Asi každý milovník Afriky a cestovatel zná bájný film Gorily v mlze. Legendární příběh z Rwandy byl natočen v roce 1988 a mapuje život výjimečné Dian Fossey. Tato Američanka zasvětila značnou část svého života právě poznávání a ochraně těchto fascinujících primátů. Gorily jsou tak blízké člověku a zároveň o nich víme tak málo! Dian pochopila, že nedostatek informací o jejich životě je hlavním problémem jejich možné ochrany.
Autor: Katarína Líšková
16.06.2020
V roce 2018 se k ochraně goril ve Rwandě připojila i Ellen DeGeneres, když dostala od své manželky Portia de Rossi nezapomenutelný dárek – možnost pokračovat ve šlépějích Dian Fossey založením Ellen DeGeneres Wildlife Fund. Spojení legendárního The Dian Fossey Fund a vlivu oblíbené americké komičky a celebrity Ellen zvýšilo zájem o gorily a zejména o jejich ochranu.
V minulosti nebylo nic neobvyklého na tom, že se domorodci, kteří obývali oblasti pohoří Virunga, kde dodnes gorily žijí, vydávali na hony právě na tato zvířata. Nejenže konzumovali jejich maso, ale využívali i jiné jednotlivé části těla goril, které byly skvělým artiklem na obchodování.
Například dlaně gorily si s velkou oblibou objednávali bohatí američtí podnikatelé z Wall Street jako exkluzivní popelník do své kanceláře. Vypreparovaná hlava dospělého alfa samce měla mezi trofejemi také pořádně vysokou hodnotu. Populaci goril horských jsme jako lidé postupně podobnými krutými sběratelskými výstřelky tak zdecimovali, že jim dodnes hrozí vyhynutí. Ještě nedávno se uváděla čísla okolo dvě stě kusů jedinců, žijících na naší planetě. Dnes se nejoptimističtější údaje šplhají až na číslo tisíc. Jelikož my se rádi o všem přesvědčujeme na vlastní oči a jsme nadšenými lovci těch nejcennějších zážitků planety, vydali jsme se na návštěvu za těmito obdivuhodnými primáty i my. Ale pojďme pěkně po pořádku...
Dnes se dá gorila horská pozorovat ve svém přirozeném prostředí ve třech zemích Afriky. Jelikož gorily neznají hranice mezi zeměmi, nemají pasy, ani nepotřebují víza, pohybují se ve svém přirozeném prostředí, kterým je horský masiv sopečného původu Virunga. Ten se táhne mezi Demokratickou Republikou Kongo, Ugandou a Rwandou.
Demokratická Republika Kongo je druhou největší zemí Afriky. (Jen o „pár“ kilometrů čtverečních ji předbíhá Alžírsko, které je největším státem kontinentu). Kongo mělo pod vlivem „bílého muže“ téměř vždy pohnutou historii. Vezměme si jen příklad belgického panovníka Leopolda II., který si z území velkého přes dva miliony kilometrů čtverečních udělal svůj soukromý lovecký revír.
Dodnes je to jedno z největších území na kontinentu, zmítaných neustálými nepokoji. Krajinu sužuje nejen nestabilní politická situace, etnická různorodost, která nepřispívá ke klidu a míru, ale i vydatná malarická oblast v povodí druhé největší řeky Afriky. Vějířovité povodí řeky Kongo prochází téměř celou zemí. A aby toho ještě nebylo málo, v posledních letech zde bylo zaznamenáno několik případů eboly.
V celkem východní části země u hranic s Rwandou se nachází již zmíněné sopečné pohoří Virunga. Právě zde je vysoká pravděpodobnost zdržování se gorily horské. Jen málo turistů však volí tuto konžskou možnost, a to právě kvůli výše zmíněným nástrahám příliš bouřlivé krajiny. Kdoví, možná se jednoho dne politická situace uklidní a věci se pohnou i v této oblasti. Ovšem zatím má Kongo jiné priority než rozvoj turismu.
