Velká Čínská zeď.

Velká Čínská zeď – realita a mýtus

Když britská sinoložka Frances Woodová psala svou knihu Marco Polo nedošel do Číny, všimla si, že Marco Polo vůbec v zápiscích z Číny nezmínil Velkou čínskou zeď. Spolu s nezaznamenaným zvykem pití čaje a specifičností čínského písma ji to vedlo k pochybnostem o tom, zda Marco Polo vůbec navštívil tuto zemi. Kdy opravdu vznikla tato pozoruhodná stavba? Můžeme mluvit o jedné Velké čínské zdi (čín. Wan-li čchang-čcheng, "Zeď dlouhá 10 000 li")? A proč se Číňané vůbec zavázali k tak náročné stavbě?

Autor: Luboš Fellner

13.11.2021

Čti více
Velká Čínská zeď, rozsáhlý komplex staveb vytvořených z kamenných kvádrů.
Velká Čínská zeď, rozsáhlý komplex staveb vytvořených z kamenných kvádrů.

Přestože Velká čínská zeď je známá na celém světě, encyklopedická literatura nám nabízí až překvapivě rozporuplné informace: o její délce lze nalézt údaje od 2 400 až do 6 250 km a ani začátek výstavby není jednoznačný. Dokonce i jindy poměrně bohaté dobové čínské prameny obsahují méně záznamů vázajících se k této stavbě, jak bychom si přáli.

Budování ochranných zdí nebylo v Číně ničím neobvyklým. S postupující centralizací Číny se jejich rozsah zvětšoval. Zpočátku si předkové dnešních Číňanů stavěly ochranné valy kolem svých příbytků. Na čínském venkově dodnes lze vidět usedlosti ze čtyř stran obehnané vysokými zdmi. V průběhu 3. tisíciletí se valy začaly stavět kolem vesnic a osad. Nejintenzivněji období této prvotní etapy budování zdí v Číně nastalo v 8. až 3. st. před n.l., za vlády dynastie východních Čou. Tehdejší neklidná politická situace a neexistence účinné centrální moci vyvolaly nejen vznik nejvýznamnějších čínských filozofických škol, ale politická nevraživost a vzájemná soupeřivost jednotlivých čínských států vedly k horečné výstavbě obranných zdí (čchang-čcheng, "dlouhá zeď"). Jelikož tehdy neexistoval jeden společný nepřítel, tyto valy se stavěly na hranicích států soupeřících o titul hegemona, i na severozápadě Číny proti útokům nečínských etnik, které již v tomto období začaly výrazně ovlivňovat průběh čínských dějin.

Po sjednocení Číny císařem Čchin-š 'chuang-ti roku 221 před n.l. vznikla v prostoru Dálného východu nová geopolitická situace. K moci se dostala dynastie Čchin, která za své krátké vlády (221-206 před n.l.) vytvořila základy efektivně fungujícího státu. Zdi, které stály v čínském vnitrozemí ztratily svou opodstatněnost a působením přírodních živlů zanikly. Části obranných valů, které již existovaly na severozápadní hranici čínského impéria (oblast dnešních provincií Kan-su, Ning-sia, Šen-si) se císař rozhodl spojit do téměř souvislého celku. Podle některých autorů se stavby zúčastnilo 400 000 osob. V tomto období byla nucená práce jednou z forem odvodu daně a pracovní síla, která byla k dispozici, se využívala i na stavbu Dlouhého zdi (čchang-čcheng). Stavba obranné zdi měla přispět k vytyčení hranice na místech, kde neexistovaly přirozené dělící čáry (pohoří, vodní toky).

