Někde děti na Halloween klepou na dveře a čekají sladkosti, někde se v pečivu hledá předpověď budoucnosti a jinde rodiny chystají zesnulým jejich oblíbená jídla. Jaké tradice se ve světě pojí s přelomem října a listopadu? A kde najdete ta nejstrašidelnější místa světa? Troufáte si zajít do měst zavátých pískem, vězeňských cel i hotelů, kde se prý ozývají kroky duchů? Bát se můžeme kdekoliv, ale existují místa, která jsou k tomu předurčena.
Autor: Pavel Fellner
07.10.2026
Halloween připadá na 31. října. Jeho název vznikl z anglického „All Hallows’ Eve“, tedy předvečera svátku Všech svatých. Část jeho zvyků má kořeny v keltském svátku Samhain, který označoval konec sklizně a začátek zimy. Podle dávných představ se tehdy otevírala hranice mezi světem živých a mrtvých. Dnes se s duchy setkáte spíše v podobě malých koledníků, ale některé staré tradice přežily dodnes.
V Irsku vám může budoucnost předpovědět i krajíc sladkého chleba. K Halloweenu tu dodnes patří barmbrack, tradiční pečivo se sušeným ovocem, do kterého se podle starého zvyku ukrývají drobné předměty. Prsten má věštit svatbu, mince bohatství a kousek látky chudobu. Záleží tedy na tom, co najdete právě v tom svém. Z Irska pochází i tradice vyřezávaných luceren. Původně se však strašidelné obličeje vyřezávaly do řepy. Její pokroucený tvar a zubatý úsměv dokázaly ve světle svíčky působit možná ještě děsivěji než dnešní dýně. Ty se prosadily až v Americe.
Za dveřmi stojí čarodějnice, kostlivec a malý upír. Místo vyděšeného výkřiku ale čekají hrst sladkostí. Americké koledování „trick or treat“ patří k nejznámějším halloweenským zvykům. Děti obcházejí domy v kostýmech a jejich tašky se postupně plní bonbony a čokoládami. Přípravy přitom začínají dlouho před prvním zazvoněním. Lidé před domy stavějí dýňové lucerny, umělé náhrobky a kostlivce, přes keře natahují pavučiny a některé zahrady připomínají malé hororové kulisy. Kdo chce větší dávku strachu, může vyrazit do strašidelného domu, kde na návštěvníky čekají herci v maskách a pečlivě připravená leknutí.
Na oltáři stojí fotografie, hoří svíčky a voní jídlo, které měl zesnulý nejraději. Mexický Día de Muertos je samostatným svátkem s jinými kořeny než Halloween. Vrcholí 1. a 2. listopadu a připomíná blízké, kteří už nejsou mezi živými. Podle tradiční víry se v tomto období na čas vracejí ke svým rodinám. Domácí oltáře zvané ofrendas zdobí květy aksamitníků, jejichž vůně a výrazná barva mají duším pomoci najít cestu.
Nechybí ani voda a pokrmy připravené pro zemřelé. Rodiny navštěvují hřbitovy, upravují hroby a vzpomínají na společné chvíle. Při oslavách zní i hudba, lidé tančí a nechybí smích. Takové vzpomínání nám může připadat nezvyklé, v Mexiku ale zesnulé vítají jako blízké, kteří se vracejí na návštěvu. A takové setkání přece nemusí být jen smutné.
V guatemalských městech Sumpango a Santiago Sacatepéquez se na svátky Všech svatých a zesnulých objevují obrovští barevní draci. Místní je vyrábějí několik měsíců a z jemného barevného papíru skládají složité obrazy, které vyprávějí o životě místních komunit i o tom, co je trápí. Hotoví draci se vystavují a některé se podaří vznést do vzduchu. Podle tradice pomáhají navázat spojení s předky a zahnat zlé duchy. Pouštění draků tu tak dostává úplně jiný význam než při běžné podzimní zábavě.
Některá místa ale žádnou halloweenskou výzdobu nepotřebují. Prázdné domy zaváté pískem, vězeňské chodby nebo staré hotelové pokoje dokážou probudit představivost kdykoliv.
V poušti na jihu Namibie stojí město, jehož obyvatelé už dávno odešli. Kolmanskop kdysi zbohatl díky těžbě diamantů, ale když jeho sláva skončila, domy zůstaly napospas písku. Ten dnes proniká rozbitými okny a hromadí se v místnostech, kde kdysi žily celé rodiny. Za dveřmi vás tak místo nábytku může čekat písečná duna. Přestože se k městu neváže konkrétní duchařská legenda, při procházce opuštěnými pokoji snadno pochopíte, proč se mu říká Město duchů. Někdy k mrazení v zádech stačí místo, ze kterého zmizel veškerý život. Do opuštěných domů, ve kterých dnes místo obyvatel bydlí písek, nahlédneme i během některých zájezdů do Namibie.
