Lev, tygr, žralok, buvol, hroch? Ne! Je to KOMÁR, všichni naši průvodci v Africe tento vtip znají. I když, při takovém množství jeho obětí – ročně je to téměř milion mrtvých – už nejde o vtip. Na naší planetě žije ale ještě jedno nebezpečnější zvíře… Přinášíme vám skutečně cestovatelské příběhy, které vás zaujmou a pobaví, ale i pár rad z naší cestovatelské praxe, které vám mohou zachránit život.
Autor: Luboš Fellner
22.02.2022
Je vnímaný jako nejnebezpečnější zvíře Slovenska a už i Češi v pohraničí jsou v jeho případě ostražitější. Silný zabiják. Nikdo z nás se nechce dostat mezi samici a její mládě. Přesto na hory a do lesů všichni chodíme. Jsou však oblasti, kde jsou medvědi rozšířenější než na Slovensku. Když jsem běžel maraton podél řeky Yukon, šéf závodů měl před slavnostním zahajovacím výstřelem proslov: „Na těchto závodech nejde jen o běh, well…, jsou tu medvědi. Černí, hnědí, grizzly. Neutečete jim…“ Tehdy jsem zabloudil a místo 42 kilometrů jsem nakonec odběhl 55 kilometrů. Moje žena Miška si myslela, že už mě nějaký medvěd ulovil. Na Aljašce je to běžné a i já jsem zažil, že v Anchorage napadl běžkyni medvěd. Přežila, tak jako většina napadených.
Jak se bránit napadení?
Nemusím vám radit, vždyť medvědi žijí nedaleko… v Severní Americe je však medvědů mnohem více, a proto tu prodávají takzvané „medvědí chřestění“, které si pověsíte na nohy a při chůzi pak děláte hluk. Medvěd vás uslyší a má čas odklidit se vám z cesty. Při kempování v horách Kanady a Aljašky si jídlo, ale i zubní pastu, vytáhněte nahoru do železné klícky, které jsou tu v kempech pro turisty nainstalované, respektive do přineseného igelitového sáčku. Zásoby vytáhněte nahoru na strom na 15 metrů dlouhém laně tak, aby visel v prostoru, a to 100 metrů od vašeho stanu. Pokud máte s sebou auto, tak potraviny zamkněte v autě. Ale pozor! Pokud medvěd chce, tak dokáže otevřít auto jako konzervu. Pokud si cokoli, co voní, necháte ve stanu, medvěd to vyčmuchá a můžete skončit zle.
Děti mějte vždy ve své blízkosti a nikdy netrekujte sami, skupina je i v tomto případě mnohem bezpečnější. Stany stavte do půlkruhu, aby měl medvěd jasnou únikovou cestu. A před spánkem se projděte kolem stanů, aby medvěd cítil lidskou stopu a měl šanci se vám vyhnout. Kemp potom pečlivě pouklízejte, odpadky zabalte do neprodyšných sáčků.
Kanadští trapeři si mi stěžovali, že grizzly je sice největší, ale černý medvěd je mnohem mazanější, a pokud je napaden, tváří se, že utíká, ale obejde vás zezadu a opět zaútočí. Existují také medvědí chilli spreje, které máte s klidem Jamese Bonda nastříkat útočícímu medvědovi do očí. Teorii „udělat se mrtvým“ zřejmě znáte. Ve většině případů vás medvěd skutečně nechá být.
Pokud tedy nejde o ledního medvěda, který nemá slitování. Bílý velikán neútočí tzv. defenzívně, protože se lekl, ale útočí jako predátor, protože vás jednoduše chce sežrat. Tady se doporučuje silně bušit dvěma kovovými předměty (ešus a kovová termoska nebo sekera, ale slyšel jsem i o takových, kteří u sebe nosí triangl) – v tichu, kde se tato bestie pohybuje, takový zvuk nikdy neslyšela, takže to na ni zapůsobí. Při trekkingu v Grónsku mi Inuité doporučovali neutíkat k moři, ale naopak nahoru do hor. Medvěd lední se latinsky řekne Ursus marittimus – medvěd mořský – většinu svého života totiž tráví v moři. Tam nemáte absolutně žádnou šanci. Daleko do hor za vámi nepůjde.
