Poznávací zájezdy s cestovní kanceláří SEN jsou plné zážitků. Nechte se inspirovat cestovateli, kteří exotickou dovolenou s námi již absolvovali, zde popsané zkušenosti a zážitky mohou být i vaše. Na každém našem aktivním zájezdu jich ulovíte několik a zůstanou vám na celý život. Pokud hledáte zážitkovou dovolenou, právě zde můžete čerpat inspiraci o cestování s CK SEN.
Bylo 3:30 ráno a mně zvonil budík. Chvíli jsem se vzpamatovávala z toho ranního šoku, ale v hlavě mi znělo jedno – Kančendžongu. Vstala jsem z postele a oblékla jsem se. Ne však tak snadno, ale pořádně, přičemž si s sebou beru i čepici a rukavice. 3:55 jsme se sešli celá SEN skupina na recepci našeho hotelu Dekeling v Darjeelingu. Sešli jsme po dlouhatánský schodech až k našim přistaveným džípům. Měli jsme před sebou 40 min dlouhou cestu na Tygří vrch, který se nachází ve výšce 2600 m.n.m. Ulice města Ghoom byli již plné aut, přičemž velká část z nich jela naším směrem na kopec, který dostal název na základě množství tygrů, které žily v jeho okolí. Dnes jich tu už nenajdeme, ale my jsme sem přišli i tak kvůli něčemu jinému. Právě z tohoto místa jsme měli v úmyslu pozorovat jeden z nejkrásnějších východů slunce na světě. Ne kvůli samotnému východu, ale kvůli divadlu, které vzniká, když první ranní paprsky osvětlují nejvyšší vrcholy Himalájí. Ten, kvůli kterému jsme sem zejména přišli, se jmenuje Kančendžongu. Jedná se o třetí nejvyšší horu světa s výškou 8586 m.n.m. CK SEN ji sem se svými skupinami chodí pozorovat už léta. Je však třeba říci, že počasí neporučíme a byla to věc štěstí, jestli se nám ji podařilo spatřit. My jsme ho ten den měli. Navzdory mírnému oparu a mraku sedícímu před hlavním vrcholem se nám nakonec Kančendženga ukázala v plné své kráse. Se svými 5 vrcholy sahajícími nad 8000 m.n.m je na ni opravdu neskutečný pohled. Není divu, že ji Britové až do roku 1851 pokládali za nejvyšší horu světa. Tady skutečně nejvyšší je z tohoto místa a za ideálních podmínek stejně možné pozorovat. Mount Everest je přitom odsud vzdálen přibližně 172 km vzdušnou čarou. Po krásném divadle jsme nasedli do našich aut a vrátili jsme se zpět do města a na snídani, po které nás čekal plný den zážitků v prostředí horského města Darjeelingu
Bhútán - země hřmícího draka. Nám se zdá, že jsme v zemi nejpohodovějšího a nejmilejšího draka na světě. Nikdo nespěchá, nezlobí, nekřičí. Každý se na nás usmívá, jen dívky jsou trochu stydlivé, když si je fotíme. Nikdo nepije, nekouří (kouření je na veřejnosti zakázáno), chlapi nechodí opilí domů, nejsou zde tuláci, bezdomovci. Lidé milují svého dračího krále, Džigme Khesar a věří mu, že vyřeší každý problém. I takový, který vláda a parlament nedokáží vyřešit. Od roku 2008 je ve státě parlamentní demokracie, král je však stále nesmrtelný. On rozhodl, že nebudou soupeřit s jinými zeměmi hospodářsky. V Bhútánu se neměří hrubý národní produkt, ale hrubé národní štěstí. Štěstí je mnohem důležitější než peníze a silná buddhistická víra v tom krále a Bhútánci utvrzuje. Duální systém světských a církevní moci zde funguje v podstatě beze změn od počátku 17. století.