Zdi se stavěly ze směsi kamenů a udusané hlíny a dosahovaly pouze několikametrovou výšku. Dlouhá zeď měla být fyzickou překážkou proti nájezdům nečínských etnik ("barbarů") a zároveň tvořila i jistou hranici vlastní expanze čínské dynastie. Jihovýchodní hranice Číny byly pevně stanoveny mořským pobřežím, ale otázka, kde končí Čína a začíná vnitřní Asie, trápila čínské státníky dlouhá staletí a v jednotlivých obdobích ji různě odpovídaly. Dlouhá zeď měla zároveň zabránit čínským obyvatelům, aby unikaly před výběrčími daní, jež vysílala centrální vláda. Všechny čínské dynastie usilovaly – často neúspěšně - zamezit, aby čínští rolníci prchali do stepních oblastí a nabízeli své služby a technologické poznatky vnitroasijským nomádům, kteří se tak stávali ekonomicky - a samozřejmě také politicky - nezávislými na Číně.

Čchang-čcheng - dlouhá zeď.
Čchang-čcheng - dlouhá zeď.

Před 2000 lety Číňané přikládaly této stavbě mnohem menší důležitost než v současnosti, o čemž svědčí i fakt, že zakladatel čínské historiografie S'-ma Čchien (asi 135-85 před nl) v rozsáhlém díle Zápisky historika (Š 'ťi) Dlouhá zeď je vzpomenuta jen velmi stručně. V období vlády následujících dvou nejvýznamnějších dynastií, Chan (206 před n.l. - 220 n.l.) a Tchang (618-906), nehrála Dlouhá zeď v čínských dějinách vážnější roli. Dynastie Chan představuje jeden z vrcholů čínských dějin. Vzhledem k ekonomické, politické a vojenské síle se vládci této dynastie nespokojili s takovým územním rozsahem Číny, jaký dosáhla dynastie Čchin. Budovaly sice na některých místech obranné valy proti nomádskému etniku Siung-nu (někdy je identifikují jako Huny), ale nemáme důkazy o tom, že by existovala jedna souvislá Dlouhá zeď. Dynastie Chan rozšířila vliv až do Střední Asie a v tomto období se zintenzivnila kulturní a obchodní výměna po tzv. Hedvábné cestě.

Ve Střední Asii Číňané vytvořili systém signálních věží, který v případě nebezpečí zajišťoval komunikaci mezi periferií a vnitrozemím. Ani dynastie Tchang navzdory konfliktům s Tibetskou říší, Turkským impériem a později Ujgury nikdy nezabývala obnovení Dlouhé zdi, která s největší pravděpodobností v té době už vůbec neexistovala. V dobových pramenech není žádné zmínky o Dlouhé zdi, či jiné podobné rozsáhlé obranné stavbě. Dynastie Chan a Tchang, které k budování říše přistupovaly s ambicióznější vizí jako Čchin, tedy neměly zájem vytvořit nějakou pevnou fyzickou hranici, která by jasně a dlouhodobě fixovala geopolitickou realitu. Konflikt s vnitroasijskými nomády řešily pomocí jiných metod: vojenskou expanzí nebo spojením tributu a obchodu.

Následující čínská dynastie Sung (960-1279) nebyla ekonomicky ani vojensky dostatečně silná, aby jíejívládci mohli pomýšlet na rozšíření svého vlivu do vnitřní Asie. Vláda této dynastie byla poznamenána trvalým tlakem nečínských dynastií ze severu a severozápadu: nejprve kitanských panovníků říše Liao (946-1125) a později dynastie Ťin (1115-1234), jejímiž zakladateli byli Džürčeni. Sung se roku 1127 pod tlakem Džürčenů museli stáhnout do jižní Číny a zcela rezignovali na tradiční oblast čínských geopolitických zájmů – Střední Asii. Číňané poprvé ve svých dějinách obrátili pozornost na pobřeží a tradiční suchozemské cesty nahradili mořskými obchodními trasami.

V průběhu první poloviny 13. století se od severu rozšiřoval vliv euroasijské Mongolské říše. Čína tvořila její součást v letech 1279-1368. Vládnoucí mongolská dynastie Jüan měla své kořeny ve stepích vnitřní Asie a Čína tvořila pouze jednu ze čtyř částí Mongolské říše. Z tohoto důvodu mongolští státníci nepociťovali potřebu opevňovat se proti vnějšímu nepříteli a pomyslná hranice mezi světem usazených rolníků a kočujících nomádů zanikla. Argument skeptiků podezřívající Marca Pola, že nebyl v Číně, neboť v cestopise nezmiňuje Velkou čínskou zeď, stojí na hliněných nohou, protože v Číně během vlády mongolské dynastie Jüan podobná stavba vůbec neexistovala.