Zajímavostí je, že právě tento region Konga někdy patřil do nejstarší chráněné oblasti Afriky. Statut nejstaršího Národního parku v Africe bývá oficiálně přisuzován Krugerově Národnímu parku v Jihoafrické Republice z roku 1926. Avšak již začátkem XX. století se v Kongu pohyboval synovec tehdejšího belgického panovníka Leopolda II.
Leopold II. už navždy vešel do historie jako krutý panovník, který si udělal z Afriky svůj soukromý lovecký revír. Jeho synovec Albert byl přesný opak, tedy co se přírody týče. Po svých studiích v Evropě se vydal na cestu do afrických kolonií, kde byl zděšen stavem nejen obyvatelstva, ale i přírody. A tak v roce 1925 vyhlásil kus zdejší země za Albertův Národní Park, který je dnes přejmenován na Virunga Národní Park, podle již zmíněného sopečného pohoří, kde se zdržují i gorily horské.
Ačkoliv měl zpočátku Albertův Národní Park jen kolem 10 000 hektarů, postupně se rozrostl v dnešní Demokratické Republice Kongo až na více než 800 000 hektarů chráněného území. Netřeba však být zcela naivní. V období zakládání samotné chráněné oblasti se v regionu nadále vedly hony, které byly omlouvány vědeckými účely.
Nezapomínejme například na amerického prezidenta Teodora Roosevelta, který se jen pár dní poté, co v roce 1909 opustil prezidentský úřad, vydal na lov do Afriky. Tam odchytil, případně ulovil přes 11 000 zvířat. Vědcům trvalo přibližně osm let, než všechno zkategorizovali. Samotný Roosevelt se na margo svého výletu vyjádřil, že jeho cesta byla převážně pro vědecké účely a většina zvířat byla poslána do amerických muzeí. „Pokud mě chcete odsoudit, musíte nejprve odsoudit Americké muzeum přírodních věd a Americké národní muzeum.“ Svůj hon popsal jako skromný: „Jiní lovci klidně zabijí i přes tisíc slonů, já jen jedenáct...“ Tato slova nám dávají tušit běžnou praxi tehdejší doby. Před více než sto lety se na přírodu jednoduše pohlíželo jinak...
Ukázkovým příkladem chránění přírody a vnímání svých zdrojů jako bohatství je Rwanda. Je to druhé místo na našem pomyslném seznamu, kde se dají v přirozeném prostředí sledovat gorily horské. Zároveň je to i místo, které si vybrala Dian Fossey k založení své výzkumné stanice Karisoke. Rwanda je možná v našich myslích zapsána hlavně genocidou z roku 1994, kdy za zhruba sto dní jejího trvání přišlo o život více než jeden milion lidí, i když přesný počet obětí se samozřejmě nedá spočítat. V každém případě jde o horší denní průměr obětí, než měla Druhá světová válka.
Od té doby si Rwanda prošla značný kus cesty a dnes se dává za vzorový příklad mnohým africkým zemím. Současnému prezidentovi Paulovi Kagamemu, který je u moci od roku 2000, se podařilo z Rwandy udělat zemi, kterou mnozí přezdívají Švýcarsko nebo Singapur Afriky. Švýcarsko i kvůli nádhernému horskému prostředí, ve kterém se tato země, jen o něco větší než polovina území Slovenska, nachází. A Singapur kvůli ekonomické stabilitě, která v regionu Střední Afriky nemá obdoby. Paul Kagame razí politiku boje proti korupci a nulovou toleranci úplatkářství.
Rwanda je i extrémně čistá země. Podobně jako Singapur, kde vám za zahození papírku na zem hrozí vysoké pokuty, i Rwanda to vzala „zostra“. V zemi jsou zakázány igelitky. Na hraničním vstupu do země se každému kontrolují kufry. Přípustné jsou pouze látkové tašky, všechny plastové igelitky zůstávají za hranicí. Africký kontinent není zrovna známý svou čistotou. Naopak, běžná praxe je vyhazování plastů podél silnic, klidně i z okna autobusu, a tak plasty tvoří pomalu ale jistě integrovanou část zemědělských políček. Ovšem ve Rwandě ne! Rwanda vás až zarazí svojí čistotou. Máte pocit, že dýcháte čistý horský vzduch, všechna políčka jsou extrémně upravena. Téměř byste čekali za rohem nějakou švýcarskou kravičku. Rwanda je však více než skotem známá jako celosvětově uznávaný producent čaje. Čajové plantáže se zelenají, kam až oko dohlédne. V tomto prostředí se nachází i Národní park Volcanoes – cíl naší cesty.
