Čtyři dny v Jeruzalémě

Jeruzalém – už jen ten název vyvolává zvláštní spirituální chvění, přenáší nás v čase zpět o dobrých šest tisíc let. Tak daleko sahá historie největšího a hlavního města Izraele (na které si jako na metropoli dělá nárok i Palestina). Pro mě, jako vystudovanou religionistku byla návštěva Jeruzaléma jen otázkou času. Nenavštívit město, které je posvátné pro všechny tři hlavní monoteistické náboženství světa, vycházející ze společného základu? ... Vydejte se s námi na poznávací zájezd do Izraele a objevte Jeruzalém plný historie, víry a nezapomenutelné atmosféry. Jeruzalém je prostě povinná zastávka každého milovníka kultury a historie.

Autor: Michaela Šimonová

12.05.2020

Čti více

Stéla věnována bohyni Tanit v Bible Land muzeu

První den – pěšky napříč městem za historií

Přílet v časných ranních hodinách možná není zrovna nejpohodlnější start cesty, ale k mému překvapení bylo letiště poměrně rušné a mnoho cestujících na něm, podobně jako já, přečkalo noc. Zdřímnutí v letadle mě trochu osvěžilo, a protože jsme přiletěli načas, měla jsem naději stihnout dřívější autobus do Jeruzaléma. V řadách na celní kontrole jsem si všimla několika Českých pasů, nepochybně souputníci z Prahy, pomyslím si. Po pár stručných otázkách dostávám kartičku, opravňující mě na 90denní turistický pobyt v zemi. Tento způsob je mimořádně výhodný, zejména pokud se chcete s týmž pasem vydat do zemí Arabského poloostrova a Íránu (kam by vás jinak ani nepustili). Další dvě úlohy byly najít směnárnu (i když mnoho hotelů a pouličních obchodníků účtuje v dolarech, oficiální platební měna je šekel) a autobusové nástupiště. Spoj do města jezdí v hodinových intervalech, a tak již o desáté sedím na pohodlném sedadle a přemýšlím nad tím, zda řidič náhodou netrénoval na rally Paříž-Dakar.

Po příjezdu do města se 'spřátelím' s dalšími Čechy a spolu hbitě vykračujeme směrem k historickému centru. Můj hostel je akorát tak na půli cesty. Příjemná recepce odpovídá fotkám, konečně si mohu složit na pokoji věci. Mezitím se přiblížil čas oběda, a tak se spolubydlící ptá recepčního na doporučení. Poradil nám hipsterské bistro / kavárnu, které bylo sice příjemné a pohodlné, ale z cen se mi řádně zatočila hlava. Abych však věci uvedla na správnou míru, šlo o konflikt cena versus můj rozpočet. Ale protože mi můj žaludek už dával jasně najevo, že prázdný se dále nepohne, objednala jsem Shakshūk – snídaňové jídlo, které jsem chtěla v Jeruzalémě tak či tak ochutnat. Je to mírně udušená směs zeleniny servírovaná s volským okem, hummusem a pečivem a padlo mi věru, hlavně mému žaludku, více než vhod!

Shakshuka

Uprostřed biblických příběhů ...

Nasycená a spokojená mohu vyrazit vstříc zážitkům, které jsem si naplánovala na večer: návštěvu Muzea Biblických zemí – Bible Lands Museum, ve kterém chci kromě prohlídky stihnout i přednášku (započteno v ceně vstupenky). Nakonec se z toho vyklubal TOP zážitek mé cesty! Jelikož jsem chtěla stihnout vše v klidu, vydala jsem se z hostelu s pěkným časovým předstihem. Taková taktika se mi zatím na cestách osvědčuje, zejména pokud je cíl mé cesty na druhém konci města a plánuji tam jít pěšky. Já osobně, se ráda na mých výpravách toulám pěšky, na jedné straně je to příjemný způsob poznávání města a pozorování místního pouličního koloritu, ale uznávám, že ne vždy to musí dopadnout zcela k vaší spokojenosti. I mně se cestou k muzeu stalo, že jsem mírně zabloudila, a pak jsem musela utéct příliš hovornému stařečkovi, zajímajícího se, jestli mám snoubence, či odhánět otravně pokřikujícího cyklistu ... I tak, bude mít pro mě takový způsob poznávání nových míst vždy své kouzlo. Navíc, když jsem motivována správným cílem, jako v tomto případě.

