Nahlédněte do střeženého pásma černobylské katastrofy, přiblíženého očima dvou zkušených průvodců tímto tajuplným místem.
Na otázky nám odpověděli naši průvodci J. Zelizňák a J. Ondrejčík, kteří sem provázejí zájezdy již několik let.
Autor: Juraj Ondrejčík
15.07.2019
Seriály, které divákovi poutavým způsobem přiblíží reálná fakta, jsou skvělé. Minisérie Chernobyl k nim bezesporu patří a mírné odchylky od stoprocentní pravdy jsou v rámci kreativního autorského procesu akceptovatelné.
Navštíví město Černobyl, kde se dnes již téměř normálně žije, a v ostrém kontrastu s ním také Pripjať - město duchů, ve kterém procítí tu neuvěřitelnou atmosféru obrovské tragédie. K tomu ještě například impozantně působící největší radar světa Duga.
Není. Na prohlídky Černobylu a Pripjati chodíme už 10 let, vždy probíhají s dozimetrem v ruce a člověk přesně ví, v jakém stupni radiace se právě nachází. Na většině míst je srovnatelná, nebo dokonce nižší, než v kterémkoliv velkoměstě. Pravděpodobnost, že si vyvrtnete kotník na nerovném povrchu je vyšší, než šance, že se z černobylské oblasti vrátíte ozáření.
Ten obrovský kontrast mezi vírou ve světlou budoucnost mladých lidí, kteří v Pripjati v převážné míře žili, a náhlým zlomem, který připravil mnohé o život a zdraví a ostatním život radikálně změnil.
A co nejvíce překvapuje návštěvníky je, že Pripjať je stále svědectvím své doby - jakýsi skanzen nebo urbanistická maketa v měřítku 1: 1. Nerušeně si tu lze prohlédnout, jak se plánovalo město pro 50 000 prominentních občanů, ba místy přímo procítit, jak se jim žilo.
Představte si vysídlení obrovského sídliště během tří dnů. Všichni odejdou, nechají nedovařený oběd, pootvírané skříně, vše tak, jak jim odpadlo od ruky. A vy tam pak přijedete za 30 let, kolem vás rezavé karoserie Škodovek, reklamní plakáty na tehdejší kulturní akce a produkty a mnoho věcí přesně na stejném místě, kde je majitelé zanechali.
Velmi reálná je v první řadě elektrárna, která stále funguje. Původní charakter si zachovala i Pripjať. Ale protože jde o místo přitahující fotografy, najde se tam mnoho naaranžovaných zátiší, podbarvující emoce. Například před školkou vyložené dětské boty. Jsou však původní a byly tam opravdu zanechány. Ve skutečnosti je tam ale podobných zásahů daleko méně, než na jiných podobných místech.
Člověk se dostane v podstatě všude. Na některých místech se ale, vzhledem k vyšší radiaci, může zdržovat jen krátce.
Do uzavřené zóny se vrátili desítky starousedlíků, avšak v Pripjati nežije nikdo.
Ne. Sumci v řece u elektrárny jsou přerostlí, neboť je lidé vykrmují, ne kvůli genetickým anomáliím. Ale v roce 1993 jsem ve Finsku viděl skoro půlmetrové hřiby.
V zóně žije mnoho druhů zvířat, ale nic neobvyklého jsem na nich dosud nepostřehl.
Nic podobného jsme dosud nikdy necítili, podobné pocity se vyskytly pouze při samotné katastrofě. Radiace v oblasti už opravdu není vysoká, při krátkých návštěvách doslova zanedbatelná.
Momentky, evokující reálný svět krátce před katastrofou - kolotoče, co pustili jen chvíli po tragédii, obrazy Lenina na stěnách a podobně.
Ne, nikdy se to nestalo.
Nocleh je v jednoduchém hotelu v Černobylu, kde jsme byli i v noci venku. Nehrozí tam žádné nebezpečí a město ani nepůsobí strašidelně, spíše než běžné město, vylidněné během svátků. V Pripjati nelze přespávat, ani se v noci pohybovat.
Odhady se velmi liší, ale oficiálně je to prý okolo 4 tisíc lidí. Je však třeba přihlížet i na to, kolik lidí by zemřelo na následky spojené s katastrofou dříve, než by se dožili, kdyby k ní nedošlo. Stejně i na počet dětí s vrozenými vadami. Mohou to být další tisíce, možná desetitisíce.
