme. Proto si dnes dopřejeme odpočinek a půjdeme se projít do vesnice za poznáváním místní kultury, šnorchlovat na korálových útesech a ochutnávat první exotická jídla. Přicházíme na naše ubytování Friendly beach. Neskutečně krásná dřevená lodge, každá s vlastní terasou a výhledem na Tichý oceán. Černý vulkanický písek, palmy a v dálce se rozbíjející vlny na útesu a Korálové útesy, které jsou kolem ostrova. Elektřina funguje sice pouze omezeně, protože beží na naftovém generátoru, přesto si umíme dopřát totální luxus. Ráno se budíme a navzájem si máváme z teras našich domků, které jsou stavěny klasickým způsobem, tak jak je dělají domorodci. Přichází Estelle a přináší nám francouzskou kávu, čerstvé ovoce a nepopsatelné banánové palačinky. I takové je naše první ráno v ráji na ostrově Tanna, v blízkosti pekla zvaném Yasur.

Čti více

Ta pravá Deanstonka

"Kdo navštívil Skotsko a nebyl v pravé skotské palírně jakoby tu ani nebyl.", zazněla slova užaslého SEN klienta, když jsme vycházeli ze soukromé prohlídky Deanston Distillery. V celé zemi se nachází přes 120 palíren skotské whisky a my jsme vybrali jednu z nejlepších. Procesem zpracování, typem surovin a v neposlední řadě svou historií se vám návštěva právě této bývalé fabriky bavlny jistě zapíše do paměti. Prohlídka výroby se koná každou hodinu pro veřejnost, my jsme měli ale zařízenou soukromou prohlídku! Lokální průvodce Stuart nám tak během skoro dvouhodinové procházky po nejtajnějších zákoutích palírny, s jeho přirozeným entuziasmem, ukázal a detailně, krok po kroku, vysvětlil výrobu jejich kvalitní skotské whisky. Ječmenem od lokálního farmáře, vodou z řeky Leith, tekoucí podél samotné palírny, a kvasinkami produkuje Deanston Distillery ročně desítky milionů litrů single malt whisky, z nichž 20% produkce skladuje v 45000 barelech dubového dřeva pocházejících zejména z Kentucky ve Spojených Státech. Zbývajících 80 % putuje do dalších palíren, kde tuto kvalitní whisky prodávají do dalších palíren, vyrábějících míchanou whisky. Při návštěvě hlavní místnosti s uskladněnými sudy jsme si poklepali i na autogramy podepsané sudy. Právě na tomto místě se totiž natáčel film Kena Loache z roku 2012 - Andělský podíl. Proč andělský podíl? Část alkoholu se v sudech při ideální teplotě a vlhkosti vypařuje – říká se, že to pijí právě andělé, kteří tato místa poctivě, noc či den, chrání. Třešničkou na dortu je luxusní degustace.

Čti více

Ve středu ničeho – v srdci Bandlands

Při pomyšlení na Kanadu jsme si jako většina cestovatelů představovali nekonečné lesy a hory, krásná tyrkysová jezera lemované vodopády a kaňony. Málo koho však napadlo, že Kanada je i krajinou nekonečných prérií, na kterých před miliony let brázdily svou cestu mnozí dinosauři. My jsme s CK SEN tyto "dinosauří cesty" poznali, a z jednoho z nejstarších národních parků, z Banffu, jsme se vydali do městečka Drumheller. Během hodiny se skalnaté hory změnily na prérie a my jsme pokračovali až na místa, kde soustavy kaňonů tvoří jedinečný ráz krajiny, kterou zde nazývají Badlands. Drumheller se nachází přibližně 120 kilometrů severovýchodně od Calgary a je "hlavním městem" Badlands. Údolí řeky Red Deer, v němž leží, je často přezdívané také jako údolí dinosaurů. Město žije především z velkých zásob ropy a zemního plynu. Důležitý je však i turismus za dinosaury, neboť okolí patří mezi nejvýznamnější naleziště fosilií na světě. Hned ráno jsme se tedy vydali do dinosauřího muzea "Royal Tyrell", které je jediným v Kanadě zaměřeným výhradně na paleontologii. Nabízí jednu z největších expozic dinosaurů na světě, z nichž téměř 10% jsou originály nalezené v této oblasti. My měli štěstí a možnost vidět mladou archeoložku Catie při čištění vykopávky, o které nám řekla, že je jen 3 hodiny stará. Podle všeho jde o chodidlo dinosaura. Na otázku jak může vědět, že jde právě o nohu, nám odpovídá, že právě kosti nohou dinosaurů jsou nejčastějším nálezem, protože tělo mohlo být častokrát poškozeno různými přírodními jevy. Na výzkumu se obvykle podílí 6 až 10 paleontologů nebo jiných hledačů. Spolupracují a v případě objevu si navzájem pomáhají při vykopávání fosílií, aby byly v co nejlepším stavu bez poškození. Po krátké konverzaci jsme ji nechali dělat si svou práci. Před odjezdem nás ještě upozornila, abychom neobešly nejnovější a zároveň nejstarší kostru, kterou v muzeu mají. Je to kostra nodosauridae, býložravce z období křídy. Je to pancířem pokrytý dinosaurus, který měřil zhruba 5 metrů a vážil více než tunu. Jeho stáří se odhaduje na 110 milionů let, čímž je zároveň i nejstarším exponátem celého muzea. Poprvé byl objeven na severu Alberty v roce 2011 a patří mezi nejvíce fascinující objevy za poslední období. I přesto, že toto muzeum je pouze 32 let staré, překypuje neskutečně bohatou historií naší planety, která se dá považovat za zrod všeho, co tu máme dodnes. Pouze 6 kilometrů severozápadně od městečka Drumheller jsme našli něco, o čem jsme mohli jako děti jen snít. Povídky ze ztraceného světa, které napsal Sir Arthur Conan Doyle, jsme tu měli rovnou před očima. Něco tak úžasné jako dinosauři opravdu existovalo. Přijďte se také podívat!

Čti více

Barong, kávové plantáže a rýžové terasy na Bali

Dnešní den začínáme ve vesničce Batubulan, kde se jdeme společně podívat na tradiční balijské taneční představení. V tomto tanci se bijí dvě mytologické postavy. Barong v podobě lva představuje boha dobra, který bojuje proti Rangda-ovi, který naopak zastupuje zlo. Boj končí nerozhodně. Symbolizuje to rovnováhu mezi dobrem a zlem. Po představení máme namířeno úzkými uličkami naším autobusem do nadmořské výšky cca 500 m.n.m. Kolem nás se začínají objevovat první rýžová políčka, která jsou neodmyslitelnou součástí tohoto krásného ostrova. Náš kamarád Gede, který pochází ze severní části ostrova Bali, nás zavedl na kávové plantáže. Zde se dozvídáme jaký je rozdíl mezi kávou arabicou a robustou. Máme možnost ochutnat i Cibetkovou kávu. Víte, které zvířátko tuto kávu produkuje a jak vlastně tato káva vzniká? Cibetka konzumuje celé kávové plody, z nichž stráví pouze dužinu, enzym proteázy v trávicím traktu způsobí, že kávová zrna jsou jemnější a jsou méně hořká, taková zrnka pak vyloučí stolicí. Ročně se vyprodukuje pouze cca 500 kg takovéto kávy a my máme možnost si ji na tomto místě za pár euro koupit. Na procházce kávovými plantážemi nám Gede s velkým zájmem ukazuje další tropické ovoce. Vidíme, na jakých stromech roste guava, durian, jackfruit. Gede vytahuje nožík a vyřezává kousek z nějakého stromu, posouvá kousek dřívka mezi nás a říká, abychom ho olízli, po prvním ochutnání zjišťujeme, že to je skořice! Dále vidíme, jak roste hřebíček, vanilka, kakaové boby a mnoho jiných exotických plodin. Geniální zážitek je za námi a my pokračujeme k rýžovým terasám. Zde se setkáváme s partičkou domácích, kteří trénují své kohouty. Připravují je na kohoutí zápasy. Ti nám s radostí předvedli, jak vypadá trénink dvou kohoutů před takovým zápasem. Krásný den zakončíme na místím trhu ve vesničce s názvem Ubud.