Brzy ráno se všichni nadšenci setkáváme v základním táboře národního parku. Podává se kvalitní čaj, horká čokoláda a samozřejmě i lahodná káva. V základním táboře začíná porada 'rangerů'. Jsou to zaměstnanci parku, kteří nejen stopují gorily, ale také se starají o jejich nepřetržitou ochranu. Rwanda si dobře uvědomuje své přírodní bohatství. O tom jsme se přesvědčili, když jsme parkem procházeli navečer a na každých několika stech metrů jsme viděli stát ozbrojené stráže, které ochraňují park 24 hodin denně. Navzdory současné osvětě a ochraně se stále stává, že pytláci se snaží z parku „odnést si své“.
Ráno je chladno. Přece jen, jsme v relativně velké nadmořské výšce. U brány do parku se nás tlačí asi tak osmdesát dobrodruhů. Národní park Volcanoes uvádí, že má kolem deseti gorilích rodin, které jsou habilitované. To znamená, že jsou zvyklé na to, že je jednou za den navštíví lidé. Každá lidská skupina, která se chystá na návštěvu gorilí rodiny, však nesmí překročit počet osm turistů. Gorilí rodina může mít od pár kusů jedinců až po nějakých třicet.
Rangeři se řadí. Přeměřují si naše síly, věkové hranice, schopnosti. Různé tracky k jednotlivým gorilám mohou trvat půl hodinu, ale i tři hodiny. Mohou být méně i více náročné, proto je důležité umět si dobře vybrat. Každá gorilí rodina má své jméno. Nakonec se rozhodne, že my jdeme trackovat skupinu s názvem Igisha. Je to jedna z těch větších. Má přes třicet členů a čtyři kusy tzv. „silver back“ jedinců. „Silver back“ je něco jako „alfa samec“ a poznáme ho podle toho, že má šedá záda. Proto i dostal své pojmenování.
Nasedáme do džípů a směřujeme do počátečního bodu našeho tracku. Procházíme políčkem, kde se ve velkém pracuje. Krajina má strmý ráz a my se postupně dostáváme do relativně hustého bambusového porostu. Slunce začíná nabírat na intenzitě. Stále stoupáme do hor. Naše skupina má přesně osm členů a dva rangery. Ti se dorozumívají vysílačkami se svými kolegy, aby nás navigovali.
Někteří z nás si půjčili ze základního tábora návleky od kotníků po kolena. Udělali dobře. Kdo si přečetl obsáhlé pokyny k tomuto zájezdu, má i kožené rukavice. Také udělal dobře. Vedle vyšlapaných chodníčku se často prodíráme mezi rostlinami s bodlinami. Vypadají nevinně, ale na spodní straně listů ukrývají své drsné trny. Jejich žahnutí vypadá jako kopřivou, ale může mít velmi nepříjemný efekt až 24 hodin.
Stoupáme nahoru už dobrou hodinu. Nyní už pořádně silné slunce nám občas zasvítí přímo na hlavu, každou chvíli se zas přesouváme hustým porostem. Když už máme pocit, že nám ubývají poslední síly, v té chvíli staneme na otevřeném prostranství. Zastaví se nám dech. Potkáváme známé našeho rangera, kteří nám oznamují, že gorilí rodina je blízko. Jsme všichni napjatí a v očekávání. Držíme se přísných pokynů, které jsme obdrželi. Batohy i selfie tyčky necháváme na jednom místě a každý, jen s fotoaparátem v ruce a se zatajeným dechem, se vydáváme dále do útrob lesa.
