Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Naše cesta pokračuje. Dnes jsme ji trávili v hlavním městě Bangladéše. Jak si představujete Bangladéš? Jako chudou zemi plnu chorob, zaplavených polí, žebráků a špíny? Měli jste být dnes s námi v Dháce. Ruch města, které nikdy nespí. Náš průvodce se ráno opozdil. Procházíme se starou Dhaka mezi Mughalskou pevností a největším hinduistickým chrámem Bangladéše, každý se chce s námi fotit (i my s nimi :) každý se usmívá, všude je pocit absolutní pohody. Chvíli předtím estonský americký židovský parlament a poté oběd v thajské restauraci s výhledem na pevnost. Odpoledne kolem památníku boje za bangladéšťany proti Pákistánskému urdu a největší suvenýrový obchod Bangladéše ,kde nemají ani jednu pohlednici. Téměř dokonalá krajina, až na to, že tady nečepují ... I proto jsem s naším Guidem zařídil dnes večer do autobusu dvě stě piv. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Zítra o 20:30 vyrážíme tradiční lodí po dolním toku Gangy směr mangrové lesy Sundarbanu v největší deltě planety. Mám pocit, že nám můžete závidět :) Zdravíme. Všichni jsme více než ok.
Horské kmeny Bangladéše
Ráno, ještě před odchodem z Rangamati, jsme se zastavili na místním kmenovém trhu. Množství stánků se zeleninou, ovocem, masem a rybami. Každou minutou je zde více a více lidí, kteří si nechtějí nechat ujít příležitost dobře nakoupit nebo dobře prodat. Jako turisté jsme tu jediní a ruch ranního trhu nás strhává svou atmosférou. Po tomto zážitku sedáme do našeho komfortního auta a vyrážíme na několika hodinovou cestu horskou oblastí. Naším dnešním cílem je město Bandarban. Po cestě zastavujeme na vojenském checkpointu, jsme přece jen v pohraniční oblasti a také v oblasti, kde občas dochází ke střetu armády s místními obyvateli, kteří na základě své etnické příslušnosti požadují jiné věci jako zbytek muslimské země. Přestože nemáme pocit ohrožení, právě naopak, potřebujeme mít vyřízené speciální povolení pro vstup do této oblasti. Předkládáme naše pasy a podepisujeme se v knize, kde vedou evidenci návštěv cizinců. Všechno máme v pořádku a tak můžeme pokračovat v cestě za poznáváním místní kultury, která je přece jen jiná než zbytek země. Krásné výhledy do údolí porostlých džunglí a drobné vesničky. V některých z nich žije i přes 60 lidí. Kromě kmenů Chakma a Tripura jsme se byli podívat i do vesnice kmene IGC. Je jich sice jen přibližně 1500, ale výskyt tohoto kmene v této oblasti je celkem početný. Většina z nich jsou animisté, ale část tohoto etnika konvertovala k buddhismu. Hlavou společnosti je muž - náčelník, u některých kmenů můžete narazit i na matriarchát, a to tehdy, že hlavou rodiny a komunity jsou ženy. Zajímavým, ale opět zcela plachým kmenem byl i Tanchangya. V oblasti mezi Rangamati a Chittagong, plus v oblasti mezi Chittagong a Bandarban jich žije něco okolo 20 tisíc. Název tohoto kmene vznikl z označení horské odrůdy jum, který tento kmen pěstuje. Stejně to byl jeden z prvních kmenů, který v této oblasti začal kultivovat a pěstovat horský druh rýže. Tento kmen je buddhistický a to jsme viděli i na množství buddhistických amuletů, které měli ti nejmladší ověšené na krku. Tento kmen je častokrát označován jako romantický, což se projevuje v jejich umění, zdobení šatů a hudbě. Ženy nosí na hlavách malé turbany, což značí, že jsou vdané. Muži, ale i ženy zde kouří tabák přes malé dřevěné dýmky, a tím se jednoznačně odlišují od nejpočetnějšího kmene Chakma, který je známý kouřením vodních bambusových dýmek. Neskutečně fotogenické.