Indická vláda předpokládá, že v Indii žije kolem dvou tisíc tygrů, což jsou zhruba dvě procenta počtu oproti stavu před sto lety. V Bangladéši je hustota zalidnění ještě větší a nabízí tu výlety za „lidožravými tygry“. Jezdíme do této země více než dvacet let, ale tygra jsme tu naživo v přírodě ještě neviděli. Toto nádherné zvíře jsem hledal pak i v Nepálu, na Srí Lance, v Barmě, na Sumatře a velkou šanci jsem dával národnímu parku Kaziranga ve státu Assam, který je známý tím, že tu tygr napadl vodiče slona. Ale ani tady jsem neměl štěstí.
Tygr je těžší než lev, s jazykem jako rašple a je to samotář. Ale když se u kořisti potká více jedinců, tygr je džentlmen a dá přednost samicím a mladým, což lev nikdy neudělá.
Jak se bránit napadení?
Dívejte se tygrovi přímo do očí a nikdy se k němu neotočte zády, protože v tu chvíli vás napadne. Tohle nám nedávno potvrdil i náš ranger CK SEN v Chitwanském národním parku, kam jezdíme pozorovat nosorožce. Bikram, 29 letý sympaťák, který zasvětil svůj život přírodě a tygra už potkal, vysvětluje: „Tygr využívá moment překvapení, a když se mu podíváte do očí, absolutně ho vyvedete z konceptu.“ Ve vodě mu neutečete, je to úžasný plavec. Ale náš problém je v tom, že tygra v přírodě nikdy nepotkáte, v zajetí totiž žije mnohem více tygrů než ve volné přírodě.
Když hodně cestujete, přestanete se žraloků bát a začnete je vyhledávat. Zkušení zcestovalí potápěči mne chápou. Poprvé jsem se potkal s houfem žraloků na Tahiti a najít odvahu skočit mezi ně, uff! Na Maledivách byl „náš žralok“, který plaval pod našim bungalovem, mnohem větší než moje nejmladší dcera. A to bylo podruhé, kdy jsem byl ve střehu. Jinak jsem si na žraloky zvykl a mám je rád. TOP potápění se žraloky se dá zažít na jihu hlavního ostrova Fidži (až osm druhů žraloků), světovou jedničkou na kladivouny jsou Galapágy a hlavně Kokosové ostrovy. My v CK SEN několikrát ročně organizujeme potápění za velkým bílým žralokem. V kleci. Mým TOP zážitkem bylo plavání se skupinou žraloků obrovských v Džibuti. Žádná klec, žádné hrdinství, tato největší paryba světa se totiž živí planktonem.
Jak se bránit napadení?
Není žralok jako žralok a jsou místa, která jsou jednoduše tabu. V loňském roce jsem na dvou takových byl: jižně od Cape Town, a potom v Recife v Brazílii, kde bych do moře bez klece nevlezl. Žralok útočí spíše za soumraku, dále od břehu a jde po krvi.
Určitě nechoďte do vody, když jste zraněni. Často se dočtete, že byste neměli chodit do vody, kde se vyskytují žraloky, během menstruace. Nicméně, nejsou žádné vědecké důkazy, že by menstruace byla důvodem k útoku žraloka. Dokonce během plavání tlak vody dočasně zastaví menstruační tok a tedy skoro nic není vyplavováno do vody. Samozřejmě, pokud máte velký strach ze žraloků, nechoďte v tomto období do vody, ale nezapomínejte, že čich žraloka je perfektní a tak jak umí ucítit krev, dokáže ucítit i moč.
Surfaři jsou ohroženější, protože žralokovi připomínají tuleně. Když čekáte na vlnu, mějte nohy a ruce nahoře – žralok ochutná kořist a laminát mu chutnat nebude. Nechá vás být. Zdá se to být nemožné, ale kopnout žraloka do nosu, píchnout ho do oka nebo do žaber – to ho odradí. Pokud plavete ve skupině, jste v bezpečí.
