Rapa Nui – Velikonoční ostrov. Lidé si často myslí, že je těch velikonočních ostrovů více, ale není to tak. V jeho okolí je sice roztroušených patnáct maličkých, liduprázdných ostrůvků, ale Velikonoční ostrov je jen jeden-jediný a sám uprostřed Tichého oceánu.
Autor: Samuel Klč
22.01.2022
Nikde na světě nenajdete odlehlejší ostrov. Pokud byste z něj chtěli na nejbližší obydlené místo, tak musíte proplout, nebo proletět celých dva tisíce kilometrů (let z Chile, jehož pobřeží je přes tři tisíce kilometrů, trvá 5-6 hodin). A to se stále dostanete jen k ostrůvkům, kde žije doslova pár lidí. Nejbližší sídlo s více než pěti sty obyvateli je od Rapa Nui až 2500 kilometrů. Toto dělá z Velikonočního ostrova oficiálně nejvzdálenější i nejtajemnější ostrov světa. Tento národní park a lokalita světového dědictví UNESCO leží osamělý a ztracený v širém Pacifiku, společnost mu dělá jen nekonečný oceán a nedozírné nebe. V jediném městě ostrova Hanga Roa žije sedm a půl tisíce lidí. Ačkoli je maličké, naleznete zde vše potřebné – nemocnici, restaurace, obchody, školu, dokonce i půjčovnu aut a banku s bankomatem! Pokud vypadnete z města (kde se s místními dobře domluvíte španělsky) ocitnete se ve zcela jiném, tichém světě. Věčnou stráž nad ním drží pověstné sochy Moai – nadčasové záhadné tváře ostrova. I ony dodávají Rapa Nui (nebo Isla de Pascua) nádech úžasného osobitého místa, na jehož návštěvu jen tak nezapomenete …
Jak nejlépe popsat atmosféru Velikonočního ostrova? Jako clivou. Je tu jedno město, jedno letiště, tři sopky, pár maličkých plážiček, několik stromů, ale ne velmi starých, neboť domorodci před staletími celý ostrov odlesnili, a kromě toho všude kolem jen oceán. Pokud se vydáte kterýmkoliv směrem, o chvíli přijdete k oceánu. Vždyť samotný ostrov má na délku jen patnáct kilometrů. I když se podíváte na horizont, stále vidíte jen ten oceán, nic víc. (Pouze v zátoce La Perouse uvidíte pár červených skal – útesy z červené lávy, protože ostrov je sopečného původu). Jinými slovy, na tomto místě opravdu můžete pocítit melancholii a samotu. Samotu, kterou museli pociťovat generace námořníků, kteří zůstali uváznutí na podobných vzdálených místech a při pohledu na moře se zamýšleli, jak by ho mohli 'překročit'. Naštěstí, dnes už máme letadla a ty nám situaci při objevování takových odlehlých míst značně zjednodušují. Velikonoční ostrov i tak působí osaměle.
Život na tomto subtropickém ostrově s mírným teplým podnebím plyne pomalu, jeho obyvatelé se nikam neženou, kolem se rozprostírající moře bičuje ostrov mohutnými vlnami. Pokud se podíváte na jižní pobřeží, zůstanete na minutu doslova hypnotizovaný. Vlny majestátně přicházejí a odcházejí, jsou hlavním zdrojem pohybu a aktivního života kolem vás. V jejich rytmu cítíte opět tu osamělost, dolehne na vás, jaký je člověk tady, uprostřed Tichého oceánu,'nepodstatný' …
Záhadou je opředeno už samotné osídlení tohoto místa, pouze se předpokládá, že to bylo někdy mezi lety tři sta a dvanáct set a byli to Polynésané. A v mlze zůstávají i další fakta o Rapa Nui (název dali místu tahitští rybáři). Asi největší magií i atrakcí, za kterou sem lidé chodí, jsou legendární sochy Moai, které jako by držely nad ostrovem ochrannou ruku. Najdete je po celém jeho obvodu. Všechny pocházejí z jednoho lomu, téměř všechny jsou usazeny zády k moři a tváří k místům, kde se předpokládá, že kdysi stály vesnice. Podle vědeckých teorií si takto naši předkové představovali a ztvárnili podobizny ochranných duchů, kteří měli hlídat lidská sídla. A opravdu, při pohledu na ně máte pocit, že nad ostrovem doslova drží stráž. Podle legend, kterým můžete a nemusíte věřit dokonce tyto až deset metrů vysoké kamenné sochy po ostrově kdysi chodily ...