Ano, město Černobyl je už obyvatelné i nyní. Otázka je, kolik lidí si ho vybere mezi jinými alternativami a proč by to dělali. Pripjať už zřejmě obyvatelná nikdy nebude.
Kyjev je jedno z nejzajímavějších evropských měst a určitě stojí za návštěvu. Výlet do Černobylu je z Kyjeva velmi jednoduchý. Tragédie v elektrárně byla zřejmě katastrofou největšího rozsahu, jakou si naše generace pamatuje a je důležité vidět to a uvědomit si, na jakých křehkých nohách stojí naše moderní civilizace.
Radar Duga je součástí prohlídky. Je gigantický a stojíce pod ním si člověk uvědomí, jak obrovské rozměry měla studená válka.
Byli jsme jen na všech místech, která jsou přístupná a zajímavá pro turistu.
Ano, je to možné a povolené.
V potravinách v Černobylu koupíte i magnetky. Nejsou sice velké kvality, ale o to zajímavěji budou vypadat na vaší chladničce. Když jsme tam byli naposledy, suvenýrové obchody jsme ještě neregistrovali, ale obávám se, že seriál HBO to změní.
Kontrola při odchodu je spíše pro uklidnění turistů. Aby viděli, že se opravdu něco dělá, při výstupu jim změří ozáření a potvrdí, že je nízké. Měřením projde oblečení, obuv, osobní věci, i dopravní prostředky.
Celkově je dobré držet celé území pod kontrolou. Tak je jeho návštěva bezpečná a předchází se pohybu šílenců, kteří by byli ochotni pro fotku na Instagram nebo vychloubání se na Twitteru, ohrozit sebe i ostatní.
Omezení je několik. V první řadě, pohyb je možný výhradně s průvodcem. Nesmí se například požívat alkoholické nápoje, nosit zbraně, jíst či kouřit v otevřeném prostoru, sedět na zemi, dotýkat se budov a vegetace, umísťovat na zem jakékoliv zařízení kromě stativů, odnášet ze zóny předměty včetně plodů rostlin, pít vodu z vodních zdrojů (výhradním zdrojem pitné vody je černobylský vodovod), přinášet nebo vynášet zvířata a porušovat předpisy ohledně oděvu (žádné sukně, krátké kalhoty a otevřené boty).
Stále jde o osamělý zážitek, zvláště pokud se na něj vydáte v privátní skupině. Zčásti je to fenoménem tohoto místa, protože nejde o turistickou atrakci v běžném slova smyslu. Nejsou tam vybudována záchytná parkoviště, ani dostatek toalet, zmíněných suvenýrových obchodů, kavárniček či restaurací. Na oběd chodíme do závodní jídelny v elektrárně a jíme to, co mají zaměstnanci elektrárny v daný den na menu. Bývá to chutné a vydatné jídlo.
Soukromé podnikání v zóně neexistuje. Služby jsou tam pro domácí, vojáky a zaměstnance elektrárny.
Pokud se přidáte k větší, smíšené skupině turistů z celého světa, budete se během návštěvy pohybovat spolu s počtem lidí, které pojme autobus.
Raději doporučuji menší skupinu, která postupuje rychleji a za dva dny uvidí i třikrát víc, než velké skupiny, které mají v programu pár povinných zastávek.
Myslím si, že každý rozumný člověk to musí odsoudit. Bohužel, svět je už jednou takový a asi to nic nezmění.
Základní humánní pravidlo říká, respektovat odkaz obětí této tragédie a chovat se přiměřeně. Jinak platí držet se ve skupině a sledovat, kudy kráčí průvodce.
Obrovskou tragédii moderní civilizace, smutek obětí a odporné mlžení ze strany kolabujícího impéria, pro které byla pýcha důležitější než člověk.
Většinou se ptají na osudy běžných lidí, na to, zda tam záchranáři šli dobrovolně na smrt, nebo zda netušili, co je čeká. Před návštěvou určitě doporučuji přečíst si skvělou knihu vydavatelství Absynt od Světlany Alexijevič Černobylská modlitba.
Není. Většina mých kolegů je vystavena silnější dávce radiace během interkontinentálního letu do Asie, než jako turista při výletu do Černobylu.
Ani průvodci neabsolvují tuto "tour" více než párkrát do roka a tato frekvence není nebezpečná.
Na první pohled tam roste leccos. Kromě toho, že konzumovat lesní plody je zakázáno, bych to ani nedoporučoval.