Lev je králem zvířat. Je silný, hrozivý… jsou známé případy lidožravých lvů, ale těch případů je málo a spíše se o nich jen dlouho mluví. V Botswaně jsem v únoru roku 2000 potkal rangera Toffa. Jednou turistům ukazoval dikobrazí hnízdo, když v tom najednou ze žluté vysoké trávy vystřelila žlutohnědá tlapa a srazila ho k zemi. Lvice ho nechala být, ale na tu sekundu nikdy nezapomene.
Když jsme s Toffem v centrální Kalahari stopovali lví smečku, ztratila se nám, stopy zmizely. Utábořili jsme se tedy. Rozbalili jsme stany, uvařili večeři, popili dobré jihoafrické víno a zalehli. Nádobí jsme neumývali, v noci přiběhli šakali a vylízali všechno do čista, lépe než jakákoli myčka. Na „záchod“ se chodilo s lopatou. Člověk se vzdálil od ohně a hned jej pohltila tma. Poodešel sotva pár metrů, vždyť jsme byli v srdci přírody, a vykonal, co potřeboval. Tisíce hvězd nad hlavou, jaké uvidíte jen tam, kde nejsou továrny, města a četné srážky.
Ráno byla posádka prvního auta sbalená dříve než já a vystartovali. Popojeli asi 25 až 40 metrů a zastavili. Vysoukali se přes otevřenou střechu našich landcruiserů a začali fotit. „Co je tam?“ zakřičel jsem na ně. Vždyť byli jen kousek od nás. „Lvi!“ odpověděli. Hned vedle našeho kempu nocovala i lví rodinka, více než desetičlenná. Na „záchod“ jsme chodili shodou okolností na opačnou stranu, ale byla to jen náhoda. Opravdu si nedovedu představit, kdyby se někdo těch dvacet metrů vydal tím druhým směrem…
Jak se bránit napadení?
Do dnešního dne jsem projel všech 54 afrických zemí a viděl jsem ve volné přírodě stovky lvů. Vždy jsem šťastný, obdivuji grácii a sebevědomé chování této kočky. Bránit se napadení je o selském rozumu a dodržování pravidel, která vám poví zkušený ranger, respektive průvodce. Zažili jsme vše a fatální chyby neděláme. S námi jste vy, a dokonce i vaše děti, na safari v bezpečí.
V Bolívii nasedáme na pofiderní vrtulové letadélko a odlétáme do amazonské džungle k jezeru Chalalan. Právě tu otevřeli novou lodge, kterou spravuje domorodá indiánská komunita. „Jééé, je tu jezírko!“ strhne kdosi ostatní, vysvlečeme se do naha a jako nezkušení cestovatelé – začátečníci naskáčeme do něj. Je to příjemné, kolem plave tapír, na břehu vidíme pobíhat kapybary, nad hlavami opice s dlouhatánskými ocasy. Jsme v ráji.
Večer nás indiáni berou pozorovat krokodýly. Nasedáme na dřevěné kánoe. Jsme v tom samém jezírku. Svítíme baterkami a odpovědí nám jsou stovky červených očí. Krokodýli jsou všude…
Každý Indián ví, že do jezera se prostě neskáče, tak jako my víme, že do elektrické zásuvky se prsty nestrkají. Indiáni neměli kontakt s turisty a nechali nás být. „Přes den jsou krokodýli schovaní, vyplouvají až v noci a v jezeře nyní žijí jen menší kusy,“ odpovídá mi jeden klidně, když se jej následně ptám, proč nás nechal naskákat do jezera.
Jak se bránit napadení?
V civilizovanějších oblastech světa, jako je Queensland či Florida, máte v místech, kde se vyskytují krokodýli či aligátoři, značky – dodržujte je a nekoupejte se! V Africe jsou větším nebezpečím hroši a ve stojatých vodách bilharióza, ale prostě dávejte si pozor. Větší krokodýly však většinou vesničané chytí a snědí ještě předtím, než to udělá krokodýl. Každopádně vesničané a rybáři vědí, zda jsou vody čisté.
