Cestovatelský pár, který sdílí své zážitky na blogu o tom, jak cestovat bez bariér. Motivují lidi poznávat svět i navzdory handicapu a mapují místa přístupná pro vozíčkáře. Míša a Lukáš nám odpověděli na naše otázky o cestování, přečtěte si více v rozhovoru.
Autor: Pavel Fellner
19.03.2021
Míša – rodačka z Liberce, která miluje módu, cestování a angličtinu, má ráda nejrůznější sporty, především tanec a nikdy nepohrdne sushi a dobrým vínem.
Lukáš – rodák z Liberce, který miluje přírodu, rád cestuje, tancuje, natáčí a fotí s dronem a podílí se na organizaci dětských táborů.
Potkali se díky společné lásce k tanci v jedné liberecké taneční škole. Oba chodí do práce a cestují ve svém volném čase. Společně již procestovali Švédsko, Dánsko, Belgii, Itálii, Rakousko, Lotyšsko, Litvu, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Irsko, Anglii, Krétu, USA a Čínu. Své zážitky pak sdílí na svých internetových stránkách TravelOnWheels.cz, Facebooku nebo Instagramu s myšlenkou, že když cestování zvládnou oni, zvládne to každý, čímž se snaží motivovat i ostatní lidi nejen s hendikepem. Mimo cestování společně také sportují na kole, plavou, jezdí na lyžích a opětovně se věnují i tanci.
Od gymplu (možná už od základní školy) jsem toužila po studiu v zahraničí, a tak když jsem dostala příležitost díky programu Erasmus, neváhala jsem a možnosti jsem ihned využila. Nabídka zemí byla poměrně pestrá, ale vzhledem k mému hendikepu jsem od začátku věděla, že to musí být jedna ze severských zemí, a jelikož jsem se vždycky chtěla podívat do Švédska, volba byla jasná.
Společně se mnou se pro tuto zemi rozhodl i můj spolužák Kuba, takže jsem nemusela řešit problém s asistentem. Ve Švédsku jsme pak společně bydleli na vysokoškolských kolejích ve dvoulůžkovém pokoji v univerzitním městě Kristianstad.
Dohromady jsem zde studovala jeden rok (dva semestry) a můžu říct, že i přestože nebyly začátky úplně růžové, byl to jeden z nejlepších roků v mém životě. Díky tomuto pobytu jsem se osmělila, osamostatnila a dokázala jsem si, že zvládnu žít sama bez každodenní pomoci rodiny. Navíc díky levným letenkám do švédského města Malmö mě mohli často navštěvovat jak moje rodina, tak i moji kamarádi.
Co se týče těžkých začátků, neřekla bych, že to bylo zapříčiněno mým hendikepem, ale spíš tím, že jsem stydlivá. Celý pobyt mi ulehčovala skutečnost, že jsem byla mobilní, a to díky svému autu. I proto jsem mohla během studia procestovat nemalou část Švédska.
Samotný pobyt z pohledu vozíčkáře byl ve srovnání s Českem hračka. Převážná část města i univerzity totiž byla bezbariérová a dostala jsem se skoro všude sama. Což do dnešního dne není v Česku standardem. Nejtěžší pro mě bylo to, že jsem si musela zvyknout na nové prostředí, nové lidi a život bez rodiny a přátel.
Úplně sama jsem letěla dvakrát, a to jednou do Anglie za kamarádkou a jednou do Litvy za tehdejším přítelem. Jinak vždy cestuji s někým. Když jsem cestovala sama, bylo to pouze s příručním zavazadlem a kabelkou. Příruční zavazadlo vozím buď na klíně, anebo si jej zaháknu za zadní madlo vozíku. Na letišti je mi pokaždé přidělen asistent již u odbavovací přepážky, který mě provede letištěm až k letadlu. Co se týče servisu asistence, ten se odvíjí letiště od letiště a také to závisí na letecké společnosti, někde jsou služby lepší a někde horší.
Když cestuji s Lukášem, nebo s kamarádkou, tak je vše samozřejmě o něco snazší. Vždy se nás ale na letišti ptají, zda chceme asistenci od odbavovací přepážky, nebo od gatu. My zpravidla požadujeme asistenci až od gatu.