Po pár metrech by se vzrušení a naše štěstí dalo krájet v ovzduší. Je to nepopsatelný pocit! Gorily před námi... Jeden z největších cestovatelských zážitků v životě každého z nás. Hlavní ranger nám ukazuje hranici, na kterou se můžeme přiblížit. Správa parku uvádí, že osm metrů je maximální vzdálenost. Avšak gorilí rodina je zvědavá. Hlavně mladší jedinci mají tendenci poskakovat téměř na dotek od nás. „Silver back“ si nás nevšímá. Ukazuje nám svá stříbřitá záda. Dozvídáme se však, že je to nejvyšší forma důvěry. Pokud vám zvíře ukáže záda, nevidí vaše pohyby, důvěřuje vám.
Celá gorilí rodina působí velmi přirozeně, uvolněně a v pohodě. Jako bychom tam ani nebyli. Ano, mladší jedinci jsou na nás zvědaví, ale ti starší si v naprostém klidu vychutnávají svou zelenou potravu. Leží v trávě a krmí se. Občas si najdou nové místečko, které si rezervují tím, že si udělají jakési malé hnízdo a vypadá to, že je nic nemůže v dopoledním občerstvení vyrušit. Rodina je to velká, a tak přecházíme z jedné strany na druhou, abychom poznali i jiné její členy. A vtom, je to jako blesk z čistého nebe! Náš ranger, který jde poslední, najednou dostane „pohlavek“ od gorily. Ani nevíme, jak proběhla kolem nás. Ranger zůstává v klidu, jen nám vysvětluje: „Je to mladý samec, prošli jsme jeho chodníkem. Mě už tady zná, a tak mi naznačil, aby mi bylo jasné, koho ta cestička je...“ I tak se nám všem na chvíli zatajil dech. Jsou to přece jen volně žijící, obrovská divoká zvířata.
Naše hodinka s těmito fascinujícími zvířaty uběhla jako pět minut. Nikomu se nechce odejít, zůstali bychom je tu takto pozorovat ještě celé hodiny. Pravidla parku jsou však pro všechny stejná: maximálně 60 minut a maximálně osm lidí jedenkrát za den. V očích hrdého „silver backa“ je vidět maximální a přímočarou lásku ke své rodině. Je nám naprosto jasné, že by za každého člena položil svůj život. Rodina je pro něj vším. Je to neskutečně silný pocit. Když jsme s gorilami, téměř nic neříkáme, ale endorfiny se nám vylévají ze všech buněk našich těl. Teprve potom, když se opět setkáváme u našich batohů, se nám rozvazují jazyky. Každý chce najednou vyprávět své pocity. Cestou dolů nám je najednou jedno, jestli nás něco po cestě píchá nebo škrábe. Šlapání nám uběhne neskutečně rychle.
Večer v našem ubytováni si ještě dlouho do noci povídáme každý detail tohoto výjimečného dne. Vše ještě umocňuje i atmosféra na pokojích. Jelikož je relativně chladno, každá má svůj krb. Do každého přijde zřízenec hotelu založit oheň, který plápolá až do rána a jen posiluje magické pocity v nás...
Spoustu zajímavých informací o gorilách, jejich životě, ochraně a také o národních parcích se můžete dozvědět i v zajímavých a perfektně natočených filmech a dokumentech. Toto jsou naše tipy:
Katka od roku 2005 odprovázela na Kubě, v Mexiku a dalších zemích Střední Ameriky více než 1500 nadšených SEN klientů! Potkáte ji však i na poznávacích zájezdech v Jižní Americe, Indii, Japonsku i na Srí Lance. Vystudovala ekonomiku v Granadě, a proto je její španělština dokonalá. Sama miluje zájezd Kuba absolut total a hlavně východní část Kuby, kde si v Baracoa ráda pochutnává na rybě a la Santa Barbara v kokosové omáčce. Provázením překonává situace, na které by v "běžném kancelářském životě" nenarazila. Nádherně fotí a klienti ji obdivují za její nesmírný přehled v zemích, v kterých s nadšením provází.