Plaval jsem v mnohých afrických řekách a jezerech - dá se to. Krokodýl se tváří jako by spal, ale na dvou třech metrech má velké zrychlení. Zažil jsem, jak jednoho rybáře – bělocha v jedné z nejdražších lodžií světa – stáhl pod vodu a zabil – utopil.
Mějte odstup minimálně pět metrů, pak krokodýlovi utečete, rychle se unaví. Když jste na loďce, nedávejte ruce do vody. Když chytíte krokodýlovi tlamu, udržíte ji zavřenou i jednou rukou. Ale jeho stisk je naopak drtivý. A když vás chytne a táhne k vodě, vaše jediná šance je píchat jej do očí a mlátit do čumáku. Pak máte velkou šanci, že vás pustí a vy utečete.
V roce 1995 jsme chtěli Velikonoce strávit v Golgotě a paralelně zažít i svátek Pesach. Zastavili jsme na hoře Nebo, na malém kopečku, odkud Mojžíš zahlédl zemi zaslíbenou. Chodí sem doslova miliony turistů, nahoru vede turistická cestička. S sebou jsme měli mladého entomologa, který hledá exotický hmyz. Slezl pět metrů z cestičky a šmátral pod kameny, které tu všude jsou. A najednou – rána a utíkající štír se vztyčeným ocasem. Je to, jako by vás bodlo pět vos najednou.
Jak se bránit napadení?
Pokud nejste malé dítě, nebo velmi staří a nemocní, přežijete tak, jako přežil náš mladý entomolog. Menší štíři se širším kratším ocasem a žluté či „průsvitné“ barvy jsou ti nejnebezpečnější.
Na poušti jsem ráno při obouvání z boty vytřepal štíra už vícekrát. Na Sahaře v Čadu se mým ranním radám posmívali, ale když po první noci ráno z pod stanu jednoho manželského páru vyběhl štír, všichni poslouchali na slovo. Právě tady ve Faya Largeau žijí štíři, kteří mají silnější jed a dokážou vás zabít. Pod stanem nebo v botě se v noci rádi schovávají.
Největší přítel člověka ročně zabije tisíckrát více lidí než žralok. Těžko se mi to píše, vždyť i já mám doma svého miláčka, ale statistiky Světové zdravotnické organizace to deklarují jasně. Většina obětí umírá na vzteklinu.
Jsou oblasti, kde je problém s potulnými smečkami psů, které se chovají jako banda chuligánů. Takový problém byl v Tibetu v časech, kdy jsem ho začal navštěvovat. Při stále silnější čínské přítomnosti na Střeše světa však bezprizorní smečky psů z ulic vymizely. Číňané mají jednoduše psy rádi. Na talíři.
Procházím džunglí Středoafrické republiky. Je noc a my kráčíme směrem k táboru Pygmejů. Na pirogách jsme přepluli úsek řeky a u posledního domečku domorodců čekáme na další skupinu. Mám čas, a tak se ptám: „Kolik hadů jste tu, okolo domečku, dnes viděli?“ Přiznám se, nečekal jsem takovou odpověď. „Dnes zabili osm hadů: mamby a kobry. Byly tu v okolí pár set metrů.“
V Africe nemáte před domky anglický trávník, ale máte tam čisťoučkou červenou hlínu či písek. To proto, abyste viděli, zda nemáte před domem hada.
Jak se bránit napadení?
Nestrkejte ruce do děr. Tato rada se zdá triviální, ale 90 procent uštknutí turistů se stane přesně takto. V exotické přírodě vždy (!!!) chodím za domorodým vůdcem. Indiáni nebo Pygmejové mi pak ukazují hada třicet metrů přede mnou a já jej nevidím ani ze třech. Pokud jdete sám, dupejte!
Když jdu v Africe na záchod, vždy se nejprve podívám do záchodové mísy, jestli se tam nechladí had. Když vám kobra leze po nohách, nehýbejte se – přeleze a bude se plazit dál. Na těžké expedice vždy nosím lékárničku a injekce, abych mohl poskytnout první pomoc.