Čti více

Klenoty západní Kanady

Přilétáme do Vancouveru plni očekávání. Ráno začínáme nejstarší turistickou atrakcí Kanady, Capilano bridge, který je pro veřejnost otevřen již přes 100 let. Projdeme se po visutých chodnících a podíváme se na svět z pohledu kanadské veverky. Projdeme se po "podkově", která je vysunuta nad kaňon a obdivujeme řezbářskou zručnost místních kmenů jazykové skupiny Západní Salish. Ve Stanley parku se podíváme na další totemy a vyfotíme centrum Vancouveru z pěkné perspektivy. Najednou se během oběda z oblaků vynořuje Grouse Mountain a my tuto šanci okamžitě využíváme a jdeme na lanovku. Podíváme se na město a okolní ostrovy shora a hledáme obrovské predátory – medvědy grizly. Coola má 347kg a Grinder 396kg… Přes hlavy nám přelétají dravci během vystoupení sokolníků. Ve městě se ještě podíváme na ty nejzajímavější místa. Gasstown, kde byl Vancouver založen, parní hodiny, Carral street se svými bezdomovci a jejich trhem a dům s adresou 425 Carral, kde má apartmán Bryan Adams, asi nejúspěšnější hudebník Kanady. Den zakončíme výborným jídlem s překvapivými kombinacemi na okraji historického Chinatownu. Druhý den odjíždíme směr Whistler. Po cestě zastavujeme na dvou různých vodopádech. Shannon a Brandywine. Nám se více líbí Brandywine, přece byl pojmenován podle něčeho smysluplného… Ve Whistleru se vyvezeme na konečnou stanici pod horu Whistler a dále pod Blackcomb. Zde je největší přemostění lanem na světě. 3,024km bez jakékoliv opory a více než 300m nad údolím. Počasí nám opět přeje a my máme nádherné výhledy na celé okolí. Vrchol dnešního dne máme za sebou, ale země, kterou procházíme je nádherná a my si jízdu užíváme. Zastavujeme na benzínce v Lillooet, městečku, které je velmi důležité pro starou karavan cestu a v dnešní době je centrem rezervace Prvních národů. Náš další den jsme začali typickou severoamerickou překapávanou kávou (ano, má přibližně 3dcl) a vydali jsme se na naše další dobrodružství. Naše první zastávka byla na soutoku dvou řek Clearwater a North Thompson, kde jsme si řekli, podle jakého pravidla se nazývá řeka, po spojení. North Thompson nebo Clearwater? Naši polední zastávku bychom mohli klidně nazvat i jako "oběd s výhledem" na majestátní Skalisté hory. Také jsme vyzkoušeli i typické kanadské jídlo, které se nazývá Poutine. Jsou to obyčejné hranolky polité masovou omáčkou a kousky bílého nezrající kanadského sýra. Dále jsme se zastavili u Terryho Foxe. Kdo byl Terry Fox? Terry je kanadský hrdina a při jeho příběhu nám vyhrkla nejedna slza do očí. Náš den jsme zakončili krásnou vyhlídkou na horu Mt. Robson, která se se svými 3954 metry pyšní jako nejvyšší hora Skalistých hor Kanady. My jsme si nyní dopřáli dobře vychlazenou kanadskou IPU a jdeme nabrat síly do dalších dní.

Čti více

Modré hory Austrálie

Sydney po dvoudenní prohlídce už známe jako vlastní boty a dnes je čas vyměnit velkoměsto za překrásný kus přírody. Čeká nás fakultativní výlet do Modrých hor, které jsou od centra města vzdálené něco více než hodinu jízdy. My opouštíme Sydney, respektive jen centrum, protože naší první zastávkou bude předměstí Blacktown vzdálené od centra přibližně 45 minut po dálnici M2. Důvod návštěvy tohoto předměstí je zoopark Featherdale Wildlife Centre, který je domovem více než 350 původních zvířecích druhů Austrálie. Tato rezervace se vyvinula z drůbeží farmy na jeden z nejlepších privátních zooparků v Austrálii. My se v tomto zooparku těšíme zejména na blízké setkání s klokany a wallaby, které si můžeme i pohladit, pokud jim nabídneme něco na zub. Mimo jiné zde máme možnost vidět psy Dingo, krokodýla mořského, Kasuára Přílbového, koaly, ježury a mnoho jiných. Měli tu i Tasmánského ďábla, ale na mou otázku, kde je, protože jsem ho tentokrát v ohradě neviděl, mi odpověděla zaměstnankyně Jackie, že před měsícem zemřel. Podle všeho zemřel na stáří. Je čas pokračovat dál a směřujeme do městečka Katoomba, o kterém se říká jako o srdci modrých hor. Toto malebné městečko nacházející se v nadmořské výšce 1017 m.n.m. bylo založeno koncem 19. století (1879) za účelem těžby uhlí dole v údolí. Zastavíme u návštěvnického centra Echo Point, odkud máme vyhlídku na 3 sestry. Právě díky nim je městečko Katoomba ze všech okolních měst modrých hor nejnavštěvovanější. Tyto tři vrchy, z nichž každý dosahuje výšky více než 900 metrů, jsou opředené aboridžinskou legendou, která hovoří o třech sestrách jménem Meehni, Wimlau a Gunnedoo žijících v údolí Jamisonova kmene Katoomba. Zamilovali se do tří chlapců ze sousedního kmene Nepean, ale manželství bylo kmenovým právem zakázáno. Bratři z tohoto zákona nebyly nadšeni a rozhodli se použít násilí a tři sestry unesli. Mezi kmeny se strhl boj a tři sestry byly stařešinou přeměněny na kámen, aby je ochránil. Stařešina byl však v boji zabit a nebylo nikoho, kdo by je proměnil zpět. Legenda je sice krásná, ale my však věříme verzi, že jsou vytvořeny zemskou erozí, přičemž jemný pískovec jednoduše eroduje pomocí větru, deště a řek, což způsobilo, že "útesy" obklopující údolí Jamison se začaly pomalu lámat. Počasí máme ideální a viditelnost je víc než dobrá. Samotný název modrých hor vznikl ne proto, že by tam byly modré stromy nebo hory, ale proto, že vypařováním oleje z eukalyptových lesů vzniká v údolí břidlicově zbarvený opar. Směřujeme k vyvrcholení našeho dne, kterým je "lanovkový" park Scenic World. V SEN skupince převládá z okolního prostředí nadšení, ve kterém pokračujeme po 2,4 km dlouhé procházce. Připomíná nám to prales jako z jurského světa s minimem dopadů člověka na přírodu. Připraveným i štěstí přeje, a to jsme my tedy byli. Víme, že modré hory jsou domovem lýrochvosta nádherného, ​​kterého jsme měli i my šanci zahlédnout. Byla to sice samička, která nemá tak výrazné zadní peří jako sameček, ale je to pro nás zvířecí zážitek č. 1 dnešního dne. Přesouváme se na druhou lanovku, modrou, která je dlouhá 543 metrů a pomaličku nás vyveze na vrchol k centru. Tato lanovka je nejstrmější a největší "vzdušná" lanovka na jižní polokouli. Ze dvou lanovek máme tedy 2x nej. Tou třetí je lanovka vedoucí mezi skály.

