- Skvělý výběr prémiových hotelů
- Množství památek UNESCO
- Unikátní spojení dvou odlišných kultur
- Nejznámější východoasijská poušť
- Skalní útvary jako dinosauří hřbety

Tel.: 224 250 138, 608 482 877 | Email: cksen@cksen.cz
Uveřejněná sleva z původní ceny zájezdu platí do vyprodávání stanoveného počtu míst zájezdu, nejdéle však do 20 dnů přede dnem konání zájezdu.














































































Když jsem poprvé vešel do Letního paláce, měl jsem pocit, že jsem se ocitl úplně jinde než v rušném Pekingu. Prošel jsem bránou a přede mnou se otevřelo jezero, na kterém se odrážely pagody a mosty. Vydal jsem se po dlouhé kryté chodbě, která byla vyzdobená stovkami barevných maleb – každá zobrazovala jiný příběh nebo scénu z čínské historie. Pomalu jsem stoupal k chrámu na kopci a při každé zastávce se mi otevíral nový výhled na celé jezero a město v dálce. Nakonec jsem si sedl na lavičku u vody a jen tak chvíli pozoroval loďky, které klouzaly po hladině. Všechno působilo klidně a harmonicky, a i když kolem chodili turisté, měl jsem pocit, že se čas na chvíli zastavil. Bylo to místo, kde jsem si opravdu odpočinul a kde jsem si uvědomil, že i velké město má svá tichá a krásná zákoutí.

Do hutongů jsme vyrazili jedno odpoledne a hned jak jsme vstoupili do těch úzkých uliček, cítil jsem, že jsme v úplně jiném světě než na hlavních pekingských bulvárech. Všude malé domky, nízké střechy, občas otevřené dveře, kde bylo vidět do dvorků, a lidé posedávající na malých stoličkách. Se skupinou jsme se zastavili u malého stánku, kde nám prodavač připravil čerstvé placky, a jedli jsme je přímo na ulici, zatímco kolem projížděly rikši. Měl jsem pocit, že takhle nějak vypadá skutečný život v Pekingu – žádné velké paláce, ale každodenní ruch a vůně vařeného jídla z malých kuchyněk. Občas jsme museli uhnout skútrům a smáli jsme se tomu, jak je tu všechno těsné a živé. Když jsme našli malou čajovnu, sedli jsme si a ochutnali různé druhy čaje, zatímco kolem nás se místní bavili a hráli deskové hry. Bylo to úplně jiné tempo než ve zbytku města, klidnější, přirozenější a hodně autentické. Když jsme z hutongů odcházeli, měl jsem pocit, že jsem viděl tu pravou tvář Pekingu, nejen tu turistickou.

Večer, po celodenním poznávání města, jsme si dali za cíl ochutnat pravou pekingskou kachnu, protože prý bez toho nejde návštěva Pekingu považovat za kompletní. Restaurace byla plná, všude vonělo pečené maso a slyšel jsem cinkání nádobí. Když nám číšník přivezl celou kachnu, už jen pohled na křupavou zlatavou kůži mě donutil polknout. Přímo u stolu ji začal krájet na tenké plátky a my jsme fascinovaně sledovali, jak zručně pracuje s nožem. Každý z nás si pak vzal tenkou palačinku, potřel ji sladkou omáčkou, přidal kousek kachny, jarní cibulku a okurku, a zabalil to do malého balíčku. První sousto bylo úplně boží – křupavá kůže, šťavnaté maso a ta omáčka, všechno dohromady perfektně ladilo. Chvíli jsme jen mlčeli a jedli, protože to bylo fakt skvělé. Všude kolem nás se smáli místní, objednávali další chody a atmosféra byla veselá, hlučná a přátelská. Ten večer byl pro mě jedním z vrcholů pobytu v Pekingu – nejen kvůli jídlu, ale i kvůli té energii místa, kde jsme seděli mezi místními a zažili kousek jejich každodenní radosti.

Poprvé jsem stál na slavné křižovatce v Shibuye a měl pocit, že jsem se ocitl uprostřed nějakého velkého filmového natáčení. Semafor se přepnul na zelenou a ze všech stran se na přechod nahrnuly davy lidí. Měl jsem pocit, že jsem součástí obrovské choreografie – každý jde svým směrem, ale nikdo se nesrazí. Okolo mě blikaly desítky obrazovek, na kterých běžely reklamy, hrála hlasitá hudba a celé to působilo, jako by město samo dýchalo. Prošel jsem křižovatku jednou, ale musel jsem se vrátit a zažít to ještě jednou, protože ta energie byla návyková. Pak jsem si našel kavárnu s výhledem přímo na křižovatku, objednal si kávu a chvíli jen sledoval tu nikdy nekončící řeku lidí. Bylo fascinující pozorovat, jak se chaos a pořádek mísí v dokonalé harmonii – a to je přesně důvod, proč bych tohle místo doporučil každému.

Do Asakusy jsme dorazili jako skupina a hned nás uchvátila obrovská červená brána Kaminarimon s obřím lampionem. Ulice Nakamise byla plná stánků se suvenýry, sladkostmi a tradičními pochoutkami. Zastavili jsme se u jednoho stánku, kde prodávali čerstvě upečené mochi koláčky plněné sladkou fazolovou pastou – voněly tak lákavě, že jsme si je museli hned dát. Když jsme konečně došli k chrámu, zapálili jsme si vonné tyčinky a kouř jsme si nechali symbolicky přivát na ruce pro štěstí. Chvilku jsme tam stáli, sledovali místní, jak se modlí, a nasávali klidnou atmosféru. Přitom kolem nás proudily davy návštěvníků, ale i tak jsem měl pocit, že jsem na chvíli úplně jinde – jako bych se ocitl v jiné době, daleko od moderního Tokia. Ten kontrast mezi rušným městem a tímto tradičním místem byl ohromující a dodnes mám tu chvíli v hlavě jako jeden z nejhezčích okamžiků cesty.