V porovnání s Českem je to jako nebe a dudy. Ve Švédsku svým hendikepem nejste skoro vůbec limitovaní. Rozdíl byl patrný od prvního dne, kdy jsem do Švédska dorazila. Ve většině měst jsem se mohla pohybovat sama a dostala se téměř všude bez problémů a nemusela jsem řešit věčné problémy s hledáním bezbariérové toalety. Při cestování na sever Švédska nebyl problém sehnat bezbariérové ubytování v nejzapadlejším koutu země. Muzea a téměř všechny turistické atrakce jsou bezbariérové. Vlastně si teď ani neuvědomuji, zda bylo něco, kam jsem se nedostala. Což se o Česku říct moc nedá, protože jsou skoro všude kočičí hlavy a ochota zpřístupňovat veřejné budovy a úřady není zas tak velká, ale krůček po krůčku se to lepší.
To je dobrá a zajímavá otázka a není na ní jednoznačná odpověď. Vše je individuální a záleží na situaci. Z mého pohledu je pomoc vždy potěšující a vítaná, ale musela jsem k tomu dospět. Protože když jsem byla mladší a chvilku po úraze, měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout sama. Postupem času jsem se naučila pomoc přijímat. Občas jsem od mých známých zaslechla, že když se nějakému vozíčkáři snažili pomoci, měli pocit, že jejich pomoc není moc vítaná. Já ale takovouto zkušenost nemám. Nebrala bych to směrodatně, pokud někdo odmítne pomoc, že je to pravidlem.
V poslední době se díky osvětě přístup lidí k hendikepovaným pozitivně mění.
Co mi Lukáš říkal, tak ho v dětství na školách učili to, že si těchto lidí nemá všímat a koukat na ně. Vždy se k nim měl chovat tak, jako by tito lidé nebyli. To je ale špatně, protože se tímto způsobem nikdo nenaučí chovat k hendikepovaným a spíše se jim lidé začnou vyhýbat. Je ale pravda, že někdy je pomoc spíš kontraproduktivní, například v Číně, kde pomoc byla občas spíše přítěží.
Cestování ve dvojici je celkově snazší a rychlejší. Jakýkoliv problém se rychleji vyřeší, například při přemisťování v letadle, ve vlaku či autobusu. Sama bych se kolikrát ani nedokázala přemístit nebo bych se přemístila s velkou námahou. Jako třeba v letadle, kdy cesta na toaletu nebývá většinou snadná, nebo v čínském rychlovlaku, kde jsem se bez Lukáše nemohla ani dostat z vozíku na sedadlo. O zájezdových autobusech radši ani nemluvím. Jsou vysoké a toalety nepřístupné. Proto autobusem víceméně necestujeme. Nejraději cestujeme autem a letadlem.
Úplně nejčastější problém je ten, že nikdy nevíte, do čeho jdete. Někdy je to sportovní výkon dostat se vůbec na záchod a někdy vás pobaví, jak si někteří vykládají bezbariérovost. Nikdo nekontroluje skutečnost, zda je to, či ono bezbariérové. Vládne totiž představa, že když je něco v přízemí, je to hnedka přístupné, a přitom mají u vstupu schod, schod do koupelny, vysoký záchod, nebo se kolem záchodu nedá projet do sprchy.
Je spousta věcí, které si člověk bez hendikepu neuvědomí, nebo nedovede představit. Navíc vše záleží na hendikepu daného člověka. Každý vozíčkář je jiný, někdo umí vstát a přejít jeden schod a druhý se zase přes ten schod nedostane. Člověk na elektrickém vozíku potřebuje jiné zpřístupnění než já jako vozíčkářka na manuálním vozíku. Vypsat nejčastější problémy by vydalo na samostatný článek a možná i knihu.