Čti více

Naše první Shangi-La Darjeeling

Horká Indie leží v oparu, ve stínu je 40 stupňů Celsia a my nasedáme do terénních aut. Právě jsme přistáli v západním Bengálsku v městečku Bagdogra v severovýchodní Indii a přesouváme se do oblasti Dardžilingu, první zastávky na naší cestě. Začínáme stoupat do hor, cesta se klikatí, vítr začíná pofukovat, horké pláně vyprahlého subkontinentu necháváme pod námi. Scenerie se prudce mění a vcházíme do himálajského předhůří. Malá městečka podél silnice a úzkokolejná železnice, která zde v 19. století hrála významnou roli při budování této oblasti. Výškoměr ukazuje 2200 m. Jsme tady, v Dardžilingu, kam se chodili před horkým létem ochlazovat bohatí Britové z Britské východoindické společnosti. Jsme na místě, kde začal pan doktor Cambell v roce 1842 pěstovat nejznámější a nejlepší čaj Indie. Šampaňské mezi čaji. Ochutnávka. "Dámy a pánové, začneme letošní jarní sklizní, first flush, Golden orange pekoe. Nejjemnější černý čaj světa se rodí a zpracovává právě tady, ve výšce od 1500 do 2200 metrů nad mořem". Cena tomu samozřejmě odpovídá.

Přecházíme na podzimní loňské sklizně plnější barvy a chuti, bílý čaj, oolong ... Usínáme a v nose a v puse cítím stále vůni čajových listů.
Časné ranní vstávání. Je zima, oblékáme si to nejteplejší a vyrážíme na Tygří vrch, místo, kde je nejlepší výhled na třetí nejvyšší horu světa, 8658 metrů vysokou Kančendžongu. Ranní červánky jsou v modři. Jak se zvedá opar a těžké mraky klesají do údolí, najednou se před námi zjeví. Tak šíleně blízko. Na dotek. Úžasný pohled, nedýcháme. Nejvyšší železnici světa se přepravíme do městečka Ghum. Vypadá to jako dětský vláček a lokomotiva je poháněna parou. Když jedeme vláčkem podél úzké hlavní silnici, auta musí zastavit, abychom se nesrazily. Všude je spousta lidí, Indové, Tibeťané i Nepálci zde žijí jeden vedle druhého v klidu. Místa je málo a hinduistické chrámy leží v blízkosti buddhistických svatyní. Darjeeling je opravdovým rájem severovýchodní Indie. Naše první Shangri-La.

Čti více

Pláž̌ v Refviku

Dnes jsme si měli při balení do ruksaku přihodit plavky. Je sice konec léta, ale to tady v Norsku vůbec nemusí znamenat teplo. I na oběd nás po túře k ledovci Briksdalsbreen chytil déšť. S ním či bez něj, západní pobřeží je neskutečně krásné. Tady v ostrovním městečku Måløy se o něj z každé stany rozbíjejí vlny Atlantiku. Až na pár míst. Serpentinová cesta nás přivádí do klidné zátoky s pískem, jaký si pamatuji akorát z Karibských pláží. A nikde ani nohy. Začínám tušit, na co nám ty plavky měly být. Za jemného mrholení se z mikin a bund převlékáme do plážového outfitu a první odvážlivci již běží naproti studeným vlnkám. Voda je zde mělká, a tak se po pás ponoříte asi 30 metrů od břehu. Na aklimatizaci akorát. A studená je také pořádně. Náš řidič Odd Martin ji tipnul na dvanáct stupňů. Ponořuji se po krk, chvíli trvá, než si tělo uvědomí, co se děje. Nejprve se mi špatně dýchalo, ale už je to v pohodě. Otáčím se směrem k pláži, pár zimomřivých zůstalo na břehu, ale poházených hromádek oblečení je na bílém písku více. Dokola se rozprostírají hory porostlé šťavnatou zelenou trávou, občas někde zahlédneme ovci či kozu. Se slaným úsměvem si říkám, že na toto koupání jen tak nezapomenu.

Čti více

Velký pátek ve znamení ukřižování

Filipíny si užíváme, jak se jen dá. Včera ráno jsme opustili nezapomenutelná rýžová políčka v Banaue a zig-zag road jsme se pomaličku, ale jistě přesouvali nádhernou krajinou filipínských Kordiller. Vysoké kopce, husté, jehličnaté lesy, řeky, člověk si najednou ani nepřipadal jako v exotické Asii, ale někde u nás doma. Netrvalo však dlouho a exotika dala o sobě vědět v občasných rýžových polích, sladkých koláčcích z rýže a kokosu a nakonec i tropických květin či banánovnících. Večer jsme se nadýchali čerstvého vzduchu v bývalém letním hlavním městě Filipín jménem Baguio. Je roztahané na více pahorcích než samotný starověký Řím a všude kolem jsou lesy. Na Velký pátek jsme začali dřív než obvykle, ale všechno má svou příčinu. Čekal na nás totiž absolutní vrchol našeho putování. Ráno jsme dorazili do malého městečka San Pedro Cutud, kde se už všechno pomaličku, ale jistě připravovalo na každoroční slavnost ukřižování Ježíše Krista. Do městečka přišli tisícové davy. Jakmile se vojáci s Kristem pohnuly ven z domu, vydali jsme se s nimi. Část naší party se rozhodla usadit na naše VIP místa a zbytek jsme se odvážně pustili do davu a kráčeli celou Křížovou cestou. Je to neskutečný zážitek, husina, chaos, hluk, jindy posvátné ticho, tóny podmanivé hudby dokreslují zážitek a nejednomu návštěvníkovi se z toho všeho zaleskne v oku slza. Člověk o této události hodně krát četl, poslouchal, viděl ji v televizi, ale my jsme si ji opět letos prožili na vlastní kůži a byli jsme jí fascinováni. Zde dostal Kristus svůj kříž, tam pod ním poprvé padne, za chvilku se setká s matkou, ohlušující nářek se rozlévá prostranstvím, Veronika mu podá látku, aby si otřel obličej, opět padá, úder biče, nářek, křik až z čela kapou litry potu. Davem se sem tam proderou mladíci s kuklami na hlavách a s biči v rukou, kterými si rozmlátili celá záda. Zpocení, unavení, rozpálení od slunce, zafrkaní od krve, ale s úsměvem na tváři a s pocitem, že jsme to prožili tak intenzivně jak se jen dalo jsme se po téměř dvou hodinách prodrali ke Golgotě a živě sledovali, jak se Kristus vztáhl na kříži a do rukou mu vešly velké hřebíky. Neuvěřitelné. Málo podobných událostí je na tomto světě a naši cestovatelé zde nechyběly ani tentokrát.

Čti více

Bergen

Dřevěné čluny a lodě se zlehka pohupují na klidné hladině. Kráčíme mezi stánky a čichové buňky nám lechtají nejlahodnější druhy ryb a mořských plodů. Občas ucítíme i pikantnější či vyuzenou vůni sobí nebo losí klobásy. Centrum Bergenu si nás získává neopakovatelnou atmosférou. Kromě všemožných vůní v ní cítíme jakousi venkovskou jednoduchost a upřímnost v prostředí města zasazeném mezi sedmi horami. Nábřeží lemují nejznámější dřevěné domky v Evropě, hrající odstíny žluté, zelené a červené. Bývalé působiště německé hanzy je nejzachovalejším komplexem svého druhu. Vcházíme dovnitř a veselý ruch města ustává. Motáme se mezi kavárnami a uměleckými dílnami, vycházíme na pavlače a sledujeme dění shora. A nakonec ještě z větší výše, po tom, jak se vyvezeme lanovkou nad samotné město. Bergen máme jako na dlani. Vidíme náš hotel, trasu, kterou jsme sem přišli, i trhy, kde jsme jen před chvílí ochutnávali toho šťavnatého divokého lososa, kterého si dnes určitě dopřejeme na večeři.

Čti více

Na ten skutečně dobrý čaj musíte jet do Darjeelingu

Tato oblast se stala útočištěm britské armády a později smetánky, která zde během horkých měsíců mohla trávit chvíle s příjemnou teplotou kolem dvaceti stupňů. Darjeeling se stal místem experimentu v pěstování čaje. Prvním správcem oblasti byl jistý doktor Cambell, kterému se v roce 1841 podařilo vypěstovat první čaj z Darjeelingu původem z Číny. Na práci se následně začaly najímat pracovníci původem z Nepálu, což je vidět i na složení dnešního obyvatelstva. Do roku 1873 bylo založeno 113 zahrad na celkovém území 6000 ha.