Stmívá se a my přijíždíme do Thimpu, hlavního města Říše draka. Žádné kolejnice, v Bhútánu neexistuje vlaková doprava, žádné silniční mosty, tedy pardon, v hlavním městě je jeden. Žádný semafor. V celé zemi neexistuje semafor. V Thimpu je jediná větší křižovatka (sbíhají se zde až 4 cesty) a tu řídí až do setmění policista. Po setmění prakticky auta moc nejezdí, není co řídit. Je tu božský klid a štěkající psi nám připomínají spíše venkov. Nikdo vás nedostihne přes mobil, roaming tu naštěstí nemá dosah. Internet povolili až v roce 2000 a v některých hotelech jsou i počítače. Pomalost internetu je dokonalá, většinou vzdáváme snahu připojit se.
Národním sportem v zemi je lukostřelba. Ne však ledajaká. Chlapi střílejí do terče tak vzdáleném, že my ho sotva vidíme. Terč bycom netrefili ani samopalem. Bhutánec se postaví a s absolutním klidem zaměří. Ne však více než pět-sedm sekund. Šíp vystřelí takovou rychlostí, že není šance ho vidět, dokonce, ani když letí vzduchem. Slyšíme svištění a prááásk. Úsměvy a potlesk. Šíp je v cíli. Hrdý střelec se postaví bokem a drží palce dalšímu soupeři.
Tygří hnízdo je jednoznačně nejznámější památkou Bhútánu. Jeho návštěvu snad nevynechá ani jeden turista, který sem přijde. Tento malý chrám, visací na útesu 900 metrů nad dnem doliny Paro, už desetiletí provokuje fantazii a vzbuzuje zájem cestovatele. I proto je notoricky těžké vychutnat si ho tak, aby ho člověk měl jen sám pro sebe. Nám se to dnes podařilo. Ráno jsme se zmobilizovali už o šesté a o 6:30 už parkujeme na parkovišti pod klášterem jako první skupina. K branám kláštera nás čeká sice dvouhodinová túra, ale připravili jsme si dobrou startovní pozici. Výšlap nahoru není úplně jednoduchý a pro zájemce jsou dokonce k dispozici koně, kteří umí člověka svézt více než do půlky svahu. Druhou hodinu jdeme každý po vlastních, odměnou jsou nádherné výhledy na exotický himálajský les porostlý mechem a lišejníky. Po hodině a půl chůze přicházíme na známou vyhlídku odkud se fotí všechny slavné výhledy na klášter. Před námi se na skále vypíná nejsvatější místo celého Bhútánu a na schodech mezi námi a ním, je přesně 0 turistů kromě naší skupiny. I ti, kterým se ráno nechtělo velmi vstávat, se dostávají do euforické nálady, která graduje, když dosáhneme samotný klášter, a kromě nás se v něm nepohybuje prakticky nikdo. Procházíme hlavní místností, místní průvodce Rinche nám vypráví legendy o místním světci Padmasambaovi, který sem přiletěl na tygřici, aby porazil démona a následně tři roky, tři měsíce a tři dny meditoval v jeskyni. Vidíme i jeho sochu, která údajně umí mluvit, a které se oheň ani nedotkne. Na konec vlezeme i do pukliny, kde měla přistát tygřice se slavným světcem na svých zádech. Přenesli jsme se do jiného světa, do malebné říše bhútánských pověr, kde je vše možné a dobro vítězí nad zlem za pomoci kouzel a létajících tygrů. Celý zážitek umocňuje, že klášter máme výlučně pro sebe a první turisty potkáváme, až když se vydáváme na zpáteční cestu ze skály, kde stojí. Nyní už sedíme pohodlně v příjemném hotelu v Paro, ale všichni máme před očima obraz slavného Tygřího hnízda, visícího na skále nad nekonečnou propastí, jak vystupuje z mlhy a jeho zlaté střechy odrážejí první paprsky slunce. A ti více nakloněni fantazii čekáme, kdy se na obzoru objeví tygřice, která k němu opět přilétá.