Když jsem poprvé vstoupil do Akihabary, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v jiném světě. Obrovské barevné billboardy, blikající světla a z každého rohu hrající hudba – všechno působilo jako jedno velké herní město. Zastavil jsem se v několika obchodech s retro konzolemi a hrami, prohlížel si regály plné figurek anime postav a z nostalgie jsem si vyzkoušel pár starých arkádových automatů. Nejvíc mě bavilo jen chodit po ulicích a objevovat malé specializované obchůdky – každý měl úplně jiný charakter. V jedné kavárně v tematickém stylu obsluhovaly číšníce oblečené jako postavy z anime a člověk měl pocit, že se stal součástí jejich příběhu. Pro někoho možná trochu šílené, ale pro mě to byl jeden z nejživějších a nejzábavnějších zážitků v Tokiu.

Když jsem poprvé spatřila Velkou čínskou zeď, skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Stála jsem tam nahoře a dívala se, jak se zídka táhne do kopců a hor, zmítá se krajinou a pokračuje až k obzoru. Bylo úžasné vidět, kolik práce muselo stát postavit něco tak obrovského před stovkami let, a přitom to stále stojí a vypadá impozantně. Šla jsem po kamenných schodech a občas se musela zastavit, abych si vydechla – stoupání bylo náročné, ale výhledy stály za to. Měla jsem pocit, že jsem součástí historie a zároveň že stojím na jednom z nejikoničtějších míst světa. Lidé kolem mě šli svým tempem, někteří se smáli, jiní fotili každou sekundu, a to celé vytvářelo zvláštní energii. Každý pohled na nekonečně se táhnoucí zídku byl fascinující a chvílemi jsem si jen sedla a nechala oči bloudit po kopcích a zelených údolích kolem. Velká čínská zeď je jedno z těch míst, které člověk musí zažít na vlastní oči – pocit, že něco tak monumentálního skutečně existuje, je nepopsatelný a zůstane v paměti navždy.

Vyrazil jsem na Velkou čínskou zeď brzy ráno, když ještě nebylo tolik lidí, a hned jsem cítil, že je to jiné než cokoli, co jsem doposud viděl. Kameny pod nohama byly staré, drsné a nerovné, a přitom držely celou tu obrovskou stavbu pohromadě. Strmé kopce kolem mě a já přemýšlel, jak náročné muselo být všechno postavit bez moderní techniky. Občas jsem se zastavil, nadýchal čerstvého vzduchu a jen se díval, jak se zeď táhne do dálky, někdy mizí za kopcem a pak zase vyčnívá na horizontu. Bylo fascinující sledovat, jak se každý úsek zdi liší – někde byly prudké schody, jinde širší plošiny s věžemi. Překvapilo mě, že i přes tisíce let působí pevně a majestátně. Nahoře jsem cítil, že stojím na místě, které zažilo tolik historie, a přitom je pořád tak živé

Když jsme dorazili k obrovské, 40 metrů vysoké soše Čingischána, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Socha se tyčila proti nádherně modré obloze, která podle průvodce září v tomto pruhu 250 dní v roce, a připomínala mi, jak monumentální dokázala být tato říše před tisíciletím. Stál jsem tam, fotil se a přitom obdivoval každou detailně propracovanou část, od tváře až po sedlářskou výbavu koně. Koupil jsem si teplý kašmírový svetr a cítil, že jsem na místě, kde se historie dotýká přítomnosti. Přemýšlel jsem o tom, jak Čingischán vytvořil nejen největší říši světa, ale také systém zákonů, který dokázal udržet řád a svobodu vyznání. A když jsem se díval kolem sebe na rozlehlou krajinu, představoval jsem si, jak kdysi jeho jezdci projížděli tímto územím a měnili svět.

Procházela jsem se ulicemi Ulánbátaru a fascinovalo mě, jak vedle sebe stojí sovětské paneláky, moderní administrativní budovy a bílé jurty, které stále připomínají nomádskou tradici Mongolů. Hlavní náměstí, nazvané překvapivě po Čingischánovi, bylo plné kontrastů – růžová budova opery, parlament a kolem sebe všude moderní architektura. Průvodce nám vyprávěl o historii města, o tom, jak Mongolové přinesli Evropě kompas, kalhoty nebo střelný prach, a já jsem si představovala, jak se tu před staletími rodily základy civilizace. Pak jsme navštívili klášter Gandan – centrum mongolského buddhismu. Vůně kadidla, tiše se modlící mnichové a zlaté sochy buddhy mi přenesly mysl do úplně jiné dimenze. Sedla jsem si na dřevěnou lavici a naslouchala tichu, jen občas přerušovanému cinkáním malých zvonků. Ten klid a duchovní hloubka mi připomněly, že Mongolsko není jen o velikých říších a sochách, ale i o tradicích, které přežívají tisíciletí.

Altaj patří mezi nejkrásnější, přírodně nejbohatší a nejzachovalejší oblasti Ruska a Sibiře. Jde o pohoří velmi rozmanitého charakteru. Zalesněné hřebeny a údolí s nedotčenou tajgou se střídají s kotlinami stepního charakteru tam, kde je terén otevřenější vůči suchým jižním větrům z blízkého Mongolska a Číny. Nad nimi se tyčí zaledněné štíty až čtyřtisícových hřebenů.