Naše plánování se moc od toho běžného neliší. Příprava cesty, zjišťování informací o destinaci je asi všude stejné. My si navíc zjišťujeme u ubytování, zda mají k dispozici bezbariérový pokoj a jakou mají koupelnu s toaletou. Pokud v cílové destinaci není k mání žádné bezbariérové ubytování, nebo je moc drahé, zjišťujeme dostupnou alternativu. Ne vždy totiž potřebujeme plně bezbariérový pokoj. Někdy postačí, když se Míša dostane na toaletu se sprchou a pokoj není v pátém patře bez výtahu. Vše záleží na délce pobytu.
Je dost věcí, které by se mohly vylepšit a naše cestování usnadnit. Evropa je oproti Americe v mnohém pozadu. Tady narážíme především na nedostatek zpřístupňování památek a dalších atrakcí. Několikrát jsme se sešli s nelogickými zákazy vstupu na nějakou atrakci, a to většinou právě v Evropě.
Například Berliner Fernseheturm v Berlíně. Jedná se o vyhlídkovou věž, jednu z doporučovaných památek. Zde nám byl vstup zakázán, protože Míša není tzv. chodící vozíčkář, jako jsou např. senioři. Takovýto zákaz je vždy odůvodněn nesmyslně a to tak, že kdyby se s výtahem něco stalo nebo by nastal nějaký problém, nebyl by vozíčkář schopen dostat se z věže dolů. Zákaz by měl možná logiku, kdyby byl aplikován rovnocenně na všechny lidi, co mají problémy s pohybovým aparátem, nebo na samotného vozíčkáře bez doprovodu. Co je to ale za logiku povolit vstup důchodci, který sotva chodí o dvou berlích, a zakázat vstupu vozíčkáři, který má k ruce doprovod. Takovýto vozíčkář se s nejvyšší pravděpodobností dostane pryč z věže rychleji než ten důchodce.
V Americe je to super, tam jsme na takovéto nesmysly nenarazili. Pustí vás všude s upozorněním, že to třeba nedoporučují určitým diagnózám a je pouze na vás, abyste posoudili, zda to zvládnete. Takto by to mělo být všude, a ne věčně někoho diskriminovat. Rozumný člověk sám nejlíp posoudí, co je pro něj vhodné.
Bylo by také fajn, kdyby se zvýšil počet bezbariérových hotelových pokojů, které jsou zkonzultovány a otestovány nějakým vozíčkářem. Ne vždy jsou standardizované úpravy úplně dokonalé. Kolikrát je vidět, že je pokoj designově dokonalý, ale pro vozíčkáře nebo jiného hendikepovaného cestovatele nekomfortní.
Určitě by také pomohlo, kdyby na místech pro vozíčkáře parkovali pouze lidé, pro které je to určeno. Řekli bychom, že parkování na místech pro hendikepované je takový český nešvar, jinde ve světe jsme se s tím moc nesetkali.
V zásadě se hledání letenek nijak neliší. Vždy primárně hledáme ty nejlevnější s co nejkratší dobou letu a přiměřenou dobou na přestup. Průměrně na každý přestup potřebujeme cca 2 hod.
Co se ale liší od běžného cestování, je to, že 48 hodin před odletem, při on-line odbavení, informujeme leteckou společnost, že s nimi poletí vozíčkář. Následně na letišti při odbavení zavazadel zažádáme o asistenci při nastupování do letadla. Je komické, že i když dvakrát uvedeme skutečnost, že je Míša nechodícím vozíčkářem a že její vozíček má takové a makové rozměry, obsluha na letišti dostane dost často jiné informace. Třeba že je chodící a dovede ze židličky přejít k sedadlům, nebo že nemá svůj vlastní vozík.
Samotný nástup do letadla se pokaždé liší. Záleží vždy na vybavení letiště nebo na aerolinii. Někdy nastupujeme jako první (to je nejlepší) a někdy zase jako poslední (to nemá Míša moc ráda, protože si pak připadá jako pouťová atrakce). Při vystupování vystupujeme vždy jako poslední a u výstupu z letadla si přebíráme svůj vozík. Občas se stane, že vozík připraven není (k dispozici dostaneme letištní), a svůj si musíme vyzvednout v nadměrných zavazadlech.