„Chceš být plodná a mít hodně dětí?“ ptá se mě průvodce, když kráčíme k chrámu Chime Lhakhang. „Tak se nech posvětit falusem od mnicha,“ směje se. Falus?! Zhrozila jsem se. Kráčíme po ulici a kolem nás jsou po domech pokreslené vztyčené penisy. „Různé kultury interpretují různé symboly různě a v rámci naší kultury je penis silně pozitivní symbol,“ říká průvodce. „Opravdu, nejlepším příkladem je Bhútán, kde od 15. století zdobíme své domy takovými nezvyklými kresbami. Je to ochranný symbol, který má odehnat zlé síly. V rámci severozápadního Bhútánu bývávaly obrázky penisů zcela běžné, a i když dnes vláda pomalu tlačí na jejich odstraňování v souladu se západními normami, tak je stále snadno najdete.“ A nejlepší místo pro nás turisty, kde hledat, je chrám Chim Lhakanh u města Punakha. Tento chrám má kořeny přímo u místního svatého Drukpa Kunleyho známého jako Božský Blázen. Ten přišel do tohoto kraje z Tibetu a rozhodl se buddhismus šířit neortodoxními metodami jako souložením a pitím alkoholu. Velmi rychle se stal miláčkem běžných Bhútánců a jeho lidový výklad buddhistické doktríny si zachoval popularitu dodnes. Právě Kunley začal na stěny domů malovat vztyčené penisy, a dokonce takové totemy stavět i na střechy domů, aby odehnal zlé duchy. Dodnes je známý jako patron porodnosti a do chrámu Chim Lhakhang přicházejí denně stovky žen, kterým mniši žehnají 25 centimetrovým dřevěným penisem, který sem měl přinést ještě Kunley v 15. století. Symbolický úder tímto „bleskem ohnivé moudrosti“, jak o něm mluvil Božský Blázen, Vám přinese nejen plodnost, ale i štěstí. Právě proto jsme se všechny ženy nechaly „praštit“ dřevěným falusem a následně jsme se kochaly lidovou tvořivostí v přilehlé vesnici Yowakha. Nenajdete tu ani jeden dům bez falusu na stěně.
Všichni jsme se těšili na vrchol našeho programu v Bhútánu, na Tygří hnízdo, které se nachází v nejzápadnější části země za městečkem Paro, v blízkosti posvátné hory Jomolhari. Vstupujeme do doliny a najednou před námi ... Nejprve jsme si to neuvědomili, jen jsme zastavili a NĚCO tu prostě bylo. Dolina, řeka, hory, jeskyňka, most s vlajkami a měkké slunce jemně dopadalo na malý klášter na druhé straně řeky. Bylo tu něco, co jsme se báli vyslovit. Každý to prožíval jinak, jen tak jsme tu stáli a mlčky se fotili. Bylo to více než nádherné. Pokud toto nebyla Shangri-La, tak určitě zde byl někde vstup do ní. My jsme nebyli vyvolení vstoupit. Pod kopcem nás čekali koníci a do dvou třetin cesty vysoko pod skálu jsme se nechali vynést. Počasí nám stále přeje a fotíme asi nejkrásnější památku Bhútánu snad stokrát. Pověst říká, že Padmasabhava - guru Rimpoče právě zde přistál na tygrovi a meditoval v jeskyních. Na tomto místě později mniši postavili kláštery "visící" na skalách. Srdce se nám zrychlilo a slzy se nám tisknou do očí. Toto opravdu stálo za to. Vrchol cesty na konec. Pro tyto pohledy se vyplatí žít a cestovat.
Let z Bhútánu do Nepálu trvá cca 2 hodiny a je to bez pochyby nejkrásnější mezistátní let na světě. Proč jinak bych zápasil, aby měla naše skupina všechna místa na pravé straně letadla? Vzlétli jsme a najednou na pravoboku Jomolhari a celý himálajský hřeben jako na dlani. Tyrkysová obloha bez jediného mráčku a naše letadlo směřuje na západ k hlavnímu hřebeni. O pár minut se objevuje Kangchendžonga. Je na dosah. V údolích pod ní poznáváme Sikkim a Dardžiling. Vzpomínky na čajové plantáže, kláštery, dobrodružství. Chvíli se hřeben snižuje a my vidíme daleko do Tibetu. A najednou majestátní Everest. Vidět, jak z něj vane sníh na východ. Stovky metrů sněhového závoje. A vedle něj vpravo Makalu a vlevo Cho Oyu, další osmitisícovky. Přistáváme v Káthmándú, hlavním městě Nepálu.