Ulánbátar
Ulánbátar, hlavní město Mongolska, je dynamickým centrem země, kde se potkává moderní život s hlubokými tradicemi kočovné kultury. Leží v údolí řeky Tuul, obklopené zelenými kopci, a přestože působí na první pohled rušně, má své kouzlo v kontrastech – vedle skleněných věží stojí buddhistické chrámy a na okrajích města se rozprostírají čtvrti s tradičními jurtami. Ulánbátar je srdcem mongolské kultury, vzdělání i obchodu, ale také výchozím bodem pro výlety do divoké přírody a stepí. Atmosféra města se mění během dne – ráno zní modlitby z klášterů, odpoledne pulzuje životem kaváren a večer se město rozzáří světly moderní Asie.

Klášter Gandan (Gandantegčinlen Khiid)
Klášter Gandan je nejvýznamnějším buddhistickým klášterem Mongolska a duchovním srdcem Ulánbátaru. Byl založen v 19. století a přestože většina klášterů v zemi byla během komunistické éry uzavřena, Gandan přežil a stal se symbolem mongolské víry. Hlavní chrám ukrývá impozantní sochu Avalókitéšvary (Megdžidžanraisega), vysokou 26 metrů, která symbolizuje soucit a ochranu všech živých bytostí. Návštěvníci mohou slyšet zpěv mnichů, cítit vůni kadidla a pozorovat věřící, jak obcházejí svatyni s modlitebními mlýnky. Klášter je místem, kde se zastavil čas – duchovní ticho zde působí silně i uprostřed rušného města.

Čingischánovo náměstí (Sükhbaatar Square)
Centrální náměstí Ulánbátaru, dnes oficiálně nazývané Sükhbaatar Square, je srdcem městského života i dějin Mongolska. Dominuje mu monumentální socha Čingischána, legendárního sjednotitele mongolských kmenů, který zde majestátně sedí před vládní budovou. Náměstí je obklopené důležitými institucemi – Parlamentem, Národním muzeem a Mongolskou operou. Je to místo oslav, vojenských přehlídek i veřejných shromáždění, kde se setkávají starší generace s mladými lidmi v moderních kavárnách a galeriích. V zimě tu bývá kluziště, v létě koncerty a festivaly, takže náměstí žije v rytmu celého města. Čingischánův pohled z podstavce připomíná hrdost Mongolů na svou historii i odvahu hledět vpřed.

Poušť Gobi
Poušť Gobi je jedním z nejúchvatnějších a zároveň nejdrsnějších míst na světě. Rozkládá se na obrovském území jižního Mongolska a severní Číny a nabízí nekonečné dálky, ticho a krajinu, která se neustále mění – od kamenitých stepí a vyschlých koryt řek až po obrovské písečné duny. Gobi není jen poušť v tradičním smyslu, ale živý ekosystém, kde můžete spatřit velbloudy, gazely i vzácného sněžného leoparda. Krajina působí magicky zvlášť při západu slunce, kdy se písek zbarví do zlatých a červených tónů. Je to místo, kde člověk cítí pokoru vůči přírodě, nekonečnému prostoru a tichu, které jako by zastavilo čas.

Yoliin Am (Údolí supů)
Yoliin Am, známé také jako Údolí supů, leží v národním parku Gobi Gurvan Saikhan a patří k nejmalebnějším částem celé Gobi. Úzké horské údolí se zařezává hluboko do skal a překvapivě zde najdete celoročně ležící led i v srdci pouště. Údolí je domovem supů lammergeierů, horských koz a svišťů, a v letních měsících se proměňuje v oázu zeleně. Cesta vede soutěskou lemovanou strmými stěnami, kde teče potok a ozývá se šum větru. Atmosféra Yoliin Am je téměř pohádková – kontrast mezi ledem a pouští působí neskutečně a připomíná, jak rozmanitá dokáže být mongolská příroda.

Khongorin Els (Písečné duny)
Khongorin Els, známé jako „zpívající duny“, jsou jedním z největších písečných polí v Mongolsku. Duny se táhnou přes více než 100 kilometrů a místy dosahují výšky až 300 metrů. Když po nich fouká vítr, písek vydává hluboký, dunivý zvuk, díky němuž dostaly své poetické jméno. Výstup na vrchol je náročný, ale pohled z vrchu na nekonečné vlny písku, zelené oázy a stáda velbloudů dole stojí za každý krok. V okolí žijí kočovníci, kteří nabízejí projížďky na velbloudech a ubytování v jurtách, což vám umožní zažít Gobi tak, jak ji žili po staletí. Večer, když slunce zapadá a obloha se barví do ohnivě oranžových odstínů, je to jedno z nejpůsobivějších míst celé Mongolska.

Sevrei Soum
Sevrei je malé, odlehlé sídlo v provincii Ömnögovi, které slouží jako brána do jižní části Gobi. Oblast je známá svými dramatickými skalními útvary, tradičním způsobem života pastevců a klidem, jaký dnes už málokde najdete. Místní obyvatelé žijí stále v jurtách, pasou velbloudy a kozí stáda a pohybují se po krajině stejně jako jejich předkové. Sevrei je ideálním místem pro poznání autentické mongolské kultury, daleko od turistických tras. Krajina kolem je fascinující – střídají se tu červené hřebeny, vyschlé pláně i drobné oázy, které dokazují, že i poušť může být plná života.