V současnosti se čaj pěstuje na území přes 20 000 ha. V 83 zahradách je vyprodukovaných 10 - 11 milionů kilogramů pravého Darjeelingu. Ten pravý Dargeeling se pěstuje v nadmořské výšce 600 - 2150 metrů. Ve většině případů se jedná o čínské typy odrůd čajovníku. Právě podle podílu jednotlivých typů čajovníku dělíme darjeeling na 4 základní třídy. To vše si podrobně vysvětlíme a ochutnáme čaj přímo v srdci Darjeelingu, kterou navštěvujeme již roky. Na sběračky čajových lístků jsme měli štěstí až cestou do Bhútánu, no zastávka u nich stála skutečně za to. Sběračka čaje (90 % jsou ženy) jsou neuvěřitelně šikovné a za den dokáží obrat 60 - 100 kg čaje. Ze 4 kg nasbíraných lístků se po zpracování získá 1 kg čaje.

Při sklizni na ženy dohlížel muž, který je upozorňoval, aby se nerozptylovalo a věnovali se své práci. No naše přítomnost mu vůbec nepřekážela, a tak jsme si mohli samotné sbírání vyzkoušet na vlastní kůži a zažít tak autentický zážitek. Myslím, že každý z nás se vzpomínkami přenese právě sem, kdy bude přátelům doma servírovat pravý nefalšovaný Darjeeling.

 

Čti více

Steak z bizona – jedli jste někdy chutnější

O kanadské gastronomii jsem už psal minule. Je opravdu pestrá a každý si tu najde něco, na čem si pochutná. Častokrát jsou to právě steaky z lahodného hovězího, chovaného na rozlehlých prériích provincie Alberta. V Rockies však nabízejí kromě hovězího maso ze zvěřiny - zejména jelenů wapiti a sobů. Ochutnali jsme i ty, ale co nás opravdu zaujalo, byl steak z bizona. Kdysi, před příchodem bílých se po prériích proháněli v obrovských stádech a příslušníci kmenů Prvních národů byli na nich téměř bytostně závislí. Využívali maso, kožešiny, ale také kosti, vniveč nevyšlo opravdu nic. V městečku Banff, srdci Národního parku, tedy rezervujeme místo v restauraci, kde steaky z těchto zvířat nabízejí. Gastronomický zážitek je to opravdu obrovský - steak z bizoní svíčkové připraven 'medium' je tak lahodný, že přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy jedl chutnější steak. K tomu místní pivo, nebo lahodné červené víno. Ochutnali byste?

Čti více

Vyskakující mořští krokodýli

Dnešní den začíná v Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, odkud se po dálnici Stuart Highway přesouváme na jihovýchod až na cestu ArnhemHwy. Přibližně po 50 minutách cesty přicházíme k informačnímu středisku Window on theWetlands, které je, dá se říci, začátkem toho, čím je sever teritoria znám. Jsou to právě bažiny, díky kterým je tzv. Top End, tedy "horní konec" Severního teritoria, proslulý. Je zde mnoho různých druhů bažin, jako např. slané bažiny, mangrovníkové bažiny, sladkovodní jezera a bažiny, údolní Niva, ale i sladkovodní rybníky, prameny a solná jezera. Z centra, odkud jsme měli pohled na obrovské pláně, se přesuneme o kousek dál – k top adrenalinovému zážitku dnešního dne. Bude jím právě plavba po řece Adelaide, která je plná obrovských jedinců považovaných za jedny z největších predátorů naší planety. Máme štěstí, protože dnešní den mají revizi a jediný možný termín byl ráno o 9-té. a tento jsme bez problémů stihli. Samotná plavba trvá hodinu a my se už nemůžeme dočkat. Jelikož naše SEN skupina sestává z jedné čtyřčlenné rodinky, tak máme téměř privátní plavbu. Samotná řeka je dlouhá 238 km. Ještě jsme se pořádně na lodi ani neusadily a už vidíme, jak k nám plave jeden z krokodýlů. Přesuneme se po toku řeky o něco dál a tam v napětí očekáváme, co se bude dít. Rachel, hlavní krmička, vzala do rukou udici, na níž byl přivázán poctivý kus buvolího masa a začala s ním plácat o hladinu. Za necelou minutu už byl u nás obrovský jedinec, který si nejprve klidně prohlédl situaci a potom během sekundy vystřelil z vody. Wow! Paráda! Vidět největšího plaza v plné kráse a síle je neuvěřitelným zážitkem. Právě krokodýl mořský je jeden z nejsmrtelnějších predátorů na planetě již více než 100 milionů let. I když jsou to krokodýli mořští, tak mají v oblibě takové povodí řek, kde si také vytvářejí svá hnízda. Během období dešťů mají období páření, kdy samice mohou naklást až 50 vajec. Faktem však je, že pouze 1% z vylíhnutých vajec se dožije dospělosti. My nemáme slov na to, co vidíme. Ještě několikrát jsme viděli, jak krokodýli vyskočily do poloviny svého těla nad hladinu řeky. Vracíme se na břeh a po tomto intenzivním zážitku, který nám rozproudil krev v žilách, se vydáváme dále do národního parku Kakadu. Jedno z hlavních pravidel každého návštěvníka této oblasti je dobře znát chování krokodýlů, jelikož každoročně zde zabijí pár desítek nezodpovědných lidí. Jak říkají domácí, "becrocwise!" Buď krokstražitý!

Čti více

Želvy a tažený čaj na Borneu

Závěr našeho pobytu na Borneu byl napumpován zážitky. Na ostrov Selingan jsme se dostali rychločluny ze Sandakanu. Den jsme strávili válením na pláži. Po večeři jsme začali vyčkávat na příchod želv. Namísto nich však přišla dramatická bouřka a šlehaly blesky. A právě tehdy si želvy usmysleli přijít. V takové atmosféře jsme sledovali obrovského metrového tvora, jak klade ve vyhrabané jámě vajíčka jedno za druhým, až jich tam bylo skoro 100. Magicky nepopsatelný moment. Když se počasí uklidnilo, šli jsme vypustit želvy, které se v ten den vylíhla ve školkách. Ostrov totiž slouží i jako záchranná stanice pro tyto vzácné tvory. V chráněných hnízdech se vylíhne až dva krát tolik želv. Sledovat, jak ťapkají vstříc vlnám bylo úžasné. Nejkrásnější zážitek však přišel ráno. Když jsme se setkali, abychom při ranní procházce zkusili štěstí na nějakou zapomenutou želvičku ve světle dna. Pod chatkami jsme však našli motat se tři želvy, které si spletli směr. V rukou jsme je odnesli na pláž. Sledovat takto zachráněné maličké tvory, jak totálně vysílení po dotyku s mokrým pískem ožijí a ploutvičkami nemotorně cupitají po písku až do moře a potom ještě párkrát zvedne hlavičku, aby se nadechl bylo ... prostě krásné. Zní to možná jako přírodopisný film, ale my to tu zažili. Cestou zpět do Kota Kinabalu jsme stihli naštívit i orangutany. 2. největší primát na Zemi, žije už jen na dvou ostrovech, na Borneu a na Sumatře. Pod nejvyšším vrchem mezi Himalájemi a Novou Guineou, horou Kinabalu, jsme se prošli v korunách stromů, po chodnících a vykoupali jsme se v teplých pramenech Poring. Samozřejmě že jsme si nenechali ujít ani tradiční tažený čaj Teh Tarik. To je vlastně výborný černý čaj se zahuštěným slazeným mlékem, který se přelévá před servírováním z jednoho šálku do druhého v tanečním rytmu, až se zdá, že ho natahují a na vrchu má pěnu jako pivo. Nyní se však už přesouváme dále…