Horká Indie leží v oparu, ve stínu je 40 stupňů Celsia a my nasedáme do terénních aut. Právě jsme přistáli v západním Bengálsku v městečku Bagdogra v severovýchodní Indii a přesouváme se do oblasti Dardžilingu, první zastávky na naší cestě. Začínáme stoupat do hor, cesta se klikatí, vítr začíná pofukovat, horké pláně vyprahlého subkontinentu necháváme pod námi. Scenerie se prudce mění a vcházíme do himálajského předhůří. Malá městečka podél silnice a úzkokolejná železnice, která zde v 19. století hrála významnou roli při budování této oblasti. Výškoměr ukazuje 2200 m. Jsme tady, v Dardžilingu, kam se chodili před horkým létem ochlazovat bohatí Britové z Britské východoindické společnosti. Jsme na místě, kde začal pan doktor Cambell v roce 1842 pěstovat nejznámější a nejlepší čaj Indie. Šampaňské mezi čaji. Ochutnávka. "Dámy a pánové, začneme letošní jarní sklizní, first flush, Golden orange pekoe. Nejjemnější černý čaj světa se rodí a zpracovává právě tady, ve výšce od 1500 do 2200 metrů nad mořem". Cena tomu samozřejmě odpovídá.
Přecházíme na podzimní loňské sklizně plnější barvy a chuti, bílý čaj, oolong ... Usínáme a v nose a v puse cítím stále vůni čajových listů.
Časné ranní vstávání. Je zima, oblékáme si to nejteplejší a vyrážíme na Tygří vrch, místo, kde je nejlepší výhled na třetí nejvyšší horu světa, 8658 metrů vysokou Kančendžongu. Ranní červánky jsou v modři. Jak se zvedá opar a těžké mraky klesají do údolí, najednou se před námi zjeví. Tak šíleně blízko. Na dotek. Úžasný pohled, nedýcháme. Nejvyšší železnici světa se přepravíme do městečka Ghum. Vypadá to jako dětský vláček a lokomotiva je poháněna parou. Když jedeme vláčkem podél úzké hlavní silnici, auta musí zastavit, abychom se nesrazily. Všude je spousta lidí, Indové, Tibeťané i Nepálci zde žijí jeden vedle druhého v klidu. Místa je málo a hinduistické chrámy leží v blízkosti buddhistických svatyní. Darjeeling je opravdovým rájem severovýchodní Indie. Naše první Shangri-La.
Tato oblast se stala útočištěm britské armády a později smetánky, která zde během horkých měsíců mohla trávit chvíle s příjemnou teplotou kolem dvaceti stupňů. Darjeeling se stal místem experimentu v pěstování čaje. Prvním správcem oblasti byl jistý doktor Cambell, kterému se v roce 1841 podařilo vypěstovat první čaj z Darjeelingu původem z Číny. Na práci se následně začaly najímat pracovníci původem z Nepálu, což je vidět i na složení dnešního obyvatelstva. Do roku 1873 bylo založeno 113 zahrad na celkovém území 6000 ha.
V současnosti se čaj pěstuje na území přes 20 000 ha. V 83 zahradách je vyprodukovaných 10 - 11 milionů kilogramů pravého Darjeelingu. Ten pravý Dargeeling se pěstuje v nadmořské výšce 600 - 2150 metrů. Ve většině případů se jedná o čínské typy odrůd čajovníku. Právě podle podílu jednotlivých typů čajovníku dělíme darjeeling na 4 základní třídy. To vše si podrobně vysvětlíme a ochutnáme čaj přímo v srdci Darjeelingu, kterou navštěvujeme již roky. Na sběračky čajových lístků jsme měli štěstí až cestou do Bhútánu, no zastávka u nich stála skutečně za to. Sběračka čaje (90 % jsou ženy) jsou neuvěřitelně šikovné a za den dokáží obrat 60 - 100 kg čaje. Ze 4 kg nasbíraných lístků se po zpracování získá 1 kg čaje.