Nacházíme se v oblasti druhého největšího města Bangladéše Chittagong. Přiblížili jsme se k Indickým hranicím a také k hranicím s Myanmarem. Dalekosahající nížiny poseté řekami a drobnými vesnicemi vystřídala horská oblast, kterou budeme poznávat nejbližší dny. Dvě noci jsme se proto rozhodli strávit u největšího umělého jezera této země, ve městě Rangamati. Právě to leží na břehu jezera Katai, které má působivou velikost 11 122 km čtverečních. Jezero vzniklo jako součást hydro-elektrického projektu Karnaphuli. Výstavba přehrady pro vodní elektrárnu začala vládou Východního Pákistánu v roce 1956 a byla financována s podporou Spojených států. V důsledku tohoto projektu bylo zatopeno až 220 km² hospodářské půdy, což mělo značný vliv na místní obyvatelstvo. Právě místní obyvatelstvo je tvořeno zajímavými horskými kmeny, jejichž kulturu jsme sem přišli blíže poznat. Jaký jiný dopravní prostředek bychom mohli použít, pokud ne právě loď, kterou jsme se mohli nejlépe dostat k jednotlivým vesnicím. Jezero je dnes důležitým zdrojem vody pro zemědělství, rybolov, no a samozřejmě i jako dopravní uzel, který propojuje jednotlivé části. Problémem je i znečištění jezera v důsledku používání hnojiv, odpadky, a usazeniny na dně jezera. To vše ohrožuje život místních obyvatel. Jako první jsme navštívili kmen Chakma, který je nejpočetnějším kmenem této oblasti. V rámci společnosti pracují hlavně ženy, které chodí obrábět drobná horská políčka a muži zatím tráví čas ve vesnici a kouří tabák přes z bambusu vyrobené vodní dýmky. Zážitkem byla i návštěva místní školy. Děti studují v bengálštině a angličtině. Kmen má charakteristický vzor svého oblečení a také muži nosí podobně Loong, stejně jako etnika v Myanmaru. Dalším etnikem, které jsme navštívili je kmen Tripura. Samotné etnikum se skládá z přibližně 36 podskupin. Většina z nich se živí rybolovem a mají i drobné zemědělství doplněné o chov prasat. Jejich jazyk je odlišný od toho bengálského, a tak jistě mají specifické oblečení. Další kmeny jsme poznávali po cestě do města Bandarban, ale o tom zase někdy příště…
Atmosféra na Saghargatu je úplně jiná než byla ráno. Málo se hemží prodavači a pasažéry nastupující na lodě. Tlačíme se davem a odmítáme obchodníky. Nyní je pro nás důležité jen jedno – nalodit se. Náš parník je majestátně ukotvený na samém konci a neradi bychom ho zmeškali. Bangladéš je jediná země na světě, kde tyto téměř stoleté stroje stále fungují. Poctivé britské strojírenství je očividně zárukou kvality. Směřujeme do kajut, ve kterých strávíme noc. Personál nás vítá jmény, objednáváme si večeři a vycházíme na privátní otevřenou palubu, odkud z výšky pozorujeme ruch Saghargatu. Zazní lodní trubka a vyrážíme na plavbu devatenáctým stoletím. Unikáme ruchu rozpálené Dhaky a ráno už nás vítají palmy národního parku Sundarban.
Je brzy ráno (5:30) a my nasedáme do našeho mikrobusu, který nás už čeká před nejlepším hotelem v Barisale. Dnes ráno jsme si přivstali, abychom zažili něco, co už zažijete někde jinde velmi těžko. Po 30 minutách přicházíme do malého přístavu, kde na nás již čeká naše loď. Rychle nasedáme a vyrážíme po řece na místo, kde se každý den konají velké plavající trhy. Jsme v oblasti největší delty řeky na světě, a to slavné a posvátné Gangy. Na břehu vidíme probouzející se život místních obyvatel, kteří žijí u řeky v malých vesnicích. Někteří nám mávají, jiní se na nás jen dívají. Bangladéš je obecně velmi málo navštěvovaný. O to je zážitek intenzivnější. To, kam směřujeme, je neskutečně fotogenické místo, a proto už máme všichni od rána připraveny naše foťáky a kamery. Je přibližně 7:20 a my přicházíme na místo, kde je frekvence lodí s nákladem, jaké jsme potkali během naší plavby sem, mnohem větší. Jsme na slavných plavajících trzích, kde místní prodávají své zemědělské výrobky. Ne vše se prodává na vodě, někteří jsou na břehu a jiní zase na místním trhu, který začíná u řeky. Nabízejí tu množství zeleniny, ovoce, ale také květů, jejichž stonky se vaří a používají jako zelenina do curry. Na své si přijdou i farmáři, kteří zde mají možnost koupit kvalitní bio hnojivo z řeky, které jim vydatně pohnojí pole. Pohodové a ospalé ráno vystřídal ruch a množství krásných fotografií a videí, které se nám podařilo zachytit.