Čti více

Great ocean road

Je 7 hodin ráno a my se z Melbourne vydáváme na celodenní výlet plný zážitků. Směřujeme na jihozápad po dálnici M1 a asi po hodině a čtvrt se dostáváme u městečka Torquay na slavnou Great Ocean Road (GOR), tedy velkou oceánskou cestu. Patří mezi nejscéničtější pobřežní cesty na světě a jednoznačně spolu s Great Coast Road – velkou pobřežní silnicí na Novém Zélandu na západním pobřeží, patří mezi ty nejkrásnější, jaké s CK SEN navštěvujeme. První zastávku máme v městečku Anglesea, které je pro nás prvním střetem s Jižní Tichým oceánem. Tato oblast je velmi populární vánoční destinací pro obyvatele Melbourne. Kromě klidné atmosféry tu najdeme i několik golfových hřišť, na nichž je možné v dálce pozorovat pasoucí se klokany šedé. Pokračujeme po silnici zhruba 16 km a zastavujeme se při známém památném oblouku, bez kterého by tato cesta nebyla cestou. Tento památný oblouk je vzpomínkou na opraváře a vojáky z první světové války, kteří postavili tuto "velkou oceánskou cestu". Oblouk je však znovu postaven již potřetí a věříme, že naposledy, protože byl několikrát zničen. Důvodem byly bouře, rozšiřování silnic a naposledy to byl "požár Popeleční středy", který zde řádil v únoru 1983 a táhl se právě z městečka Anglesea. U památníku vidíme i měděné sochy dělníků, kteří pracovali pouze se základními nástroji. Tato 243 km cesta podél jihovýchodního pobřeží Austrálie byla dokončena roku1932 na počest těch, kteří bojovali v 1. světové válce. Historii a smysl této cesty už tedy známe a pokračujeme po ní dál. Asi po 50 minutách se zastavujeme v malé kempinkové komunitě Kennett River, kde si na půl hodinky uděláme tzv. coffee break. Tato vesnička má velkou populaci koal. Z těch jsme tu však viděli vysoko na stromě pouze jednu, ale mile nás potěšili přítulní papoušci královští - Alisterusy, jakož i papoušci Kakadu, kteří nám přistály na hlavách a rukou a zobaly nám ptačí zob přímo z ruky. Uloveným zážitkem byl malý, ale robustní ptáček Kookaburra (Rybářík chechtavý), jehož je většinou jen slyšet, ale ne vidět. Nálada v naší skupině je více než jen pozitivní a od začátku zájezdu nám vychází všechno. Ať už počasí nebo i štěstí na zvěř. Je čas na oběd. Po obědě pokračujeme přibližně 30 km dále po silnici a vstupujeme do národního parku Cape Otway, kde hledáme v korunách stromů medvídky koala, kteří vlastně s medvídky nemají absolutně nic společného. Hledáme, vykrucujeme krky z auta do výšky, ale nakonec zahlédneme něco běhat vedle cesty. Toto není možné, křičím! Naše štěstí se opět naplňuje a vidíme koalu asi metr od nás, jak si kráčí vedle cesty a leze na keř, který jsme měli na úrovni očí. Paráda. Takový střet s koalou byl i pro mě premiérou a bylo to přímo neuvěřitelné, jak krásně se tento malý živočich usadil mezi větve a začal chroupat své oblíbené eukalyptové listy. Zážitek, který jsme zde ulovili nám zůstane v paměti na celý život a takovou realitu jsme určitě ani ve snu nečekali. Pokračujeme dál a pomalu se dostáváme tam, proč celou tuto cestu absolvujeme. Je to národní park Port Campbell velký pouze 17,5 km², který je domovem slavných 12 apoštolů. My se podíváme nejprve na dva z Gibbsonovych schodů a pak pokračujeme k návštěvnickému centru, kde necháme auto a jdeme pěšky. Tyto unikátní vápencové útvary patří mezi nejkrásnější přírodní památky Austrálie, a vidět je znamená vidět 20 milionů let starý geologický proces eroze. Ve skutečnosti apoštolů nikdy nebylo 12, ale 9. V dnešní době jich je tu už jen 8, protože jeden z nich erozi podlehl a zřítil se do vody v červenci 2005. Obloha je bez mráčku a my máme příležitost nafotit ty nejkrásnější fotky na tomto kontinentu. My jako SEN skupinka jdeme dál a jako bonus máme přichystaný tzv. Loch Ard Gorge, tedy roklinu, kde 1. června 1878 ztroskotala plachetnice Loch Ard, která narazila na mělčinu. Zároveň je odsud zhruba 500metrová procházka ke skalním útvarům zvaným Razorback, které jsou barvou stejné jako apoštolové, ale vzhledem diametrálně odlišné. Je čas jít pomalu zpět do Melbourne, máme před sebou asi 3hodinovou cestu. Náš den neměl chybu a tolik ulovených zážitků, nemluvě o tom, že při návratu jsme ještě viděli i tlupu klokanů a wallaby, se během jednoho dne podaří jen těm, kteří jsou tu "doma" jako my. Vydejte se i vy s námi na největší válečný památník obohacen dech beroucími vápencovými útvary, jejichž majestátnost mluví sama za sebe.

Čti více

Indický Sikkim ukrytý v himálajském předhůří

Stát ve tvaru palce připojen k Indii až v roce 1975 a zároveň druhý nejmenší stát Indie se krčí mezi strmými svahy himálajských předhoří, které na východě sahají k Bhútánu a na severu k Tibetu. Řeka Teesta tvoří hlavní tepnu a my se plazíme vedle ní v zástupu nádherně pomalovaných kamionů. Hranice a potřebné zvláštní povolení pro vstup. Nejsme teroristé? Nepašujeme drogy nebo alkohol? Právě ten je zde kvůli úlevě na dani nejlevnější v celé Indii a zástupy lidí z celé Indie ho chodí kupovat na velké oslavy, jako jsou například několikadenní svatby právě sem. Jsme jen turisté chtivý po dobrodružství, zážitcích a kultuře tohoto málo poznaného regionu s velkými fotoaparáty.
Gangtok - hlavní město země nás vítá neuvěřitelnou čistotou a pěší zónou Ghandi Marg, tak netypické pro Indii. Výborné bary a na první pohled bohatí lidé, toto má daleko od kastovního subkontinentu. Jen lanovka vedoucí ze spodní části města k horní nejezdí. Kvůli bezpečnosti. Zasedá parlament. Široké cesty, nádherné aleje, golfové hřiště, trochu to připomíná Nové Dillí. Důvod, proč jsme tady jsou dva překrásné kláštery. Enchey - patřící nejstaršímu tibetskému buddhistickému řádu Ňingmapa a Rumtek - nejdůležitější klášter celé oblasti patřící řádu Karma kajugpa. To, co se nazývá v křesťanském světě "západní schizma", kdy najednou vládli dva papežové, probíhá nyní v tomto řádu. Existují dva nejvyšší představitelé řádu - Karmapové a Indie, Čína a Dalajláma se neumějí dohodnout, kdo je ten vyvolený.