Při sklizni na ženy dohlížel muž, který je upozorňoval, aby se nerozptylovalo a věnovali se své práci. No naše přítomnost mu vůbec nepřekážela, a tak jsme si mohli samotné sbírání vyzkoušet na vlastní kůži a zažít tak autentický zážitek. Myslím, že každý z nás se vzpomínkami přenese právě sem, kdy bude přátelům doma servírovat pravý nefalšovaný Darjeeling.
Stát ve tvaru palce připojen k Indii až v roce 1975 a zároveň druhý nejmenší stát Indie se krčí mezi strmými svahy himálajských předhoří, které na východě sahají k Bhútánu a na severu k Tibetu. Řeka Teesta tvoří hlavní tepnu a my se plazíme vedle ní v zástupu nádherně pomalovaných kamionů. Hranice a potřebné zvláštní povolení pro vstup. Nejsme teroristé? Nepašujeme drogy nebo alkohol? Právě ten je zde kvůli úlevě na dani nejlevnější v celé Indii a zástupy lidí z celé Indie ho chodí kupovat na velké oslavy, jako jsou například několikadenní svatby právě sem. Jsme jen turisté chtivý po dobrodružství, zážitcích a kultuře tohoto málo poznaného regionu s velkými fotoaparáty.
Gangtok - hlavní město země nás vítá neuvěřitelnou čistotou a pěší zónou Ghandi Marg, tak netypické pro Indii. Výborné bary a na první pohled bohatí lidé, toto má daleko od kastovního subkontinentu. Jen lanovka vedoucí ze spodní části města k horní nejezdí. Kvůli bezpečnosti. Zasedá parlament. Široké cesty, nádherné aleje, golfové hřiště, trochu to připomíná Nové Dillí. Důvod, proč jsme tady jsou dva překrásné kláštery. Enchey - patřící nejstaršímu tibetskému buddhistickému řádu Ňingmapa a Rumtek - nejdůležitější klášter celé oblasti patřící řádu Karma kajugpa. To, co se nazývá v křesťanském světě "západní schizma", kdy najednou vládli dva papežové, probíhá nyní v tomto řádu. Existují dva nejvyšší představitelé řádu - Karmapové a Indie, Čína a Dalajláma se neumějí dohodnout, kdo je ten vyvolený.
Rafting na řece Teesta byl vskutku dobrodružný. V noci pršelo a peřeje byly místy tak prudké, že jsme se jednou skoro převrátili. Prý i Richard Gere, který sem přišel kvůli buddhistickému učení, splavil tuto řeku. Plní zážitků, se opět sápeme, jak jinak, do kopců. Překročili jsme hranice Sikkimu a Západního Bengálska a těšíme se na poslední a nejindičtější město na naší trase. Kalimpong nás přivítal nádhernou botanickou zahradou plnou kaktusů, typickým trhem, kde jsme si dali čerstvou, ještě vařící Pakoru - opraženou zeleninovou sekanou červené barvy. A ještě jednu. A další. Mňam."Nedostaneme průjem?", Zeptal se někdo. "Určitě ne", odpověděl jsem, vždyť jdeme na indickou whisky. To bylo v plánu. Večírek v indickém baru vyšel dokonale a natlačení v taxíku se přesouváme do hotelu, kde party pokračuje.