Velká Čínská zeď. Je vidět z vesmíru?
Velká Čínská zeď. Je vidět z vesmíru?

Přesto Mongolové úzce souvisí s konstrukcí rozsáhlého systému obranných zdí na severu Číny. Nejprve však museli opustit území Číny a uvolnit císařský trůn. Čínské dynastii Ming (1368-1644) se sice podařilo získat kontrolu nad územím Číny, ale téměř tři století její vlády byly poznamenány neustálou konfrontací s Mongoly, kteří se stáhli zpět do stepí dnešní Mongolské republiky, ale nadále vojensky ohrožovaly Čínu. Přesun hlavního města Číny roku 1421 z jihu do dnešního Pekingu, který se nacházel nedaleko linie střetu Mongolů a Číňanů, souvisel s tím, že císařský dvůr chtěl z bezprostřední blízkosti pozorovat a řešit tento konflikt.

Až do roku 1449 se čínským státníkům víceméně úspěšně dařilo pomocí silné armády pacifikovat Mongoly a udržet je v bezpečné vzdálenosti. Když mongolský vládce Esen v roce 1449 zajal čínského císaře Čeng-tchung, dynastie Ming se ocitla v defenzívě. Předchozí flexibilnější politika, která vytvářením příhraničních trhů a prostřednictvím mechanismu tributu úzce souvisejícího s obchodem saturované potřeby mongolských kmenů, ztratila podporu a císařští úředníci se počátkem 16. století rozhodli pro druhou – a drahou – alternativu: přerušili všechny diplomatické a obchodní kontakty s Mongoly. Tento pokus o totální izolaci Mongolů fyzicky demonstrovali i výstavbou Velké čínské zdi.

Obranné valy a zdi se sice stavěly už od počátku vlády dynastie Ming, ale až od první poloviny 16. století se jejich konstrukce rozběhla naplno. Obhájcem myšlenky výstavby systému obranných zdí byl vysoký čínský úředník Weng Wang-ta (1498-1552), který nesouhlasil s vojenskými expedicemi do mongolského vnitrozemí a upřednostňoval soustředěnou obranu před mobilním nomádským vojskem. V průběhu 16. století se v severní Číně podařilo vytvořit rozsáhlý komplex staveb vytvořených z kamenných kvádrů a sahající od province Kan-su až po Pochajský záliv.

Velká čínská zeď nikdy netvořila jeden souvislý pás, ale měla mnoho vedlejších větví a na strategicky nejdůležitějších územích – například v blízkosti Pekingu – probíhala dokonce ve dvou paralelních liniích. Na klíčových místech byly dislokované čínské vojenské posádky, které mezi sebou komunikovali pomocí upevňovacích signálních věží. Posledními císaři vládnoucími v Číně byly mandžuští zakladatelé dynastie Čching (1644-1911). Mandžuové originálně zodpověděli otázku, kde končí Čína a dnešní Čínská lidová republika s rozsáhlými oblastmi (asi 40 % území) obydlenými nečínské obyvatelstvem (Ujguři, Mongolové, Tibeťané) je dědičkou čchingské vize vnitroasijského impéria. Čchingům se podařilo ovládnout obrovské území vnitřní Asie a za jejich vlády celý pracně vybudovaný komplex zdí ztratil své opodstatnění.

Pěn-čchiang - pohraniční zeď.
Pěn-čchiang - pohraniční zeď.