Čti více

Skye, Glenfinman a alchymie výroby whisky

Žádný okruh Skotskem by nebyl kompletní bez návštěvy alespoň jednoho z množství ostrovů, a proto nás dnes čeká ostrov draků, největší ostrov Hebrid. Vyrazili jsme z Fort Williamu na ostrov Skye (Sky) a cestou jsme museli opět zastavit u Eilean Donan Castle, protože jsme si to prostě nemohli nechat ujít. Na celý den jsme si naplánovali ostrov Skye a jeho zážitky. Prošli jsme kontroverzním mostem Skye Bridge, naše druhá zastávka byla jižní část ostrovu a barokní zámeček Armadale nebo tedy jeho ruina umístěna v příjemné zahradě silného klanu MacDonaldovců. Podívali jsme se jak vypadá, navštívili muzeum, které vyhrálo cenu za nejlepší muzeum klanů ve Skotsku. Ostrov Skye patří k největším a rozhodně patří mezi nejznámější. Země narostla do výšky díky pohoří Cuillin, provázely nás krásné výhledy na okolní menší ostrůvky. Hlavní město ostrova Portree je malé městečko, kde jsme naplnili naše žaludky a vyrazili směr jih, abychom se s přehledem stihli nalodit na trajekt zpět na skotskou pevninu. Plavba skotským trajektem, takový zážitek jsme si nemohli nechat přece ujít, počasí přálo, dokonce přestalo i foukat, přibližující se země ozdobena pár domky, tak působil Mallaig, kde jsme přistáli. Pokračovali jsme k památníku Glenfinman, který vzdává úctu všem padlým vojákům z poslední velké bitvy u Cullodenu v r.1746. Další ráno jsme vyrazili směr hlavní město, ještě předtím jsme si během cesty napříč Skotskem jednoduše nemohli odpustit návštěvu tradiční skotské palírny, kde se vyrábí unikátní skotská whisky a zastavili jsme se v Dalwhinnie distillery, v nejchladnější položené palírně ve Skotsku, kde jsme si prošli celý proces. Skotská whisky, to není jen nápoj, ale také spleť striktních a důležitých pravidel, které jsou třeba dodržet, abychom stále mohli hovořit o skotské whisky. Ta musí být podle zákona vypálena jen tady ve Skotsku, musí zde dozrávat a také se do ní musí dávat jen a jen skotská voda. Mezi nejcennější patří whisky single malt, nebo tedy whisky vyrobená z ječmene bez dalších přídavků. Single malt whisky je unikátní pro každou palírnu, protože každá má vlastní vodu, půdu, sudy, vzduch, a tedy každý detail, který nakonec ovlivní výslednou chuť. Single malt ve své chuti obsáhne esenci regionu, ve kterém vznikala, a i právě proto je jedinečná. Na západním pobřeží Skotska, kde jsou známé whisky regiony Islay či Jura, má whisky drsnější chuť větru dobarvení solí roztříštěnou z mořského příboje omývající zemi, ale na východě má whisky zase ovocnější či pepřovou chuť. Ječmen je třeba nechat naklíčit, aby pustil enzymy, které potřebuje, následně se vysuší šokem, rozemele na prášek a zavře se do nádoby s tisíci litrů vody. Voda je při whisky extrémně důležitá a říká se, že ta nejlepší by měla protékat přes vřesoviště, březové kořeny a rašelinu. Teprve tehdy dostane whisky chuť, jakou si zaslouží. Zlatou tečkou je ochutnávka této živé vody. Pít originální, single malt whisky přímo v palírně je nepopsatelným zážitkem. 

Čti více

Uprostřed rýžového království

Málo známý Brunej i exotická Malajsie je již za námi a naplno se oddáváme kráse přitažlivých, ale také stále poměrně neobjevených Filipín.. Ocitli jsme se na největším z filipínských ostrovů, na Luzonu a po několika hodinách cesty z hlavního města se kolem nás rozprostřel terén poskládaný z vysokých kopců, pohoří Kordillera. Ty hory jsou tak krásné, že připomínají směs Kavkazu a Jižní Ameriky okořeněnou o exotické rýžová políčka. Právě Banaue je snad nejznámějším místem, kde stojí terasovitě zhotovená rýžová políčka, která před dvěma tisíci lety vysekali jednoduchými nástroji příslušníci kmene Ifugao. Jejich potomci zde žijí dodnes a rýžová políčka se zde dědí z generace na generaci. Dnešní den patřil do kategorie nezapomenutelných. Naše barevné filipínské jeepney nás odvezli několik kilometrů za město, kde končí nejen cesta, ale téměř i civilizace a dále jsme už pokračovali pěšky. Po půl hodince cesty se najednou vynořila první rýžová políčka zdobící několik set metrů vysoký svah. Říká se, že vesnička Batad kam směřujeme je osmým divem světa. Oči skáčou z políčka na políčko a neumíme se shodnout na tom, odkud je na ně ten nejkrásnější pohled. O další půlhodinku nás přivítala vesnička se svým panoramatem. I zkušení cestovatelé, kteří prošli polovinu či celý svět zde zapomněli mluvit a jen se dívali na krásu pod námi. Každý metr je zaplněný terasou, rýží, políčkem a uprostřed nich se krčí několik domů s plechovými střechami a kostelem. Neskutečné místo. Toulali jsme se vesničkou, kráčeli po zpevněných chodníčcích oddělujících terasy a fotili. Na oběd jsme ochutnali filipínské tradiční jídlo zvané adobo a nechyběla k němu ani rýže, kterou připravili ráno přímo z políček, které se rozprostírali pod námi. Přidali jsme se k ženám v tradičních krojích Ifugao a zkusili si jaké je to mlátit rýži obrovskými dřevěnými holemi a užívali si každou minutu. S Filipínami však ještě zdaleka nekončíme.

Čti více

Cesta trollů

Trollí cesta. Slovní spojení, při kterém vystoupí na čele nejednoho řidiče krůpěje potu. Ne však našemu Oddovi Martinovi, který s námi jednu z nejznámějších cest na světě s více než devítiprocentním stoupáním bezpečně jezdí, odkdy si vůbec pamatujeme. Při každé z jedenácti zatáček se nám po stranách střídají vysokánské stěny a strmé srázy. Se zatajeným dechem a zapnutými pásy stoupáme stále výš. Dokonale scénickou jízdu umocňují tóny hudby Edvarda Griega, který nacházel inspiraci právě v občas surové, ale vždy romanticky krásné norské přírodě. Venkovní vzduch se třpytí kapkami z dravého vodopádu Stigfossen, který nás po vystoupení příjemně ovlaží. Norské léta bývají mírné, ale při této jízdě je nám pořádně horko. Za zády se nám hrdě tyčí vysoká Trollí stěna, střežena králem trollů. Se sladkou zmrzlinou z tučné smetany či typickou norskou Wafflí na samém vrcholu, se kocháme nádherným pohledem do hlubokého údolí. Trollí cesta je skvělí zážitek.

Čti více

Klokani, koaly a 12 apoštolů

Nacházíme se v nejevropštějším městě Austrálie, v Melbourne. Prohlídku města začínáme ochutnávkou klokaních steaků. Jsou výtečné. I když australská vína jsou světoznámá, Australané zbožňují pivo, v konzumaci zlatého moku jsou na 4 místě na světě, a proto i my hned jedno zkoušíme. Míříme na "Great Ocean Road", která byla postaven v době hospodářské krize třicátých let. Naskytují se nám nepopsatelné výhledy na oceán, skalní útvary, ale především obdivujeme 12 apoštolů. Je jich vůbec 12? Otužilci neváhají a už se vrhají do vln oceánu. Chvíli poté přichází velké překvapení, při procházce nacházíme desítky koal, které odpočívají ve stromech eukalyptu. Neskutečný zážitek pozorovat tyto rozkošné chlupaté medvídky v jejich přirozeném prostředí.

Čti více

Rafting a indická whisky

Rafting na řece Teesta byl vskutku dobrodružný. V noci pršelo a peřeje byly místy tak prudké, že jsme se jednou skoro převrátili. Prý i Richard Gere, který sem přišel kvůli buddhistickému učení, splavil tuto řeku. Plní zážitků, se opět sápeme, jak jinak, do kopců. Překročili jsme hranice Sikkimu a Západního Bengálska a těšíme se na poslední a nejindičtější město na naší trase. Kalimpong nás přivítal nádhernou botanickou zahradou plnou kaktusů, typickým trhem, kde jsme si dali čerstvou, ještě vařící Pakoru - opraženou zeleninovou sekanou červené barvy. A ještě jednu. A další. Mňam."Nedostaneme průjem?", Zeptal se někdo. "Určitě ne", odpověděl jsem, vždyť jdeme na indickou whisky. To bylo v plánu. Večírek v indickém baru vyšel dokonale a natlačení v taxíku se přesouváme do hotelu, kde party pokračuje. 