Nejjednodušší je pro nás nastupování pomocí rukávu. Míša dojede až k letadlu, kde si přesedne na asistenční židličku, na které ji pak zaměstnanci letiště odvezou přímo k sedadlům. Mezitím Lukáš složí vozík, vezme z něj opěrku, podsedák a příruční zavazadla a následuje Míšu do letadla. Samotný vozík je pak uložen v zavazadlovém prostoru. Někdy nastupujeme do letadla bočním vstupem, a to pomocí vysokozdvižné plošiny podobně, jako když se letadlo zásobuje jídlem. Ve výjimečných případech musíme vystoupit po schodech.
Občas v letadlech bývá problém s toaletou. Hlavně u těch starších, kde jsou malé toalety, nebo toalety „za rohem“. Už jsme ale letěli i novými letadly, kde nám letušky toaletu během chvíle rozšířily spojením s vedlejším záchodem. Vždy je ale vozíčkář odkázán na speciální asistenční židličku, prostřednictvím které se dostane úzkou uličkou mezi sedadly.
Pro mnohé vozíčkáře může být při cestování letadlem problémem délka letu s nemožností změny polohy, přičemž hrozí bolesti páteře, proleženiny i další zdravotní komplikace. My to řešíme tak, že se Míša během letu různě povaluje po Lukášovi. Jednou dokonce během letu z Číny do Česka ležela v letadle na zemi na nafukovací karimatce. Bylo to rozhodně pohodlnější než dvanáctihodinové sezení. Je škoda, že vozíčkář nemá nějakou slevu na letenku do vyšší třídy, kde je více prostoru a možností polohování sedadla.
Převážnou část této otázky jsme již výše zodpověděli. Samotný přístup je důležitý, co je ale nejdůležitější na ubytování je přístup k toaletě a poté do sprchového koutu. Ne vždy jsou bezbariérové pokoje vybaveny sprchovací židličkou. Z tohoto důvodu s sebou bereme rybářskou skládací židličku. Když jsme limitováni váhou a rozměry a nemůžeme si jí vzít, řešíme tento nedostatek operativně. Třeba v Číně, kdy nám řekli, že nemají žádnou plastovou židli s tím, že můžeme použít jakoukoliv jinou židli v pokoji. A tak jsme využívali ke koupání luxusní koženou židli.
Jednoznačně USA. Díky tomu, že jsou Američani velmi pohodlný národ a nemůžou nikoho diskriminovat, mají všechno přizpůsobené. Dle vašeho zvážení vás pustí na jakoukoliv atrakci, všechny národní parky a přírodní rezervace jsou přizpůsobeny a lze snad všude nalézt trasy pro vozíčkáře.
Typické americké motely jsou prostorné jednopatrové přízemní budovy, dalo by se tedy říct, že jsou všechny bezbariérové. Pokud jsou hotely patrové, mají téměř všude výtahy. Cestování po USA je tedy úplně bezproblémové. Samozřejmě, že ve větších městech jako je třeba New York, San Francisco či Los Angeles to není zas tak úplně jednoduché a najít cenově dostupné ubytování může dát trochu zabrat. Podobné cestování lze v Evropě zažít v severských státech (Švédko, Norsko), ale USA je za nás zatím top.
Toto je složitá otázka a nedá se na ni jednoznačně odpovědět. Všude se něco najde, někde míň a někde víc. Vždy záleží na tom, co od dané země očekáváte. U zemí, kde se předem připravujete na to, že to nebude lehké, vás překvapí, že to tam je mnohem snazší, než jste čekali např. Čína, Černá Hora, Kréta. Za to u zemí, kde očekáváte, že to bude na pohodu, vás naopak překvapí, že je to úplně jinak např. Chorvatsko.
Když srovnáme Čínu, Černou Horu a Krétu s Chorvatskem, tak co se týče bezbariérovosti, Chorvatsko bylo pro nás dost náročné a nepohodlné. Na Číně, Černé Hoře a Krétě je určitým způsobem zřejmé, že se v bezbariérovosti postupně vyvíjejí. U Chorvatska jsme ten dojem úplně neměli, ale mohla to být jen špatná zkušenost.