Studený Atlantik na jedné straně, vyprahlá poušť na druhé. Namibijské Pobřeží koster bývalo noční můrou mořeplavců a dodnes tu najdete vraky lodí, kterým se stalo osudným. Ztroskotání přitom nemuselo být tím nejhorším. Ani ti, kteří se dostali na břeh, neměli vyhráno. Před nimi se rozprostírala nehostinná krajina bez vody. Název pobřeží připomíná nejen lodní vraky, ale také kosti zvířat. Rezavějící trosky mezi pískem a oceánem tu dodnes působí jako varování, že z některých cest se lidé nevrátili.
Tento hrad je jednou z nejdůležitějších středověkých památek Norska, ale je také nejzáhadnějším strašidelným místem v zemi. Komplex zahrnuje 67 budov, ale pouze v jedné z nich podle příběhů straší. Mezi nejznámější příšery související s hradem patří Malcanisen, duch psa, který hrad chránil, a duch ženy bez tváře jménem Mantelgeisten, která se vynořila ze tmy v bílém rouchu. Během našich zájezdů do Norska si ukážeme i tuto pevnost, tak se po ženě v bílém nezapomeňte rozhlédnout.
Tato světoznámá pevnost, kterou postavil William Dobyvatel v roce 1066, měla mnoho funkcí. Nejznámější je však svou krvavou historií jako vězení a popraviště. Jindřich VIII. zde nechal popravit dvě své manželky, Annu Boleynovou a Catherine Howardovou. Je to také místo, kde byli po smrti svého otce, krále Eduarda IV., uvězněni dva jeho synové, kteří krátce nato v roce 1483 zmizeli a jejich pozůstatky se našly až v roce 1647. Není překvapením, že se objevily příběhy o duších – obětech věže, které se procházejí po historických královských palácích. Na cestách po Velké Británii se sem podíváme i my, naštěstí se vstupenkou a možností kdykoliv odejít.
Jedna z největších atrakcí hlavního města Skotska je také považována za jednu z nejstrašidelnějších. Starověké žaláře historické pevnosti, které mají více než 900 let, prý stále obývají duchové koloniálních vězňů z americké revoluce, francouzských vězňů ze sedmileté války a dokonce i duch psa, který se toulal po zámku. Na zájezdech do Skotska si hrad prohlédneme za denního světla, kdy mají hlavní slovo korunovační klenoty a duchové snad ještě spí.
Toto vězení z viktoriánské éry v Belfastu je údajně jedním z nejstrašidelnějších míst v Irsku. Ve věznici, často označované jako evropský Alcatraz, trávilo svůj čas za mřížemi v průběhu 150letého fungování asi 25 000 vězňů (mužů, žen a dětí). Veřejně zde oběsili mnoho vězňů a jejich těla pohřbili do zdí vězení. Instituce oficiálně zavřela své brány v roce 1996, ale duchové zemřelých vězňů se údajně stále potulují po železných chodnících.
Tento zámecký hotel, postavený v roce 1888 jako železniční hotel, se nachází uprostřed hor v národním parku Banff. Za ty roky se i zde nasbíralo několik duchů žijících v budově. Patří k nim duch nevěsty, která údajně během svatby spadla z mramorového schodiště. Od té doby hotelový personál i hosté hlásí, že viděli zahalenou postavu, jak se pohybuje po schodišti, nebo postavu ve svatebních šatech tančit ve společenském sále na patře, jak se spolu s manželem pouští do prvního tance, který nikdy neměli. Ale je tu i méně tragický duch, Sam Bellman, který pracoval v hotelu do roku 1975. Jeho duch údajně poskytuje lidem různé drobné služby, jako to dělal za svého života.
Hradní státní věznice posunula samotu na nové úrovně od té doby, co ji v roce 1829 postavili. Vězni žili sami, cvičili sami a jedli sami. Když chovanec opustil celu, strážný mu zakryl hlavu kápí, aby neviděl ani nebyl viděn. Věznice musela ukončit svůj systém kvůli přeplněnosti v roce 1913, i když formy trestu nebyly méně kruté. Definitivně zavřeli věznici v roce 1970. Do věznice nyní zavítají každoročně tisíce návštěvníků, kteří navštěvují tamní muzeum. Od konce září do poloviny listopadu zde pořádají oslavy Halloweenu.
Majestátní architektura Stanley Hotelu a světově proslulý whisky bar lákaly cestovatele do parku Estes od otevření v roce 1909, ale hotel dosáhl nové slávy poté, co inspiroval Stephena Kinga k vytvoření fiktivního hotelu Overlook v knize The Shining. Kromě toho se k hotelu váže mnoho dalších pozorování duchů i tajemná klavírní hudba. Hotel Stanley svou pověst naplno využívá a organizuje noční výlety za duchy.