Dosud nevím o žádných.
Životnost sanačního sarkofágu je přibližně 100 let. Po jejich uplynutí se změří záření a rozhodne se co dál.
Budování městečka Pripjať na dolním toku stejnojmenné řeky, nedaleko ukrajinsko-běloruské hranice, začalo v roce 1970 a mělo velmi konkrétní účel - poskytnout ubytování a služby zaměstnancům plánované jaderné elektrárny Černobyl. Jelikož Pripjať měla zároveň sloužit i jako "výstavní vitrína" sovětského budovatelského ducha, dokladující úspěchy a prosperitu pracujícího lidu, rychle přibyly nemocnice, moderní nádraží, přístav, či kulturní a sportovní střediska.
Populace Pripjati narostla v průběhu jedné dekády z původních 14 tisíc na téměř 50 tisíc a statut města se eviduje od roku 1979, dva roky po spuštění elektrárny. Jak dokumentují dobové fotografie, život v satelitu nukleárního kolosu byl na tehdejší poměry relativně idylický. Vše nasvědčovalo tomu, že s postupným dokončováním šesti plánovaných reaktorů kráčí město vstříc příslovečným světlým zítřkům.
Poté, dne 26. dubna 1986, zkolaboval během bezpečnostního testu reaktoru v Černobylu číslo 4, důsledkem čehož v ovzduší skončilo 55 tun radioaktivního uranu a Pripjať byla v průběhu následujících dní kompletně evakuována. S uvědomováním si rozsahu škod a ohrožení se následně vysídlení rozšířilo i na další okolní urbanistické oblasti a do roku 2000 z černobylského regionu odešlo celkem 350 000 lidí.
Do Pripjati se obyvatelé už nikdy nevrátí. Prázdné betonové budovy pomalu mizí pod zarůstající vegetací a po rozpadu ZSSR bylo důkladně vyrabované vše hodnotnější, co v nich po havárii zůstalo. Zůstaly jen propagandistické malby na stěnách. Oblast města i elektrárny jsou dnes uzavřeny a jsou pod správou ukrajinského Ministerstva pro nouzové stavy. Usadit se tam není možné.
Oplocená zóna, ačkoli je "zakázaná", není v žádném smyslu slova mrtvá - spíše naopak, v současnosti vzkvétá čilým ruchem.
Specifická forma turismu, inspirovaná jako zájmem o historii a vědu, tak i post-apokalyptickou literaturou, Tarkovského filmem Stalker, zda počítačovými hrami začala vzkvétat hned od roku 2011, kdy byla zóna poprvé zpřístupněna. Počet návštěvníků se vyšplhal na 75 tisíc ročně a tato nevšední destinace se začala dostávat i do povědomí širší veřejnosti. A když v květnu tohoto roku HBO uvedlo svou mimořádně úspěšnou minisérii Chernobyl, narostl v průběhu měsíce turistický ruch o 40%.
Juraj vystudoval cestovní ruch a své znalosti jako průvodce uplatňuje již od roku 2006. Není divu, že poznávací zájezdy jako Čína, Tibet, Nepál, Indie, Vietnam, Kambodža, Kuba, Bhútán, či Jordánsko, Libanon, ale i Nový Zéland prošel všechny již několikrát. Zároveň provází cesty do Pákistánu, Laosu, do Barmy, na Taiwan, Srí Lanku, do Severní Koreje, Bruneje, USA i Indonésie i polárních oblastí. Tvrdí, že navštívené země nepočítá, ale má jich aktivně procestovaných více než 100. Určitě ho zaskočíte otázkou "Kde se Ti nejvíc líbilo?". Manželku požádal o ruku na palubě Boeing 777 někde nad Nassau a na svatební cestu vyrazil do Centrální Austrálie. Sbírá palubní lístky z leteckých cest a přátelům přinesl jako suvenýr již více magnetek než pokryje deset chladniček. V současnosti se věnuje výběru a výchově nových průvodců a v kanceláři školí kolegyně při prodeji a při řízení kancelářských procesů je známý pozitivní energií. Jeho zkušenosti jsou neuvěřitelné, ale vždy je připraven přizpůsobit se požadavkům klienta. Pokora je pro cestovatele nezbytná stejně, jako při budování vztahů mezi lidmi. Jeho oblíbenou specialitou je indický dal makhni a česnekový chléb naan.