Přes devět set soch – slavných symbolů Rapa Nui bylo vysekaných v lomu Rano Raraku někdy mezi 13. a 16. stoletím našeho letopočtu. Když sem v roce 1722 přišli Evropané, sochy se už nestavěly. Téměř všechny jsou z tufu – kamene z vulkanického popela, a většina z nich byla z lomu přemístěna na různá místa po celém ostrově. Dosud však není zcela jasné jak, protože největší socha má přes deset metrů a váží přes devadesát tun. Pokud by je přesouvali konvenčními metodami, na transport tolika soch by potřebovali množství lidské práce, jaké na Velikonočním ostrově nikdy nebylo.
V samotném lomu Rano Raraku najdeme množství soch, které jsou po ramena záhadně pohřbené pod nánosy země. I ty však mají celá těla, jen jich zkrátka z nějakého důvodu není vidět. Jak jsme již zmínili, podle některých legend sochy po ostrově chodili. I tato legenda vedla v 80. letech minulého století k zajímavému výzkumu českého inženýra Pavla Pavla, který vymyslel způsob, jak sochy pomocí lana upevněného na hlavě a spodku sochy přesouvat vestoje. V roce 1986 to dokonce i za asistence známého etnografa a dobrodruha Thora Heyerdala vyzkoušel, a zjistili, že takto by s pomocí několika desítek lidí dokázali domorodci pohnout sochou i sto metrů za den. Je to jedna z možností, ale dodnes není stoprocentně potvrzena, podobně jako žádná jiná z verzí a dohadů, které se kolem tajemného Velikonočního ostrova vznášejí.
Kultura Rapa Nui, která sochy Moai vytvořila, sice existovala v 13. až 16. století, ale byla to kultura na úrovni mladší doby kamenné, která neznala sofistikované nástroje, známé v té době v Evropě. Bydleli v jeskyních, kterých je dodnes na ostrově hodně. Předpokládá se, že zatímco tento odlehlý kus světa objevili Evropané, domorodci se mezi sebou jednoduše 'vybili' ve válkách mezi jednotlivými kmeny o zmenšující se zásoby surovin (zejména dřeva) na ostrově. Kultura Rapa Nui tak zanikla, jejich následovníci přestali sochy uctívat a upnuli se k novému kultu tzv. ptačího muže. Jak se to všechno přihodilo je však stejně nejasné jako způsob transportu soch. Po původních domorodcích se zachovalo opravdu minimum písemných zdrojů a to, co existuje dodnes, je nerozluštěno. Proto se vše o kultuře Rapa Nui pouze domníváme.
Jméno Velikonoční ostrov dal místu Holanďan Jacob Roggeveen, první Evropan na ostrově, který sem dorazil právě v tomto čase. Ještě v 18. století našli evropští objevitelé všechny sochy stát. Co je další záhada tohoto místa, v 19. století nestála ani jedna. Místní to nijak nevysvětlily, prostě celé stovky soch byly poválené vedle svých tradičních piedestalu "ahu" a nikdo se o ně nestaral. Předpokládá se, že se staly oběťmi kmenových válek, kdy každý kmen chtěl zničit ochranná božstva konkurenčního kmene. Sochy ležely na zemi až do 50. let 20. století, kdy je začali archeologové vracet na jejich původní místa. Dnes stojí padesát osm soch, zbylé leží nebo jsou částečně zasypány v lomu Rano Raraku.