Čti více

Duhový had na Uluru

Domorodý aboridžinský kmen Anangu se o Ayers Rocks-Uluru "stará" již přes 10 000 let. V jejich mytologii má důležité místo bájný tvor Duhový had neboli Rainbow Serpent, stvořitel světa a všech bytostí, dárce života, ale i ničitel. Je symbolem plodnosti, úrodnosti a hojnosti, kterou přináší v podobě deště, když putuje krajinou a kropí ji životem. Podle místních když se prý rozzlobí, přijdou bouřky nebo ničivé záplavy. Věří, že duhový had je může obdařit magickými schopnostmi, ale může do těla člověka vpustit své potomstvo v podobě malých dužin a způsobit tím bolest i smrt. Žije ve studnách, řekách či jezerech. V horké poušti kolem posvátné hory s téměř 40stupňovými teplotami přichází právě s deštěm a domorodcům se zjevuje v podobě duhy. Tak jako nám. Toto magické místo jsme měli možnost pozorovat z více než 10kilometrového turistického chodníku, který vede kolem něj. Vedle zajímavých tvarů, které příroda na skále erozí vytvořila, jeskyní s původními kresbami domorodců, jakož i posvátných míst, kde se aboridžinští muži a ženy chodili modlit. A při nerušeném pozorování západu slunce, nádherné scenérie okolo 348 metrů vysokého monolitu Ayers Rock-Uluru, který leží téměř uprostřed australského kontinentu, se najednou zamračilo a spustil se liják. Vzácnost, protože ročně tam spadne něco málo přes 300 mm srážek. My jsme to štěstí měli. Co následovalo potom, bylo úžasné. Zjedné strany slunce, které pomalu klesalo za obzor. Uprostřed magická skála a její nádherné přírodní divadlo měnících se barev, z oranžové, krvavě červené, jako kdyby se z ní stal žhavý uhlík až po hnědou. Déšť ustal a vedle posvátné hory se zjevil bájný Duhový had. Nezapomenutelný zážitek…

Čti více

Hledání Nessie

Byl příjemný podvečer a my se právě dostavili do malého a rušného městečka ve skotské vysočině, zvaného Inverness. Hodili jsme věci na hotel a šli na průzkum nedalekého hradu Urquhart. Ten se pyšní nad jezerem Loch Ness. Opředený legendami o prehistorickém živočichovi, který tam prý žije už od piktského osídlení. Hrad nikdy nedobili Vikingové a hrad se tak stal významným opevněním a vstupní branou do skotské vysočiny. Nessie se tu prý vyskytla už ve středověku. Potom o ní zmínky zase utichají, až do roku 1933, kdy se tu postavila cesta. Tady už nacházíme první fotky – lovci příšer ji nazývají Nessie. Něco dalšího se objevuje v polovině 20tých let a potom zase utichá. Není se čemu divit, tak starý tvor potřebuje i odpočinek. A nebo musí migrovat, na hradě jsme ale zažili krásný podvečer, který zakončila fajnová večeře s ochutnávkou whisky a místního piva v restauraci U Fidlikanta.

Čti více

Káthmándú - nejkrásnější hlavní města světa?

Neznám člověka, který by nebyl káthmándským údolím s třemi majestátními městy v těsné blízkosti nadšený. Káthmándú, Bhaktapur a Patan kdysi bojovaly o prestiž a předháněly se, které bude krásnější. Chválabohu pro nás. Tři bývalá královská města, jedno hezčí než druhé, všechny pod patronátem UNESCO. Tolik chrámů a paláců na tak malém území činí toto místo opravdu výjimečným. Sexuální část života hrála i zde významnou roli a Šivovy chrámy jsou posety erotickými plastikami. Jediná žijící hinduistická bohyně Kumari se na nás dívá z nádherného vyřezávaného okna a před jejím chrámem se prochází svatý muž Sadhu. Hinduismus zde cítíte na každém kroku a Pašupatinát, nejposvátnější místo Nepálu, kde se odehrává spalování mrtvých je toho důkazem. Těla zabalená v bílém rouchu kladou synové na hranici, do úst vkládají peníze a drahokamy a hranici zapalují. Aby tělo dobře shořelo, přidávají olej, máslo a pokrývají ho slámou. Když je rodina bohatší, může si dovolit více kvalitnějšího dřeva a z těla nezůstane nic. Pokud rodina na pohřeb nemá tolik financí, ohořelé části těla plavou v řece. Dřevo dohořívá, popel a neshořelé zbytky házejí synové do vody. Houf dětí se vrhá do vody k zůstatkům a hledají mince, zlaté zuby či šperky. Tento výjev je pro turistu šílený. Máme scvrklé žaludky a v očích slzy. A nad ghátem, v těsné blízkosti tohoto procesu se mladí Nepálci drží za ruce, procházejí se parkem a usmívají.

Buddhismus je v Nepálu také velmi rozšířený, a to nejen v podhorských oblastech, ale hlavně v hlavním městě, kde se zdržují celé tibetské komunity. Nejvíce jich žije v okolí největší buddhistické stúpy indického subkontinentu Bodnath, vzdálené od centra města 5 km na východ. Pronikavé Buddhovy oči vás prosvítí dovnitř a vaše duše vám říká: "Sem se ještě jednou vrátím."

 
Čti více

Australská ZOO naživo

Hned ráno vyrážíme lovit zážitky v krásném historickém městě Melbourne, a jakmile vyjdeme z hotelu, slyšíme linoucí se hudbu, která naznačuje, že se děje něco velkého. Blížíme se k srdci města, řece Yarra, dav lidí se zvětšuje a zvuky se přibližují. Za rohem nás překvapuje obrovský průvod námořníků a vojáků, kteří na počest padlých vojáků uctívají tímto pochodem Anzac Day. Procházíme se místním parkem, posedáváme na lavičce a pojídáme oříšky. Výborný nápad takhle uprostřed parku. Už se k nám řítí ze stromu cosi velkého, zbystříme a vidíme dospělého wombata, který si odvážně tlapkami žádá podíl oříšků i pro sebe. Jakmile zašustíme sáčkem s oříšky, z vedlejších stromů se k nám přibližuje celá rodinka. Zřejmě jsme v nich vzbudili důvěru, a tak se od nás nechají pohladit. Po chvilce už zase míjíme skupinku klokanů. Všichni jsme v úžasu a hledíme na tu krásu kolem nás. My nemusíme chodit do ZOO, právě přišla za námi…

Čti více

Nepálský Pashupatinath v Káthmandú

Pashupatinath je místo, kudy protéká posvátná hinduistická řeka Bagmaty, která se v Indii vlévá do Gangy. A proto má pro hinduisty ohromný duchovní význam. O Ganze se říká, že pramení v nebesích a na zem stékat po vlasech boha Šivy, který je ničitelem celého vesmíru. V Pashupatinath jsou úžasné chrámy zasvěcené právě Šivovi a společně s výjevy kamasutry, detailně znázorněné na vyřezaných dřevěných trámech všude kolem, přidávají tomuto místu ještě víc na zvláštnosti. Chcete autentičtější obraz o tomto místě? Co tak představit si místo, kde vedle dřevořezeb s kamasutrou jsou Šivovi lingamy, které muži i ženy polévají vodou nebo mlékem na znak plodnosti? A co tak si do toho představit hned vedle toho čekárny na smrt, kam přicházejí lidé zemřít, když už cítí v kostech, že nadešla jejich hodina? A co tak, kdyby hned vedle umývali v řece mrtvá těla? A kdyby hned vedle stavěli dřevěnou hranici potřenou máslem a olejem, aby lépe hořela? A hned vedle by mrtvé tělo hořelo v plamenech a jeho zápach se šířil po celém okolí? A vedle zase by už zbytky ohořelých těl házeli do řeky? A v tom okamžiku by do řeky skočily malé děti, které by lovily zbytky těl a hledaly zlaté zuby nebo peníze, které rituálně při pohřbu vkládají do úst zesnulého? A do toho všeho ještě opice, psi a svatí muži, kteří mají celé tělo potřené popelem ze spálených lidských těl? Že je to absolutně šílená představa? Běžný den v Káthmándú... hinduisté se musí spálit 24 hodin po smrti a pohřeb je veřejná událost. Nespalují se akorát děti, těhotné ženy, nemocní leprou a ti, které uštkl had. Ti se rovnou pustí dolů po řece. My jsme dnes ráno byli svědky pěti pohřbů, a přitom jsme si prohlíželi kamasutru vyřezanou na stěnách chrámů hned u spalovacích ghátech. Ne každý na to měl žaludek a někteří raději odešli do nedaleké kavárny. Ale toto je život a smrt v Káthmándú. Vše na jednom místě, jedno vedle druhého. Bez sexu není život a bez smrti bychom nevěděli, co to znamená žít. Před očima se nám promítá film ze středověku a my jsme jeho součástí.