Bajanzag (Flaming Cliffs)
Bajanzag, známý jako „Hořící útesy“, patří mezi nejznámější přírodní památky Gobi. Tyto červené pískovcové skály září při západu slunce oranžovými a rudými odstíny, jako by samy hořely. Právě zde americký paleontolog Roy Chapman Andrews ve 20. letech 20. století objevil první dinosauří vejce na světě, čímž se Bajanzag proslavil i ve vědeckých kruzích. Dnes je oblast oblíbeným místem pro turisty i dobrodruhy, kteří zde hledají fosilie, fotografují a obdivují ticho rozlehlé pouště. Bajanzag je místem, kde se propojuje krása přírody s dávnou historií planety.

Dalanzadgad
Dalanzadgad je hlavním městem provincie Ömnögovi a vstupní branou do nejkrásnějších částí pouště Gobi, včetně Yoliin Am a Khongorin Els. Přestože působí skromně, nabízí základní zázemí pro cestovatele – hotely, trhy, malé muzeum a místní restaurace, kde můžete ochutnat tradiční pokrmy jako buuz (masové knedlíčky) nebo airag (kvasené kobylí mléko). Město je zároveň centrem života pro místní nomády, kteří sem přijíždějí prodávat své produkty a nakupovat zásoby. Dalanzadgad je ideálním místem, odkud se vydat na expedici do srdce Gobi, ať už džípem, na koni nebo velbloudech. Okolní krajina, s horami Gurvan Saikhan v pozadí, dokonale ukazuje kontrast mezi drsnou pouští a životem, který si v ní dokázal najít cestu.

Známý Sensō-ji nebo také Asakusa Kannon je buddhistický chrám nacházející se ve čtvrti Asakusa s atmosférou starého Tokia. Je to jeden z nejbarevnějších a nejoblíbenějších chrámů ve městě. V okolí můžete také spatřit relativně velké množství gejš. A přímo u chrámu si za malý poplatek můžete na svitku přečíst svůj osud (v japonštině a rovněž v angličtině).
Chrám byl dokončen v roce 645, což z něj činí nejstarší chrám v Tokiu. Návštěvníci, kteří se chtějí dostat k chrámu, vstoupí nejprve přes Kaminarimon (Brána Hromu), vnější bránu chrámu Sensō-ji a symbol Asakusy.
Nákupní ulička (trh) dlouhá přes 200 metrů, zvaná Nakamise, vede od brány k druhé bráně chrámu, Hozomon. Vedle typických japonských suvenýrů, jako je yukata (letní kimono) a skládací vějíře, se podél Nakamise prodávají různé tradiční pouliční pochutiny z oblasti Asakusa. Nákupní ulice má historii dlouhou několik století. Za bránou Hozomon stojí hlavní síň chrámu a překrásná pětipatrová pagoda. Svatyně Asakusa, postavená v roce 1649, kdy byl u vlády Tokugawa Iemitsu, stojí bezprostředně vedle hlavní budovy chrámu.
Turisté však místo navštěvují nejen pro cenné kulturní stavby, ale rovněž pro pestré tradiční eventy, které se zde často konají, a to v průběhu celého roku. Největším z nich je asi Sanja Matsuri, každoroční festival svatyně Asakusa, který se koná v květnu. Dalšími akcemi jsou srpnový karneval Asakusa Samba a trh Hagoita-ichi, na kterém se prodávají zdobené dřevěné pálky používané při tradiční hře hanetsuki. Ta je jednou z nejstarších japonských her vůbec a stylem připomíná badminton.

Tokyo Skytree je televizní vysílací věž a dominanta Tokia. Je hlavním bodem Tokyo Skytree Town v Sumida City Ward, nedaleko Asakusy. S výškou 634 metrů je nejvyšší stavbou v Japonsku a v době svého dokončení, tj. v roce 2012, byla mezi nejvyššími na světě. Dole u základů věže se nachází velký nákupní komplex s akváriem. Vrcholem Tokyo Skytree jsou však jeho dvě vyhlídkové plošiny, které nabízejí nádherný výhled na Tokio. Najdeme je ve výšce 350 a 450 metrů, což z nich dělá nejvyšší vyhlídkové plošiny v Japonsku. Jsou plně uzavřené, nicméně natolik prosklené, že vám nic neunikne.
Tembo Deck, spodní ze dvou palub, je 350 metrů vysoká a rozprostírá se na třech úrovních s nádherným výhledem ze všech jejích pater. V nejvyšším patře jsou vysoká, široká okna, která nabízejí jedny z nejlepších 360° panoramatických výhledů na město. Ve středním patře je obchod se suvenýry a Musashi Sky Restaurant. V nejnižším, 340. patře, najdeme prosklené panely na podlaze, které si můžete přejít, udělat si krásnou fotografii na Instagram, pokochat se výškou či si jen nechat zvýšit adrenalin. Ve výšce 450 metrů pak najdeme Tembo Galleria, kde se projdete proskleným tunelem a opět získáte překrásný výhled na císařské město.

Hlavní město Mongolska a současně nejchladnější metropole na světě. Rudý bohatýr“ mongolských stepí, leží na úpatí horského masivu Bogd úl ve výšce 1 325 m n. m, kde panuje mrazivé a drsné vnitrozemské podnebí. I když město působí dojmem mladého a nepříliš přitažlivého města, najdete tady také několik buddhistických chrámových muzeí a stále funkční Gandanský Klášter. V Ústředním státním muzeu je soustředěno mnoho prehistorických nálezů z poušti Gobi včetně dvou dinosauřích koster, 20 cm dlouhých dinosauřích vajec a pozůstatků gigantického rhinocera; zajímavé kolekce má Muzeum umění. Město má operu, balet a také vlastní univerzitu. Státní veřejná knihovna vlastní unikátní sbírku rukopisů z 11. století.