Neznám člověka, který by nebyl káthmándským údolím s třemi majestátními městy v těsné blízkosti nadšený. Káthmándú, Bhaktapur a Patan kdysi bojovaly o prestiž a předháněly se, které bude krásnější. Chválabohu pro nás. Tři bývalá královská města, jedno hezčí než druhé, všechny pod patronátem UNESCO. Tolik chrámů a paláců na tak malém území činí toto místo opravdu výjimečným. Sexuální část života hrála i zde významnou roli a Šivovy chrámy jsou posety erotickými plastikami. Jediná žijící hinduistická bohyně Kumari se na nás dívá z nádherného vyřezávaného okna a před jejím chrámem se prochází svatý muž Sadhu. Hinduismus zde cítíte na každém kroku a Pašupatinát, nejposvátnější místo Nepálu, kde se odehrává spalování mrtvých je toho důkazem. Těla zabalená v bílém rouchu kladou synové na hranici, do úst vkládají peníze a drahokamy a hranici zapalují. Aby tělo dobře shořelo, přidávají olej, máslo a pokrývají ho slámou. Když je rodina bohatší, může si dovolit více kvalitnějšího dřeva a z těla nezůstane nic. Pokud rodina na pohřeb nemá tolik financí, ohořelé části těla plavou v řece. Dřevo dohořívá, popel a neshořelé zbytky házejí synové do vody. Houf dětí se vrhá do vody k zůstatkům a hledají mince, zlaté zuby či šperky. Tento výjev je pro turistu šílený. Máme scvrklé žaludky a v očích slzy. A nad ghátem, v těsné blízkosti tohoto procesu se mladí Nepálci drží za ruce, procházejí se parkem a usmívají.
Buddhismus je v Nepálu také velmi rozšířený, a to nejen v podhorských oblastech, ale hlavně v hlavním městě, kde se zdržují celé tibetské komunity. Nejvíce jich žije v okolí největší buddhistické stúpy indického subkontinentu Bodnath, vzdálené od centra města 5 km na východ. Pronikavé Buddhovy oči vás prosvítí dovnitř a vaše duše vám říká: "Sem se ještě jednou vrátím."
Pashupatinath je místo, kudy protéká posvátná hinduistická řeka Bagmaty, která se v Indii vlévá do Gangy. A proto má pro hinduisty ohromný duchovní význam. O Ganze se říká, že pramení v nebesích a na zem stékat po vlasech boha Šivy, který je ničitelem celého vesmíru. V Pashupatinath jsou úžasné chrámy zasvěcené právě Šivovi a společně s výjevy kamasutry, detailně znázorněné na vyřezaných dřevěných trámech všude kolem, přidávají tomuto místu ještě víc na zvláštnosti. Chcete autentičtější obraz o tomto místě? Co tak představit si místo, kde vedle dřevořezeb s kamasutrou jsou Šivovi lingamy, které muži i ženy polévají vodou nebo mlékem na znak plodnosti? A co tak si do toho představit hned vedle toho čekárny na smrt, kam přicházejí lidé zemřít, když už cítí v kostech, že nadešla jejich hodina? A co tak, kdyby hned vedle umývali v řece mrtvá těla? A kdyby hned vedle stavěli dřevěnou hranici potřenou máslem a olejem, aby lépe hořela? A hned vedle by mrtvé tělo hořelo v plamenech a jeho zápach se šířil po celém okolí? A vedle zase by už zbytky ohořelých těl házeli do řeky? A v tom okamžiku by do řeky skočily malé děti, které by lovily zbytky těl a hledaly zlaté zuby nebo peníze, které rituálně při pohřbu vkládají do úst zesnulého? A do toho všeho ještě opice, psi a svatí muži, kteří mají celé tělo potřené popelem ze spálených lidských těl? Že je to absolutně šílená představa? Běžný den v Káthmándú... hinduisté se musí spálit 24 hodin po smrti a pohřeb je veřejná událost. Nespalují se akorát děti, těhotné ženy, nemocní leprou a ti, které uštkl had. Ti se rovnou pustí dolů po řece. My jsme dnes ráno byli svědky pěti pohřbů, a přitom jsme si prohlíželi kamasutru vyřezanou na stěnách chrámů hned u spalovacích ghátech. Ne každý na to měl žaludek a někteří raději odešli do nedaleké kavárny. Ale toto je život a smrt v Káthmándú. Vše na jednom místě, jedno vedle druhého. Bez sexu není život a bez smrti bychom nevěděli, co to znamená žít. Před očima se nám promítá film ze středověku a my jsme jeho součástí.