Po uštknutí nevysávejte ránu ústy, je to zastaralý postup. Končetinu fixujte, jakoby byla zlomená: jemně zabandážujte, položte ji nahoru a zabezpečte 5T (ticho, teplo, tekutiny, tišení bolesti, transport). Při uštknutí hadem nepodléhejte panice. Většinou, podobně jako štír, se pouze brání a nevypustí celý jed. Ten si uchovává na skutečný lov.
Po týdenním pobytu v zapadnutých oblastech západního Kamerunu míříme do hlavního města Yaoundé. Willi je můj kamarád, za ženu má černošku z kmene Bamileke, známe se deset roků. Všechno probíhá super, na jedné zastávce na kávičku Willi vběhne do lékárny a koupí si antimalarika. „Co je?“ ptám se ho. „Nic, jen kdyby něco, koupil jsem i pro vás,“ odpovídá, aby mne uspokojil. Ale nevidím na něm žádné příznaky, usmívá se.
Najednou nám nad hlavami krouží stovky obrovských netopýrů kaloňů, a kdyby teď hrála Beethovenova Mondscheinsonate, tak by to do sebe celé zapadlo. Obrátím se na Williho a nevidím ho. Vstaneme, jdeme dozadu našeho malého autobusu. Tam už se schoulený Willi třese zimou. Od našeho rozhovoru neproběhlo více než patnáct minut. Rukou na jeho čele cítím čtyřicítku. Dám mu napít, přikryju ho a přinutím sebrat další koňskou dávku antimalarik. Takto vypadá malárie v praxi. Je to rychlé.
Jak se bránit napadení?
Věděli jste, že malárii jste mohli dostat v Česku (na jižní Moravě) nebo na Slovensku ještě po druhé světové válce? Těch rad, jak se bránit, je mnoho a jde o množství detailů, v každé oblasti je to jiné. Ale když víte, co máte dělat, malárii nedostanete. Například já jsem důkazem toho, že můžete intenzivně cestovat a na malárii neonemocníte. Cestujeme po celém světě i s našimi dětmi.
V pokynech před zájezdem máme jasné rady co a jak dělat, a všichni průvodci v CK SEN prochází školeními. Proto se pyšníme tím, že za pětadvacet let žádný náš klient malárií neonemocněl.
A jak se malárie diagnostikuje? Willi měl malárii dvacetkrát a mám v Africe přátele, kteří ji měli „nespočetněkrát“. Jožo je jedním z nich, žil v Africe více než patnáct let: „Ľubo, předtím než ti vystoupá teplota nad čtyřicet stupňů, tak ti přestane chutnat pivo. Když ti přestane chutnat pivo i v tom teple, máš malárii.“
Živočich Homo sapiens je pro lidi nejnebezpečnější. V některých tabulkách ho sice najdete až na druhém místě, ale jde o to, jakou metodiku zvolíte a co do čísel započítáte. Tady přece nejde pouze o války, genocidy, vraždy, či různá neštěstí způsobená lidskou chybou. Když započítáte i kouření či úmrtí způsobená alkoholem, dostanete se na enormní čísla. A je mnohem více nástrah, které dokáže člověk připravit svému bližnímu.
Neznáme člověka, který aktivně procestoval více zemí než Luboš. Již 25 let připravuje prvoexpedice z Čech, Slovenska a v mnoha případech i z dalších zemí střední Evropy. Sedm sester severovýchodní Indie, Středoafrická republika, Kongo, Čad-Ennedi a severní i jižní Súdán jsou ty nejposlednější. Cesta po stopách slavných cestovatelů a hledání pramene Nilu. Výstup na nejvyšší horu Severní Koreje. V roce 2012 zorganizoval u příležitosti 100. výročí dobytí Jižního pólu plavbu na Antarktidu. Procestoval i sever od Grónska, Zemi Františka Josefa až na severní pól. Mnohokrát procestoval Oceánii - Polynésii, Melanésii i Mikronésii. Jako vystudovaný lékař s atestací se věnuje cestovatelské medicíně a zrealizoval cesty s názvem Ebola tour (Západní Afrika 2015) a Zika tour (Brazílie 2016). Má na starosti bezpečnost našich klientů.