Pěší procházka do Bible Lands Museum ve čtvrti Givat Ram rozhodně stála za to! Pokud máte rádi starověké dějiny, určitě toto muzeum nevynechejte ani vy. Dokonale prostorově i informačně zařízené, plné zajímavostí a exponátů, převážně ze soukromé sbírky. Jde o archeologické muzeum, založené v roce 1992, odhalující kulturu národů, zmíněných v Bibli. A navzdory názvu muzea, překvapí vás tu i různé nebiblické artefakty ... Najdete zde dokumenty, sochy, mince, zbraně, či náčiní každodenního života někdejšího Blízkého Východu a chvílemi se jakoby ocitáte ve starých biblických příbězích ... Měla jsem to štěstí, že jsem stihla prohlídku i s průvodcem (který je v ceně vstupenky). Mně se 'ujala' milá starší paní s výrazně americkým přízvukem. Byla zvědavá, která oblast mě zajímá, a když jsem jí vysvětlila své vzdělání a pracovní zkušenosti, doslova ožila štěstím. Následující dvě hodiny jsme vášnivě diskutovaly o tamních artefaktech, dokonce mi dovolila nakouknout i do části, (zatím) nepřístupné pro veřejnost. Odcházela jsem plná silných dojmů, okouzlena a nadšená, že hned na začátek mi Jeruzalém odkryl takový skvělý zážitek z množství svých tajemství, které ukrývá ...

Chlapec oslavující Bar Micva

Druhý den – dotknout se Zdi nářků

Na druhý den v Jeruzalému mám naplánovaný výlet do starého města, zejména ke skalním dómu – nádherné mešitě s pozlacenou střechou, která nesmí chybět na žádné panoramatické fotce města. Brána do jeho areálu je otevřena pouze od pondělí do čtvrtka, ráno od 7:00 do 10:30 a odpoledne od 12:30 do 13:30, takže před jeho návštěvou si to dobře ověřte. Cestu k dómu mám přes náměstí před Západní zdí, známou také jako Zeď nářků. Jedna z nejvyhledávanějších atrakcí města, lákající tisíce turistů a poutníků z celého světa, kteří s vírou v srdci přicházejí s modlitbou na rtech nebo ve štěrbinách zdi nechávají papírky se svými prosbami. Západní zeď je pozůstatkem hradby, kdysi obklopující Chrámovou horu s jeruzalémským chrámem, dnes nejposvátnější místo Židů, kde vyjadřují pietní smutek za svým chrámem. Prostor náměstí u zdi je vlastně považováno za synagogu, proto zde nezapomínejte na pokrývku hlavy.

Stěna je rozdělena na mužskou a ženskou sekci. Na tu mužskou jsem se pochopitelně mohla dívat jen zpoza zábradlí, kde stáli další turistky nebo příbuzné chlapců, slavících Bar Micva. Jedna velmi akční paní s mimořádně zvučným hlasem mi do ruky strčila bonbóny, které se následně házeli na skupinku chlapců. Někteří "palbu" opětovali, a pak jsem už jen viděla hlavy malých dětí, jak je s radostí sbírají. Velmi zajímavé je sledovat slavnostní příchod chlapců ke vchodu z hlavní ulice, doprovázený zpěvem a hudbou. Těsně před turnikety zastaví, zatroubí na roh (Shofar) a ženy se oddělí do zvláštní řady. Ženská sekce je o dost kratší, ale poutnice se modlí minimálně se stejnou horlivostí jako páni. Některé poslušně sedí na plastových židlích, jiné klečí při zdi, po chvíli od ní odcházejí se slzami v očích. Opravdu silné místo. Ať už jste jakéhokoliv vyznání, či ateista, budete zde cítit všechnu tu důležitost dějin, které se zde odehrávaly, ale i naděje a víru lidí sem příchozích.

Bazilika svatého hrobu, jedno z nejposvátnějších míst křesťanství.