Ač bývá tento způsob dopravy nejlevnější a nejrychlejší, moc tuto variantu nevyužíváme. Co jsme tak spočítali, tak jsme hromadnou dopravu využili na svých cestách všeho všudy třikrát, a to v Číně, New Yorku a Stockholmu. Převážně jezdíme svým vozidlem, nebo si jej půjčujeme.
Ve švédském Stockholmu jsme se metrem dostali úplně všude, je bezbariérové a městská karta platí i pro místní trajekty, které občas kopírují trasy vyhlídkových lodí. V New Yorku byl občas problém s bezbariérovými zastávkami metra. Naštěstí jsou zastávky blízko u sebe, takže se dá všude dojít pěšky.
Co se týče čínského metra, je to kapitola sama pro sebe. Je to složitá spleť tras, které se různě proplétají a paprskově rozbíhají do všech stran. Vyznat se v takové spleti je místy problém i pro samotné Číňany, kteří jsou navíc často dost bezohlední.
I když se to nezdá, tak je někdy horší jezdit městskou hromadnou dopravou u nás v Česku než v ostatních zemích, které jsme již procestovali.
Je těžké vybrat jen jedno místo. Všude je moc krásně, a to i u nás v Česku. Určitě plánujeme ještě několikrát zavítat do USA, nejen kvůli tomu, že jsme zatím procestovali jen malou část, ale také kvůli pocitu svobody a neomezeným možnostem pro všechny lidi bez rozdílu.
Asi žádná země nás doposud úplně nezklamala. A když nás někdy něco zklamalo, jednalo se spíš o nesmyslný zákaz vstupu na nějakou atrakci či vyhlídku.
Nemusíme chodit daleko. U nás v Česku se musíme vzdát části přírodních krás národních parků, protože nejsou uzpůsobeny tak jako například v USA. Máme na mysli malý výběr zpevněných cest, chodníčků a dalších přístupů pro vozíčkáře. Máme trochu pocit, že je zpřístupnění považováno za hyzdění přírody, kolikrát jsme se ale v zahraničí setkali s tím, že se dá přístup udělat vkusně a v souladu s přírodou.
Nicméně se vždy snažíme najít způsob, jak se k dané destinaci dostat, případně volíme podobnou a dostupnější alternativu.
Plánů je hodně. Neradi však plánujeme věci příliš dopředu, takže přesně nevíme. Určitě bychom se chtěli podívat do nějaké exotické destinace, kterých zatím moc procestovaných nemáme. Zpravidla ale necestujeme do míst, která jsou zařazena mezi aktuálně populární destinace. Na seznamu je určitě také USA, Slovensko, Polsko a některé kouty Česka.
Jejda, těch je :D Ale určitě je lepší o nich vyprávět než psát, zkusíme vám jich několik nastínit a snad nějaká vyzní vtipně i v psané podobě:
V Černé Hoře jsme si třeba na konci sezony objednali wellness hotel se službami all inclusive. Byl opravdu luxusní, to ano. Nově postavený, vše bylo krásné, čisté a moderní. Nicméně jsme si nějak nezjistili, kdy tu končí turistická sezóna, což nám vlastně většinou i vyhovuje cestovat mimo sezónu, ale tady to přinášelo řadu tragikomických situací. Čím více se blížil konec sezony, tím více se omezovaly služby. Nakonec jsme zjistili, že jsme v hotelu úplně sami s jedním majordomem, který zvládl dělat číšníka, údržbáře, zahradníka a ke konci snad i kuchaře a který neřekl ani slovo anglicky. Ze začátku jsme si užívali bohaté snídaně a večeře, ale ke konci pobytu nám byla servírována pouze smažená jídla, evidentně polotovary, které zbyly po sezoně v mrazáku. Vířivka nefungovala a bazén byl úplně ledový. V hotelu kvílela meluzína a vlastně to bylo místy docela strašidelné být ve velkém hotelu úplně sami. Možná to zní místy trochu smutně, ale my jsme se u toho nesčetněkrát pobavili a užívali si luxusu mít hotel sami pro sebe.