Pro problematiku "Čínské zdi" je příznačný i fakt, že v samotné čínštině neexistuje jednotný název pro tuto stavbu. V pramenech z období dynastie Čchin se sice vyskytuje výraz čchang-čcheng označující systematicky vybudovaný ochranný systém na severu Číny, ale tento termín pozdější z čínských pramenů na dvě tisíciletí zmizel. Příčiny tohoto neobvyklého jevu jsou různé. Na jedné straně lze konstatovat, že Čína se od založení centralizovaného státu roku 221 před n.l. většinou obešla bez souvislého obranného valu na severu (ať už ho nazveme jakkoliv) z čehož přirozeně vyplývá, že nelze hledat zmínky o této stavbě. No ani v 16. a 17. století, v období intenzivního budování, nenacházíme v dobové literatuře termín čchang-čcheng. Systém pohraničních pevností a zdí se označoval několika názvy, z nichž najpoužívanješí byl pěn-čchiang („pohraniční zeď").

Špatná reputace legalistické dynastie Čchin v očích konfuciánských úředníků zapříčinila, že mingsští autoři se vyhýbali termínu čchang-čcheng („Dlouhá zeď"), který se v jejich myslích spojoval s touto mocí. Stavění ochranných valů na severních a severozápadních hranicích Číny bylo jedním z politických instrumentů při řešení tisíciletého konfliktu mezi dvěma výrobními způsoby: nomádským a rolnickým. Nečínské dynastie (zejména Jüan a Čching, ale i Liao a Ťin) tento problém nemusely řešit a výstavbě takového druhu opevnění se vůbec nevěnovaly.

Pro čínské vládce představovala stavba ochranných zdí krajní řešení konfliktu s nomády. Horečná výstavba během 16. století ilustruje slabou flexibilitu a neschopnost čínských státníků dosáhnout kompromisu s mongolskými vůdci, kteří měli stejně zájem na tom, aby fungovaly pohraniční trhy, aby jejich mise mohly přicházet do Pekingu s tributy (ačkoli nomádi tento akt vnímali jinak než Číňané) a odcházet se štědrými dary od císaře. Fungující tribut byl pro nečínské náčelníka garancí vlastní prestiže a osobního bohatství zaručujícího loajalitu nižších velitelů.

Evropští misionáři, obchodníci a cestovatelé se do Číny ve větším množství dostali v druhé polovině 16. a v průběhu 17. století, tedy v období, kdy už Mingové stihli postavit toto opevnění. Fascinace Evropanů Orientem i v případě Velké čínské zdi neměla hranic. Už v 17. století jezuitský misionář působící v Číně Ferdinand Verbiest (1623-88) a po něm např. francouzský filozof Voltaire (1694-1774) svorně konstatovali, že tato stavba předčí i egyptské pyramidy či dokonce všech sedm divů světa.

Mýtus Čínská zeď začala žít, zpočátku jen v Evropě, vlastním životem a realita zapadala prachem. Počátkem 20. století již někteří autoři tvrdili, že Velká čínská zeď je jediným dílem lidských rukou, které je pouhým okem vidět z Měsíce (odvážnější dokonce uváděli Mars!). Samotní Číňané objevili tento symbol – když si všimli živého zájemu Evropanů o tuto stavbu – až koncem 19. a začátkem 20. století a tehdy tuto stavbu i začali nazývat Wan-li čchang-čcheng („Zeď dlouhá 10 000 li"). V tomto období se probouzel čínský nacionalismus usilující odstranit cizí – mandžuskou – nadvládu a hledající všechny účinné symboly zdůrazňující vlastní identitu.

Pro čínského revolucionáře Sunjatsen (1886-1925) se Velká čínská zeď – paradoxně – stala zachráncem čínské rasy v soupeření s nomády. Později tato stavba, mezitím již značně napadena zubem času, pro čínské komunisty zdůrazňující ve své propagandě i boj proti mezinárodnímu imperialismu, představovala symbol čínské výjimečnosti a "čínskosti" jako takové. V ČLR se oběťmi změněnou politického klimatu nestávaly pouze prezidenti, ale i památky. Během kampaně proti "čtyřem starým" (myšlení, zvykem, kultuře a morálce) na počátku kulturní revoluce roku 1966 byly velké úseky zdi poškozené.