Maják sv. Augustina navštíví téměř 225 000 lidí ročně, je však stejně známý svými návštěvníky z jiného světa. K údajné paranormální aktivitě přispělo několik tragických událostí, které se staly na dnes již historickém místě. Ducha strážce majáku, který se při malování věže pádem zabil, viděli, jak bdí nad areálem. A od té doby, co se odehrála hrozná smrt tří mladých dívek, které se utopily, když se vozík, ve kterém si hrály, zlomil a spadl do oceánu, návštěvníci tvrdí, že slyší hlasy dětí hrajících si v majáku a kolem něj.
Celé město Savannah je do značné míry jedním velkým duchařským příběhem, z velké části kvůli tajemným tunelům, které vedou pod městskými ulicemi. Podzemní stavby hrají hlavní roli v mnoha strašidelných lokalitách Savannah, včetně Forsyth Parku. Podle místních lékaři v nedaleké nemocnici Candler prováděli pitvy v tunelech. Zpod země se od té doby ozývají různé nevysvětlitelné zvuky a objevují stíny lidských postav.
Kromě krátkého působení v druhé světové válce sloužila Queen Mary RMS v letech 1936–1967 jako luxusní zaoceánská loď. Během toho zde došlo k nejméně jedné vraždě, jednoho námořníka rozdrtily na smrt dveře ve strojovně a děti se utopily v bazénu. Město Long Beach koupilo loď v roce 1967 a udělalo z ní hotel, který slouží dodnes. Duchové zemřelých cestujících zde mohou bydlet zdarma.
Divadlo ve francouzské čtvrti města Charleston, renovované v roce 2010, má celkem bouřlivou historii. Kromě požáru původního divadla v roce 1740 byla budova poškozena zemětřesením v roce 1886. V roce 1809 byla na místě postavena současná budova jako Planterův hotel a na počátku 20. století byla určena k demolici. Podle legendy údajně v polovině 19. století prostitutku jménem Nettie Dickerson zasáhl blesk, když stála na balkoně, a její duch se klouže po druhém patře divadla.
Po smrti svého manžela, známého výrobce pušek Williama Wirta Winchestera, Sarah Winchesterová uvedla do provozu viktoriánský labyrint navržený tak, aby odpuzoval pomstychtivé duchy lidí, které zastřelily manželovy zbraně. Rozlehlé sídlo ve stylu královny Anny – sestávající ze čtyř pater, 160 pokojů, 10 000 okenních tabulí a 47 schodišť – je vybaveno zvláštními prvky, jako jsou schodiště vedoucí přímo do stropu a okna otevírající se do tajných chodeb. Winchester House organizuje sérii aktivit i na Halloween.
Xunantunich, který je součástí zájezdů do Belize, je starobylá mayská zřícenina ležící hluboko v džungli, necelý kilometr od hranic Guatemaly. Dnes je Xunantunich důležitým archeologickým nalezištěm, turistickou atrakcí a místem údajných pozorování duchů. Ve starověkém městě údajně straší ženský přízrak, černovlasá dáma s červenýma zářícíma očima. Poprvé ji zpozoroval jeden z prvních výzkumných týmů v roce 1893 a od té doby ji mnohokrát viděli nedaleko El Castillo (nejvyšší budovy v komplexu). Nikdo přesně neví, kdo je takzvaná „Kamenná dáma“, ale mnozí spekulují, že mohla být lidskou obětí, kterou rituálně usmrtili na vrcholu pyramidy El Castillo.
Navzdory svému statutu světového dědictví UNESCO pro svůj dobře zachovaný příklad aztéckého života dosáhla čtvrť mexického hlavního města Xochimilco světové slávy díky svému ostrovu panenek. Tato lokalita je skrytá mezi mnoha kanály a je známá stovkami panenek a jejich částí, visícími na stromech a roztroušenými v trávě. Ostrov býval sídlem dnes už zesnulého muže jménem Julian Santa Barrera. Poté, co našel tělo mrtvé dívky v nedalekém kanálu Barrera, sbíral a vystavoval hračky v naději, že zažene zlé duchy. Odvážné duše si mohou najmout vlastní loď a bezpečně se na ostrov podívat z vody.
Hřbitov La Recoleta je místem posledního odpočinku nejznámější osobnosti Argentiny – Evy Perónové. Váže se k němu ale i celá řada strašidelných legend. Jeden z nejznámějších příběhů hovoří o Davidu Allenovi, bývalém hrobníkovi a správci, který pracoval na hřbitově 30 let, než se zabil. Dnes lidé tvrdí, že slyšeli cinkot Allenových klíčů, když za úsvitu kráčí po chodnících jeho duch.