Jednou z nejzajímavějších čtvrtí Tokia je pro našince rozhodně Akihabara. Je to ráj pro vyznavače kultury Otaku, tj. nadšenců pro japonské animované postavičky, komiksy. Vše se zde točí kolem fenoménů manga a anime. Pro ty, kteří nejsou v této oblasti tolik znalí, je dobré připomenout, že se jedná o jeden japonský výtvarný styl, pouze s tím rozdílem, že anime můžete sledovat v televizi, zatímco manga si přečtete v papírovém komiksu. Na ulici potkáte mnoho lidí (v drtivé většině dospělých či teenagerů) v převlecích právě oněch milovaných postaviček. Dalším přívlastkem této čtvrti by mohlo být slovo elektronická. Stala se totiž mekkou prodejců počítačů, her a elektronik obecně. Tolik zboží z této oblasti asi nikde jinde na světě na jednom místě nenaleznete. Akihabara by vám rozhodně na toulkách japonskou metropolí neměla uniknout.
TIP: Kromě obchodů se v této oblasti staly populární různé další podniky související s anime, zejména kavárny „maid cafe“, kde se servírky oblékají a chovají jako pokojské nebo anime postavy, a kavárny manga (manga kissa), typ internetové kavárny, kde si zákazníci mohou číst komiksy.

O Shibuye se říká, že je to nejrušnější křižovatka na světě. Až se na ní ocitnete, zjistíte a na vlastní kůži pocítíte, že je to pravda. Shibuya Crossing je pulsující srdce Tokia, které v jednu chvílí umožní přecházet lidem z/do všech možných směrů. V jediný okamžik tak na tomto místě přechází až 2500 lidí. I pokud nenávidíte davy, Shibuyu si nenechte ujít! A ten, kdo viděl film „Hačikó – příběh psa“ či četl tento dojemný příběh, měl by si zde rozhodně udělat fotografii s bronzovou sochou psa Hačikó.
TIP: Pokud se nechcete nechat unášet davem, ale raději křižovatku pozorovat trochu z dálky a s hrnečkem kávy v ruce, je to rozhodně také možnost. V různých patrech domů na Shibuye najdete četné kavárny a restaurace s velkými okny a výhledem na centrum dění.

V historické tokijské čtvrti Asakusa budete mít místy pocit, jako byste se vrátili o stovky let zpět. Právě zde totiž stále žije atmosféra minulých desetiletí díky fascinujícím památkám, jako je například brána Kaminarimon a buddhistický chrám Sensoji ze 7. století. Závan moderny však ve čtvrti připomene futuristická věž Tokyo Skytree, která měří více než 630 metrů – z ní je skvělý výhled na Tokio a za dobrého počasí i na horu Fudži. Za prozkoumání pak ve čtvrti Asakusa stojí i rušná nákupní ulice Nakamise, kde lze zakoupit suvenýry v podobě tradičních řemeslných výrobků nebo typické japonské sladkosti a pokrmy.

Chcete v Tokiu poznat unikátní oblast, kde vám splní téměř každé přání? Pak vsaďte na čtvrť Ginza, která je jednou z nejpopulárnějších, co se týká zábavy, stravování a zejména pak nakupování. Dříve se v této čtvrti razily stříbrné mince, dnes zde natrefíte na luxusní atmosféru na každém kroku. Vaši nákupní horečku podpoří obrovský nákupní komplex Ginza Six, nákupní centrum Tokyu Plaza Ginza s otevřenou střechou a skvělými výhledy na město, obchodní dům Mitsukoshi nebo obchodní komplex Marronnier Gate. Hlad po kulturních zážitcích zase zažene například Divadlo Kabukiza či Muzeum Seiko Ginza (zde se dozvíte více o historii hodinek Seiko).

Cukidži (Tsukiji) byl do roku 2018 ikonickým místem Tokia a také největším rybím trhem na světě, kde probíhaly zejména světoznámé aukce tuňáků. V dražbě zde obchodníci nabízeli tuňáky té nejvyšší kvality, a tak se cena jednou vyšplhala až na neuvěřitelných 69 milionů Kč za kus. Tohoto tuňáka modroploutvého vydražil majitel řetězce sushi restaurací a tento rekord nebyl již nikdy pokořen. Trh Cukidži byl tvořen vnitřní a vnější sekcí. Vnitřní část tvořila již zmíněná aukce a obchodní zóna, která se koncem roku 2018 přestěhovala do nedaleké čtvrti Toyosu. Venkovní část byla a stále je k dispozici široké veřejnosti a je plná obchůdků s čerstvými či již lahodně upravenými rybami a mořskými plody(k vidění a následně i k snědku je například vyhlášená delikatesa – obří japonský krab či mořští ježci). Na tomto trhu byste se měli určitě zastavit a dle libosti nějaké ty pochoutky ochutnat. Pokud nejste odpůrcem ryb, potečou vám zde sliny proudem. Pokud ryby nemusíte, netruchlete, sehnat se dá u prodejců i vysoce kvalitní steak wagyu!

Odaiba je tokijskou čtvrtí a v podstatě také souborem malých pevnostních ostrovů v Tokijském zálivu, které byly dříve postaveny k ochraně Tokia před možnými útoky z moře. S Tokiem je tento umělý ostrov spojen tzv. „Duhovým mostem“ (Rainbow Bridge) – ten v noci hraje všemi barvami a osvětluje panorama japonské metropole. Odaiba se stal turistickou atrakcí až v druhé polovině 90. let, kdy se na něm začaly hojně stavět nákupní a zábavní centra, hotely či nadzemní železnice. Nechat ujít byste si zde neměli zejména zajímavá nákupní centra Aqua City a DiverCity, Odaiba Seaside Park (kde najdete jedinou pláž v centru Tokia), Tokijské muzeum voskových figurín Madame Tussauds nebo třeba Miraikan – Národní muzeum rozvíjející se vědy a inovací.

Když se řekne Japonsko, nejspíš se vám vybaví Hirošima, Ósaka nebo Tokio. Přitom existují i jiná fascinující místa v této krásné zemi, jež vás potěší klidnějším prostředním ale stejně tak teplým klimatem a zajímavými turistickými památkami. Řeč je o nejstarším japonském městě Kamakura, které se nachází jen coby kamenem dohodil od Enošimy – dějiště olympijských a paralympijských her v roce 2020. V Kamakuře budete ve svém živlu, pokud nadevše milujete panenskou přírodu, meditace nebo vodní sporty. Přírodní scenérie s horami a mořem v pozadí jsou zkrátka neodolatelné, stejně jako bohaté historické dědictví tohoto města. Symbolem Kamakury je pak bronzová socha sedícího Buddhy v chrámu Kotoku-in, která měří na výšku asi 11 metrů a pochází ze 13. století, a tak si ji nezapomeňte zvěčnit na fotografii. Za návštěvu ale stojí i šintoistická svatyně Tsurugaoka Hachimangu představující „srdce“ Kamakury a také místo, kolem něhož se začalo město rozvíjet.

Starověký architektonický zázrak v podobě Velké čínské zdi má sice poměrně nejasné historické základy, je však jisté, že si podmaňuje ročně několik milionů lidí a patří tak mezi jednu z nejoblíbenějších turistických atrakcí na světě. Co byste tedy měli o Velké čínské zdi ještě vědět?

Hlavní město Číny je národním politickým, vzdělávacím i kulturním centrem a také nejčastější vstupní branou do země – Mezinárodní letiště Beijing Capital je druhým nejrušnějším letištěm na světě. Peking se však pyšní i přívlastkem „jedno z nestarších měst na světě“! Člověka pekingského (Homo erectus) bylo možné v této oblasti zpozorovat již před 770 až 230 tisíci lety. Dnes je toto čínské velkoměsto v pořadí druhé, co do velikosti (hned po Šanghaji) a návštěvníkům nabídne nespočet fascinujících památek, které jsou dokonce zapsané v UNESCO – např. Velká čínská zeď, Zakázané město, Letní palác, Chrám nebes, hrobky Ming, Naleziště člověka pekingského v Zhoukoudian nebo Grand Canal. V čínské metropoli si najde každý to, co je mu blízké – Peking je zkrátka celosvětově jednou z nejvýznamnějších turistických destinací a mistrem v propojení moderny a tradice, ať už hovoříme o architektuře anebo třeba o gastronomii.

V samém srdci Pekingu se nachází nejvýznamnější čínský komplex budov známý jako Zakázané město (Císařský palác nebo také Zǐjìnchéng). Jeho vznik se datuje do doby dynastie Jüan, která se na území vyskytovala v letech 1271 až 1368. Mnohé budovy, které zde uvidíte, však byly dostavěny až v letech 1406 až 1420 – právě od těchto let sloužil komplex zejména císařům z dynastií Čching a Ming. Vstup do oblasti byl tehdy prakticky zapovězen všem „obyčejným“ lidem. Výjimku měli jen členové císařské rodiny anebo třeba kurtizány. Až sem zavítáte, budete naprosto ohromeni rozlohou Zakázaného města, která činí až 720 tisíc metrů čtverečních! Komplex je pak obehnán desetimetrovou zdí se strážními věžemi a příkopem – tento způsob ochrany míval v dřívějších dobách svůj účel. Na prohlídku si vyhraďte určitě několik hodin a neopomeňte navštívit například pět mramorových mostů zvaných Jinshui Qiao (Golden River Bridges), císařský hodovní sál nebo Palácové muzeum s artefakty dávných čínských dynastií.

Jednou z vyhledávaných atrakcí v Pekingu jsou též starobylé uličky zvané hutongy neboli „Hutongs“. Pokud tedy chcete nahlédnout do několik stovek let staré historie Číny, určitě do nich zavítejte. Tyto ulice byly postupně vybudované za dynastií Ming a Čching v letech 1368 až 1912 a zachovávají si část tradiční kultury a způsobu života z minulosti. V oblastech natrefíte na malé uličky o šířce jen 40 cm ale také na ty, jejichž šíře dosahuje více jak 10 m. Až budete procházet ikonickými hutongy, můžete si nejen skvěle nakoupit nebo se najíst v jedné z tamějších restaurací, ale poznat také staré obyvatele čínské metropole a jejich každodenní život. Staré město si zkrátka zamilujete už od první chvíle. A jaké hutongy stojí určitě za vidění?

Pokud vás bude zajímat historie Pekingu, určitě nemůžete opomenout prohlídku tzv. hutongů, což jsou staré ulice čínské metropole. Mezi nejslavnější patří právě Nanluoguxiang – ulice s více než 800letou historií (postavena byla za dynastie Jüan vládnoucí mezi lety 1271 až 1368). Kdysi právě zde žily královské rodiny ale i úředníci, neboť to bylo blízko k Zakázanému městu. Dnes můžete v ulici dlouhé asi 1 kilometr obdivovat unikátní architekturu a lépe poznat tradiční život starých Číňanů. V oblasti se také nachází četné restaurace, kavárny nebo obchůdky se suvenýry a řemeslnými výrobky. Toto místo je rozhodně pastvou nejen pro oči ale i pro ostatní smysly, tak jej nevynechte! Vyčleňte si na procházku podél ulice aspoň pár hodin, abyste nasáli tu správnou atmosféru.

Ulici Wangfujing při své návštěvě Pekingu určitě nevynechte, pokud jste dobrodruhy a gurmánskými experimentátory. Ochutnat zde totiž můžete ty nejzvláštnější pokrmy, mezi které patří například smažený škorpion, hadí kebab či restovaný hmyz na tyčkách. Nechcete-li však experimentovat s jídlem, samozřejmě nemusíte. I pro vás se něco v kilometr a půl dlouhé ulici Wangfujing najde, neboť je jednou z nejznámějších nákupních oblastí v čínské metropoli. Pořídit zde můžete třeba značkové oblečení, suvenýry, řemeslné výrobky nebo i elektroniku.

Na západním okraji Pekingu v okrese Haidian se rozprostírá jedna z nejoblíbenějších atrakcí mezi turisty, kterou je Letní palác (UNESCO). Již samotný název památky napovídá, že se toto místo stalo v dřívějších dobách vyhledávaným letním útočištěm císařů a jejich rodin (nacházeli zde úlevu před horkým pekingským sluncem). Základy dnešního letohrádku a zahrad nechal postavit v 18. století císař Čchien-lung z dynastie Čching – ten tehdejším zahradám říkal „Qingyiyuan“ (v překladu „Zahrady jasných vln“). Pokud tedy i vy zatoužíte po procházce v klidné zelené oáze, která doslova dýchá historií, zamiřte do Letního paláce. Vidět můžete v komplexu Letního paláce celou řadu skvělých památek, jako například Palác Renshou (Síň dobročinnosti a dlouhověkosti), Palác Leshou (Síň radosti a dlouhověkosti), Palác Yulan, jezero Kunming, Pavilon Foxiang (41 metrů vysoký buddhistický chrám s osmi patry), most se sedmnácti oblouky nebo také chodbu Long Corridor, ulici Suzhou a Longevity Hill – 58 metrů vysoký kopec „dlouhověkosti“, jenž býval sídlem některých nejdůležitějších budov Letního paláce.

Tato památka založená v 15. století a zapsaná v světovém dědictví UNESCO je známá také jako Císařský obětní oltář v Pekingu. Chrám nebes je v podstatě komplexem dvaadevadesáti starobylých kultovních staveb, které jsou zasazené do zahrad s borovicovými lesy. Uspořádání jednotlivých budov má duchovní význam – představuje vztah mezi lidským a Božím světem, plus se dotýká čínského učení zvaného kosmologie, v němž hráli roli i čínští císaři z dynastií Ming a Čching. Ti se zde modlili v Síni modliteb za lepší úrodu a přinášeli oběti nebesům. V komplexu je však k vidění např. i Síň abstinence, kde se císaři postili po obřadu obětování.

V Pekingu se však nachází ještě jedna atrakce spojená s Čínskou televizí. Je jí CCTV věž vysoká včetně špičky a antény 405 metrů. Může být často zaměňována s budovou ústředí – jde ale o dvě odlišné stavby! S touto televizní věží se totiž pojí daleko delší historie. Postavena byla již v roce 1994 a od téhož roku otevřena i veřejnosti. Nejoblíbenější je zde vyhlídková plošina, na kterou se dostanete výtahem až do 238 metrů (22. patro). Získáte tak skvělý panoramatický pohled na Peking. Jakmile se pokocháte čínskou metropolí z jiné perspektivy, můžete také sjet do 19. patra a navštívit TV kulturní sál, prohlédnout si expozice a dozvědět se něco málo o historii televizní věže – CCTV má tu nejvyšší na světě. Toť ale není vše! Pokud vás přemůže hlad, v 18. patře je možné zavítat do otáčivé restaurace, kde si vychutnáte čínskou ale i západní kuchyni. Věž bývá otevřena každý den od 8:30 do 22:00.
Poznámka: Pod CCTV věží se též nachází Pacifický podvodní svět – tedy obří akvárium se stovkami mořských živočichů.

Pekingský národní stadion je známý v Číně a také po celém světě pod přezdívkou „Ptačí hnízdo“. Navržen byl jako primární stadion pro olympijské hry konané v roce 2008 – využíval se pro závody na dráze a v poli, k fotbalu nebo například k hodu diskem. Po ukončení olympiády se budova otevřela veřejnosti a začala sloužit k sportovním soutěžím či rekreačním aktivitám. O unikátní design Pekingského národního stadionu se postarali tři architekti (dva ze Švýcarska a jeden z Číny), tj. Pierre de Meuron, Li Xinggang a Jacques Herzog – ti měli svým návrhem zajistit nejen výjimečný a inspirativní vzhled, ale i odolnost proti případnému zemětřesení. Sami tak můžete posoudit, zda se pánům umělcům podařilo tyto požadavky zrealizovat. Vnější plášť budovy je opravdu originální, neboť na jeho vytvoření byla použita mohutná ocelová konstrukce (její rozložení připomíná právě ono „ptačí hnízdo“).