Do nové etapy vstoupila Velká čínská zeď v druhé polovině sedmdesátých let. Několik krátkých úseků v blízkém okolí Pekingu se zrenovovalo a staly se oblíbenými turistickými atrakcemi. Jedním z neodmyslitelných rituálů každé oficiální státní návštěvy v Číně se stala i procházka po Velké čínské zdi, po tomto symbolu "jedinečnosti čínské civilizace".

Velká Čínská zeď a SEN – realita.
Velká Čínská zeď a SEN – realita.

Velká čínská zeď, důkaz neschopnosti čínských státníků předchozích generací, který nezabránil tomu, aby v Číně několik století vládli příslušníci cizích etnik, se koncem 20. století stala pozitivním symbolem a jak uvádí slovník čínského jazyka, dokonce metaforou "něčeho, na co se dá mimořádně spolehnout ". Mimo Číny, ale v posledních letech částečně i pro mladé Číňany hledající odpověď na problémy své země, symbolizuje uzavřenost Číny před vnějším světem, evropskou kulturou a vědeckými poznatky, a to i přesto, že stála – byť pouze krátký čas – jen na jednom úseku čínské hranice.

Zrekonstruovaná Velká čínská zeď přiláká ročně více než 10 milionů turistů, což z ní činí jednu z nejnavštěvovanějších historických památek na světě. Její atrakce se přitom ani zdaleka neomezují jen na pěkné vyhlídky či exkurze do minulosti. Sekce Mutianyu nedaleko Pekingu naplno využívá terén horských hřebenů, na kterém byla zeď vybudována. Kromě možnosti delší turistické procházky nabízí možnost nechat se vyvézt na zeď lanovkou a zpátky se spustit po tobogánu s kolečkovými vozíky.

Pohled na Velkou čínskou zeď
Pohled na Velkou čínskou zeď

Pro ty, kteří dávají přednost pěším túrám, má Velká zeď připraveno celé spektrum možností od krátkých, jen pár kilometrů dlouhých procházek vhodných pro rodiny, až po náročnější vícedenní trasy s kempováním přímo na konstrukci zdi. K populárním výchozím bodům patří vesnice Xizhazi vzdálená 55 km od Pekingu, odkud je to 20 km do sekce Jiankou. Ta leží v nádherně členitém horském prostředí s nezapomenutelnými výhledy.

Pro ideální zážitek se zeď nedoporučuje navštěvovat v dobách svátků, kdy reálně hrozí přeplnění a obavy z klaustrofobie.

Vážným problémem, kterému památka Světového dědictví UNESCO čelí, je eroze. Přívalové deště, sesuvy půdy, zvětrávání konstrukce, ba dokonce zemětřesení se podílejí na pomalé, ale přetrvávající degradaci zdi. Podle studie z roku 2012 je v dobrém stavu asi jen 8,2 procenta zdi a některé její úseky doslova mizí před očima. Nemalou starostí, která k rozpadu přispívá, je i zlozvyk turistů vzít si s sebou kousek zdi na památku, případně ji koupit od místních jako suvenýr. Objevily se dokonce i zprávy o tom, že cihly ze zdi obyvatelé „recyklují“ a používají při opravách vlastních obydlí. Velká zeď je od roku 2006 předmětem ochrany podle samostatného zákona, ale ani ten, zdá se, zatím moc nepomáhá.

Výhled z Velké čínske zdi
Výhled z Velké čínske zdi

Pod ochranou UNESCO je zeď od roku 1987 a to jako důkaz stavitelské dokonalosti, promyšleného teritoriálního plánování, jako kulturní svědectví i jako symbolický prvek formování sjednocené Číny.

K nejznámějším legendám spojeným s tímto impozantním architektonickým dílem patří ta, že trasa zdi byla vytyčována přátelským drakem, jehož dělníci při stavění jen následovali. Podle jiné byl jistý farmář nucen pracovat na stavbě stěny a při práci zahynul. Když se tuto smutnou zprávu doslechla jeho manželka, vydala se ke zdi a od žalu u ní plakala tak srdceryvně, až se část stěny zhroutila a odhalila kosti jejího manžela, které pak mohla vdova pohřbít podle zvyklostí.