Čti více

Norské cesty jen pro silné žaludky

Vyrazili jsme z našeho fantastického hotelu, jako by byl postaven na vodě, s výhledem na Moldefjord na nejkrásnější den, který můžete v Norsku zažít. Absolvovali jsme bájnou Cestu Trollů s 11 ostrými serpentinami a strmým, téměř 10% sklonem. Pro našeho norského řidiče to nebyl žádný problém. Výhled z vrcholové plošiny na dolinu Isterdalen, šum nedalekého vodopádu a pocit ze zdolaného 800 metrového převýšení nás hned z úvodu nabylo zážitky. Pokračovali jsme dále úrodným územím známým pěstováním lokálních jahůdek, borůvek, malin či třešní. Přešli jsme trajektem přes rameno majestátního STORFJORDU nebo Velkého fjordu. S délkou 110 km je 5. největším fjordem v zemi a překonat se dá jen na lodi. Za pár kilometrů jsme se tzv. Orlí cestou dostali až k nejslavnějšímu fjordu v Norsku - Geirangerfjord, zapsaného v přírodním dědictví UNESCO. Ve vesničce Geiranger žije necelých 300 obyvatel, ročně ji však navštíví více než 600 000 turistů. Maličká vesnička si kdysi žila svým vlastním životem. Lidé se přepravovaly na loďkách, navzájem si pomáhali a farmařili. Přechod přes vysoké hory by zabral spoustu času! Obyvatelé Geiranger jen toužebně pozorovali orli, jak si svobodně poletovali přes rozlehlé hory, a koutkem duše také toužili opustit alespoň na chvíli svou rodnou domovinu. Vše se změnilo vybudováním cesty v roce 1955, která spojila vesnici s okolním světem. To je důvod, proč se klikatá a strmá cesta do Geiranger nazývá Orlí cesta. Z paluby lodi jsme se mohli kochat výhledem na majestátní hory, izolované farmářské chaloupky či padající vodopády. Po pravé ruce míjíme vodopád 7 sester, naproti němu zas vodopád s názvem Nápadník. Podle legendy, Nápadník požádal každou ze sedmi sester o ruku. Všechny ho však odmítli a on se ze smutku uchýlil k alkoholu. Sestry se podle příběhu nikdy nevdali. Po plavbě jsme vystoupali opět strmými serpentinami (už jsme si i začali zvykat na norské cesty) a tentokrát jsme překonali výškový rozdíl až 1500 metrů! V této nadmořské výšce jsme mohli pozorovat úchvatný Geirangerfjord z nejvýše položené vyhlídky na fjord v Evropě, s názvem Dalsnibba. Ten výhled rozhodně stojí za to!

Čti více

Munch a jeho slunce

K Norsku už neodmyslitelně patří malíř Edvard Munch, slavný průkopník expresionismu. Jeho tvorbu jsme měli možnost vidět i my, ale je to tvorba spíše pochmurná, a o tom svědčí i jeho nejslavnější obraz Výkřik. Již během dětství mu zemřela matka a jeho oblíbená sestra Sophie, další jeho sestra byla mentálně nemocná, a jak se vyjádřil samotný autor, "Nemoc, šílenství a smrt byly anděly, kteří obklopovaly mou kolébku a následovaly mě po celý život. "v jeho tvorbě je možné najít však i světlé stránky, a toho příkladem je aula Univerzity v Oslu, kterou Munch vymaloval. Výzdoba haly se však ukázala jako těžký proces, který se často označuje jako "kontroverzní Aula". Až do roku 1914 byl Edvard Munch pověřen výzdobou haly, a 19. září 1916 univerzita dostala 11 obrazů. Munchovy obrazy na univerzitě jsou hlavním dílem norské monumentální malby. Jakmile jsme vešli do auly, zaplnil nás pocit tepla a slunce. Právě Slunce je ústředním prvkem Munchova díla. Munch chtěl zobrazit aulu tak, aby ztvárňovala "nezávislý svět idejí" a zprostředkoval smysl "typicky norského a univerzálního lidství". Obraz horkého slunce, který vychází z pobřeží Kragerø na jižním pobřeží Norska, doslova vysílalo své paprsky do sousedního plátna. Zachycovalo téma "osvícení" a měnilo ústřední roli univerzitní auly do majestátního, abstraktního obrazu. Po obsazení Norska nacisty byli jeho díla označeny za "degenerované" a odstraněny z muzeí. Muncha to hluboce zasáhlo i proto, že Německo považoval za svůj druhý domov. Jeho rodná země si ho dodnes ctí, jeho portrét je např. i na norské 1000 korunové bankovce spolu s jeho dílem Slunce. Aula je obvykle zpřístupněna veřejnosti každou první sobotu v měsíci na pár hodin a my s CK SEN jsme to opět stihli.

Čti více

Tento pohled si zamilujete

Stoupáme od jednoho z nejkrásnějších fjordů Norska s názvem Nærøyfjord. Směřujeme po silnici číslo E16, která je hlavní spojnicí mezi Oslem a Bergenem. Po sérií tunelů vybočujeme k našemu hotelu, ten se nachází u malé vesničky Stalheim v nadmořské výšce 368 m.n.m. Historie tohoto místa je velmi zajímavá. Již v roce 1647 se Stalheim stal poštovní farmou na tehdy nově otevřené Oslo - Bergen poštovní cestě. V roce 1750 byla tato poštovní farma rozšířena o první poštovní budovu a ke konci devatenáctého století v roce 1885 zde postavili první hotel. Současný horský hotel Stalhaim je z roku 1960 a zachycuje v sobě historii a vzpomínky dvacátého století. Celkově zde najdete 124 pokojů, neskutečnou panoramatickou vyhlídku do jednoho z nejkrásnějších údolí Norska, a přitom máte možnost zdarma navštívit malý skanzen lidových domků. I proto bylo toto místo inspirací pro mnohé malíře a umělce, jejichž díla najdete dnes viset v Národní galerii. Jednoznačně doporučujeme i návštěvu hotelové restaurace, kde si budete pochutnávat na bufetu složeném z tradičních norských specialit. Zajímavostí je i stará cesta Stalheimskleiva, která je dnes již jednosměrná a bude se vám snad zdát nemožné, že byla v minulosti obousměrná. Dokončena byla v r. 1846, a během její délky 1,75 km budeme při sklonu až 18% překonávat 13 zatáček. Málokdo si na ni troufne, ale CK SEN zde se svým norským řidičem Odd-Martinem jezdí už léta, a tak se ocitneme v těch nejlepších rukách. Odměnou vám budou nezapomenutelné výhledy do údolí a na dva krásné vodopády Sivlefossen a Stalheimfossen. Neváhejte, zájezd do Norska stojí za to!

Čti více
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací