V Botswaně můžete pozorovat stáda zeber u napajedel, v Džibutsku plavat se žraloky obrovskými a v himálajských lesích pátrat po pandě červené. Kde přesně je hledat a čím vás mohou překvapit?
Autor: Martin Karniš
29.10.2026
Čti více
V Botswaně můžete pozorovat stáda zeber u napajedel, v Džibutsku plavat se žraloky obrovskými a v himálajských lesích pátrat po pandě červené. Kde přesně je hledat a čím vás mohou překvapit?
Autor: Martin Karniš
29.10.2026
Má pravděpodobně nejbarevnější hlavu ze všech ptáků, a přitom není pokrytá peřím. Je jedním z největších supů a rozpětí jeho křídel dosahuje 2 metrů. Žije v nížinných a pralesních oblastech od jižního Mexika po severní Argentinu. Jeho vynikající čich, což je u ptáků obecně výjimečné, mu pomáhá vypátrat potravu i v hustém pralesním porostu.
Díky své velikosti a mohutnému zobáku bývá často prvním, kdo dokáže roztrhnout kůži mršiny, čehož využívají i menší druhy kondorů nebo jiných mrchožroutů. I když k potravě přiletí později, jiní, dokonce i větší ptáci mu ustoupí a počkají, až se nažere. Díky své barevnosti a límci je i mezi místními považován za krále ptáků a také v přírodě se tak chová.
V několika místních jazycích jeho jméno znamená král supů (Yryvu ruvicha v jazyce guaraní), sup s límcem (Cozcacuauhtli v jazyce nahuatl) nebo ve Venezuele královský sup (zamuro rey). Mayové ho považovali za posvátného, byl poslem mezi lidmi a bohy a často ho zobrazovali s lidským tělem a hlavou kondora.
Růst populace je velmi pomalý, protože samice snáší jedno vejce jednou za dva roky. O mládě se starají oba rodiče a krmí ho několik měsíců, dokud neopustí hnízdo. Zpočátku je mládě pokryté bílým prachovým peřím, ve druhém roce je téměř celé černošedé. Ve třetím roce se objevuje šedé peří na těle a první žluté znaky na hlavě. Až v pátém roce dosahuje plného vybarvení a hlava získává typické zbarvení.
Dožívá se v průměru 30 let a vy můžete tyto ptáky hledat při cestách po Střední a Jižní Americe, jak plachtí nad vašimi hlavami. Jedno z nejlepších míst, Reserva Nacional Tambopata, se nachází v amazonské džungli poblíž Puerto Maldonado v Peru, kam míří i naši klienti na poznávacích zájezdech.
Že jste o ní ještě neslyšeli? Každý zná Velkou migraci v Serengeti a Masai Maře, kde migrují pakoně, zebry a gazely. Už méně z vás slyšelo o migraci vodušek v Jižním Súdánu, o které se začíná mluvit jako o ještě větší, než je ta v Tanzanii a Keni. Málokdo však slyšel o migraci v Botswaně. Tady se každoročně za vodou přesouvá přibližně 30 tisíc zeber z oblasti Chobe na severu země do oblasti Makgadikgadi v centrální části.
Poslední voda na okraji obrovské solné pánve, která je domovem i velké populace surikat, pouštních lvů a gepardů, láká množství zvířat. Ta se tu v listopadu sbíhají ze širokého okolí a užívají si poslední kapky vody v oblasti, než se některé druhy začnou přesouvat na sever k řece Chobe, kde za pár měsíců zaprší. Řeka Boteti je posledním zdrojem vody, a tak to tu v tomto období vypadá jako v rajské zahradě. Všechny druhy zvířat žijící v okolí Okavanga a Kalahari se tu setkávají v korytě řeky a vzájemně se tolerují. Zebry, pakoně, antilopy, sloni, žirafy, paviáni a mnoho dalších vytvářejí dokonalé divadlo.
O to lepší je, že tu téměř nepotkáte auto a celý tento ráj máte skoro sami pro sebe. Nejznámější místo, kam zvířata chodí, se přitom nachází necelé dvě hodiny pohodlné jízdy po asfaltové silnici z města Maun, ležícího na okraji delty Okavango. Listopadového safari v Botswaně nebudete litovat.
Ti se vám vybaví, když se řekne Austrálie. Je to nejznámější vačnatec, kterého znají malé děti po celém světě. Klokani a jejich příbuzní tvoří rozmanitou skupinu zdánlivě nepodobných tvorů. Nejmenším je klokánek pižmový s hmotností kolem 400 gramů a největším klokan rudý s hmotností 90 kilogramů. Někteří připomínají spíše hlodavce, jako například klokánek krysí, stromoví klokani zase připomínají křížence lenochoda a medvěda s dlouhým ocasem.
Žijí v nejrůznějších podmínkách, od pralesních oblastí Papuy Nové Guineje přes lesní porosty a savany Severního teritoria a jeho národního parku Kakadu, horské a skalnaté oblasti západní Austrálie až po nekompromisní outback, suché srdce kontinentu. Na našich cestách často potkáváme klokany šedé, kteří poskakují po pastvinách podél Great Ocean Road nebo na golfových hřištích v okolí Cairns. Klokana rudého, největšího vačnatce, hledejte v celé centrální části včetně okolí Uluru.
Větší druhy obecně žijí v rodinných skupinách s více jedinci a tlupa může čítat několik desítek zvířat. Samice jsou neustále březí. Zatímco jedno mládě vykukuje z vaku, druhé je „přisáté“ k bradavce uvnitř vaku a pomalu roste. Když je dostatečně nebo dokonce příliš velké, vak opustí a osamostatní se. Už z vaku se pase a je tak připravené na tvrdý život.