Do muslimské čtvrti i v Ježíšových šlépějích

Když je čas a brány se otevírají, přesouvám se k areálu Skalního dómu. Je poměrně rozsáhlý a dá se po něm volně procházet, ale vstup do mešity je pro nemuslimy zavřený. Svatyně byla postavena v letech 687-691 chalífou Abd al-Malikem a muslimové věří, že po skále v centru dómu vystoupil Mohamed do nebe. Stavba je půvabným ztělesněním byzantského umění, na porcelánovém průčelí jsou vypsány súry z koránu. Na vrcholu 20metrové kopule trůní zlatý půlměsíc.

Když dóm dostatečně po obdivujete, z areálu můžete vyjít několika východy. Já jsem si vybrala ten v blízkosti místa, kde se podle tradice narodila Marie. Dnes je tu ortodoxní kaple s pár malbami, svícemi, koutkem se suvenýry a já měla štěstí i na ženu, naslouchající jakousi ruskou rozhlasovou stanici. Hned nedaleko je muslimská čtvrť, která je, podobně jako většina okrajových částí starého města, obytná, a tak je na ulicích pořádně rušno. To, že jste v muslimské čtvrti, poznáte podle několika znaků – nejviditelnější je asi oblečení domácích, hojné grafitti po stěnách a žádné symboly Davidovy hvězdy. Procházím malebným trhem v blízkosti Damašské brány, po tradičním arabském smlouvání kupuji pittu a pár suvenýrů. Jelikož se právě spustil liják, vyčkávám pod střechou zavřeného stánku a pokračuji směrem na známou Via Dolorosa.

Tato ulice je vůbec jedním z nejdůležitějších míst pro křesťanské poutníky. Podle tradice, započaté v 4. století našeho letopočtu je to cesta, kterou prošel Ježíš se svým křížem na zádech předtím, než byl ukřižován, a stala se tak předobrazem všech křížových cest ve světě. Jednotlivé zastávky jsou pro snadnější orientaci zřetelně doplněné římskými čísly. Na Via Dolorosa najdete devět zastavení, dalších pět naleznete uvnitř samotného Chrámu Božího hrobu uvnitř hradeb starého města. Jeho vchod je tak trochu zakrytý, ale bezpečně ho najdete díky stánkům, nabízejících (téměř) výlučně suvenýry s křesťanskou tématikou. Chrám je poměrně rozsáhlý, a pokud se chcete dostat i k samotnému božímu hrobu, musíte si vyčkat dlouhou řadu, kde uslyšíte všechny možné jazyky. Ke mně doléhala zejména ruština, polština a španělština. Hrob je v kruhové rotundě se sloupovím s malou svatyní a předsíní. Když se konečně dostanete do "vnitřní" kaple, máte asi jednu minutku, dokud kněz nepobouchá na stěnu a vy se musíte vydat pryč. V areálu můžete obdivovat i kámen pomazání (13. zastavení), středověkou loď kostela z 11. století s ortodoxním ikonostasem s kamennou nádobou - tzv. pupkem, která se považuje za střed světa, či chodbu s různými kaplemi a výklenky. Všimněte si miniaturních vyrytých křížů při vstupu do podzemní ortodoxní kaple. Počasí se mezitím zhoršilo, a tak plánovanou procházku starým městem na dnes ruším. Nevadí, zážitků a dojmů mám na dnes až-až ...

Místní sladkosti na trhu

Třetí den – v pravé tlačenici i v zapomenutých uličkách

Pátek, můj třetí den v Jeruzalémě a opět 'blbé' počasí. Vydávám se tedy do Muzea Davidovy věže (Tower of David Museum), po něm chci skočit na trh Mahane Yehuda. Muzeum je hned při Jaffa Gate – jedné ze sedmi bran do historického centra. Můžete si sem koupit i lístek na noční show, ale tu jsem bez výčitek svědomí vynechala. Davidova věž je antická citadela z 2. století p. n. l. s důležitým archeologickým nalezištěm. Muzeum ve věži bylo otevřeno v roce 1989, exponáty jsou v několika komnatách. Expozice je informačně zajímavá, využívá mapy, videoprojekce, hologramy, či modely. Škoda jen, že všechny artefakty jsou kopie. Prostory jsou tu dost stísněné, takže pokud se do místnosti nahrne skupina s průvodcem, musíte chvíli čekat, až se dostanete k informačnímu panelu. Zajímavostí je určitě zrestaurovaný model Jeruzaléma, vytvořený v 19. století rodákem z Bratislavy. Příjemná je procházka kolem vnějších hradeb se zbytky starověkých hrobek, která mě nakonec přivedla i k té Davidově. Toto místo je přirozeně posvátné pro židovskou víru, a tak jako Západní zeď, má oddělenou mužskou a ženskou sekci. V blízkosti se nachází i místo, kde se odehrála poslední večeře a zemřela Sv. Marie. Dnes zde stojí relativně moderní stavby, ale význam a silný dojem z těchto místa to nijak nesnižuje.