Další z legend vzpomíná, že během stavby byl na místech, kde se pracovalo, v kleci zavřený bílý kohout. Jeho zpěv měl probudit duše mrtvých stavitelů, jejichž těla měla být ceremoniálně vynesena na vrchol zdi. Zpívání kohouta mělo zajistit, aby duchové nezůstali bloudit ve stěnách. Některá strategická místa a průchody konstrukce také obsahují reliéfy, kterým často dominuje postava Tian Wanga (nebeského krále) symbolizující nebesa.

Velká čínská zeď
Velká čínská zeď

Z architektonického hlediska není Velká čínská zeď v žádném smyslu homogenní stavbou. Tvar i materiály se mění podle období výstavby a dobových technologií. Zatímco nejstarší části zdi jsou postaveny z kombinace zeminy, dřeva, písku a kamenů, později vybudované sekce jsou z cihel a systematicky tvarovaných kamenných bloků. Z tohoto hlediska k nejzajímavějším částem patří sekce Badaling, které dominují velké kameny slepené vápencovou maltou s obsahem rýžové mouky pro lepší přilnavost.

Údajně nejpreciznější práce při výstavbě byla zase odvedena v sekci Huanghuacheng (1404 až 1592) pod vedením generála jménem Cai Kai. Ten zavedl pečlivou kontrolu kvality a dokončením tohoto úkolu strávil několik namáhavých let. Později byl bohužel popraven, ale když se po jeho smrti přišlo na to, že zeď splňuje i ty nejvyšší požadavky, byla na jeho památku postavena hrobka a daná část zdi byla na znak kvality nazvaná „Kovová polévka“.

Svou poslední obrannou roli si zeď splnila během čínsko-japonské bitvy o Rehe (1933) a to konkrétně v sekci Gubeikou, kde se dodnes dají ve zdi najít stopy po kulkách. Z válečného tažení vyšla úspěšněji japonská armáda a zabrala celý přilehlý region včetně jeho hlavního města Chengde.

Jak již bylo zmíněno, zeď neplnila jen obranné funkce. Její signální věže sloužily například také ke komunikaci pomocí kouřových signálů a jedním z druhů paliva, které dokázalo vyprodukovat nejhustší kouř, byl vlčí trus. Kouřové signály obvykle patřily do jedné ze čtyř kategorií: přenos vzkazů do hlavního města, přenos zpráv mobilizujících armády v pohotovostním režimu, přenos informací o pohybech nepřátel a „interní“ komunikace mezi věžemi.

Posledním objeveným byl, v roce 2012, stokilometrový úsek zdi v poušti Gobi. Šlo o starověkou konstrukci z větví a hlíny připomínající spíše obranný val. Podle National Geographic je možné, že podobných úseků stále čekajících na objevení existuje víc.


Všechny články autora

Luboš Fellner

Neznáme člověka, který aktivně procestoval více zemí než Luboš. Již 25 let připravuje prvoexpedice z Čech, Slovenska a v mnoha případech i z dalších zemí střední Evropy. Sedm sester severovýchodní Indie, Středoafrická republika, Kongo, Čad-Ennedi a severní i jižní Súdán jsou ty nejposlednější. Cesta po stopách slavných cestovatelů a hledání pramene Nilu. Výstup na nejvyšší horu Severní Koreje. V roce 2012 zorganizoval u příležitosti 100. výročí dobytí Jižního pólu plavbu na Antarktidu. Procestoval i sever od Grónska, Zemi Františka Josefa na severní pól. Mnohokrát procestoval Oceánii - Polynésii, Melanésii i Mikronésii. Jako vystudovaný lékař s atestací se věnuje cestovatelské medicíně a zrealizoval cesty s názvem Ebola tour (Západní Afrika 2015) a Zika tour (Brazílie 2016). na starosti bezpečnost našich klientů.


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více informací