Kromě toho, že jsou klokani ikonou Austrálie, jsou také nedílnou součástí folkloru australských domorodců. Klokan je předkem člověka, tvůrcem světa, učitelem a symbolem mateřství a ochrany. Na našich zájezdech do Austrálie budeme klokany pozorovat ve volné přírodě a jejich vyobrazení obdivovat na prastarých malbách pod skalními převisy Uluru či Ubirru.
Mírumilovný žralok obrovský Pro člověka zcela neškodná největší ryba na planetě Zemi. Velikostí se mu vyrovnali pouze planktonožravý Leedsichthys z období jury (před 165 miliony let) a největší predátor megalodon, kteří podobně jako dnešní žralok obrovský měřili až 20 metrů.
Žije v subtropickém a tropickém pásmu po celé Zemi a s trochou štěstí ho lze pozorovat na několika místech. Nejblíže k nám je Džibutsko, kde se v zálivu Tadjoura od listopadu do března shromažďují tito klidní obři. Během celého roku se tu objevují mladí jedinci, kteří dosahují délky až 9 metrů. Dalším oblíbeným místem jsou některé oblasti Malediv. Celoročně je lze najít například na Filipínách či u Papuy Nové Guineje, kde jsou považováni za božská stvoření či příbuzné lidí a těší se velké úctě rybářů i celých komunit.
Živí se planktonem, přičemž vodu filtruje přes žábry, na rozdíl od kosticových velryb, které zachycují plankton pomocí kostic a vodu vytlačují z tlamy jazykem. Plave rychlostí 5 km/h, a proto je oblíbený i mezi potápěči, kteří s ním dokážou držet „krok“ a užívat si jeho klidnou přítomnost. Typické zbarvení je u každého jedince jedinečné, podobně jako otisky prstů u lidí, čehož vědci využívají k identifikaci.
Jeho výzkum je náročný a dlouho se toho o jeho životě včetně rozmnožování mnoho nevědělo. Dnes už víme, že samice rodí až 300 živých mláďat, která měří 40–60 cm a jsou ihned samostatná. Pokud byste chtěli tuto největší rybu vidět a nechcete ji hledat na dovolené na Maledivách nebo na Filipínách, najdete ji v akváriích v Atlantě, na Okinawě, v Ósace a v Ču-chaji na ostrově poblíž Macaa.
Méně populární, ale neméně známá panda, která s pandou velkou nemá mnoho společného. Jsou to šelmy, které měly posledního společného předka před 40 miliony let, a tak jsou si příbuzné asi jako pes a medvěd. Panda velká patří mezi medvědy, zatímco panda červená je jediným zástupcem čeledi Ailuridae a jejími nejbližšími žijícími příbuznými jsou mývalové, skunkové, jezevci, vydry a kuny. Právě panda červená byla v roce 1825 popsána a pojmenována jako první a ta slavnější, černobílá, o 40 let později. Kvůli podobnosti lebky, zubů a způsobu obživy dostala i ona jméno panda.
Panda červená se živí bambusem, plody, vejci, hmyzem a občas menšími obratlovci. Výborně šplhá a značnou část dne tráví na stromech. Má vyvinutý „falešný palec“, kterým si přidržuje potravu. Kotníky na zadních nohách i zápěstí na předních má velmi pohyblivé, což jí umožňuje šplhat po stromech i hlavou dolů. Není to tak výrazné jako u madagaskarské fosy, ale jde o specifické přizpůsobení. Částečně zatažitelné drápy jí také pomáhají udržet se na stromech a k udržování rovnováhy používá dlouhý huňatý ocas.
Žije v horských údolích Himálaje a přilehlých pohoří od severní Indie přes Nepál, jihozápadní Čínu a Bhútán až po severní Myanmar. Nejlepší možnosti k fotografování jsou v listopadu, kdy už je po monzunových deštích a zvířata si nejintenzivněji hledají potravu před nadcházející zimou. Nejvhodnější jsou údolí v Nepálu, konkrétně národní park Langtang nedaleko Káthmándú, národní park Makalu Barun, chráněná oblast Kančendženga a národní park Rara, nebo západobengálský národní park Singalila, jehož lesy se rozprostírají po obou stranách hranice mezi Indií a Nepálem. Na zájezdu do Nepálu tak mohou himálajské výhledy doplnit i chvíle, kdy zahlédnete rezavý kožich ve větvích stromů.
Listopadové setkání se zvířaty někdy začíná u napajedla, jindy pohledem do korun stromů nebo pod mořskou hladinu. Na poznávacích zájezdech tak vedle památek a místní kultury poznáte i zvířecí obyvatele navštívených zemí. Další místa i vhodná období pro cesty za zvířaty najdete v článku o animal turizme.
Vystudovaný zoolog je v CK SEN klienty právem považovaný za největšího odborníka na africké safari. Většinou provází Keňu a Tanzanii, kde si s Masaji povídá svahilsky a jeho nejoblíbenější zájezd je JAR, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Zambie. Od roku 2009 však provází i poznávací zájezdy na Madagaskar, Aljašku, do USA a Kanady. Okouzlila ho Rwanda, Uganda i Etiopie. Když si od něj zvířata potřebují odpočinout, provází zájezd Thajsko, Malajsie, Singapur či Austrálii, kterou projel křížem krážem. Martinovy největší koníčky jsou příroda, historie a poznávání nových lidí. Říká, že cestování a provázení je nejlepší škola života. Klienti si ho na zájezdech váží kvůli empatii a trpělivosti. Jako správný ranger je jeho nejoblíbenější pochoutkou steak z impaly v Jižní Africe.