Přes židovskou čtvrť, která je plná lidí, nakupujících na Šabatovou večeři, se opět dostávám k Jaffa Gate a opět (!) v dešti procházím k trhu Mahane Yehuda. Zde teprve zažívám tu pravou tlačenici na jeruzalémský způsob! Stánky nabízejí zejména pečivo, zeleninu, koření, ryby a sladkosti, ale najdete zde i řeznictví, kavárny různého druhu či sushi bar. Neodolala jsem tradičním místním sladkostem a namixované jsem si z každého trošku. Jen ta cena mi zase jednou zvedla obočí! V duchu jsem si řekla, že raději budu nakupovat už jen na muslimském trhu, kde jsem se už naučila arabsky smlouvat. No třeba říci, že všechny sladkosti byly skutečně vynikající, i když na můj vkus až příliš syté a mastné. Koupila jsem i zeleninu a pečivo na oběd a šla do hostelu, který mám na půli cesty ke starému městu. S čajem v ruce a čerstvým, mimořádně chutným pečivem si vychutnávám přestávku uprostřed objevování všech těch historických divů, tajemství a nádher magického Jeruzaléma.

Rockefellerovo muzeum

Kouzlo Starého města

Ani večer se sice počasí velmi neumoudřilo, ale nakonec se přece jen vydávám na procházku nočním městem. Déšť se sice chvíli uklidnil, ale jak jsem asi o hodinu v arménské čtvrti s trpkostí zjistila, byla to jen finta, jak vylákat ven nevědomých turistů a pak z nich udělat doslova zmoklá kuřata. Přesto měla procházka (téměř) prázdnými ulicemi své kouzlo. Prošla jsem křesťanskou a arménskou část, které se dají poznat podle názvů ulic a preferovaného písma – v křesťanské čtvrti je to latinka a všude vidíte kříže nebo nějaké patriarcháty, v arménské je to zas pochopitelně arménské písmo, obchody s pestrobarevnou keramikou a plakáty, upozorňující na arménskou genocidu z období první světové války. V každém případě, vřele doporučuji procházku samotným Starým městem, a to v jakémkoliv počasí. Nejkrásnější místa a zážitky jsou právě ty zapomenuté uličky, ve kterých se ocitnete sami. Nasávaje atmosféru tohoto jedinečného města!

Skalní dóm z koření

Čtvrtý den – na Olivovou horu a zpět

Kvůli šabatu je město v sobotu ráno vylidněné, ale silné slunce mi dává naději, že by konečně nemuselo pršet. Kráčím směrem k Starému městu, ale nevejdu dovnitř, ale kopíruji hradby cestou k Rockefeller muzeu. Je to zajímavé archeologické muzeum, do kterého je vstup zdarma, a nabízí celkem širokou škálu artefaktů z různých historických období. Vzácné jsou nálezy soch a výzdoby z ranoislamského paláce, Římský sarkofág se zobrazením bitvy proti Amazonkám či kamenný panel z Chrámu božího hrobu. Kromě zajímavé prohlídky, se při pěkném počasí dá odpočinout na krásném nádvoří muzea v blízkovýchodním stylu. Kopírováním hradeb jsem narazila i na Zedekiahovu jeskyni, která se podle tradice datuje do období vlády krále Šalamouna. I když to nikdy nebylo potvrzeno, začátkem minulého století se tam údajně scházeli zednáři, kteří považují Šalomouna za prvního stavitele. Jeskyně je příjemně osvětlená, i když větší její část není turistům zpřístupněna. Vstupné je přijatelné, v ceně je i přehledný informační leták.