Přímo za Zakázaným městem v Pekingu se nachází uměle vytvořený kopec známý též jako Úhelný vrh (Coal Hill), Prospect Hill nebo park Jingshan. Vytvořen byl v roce 1420 z navršené hlíny, jež se nahromadila po vyhloubení příkopů kolem Zakázaného města (Palácového muzea). Pokud byste si ale mysleli, že se jedná o obyčejný „kopec“, byli byste na omylu. Vybudován byl totiž v souladu s principy feng-shui, a navíc měl chránit císařský palác před chladnými severními větry. Coal Hill neboli Uhelný vrch je spojován především s dynastií Ming, neboť právě zde si vzal život dle legendy poslední císař dynastie Čchung-čen – údajně, když se blížila mandžuská vojska. Zajímat vás ale bude nejspíš i důvod názvu „Uhelný“. Ten je odvozen ze skutečnosti, že se na úpatí kopce kdysi často hromadilo uhlí. Chcete-li vidět Zakázané místo z jiné perspektivy a stojíte o bezkonkurenčně skvělé foto snímky, vystoupejte na vrchol kopce za časných ranních hodin a kochejte se. Dokonalá panoramata vám poskytne i tamější Pavilon věčného jara (Wanchungting)! Otevírací doba parku Jingshan je od dubna do října stanovena na 6:00 až 21:00 a od listopadu do března na 6:30 až 20:00.

Mezi světově nejznámější veřejná prostranství patří bezesporu Náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Svůj název získalo po stejnojmenné Bráně nebeského klidu, která odděluje náměstí od Zakázaného města. I přesto, že je na první pohled toto místo obyčejným betonovým polem, nese v sobě hodně výjimečného. Náměstí totiž představuje domov pro mnoho zajímavých čínských památek (krom nedalekého Zakázaného města). Jsou jimi například Čínské národní muzeum, Velká síň lidu, Památník lidových hrdinů a Mausoleum Mao Ce-tunga. Oblast má však i důležitý historický význam – v roce 1949 zde vyhlásil Mao Ce-tung založení Čínské lidové republiky a roku 1989 se na náměstí odehrály studentské protesty a následný masakr ze stran Lidové osvobozenecké armády. Při němž zcela zbytečně zahynulo mnoho demonstrantů. Až na toto veřejné místo zamíříte, připravte se po většinou na davy lidí a vysoké množství čínských strážníků.

Hlavním a největším buddhistickým chrámem v Pekingu je Chrám Lama známý též jako Yonghe Lamasery.Postaven byl v roce 1694 jako součást městských hradeb pro císaře Jung-čenga z dynastie Čching. O několik let později (roku 1722) se jeho syn – císař Čchien-lung postaral o ubytování pro 300 tibetských mnichů a 200 čínských studentů. Právě od té doby začal chrám sloužit jako jedno z největších center buddhismu mimo Tibet. Až zavítáte do skvostného interiéru této výjimečné památky, můžete obdivovat hned 5 různých síní, tj. hlavní budovu chrámu, Síň nebeských králů s dvojicí bronzových lvů, Síň harmonie a míru s třemi bronzovými sochami Buddhů, Síň věčné ochrany, která bývala rezidencí císaře Jung-čenga a Pavilon deseti tisíců štěstí s obří sochou Buddhy, jež je vyrobená ze santalového dřeva. Otevřeno je v chrámu dle sezóny, tj. od 1. 11. do 31. 3. v čase 9:00 až 16:30 a od 1. 4. do 31. 10. v čase 9:00 až 17:00.

Na jih od Náměstí Nebeského klidu najdete bránu Zhengyangmen, která je též známá jako Qianmen. Za dynastie Ming a Čching sloužila jako jižní brána hlavního města, tudíž se s ní pojí 600 let dlouhá a zajímavá historie. Postavena byla již v roce 1419 a sloužila jako vchod pouze pro císařské kočáry. Otevírala se ostatně jen tehdy, kdy jel císař uctívat nebe do Chrámu nebes nebo během svatby císaře a císařovny. Dříve se také brána skládala ze tří různých částí, tj. Vstupní věže, Lukostřelecké věže a barbakánu mezi oběma věžemi (pozn.: barbakán býval jakousi pevností či tvrzí, která měla ochránit věže před případným útokem a zničením). Dodnes se v místě ale zachovala pouze Vstupní věž a ta Lukostřelecká, protože v místě tvrze byla vystavěna ulice.
Navštívit můžete muzeum nacházející se ve čtyřech patrech brány Qianmen. Obdivovat v něm lze například vyobrazení imperiálního průvodu císaře Čchien-lunga za dynastie Čching, historická fakta samotné brány i kulturní dobové předměty jako malby, kaligrafie a podobně.

Jedno oblíbené čínské přísloví zní takto „Nikdo nemůže být skutečným hrdinou, dokud nebyl na Velké čínské zdi.“ Tato slova jasně deklarují to, co pro Číňany zmíněná starověká památka znamená. Její výjimečnost ostatně pochopíte, až ji uvidíte na vlastní oči. Název Velká čínská zeď zní v čínštině „Changcheng“, což je v překladu „Dlouhá zeď“ – její délka přesahuje více než 6 000 kilometrů! Táhne se od pevnosti Shanhaiguan na východu až po Jiayuguan na západu a spatřit ji můžete i v těchto místech: Peking, Hebei nebo Tientsin. Průměrná výška zdi je pak zhruba šest až osm metrů a na šířku po ní přejde bez problémů až pět koní anebo deset mužů. Nejvíce návštěvníků zavítá tradičně do průsmyku Badaling, kam se snadno dostanete z Pekingu veřejnou dopravou. Za návštěvu však stojí i úsek Mutianyu vzdálený od hlavního města Číny asi 70 kilometrů. Zajímavostí je, že některé nejstarší úseky Velké čínské zdi byly postavené již v 7. století před naším letopočtem – a tak zde na vás dýchne opravdová čínská historie!
Více informací ZDE