Téměř opuštěné město Jaziri Al Hamra najdete asi 14 mil jihozápadně od Ras Al Khaimah na severu Spojených arabských emirátů. Osada založená ve 14. století se ve třicátých letech 19. století rozrostla na prosperující vesnici lovců perel, aby byla poté v roce 1968 nečekaně opuštěna. Město nyní sestává z polních cest, 13 mešit, více než 300 korálů, hliněných domů a samozřejmě několika domácích duchů. Lidé tvrdí, že návštěvníci určitě zažijí podivné zvuky a mrazivá zjevení, obvykle zvířat.
Rozsáhlé zříceniny pevnosti Bhangarh, nacházející se pouze 100 mil jihozápadně od Dillí, vytvářejí zajímavou kombinaci s pouštní krajinou Rádžasthánu. Oáza dodnes zůstává do značné míry neobydlená kvůli údajné kletbě, kterou na ni uvrhl nespokojený čaroděj poté, co ho odmítla místní princezna.
Žádný výlet do Pekingu se neobejde bez návštěvy Zakázaného města, bývalého čínského císařského paláce, který dnes slouží jako muzeum. Možná jste však nevěděli, že oblíbená turistická destinace má dobrou pověst i mezi nadšenci nadpřirozených jevů. Během své 600leté existence byl palác svědkem vražd žárlivých konkubín, které se otrávily navzájem, nebo poprav prováděných na příkaz císaře. Netřeba dodávat, že od otevření paláce pro veřejnost ve čtyřicátých letech minulého století se objevilo mnoho zpráv o podivných jevech. Nejběžnější příběh hovoří o ženě oblečené v bílém, která se prochází po pozemku a vzlyká.
Lawang Sewu (nebo „Tisíc dveří“), postavený na počátku 20. století nizozemskými kolonialisty, sloužil jako ústředí Holandské východoindické železniční společnosti předtím, než ho Japonci během 2. světové války změnili na záchytný tábor. Během války mezi zdmi budovy provedli mnoho tvrdých výslechů, mučení a násilných poprav – to vše přispívá k jeho současné pověsti jednoho z nejstrašidelnějších míst Indonésie. Turisté mohou dnes opuštěné místo volně navštívit, aby si potvrdili, zda mnohé příběhy o duších související s Lawang Sewu mají v sobě něco pravdy.
Tento zdánlivě klidný les na úpatí hory Fuji má temnou pověst. Říká se mu „les sebevražd“. Od 50. let minulého století je místem 500 hlášených sebevražd. Někteří to připisují démonům z japonské mytologie. Racionálnější poukazují na velké podzemní zásoby železa, které ovlivňují střelky kompasů a díky tomu lidé bloudí a zahynou. Mnoho turistů si proto označuje svou cestu páskou nebo šňůrkou, aby snáze našli cestu zpět.
Larnach byl postaven v letech 1871 až 1887 jako sídlo Williama Larnacha, významného místního politika. Nejpozoruhodnější je taneční sál o rozloze 3 000 čtverečních stop, který Larnach postavil jako narozeninový dárek pro svou oblíbenou dceru Kate, která později zemřela na tyfus ve věku 26 let a údajně v tanečním sále stále straší.
Rozlehlá budova v blízkosti pobřeží Table Bay, Hrad Dobré naděje, pochází z roku 1666 a je tak nejstarší koloniální stavbou v Jižní Africe. Původně ho postavila nizozemská východoindická společnost jako doplňovací stanici pro lodě. Toto místo sloužilo i jako vojenská pevnost a vězení během druhé búrské války. Říká se, že když guvernér Pieter van Noodt v 17. století odsoudil několik mužů na šibenici, jeden z mužů ho proklel a van Noodt v ten den zemřel na infarkt. Jeho duch mezitím straší v cimbuří. Při prohlídce Kapského Města ukážeme i pevnost, jejíž minulost je mnohem temnější, než napovídá její název.
Port Arthur vznikl v roce 1833 jako trestanecká kolonie, ve které bývali britští vězni, dokud ji v roce 1877 neopustili. Během těchto desetiletí se ostrov, známý jako „nepřehlédnutelný“, zaměřoval na nápravu morálky vězňů pomocí metod, jako jsou samotka a povinné bohoslužby. Osada je od svého opuštění cílem zvědavých turistů a oficiálně se zachovala jako historické místo. K dispozici jsou výlety za duchy k ruinám a skanzenu, jakož i k nedalekému „Isle of the Dead“ (Ostrovu smrti).
Takže pokud máte chuť se na Halloween trochu bát, najděte si to své strašidelné místo a vydejte se tam. Možná ani nemusíte chodit velmi daleko.
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.