Pokračuji v procházce kolem Starého města. Zůstávám nadále mimo hradby a mířím na další posvátné místo Jeruzaléma – Olivovou horu. V podstatě jde o komplex několika chrámů a zahrad, vždy přeplněných skupinami turistů a podnikavých taxikářů, nabízejících buď cestu na vrch nebo rovnou do Betléma. Úspěšně je míjím a vydávám se na horu cestou bez návalu aut a autobusů. Vedou tam schody, které najdete hned u restaurace za Chrámem všech národností (ve skutečnosti jde "pouze" o 12 národů, které se podílely na financování kostela, ukrývajícího nádherné mozaiky, zobrazující zatčení Ježíše Krista), postaveném u Getsemanské zahrady – známém poutním místě Jidášovy zrady a Ježíšova zadržení s nádhernými olivovníky, tak starými, že prý viděli i tvář Krista. Schody nahoru jsou z jedné strany lemované vysokou zdí, zakončený ostnatým drátem, na druhé straně je "zahrada" plná odpadků. V určitých místech nabízejí pěkný výhled na Skalní dóm. Na vrchu je několik obytných domů, taxikářů, obchůdků a Kaple nanebevstoupení. I když "kaple" je v tomto případě nadnesený název. Je to spíše mini věžička uprostřed ruin staršího byzantského chrámu, za vstup zaplatíte 5 NIS, což také nepotěší. Výhled shora Olivové hory na staré město je však opravdu krásný ...

Skalní dóm v centru Chrámové hory v Jeruzalémě

U Damašské brány

Cestou dolů se dá zastavit na vyhlídkách kvůli pěkným fotkám, můžete si prohlédnout i staré židovské hřbitovy. V jedné ze zahrad se právě konala koptská bohoslužba, doprovázena intenzivním zpěvem a živou kapelou. Koptové, křesťané se svou tak trochu modifikovanou vírou – to je další z církví, která si tu našla své místo a doplňuje tak jedinečný multireligiózní kolorit Jeruzalému.

Vcházím do Starého města s jasným cílem – nakoupit dárky. Opět jsem si přitom užila zábavu. Procházky po kouzelných uličkách Starého města mě opět utvrzují v kráse a magii tohoto města. Na oběd si chci dát vytoužený falafel, ale jaksi nemohu najít vytipovaný stánek (asi měli v sobotu zavřeno). Tak opět bloudím po uličkách až k Damašské bráně. Bránu dal vybudovat v 16. století osmanský sultán Sulejman, má dvě věže a začíná u ní pravý arabský bazar a tržiště. Zde konečně narazím na stánek s falafelem, a za nejlepší cenu, pouze osm šekelů! Byl vynikající, ne náhodou zde bylo mnoho domácích, kteří se sem také přišli najíst.

Po příjemném osvěžení, směřuji k poslední zastávce – Zahradnímu hrobu, z něhož podle některých názorů povstal Ježíš Kristus. Jde o skálu, připomínající lidskou lebku, což jen nahrává těmto teoriím. Vstupné je opět zdarma takže procházka v příjemném prostředí určitě nezaškodí.

Večerní město je šarmantní, opět na mě působí svou silnou atmosférou. Za poslední šekel si kupuji kopii obrázku Jeruzaléma z 19. století, jak jinak, po kratším sjednávání. Chtěla jsem jiný obrázek, ale obchodník byl v ceně neústupný. Inu, v umění pouličního smlouvání se mám ještě co učit. Kráčím malebnými ulicemi pomalu zpátky, blížím se k hostelu. Přes některá okna, pronikají zvuky hlasité hudby a nadšených diváků. Konec šabatu třeba oslavit naplno ...

Ženy pri Zdí nářků

Několik rad na závěr:

Vstup a víza: Češi do Izraele nepotřebují víza, ale při vstupu do země se připravte na kontrolní otázky typu: jak dlouho se plánujete zdržet, kde budete bydlet, zda jdete někoho navštívit apod. Ptát se vás budou i na cestě zpět, mohou vás zastavit i třikrát, než se dostanete ke kontrole příručních zavazadel. A ještě i tam si vás mohou náhodně vybrat na hloubkovou kontrolu zavazadel – důležité je zůstat klidný a neodporovat. Při vstupu a výstupu dostanete kartičku, která se nelepí do pasu. Budete ji potřebovat při odchodu ze země.