Po kultuře Rapa Nui nastoupila na ostrově kultura ptačího muže. Je to jedno z vůbec nejzvláštnějších náboženství Polynésie. Věřilo se ve ptačího muže, který byl bohy vyvolený, pokud byl vybrán zvláštním rituálem. Ptačím mužem se mohl stát náčelník, jehož vybraný zástupce zvítězil v osobité vytrvalostní soutěži. Pro svého náčelníka musel slézt tři sta metrů vysoký útes, proplout několik kilometrů v moři plném žraloků a na malém opuštěném ostrůvku počkat na přílet stěhovavých ptáků. Když ptáci přiletěli hnízdit a snášet vejce, musel ukrást první snesená vejce, proplout s ním zpět na pevninu, vylézt na útes a předat ho svému náčelníkovi. Ten se následně stal ptačím mužem a jeho kmen byl vyvolený mezi ostatními kmeny. Byl to však titul těžce vydřený pouze na jednu sezónu, jelikož se tato fascinující soutěž prováděla každoročně.
Dnes je Velikonoční ostrov součástí Chile. Opět zde rostou stromy, o které kdysi přišli, ale většina ostrova jsou jen travnaté pláně nebo keře. Zemi kromě fascinujících soch dominují tři sopky, největší z nich Terevaka (507 metrů) má krásně zachovalou kalderu. Pokud byste se do těchto odlehlých končin chystali, tak za dva dny můžete projít všechno, co tento ostrov nabízí – vidět všechny stojící sochy i několik popadaných soch Moai, lom Rano Raraku, i magickou vesnici Orongo, spjatou s kultem ptačího muže. Dva dny jsou také ideální čas na to, abyste nasáli unikátní atmosféru, kterou toto místo má, a ještě stále se nezačali nudit. Je to přece jen maličký ostrov, ale jeho 163 kilometrů určitě stojí za to poznat. Ukrytý v širém Pacifiku, odkud je všude daleko, vypráví dodnes za šumění a burácení vln nikdy nedopovězené příběhy záhadných prastarých kultur …
- podle legend nejstarším jménem ostrova bylo Te pito o te kainga a Hau Maka - v překladu Malý kousek země Hau Maka?
- východní část ostrova Poike byla kdysi samostatným ostrovem? Vyvřelý sopečný materiál ze sopky Terevaka se spojil do většího celku.
- je tu subtropické, mírné teplé podnebí s průměrnou teplotou 21 stupňů?
- se předpokládá, že jistý čas se zde šířil i kanibalismus, který se v kulturách Polynésie objevoval?
- podle legend, které zaznamenal Tahitský biskup Tepano Jaussen, místo, kde přistáli na kánoi první osadníci, byla dnešní pláž Anakena?
- chilskou kolonií je ostrov od roku 1888?
- díky své odlehlosti tu roste jen třicet druhů rostlin? Zajímavostí je, že na ostrově nenajdete žádné hady!
Politolog se zaměřením na mezinárodní vztahy a historii, jeho koníčkem jsou východní náboženství. I proto Samo provází poznávací zájezdy do Číny, Vietnamu, Kambodže, Thajska, Barmy, Nepálu a Tibetu. Samo je absolutní profesionál, ke klientům přistupuje lidsky a individuálně, o zemi dokáže poskytnout komplexně dokonalé informace. Sam říká, že služby, které poskytujeme musí být na nejvyšší úrovni, pouze tehdy se klient vrátí z dovolené nadšen. Cestování a provázení Sama nesmírně obohatilo a otevřelo oči. Jeho oblíbeným zájezdem je Čína pro milovníky historie a jeho nejzamilovanější kuchyně je sečuánská - vepřové se zázvorem, mrkví a chilli. Sam je nadšen s čínského stolování - člověk si u kulatého stolu vybere, co mu nejvíce chutná.