V čínském metru jsme třeba utíkali před výpravčím vlaku. V každé stanici mají totiž výpravčího, který strojvedoucímu ukazuje, zda může zavřít dveře. Vlaky metra tu jsou totiž o polovinu delší než v Praze. Když se lidi mačkají, lehce je tento výpravčí do vlaku dotlačí. Když nás takovýto výpravčí zmerčil, zastavil nás a zajistil nám asistenci, která nám zprovoznila plošinu, výtah či nás vyvedla bezbariérovým východem z metra. Zní to dobře, ale čekání na takovou asistenci zabralo dost času. Takže půlhodinová cesta metrem se třeba prodloužila na hodinu a čtvrt. Navíc samotná asistence třeba ani neuměla ovládat plošinu, nebo zjistila že plošina nebo výtah nefunguje. To byl problém, protože vozíčkáři mají zákaz ježdění po eskalátorech a jet na další zastávku, kde by byly stejné problémy, jsme nechtěli riskovat. Občas si asistence přivolala další dva lidi. Jeden vzal Míšu z jedné strany, druhý z druhé, třetí rozrážel dav a Lukáš Míšu jistil zezadu, takže nesl celou váhu. Bohužel nerozuměli ani slovo anglicky jako stop, pauza, moment atd. Takže bez zastávky s Lukášem vyběhli po schodech cca do 3. patra, který pak nahoře málem vypustil duši. Abychom se těmto zážitkům vyhýbali, schovávali jsme se při vystupování z metra v davu lidí anebo před výpravčím utíkali rovnou k eskalátorům, kde už s námi nic nezmohli.
Lukáš se snažil v Itálii naučit jednoduché italské věty a občas to úplně nedomyslel. Jednou si takhle chtěl italsky objednat latéčko. Natrénoval italskou větu – Dobrý večer, prosím jedno latte. Buonasera, per favore uno latte. Obsluha reagovala otázkou, zda chce menší nebo větší, a Lukáš hrdě zvolal grande grande. Obsluha zašla do kuchyně a Lukáš pochopil, že něco není v pořádku. Za chvilku před ním na baru přistála velká láhev s mlékem za 3 eura. Z vykuleného výrazu Lukáše obsluha pochopila, že to asi není to, co měl na mysli. Lukáš se přitom zmohl pouze na slovo café latte. Na to obsluha zareagovala: „Ahaaa, latte machiato,“ a dala se do práce. Ono totiž italsky latte je mléko, což Lukáš neznalý italštiny úplně nevěděl :)
To je jen pár vtipných situací z našich cest :)
Všem bychom doporučili, aby cestovali bez předsudků a aby se dokázali na chvíli na svých cestách zastavit. Často se setkáváme s názorem, že v námi vybrané destinaci není nic zajímavého. Každá destinace má něco do sebe. Stačí se pouze zbavit spěchu nebo pocitu, že musím stihnout navštívit co nejvíce turistických atrakcí. V klidu se zastavit a nasát atmosféru daného místa. Někdy bohatě postačí nepořizovat fotografii za každou cenu a užít si ten daný okamžik. V poslední době to kolikrát vypadá jako závod v pořizování co nejlepších fotografií a sbírání co nejvíce lajků. Samotná fotka pak postrádá jakoukoliv hodnotu. Neuvěříte, kolik si toho zapamatujete, když se na chvíli zastavíte a budete nasávat jedinečnou atmosféru daného místa.
Všechny!
Je jich opravdu hodně, otázkou je vždy, co čas a finance dovolí. Určitě bychom chtěli navštívit nějaký ten tropický ostrov, Austrálii, Nový Zéland, Patagonii, Falklandy, Kanadu, Island, Grónsko, Himaláje, Rusko atd. Kdo ví, kam nás vítr zavane.
V Číně jednoznačně sushi a pouliční jídla a v Černé Hoře mořské plody a sepiové rizoto. Rádi také vzpomínáme na lotyšské speciality. Často si ale gastronomii užíváme i tady v Česku, kde se najde dost zajímavých míst a podniků. Když jsme na našich cestách nějakou tou gastronomií nadšeni, píšeme o tom na našem blogu.
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.