Měna a ceny: Oficiální měna je šekel, za jedno euro dostanete přibližně čtyři šekely. Na trzích a v duty-free zónách se dá platit i dolary, v kamenných obchodech jsem si toho nevšimla. Izrael je dražší než Čechy, připlatíte si hlavně za služby a potraviny. Smlouvat se dá hlavně s muslimskými obchodníky ve Starém městě – pozor však na potraviny, běžné oblečení a spotřební zboží, to má v drtivé většině fixní cenu. No za suvenýry na trhu směle sjednávejte cenu dolů.

Zeď nářků

Bezpečnost: V podstatě zde platí to, co v kterékoli jiné zemi: pokud používáte zdravý rozum a jste přiměřeně opatrní, nehrozí vám bezprostřední nebezpečí. Ve Starém městě a u bran je stále ozbrojená kontrola, pár vojáků a policistů se prochází i v ulicích. Nedoporučovala bych procházet se samostatně nočními uličkami Starého města, protože mimo sezónu většina stánků zavírá už kolem půl sedmé. Nejnebezpečnější věc, která se mi zde stala, bylo uklouznutí na kluzké podlaze. :)

Cestování v Jeruzalémě: Není to velké město, a tak se dá přesouvat bez problémů pěšky, ale pokud chcete překonat větší vzdálenost, je možné použít městskou hromadnou dopravu – autobusy nebo tramvaj. Tramvajová trať je také velmi dobrý orientační bod, protože vede od hlavního autobusového nádraží až k branám Starého města.

Chrám božího hrobu na konci Křížové cesty Via Dolorosa

Ubytování a strava: Nabídka ubytování je skutečně široká – od luxusních nadnárodních hotelů až po hostely. Cena se liší podle polohy a luxusu, já měla lůžko v 6místním pokoji se snídaní za 19 eur / noc, přibližně deset minut pěšky od Starého města. Strava je pestrá, kromě tradiční blízkovýchodní kuchyně zde můžete najít i etiopské, čínské nebo arménské restaurace. Ceny za jeden chod se pohybují od osmi do patnácti eur, dá se najít i levnější nebo dražší. Velmi dobrý způsob (pokud chcete ušetřit) je nakoupit čerstvé potraviny a pečivo na trzích, přičemž nejlevnější se mi zdály ty v okolí Damašské brány (zevnitř i zvenku).

Kultura a náboženství: Vzhledem k důležitosti města jako poutního centra, je důležité a žádané respektovat jednotlivé náboženské a národnostní skupiny. Každé náboženství má své specifické předpisy a místa, na které mohou vstoupit pouze věřící. Také nedoporučuji nahlas probírat kontroverzní témata, jako konflikt s Palestinou nebo antisemitismus. Další věc, se kterou se často setkáte, je zvaní obchodníků na čaj a neustále otázky typu: 'How are you? ''Where are you from?''What are you looking for? '... ale nebojte se toho. Dejte si však pozor na samozvané průvodce, kteří se k vám vnutí, chtějí vás odvést na místa s "nejlepším výhledem", ale pak od vás budou chtít mastnou odměnu. Nejlepší je setřást se je výmluvou, že spěcháte nebo už máte namířeno někam jinam, případně se jich rovnou zeptejte, co to stojí. Není třeba být agresivní, ale buďte přímí a neústupní. Většinou to pochopí a vy pak nemáte výčitky svědomí. Třeba vědět, že od pátku odpoledne do soboty večer je většina obchodů a institucí zavřená (nefunguje ani veřejná doprava), ale není třeba panikařit – například u Damašské brány lze snadno nakoupit nebo objednat taxi.

Všechny články autora

Michaela Šimonová

Pro vystudovanou religionistku je ve středu zájmu právě poznávání náboženství, a to v jakékoliv podobě - ať už jde o žitý rituál, malované fresky nebo starověký chrám. Její sbírka mytologických příběhů z různých zemí (a národů) celého světa se neustále zvětšuje a tuto vášeň přetavuje i do své práce. Minulé životy Buddhy, mayské chrámy v Tikalu, křesťanské svátky na Kavkaze nebo mýty statných Vikingů: záběr je široký a Michaela se vždy s radostí podělí o zajímavé (a často i kuriózní) informace z oblasti historie, náboženství a kultury.

Blog - všechny články Katalog poznávacích zájezdů